ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.260.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 260/2011-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2011 o dovolání, které podal obviněný M. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 29/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 52 T 7/2009, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v úmyslu získat pro sebe finanční prostředky jako finanční ředitel společnosti Letronic s. r. o., (dále jen „Letronic“), předstíral existenci pohledávek této společnosti z titulu dodávek fasádního panelu F300 různým obchodním společnostem, které fakticky ovládal, a tyto fiktivní pohledávky v rámci faktoringových vztahů postupně postoupil za úplatu poškozeným společnostem Factoring České spořitelny, a.s., (dále jen „Factoring ČS“), a CASH REFORM, a. s., (nyní pod obchodní firmou Bibby Financial Services a.s., dále jen „Cash Reform“), s vědomím, že dodávky fasádního panelu nebyly a nebudou realizovány a jeho odběratelé ani nikdo jiný závazky vůči poškozeným společnostem v plné výši nezaplatí, přičemž K. Ž. jako jednatel společnosti Letronic, s.r.o., podepsal smluvní dokumenty s poškozenými společnostmi související s postupováním pohledávek a M. M. vedl veškerá jednání se zástupci poškozených společností směřující k uzavření příslušných smluv a postupně poškozeným společnostem předkládal k proplacení fiktivní faktury a dodací listy, které sám vyhotovil a podepsal, a takto
I. v období od 9. 9. 2005 do 19. 1. 2006 na základě Rámcové faktoringové smlouvy uzavřené dne 6. 9. 2005 mezi společnostmi Letronic a Factoring ČS předložil postupně společnosti Factoring ČS k proplacení faktury za svými fiktivními odběrateli v celkové nominální hodnotě 17.213.159,40 Kč, a to konkrétně: (v datech v rozsudku uvedených zde blíže specifikované faktury) na základě kterých vyplatila společnost Factoring ČS na bankovní účet společnosti Letronic vedený u České spořitelny, a. s., částku v celkové výši 14.056.006,12 Kč,
II. v období od 7. 3. 2006 do 27. 6. 2006 na základě faktoringové smlouvy uzavřené dne 2. 3. 2006 mezi společnostmi Letronic a Cash Reform předložil postupně společnosti Cash Reform k proplacení faktury za svými fiktivními odběrateli v celkové nominální hodnotě 13.859.977,60 Kč, a to konkrétně: (v datech v rozsudku uvedených zde blíže specifikované faktury) na základě kterých vyplatila společnost Cash Reform na bankovní účet společnosti Letronic vedený u ČSOB, a. s., částku v celkové výši 10.069.000,- Kč,
a většinu těchto finančních prostředků vyplacených společnostmi Factoring ČS a Cash Reform vybral s K. Ž. z bankovních účtů společnosti Letronic v hotovosti a zčásti užil k blíže nezjištěnému účelu a zčásti na úhradu závazků výše uvedených odběratelů vůči poškozeným ve snaze zastřít původní podvodný úmysl, čímž společnosti Factoring ČS způsobil vylákáním prostředků škodu ve výši 8.427.712,64 Kč a společnosti Cash Reform škodu ve výši 5.508.242,27 Kč (celkem 13.935.954,91 Kč); díky tomu, že poškozené faktoringové společnosti odstupovaly od smluv a prováděly zápočty, do současné doby dluží obžalovaný společnosti Factoring ČS 5.919.230,72 Kč a společnosti Cash Reform (právnímu nástupci Bibby Financial Services, a.s.) 3.456.992,13 Kč“.
Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zák.“), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 1 T 56/2008, byl obviněný M. M. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému M. M. dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců a v zákazu výkonu zaměstnanecké či manažerské funkce spojené s manipulací s finančními prostředky obchodních společností, družstev i neziskových organizacích na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 1 T 56/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný M. M. zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému Factoring České spořitelny, a.s. částku 5.919.230,72 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Bibby Financial Services, a.s. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl na toto řízení se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán i poškozený Factoring České spořitelny, a.s. Podle §226 písm. b) tr. ř. bylo citovaným rozsudkem dále rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného K. Ž.pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný M. M. (dále jen „obviněný“) a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 29/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ohledně obviněného v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť „v úmyslu získat pro sebe finanční prostředky jako finanční ředitel společnosti Letronic s.r.o., (dále jen „Letronic“) předstíral existenci pohledávek této společnosti z titulu dodávek fasádního panelu F300 různým obchodním společnostem, které fakticky ovládal, a tyto fiktivní pohledávky v rámci faktoringových vztahů postupně postoupil za úplatu poškozeným společnostem Factoring České spořitelny, a.s., (dále jen „Factoring ČS“), a CASH REFORM, a.s., (nyní pod obchodní firmou Bibby Financial Services a.s., dále jen „Cash Reform“), s vědomím, že dodávky fasádního panelu nebyly a nebudou realizovány a jeho odběratelé ani nikdo jiný závazky vůči poškozeným společnostem v plné výši nezaplatí, přičemž K. Ž.jako jednatel společnosti L., s.r.o., podepsal smluvní dokumenty s poškozenými společnostmi související s postupováním pohledávek a M. M. vedl veškerá jednání se zástupci poškozených společností směřující k uzavření příslušných smluv a postupně poškozeným společnostem předkládal k proplacení fiktivní faktury a dodací listy, které sám vyhotovil a podepsal, a takto
I. v období od 9. 9. 2005 do 19. 1. 2006 na základě Rámcové faktoringové smlouvy uzavřené dne 6. 9. 2005 mezi společnostmi Letronic a Factoring ČS předložil postupně společnosti Factoring ČS k proplacení faktury za svými fiktivními odběrateli v celkové nominální hodnotě 17.213.159,40 Kč, a to konkrétně: (v datech v rozsudku uvedených zde blíže specifikované faktury) na základě kterých vyplatila společnost Factoring ČS na bankovní účet společnosti Letronic vedený u České spořitelny, a.s. částku v celkové výši 14.056.006,12 Kč,
II. v období od 7. 3. 2006 do 27. 6. 2006 na základě faktoringové smlouvy uzavřené dne 2. 3. 2006 mezi společnostmi Letronic a Cash Reform předložil postupně společnosti Cash Reform k proplacení faktury za svými fiktivními odběrateli v celkové nominální hodnotě 13.859.977,60 Kč, a to konkrétně: (v datech v rozsudku uvedených zde blíže specifikované faktury) na základě kterých vyplatila společnost Cash Reform na bankovní účet společnosti Letronic vedený u ČSOB, a.s., částku v celkové výši 10.069.000,- Kč,
a většinu těchto finančních prostředků vyplacených společnostmi Factoring ČS a Cash Reform vybral s K. Ž. z bankovních účtů společnosti Letronic v hotovosti a zčásti užil k blíže nezjištěnému účelu a zčásti na úhradu závazků výše uvedených odběratelů vůči poškozeným ve snaze zastřít původní podvodný úmysl, čímž společnosti Factoring ČS způsobil vylákáním prostředků škodu ve výši 8.427.712,64 Kč a společnosti Cash Reform škodu ve výši 5.508.242,27 Kč (celkem 13.935.954,91 Kč); díky tomu, že poškozené faktoringové společnosti odstupovaly od smluv a prováděly zápočty, do současné doby dluží obžalovaný společnosti Factoring ČS 5.919.230,72 Kč a společnosti Cash Reform (právnímu nástupci Bibby Financial Services, a.s.) 3.456.992,13 Kč.“ Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 1 T 56/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 6 To 518/2008, obviněného podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců a v zákazu výkonu zaměstnanecké či manažerské funkce spojené s manipulací s finančními prostředky obchodních společností, družstev i neziskových organizacích na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 1 T 56/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit poškozenému Factoring České spořitelny, a.s. částku 5.919.230,72 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného Bibby Financial Services, a.s. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. na toto řízení se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal i poškozeného Factoring České spořitelny, a.s. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stran důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že projednání jeho odvolání bylo v souladu s rozvrhem práce přiděleno senátu Vrchního soudu v Olomouci 5 To a že na počátku veřejného zasedání konaného dne 8. 9. 2010 byl člen tohoto senátu JUDr. Ivo Lajda podle §31 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů v dané trestní věci. Poznamenal, že by se dalo předpokládat, že veřejné zasedání o odvolání bude v takové situaci odročeno za účelem doplnění senátu o nového člena a jeho seznámení se s trestní kauzou v rozsahu nezbytném pro následné rozhodnutí o opravném prostředku. Vrchní soud v Olomouci však po vyloučení JUDr. Lajdy povolal do jednací síně jiného soudce a veřejné zasedání o odvolání plynule pokračovalo a skončilo vynesením dovoláním napadeného rozsudku. Konstatoval, že tento procení postup činí napadený rozsudek zcela nepřesvědčivým, neboť senát odvolacího soudu 5 To nebyl v okamžiku jeho vynesení řádně obsazen. Podle jeho názoru nebyl člen senátu nahrazující JUDr. Lajdu k projednání a k rozhodnutí věci řádně přibrán, resp. odvolací soud ve složení senátu JUDr. Čapka, JUDr. Kaderka a Mgr. Andres dne 8. 9. 2010 nebyl oprávněn rozhodnout ve věci samé, neboť jediným oprávněným k takovému rozhodnutí v tento den mohl být, zejména s ohledem na znalost spisového materiálu, senát v původním složení s vyloučeným JUDr. Lajdou. Z povahy věci totiž vyplývá, že nově přibraný člen senátu nemohl být seznámen s jeho trestní věcí. Dospěl k závěru, že popsané skutečnosti vyvolávají pochybnosti o tom, zda odvolací řízení proběhlo ústavně konformním způsobem, zda byl naplněn požadavek spravedlivého procesu a zda bylo zachováno právo na zákonného soudce. Dodal, že tyto pochybnosti jsou o to závažnější, že rozhodnutím odvolacího soudu byl měněn rozsudek soudu nalézacího v jeho neprospěch.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek, jímž byl uznán vinným, neboť se řádně nevypořádaly s otázkou, zda je vůbec trestným činem z hlediska všech hmotně právních podmínek. Podle jeho slov soudy dříve ve věci činné bez důvodných pochybností nevyřešily otázku subjektivní stránky jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu, resp. úvěrového podvodu. Zdůraznil, že jeho podvodný úmysl oba soudy shledaly bez dalšího, aniž by se zabývaly tím, kdy byl seznámen se skutečností, že kontrakt do Turkmenistánu realizován nebude. V této souvislosti prohlásil, že v roce 2005 o krachu turkmenského kontraktu nevěděl a že s touto skutečností nebyl obeznámen ani v roce 2006. Doplnil, že objasnění jeho vědomosti či nevědomosti o krachu daného obchodního kontraktu je rozhodující pro správnou konstataci, zda lze vůbec na jeho jednání nahlížet z hlediska trestněprávního, a že pokud soudy v tomto směru neučinily žádné dokazování, nemohly dospět k závěru, že svým jednáním naplnil subjektivní stránku viněných trestných činů. Za takové situace ho měly v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zprostit.
Dále obviněný argumentoval, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí postavily na nesprávném hmotně právním posouzení věci, když skutek v rozporu s §2 odst. 1 tr. zákoníku kvalifikovaly podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Podotkl, že aniž by byly z rozsudků soudů obou stupňů zřejmé jakékoli úvahy učiněné v tomto směru, z obou rozhodnutí je zřejmé, že soudy aplikovaly trestní zákoník. Podle něho se lze pouze domnívat, že porovnaly trestní sazby, jimiž byl ve smyslu podané obžaloby ohrožen, a dospěly k závěru, že je pro něho výhodnější úprava zakotvená v trestním zákoníku. Namítl, že v jeho případě není zákonného podkladu pro aplikaci trestního zákoníku, neboť jeho ustanovení, posuzována jako celek, pro něho nezakotvují výsledek příznivější než ustanovení trestního zákona. Akcentoval přitom, že v trestním zákoníku není obsaženo žádné ustanovení odpovídající §88 odst. 1 tr. zák. a že pokud by soudy aplikovaly trestní zákon, musely by se ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. zabývat tím, zda je v jeho případě dán materiální předpoklad pro užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Vyjádřil přesvědčení, že právě v jeho kauze byl s ohledem na všechny okolnosti případu prostor pro to, aby bylo možné podle §88 odst. 1 tr. zák. nepřihlížet k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Uzavřel, že je nepochybné, že pozdější trestní norma pro něho příznivější není, neboť neposkytuje žádný prostor pro úvahy ve výše naznačeném směru a že soudy obecné měly užít zákon č. 140/1961 Sb.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 29/2010, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 52 T 7/2009, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně Nejvyšší soud požádal, aby ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že podstata výhrad uplatněných v dovolání tomuto důvodu neodpovídá. Pod zákonným termínem „soud, který nebyl řádně obsazen“ lze chápat toliko případy, kdy rozhodl soud, který nebyl obsazen v souladu s příslušnými ustanovením zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zde konkrétně s ustanovením §27 tohoto zákona („Vrchní soud rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu a 2 soudců, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“). Uplatněný důvod dovolání by tedy připadal v úvahu, pokud by v senátě místo soudců zasedli přísedící, případně pokud by rozhodoval neúplný (např. dvoučlenný) senát. Zdůraznil, že tento důvod dovolání nemohou naplnit výhrady proti profesní zdatnosti či připravenosti soudce ani podobné námitky zpochybňující schopnost a způsobilost dotyčného působit jako soudce. Námitce dovolatele nelze ovšem přisvědčit ani z věcného hlediska. Povaha rozhodování vrchního soudu v této věci naprosto nevyžadovala, aby celý spis studovali všichni tři členové senátu. Zkušený soudce (což v tomto případě byli všichni členové senátu) je schopen svým hlasem v rozhodování podpořit takové právní závěry, jež odpovídají zákonu, a to i na podkladě seznámení s řešenými problémy v rámci přednesu napadeného rozhodnutí a podání zprávy o stavu věci, přednesu opravného prostředku a vyjádření protistrany k němu a případném provedení nutných důkazů. Jestliže po uplatnění důvodné námitky podjatosti bylo nezbytné operativně řešit doplnění senátu odvolacího soudu, nelze v postupu Vrchního soudu v Olomouci spatřovat žádné porušení zákona či zkrácení obviněného na jeho právech.
Následně státní zástupce konstatoval, že námitka obviněného stran subjektivní stránky, jež staví na jeho nevědomosti o osudu zakázky pro Turkmenistán, je zcela lichá, neboť jednak tato otázka byla předmětem dokazování i hodnotících úvah obou soudů, ale především nesměřuje proti hmotně právnímu posouzení skutku, nýbrž proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy provedené k této otázce, je tedy námitkou skutkové povahy. Ohledně subjektivní stránky, kterou při absenci doznání obviněného musí soud řešit posouzením stránky objektivní, bylo podle názoru státního zástupce provedeno dostatečné množství důkazů k tomu, aby soudy měly zákonný podklad pro rozhodnutí, a způsob, jímž otázku zavinění uzavřely, je zcela konformní s výsledky dokazování a se zákonnými požadavky na proces dokazování, takže nevykazuje žádný nedostatek. Obviněný v této souvislosti „zapomíná“ na skutečnost, že jím uváděná zakázka pro Turkmenistán (údajně v řádu 4–6 milionů USD jen pro společnost řízenou obviněným!) byla ve skutečnosti chiméra bez racionálního podkladu, protože údajně kontraktované fasádní panely reálně vůbec neexistovaly, ani se již několik let nevyráběly a obviněným řízená společnost nikdy ani nespustila provoz linky na jejich výrobu. Proto je třeba namítané pochybnosti o subjektivní stránce trestného činu zcela odmítnout.
Státní zástupce poté uvedl, že nelze přisvědčit ani další výhradě obviněného směřující k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž byl nesprávně aplikován trestní zákoník, který sice pro daný delikt stanoví mírnější sazbu, neobsahuje však ustanovení adekvátní dřívějšímu §88 odst. 1 tr. zák., pro které by v jeho případě byl příznivější trestní zákon účinný v době spáchání činu. Z již dostatečně bohaté judikatury Nejvyššího soudu k otázce časové působnosti trestního zákona a trestního zákoníku je totiž všeobecně známo, že pro stanovení, která norma je pro obviněného příznivější, je při rovnosti okolností vztahujících se ke spáchání činu a k osobě pachatele rozhodným kritériem právě poměr trestních sazeb, který je v případě trestního zákoníku zjevně pro obviněného příznivější (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 98/2000, a konkrétně k aplikaci trestního zákoníku stanovisko Tpjn 302/2010). Jestliže je tedy trestná činnost obviněného podřaditelná pod obsahově identická ustanovení zvláštní části trestního zákona (§250b odst. 1, 5) i trestního zákoníku [§211 odst. 1, 6 písm. a)], přičemž ve druhém z obou ustanovení je zakotvena nižší trestní sazba, nepřipadá již v úvahu argumentace hypotetickým vlivem ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Z toho je zřejmé, že také v otázce aplikovatelné trestní normy rozhodl odvolací soud v souladu se zákonem.
K tomu státní zástupce dodal, že v souvislosti s oběma uvedenými důvody dovolání obviněný uplatnil ještě důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Ta předpokládá, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl naplněn některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Takový důvod však v této věci zjištěn nebyl, tudíž se neuplatní ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 29/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), resp. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Se zřetelem k okolnostem projednávaného případu je třeba poznamenat, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nebyl soud náležitě obsazen tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27 , §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (viz dovětek citovaného ustanovení).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. brojí toliko proti postupu senátu odvolacího soudu 5 To, který poté, co podle §31 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §30 odst. 1 tr. ř. rozhodl o vyloučení jednoho ze svých členů JUDr. Ivo Lajdy, neodročil veřejné zasedání o podaných odvoláních a zastupujícího člena senátu JUDr. Milana Kaderku ihned povolal do jednací síně, plynule pokračoval v konání veřejného zasedání a následně v novém složení senátu vydal dovoláním napadený rozsudek (za situace, kdy podle obviněného nebyl zastupujícímu členu senátu dán prostor pro seznámení se s předmětnou trestní věcí v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o řádném opravném prostředku), pak takovou argumentaci nelze pod obviněným citovaný důvod dovolání a ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. podřadit. Obiter dictum k tomu Nejvyšší soud stručně dodává, že zastoupení vyloučeného člena senátu JUDr. Ivo Lajdy proběhlo zcela v souladu s příslušným rozvrhem práce Vrchního soudu v Olomouci.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného, jimiž deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují z části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká také neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná (nedostatečná) skutková zjištění. Do značné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (konkrétně právě a výlučně na tyto výhrady váže svůj názor o absenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným). V tomto ohledu tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných (nedostatečných) skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval, že odvolací soud skutek nesprávně kvalifikoval podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ačkoliv jej měl posoudit podle právní úpravy trestního zákona č. 140/1961 Sb., neboť tato je pro něho s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. příznivější. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud v prvé řadě poznamenává, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat (viz §2 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010).
Současně je třeba zdůraznit, že kritéria příznivosti ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku je vždy nutno vztahovat ke konkrétnímu činu konkrétního pachatele a nelze je zvažovat jen v obecné rovině.
To ostatně vyplývá i z judikatury Ústavního soudu týkající se časové působnosti trestního zákona, podle níž je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).
Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby (P. Šámal a kol., Trestní zákoník I, §1 až 139, Komentář, Praha 2009, s. 43).
Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V této souvislosti je možno přisvědčit obviněnému, že právní úprava trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 srovnatelné ustavení neobsahuje.
Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (srov. č. 34/1982 Sb. rozh. tr.). Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr) (k tomu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 642).
Nutno pak konstatovat, že skutek obviněného popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, je charakterizován okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku (především s ohledem na dobu páchání, způsob provedení, vysoký počet dílčích útoků, celkovou výši způsobené škody, jež více jak dvojnásobně přesáhla zákonnou minimální hranici škody velkého rozsahu, jakož i se zřetelem k zavinění ve formě přímého úmyslu určujícímu vysokou mírou zavinění) nelze souhlasit s obviněným, že by v jeho trestní věci nebyl z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. dán materiální předpoklad pro užití kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 1, 5 tr. zák.
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vycházel při posuzování ústavních a zákonných podmínek uplatnění intertemporality v trestním právu z hledisek, jak tyto plynou z Listiny základních práv a svobod, trestního zákoníku, jakož i ze soudní judikatury, a že předmětný skutek správně kvalifikoval podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V projednávané věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku mj. obviněného rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba uvést, že uplatněné dovolací námitky obviněného z části neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., z části jsou zjevně neopodstatněné (viz výše).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý