ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.712.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 712/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. června 2011 o dovolání obviněného D. R ., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2011, č. j. 6 To 756/2010-123, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 32/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2011, č. j. 6 To 756/2010-123, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 T 32/2010-108, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a podle §201 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, když mu byla uložena povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2011, č. j. 6 To 756/2010-123, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. Naplnění zmíněných dovolacích důvodů je podle mínění obviněného dáno tím, že „orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., což je patrné z obsahu spisu a ze zvukového záznamu, který nebyl pořízen při všech soudních řízeních“. Obviněný zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení popírá, že by se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, dopustil, přičemž závěry soudů o jeho vině podle jeho mínění postrádají elementární logiku a nemají oporu v provedeném dokazování. V další části svého dovolání popisuje svoji verzi skutkového děje a poukazuje na důkazy, které podle jeho mínění jeho vinu neprokazují. Podle jeho názoru jsou závěry soudů nekoncepční, neodpovídají zásadám logiky. Dále se vyjadřuje k důkazům, které byly provedeny, a tyto, pokud vyznívají v jeho neprospěch, zpochybňuje, ev. poukazuje na další důkazy, které měly být provedeny a pokud by se tak stalo, mohly prokázat jeho verzi obhajoby. Dále soudům vytýká, že nebyly ze všech jednání pořízeny zvukové záznamy. Otázky soudem prvního stupně byly podle něj pokládány chaoticky, bez triviální logiky, což se jeho obhájce snažil napravit, ale místo toho byl neustále soudem okřikován. Z tohoto důvodu považuje proces proti němu vedený za nezákonný, nesoucí stopy libovůle, bylo mu odepřeno právo na obhajobu a nebyl respektován trestní řád v ustanoveních §1, §2 odst. 2, 4, 5 a 6 tr. ř. S ohledem na shora uvedená pochybení soudu prvního a druhého stupně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také rozhodnutí jemu předcházející a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby byla odložena vykonatelnost trestu zákazu řízení motorových vozidel, neboť automobil nezbytně potřebuje při výkonu svého povolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu k dovolání obviněného pouze uvedla, že se nebude k tomuto vyjadřovat a vyslovuje souhlas s konáním neveřejného zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V souvislosti s podaným dovoláním musí nejprve Nejvyšší soud poukázat na tu skutečnost, že samo dovolání do značné míry trpí nekoncepčností v souvislosti s odkazem na jednotlivé dovolací důvody. Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a podává jej obviněný prostřednictvím obhájce – osoby práva znalé, nemělo by být odhlíženo při jeho podání mj. od skutečnosti vyjádřit se konkrétně ke každému dovolacímu důvodu, což v daném případě dopadá zejména na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ani k těmto dvěma dovolacím důvodům však nepřistupoval Nejvyšší soud pouze formalisticky, ale vycházel z celkového obsahu dovolání. V souvislosti s výše uvedeným lze pouze pro stručnost zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a tyto hodnotit ze všech zákonu odpovídajících hledisek, aniž by obviněný své námitky náležitě konkretizoval, takové námitky pro svoji neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých důvodů je rozhodnutí dovoláním napadáno (srov. přiměřeně sp. zn. I. ÚS 452/07).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ten spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. V této souvislosti lze pouze z podaného dovolání vyvodit, že obviněný se svým obhájcem opustili jednací síň uprostřed hlavního líčení. Nutno poukázat na to, že obsahově shodná námitka byla obviněným uplatněna již v řízení před soudem druhého stupně a tento se s ní způsobem zákonu odpovídajícím vypořádal. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (str. 3), ze kterého mj. vyplývá, že „o průběhu hlavního líčení dne 30. 6. 2010 byl pořizován zvukový záznam a na základě těchto skutečností je možno konstatovat, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud nepřipustil dotaz obhájce na obžalovaného z důvodu, že položené otázky již byly zodpovězeny a nebylo důvodu je tedy znovu opakovat. Za dané situace tak odchod obžalovaného a jeho obhájce v průběhu hlavního líčení byl svévolný“. S výše uvedeným závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu (byť obviněný dovozuje, že rozhodnutí obecných soudů zapadá do kritiky obecných soudů Ústavním soudem), sp. zn. IV. ÚS 457/05, ze kterého mj. vyplývá: „nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy“. Byť obviněný může namítat, že toto rozhodnutí na danou problematiku nedopadá, je třeba upozornit, že pokud se sám s obhájcem svévolně rozhodli opustit jednací síň, musejí nést následky s tímto svévolným jednáním spojené a nelze se dovolávat následně své nepřítomnosti u hlavního líčení prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr.ř. Závěrem k tomuto dovolacímu důvodu je potřebné uvést, že soud druhého stupně rovněž tak konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (obhájce) rozvedl z pohledu ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. V případě tohoto dovolacího důvodu přicházelo v úvahu jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak již bylo výše uvedeno, dovolání obviněného je zaměřeno nikoli do oblasti hmotně právní, ale směřuje do oblasti zjišťování skutkového stavu věci, o čemž svědčí již sám odkaz na porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný prostřednictvím obhájce zpochybňuje výpovědi svědků, které se staly podkladem pro závěr o vině obviněného, stejně tak zpochybňuje i další důkazy, které neodpovídají představám obviněného a v této souvislosti navrhuje provedení dalších důkazů a soudům prvního a druhého stupně vytýká jejich neprovedení. Nepřímo z dovolání vyplývá, že důkazy byly hodnoceny pouze v neprospěch obviněného a nebyly odstraněny rozpory v provedených důkazech apod. V této souvislosti musí Nejvyšší soud poukázat na to, že soud prvního stupně ve svém rozsudku nejen reprodukoval skutečnosti vyplývající z jednotlivých důkazů (viz str. 2-5), ale také sám ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy hodnotil (viz str. 5-7 rozsudku). Vzhledem k tomu, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně (také v rámci dovolání), ale také v řízení o odvolání, vyjádřil se k nim velmi podrobně soud druhého stupně ve svém usnesení, a to zejména na str. 3-5.
Zde je potřebné uvést, že zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožnil a vzhledem k tomu, že odpovídají ustanovení §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud pro stručnost na ně odkazuje.
V souvislosti s vlastní verzí skutkového děje, kdy obviněný uvádí, že se předmětné trestné činnosti nedopustil, je nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu k problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jsou důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř. Ve vztahu
k otázce zjištěného skutkového stavu a předkládání vlastní verze skutkového děje tvrzenou obviněným s formalistickým odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje Nejvyšší soud na níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tak vzhledem k neurčitosti námitek k tomuto dovolacímu důvodu lze odkázat na již zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu [viz dovolací důvod §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.]. V této souvislosti se naskýtá možnost úvahy, zda obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. hodlal uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (druhá alternativa §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. či měl na mysli tento dovolací důvod ve své první alternativě). Zde pouze pro stručnost lze uvést, že první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dopadá na případy, kdy soud druhého stupně z procesních důvodů (např. opožděně podané odvolání) zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek. Jak je patrno z rozhodnutí soudu druhého stupně, o takovou situaci se v předmětné trestní věci nejednalo, neboť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně meritorně přezkoumal. Prostřednictvím druhé alternativy pak lze uplatnit některý z důvodů uvedených pod písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. ve vztahu k řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, které je dovolání napadeno. Z výše uvedeného je pak patrno, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) i d)
tr. ř. se již Nejvyšší soud vyjádřil.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem se stalo bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann