ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1086.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1086/2012-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2012 o dovolání obviněného T. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 54 T 4/2011, byl obviněný T. P. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno, a byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce pořadatelské služby při veřejných produkcích v trvání dvou roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve vztahu k T. P. současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 14. 7. 2011, č. j. 105 T 25/2011-228, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
Oproti tomu byl obviněný zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 1 KZV 48/2010, pro skutky ad 2 a) – c) obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. a pro skutek ad 4 d) obžaloby částečně podle §226 písm. a) tr. ř. a částečně podle §226 písm. c) tr. ř.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i ohledně spoluobviněného T. M.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění T. P. a T. M. odvolání, z jejichž podnětu rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, a to rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, tak, že obviněného T. P. uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním v rozsudku uvedeným. Za to a současně za tři přečiny výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, ze dne 14. 7. 2011, č. j. 105 T 25/2011-228, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 5 To 359/2011, podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce pořadatelské služby při veřejných produkcích v trvání dvou roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve vztahu k T. P. současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov, ze dne 14. 7. 2011, č. j. 105 T 25/2011-228, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 5 To 359/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. P. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ: 47673036, se sídlem Ostrava, Michálkovická 108, ve výši 71.459,- Kč.
Pro úplnost je třeba dodat, že ohledně některých dalších skutků byla trestní věc obviněných T. P. a T. M. vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení s tím, že tresty uložené rozsudkem odvolacího soudu neodpovídají požadavkům fair procesu.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že již nalézací soud věc nesprávně posoudil podle hmotného práva, když vadně zjistil skutkový stav a jeho právní závěry jsou tak v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, ke kterým lze dojít na podkladě správné aplikace předpisů. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05. Odvolací soud, pokud jde o skutková zjištění, převzal z provedených důkazů pouze ta, která zapadají do konstrukce o vině a obsah jiných důkazů zcela pominul. Na podkladě výsledků dokazování tak závěr o vině nemá oporu, neboť tyto se pohybují pouze v rovině pravděpodobnosti. V této souvislosti ohledně skutku pod bodem 1) obviněný vytkl, že odvolací soud výpovědi svědků B. a V., svědčících spíše v jeho prospěch označil za nepravdivé s odůvodněním, že tito byli v kritické době ovlivnění alkoholem a patrně i omamnými látkami. Stejným způsobem však měl přistoupit i k výpovědi poškozeného M. D., jenž je osobou s prokazatelnou drogovou minulostí a v průběhu celého trestního řízení vypovídal rozdílně i o věcech kladených obviněnému za vinu. Nevypořádal se s logickým řetězcem důkazů za situace, kdy se poškozený svěřil svědku B., že byl předmětného dne napaden neznámými muži, tato jeho verze je též prezentována v jeho volání na tísňovou linku a tyto údaje uvedeny i v lékařské zprávě. Za nepřijatelný obviněný označuje stav, kdy soudy části výpovědí svědků považovaly za věrohodné a části nikoli, přičemž tímto nepřípustným nakládáním s důkazy a jejich nepřiměřeným hodnocením odvolací soud porušil čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ohledně skutku pod bodem 2) namítl, že soud své závěry náležitě neodůvodnil. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5) se rovněž nevypořádal s rozpory vzniklými v souvislosti s výpovědí poškozeného K. Š. a jeho otce L. Š. stran prodeje motocyklu a neexistence dluhu, stejně jako s věrohodností svědka ve vztahu k jeho užívání drog a jeho schopnosti reprodukovat minulé skutečnosti, jež jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci. Opětovně soud vybral pouze část svědkovy výpovědi, kterou vyhodnotil k tíži obviněného a další skutečnosti již nevzal v potaz. Takovýmto postupem porušil zásadu presumpce neviny dle ust. §2 odst. 2 tr. zákoníku a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I při vědomí, že správnost výroku o trestu vyměřeného v intencích zákonné výměry není sama o sobě jako dovolací důvod výslovně zákonem připuštěna, shledal obviněný nepřiměřenými a neodpovídajícími kritériu fair procesu odvolacím soudem nově uložené tresty, když mu za situace, kdy odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vrátil zpět k projednání skutky pod body 3) a-d a 4), byl uložen trest odnětí svobody ve výši šesti let a šesti měsíců. Dle závěru Ústavního soudu lze totiž dovolání i v otázce přiměřenosti trestu označit za přípustné a důvodné, neodpovídá-li vyměřený trest kritériím fair procesu. Rovněž nelze k tíži obviněného přičítat, pokud využil svého práva nevypovídat. Odvolací soud pochybil, pokud v řízení postupoval v rozporu s ust. §2 odst. 6 tr. ř., své závěry řádně nezdůvodnil ani se nevypořádal s věrohodností a nezaujatostí vypovídajících osob a obviněného uznal vinným. Nebyly tak odstraněny důvodné pochybnosti o tom, zda a jak byly skutky v obžalobě popsané skutečně spáchány a došlo tak k porušení zásady „in dubio pro reo“ a zásady materiální pravdy uvedené v ust. §2 odst. 5 tr. ř. V závěru poté obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil k novému projednání.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství . K námitkám obviněného konstatovala, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která v napadeném rozsudku akceptoval i odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, nebyl zjištěn extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. V bodě ad 1) o výpovědi poškozeného M. D., o záznam telefonátu poškozeného na tísňovou linku a podpůrně i o prvotní výpověď svědka P. V. Soud se logicky a přesvědčivě vypořádal s drobnými odlišnostmi ve výpovědi poškozeného D. i se změnou výpovědi svědka V. při hlavním líčení. Obdobně postupoval i u skutku ad 2) rozsudku, kdy při úvahách o vině obviněného vycházel z výpovědi poškozeného L. F. Za situace, kdy při hlavním líčení opět došlo ke změně výpovědi poškozeného, nalézací soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval za věrohodné opakované výpovědi poškozeného z přípravného řízení. U skutku ad 5) rozsudku opřel soud svůj závěr o vině obviněného o výpověď svědka K. Š., jejíž obsah nebudí žádné pochybnosti o věrohodnosti. Na podkladě popsaných důkazů považovaly soudy obhajobu obviněného za vyvrácenou. Ostatní námitky do rámce uplatněného dovolacího důvodu nezapadají. Státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného T. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) závěr, že to byl právě obviněný, jenž hrubým fyzickým násilím poškozeného napadl v souvislosti s vymáháním vrácení zapůjčené finanční částky a způsobil mu tak závažné poranění, učinily soudy nejen z obsahu opakovaných výpovědí poškozeného M. D., ale i z dalších důkazů, zejména záznamu telefonátu poškozeného na tísňovou linku a prvotní výpovědi svědka P. V., jakož i ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Margity Smatanové z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž byl k posouzení zdravotního stavu poškozeného a mechanismu vzniku jeho zranění vypracován. Rovněž namítané rozdíly mezi dílčími výpověďmi poškozeného nebyly shledány natolik zásadními, aby jeho výpověď znevěrohodnily. Na druhé straně nalézací soud přesvědčivým způsobem odůvodnil, z jakých důvodů oprávněně neshledal věrohodnou verzi události podanou svědky B. a V. V případě skutku pod bodem 2) za situace, kdy poškozený svoji změněnou výpověď u hlavního líčení nedokázal věrohodně vysvětlit, vycházel soud z obsahově shodných výpovědí poškozeného L. F. z přípravného řízení, zejména když jeho výpověď ze dne 7. 3. 2011 byla učiněna i za přítomnosti obhájkyně obviněného a z těchto pak učinil i odpovídající skutkový závěr. Není sporu o tom, že se obviněný dopustil též skutku vůči poškozenému K. Š. pod bodem 5), když soud neshledal opodstatněnou námitku obviněného stran zpochybnění jeho věrohodnosti s odkazem na výpověď L. Š.
Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění v případě skutků pod body 1), 2), 5) tak korespondují s výsledky provedeného dokazování jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.
V daném případě pak nelze dovodit ani obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je namístě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného T. P., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud v dovolání obviněný vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že trest uložený odvolacím soudem neodpovídá požadavkům fair procesu a je nepřiměřený, je v této souvislosti možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
K možnosti napadnout v dovolacím řízení výrok o trestu je předně třeba zdůraznit, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu vztahuje pouze v případech jiných vad tohoto výroku záležejících v porušení hmotného práva, než jsou vady ohledně druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení v tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný či společný trest (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Zatímco první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jinými slovy řečeno, stanoví-li ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejde-li o případy naznačené v již uvedeném rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., což obviněný nenamítá. Za této situace pak ovšem nebylo lze z hlediska tohoto dovolacího důvodu akceptovat ani námitky obviněného, jimiž výrok o uloženém trestu odnětí svobody zpochybnil.
Přestože lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napravit některé vady výroku o trestu, je striktně vymezeno, které vady to jsou. Pod žádný z dovolacích důvodů však nespadají tzv. jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (i v tomto směru srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného T. P. směřující proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík