ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.371.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 371/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2012 dovolání, které podal obviněný Mgr. A. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 68 To 147/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 221/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. A. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 4 T 221/2010, byl obviněný Mgr. A. Z. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a tří měsíců.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že dne 24. 6. 2010 v 07:51 hodin v O. řídil po předchozím požití alkoholických nápojů po ulici P. směrem do centra města motorové vozidlo zn. Audi A4 Avant, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, Dopravního inspektorátu, dechovou zkouškou provedenou přístrojem AlcoQuant 6020 téhož dne v 07:54 hodin mu byla naměřena hodnota 1,88 g/kg alkoholu v dechu, opakovanou zkouškou téhož dne v 07:59 hodin pak hodnota 1,99 g/kg alkoholu v dechu, přičemž ještě v 08.30 hodin téhož dne obsahovala jeho krev 1,42 g/kg alkoholu, jak bylo zjištěno lékařským vyšetřením při ovlivnění alkoholem.
Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 68 To 147/2011, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Vůči rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný Mgr. A. Z. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolacími námitkami pak sice konkretizoval toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nicméně z toho, jak dovolání koncipoval, je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k), uplatnil v jeho druhé alternativě při užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaroval, že si je vědom podstaty institutu dovolání a namítl, že soudy obou stupňů bylo jeho jednání nesprávně hodnoceno. Následně projevil nesouhlas s tím, co je mu kladeno za vinu, neboť v celém řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba o době požití alkoholických nápojů a tudíž o míře ovlivnění alkoholem. Především zpochybnil, že by se nacházel ve stavu, který vylučoval jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, neboť alkoholický nápoj požil, byť ve značné míře, až těsně před řízením. Počítal tedy s tím, že nástup ovlivnění alkoholem se dostaví až v době, kdy již nebude vozidlo řídit.
Obviněný též odmítl závěry obou soudů o jeho usvědčení znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie vypracovaným znalkyní Ing. Bradkovou. Uvedl, že znalkyně rozvedla alternativy výpočtu koncentrace alkoholu v krvi obviněného v době kontroly policejní hlídkou a v závěru konstatovala, že vstřebávání do krve je skončeno do šedesáti minut po ukončení pití alkoholu, což platí u lehké i střední zátěže. Podle znalkyně v prvních deseti minutách není stejná hladina alkoholu jako třeba za půl hodiny a lze se tedy domnívat, že člověk není tak ovlivněn alkoholem po deseti minutách vypití alkoholu jako za hodinu, protože do krve je vstřebána jenom část, nikoli celý objem. Pokud se týká vstřebávání, toto závisí na době, kdy byl alkohol požíván, a kdy bylo požívání alkoholu ukončeno. U hlavního líčení pak uvedla, že nelze objektivně stanovit dobu požití a tudíž ovlivnění obviněného v době jízdy, neboť by musel být proveden větší počet odběrů. K hodnotě 0,31 dospěla, jestliže byl alkohol požit v 7:40 hod. a od tohoto okamžiku je možno vypočítat, jakou mohl mít obviněný za deset minut hladinu alkoholu v krvi. Podle obviněného tedy nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že alkohol požil v rozrušení těsně před jízdou a nepočítal proto s tím, že by mohl být v tak zásadní míře ovlivněn alkoholem a mít tak vysokou koncentraci alkoholu v krvi. Jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. l tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že v kritickou dobu při řízení vozidla vykonával činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, který by si přivodil vlivem návykové látky.
Rovněž vytkl, že odvolací soud zohlednil v jeho neprospěch důkazy – části svědeckých výpovědí policistů, kdy popisovali, co jim jako podezřelý k době požití alkoholu před jízdou uvedl, ačkoliv sám soud připustil, že k těmto nelze v rámci hodnocení důkazů přihlížet. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 268/03 a usnesení ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 26/1989 Sb. rozh. tr.
Obviněný je tedy toho názoru, že v posuzovaném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu se proto domnívá, že soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně a porušily základní zásady trestního řízení, a to především zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Za situace, kdy výše popsaný skutek nebyl prokázán nade vší pochybnost, mělo být rozhodnuto v jeho prospěch a věc posouzena nikoli jako trestný čin, ale podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena jinému orgánu k posouzení jako přestupek nebo kárné provinění. Obviněný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho argumentaci nelze přisvědčit, když ani svou povahou nevyhovuje deklarovaným dovolacím důvodům, jejichž zákonné vymezení připomněla. Za neopodstatněnou označila předně námitku obviněného, kterou zpochybnil, že by se nacházel ve stavu, který vylučoval jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, neboť alkoholický nápoj požil v časovém horizontu těsně před řízením a domníval se tedy, že nástup ovlivnění alkoholem se dostaví až v době, kdy již nebude vozidlo řídit. Uvedla, že pro stav vylučující způsobilost postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, v daném případě řízení motorového vozidla, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Podle státní zástupkyně však provedenými důkazy, zejména třemi opakovanými zkouškami (dvakrát dechovou zkouškou, jedenkrát odběrem krve), byla zjištěna hladina alkoholu v krvi výrazně přesahující 1,00 g/kg. Byla tedy vyvrácena obhajoba obviněného, že vypil 2,5 dcl slivovice deset minut před jízdou. Nesporně tak usedl za volant, ačkoliv věděl, že v uvedené době musí být s ohledem na požité množství alkoholu a dobu, kdy alkohol požil, pod jeho vlivem. Závěr o tom, že větší množství alkoholu obviněný požil večer předchozího dne je podle státní zástupkyně snadno dovoditelný a jeho protiprávní jednání tedy nelze posoudit jinak než jako trestný čin.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy vázána na některý z dalších dovolacích důvodů a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Státní zástupkyně uzavřela, že pokud bylo dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný je sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Ve skutečnosti všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů (podle obviněného výhradně v jeho neprospěch), přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Tak je tomu v případě námitek, jejichž podstatou je polemika se závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. Elišky Bradkové z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jimiž rozvedla alternativy výpočtu koncentrace alkoholu v krvi obviněného v době kontroly policejní hlídkou, z nichž obviněný následně dovozuje, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného přečinu, ale mohlo se jednat pouze o přestupek nebo kárné provinění. Pod uplatněný dovolací důvod rovněž nelze podřadit procesní námitku, že při činění skutkových závěrů ohledně času požívání alkoholu obviněným, nelze v rámci hodnocení důkazů přihlížet k té části svědeckých výpovědí policistů, kdy popisovali, co jim jako podezřelý k době požití alkoholu před jízdou uvedl. V důsledku porušení zásad spravedlivého procesu pak podle obviněného soudy nesprávně učinily závěr, že je pachatelem posuzovaného skutku. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. I v tomto případě však obviněný spojuje jím tvrzenou absenci úmyslného zavinění ohledně přečinu, jímž byl uznán vinným, s jinými skutkovými zjištěními, než byla v soudním řízení učiněna a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje. Obviněný tedy brojí vůči skutkovým závěrům obou ve věci dosud činných soudů, a to jednak odkazem na tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, jednak námitkami procesního charakteru.
I když se obviněný svými, výše podrobně rozvedenými, dovolacími námitkami ocitl mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, tak Nejvyšší soud s ohledem i na výše citovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu, který rozlišuje v podstatě tři okruhy případů představující takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, a které odůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů, se jeho námitkami blíže věcně zabýval. Lze tak připomenout, že zásah do skutkových závěrů ustálených v řízení před soudem prvního a druhého stupně je v dovolacím řízení namístě, jde-li o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. za situace, kdy soud bez řádného zdůvodnění neprovedl stranami navržený důkaz, popř. v rámci hodnocení provedených důkazů zcela opomenul zahrnout některý z nich do svých úvah, ačkoli pro meritorní rozhodnutí mohl mít takový důkaz zásadní význam. Další případ nastane, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli stadia trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska příslušných procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Třetí okruh vad v dokazování pak tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy v podstatě případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Pokud jde o dovolatelovy námitky týkající se skutkového stavu, které jinak zásadně nejsou dovolacím důvodem, pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, jestliže to skutečně odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů na jedné straně, a provedenými důkazy, resp. právním posouzením věci na straně druhé. Tím Nejvyšší soud bere ohled na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Aby v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy byl extrémní rozpor, musí jít zejména o situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, tedy kdy skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, kdy skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, jsou-li skutková zjištění založena na důkazech opatřených či provedených v rozporu se zákonem, kdy dosud provedené důkazy evidentně nejsou dostatečným podkladem pro skutková zjištění soudů, přičemž soud neodůvodněně nevykonal další dokazování apod. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 259/2006, ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1395/2009, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. IV. ÚS 219/03, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 578/04. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci evidentně nejedná.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Vycházely přitom zejména z výpovědí příslušníků Policie České republiky, Dopravního inspektorátu Olomouc Jiřího Tomáška, Jakuba Krčála a Květoslava Eliáše. Předmětné výpovědi navíc nezůstaly osamoceny, ale korespondovaly jim i další ve věci provedené důkazy, zejména závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. Elišky Bradkové z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jakož i celá řada listinných důkazů (k tomu viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 3 - 9). Ohledně procesní námitky obviněného stran použitelnosti části svědeckých výpovědí zasahujících policistů, pak podle dovolacího soudu lze odkázat na závěry Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, který sice konstatoval, že k těmto sice nelze v rámci hodnocení důkazů přihlížet, avšak fakt, že obviněný uváděl zasahující hlídce, že alkohol požil pouze předchozího večera dne 23. 6. 2010, je možno i přesto zohlednit při hodnocení důkazů, neboť tuto skutečnost potvrdil sám obviněný ve své výpovědi, a to již po řádném sdělení obvinění, a to nejen v rámci své výpovědi v přípravném řízení, ale i při hlavním líčení. Mimo to obviněný uvedl, že takovýto údaj mohl sdělit či sdělil i personálu v nemocnici.
Podle názoru Nejvyššího soudu se tedy oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Tyto důkazy si plně korespondují a společně tak vyvracejí obhajobu obviněného a vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že se svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. l tr. zákoníku. S těmito závěry se v dovoláním napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, což je evidentní z argumentace na str. 3 – 6 rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího soudu námitky, které obviněný Mgr. A. Z. v rámci dovolání uplatnil tedy deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují.
Dovolatel v rámci svého dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy zákon vymezuje ve dvou alternativách. Jednak pro případ, kdy nesprávným procesním postupem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku (srov. např. §253 odst. 1, 3 tr. ř.) a v důsledku toho došlo k porušení principu dvouinstančnosti řízení (např. zamítnutím odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř. pro údajnou opožděnost, ačkoliv odvolání bylo podáno včas). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že soud druhého stupně nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, jež jsou uvedeny pod písmeny a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel sice výslovně neuvedl, o kterou z uvedených alternativ se opírá jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm . l) tr. ř., nicméně s ohledem na výše popsaný způsob rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že jeho první alternativa v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, když odvolací soud jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Pokud pak jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, v situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by námitky obviněného naplňovaly jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného Mgr. A. Z. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík