ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1365.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1365/2011 -92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. července 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podali obvinění M. R., nar., V. T. , nar., a M. S. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 6/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2009, takto:
I. Dovolání obviněného M. R. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá .
II. Dovolání obviněných V. T. a M. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T 6/2009, byli obvinění M. R. , V. T. a M. S. uznáni vinnými jednáním, které spočívalo v tom, že „ v přesně nezjištěné době do 14. 12. 2007 po předchozím poskytnutí informace o vnitřním zabezpečení a chodu R., a. s., p. Ch. s vědomím, za jakým účelem budou použity od neustanoveného pachatele obžalovanému M. R. , dne 14. 12. 2007 kolem 16.15 hod. v Ch., Ž. n. po předchozí vzájemné dohodě společně se dvěma neustanovenými pachateli a přípravě spočívající v opatření prostředků k činu, maskovacího oblečení, zbraní, vytipování místa, načasování, jako členové organizované skupiny s organizovanou vnitřní strukturou a stanovením úkolů naplánovali loupežné přepadení ch. R., a. s., přijeli vyjma obžalovaného R. vozidlem zn. VW Transporter, č. b., rz, s nápisem „P. D. V.“, které řídil neustanovený pachatel, před vchod b., zatímco M. R. zaparkoval osobní vozidlo zn. Audi A6 2,0 TDI, rz, vzdálené 3 km za Ch. na odpočívadle ve směru na hraniční přechod H. Sv. Š., V. T. ozbrojený přesně nezjištěnou dlouhou zbraní, M. S. ozbrojený přesně nezjištěnou pistolí č. b. a dosud neustanovený pachatel ozbrojený přesně nezjištěnou dlouhou zbraní vstoupili maskováni černou kuklou do objektu banky, kde s pohrůžkou použití střelných zbraní nařídili sedmi osobám a dvouletému dítěti v bance lehnout si na zem, obžalovaný S. hlídal se zbraní v ruce vstupní dveře a zakrýval je černým plátnem, neznámý pachatel 2x udeřil pažbou zbraně do zad klienta banky poškozeného M. N., nar., a vytrhl záznamové zařízení kamerového systému banky, obžalovaný T. řediteli b. L. M., nar. přikázal před vstupem do trezorové místnosti odkódovat vše bez poplachu a pokladní J. D., nar. odemknout schránku z otevřeného hlavního trezoru, z něhož odcizil finanční hotovost ve výši 7.340.800,50 Kč , ke škodě R., a. s., se sídlem P., H., při odchodu z b. vyzval obžalovaný S. městského strážníka V. B., nar., který hodlal vstoupit do banky po upozornění neznámé osoby, že v b. se děje něco „podezřelého“ slovy: „Odejdi, máme tady rukojmí, i dítě“, následně donutil pod hrozbou použití střelné zbraně nastoupit do přistaveného vozidla zn. VW Transporter, zaparkovaného u banky strážného banky poškozeného M. P., nar., kam také poté nastoupili i s odcizenou finanční hotovostí obžalovaní T. a neustanovený pachatel s odcizeným záznamovým zařízením kamerového systému banky, poté obžalovaný S. policistu Policie ČR V. K., nar., který k vozidlu přistoupil za účelem provedení policejní kontroly a zjištění totožnosti, skrz okno vyzval: „Odstup a se služebním vozidlem odjeď, nebo tě zastřelíme i rukojmí“, přičemž z místa odjeli a byli pronásledováni vozidly Policie České republiky a vozidlem Městské policie Ch., neuposlechli opakovaných zvukových i světelných výzev k zastavení, kdy pro zmaření pronásledování neustanovený pachatel použil kovových bodců a dýmovnic, které vyhazoval na silnici z vozidla VW Transporter, dále neustanovený pachatel nezjištěnou střelnou zbraní vystřelil z ujíždějícího vozidla VW T. po dvou řidičích pronásledujících policejních vozů Škoda Fabia Combi, rz, a to nejméně 2x po R. J., nar., a VW Transporter, spz, a to 1x po D. T., nar., v úmyslu je zastavit, zmařit vlastní pronásledování a zadržení i za cenu jejich usmrcení, R. J. střela přes čelní sklo strhla propisku na levém rukávu a uvízla v rámu levých předních dveří vozidla, D. T. způsobil po zásahu střely přes čelní sklo do levého ramene otevřenou zlomeninu klíční kosti, dále byli zraněni po zásahu fragmentu střely další policisté sedící v těchto vozidlech, a to M. V., nar., který utrpěl lehké poranění v oblasti přední strany levého stehna a D. O., nar., který utrpěl lehké poranění malíku levé ruky, asi 3 km za Ch. ve směru na H. Sv. Š. vozidlo zastavili, rukojmího ze zadržení propustili, auto včetně záznamového zařízení kamerového systému banky v prostoru lesa zapálili a z místa utekli, poškozenému J. K., nar. tak obžalovaní T., S. a dva neustanovení pachatelé způsobili zničením tohoto vozidla škodu ve výši nejméně 249.000 Kč “.
Jednání obviněného M. R. bylo kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), spáchaný formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl za ně odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Jednání obviněného V. T. bylo kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, zločin braní rukojmí podle §174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a též přečin poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byl obviněný V. T. odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finanční částky 25.000,- Kč sestávající ze 4 ks 5.000,- Kč bankovek, 1 ks 2.000,- Kč bankovky a 3 ks 1.000,- Kč bankovky, dále finanční částky ve výši 80.000,- Kč sestávající se z 11 ks 5.000,- Kč bankovek, 12 ks 2.000,- Kč bankovek a 1 ks 1.000,- Kč bankovky, uložené na depozitním účtu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. podle seznamu úschov č., konečné finanční částky ve výši 1.605 EUR sestávající se ze 2 ks 500 EUR bankovky, 6 ks 100 EUR bankovky a 1 ks 5 EUR bankovky, uložené na depozitním účtu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. podle seznamu úschov č..
V případě obviněného M. S. bylo jeho jednání kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, zločin braní rukojmí podle §174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a taktéž jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byl obviněný M. S. odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finanční částky ve výši 80.000,- Kč sestávající se ze 14 ks 5.000,- Kč bankovek, 5 ks 2.000,- Kč bankovek, uložené na depozitním účtu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. podle seznamu úschov č..
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození:
1. R., a. s., se sídlem P., H.,
2. U. p., a. s., se sídlem P., E.,
3. Služba cizinecké policie, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ú. n. L., Ú. n. L., M.,
4. Krajské ředitelství policie S. k., Ú. n. L., p. s.,
5. S. m. Ch., Městská policie, Ch., Ch.,
6. Dopravní podnik měst Ch. a J., a. s., Ch., Š.,
7. Z. p. m. v. ČR, pobočka Ú. n. L., Š., Ú. n. L.,
8. D. T., nar., bytem J., Fr. S.,
9. J. K., nar., bytem D. H., okres Ž. n. S.,
se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byli obžalovaní M. B. , nar., M. S. , nar., a L. V. , nar., podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 2 KZV 118/2008-380, pro jednání, v němž byl v případě obviněného M. B. spatřován trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., v případě obviněného M. S. trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., a v případě obviněného L. V. pak trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění M. B., M. S. a L. V..
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T 6/2009, podala odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a to ohledně obviněného M. R. do výroku o trestu, ohledně obviněných V. T. a M. S. do výroku o vině a trestu, a ohledně obviněných Michala Bendy, Milana Schimmerleho a Ludvíka Vlčka do zprošťujícího výroku. Dále podali odvolání obvinění M. R. , V. T. a M. S. .
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 6/2011 , a to tak, že k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ohledně obviněného M. R. a k odvolání uvedeného obviněného napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. R. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných V. T. a M. S. a odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v části týkající se těchto obviněných a dále v části týkající se obviněných M. B., M.S. a L. V. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění M. R. , V. T. a M. S. dovolání.
Obviněný M. R. dovolání (č. l. 4667 – 4668) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve své argumentaci uplatňuje v podstatě námitky shodné s námitkami jím uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku. Zkrácení svého práva na obhajobu spatřuje v tom, že pachové stopy byly odebrány před zahájením trestního stíhání bez toho, aby se o jejich odebrání kdekoliv v trestním spise vyskytoval jakýkoliv záznam, kdy, jak a kým byly pachové stopy odebrány, přičemž tento nedostatek má být zhojen následnou výpovědí několika policistů. Po zahájení trestního stíhání bylo provedeno porovnání neznámých vzorků, které měly být odebrány před zahájením trestního stíhání svědkem K., aniž byl kdokoli o provedení tohoto úkonu vyrozuměn, ačkoli se jednalo o úkon po zahájení trestního stíhání. Za nelogické má, že pachová stopa měla být nalezena v prostorách pobočky banky, ačkoli se tam neměl vůbec vyskytovat, a není mu toto kladeno za vinu. K přenosu pachové stopy dojít nemohlo, jelikož mu nebylo kladeno za vinu, že by měl snad někoho na místo činu dovést či odvézt. Utajený svědek H. je podle jeho názoru uměle vytvořenou figurou, aby Policie České republiky takto odstranila absenci jakýchkoli důkazů. Navíc má za to, že podmínky pro výslech utajeného svědka nebyly splněny. Obviněný je dále přesvědčen, že postup soudu nalézacího měl být aplikován i na jeho osobu. Pokud byl obviněný M. B., kterýžto měl být hlavním organizátorem, zproštěn obžaloby, pak lze brát za prokázané, že M. B. žádné loupežné přepadení neorganizoval a nemohl mu tedy ani poskytnout informaci, kterou by měl snad postoupit dále. Důkazní řízení ve vztahu k poskytnutí informací nebylo vedeno jiným směrem, než B. x R. a naopak, a možný závěr o získání informací od jiné osoby tedy nemůže mít jakýkoliv reálný podklad.
Dále uvedl, že je mu kladeno za vinu, že se měl v lese za Ch., směrem na hraniční přechod H. S. Š. pohybovat za účelem odvezení obviněných T. a S., přičemž měl vyhovět výzvě poškozeného M. P., tomuto zastavit a jako stopaře jej odvést do Ch. k nejbližší hlídce Policie ČR. Poškozený M. P. jej nepoznal, a to i přes výrazné zjizvení jeho tváře, nepoznal ani jeho hlas, hovořil o jiném typu a barvě automobilu, a žádný důkaz o jeho vině tedy v celém trestním spise není. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a rozsudku soudu odvolacího neobsahuje nic, z čeho by se dalo usuzovat, jakými důkazními prostředky soudy závěr o jeho vině podložily. Byl odsouzen za to, že zaparkoval osobní vozidlo, jinak se rozsudek o dalším jeho jednání nezmiňuje a neexistuje jediný důkaz o jeho účasti na trestné činnosti. Nebylo žádným způsobem prokázáno, ale ani prokazováno, že o trestném činu, pro který byli odsouzeni obvinění T. a S. věděl, tedy, že věděl, že poskytuje jinému pomoc či vytvářel podmínky k účinnému provedení trestné činnosti.
Za jednu ze zásadních námitek označuje zkrácení jeho práva na obhajobu z důvodu nemožnosti seznámit se s obsahem odposlechů a záznamů z telekomunikačního provozu. Tyto jednak nebyly do okamžiku seznámení se spisem autorizovány a dále nebyly k dispozici v přepisu, tj. v tištěné podobě, ale pouze na CD (pokud na CD vůbec bylo něco nahráno, což nebylo možné ověřit) a nebylo jemu ani obhájcům k dispozici žádné technické zařízení, umožňující ověření obsahu CD. Tento nedostatek navíc potvrdili opětovně svědci kpt. Bc. F. a vrchní komisař K..
Obviněný M. R. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 6/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T 6/2009, zrušil a buďto ve smyslu §265m tr. ř. sám rozhodl o zproštění obžaloby ve smyslu §226 písm. b), c) tr. ř., nebo po zrušení napadeného rozhodnutí věc přikázal nově projednat ať již soudem nalézacím, či soudem odvolacím.
Obviněný V. T. v rámci podaného dovolání (č. l. 4680 – 4686) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), k) a l ) tr. ř. , neboť neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že po zahájení trestního stíhání proti jeho osobě v 10:50 hod. dne 8. 10. 2008 byly konány některé procesní úkony, u kterých nebyl přítomen jeho obhájce, byť šlo o důvod nutné obhajoby (s ohledem na právní kvalifikaci) a nejednalo se přitom o neodkladné úkony, konkrétně se jednalo o odběr srovnávacích pachových stop - konzerv, o kterých pak nebyl dokonce pořízen ani protokol, přičemž odvolací soud takový postup „obhajuje“. Dále došlo k porušení jeho práva na obhajobu v rámci jednání soudu při rozhodování o vazbě, kdy soudce okresního soudu zcela ignoroval nepřítomnost jeho obhájce při tomto jednání a vedl přitom dokazování k samotnému skutku, nikoli pouze k důvodům vazby. Jak protokol z tohoto jednání tak pachové stopy byly v hlavním líčení provedeny jako důkazy a použity jako podklad pro rozhodnutí o jeho vině, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu i z materiálního hlediska.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že nesouhlasí s posouzením předmětného skutku jako trestného činu, který měl spáchat jako pachatel. Hmotně právní posouzení je v naprostém nesouladu s provedeným dokazováním, resp. s procesně správně provedenou částí důkazů. Protože napadené rozhodnutí a v něm použitá hmotně právní kvalifikace stojí na procesně nepoužitelných důkazech, jedná se o rozhodnutí nesprávné, nezákonné, a nesprávným je pak i právní posouzení skutku. Za procesně nepoužitelné důkazy označil svou výpověď v rámci rozhodování o vazbě a dále pak zajištěné pachové stopy. Odvolací soud se nevypořádal s nezákonností procesního úkonu – porovnání odebraných srovnávacích vzorků pachových stop s pachovými stopami odebranými na místě činu, kdy z tohoto úkonu nebyl pořízen videozáznam ani fotodokumentace a o tomto úkonu, který byl prováděn po zahájení trestního stíhání, nebyl vyrozuměn žádný z obhájců. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/02). S ohledem na procesní pochybení pak nastala ta absurdní situace, že v bance měla být zajištěna i pachová stopa spoluobviněného M. R. , který však měl být podle rozsudku mimo banku. Takže na jednu stranu jej pachová stopa usvědčuje z loupežného přepadení a u spoluobviněného M. R. její výskyt na místě činu nic neznamená. Rovněž výpověď utajovaného svědka je v daném případě porušením jeho práva na obhajobu, neboť k utajení svědka nebyly dány zákonné podmínky zakotvené v §55 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 481/04) namítl, že projednávaná věc rozhodně nemá parametry „organizovaného zločinu“, není žádný poznatek o tom, že by s nějakou takovou činností souvisela. Vedle procesně nepoužitelných důkazů pak existují toliko drobné „indicie“, ani ne nepřímé důkazy, které vedou k nějakému možnému podezření, nicméně „jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok“ (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06). K dalšímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pak došlo v souvislosti s časovou působností nového trestního zákoníku, a to konkrétně při kvalifikaci jednání jako trestného činu braní rukojmí. Nalézací soud nesprávně posuzoval jeho jednání podle nové právní úpravy, ač byla výhodnější právní úprava, účinná v době spáchání trestného činu, a to s ohledem na trestní sazbu. Rovněž namítá extrémní rozpor, kdy nalézací soud konstatoval jeho vinu na základě procesně nepoužitelných důkazů (rozhodování o vazbě bez obhájce, odběr a srovnání pachových konzerv bez vyrozumění a účasti obhájce), kdy dokazování vykazuje vážné procesní vady.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný namítl, že odvolací soud zcela pominul kvalifikaci jeho jednání v souvislosti s ustanovením §22 až §24 tr. zákoníku, jelikož ve výroku rozsudku není popsáno, kdy se jednalo o pachatelství a kdy o spolupachatelství, kdy tzv. přímý a nepřímý podíl pachatelů není ve výroku vůbec uveden.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný uplatňuje zejména s ohledem na postup odvolacího soudu, v rámci něhož poukazuje na řadu pochybení. Namítá, že se odvolací soud jeho odvoláním věcně nezabýval a toliko jej formálně zamítl a nedostál tak své povinnosti odvolací instance, kdy odvolací soud v podstatě „obhajuje“ nezákonný způsob odběru srovnávacích pachových konzerv, rozborem „neprocesních úkonů“ odvádí pozornost od skutečnosti, že obhájcům nebyla umožněna přítomnost, a nesprávně potvrzuje i závěr soudu prvního stupně o nadbytečnosti výslechů svědků navrhovaných obviněným. Uzavřel-li odvolací soud své rozhodnutí tím, že „důkazy ve věci byly provedeny v souladu s příslušnými předpisy“, pak provedeny v souladu se zákonem nebyly, neboť základní právo na spravedlivý proces nezná žádné „kompromisní řešení“. Důkazy neprovedené v souladu se zákonem i ty provedené v podstatě v souladu se zákonem měly vést k takovému rozhodnutí vrchního soudu, aby byla nezákonnost napravena. To však učiněno nebylo.
Obviněný V. T. proto s ohledem na námitky výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a sám postupem dle §265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby dle §226 písm. c) tr. ř., případně, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc týkající se jeho odvolání v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to postupem dle odst. 3 téhož ustanovení, ale v jiném složení senátu. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud ČR nenařizoval vazbu ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř.
Obviněný M. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 4671 - 4688) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. , neboť bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci své dovolací argumentace obviněný částečně uplatňuje námitky z odvolání, částečně uvádí námitky nové. Ke spáchání žalovaných trestných činů se nikdy nedoznal a svou vinu vždy popíral. V rámci přípravného řízení ani v řízení před soudem nebylo prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a to ani konkrétní podíl na konkrétní trestné činnosti.
Dle jeho názoru nebyla nepochybně prokázána výše způsobené škody, neboť inventura provedená v bance trpí řadou vad a nominály a množství bankovek vydaných pokladní Duškovou nemusí, dle její výpovědi, dosahovat výše 5.000.000,- Kč. V případě nižší škody než 5.000.000,- Kč by se jednalo pouze o škodu značnou, která dle §138 tr. zákoníku činí nejméně 500.000,- Kč a jednalo by se tak o trestný čin loupeže nikoliv dle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ale o trestný čin loupeže dle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kde sazba odnětí svobody je značně nižší. V případě pochybností o výši škody by se mělo postupovat dle zásady in dubio pro reo a užít pro pachatele příznivější kvalifikovanou skutkovou podstatu loupeže, což se nestalo.
Další námitka obviněného směřuje do posouzení trestnosti činu podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že soud prvního stupně správně použil pozdější zákon u trestného činu loupeže, jelikož byl pro něho příznivější než ustanovení zákona účinného v době spáchání činu. Naopak trestný čin braní rukojmí podle §174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je pro něho méně příznivý a příznivější je právní úprava účinná v době spáchání činu, proto měl u tohoto trestného činu soud použít právní kvalifikaci podle předpisu účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán.
Obviněný rovněž namítá extrémní rozpor mezi určením jeho viny a procesním dokazováním, neboť dokazování provedené soudem vykazuje vážné procesní vady. Napadené rozhodnutí o vině je postaveno na procesně nepoužitelných důkazech: pachových stopách, kdy neexistuje protokol o jejich odběru; utajení svědka, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyly dány zákonné podmínky k takovému úkonu, a pseudorekognici, kdy soud při hlavním líčení prováděl prakticky vizuální i hlasovou rekognici, aniž byly splněny podmínky ustanovení §104b tr. ř.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 6/2011, a zrušil rovněž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T 6/2009, a dále postupoval podle §265 l tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí nebo přerušení rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky jednotlivých obviněných.
Nejdříve se vyjádřila k dovolání obviněného V. T. . Uvedla, že namítal-li obviněný porušení práva na obhajobu v rozhodování o vzetí do vazby bez přítomnosti obhájce, pak jde o námitku neopodstatněnou, neboť o vzetí obviněného do vazby rozhodoval soudce dne 10. 10. 2008 v 11.37 hodin a z protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že obhájce obviněného Mgr. Z. M. byl o tomto úkonu vyrozuměn a omluvil se. Ve vztahu k odběru srovnávacích pachových stop a srovnání těchto odebraných pachových stop a pachových stop z místa činu bez vyrozumění a účasti obhájce u tohoto úkonu, bez písemného protokolu či bez videozáznamu, státní zástupkyně uvedla, že opodstatněnost této námitky není možno na základě předloženého spisového materiálu posoudit. Pokud by však námitka obviněného korespondovala se skutečností, vyvolával by takový postup policejního orgánu pochybnosti o procesní použitelnosti důkazu. Státní zástupkyně dále uvedla, že námitky obviněného, v rámci nichž uvedl, že rozhodnutí soudů stojí na procesně nepoužitelných důkazech, a pro utajení svědka nebyly dány zákonné podmínky upravené v §55 odst. 2 tr. ř., do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezapadají. Námitky, týkající se nesprávného popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku a ustanovení o časové působnosti trestních zákonů, pak sice do rámce uplatněného dovolacího důvodu zapadají, avšak nejsou opodstatněné. Popis skutku je v souladu se skutkovými zjištěními. K námitce časové působnosti trestních předpisů státní zástupkyně uvedla, že rozhodujícím kritériem pro posouzení této otázky je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Trestní sazba u trestného činu loupeže podle §234 odst. 3 tr. zák., jakožto zákona účinného v době spáchání trestného činu, byla v rozpětí 10 až 15 let. U zločinu loupeže podle §173 odst. 3 tr. zákoníku je trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena v rozmezí 8 až 15 let. V projednávaném případě přicházel u obviněného v úvahu trest uložený mírně nad polovinou trestní sazby. Takto ukládaný trest v rozmezí trestní sazby podle nové právní úpravy obsažené v trestním zákoníku je pro obviněného příznivější. Tato námitka tedy není dle státní zástupkyně opodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedla, že námitka obviněného, který odvolacímu soudu vytýká, že ve výroku rozsudku není určeno, která část jeho jednání je pachatelstvím a která spolupachatelstvím, nenaplňuje uvedený dovolací důvod. Dále státní zástupkyně uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit pouze v jeho druhé alternativě, tedy byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že soudy nezatížily řízení ani své rozhodnutí vadou zakládající některý z výše uvedených dovolacích důvodů, neshledala námitku obviněného opodstatněnou. S ohledem na uvedené státní zástupkyně současně neshledala, že by se v projednávaném případě jednalo o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání obviněného.
Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dovolání obviněného M. R. shledala podaným z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedla, že obviněný uplatnil v podstatě námitky shodné s námitkami odvolacími a odkázala na vyjádření k dovolání obviněného V. T. , z něhož je zřejmé, že námitky uplatněné obviněným M. R. do rámce uplatněného dovolacího důvodu nezapadají. Námitky obviněného směřují převážně do skutkových zjištění, kdy soudům v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů. Obviněný napadá ve věci učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje, podle níž se trestné činnosti neúčastnil. Ani zde státní zástupkyně podle dostupných spisových materiálů neshledala, že by byla skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Zjevně neopodstatněným shledala státní zástupkyně i dovolání obviněného M. S. Uvedla, že obviněný částečně uplatnil námitky z odvolání, částečně uvedl námitky nové, nicméně do uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zapadá pouze námitka týkající se výše způsobené škody a námitka týkající se použité právní úpravy v souvislosti s časovou působností trestněprávních norem. Tyto námitky však nejsou opodstatněné. Výše způsobené škody byla vyčíslena na základě inventury, která byla provedena na pobočce banky po útoku obviněných. Obviněný sice namítá, že inventura trpí řadou vad, tyto však nijak blíže nespecifikuje a toto jeho tvrzení není možné z předloženého spisového materiálu ověřit. K námitce časové působnosti státní zástupkyně uvedla, že platí zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Současně dovodila, že podle dostupných spisových materiálů nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Dovolání obviněného M. S. proto navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 6/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (v případě obviněného M. R. se změna týkala toliko výroku o trestu při nezměněném výroku o vině). Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. R., V. T. a M. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. c), g), k) a l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
- obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl (§265b odst. 1 písm. c/ tr. ř.),
- rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (§265g odst. 1 písm. g/ tr. ř.),
- v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (§265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.),
- bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 písm. l / tr. ř.).
Obviněnými V. T. a M. S. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněných. V projednávané trestní věci je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněných projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Dovolací důvod tedy přichází v úvahu toliko v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně obviněný M. S. odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný V. T. na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a k) tr. ř.
V. T. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003 Sb., zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními smlouvami i ústavními předpisy. Tento dovolací důvod nedopadá pouze na případy nutné obhajoby, jak by se mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).
V daném případě obviněný V. T. namítl, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu v rámci jednání soudu při rozhodování o vazbě, kdy soudce okresního soudu zcela ignoroval nepřítomnost jeho obhájce při tomto jednání a vedl přitom dokazování k samotnému skutku, nikoli pouze k důvodům vazby.
Podle §77 odst. 2 tr. ř. je soudce povinen vyslechnout zadrženou osobu (odstavec 1) a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. O době a místě konání výslechu vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný, a o jeho účast zadržená osoba požádala , a státního zástupce. Obhájce a státní zástupce se mohou výslechu zúčastnit a klást zadržené osobě otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu soudce udělí slovo. Překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu.
Vyrozumění státního zástupce a obhájce o době a místě konání výslechu se děje pro krátkost lhůty zpravidla telefonem, telefaxem, popř. poslem. Účast státního zástupce ani obhájce při výslechu není obligatorní, i když je nepochybně žádoucí. Soudce rozhodující k návrhu státního zástupce o vazbě zadržené osoby musí respektovat lhůtu 24 hodin a není povinen vázat se na možnost obhájce zúčastnit se výslechu zadrženého. Jeho povinností je, pokud o účast obhájce zadržená osoba požádala, pouze obhájce vyrozumět, je-li dosažitelný. Tato povinnost je splněna, vyrozumí-li vhodným způsobem advokátní kancelář obhájce (srov. R 34/1994).
Z protokolu o vzetí do vazby (č. l. 19 - 22) sepsaného dne 10. 10. 2008 (počátek v 11.37 hod. a konec ve 13.22 hod.) se podává, že obviněný V. T. byl vzat do vazby dne 10. 10. 2008 na základě rozhodnutí učiněného soudcem, který shledal důvody vazby uvedené v ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. ř. Z protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ústí nad Labem (č. l. 19) pak vyplývá, že obhájce obviněného V. T. Mgr. Z. M. byl o tomto úkonu vyrozuměn a omluvil se („ vyrozuměn, omluven “). Současně byl obviněný poučen ve smyslu ustanovení §165 a §169 tr. ř. a svým podpisem toto stvrdil, stejně jako skutečnost, že se seznámil a ztotožnil s obsahem uvedeného protokolu. Soudce tedy dodržel mu předepsaný postup a Nejvyšší soud tak shledal danou námitku neopodstatněnou.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný V. T. dále namítl, že došlo k odběru srovnávacích pachových stop a srovnání těchto odebraných pachových stop a pachových stop z místa činu bez vyrozumění a účasti obhájce u tohoto úkonu, bez písemného protokolu či bez videozáznamu, a tyto pachové stopy byly v hlavním líčení provedeny jako důkazy a použity jako podklad pro rozhodnutí o jeho vině, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu i z materiálního hlediska.
Obviněný danou námitku uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud dospěl k závěru, že „ není o správnosti závěrů zprávy o výsledku srovnání pachových stop pochyb a pochybnosti o identitě srovnávacích pachových konzerv nevznikly “ (str. 11 napadeného rozsudku).
Na str. 2602 – 2619 spisu se nachází protokol o ohledání místa činu s připojenou fotodokumentací a plánkem, ze kterého vyplývá, že dne 14. 12. 2007 v době od 18.45 hodin do 21.30 hodin proběhlo ohledání objektu R. b. v Ch.. Při ohledání byly zajištěny mimo jiné i pachové stopy. O odběru pachových stop byl pořízen protokol (č.l. 2620 spisu). Na str. 2621 spisu je založena žádost ze dne 15. 10. 2008 o porovnání pachových stop, kde je uvedeno, že dne 14. 12. 2007 bylo při ohledání místa činu zajištěno pět pachových stop (dle protokolu o ohledání místa činu stopa č. 3, 4, 5, 15.1 a 16.1). Dne 8. 10. 2008 pak byly zajištěny srovnávací pachové stopy podezřelých, celkem osmi osob včetně V. T. , M. R. a M. S. . Z výpovědi svědka prap. P. K., který se podílel na zajištění srovnávacích pachových konzerv a zároveň prováděl porovnání pachových stop (zpracovatel zprávy o výsledku srovnání pachů), který byl vyslechnut v rámci hlavního líčení jako svědek (č. l. 3777 a násl.), se podává, že srovnávací pachové stopy byly odebírány od rána dne 8. 10. 2008 do 16.00 hodin téhož dne , tedy v průběhu celého pracovního dne. Záleželo pouze na tom, koho přivezli a jak je zavolali, aby stopy nasnímali. Obviněnému V. T. bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 8. 10. 2008 ve 20.19 hod . ( č. l. 1113 spisu) , obviněnému M. R. dne 8. 10. 2008 ve 20.45 hod. (č. l. 1136 spisu) a obviněnému M. S. dne 8. 10. 2008 ve 21.09 hod. (č. l. 1221 spisu). Je nepochybné, že v době odběru pachových stop (dne 8. 10. 2008 do 16.00 hodin) byl obviněný V. T. (stejně tak obvinění M. R. a M. S. ) v procesním postavení podezřelého (trestní stádium prověřování). Srovnávací pachové konzervy u něho (těchto obviněných) tak nemohly být odebrány až po sdělení obvinění (obvinění sděleno po 16.00 hodině). Pokud obviněný V. T. (stejně jako obvinění M. R. a M. S. ) v dané době ještě obviněn nebyl, neexistoval u něj důvod k účasti obhájce u odběru srovnávacích pachových konzerv.
Podle §158 odst. 3 tr. ř. k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v této hlavě, zejména
a) vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů,
b) vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky,
c) obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály,
d) provádět ohledání věci a místa činu,
e) vyžadovat za podmínek uvedených v §114 provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu, včetně odběru potřebného biologického materiálu,
f) pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, za podmínek stanovených v §114 snímat daktyloskopické otisky, provádět osobou téhož pohlaví nebo lékařem prohlídku těla a jeho zevní měření, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby nebo ke zjištění a zachycení stop nebo následků činu,
g) za podmínek stanovených v §76 zadržet podezřelou osobu,
h) za podmínek stanovených v §78 až 81 činit rozhodnutí a opatření v těchto ustanoveních naznačená,
i) způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádět neodkladné nebo neopakovatelné úkony, pokud podle tohoto zákona jejich provedení nepatří do výlučné pravomoci jiného orgánu činného v trestním řízení.
Postup před zahájením trestního stíhání (§158 až 159b tr. ř.) je upraven v hlavě deváté tr. ř. jako první stadium trestního řízení a současně i přípravného řízení (srov. §12 odst. 10 tr. ř.), neboť orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.) v něm na rozdíl od předcházejících fází již postupují (výjimka se týká obecného ustanovení §158 odst. 1 tr. ř.) zásadně podle ustanovení trestního řádu. Jde tedy o počátek trestního procesu, jehož úlohou je zjišťovat podmínky, na základě nichž může být učiněn závěr o přechodu věci do dalšího úseku trestního řízení nebo závěr o tom, že tu takové podmínky chybí a je nutno věc řešit mimo rámec trestního řízení. Jinak řečeno úlohou postupu do zahájení trestního stíhání je odhalení a prověření skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu a směřujících ke zjištění jeho pachatele, čímž jsou zároveň opatřovány nezbytné podklady pro zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) nebo pro vydání jiného rozhodnutí (srov. §159a a 159b tr. ř.). Současně se zde opatřují potřebné podklady, nezbytná vysvětlení, zajišťují stopy trestného činu a další důkazy, u nichž hrozí nebezpečí jejich zmaření, zničení nebo ztráty. V důsledku toho postup před zahájením trestního řízení má zvláště po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která v podstatně větším rozsahu umožnila opatřování a provádění procesně relevantních důkazů v této fázi trestního řízení (srov. §158 odst. 3, 8, §158a a §158b až 158e tr. ř.), důležitý význam nejen pro přípravné řízení trestní, ale i pro projednání věci v řízení před soudem. Výčet uvedený je pouze demonstrativní. Policejní orgán může (v mezích své zákonné pravomoci) provádět i jiné úkony, jako např. vlastní výkon domovní prohlídky na základě příkazu soudce (srov. §83 odst. 2 tr. ř.) nebo vlastní provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na základě příkazu soudce (srov. §88 odst. 2 poslední věta tr. ř.). Všechny materiály získané těmito úkony se založí do vyšetřovacího (trestního) spisu, příp. do jeho příloh, tedy nejen protokoly o neodkladných a neopakovatelných úkonech, ale i úřední záznamy o vysvětleních a ostatní záznamy a podklady opatřené při prověřování oznámení a ostatních podnětů k trestnímu stíhání (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1204 – 1211).
Srovnávací pachové konzervy, resp. odebrání těchto srovnávacích pachových konzerv lze zcela jistě podřadit pod úkony, prostřednictvím kterých opatřuje policejní orgán potřebné podklady a zajišťuje stopy trestného činu.
V záznamu o postupu práce služebního psa při porovnávání pachových konzerv na str. 2624 spisu je pak uvedeno, že bylo postupováno podle Závazného pokynu policejního prezidenta č. 52/2007 ze dne 25. 4. 2007, kterým se stanoví zásady k zabezpečení jednotného postupu Policie České republiky při využívání metody pachové identifikace. Řádný postup při samotném porovnání odebraných pachových konzerv byl tedy taktéž dodržen a Nejvyšší soud shledal námitku obviněného V. T. neopodstatněnou.
V podstatě totožnou námitku uplatnili i obvinění M. R. a M. S. , nicméně námitka jimi vznesená byla uplatněna v rámci jiného dovolacího důvodu, a to §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod však tuto námitku v podobě, jakou byla obviněnými formulována, podřadit nelze, nicméně lze odkázat na závěry soudu vztahující se k námitce obviněného V. T. .
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který shodně uplatnili všichni tři obvinění, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však některé uplatněné dovolací námitky obviněných směřují právě do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný M. R. namítal nesprávné hodnocení důkazů včetně jejich zajištění (především pachových stop, a dále výpovědi utajovaného svědka H., jehož označil za uměle vytvořenou figuru sloužící k odstranění absence důkazů) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména námitka, že se nevyskytoval v prostorách banky, tedy na místě činu; námitka, že jej poškozený M. P. nepoznal i přes výrazné zjizvení jeho tváře; námitka týkající se údajně poskytnutých informací o chodu banky, resp. neprokázání toho, odkud a od koho měly tyto informace pocházet), kdy současně prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že je zde naprostá absence důkazů, kdy neexistuje jediný přímý důkaz o jeho účasti na trestné činnosti, neboť důkazy ve věci zajištěné jsou procesně nepoužitelné a rozhodnutí nemůže být na procesně nepoužitelných důkazech postaveno; obviněný dále ve vztahu k důkazním prostředkům a dokazování uvedl, že pokud byl obviněný M. B. označen za organizátora, ale byl zproštěn obžaloby, pak lze mít za prokázané, že žádné loupežné přepadení neorganizoval a nemohly mu tedy ani být poskytnuty žádné informace) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, v prostorách banky se vůbec nevyskytoval a je mu v podstatě za vinu kladeno zaparkování vozidla, kdy současně popírá, že by se snad měl dne 14. 12. 2007 pohybovat u Ch. směrem na hraniční přechod H. S. Š. s úmyslem poskytnout obviněným V. T. a M. S. odvoz z Ch.).
Obviněný V. T. soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, z nichž většina byla zajištěna či provedena neprocesním způsobem (konkrétně uvádí jím učiněnou výpověď v rámci rozhodování o vazbě, pachových stop, výpověď utajovaného svědka H., a dále namítá, že nebyly vyslechnuti jím navrhovaní svědci A. T., J. D., M. Z., I. D. a L. D., kteří mohli objasnit, kde se nacházel v den loupeže) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména námitka nedostatečného šetření k otázce, kde se dne 14. 12. 2007, tj. v den loupeže nacházel), kdy současně prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že se jedná toliko o drobné „indicie“, ani ne nepřímé důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se předmětného jednání kladenému mu za vinu nedopustil).
Obviněný M. S. v rámci dovolání taktéž namítá nesprávné hodnocení a provedení důkazů (především pak pachových stop, výpovědi utajovaného svědka H. a provedené rekognice při hlavním líčení, a dále provedené inventury ke zjištění výše způsobené škody), kdy prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, neboť napadené rozhodnutí o vině je založeno na procesně nepoužitelných důkazech) a poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména otázky, kdo se nacházel v době činu bance, resp. zda se v bance nacházel i obviněný M. R. ).
Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují obvinění M. R. , V. T. a M. S. závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak Nejvyšší soud již výše zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Sem lze podřadit i námitky, že nebyly splněny zákonné podmínky pro výslech tzv. utajovaného svědka podle ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. Mezi procesní námitky lze podřadit s určitou dávkou tolerance i námitku M. R. týkající se nemožnosti seznámit se s obsahem odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, kdy namítl, že tyto nebyly do okamžiku seznámení se spisem autorizovány a dále nebyly k dispozici v tzv. tištěné podobě, ale pouze na CD, kdy obhájcům nebylo k dispozici ani žádné technické zařízení pro jeho přehrání.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Předmětné námitky obviněných se tedy ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Dovolání obviněných tak v této části nelze přiznat jakéhokoli opodstatnění, resp. námitky jimi uplatněné nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. R. své dovolání částečně směřoval i proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (námitka, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se odvolací soud jeho námitkami zabýval jen povrchně). Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku uplatněnou obviněnými V. T. a M. S. týkající se časové působnosti trestněprávních norem.
Oba obvinění v podstatě shodně namítli, že veškeré jejich jednání bylo učiněno v době účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), ale byli odsouzeni v době účinnosti zákona č. 40/2009 Sb. Soud prvního stupně správně použil pozdější zákon u trestného činu loupeže, neboť byl pro obviněné příznivější, avšak trestný čin braní rukojmí podle §174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je pro ně méně příznivý než podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. pro identický trestný čin, neboť u starší právní normy činila sazba tři léta až deset let a u novější právní normy pět až dvanáct let. Oba obvinění jsou proto přesvědčeni, že u trestného činu braní rukojmí měl být soudem použit zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán a nikoliv zákon pozdější, protože pozdější zákon není pro obviněné příznivější, čímž došlo k porušení ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., který byl účinný do 31. 12. 2009, i ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku , jenž je účinný od 1. 1. 2010, zcela shodně zakotvují, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo , s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).
Při posuzování dvou nebo více sbíhajících se trestných činů musíme rozlišovat souběh jednočinný a vícečinný. Jednočinný souběh skutkových podstat podle dřívějšího i nového trestního práva je vyloučen (srov. R 34/1952). Naproti tomu u vícečinného souběhu se trestnost každého sbíhajícího se skutku posuzuje samostatně (srov. k tomu R 10/1962). V projednávaném případě se jednalo o jednočinný souběh trestných činů loupeže a braní rukojmí a bylo proto nutno jednání obviněných posoudit jako celek, a to podle práva pro pachatele příznivějšího, když je nepochybné, že jednání obviněných nelze posoudit jako celek podle obou právních úprav.
Obvinění se trestné činnosti dopustili za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009), rozhodováno však bylo již za účinnosti nového trestního zákoníku (účinného od 1. 1. 2010). Nalézací soud posuzoval trestnost jednotlivých dílčích činů nejprve podle zákona účinného v době, kdy byly tyto činy spáchány, tedy podle trestního zákona, a dospěl k závěru, že nejpřísněji trestným podle tohoto zákona byl trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. s trestní sazbou v rozmezí 10 až 15 let. Následně soud aplikoval ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku a zjistil, že podle zákona účinného v době rozhodování by nejpřísněji trestným podle tohoto zákona byl trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku s trestní sazbou v rozmezí 8 až 15 let. Nalézací soud tak dospěl k závěru, že pro obviněné „ je příznivější užití pozdějšího zákona, když původní trestní sazba trestu odnětí svobody podle §234 odst. 3 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (zákon účinný v době spáchání činu), činila 10 až 15 let oproti nynější 8 až 15 let “ (str. 60 rozsudku nalézacího soudu).
Tomuto závěru nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněných V. T. a M. S. neopodstatněnými.
Obviněný M. S. dále vznesl námitku, že v řízení byl nesprávně posouzen trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, resp. byla nesprávně zjištěna výše způsobené škody, která musí v takovémto případě dosahovat velkého rozsahu, tedy dle §138 tr. zákoníku musí škoda dosahovat nejméně částky 5.000.000,- Kč. V nalézacím řízení byla výše škody nesprávně zjištěna, což vedlo k přísnější právní kvalifikaci, přestože v případě pochybností o výši škody by se mělo postupovat dle zásady in dubio pro reo a užít pro pachatele příznivější kvalifikovanou skutkovou podstatu loupeže, konkrétně pak ustanovení §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud shledal danou námitku neopodstatněnou. Ačkoli obviněný namítá pochybení učiněná při inventuře, tato nijak blíže nespecifikuje. Uvedl toliko, že „ nebylo nepochybně prokázáno, kolik činí výše škody, neboť provedená inventura v bance trpí řadou vad a nominály a množství bankovek vydaných pokladní Duškovou dle její výpovědi nemusí vůbec dosahovat výše 5.000.000,- Kč “.
Obecný odkaz na „řadu vad“ nepostačuje. Takto vznesená námitka vyvolává pro svou neurčitost nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. Odkaz na výpověď svědkyně D. taktéž není dostačující, neboť soud při určení výše celkové škody nevycházel z výpovědi svědkyně D., ale toliko z provedené inventury na pobočce banky (č. l. 3794, dále č. l. 3783 – 3789, 3792 – 3793, 3795 - 3799). Soud se v rámci odůvodnění k danému vyjádřil v tom smyslu, že je „ nutno připustit, že zejména psychický stav zaměstnanců banky, hodina ukončení ohledání místa činu a prováděných výslechů na policii, nefunkčnost bankovních systémů o víkendu neumožňovaly učinit inventuru v bance téhož dne a nejbližší pracovní den byl v pondělí, tedy 17. 12. 2007. Listinnými důkazy, které si soud vyžádal, nebylo prokázáno, že by po pátečním zakódování banky do pondělního odkódování, do ní někdo vstupoval “ (str. 57 rozsudku nalézacího soudu). Z odůvodnění rozsudků se tedy podává, že inventura byla učiněna až následující pracovní den, tj. v pondělí, kdy „ listinnými důkazy, které si soud vyžádal, nebylo prokázáno, že by po pátečním zakódování banky do pondělního odkódování, do ní někdo vstupoval „ (str. 57 rozsudku nalézacího soudu).
Obviněným V. T. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl, že ve výroku rozsudku není popsáno, kdy se jednalo o pachatelství a kdy o spolupachatelství, tzv. že přímý a nepřímý podíl pachatelů není ve výroku vůbec uveden.
V kontextu výše citovaného dovolacího důvodu je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou (chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl), a nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplným (neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem). Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř.
Tento dovolací důvod však nenaplňuje námitka obviněného, který odvolacímu soudu vytýká, že ve výroku rozsudku není určeno, která část jeho jednání je pachatelstvím a která spolupachatelstvím.
IV.
Ve vztahu k dovolání obviněného M. R. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněných M. S. a V. T. .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata