ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1225.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1225/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2012 o dovolání obviněného V. H. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 5 To 498/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 43/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 47 T 43/2009, byl obviněný V. H. L. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal tím, že
1) dne 5. 3. 2008 v H. S. Š., okres Chomutov, na tržnici ve stánku s označením D. skladoval a následně prodal 200 ks cigaret, které byly neoprávněně označeny ochrannou známkou Marlboro a jež v rozporu s ustanovením §114 odst. 2 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, nebyly opatřeny tabákovými nálepkami, čímž způsobil České republice, zastoupené Celním úřadem v Chomutově, zkrácením spotřební daně škodu ve výši 414,- Kč,
2) dne 10. 6. 2008 v H. S. Š., okres Chomutov, na tržnici ve stánku s označením D. skladoval a viditelně nabízel k prodeji 21 ks oblečení, 3 páry bot, 4 ks tašek a 3 ks opasků, které byly neoprávněně označeny ochrannou známkou Pokémon, Diesel, Bundesliga, Puma, Jack Wolfskin, Eastpak a Fox a na tomtéž místě v rozporu s ustanovením §114 odst. 2 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, rovněž skladoval za účelem prodeje 140 ks cigaret zn. Classic, které nebyly označeny tabákovými nálepkami, čímž způsobil České republice, zastoupené Celním úřadem v Chomutově, zkrácením spotřební daně škodu ve výši 269,- Kč.
Za tyto přečiny byl obviněný V. H. L. odsouzen podle §244 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 21 ks oblečení, 3 páry bot, 4 ks tašek a 3 ks opasků, 200 ks cigaret zn. Marlboro a 140 ks cigaret zn. Classic, které jsou uloženy ve skladu Policie České republiky, SKPaV, Územní odbor Chomutov.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného V. H. L., rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 5 To 498/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 5 To 498/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 47 T 43/2009, podal obviněný V. H. L. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Pavla Kostrhuna dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že skutková zjištění neprokázala, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením a trestného činu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží. Soudy obou stupňů nedostatečně posoudily otázku zavinění a své závěry k uvedenému znaku založily jen na důkazech nepřímých. Popis skutkového stavu ve spojení s odůvodněními rozhodnutí soudů nižších stupňů nesvědčí o úmyslu uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, a o úmyslu uvádět do oběhu zboží bez nálepek k jeho označení pro daňové účely.
Pokud jde o jednání pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, svědek P. G. vypověděl, že 1 ks kartonu cigaret byl dne 5. 3. 2008 ve stánku s označením D. prodán jinou osobou než je dovolatel. O prodeji tohoto zboží však dovolatel nevěděl, nevěděl ani, že nebyl řádně označen kolkem.
V případě pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu byl na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků objeven v prostorách stánku půdní prostor, který byl zajištěn zámkem. K tomuto prostoru však dovolatel neměl klíč. Příslušníci celního úřadu zámek odstranili a nalezli zde cigarety a textil. Soud vede k závěru o úmyslu dovolatele pouze skutečnost, že u půdního prostoru byl přistaven žebřík a blíže se touto skutečností nezabýval. Toto zboží však nebylo dovolatelovým vlastnictvím, nejspíše tam zbylo po původním nájemci stánku. Dovolatel neměl v úmyslu zboží uložené na půdě prodat, tím spíše jej nenabízel k prodeji, jak je uvedeno pod bodem 2) výroku rozsudku.
V popisech skutků dále není vyjádřeno, z jakých okolností muselo být dovolateli zřejmé, popřípadě na základě čeho byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv majitelů ochranných známek. Za této situace tak mělo být postupováno ve smyslu obecných zásad trestního řízení a vybraných ustanovení hlavy druhé, oddílu prvního Listiny základních práv a svobod, ve smyslu zásady „in dubio pro reo“.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl tak, že se rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 47 T 43/2009, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 5 To 498/2011, zrušují, a obviněný se zprošťuje obžaloby, případně přikázal soudu prvního stupně, aby trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného V. H. L. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil tak, že vymezenému důvodu dovolání obsahově odpovídá námitka obviněného zpochybňující hmotněprávní posouzení subjektivní stránky jeho jednání. Soudy obou stupňů se námitkou obviněného spočívající v tvrzeném nedostatku subjektivní stránky pečlivě zabývaly, neboť tato námitka tvořila stěžejní část jeho obhajoby již v průběhu trestního řízení. Skutečnost, že inkriminované zboží pod bodem 1) uváděl do oběhu právě obviněný, přitom jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá. Zde lze poukázat na tu pasáž výpovědi svědka G., který přímo popsal, že prodej cigaret byl proveden na mlčky učiněný pokyn obviněného. Stejně tak skutečnost, že i pod bodem 2) se jednalo o zboží v trestněprávním smyslu závadné, musela být obviněnému, jenž je profesionálním obchodníkem, jednoznačně patrná. Již soud nalézací přitom konstatoval, že obviněný o tomto závadném zboží věděl, což ostatně sám připustil i při své prvotní výpovědi. O vědomosti obviněného přitom dále svědčí i skutečnost, že přestože měl toto zboží nabýt v souvislosti s převzetím stánku, a údajně nevěděl, jak s tímto zbožím naložit, uvedené zboží konspirativním způsobem i nadále přechovával. Lze rovněž odkázat na úvahu krajského soudu, který k této otázce poukázal, že skladba zboží nabízeného přímo na stánku a zboží ukrytého byla shodná či obdobná, což svědčí o tom, že se jednalo o jediný soubor zboží, který obviněný vědomě nabízel k dalšímu prodeji. Podle názoru státního zástupce tak lze z provedeného dokazování a soudy zjištěného skutkového stavu jednoznačně usuzovat na subjektivní stránku jednání obviněného v požadované kvalitě, tj. v úmyslu. Obviněný svými námitkami rovněž do jisté míry polemizuje s hodnocením provedených důkazů soudy, což je nutno považovat v rámci dovolacího řízení, v němž je skutkový stav zjištěný soudy závazný, za námitky nepřípustné. Pokud se v závěru svého dovolání obviněný domáhá aplikace principu in dubio pro reo, nutno podotknout, že jde o institut práva procesního, přičemž tato námitka nekoresponduje s obviněným uplatněným dovolacím důvodem, ale ani jiným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Zároveň jde o institut, jehož užití připadá v úvahu pouze pro posouzení otázek skutkových a nikoli právních, tj. ani ohledně právního závěru o subjektivní stránce jednání obviněného. Neobstojí ani námitka obviněného, že předmětné zajištěné zboží neměl v úmyslu uvádět do oběhu. Jak totiž vyplývá z publikovaného rozhodnutí č. 55/2002 Sb. rozh. tr., za uvádění do oběhu je třeba považovat mj. i nabízení k prodeji, není proto nutné, aby k prodeji skutečně došlo. Není přitom podstatné, že tímto způsobem je nabízena pouze část přechovávaného zboží, když další část je z konspirativních důvodů ukryta, obě části závadného zboží měly zjevně sloužit k dalšímu prodeji.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný V. H. L. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněný V. H. L. byl uznán vinným přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle ustanovení §244 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v rozporu s jiným právním předpisem uváděl do oběhu zboží bez nálepek k jeho označení pro daňové účely. Nálepkami k označení zboží pro daňové účely se míní především tabákové nálepky, ale i jakékoli jiné nálepky, které budou v budoucnu použity pro daňové účely. Nakládání v rozporu s právním předpisem je jednání v rozporu se zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a se zákonem č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, s navazujícími prováděcími předpisy a popř. i s dalšími předpisy, které budou v budoucnu upravovat nakládání s nálepkami, kontrolními páskami nebo jinými předměty k označení zboží pro daňové účely. Za uvádění do oběhu se považuje především prodej zboží bez nálepek, kontrolních pásek nebo jiných předmětů k jeho označení pro daňové účely, ale může to být i jakékoli jiné uvádění na trh, např. výměna za jiné zboží nebo i darování prodejci, který pak zboží bez nálepek dále prodává či jiným způsobem rozšiřuje mezi zákazníky. Uváděním do oběhu není jen prodej konečnému spotřebiteli, ale i převod takového zboží od výrobce na velkoobchodníka, neboť již tím výrobek obíhá na trhu, kterým se míní nejen trh maloobchodní, ale i velkoobchodní. Takové zboží však může být uváděno do oběhu i jakýmkoli jiným způsobem, např. i jako prémie při zakoupení většího množství zboží jiného druhu. Trestný čin podle §244 odst. 1 tr. zákoníku je v alinea 1 i 2 trestným činem úmyslným, který musí zahrnovat všechny znaky zde uvedené.
Kromě toho byl obviněný V. H. L. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, neboť uvedl do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Neoprávněným označením je jakékoli vyznačení nebo uvedení zapsané ochranné známky jiného pachatelem na vlastní výrobky nebo služby nebo na výrobky nebo služby jiné osoby rozdílné od jejího vlastníka nebo jiného oprávněného uživatele anebo její jiné užití ve spojení s těmito výrobky či službami. Uvedením do oběhu výrobků nebo služeb neoprávněně označovaných ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou je zejména prodej takových výrobků nebo poskytování takových služeb, jejich směna apod. Uváděním do oběhu není jen prodej konečnému spotřebiteli, ale i převod takového zboží od výrobce na velkoobchodníka, neboť již tím výrobek obíhá na trhu, kterým se míní nejen trh maloobchodní, ale i velkoobchodní. Výrobky nebo služby neoprávněně takto označené mohou však být uváděny do oběhu jakýmkoli způsobem, např. i jako prémie při zakoupení většího množství zboží jiného druhu. Ustanovení §268 odst. 1 tr. zákoníku nově postihuje i jednání pachatele, který pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o neoprávněné označení výrobků nebo poskytovaných služeb ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou a že se jedná o uvádění do oběhu takových výrobků nebo poskytování služeb.
Především je třeba uvést, že obviněný v dovolání v podstatě opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, a kterou se již odvolací soud v zásadě zabýval. Pokud navíc v dovolání uvádí, že mělo být postupováno v souladu s principem in dubio pro reo, není tato námitka v žádném směru konkretizována a je uvedena jen ve zcela obecné podobě. Navíc Nejvyšší soud podotýká, že se nejedná o hmotněprávní zásadu, kdy chápání tohoto principu v české právní nauce, ale i v praxi, je naopak procesněprávní, neboť vyplývá z procesní zásady presumpce neviny (srov. §2 odst. 2 tr. ř.) a jde o princip, který se vztahuje k dokazování, jako postupu upravenému trestním řádem (srov. §89 a násl. tr. ř.). Z těchto hledisek nelze takto uplatněnou námitku, týkající se principu in dubio pro reo, uplatněnou v dovolání podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obviněného jen z hlediska toho, zda byla naplněna subjektivní stránka shora uvedených přečinů porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku a porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku, které jsou obviněnému V. H. L. kladeny za vinu, a v této souvislosti se zabýval i podstatnými skutkovými závěry obou nižších soudů, a to zejména z hlediska již uvedeného posouzení, zda skutková zjištění nebyla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.
Nalézací soud na základě svých skutkových zjištění dospěl k právnímu závěru, že obviněný V. H. L. jednal ve formě nejméně nepřímého úmyslu, když věděl, že svým jednáním může porušit zájmy chráněné zákonem a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Právě nalézací soud na stranách 2 až 5 odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyjádřil a popsal, z jakých okolností muselo být obviněnému zřejmé, popřípadě na základě čeho byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv majitelů ochranných známek. Odvolací soud v návaznosti na závěry soudu nalézacího a v návaznosti na námitky dovolatele uvedl, že ohledně subjektivní stránky nalézací soud zcela důvodně vycházel jednak z částečného doznání obviněného, ale zejména z výpovědí svědků R. Z., P. G. a A. T.. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, je z výpovědi svědka P. G. patrné, že to byl právě obviněný, kdo pokynul prodavačce na souhlas s prodejem cigaret a jeho tvrzení je doloženo i pořízenou videonahrávkou. I když je tedy pravdou, že obviněný sám nekolkované cigarety neprodal, tyto byly jeho majetkem a on sám dal výslovný souhlas s jejich prodejem konkrétní osobě. Je tudíž zřejmé, že to byl obviněný, kdo rozhodoval o tom, zda budou cigarety prodány, a proto závěr nalézacího soudu o tom, že je touto cestou uváděl do oběhu, je zcela důvodný, stejně jako zjištění, že na těchto cigaretách byla neoprávněně užita loga chráněné značky Marlboro. V případě skutku uvedeného pod bodem 2) byly oděvní součásti s chráněnými značkami nalezeny mezi vystaveným zbožím, které bylo určeno k prodeji, jak je patrno z fotodokumentace i z výpovědí svědků A. T. a R. Z.. Pokud jde o zboží nalezené mimo prodejní prostory, je patrné, že se jedná o zboží shodné či obdobné s tím, které bylo nalezeno na prodejní ploše a i s ohledem na jejich uskladnění ve stánku není pochyb o tom, že bylo určeno rovněž k prodeji, Skutečností, která prokazuje vědomost obviněného o tom, že se jedná o zboží neoprávněně označené ochrannými známkami, je zjevná z toho, že zboží bylo ukryto v prostorách těsně pod střechou, přístup k nim byl maskován, avšak přítomnost žebříku nejen na tento úkryt ukázala, ale i svědčí tomu, že pro zboží bylo průběžně docházeno a toto bylo následně uváděno do prodeje (srov. str. 3 až 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§15, §16 tr. zákoníku), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 352/2002). Tomuto požadavku plně odpovídají jak odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál. Podle výpovědi svědka P. G., když realizoval kontrolní nákup u obviněného V. H. L., byla tam prodavačka, Evropanka, a muž, Asiat, přičemž svědek komunikoval s oběma, žena fungovala jako prostředník. Evropanka tam byla jako prodejce, který potřebuje souhlas majitele, aby byly cigarety předány. Asiat nakládal s cigaretami jako se svým zbožím. Svědek se poptal na cigarety, na to mu bylo kladně odpovězeno, že cigarety mají, prodavačka potom navázala oční kontakt s majitelem, který jí odsouhlasil prodej cigaret (srov. č. l. 165 spisu). Z jednání obviněného V. H. L., jak je popsal svědek G., je zřejmé, že obviněný věděl o tom, že se nejedná o zboží, které by bylo možné legálně prodat, tedy dal souhlas s prodejem cigaret, o nichž věděl, že jsou neoprávněně označeny ochrannou známkou Marlboro, a že nejsou opatřeny tabákovými nálepkami, když umožnil jejich prodej až na výslovnou žádost kupujícího svědka. S přihlédnutím k výpovědi svědka G. jako celku, nikoliv pouze vytržené pasáži, kterou argumentoval dovolatel, nelze přisvědčit jeho tvrzení o tom, že nevěděl o prodeji cigaret a že nebyly řádně označeny kolkem.
Svědek A. T. ve své výpovědi uvedl, že uvnitř stánku D. byly kovové schůdky, které je upozornily na půdní prostor nad stánkem. Na půdě byly nalezeny cigarety a textil. Na stánku obsluhoval obviněný V. H. L.. Předtím než šli na prohlídku s kolegou, prováděli několikrát šetření, při nichž zjistili, že ve stánku D. prodává obviněný V. H. L. (srov. č. l. 166 spisu). Výpověď svědka T. je podporována výpovědí svědka R. Z. (srov. č. l. 167 spisu), který dále vypověděl, že se dotázali obviněného, jestli je nájemcem stánku, načež tento jim odpověděl kladně. Podle fotodokumentace na dveřích měl i vývěsku, kde bylo jeho jméno a identifikační číslo. Nájemní smlouva uzavřená mezi L. L. a obviněným V. H. L. je zažurnalizována na č. l. 56 spisu. O tom, že v půdním prostoru bylo uloženo obdobné zboží jako zboží prodávané na stánku, svědčí fotodokumentace pořízená v rámci prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 10. 6. 2008 (srov. č. l. 34 a násl. spisu). Nejvyšší soud tak stejně jako soud odvolací má za to, že i zboží umístěné v půdním prostoru bylo určeno k prodeji, kdy poloha žebříku svědčí o tom, že půda byla skutečně využívána k uskladnění prodávaného zboží a předmětný žebřík umožňoval obviněnému snadný přístup ke zboží. Uvedené okolnosti případu tak naplňují požadavky ustálené judikatury, podle níž k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku je nutné učinit skutkové zjištění zejména o tom, zda pachatel byl majitelem předmětného zboží, zda zajišťoval odběr tohoto zboží od nějakého (podezřelého) dodavatele a jeho umístění do prodejního prostoru, zda byl sám nájemcem tohoto prostoru, v němž se v inkriminované době nacházel, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 938/2011). Ani v případě bodu 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu tak nemůže Nejvyšší soud přisvědčit námitkám dovolatele o tom, že neměl v úmyslu prodat zboží uložené na půdě předmětného stánku, který měl pronajatý a na kterém měl umístěnu vývěsku, kde byl uveden jako zodpovědný vedoucí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 5 To 498/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 47 T 43/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného V. H. L. podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného V. H. L. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.