ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.699.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 699/2012-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2012 o dovolání obviněného R. Ch. , dříve R. H. Ch. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 61 To 453/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 53/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 9 T 53/2007, byl obviněný R. Ch. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil (stručně řečeno) tím, že dne 30. července 2003 v P. , M. , v notářské kanceláři JUDr. Ludmily Jedličkové, podepsal R. Ch. notářský zápis valné hromady jako jednatel spol. AG PERSONALITY, s. r. o., se sídlem v Praze l, Washingtonova 1567/25, na základě které byl jmenován novým jednatelem spol. AG PERSONALITY, s. r. o., F. L. a současně R. Ch. podepsal jako jednatel spol. AG PERSONALITY, s. r. o., smlouvu o převodu obchodního podílu, kde figuroval jako nabyvatel l00% podílu F. L. z převodce České privatizační, a. s., se sídlem Praha 3, Žižkov, Řehořova 992/10, ačkoli R. Ch. věděl, že F. L. je osobou nastrčenou, a F. L. věděl, že žádnou takovou funkci vykonávat nebude, přičemž F. L. inkasoval od dosud neztotožněných osob, které jej kontaktovaly v obchodním centru Anděl v Praze 5, jako odměnu za tyto podpisy částku asi ve výši 10.000,- Kč a následně F. L. ve dnech 6. 8. 2003, 20. 8. 2003 a 27. 8. 2003 v P. , V. , v pobočce eBanky, a. s., vybral na pokyn a za účasti těchto dosud neustanovených osob z účtu spol. AG PERSONALITY, s. r. o., částky 106.000,- Kč, 235.000,- Kč a 224.000,- Kč, které ihned předal přítomným, dosud neztotožněným osobám, a za to inkasoval od těchto osob jako odměnu celkem asi 5.500,- Kč, přičemž způsobili, společně s dosud neztotožněnými osobami, škodu celkem 161 ve výroku rozsudku konkretizovaným věřitelům spol. AG PERSONALITY, s. r. o., ve výši 565.000,- Kč, kteří v důsledku jeho jednání nemohli být, byť jen částečně, uspokojeni, jejichž celková pohledávka vůči AG PERSONALITY činí nejméně 1.064.225,73 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný R. Ch. odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu a zkušební doba byla stanovena na 3 (tři) roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil a možností uhradit vzniklou škodu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli ve výroku rozsudku uvedení poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který jako soud odvolací rozhodoval o odvolání obviněného R. Ch. a poškozených I. Z. , M. P. , M. M. a V. B. , usnesením ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 61 To 453/2011, rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, současně také zamítl podle §256 tr. ř. odvolání poškozené I. Z. a podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolání poškozených M. P. , M. M. a V. B.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 61 To 453/2011, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 9 T 53/2007, podal obviněný R. Ch. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lenky Moravcové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které směřuje do výroku o vině i výroku o trestu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že jeho jednání nevykazuje formální znaky trestného činu, za který byl odsouzen. Nebylo prokázáno, že by jednal či se celé věci účastnil jinak, než že by v souladu s obchodním zákoníkem provedl právní úkony, které jsou deklarovány a dokládány notářskými zápisy založenými ve spise. Soud klade obviněnému za vinu, že „svůj majetek zcizil“, přičemž odvolací soud se pozastavuje nad tím, kde vzal obviněný jistotu, že spoluobviněný F. L. byl podnikatelsky zdatnou osobou, která dávala jistotu, že bude pokračovat v podnikání, když si jej našel až na inzerát. Jedná se ale o pouhý předpoklad soudu. Dovolatel vycházel z toho, že F. L. byl v obchodním rejstříku uveden jako společník či statutární orgán v několika společnostech, L. dovolateli předložil potvrzení o své bezdlužnosti a jeho adresa trvalého pobytu nebyla na adrese žádného úřadu a svým zjevem se nevymykal běžnému standardu, což lze dovodit i z výpovědi svědkyně M. W. Nebylo prokázáno, že by dovolatel byl s F. L. v bance nebo že by mu dával nějaké peníze. Toto nebylo konstatováno ve výpovědi spoluobviněného L. , jak mylně uvádí odvolací soud, ale v prohlášení zaslaném soudu, načež poté se již u soudu neobjevil a obhajoba se jej na tento rozpor nemohla již dotázat. V řízení dále nebyl dovolateli prokázán jeho záměr „zmenšit aktiva dlužníkova majetku“. Nebyla řešena role R. S. a Mgr. M. Š. a ani role „dalších neztotožněných osob“. Právě tyto osoby rozhodovaly, jak bude se společností naloženo, což plyne z výpovědí obou obviněných, svědka V. Z. a dílem i z výpovědi Z. P. Provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně, a to k prokázání trestnosti jednání obviněného Ch. Pokud se týká úmyslu dovolatele poškodit věřitele, soudy nesprávně dospěly k důkazům, že spoluobviněný L. byl bezdomovec, že jej dovolatel našel přes inzerát a k tomu odvolací soud nesprávně uvádí, že měl spoluobviněnému L. dávat peníze. Lze tedy oprávněně pochybovat o tom, zda trestný čin byl náležitě zjištěn a že jej spáchal právě obviněný, a proto měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo (viz rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 133/2002 a 1 Tzn 7/1997). Pokud jde o konkrétní rozsah dokazování, ten měl být podle obhajoby doplněn o účast R. S. a Mgr. M. Š. a dalších neztotožněných osob, kterými se soudy nezabývaly.
K uloženému trestu dovolatel uvedl, že pokud by jeho účast na celém jednání byla posouzena jako účastenství na trestném činu jiných osob, mělo by to vliv na posouzení nebezpečnosti jeho jednání a tudíž i na výměru trestu. Dovolatel byl v předchozích řízeních již dvakrát obžaloby zproštěn. Dovolatel po celou dobu řízení vedl řádný život, a tak jakýkoliv opožděný trest by již neplnil svůj účel. Navíc konstatování odvolacího soudu o náhradě škody přesahuje rámec uloženého trestu. Odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí podle §262 tr. ř. přikázal, aby byla věc původnímu soudci nalézacího soudu odňata a aby byla přikázána jinému soudci. Podle dovolatele však odvolací soud tímto postupem překročil trestní řád. Uvedený postup odvolacího soudu jen dokazuje dovolatelovo podezření, že je třeba jej odsoudit za každou cenu. Zásadním způsobem se o jeho odsouzení zasazoval předseda odvolacího soudu JUDr. Petr Stutzig, který první dvě zprošťující rozhodnutí nalézacího soudu zrušil, v jehož případě dovolatel žádal, aby byl z dalšího jednání vyloučen. Tento soudce se ale dnem, kdy bylo rozhodováno o jeho odvolání, stal třetím členem jiného senátu, ačkoliv původně měl rozhodovat jiný soudce. I nyní napadené rozhodnutí hodnotí osobu obviněného jako osobu netrestanou, ale na jeho předchozí odsouzení poukazuje.
V závěru dovolání proto obviněný R. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 61 To 453/2011, zrušil, současně zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 9 T 53/2007, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř., popřípadě aby sám rozhodl ve věci podle §265m tr. ř. tak, že obviněného R. Ch. zprostí obžaloby proto, že nebylo prokázáno, že by v žalobním návrhu označený skutek spáchal.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného R. Ch. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřují proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Obvodní soud pro Prahu 1 a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze. Takovou povahu mají výhrady dovolatele, že nebyla spolehlivě prokázána jeho vina, neboť nebylo bezpečně zjištěno, že věděl, že spoluobviněný L. je „nastrčený“ bezdomovec, neschopný řídit obchodní společnost a že oba soudy k prokázání jeho viny neprovedly všechny potřebné důkazy, když se nezabývaly úlohou S. a Š. v dané věci. Prostřednictvím takto vymezených výhrad brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a nabízí vlastní, od zjištění soudů rozdílný, průběh skutkového děje. Takové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Do rámce zákonných dovolacích důvodů nezapadají ani další námitky uplatněné obviněným. Z dostupných spisových materiálů nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů oběma soudy. Podané dovolání proto státní zástupkyně shledala jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a navrhla je proto odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný R. Ch. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit se ve stručnosti i k určitým dovolatelovým námitkám.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Jednání pod písm. a) ustanovení §256 odst. 1 tr. ř. představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. I když zákon zde předpokládá zničení, poškození, zatajení, zcizení atd. jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) lze dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud se jednáním zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k uspokojení věřitele či věřitelů. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. převodem peněz, prodejem s následným utracením získaných peněz, darováním, postoupením pohledávky apod. Jde tedy o úkon (nebo několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k uspokojení věřitele. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu či insolvence na jeho majetek. Značnou škodou ve smyslu §256 odst. 3 tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Škodu zde bude představovat hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle §256 odst. 1 tr. zák. Z hlediska zavinění postačí k trestní odpovědnosti za tento těžší následek jeho způsobení z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že soud mu klade za vinu, že „svůj majetek zcizil“, přičemž odvolací soud se pozastavuje nad tím, kde vzal obviněný jistotu, že spoluobviněný F. L. byl podnikatelsky zdatnou osobou, která dávala jistotu, že bude pokračovat v podnikání, když si jej našel až na inzerát. Jedná se ale o pouhý předpoklad soudu. Dovolatel vycházel z toho, že F. L. byl v obchodním rejstříku uveden jako společník či statutární orgán v několika společnostech, L. dovolateli předložil potvrzení o své bezdlužnosti a jeho adresa trvalého pobytu nebyla na adrese žádného úřadu a svým zjevem se nevymykal běžnému standardu, což lze dovodit i z výpovědi svědkyně M. W. S tím také souvisí námitka dovolatele týkající se jeho úmyslu poškodit věřitele, když soudy nesprávně dospěly k důkazům, že spoluobviněný L. byl bezdomovec a že jej dovolatel našel přes inzerát.
Nalézací soud na základě učiněných skutkových zjištění v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný R. Ch. dne 30. 7. 2003 převedl celý obchodní podíl na F. L. , ačkoli věděl, že tento je osobou nastrčenou a F. L. věděl, že žádnou funkci vykonávat nebude. Ze smlouvy ze dne 30. 7. 2003 je patrno, že se převádějí obchodní podíly, tj. vklad společnosti ve výši 100.000,- Kč na L. , který však uhradí převodci za převod obchodního podílu jen částku 10.000,- Kč, přičemž sám L. uvedl, že to byl on, kdo měl dostat za tuto službu částku 10.000,- Kč. F. L. v uvedeném období působil jako jednatel a společník pouze ve společnosti Plynárenské projekty Plzeň, spol. s r. o., narozdíl od obviněného Ch. , který byl v různých pozicích minimálně v šesti společnostech, což znamená, že to byl naopak obviněný, kdo měl znalosti s řízením a vedením společností. Obviněnému Ch. muselo být zřejmé, že L. nebude funkci vykonávat, což nakonec potvrzuje i jeho doznání, že si byl vědom, že převod není zcela v pořádku vzhledem k finanční situaci společnosti. Navíc toto vše muselo být obviněnému zřejmé již při pouhém jednání s F. L. , který, jak vyplývá ze znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie, byl osobou závislou na alkoholu, přičemž jeho osobnost byla již druhotně změněna ve smyslu charakterové deteriorace (v podrobnostech srov. str. 21 rozsudku nalézacího soudu). Podle nalézacího soudu o minimálně nepřímém úmyslu dovolatele svědčí to, že si musel být vědom, že F. L. je osobou nastrčenou – tzv. „bílý kůň“, který nebude vykonávat funkci jednatele a nepovede účetnictví společnosti a tím znemožní poškozeným – jednotlivým věřitelům domoci se uspokojení svých pohledávek, jelikož jiný majetek, z něhož by bylo uspokojení možné, společnost po následném výběru peněz z účtu neměla a jeho srozumění s tím, že se tak vyhne plnému uspokojení poškozených, je zřejmé z toho, že si musel být vědom existence účetního stavu společnosti (srov. str. 24 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud navázal na závěry nalézacího soudu svým závěrem, že „vidina obviněného“, jak společnost „rozkvétá“ pod vedením bezdomovce L. a hradí svoje dluhy, nemohla být reálná, což nepochybně obviněný musel vědět. Vyplývá to už jen z toho, jak si L. údajně sehnal – přes další osobu na inzerát, když mu podnik předával, viděl jej poprvé, nic o něm nevěděl, stejně jako o osobě, která L. blíže neurčeným způsobem „sehnala“. Svědek L. u hlavního líčení obhájkyni obviněného jednoznačně vysvětlil, že se společností AG PERSONALITY, s. r. o., neměl vůbec žádný vztah, s věcí souhlasil, protože byl na ulici, bez peněz, v oboru podnikání nemá absolutně žádné zkušenosti (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněný byl na rozdíl od L. v podnikání profesionál, byl se stavem firmy velmi dobře obeznámen, musel vědět o pohledávkách jejích věřitelů a musel být srozuměn s tím, že jejich uspokojení je převodem obchodního podílu na L. ohroženo. Nešlo pouze o srozumění, ale o zcela jasný záměr obviněného zbavit se majetkové odpovědnosti ze svého podnikání (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Soudy nižších stupňů tak velmi přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly ke zjištění, že v případě spoluobviněného F. L. se jedná o bezdomovce a osobu, která nemá žádné zkušenosti s řízením firmy. Samotný F. L. ve své výpovědi u hlavního líčení popřel, že by měl nějaký vztah ke společnosti AG PERSONALITY, s. r. o., nezná osobu, která s ním chodila do banky vybírat peníze, v notářské kanceláři podepisoval „nějakou firmu“, ale dalece to nestudoval, když se dotazoval na firmu, dostal odpověď, aby se o takové věci nestaral. F. L. také uvedl, že mu nebylo předáno žádné účetnictví, žádné pokladny. F. L. konečně také sám velmi přesvědčivě popsal, jak se z něj stal bezdomovec (srov. č. l. 1063 až 1068 spisu). Už tato výpověď samotného svědka v souvislosti se znaleckým posudkem, který jej popisuje jako osobu závislou na alkoholu, jsou dostatečnými důkazy svědčícími o tom, že F. L. skutečně v předmětné době byl bezdomovcem a osobou bez jakýchkoliv zkušeností s řízením společnosti. Nejvyšším soudem sice bylo z předloženého spisového materiálu zjištěno, že F. L. byl ke dni 11. 4. 2005 činný ve společnostech NEW COLOR, a. s., Plynárenské projekty Plzeň, spol. s r. o., STARS PETROL, s. r. o., a PERSONALITY, s. r. o. (srov. č. l. 248 až 249 spisu), avšak je současně nezbytné přihlédnout k výpovědi F. L. , který k otázce obhájkyně jak vysvětlí, že ve výpisu z obchodního rejstříku je uveden jako člen dozorčí rady společnosti NEW COLOR, a. s., jako jediný jednatel a společník Plynárenské projekty Plzeň, spol. s r. o., a ještě, vyjma PERSONALITY, s. r. o., jako jednatel a společník společnosti STARS PETROL, s. r. o., odpověděl, že se k žádným dokladům a k žádným papírům nedostal. Pokaždé podepisoval pouze čistý bílý papír (srov. č. l. 1067 až 1068 spisu). Z výpovědi F. L. je tedy zřejmé, že ačkoliv byl zapsán v obchodním rejstříku v různých funkcích u několika dalších společností, o těchto okolnostech nic nevěděl. Pokud se dovolatel odkazoval na výpověď svědkyně M. W. , z níž lze podle něj dovodit, že F. L. se nevymykal běžnému standardu, Nejvyšší soud musí upozornit, že tato svědkyně u hlavního líčení pouze uvedla, že na událost ze dne 30. 7. 2003 si vůbec nepamatuje a podle jmen na předložených listinách si vůbec nedokázala vybavit, o jaké účastníky šlo (srov. č. l. 1377 až 1378 spisu). Z obsahu této svědecké výpovědi však rozhodně nelze vyvodit, že by se F. L. nevymykal standardu, jak to činí obhajoba. V žádném případě se tedy nejednalo o zkušeného obchodníka. Soudy nižších stupňů tedy postupovaly správně, pokud u dovolatele shledaly minimálně nepřímý úmysl, a to mj. na základě i shora rozebraných okolností.
Podle dovolatele nebylo prokázáno, že by byl s F. L. v bance nebo že by mu dával nějaké peníze. Toto nebylo konstatováno ve výpovědi spoluobviněného L. , jak mylně uvádí odvolací soud, ale v prohlášení zaslaném soudu, načež poté se již u soudu neobjevil a obhajoba se jej na tento rozpor nemohla již dotázat.
Nejvyšší soud předně poznamenává, že podle znění skutkové věty byl dovolatel uznán vinným tím, že podepsal notářský zápis valné hromady jako jednatel spol. AG PERSONALITY, s. r. o., na základě které byl jmenován novým jednatelem spol. AG PERSONALITY, s. r. o., F. L. , a současně podepsal jako jednatel spol. AG PERSONALITY, s. r. o., smlouvu o převodu obchodního podílu, kde figuroval jako nabyvatel l00% podílu F. L. z převodce České privatizační, a. s., ačkoli obviněný R. Ch. věděl, že F. L. je osobou nastrčenou a F. L. věděl, že žádnou takovou funkci vykonávat nebude, přičemž F. L. inkasoval od dosud neztotožněných osob, které jej kontaktovaly v obchodním centru Anděl v Praze 5, jako odměnu za tyto podpisy částku asi ve výši 10.000,- Kč a následně F. L. ve dnech 6. 8. 2003, 20. 8. 2003 a 27. 8. 2003 v pobočce eBanky, a. s., vybral na pokyn a za účasti těchto dosud neustanovených osob z účtu spol. AG PERSONALITY, s. r. o., částky 106.000,- Kč, 235.000,- Kč a 224.000,- Kč, které ihned předal přítomným, dosud neztotožněným osobám, a za to inkasoval od těchto osob jako odměnu celkem asi 5.500,- Kč. Obviněnému tedy není kladeno za vinu, že by byl s F. L. v bance a dával mu nějaké peníze, když tohoto jednání se měly v návaznosti na jednání obviněného dopustit dosud neztotožněné osoby, přičemž protiprávní jednání obviněného spočívá v podpisu dokumentů, kterými byl novým jednatelem AG PERSONALITY, s. r. o., jmenován F. L. a kterými byl na něj převeden obchodní podíl. Těmito dokumenty je také dovolatel bez jakýchkoliv pochybností usvědčován. Jak popsal i nalézací soud, naplnění zákonných znaků posuzovaného trestného činu je prokazováno i způsobem, jakým se obviněný vypořádal se svými dalšími povinnostmi po postoupení pohledávek. Za popsané situace totiž obviněný převedl obchodní podíl společnosti na zcela nekontaktní a podnikatelsky poněkud pochybný subjekt, a to osobu F. L. Oprávnění statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným upravená v §133 odst. 1 a §134 obchodního zákoníku mu neumožňují svévolně nakládat s majetkem této obchodní společnosti a záměrně vytvořit ve spolupráci, byť s neustanovenými osobami, situaci kdy dojde, byť i k částečnému zmaření uspokojení konkrétních věřitelů. Pokud tedy obviněný uskutečnil předmětné zcizovací úkony spočívající v postoupení splatných pohledávek společnosti AG PERSONALITY, s. r. o. (přesněji obchodního podílu společnosti, která měla nevypořádané závazky), na F. L. , kterému za to bylo navíc zaplaceno, a to jednoznačně ve spolupráci s osobami, které následně osoby F. L. využily k postupnému výběru peněžní částky v celkové výši 565 000,- Kč, potom obviněný jednal protiprávně ve smyslu ustanovení §256 tr. zák. (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu), a to jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., byť se bezprostředně na výběru těchto částek nepodílel, neboť jeho jednání tvořilo bezprostřední předpoklad jednání dalších osob, které zajistily výběr ve výroku uvedených peněžních částek, a bylo součástí celkového úmyslného společného jednání vedeného společným úmyslem směřujícím k částečnému zmaření uspokojení konkrétních věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Posouzení jeho jednání jako účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. zde s ohledem na shora popsané okolností případu ve výroku rozsudku nalézacího soudu, jež byly náležitě rozvedeny v jeho odůvodnění, nepřichází v úvahu a nemůže tedy ani odůvodňovat uložení mírnějšího trestu, jak požaduje obviněný (viz níže).
Správně proto odvolací soud dovodil, že z logiky věci je jasné, že dovolatel se musel vědomě, tedy úmyslně podílet i na „vytunelování bankovní hotovosti předmětné společnosti“ pod hlavičkou F. L. , neboť zašantročení peněz jinak použitelných k uspokojení věřitelů bylo smyslem i celého jeho prokázaného jednání (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud dále na str. 3 až 4 odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že není pravdou, že F. L. tvrdil, že od Ch. žádné peníze za převod společnosti neobdržel. V procesně použitelné výpovědi jasně uvádí, že dostal minimálně 1 000 Kč. Nejvyšší soud přezkoumal svědeckou výpověď F. L. učiněnou u hlavního líčení, kde je zachyceno, že jmenovaný na dotaz samosoudce, kdo mu vyplatil částku 1 000 Kč, odpověděl, že „ten, co tam s ním jel“ (srov. č. l. 1065 spisu). Na č. l. 1017 a násl. spisu je založeno sdělení F. L. soudu, v němž uvádí, že od obviněného R. Ch. sice nějaké malé peníze obdržel, ale řádově v několika stech korun českých (srov. zejména č. l. 1018 spisu). Sdělení je datováno 23. 8. 2007, podle razítka podatelny jej soud obdržel 17. 9. 2007. F. L. byl až poté dne 19. 11. 2007 vyslýchán u hlavního líčení (srov. č. l. 1061 a zejména 1063 až 1068 spisu). Obhajoba tedy měla možnost klást F. L. u hlavního líčení dne 19. 11. 2007 otázky týkající se skutečností uvedených v předmětném sdělení, a také mu k objasnění těchto otázek skutečně prostřednictvím obhájkyně obviněného (obviněný R. Ch. nebyl v tomto hlavním líčení přítomen, neboť byl omluven – srov. č. l. 1058 a 1059 a 1061 až 1062) byly dotazy kladeny a on na ně odpovídal (srov. č. l. 1067 až 1067). Není tedy ani tato námitka, týkající se nemožnosti klást F. L. otázky k objasnění jemu vyplacených peněz, důvodná.
Další dovolatelova námitka spočívala v tom, že mu nebyl prokázán jeho záměr „zmenšit aktiva dlužníkova majetku“. Nebyla řešena role R. S. a Mgr. M. Š. a ani role „dalších neztotožněných osob“. Právě tyto osoby rozhodovaly, jak bude se společností naloženo, což plyne z výpovědí obou obviněných, svědka V. Z. a dílem i z výpovědi Z. P. Pokud jde o konkrétní rozsah dokazování, ten měl být podle obhajoby doplněn o účast R. S. a Mgr. M. Š. a dalších neztotožněných osob, kterými se soudy nezabývaly. Lze tedy oprávněně pochybovat o tom, zda trestný čin byl náležitě zjištěn a že jej spáchal právě obviněný, a proto měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Přestože tyto námitky jsou převážně skutkové povahy, Nejvyšší soud po přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů konstatuje, že nelze přijmout obhajobu dovolatele spočívající v tom, že se soudy dostatečně nezabývaly úlohou R. (správně zřejmě R. ) S. a Mgr. M. Š. v projednávaném případě, čímž měl být podstatně zkrácen rozsah dokazování. Předně nalézací soud na návrh obhajoby provedl nejen výslech svědka R. S. (srov. č. l. 18 až 19 rozsudku nalézacího soudu), ale provedl dále i důkaz spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 6/2005 ve věci mj. obžalovaného R. S. (srov. str. 17 až 18 rozsudku nalézacího soudu). Okolností, zda dovolatel jednal na pokyn R. (R. ) S. , se nalézací soud věnuje na str. 20 odůvodnění svého rozsudku, kde konstatuje, že tyto skutečnosti měly potvrdit i čtené výpovědi svědků J. H. , Z. W. , J. M. , R. Ch. a JUDr. O. B. ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 6/2005 obžalovaného R. S. , a Ing. V. K. Nalézací soud však hodnotil výpovědi těchto citovaných svědků opačně než uvádí v dovolání obhajoba, neboť má za to, že tito svědci nepotvrzují, že pouze R. S. jako jediný řídil své společnosti a o všem rozhodoval pouze sám. Nakonec tento závěr nelze akceptovat ani po slyšení svědka R. S. , který se k této otázce podrobně vyjadřoval a takovýto způsob řízení svých společností popřel. Soud v tomto případě uvěřil výpovědi tohoto svědka, neboť je potvrzena i výpovědí svědka V. Z. , hlavního ekonoma, který vypovídal shodně jako svědek S.
K tomu Nejvyšší soud z výpovědi V. Z. (č. l. 1071 až 1074 spisu) zjistil, že Mgr. M. Š. byla jmenována jednatelkou společnosti AG PERSONALITY, s. r. o., svědek jí předával veškerou dokumentaci společnosti. Předávací protokol mezi ním a Mgr. Š. byl datován 31. 1. 2003. Na dotaz obhájkyně odpověděl, že když byl ve firmě, Ing. S. nezasahoval do řízení společnosti. U druhého výslechu (č. l. 1693 až 1694 spisu) svědek V. Z. uvedl, že protokolárně předal veškeré účetnictví jisté dámě, jejíž jméno si již nepamatuje. Potom to převzal pan Ch. Za souhlasu stran byl podle §211 tr. ř. čten protokol o výslechu svědkyně Z. P. (č. l. 54 až 55 spisu). Nadřízenou svědkyně byla Mgr. Š. Jednou, když přišla do práce, nebyly tam počítače, ani Mgr. Š. už nikdy nepřišla. Naposledy ji viděla, když byla těhotná. Podle Nejvyššího soudu tak nelze přijmout tvrzení dovolatele, že z výpovědí V. Z. a Z. P. vyplývá, že to byl právě Ing. S. a Mgr. Š. , kdo rozhodoval o dalším osudu společnosti AG PERSONALITY, s. r. o. Soudy nižších stupňů učinily dostatečná skutková zjištění, postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a proto ani Nejvyšší soud neshledal uvedenou námitku obviněného důvodnou, když ani v tomto směru nejsou dány důvody pro uplatnění zásady in dubio pro reo.
Dovolatel se také zabýval uloženým trestem, když zejména uvedl, že pokud by jeho účast na celém jednání byla posouzena jako účastenství na trestném činu jiných osob, mělo by to vliv na posouzení nebezpečnosti jeho jednání a tudíž i na výměru trestu. Dovolatel po celou dobu řízení vedl řádný život, a tak jakýkoliv opožděný trest by již neplnil svůj účel. Navíc konstatování odvolacího soudu o náhradě škody přesahuje rámec uloženého trestu. Odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí podle §262 tr. ř. přikázal, aby byla věc původnímu soudci nalézacího soudu odňata a aby byla přikázána jinému soudci. Podle dovolatele však odvolací soud tímto postupem překročil trestní řád. Uvedený postup odvolacího soudu jen dokazuje odvolatelovo podezření, že je třeba jej odsoudit za každou cenu. Zásadním způsobem se o jeho odsouzení zasazoval předseda odvolacího soudu JUDr. Petr Stutzig, který první dvě zprošťující rozhodnutí nalézacího soudu zrušil, v jehož případě dovolatel žádal, aby byl z dalšího jednání vyloučen. Tento soudce se ale dnem, kdy bylo rozhodováno o jeho odvolání, stal třetím členem jiného senátu, ačkoliv původně měl rozhodovat jiný soudce. I nyní napadené rozhodnutí hodnotí osobu obviněného jako osobu netrestanou, ale na jeho předchozí odsouzení poukazuje.
K tomu Nejvyšší soud, byť nejde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve stručnosti uvádí, že nalézací soud na straně 23 rozsudku odůvodňuje výrok týkající se náhrady škody konstatováním, že z listinných důkazů bylo zjištěno, že celková částka pohledávek všech jednotlivých věřitelů činila 1.064.225,73 Kč, že tuto skutečnost nezpochybnil ani obviněný a rovněž nikdo z vyslechnutých svědků. Jako trestněprávně relevantní dispozice majetkem však nutno posoudit výběr finančních hotovostí z účtu společnosti v celkové výši 565.000,- Kč F. L. po podepsání ze strany obviněného notářského zápisu z valné hromady, na základě kterého byl novým jednatelem jmenován F. L. , přičemž obviněný rovněž podepsal smlouvu o převodu obchodního podílu, kde figuroval jako nabyvatel stoprocentního podílu opět F. L. z převodce České privatizační, a. s. Splatné pohledávky jednotlivých věřitelů vůči společnosti činily ke dni 30. 7. 2007 částku 1.064.225,73 Kč a ti neměli, jak vyplývá z provedeného dokazování, možnost uspokojit své pohledávky z jiného majetku společnosti, než z částky 565.000,- Kč, kterou společnost v uvedené době měla na účtech (srov. str. 23 rozsudku nalézacího soudu). K uvedenému postupu nalézacího soudu nemá Nejvyšší soud žádných výhrad. Konečně nalézacímu soudu nelze ani vytknout, pokud v rámci svých úvah o druhu a výměře trestu uvedl, že dovolatel byl celkem pětkrát soudně trestán, avšak všechny tresty jsou vykonány a zahlazeny, tudíž mu tato skutečnost nepřitěžuje, neboť jde o obvyklé hodnocení skutečností vyplývajících z opisu Rejstříku trestů, které nebylo v žádném směru v neprospěch obviněného. Nalézací soud také správně přihlédl i ke skutečnosti, že od spáchání trestného činu dovolatelem uplynula již dlouhá doba a dovolatel se další trestné činnosti nedopustil. Konečně se také nalézací soud zabýval i účelem trestu a možností nápravy pachatele (srov. str. 24 až 25 rozsudku nalézacího soudu). Jestliže nalézací soud dovolateli uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností zaplatil vzniklou škodu, nelze ani z tohoto postupu nalézacího soudu dovodit přesažení rámce uloženého trestu, jak tvrdí dovolatel.
Odvolací soud poznamenal, že dovolateli byl uložen přiměřený, spíše mírný výchovný trest, neboť nejde o jeho první zkušenost s trestnou činností, navíc podobného charakteru. Odvolací soud tuto skutečnost pouze zkonstatoval, když znovu nerozhodoval o uloženém trestu, a tak tato jeho poznámka již nemohla mít žádného vlivu na trest uložený nalézacím soudem. Odvolací soud také podotkl, že mu byla správně uložena přiměřená povinnost nahradit podle svých sil poškozeným vzniklou škodu. Z podnětu odvolání obviněného nedošlo v odvolacím řízení ani ke změně výroku o náhradě škody, neboť ten také zákonu neodporuje a je pro obviněného velmi příznivý (srov. str. 4 až 5 usnesení odvolacího soudu).
Pokud se týká námitek obviněného R. Ch. ohledně postupu odvolacího soudu podle ustanovení §262 tr. ř., Nejvyšší soud plně odkazuje na usnesení Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2991/09, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost obviněného R. Ch. , která právě směřovala do výroku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 8 To 268/2009, kterým byl předchozí zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a současně bylo podle §262 věta první tr. ř. rozhodnuto, aby věc obviněného byla projednána jiným samosoudcem (č. l. 1749 až 1754 spisu). V odůvodnění tohoto usnesení Ústavního soudu se mj. uvádí, že pokud jde o aplikaci ustanovení §262 věta první tr. ř. provedenou odvolacím soudem, tento své rozhodnutí o projednání věci jiným samosoudcem postavil na tom, že nalézací soud opětovně (po druhé) nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatele a k motivu jeho jednání. Uvedl, že je sice věcí nalézacího soudu, aby zhodnotil provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení; toto zhodnocení však musí být logické a musí se opírat o všestranné a hluboké zhodnocení důkazů, jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Ústavní soud považoval za podstatné, že sám Městský soud v Praze se k postupu podle §262 věta první tr. ř. uchýlil až za situace, kdy již podruhé rušil rozhodnutí nalézacího soudu v původním složení. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně dostatečně nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějším rozhodnutí, nelze odvolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí dal najevo i pochybnosti o schopnosti či ochotě dosavadního samosoudce soudu prvního stupně věc posoudit objektivně, vytýkat aplikaci ustanovení §262 věta prvá tr. ř., kterou dostatečně a přiléhavě odůvodnil. Nelze tedy přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o neústavním zásahu do jeho práva zaručovaného článkem 38 odst. 1 Listiny (srov. metodologicky obdobně např. usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 311/09). Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolával, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Dovolatel také namítal obsazení senátu odvolacího soudu, přičemž měl zejména výhrady k osobě soudce JUDr. Petra Stutziga. Nejvyšší soud si z portálu justice ( http://portal.justice.cz ) zajistil rozvrh práce pracoviště Spálená pro rok 2011, z nějž je patrné, že předsedkyní senátu 61 To byla JUDr. Jarmila Löffelmannová, přičemž zástupy v senátu vykonávali stážisté podle speciálního seznamu a další senáty v pořadí 9 To, 6 To, 5 To, a senát 8 To (v předmětném rozvrhu následují další senáty a předsedové senátů I. stupně), jehož předsedou je právě již jmenovaný JUDr. Petr Stutzig. S přihlédnutím k tomuto zjištění Nejvyšší soud požádal předsedu Městského soudu v Praze o podání vysvětlení, z jakých důvodů byl určen členem senátu 61 To ve věci obviněného R. Ch. dne 22. 12. 2011 právě JUDr. Stutzig včetně předložení dokumentů odůvodňujících tento postup. Místopředseda Městského soudu v Praze pro věci trestní ve své odpovědi uvedl, že pokud jde o senát 61 To, pracoval v roce 2011 podle plánu práce ve složení JUDr. Jarmila Löffelmanová, JUDr. Václav Kašík a JUDr. Jaroslava Lišková. Na základě změny rozvrhu práce č. 37, jejíž kopii také Nejvyšší soud obdržel, pod bodem II. této změny práce předseda senátu 8 To JUDr. Petr Stutzig, který ke dni 31. 12. 2011 na základě dovršení věku 70 let končil ve funkci soudce, byl počínaje 1. 11. 2011 přednostně zařazen jako zástup do senátu 9 To a senátu 61 To, neboť do senátu 8 To – JUDr. Stutziga byl zastaven nápad. Pokud jde o stálou členku senátu 61 To JUDr. Liškovou, tato podle sdělení personálního útvaru měla od 22. 12. do 28. 12. řádnou dovolenou, a tedy podle změny rozvrhu práce č. 37 byl určen zástup do senátu 61 To v pořadí JUDr. Alena Makovcová, která však měla rovněž podle sdělení personálního útvaru dovolenou ve dnech 21. 12. a 22. 12. 2011, a třetí člen senátu 8 To JUDr. Pavel Benda, jenž byl v pracovní neschopnosti ve dnech 22. 12. a 23. 12. 2011. V tomto případě pak v souladu se změnou rozvrhu práce č. 37 dne 22. 12. 2011 byl do senátu 61 To zařazen JUDr. Petr Stutzig. Navíc z protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. 12. 2011 není zřejmé, že by vůči JUDr. Stutzigovi byla vznesena námitka podjatosti. Na základě tohoto prověření Nejvyšší soud uzavírá, že senát soudu rozhodujícího o odvolání obviněného R. Ch. byl řádně obsazen, když s ohledem na uvedené skutečnosti nevznikají žádné pochybnosti o případné podjatosti soudce JUDr. Petra Stutziga.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 61 To 453/2011, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 9 T 53/2007, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného R. Ch. , dříve R. H. Ch. , o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.