ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1067.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1067/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovolání, které podal obviněný R. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 4 To 310/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 142/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 2 T 142/2010, byl obviněný R. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §222 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 14. 11. 2009 v době od 02:00 hod. do 02:20 hod. v O., okres Nový Jičín, na ulici N. v baru M. nejprve v blízkosti tanečního parketu po předchozí slovní rozepři napadl L. L., kterého dvakrát pěstí udeřil do obličeje, čímž mu způsobil drobnou tržnou ránu rtu bez nutnosti lékařského ošetření, dále venku před barem napadl zcela bezdůvodně D. B., kterého udeřil pěstí pod levé oko a poté, co upadl na zem, ho dvakrát kopl do těla, čímž mu způsobil povrchovou odřeninu hlavy a modřinu pod levým okem bez lékařského ošetření a když se poškozeného zastával P. S., tohoto rovněž fyzicky napadl tak, že ho udeřil pěstí do levé tváře tak silně, že poškozený upadl na zem a poté ho několikrát kopl do těla i hlavy, čímž mu způsobil těžké zranění spočívající v pohmoždění a krvácení do oblasti obou víček levého oka, hydraulickou zlomeninu spodiny levé očnice s edémem a hematomem očnic s částečným uskřinutím dolního přímého svalu s dvojitým viděním po odeznění otoku a částečné resorpci otoku a krvácení v levé očnici, když toto zranění si vyžádalo nutnost bezprostředního lékařského zásahu a léčbu obvykle v délce nejméně 6 týdnů, poškozený pociťoval výraznější zásah do běžného způsobu života nejméně do 8. 12. 2009, když jen šťastnou náhodou nedošlo k trvalému poškození binokulárního vidění - nemožnosti spolupráce obou očí, případně trvalému exoftalmu - vnoření oka do očnicové dutiny, a tohoto jednání se dopustil přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 2. 2006 č.j. 4 T 21/2005 - 122 uznán vinným zvlášť závažným tr. činem loupeže podle §234/1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a tento trest vykonával od 11. 4. 2007 do 11. 4. 2009“. Za tuto trestnou činnost byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 5.840,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 4 To 310/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru soudy dříve ve věci činné dostatečně nezohlednily výpovědi svědků R. Š., R. T., T. F., M. Z. a A. S., jež potvrzovaly jeho výpověď v tom smyslu, že v době, kdy s poškozeným S. leželi na zemi, kopaly do nich další osoby (J. F. a M. D.). Připustil, že se inkriminovaného dne dostal do konfliktu s některými osobami, mj. i s poškozeným S., vyjádřil však přesvědčení, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho (obviněného) jednáním a zraněním oka poškozeného S. s tím, že toto zranění mohlo být (i podle znalce z oboru zdravotnictví) způsobeno některou z osob, které do nich kopaly. Dále poukázal na skutečnost, že svědci P. S., L. L. a T. H. mají k sobě navzájem velmi blízký vztah, jenž byl způsobilý ovlivnit jejich výpovědi proti jeho osobě (jde o velmi dobré známé nebo kamarády, kteří spolu přišli do baru M., společně zde požívali alkoholické nápoje). Následně se ohradil proti způsobu hodnocení výpovědi svědka R. Š.. Upozornil, že jmenovaný svědek uvedl, že poškozený S. ho (obviněného) shodil na zem, že on (obviněný) poškozeného S. zachytl a strhl jej s sebou na zem a že poté do konfliktu zasahovali další dva nebo tři lidé kopáním, přičemž výslovně zmínil J. F. a M. D.. Shledal, že tato svědecká výpověď, nepřímo podporovaná i výpověďmi svědků R. T., T. F., M. Z. a A. S., nebyla žádným z rozhodujících soudů dostatečně zohledněna, resp. že nemůže obstát ani argumentace soudů nižších stupňů ohledně hodnocení věrohodnosti těchto výpovědí. Shrnul, že argumentace obecných soudů je chybná a že jejich právní závěry jsou v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu trestního řízení, což koliduje se základními zásadami trestního řízení podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dodal, že vzniklé pochybnosti nebyly v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnoceny v jeho prospěch a že oba soudy nedostatečně hodnotily princip presumpce neviny ve smyslu §2 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09. Podle obviněného se soudy ve svých rozhodnutích při hodnocení jednotlivých důkazů nezabývaly rozpory, které se objevily ve výpovědích jednotlivých svědků a poškozených. Podotkl, že soud sice může výrok o vině opřít jen o některé důkazy, ty však musí tvořit ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů, musí se vzájemně doplňovat a na sebe navazovat a musí také spolehlivě vyvrátit ostatní v řízení provedené důkazy svědčící o jiné možné variantě skutkového děje. Konstatoval, že v jeho případě takový závěr nebylo lze dovodit. Byť některé důkazy mohou vést k důvodnému podezření vůči jeho osobě, nevylučují reálnou možnost, že ke skutku mohlo dojít jiným způsobem, případně, že skutek mohl být spáchán jinou osobou, a tudíž nejsou dostatečným podkladem pro uznání jeho viny (viz č. 29/1971 Sb. rozh. tr.). Uzavřel, že se cítí být vinen trestným činem výtržnictví, nikoliv pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 4 To 310/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 2 T 142/2010, a věc ve smyslu §265 l tr. ř. vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 4 To 310/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesních zásad volného hodnocení důkazů, in dubio pro reo a presumpce neviny a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že nezpůsobil závažné zranění poškozeného S.). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesních zásad volného hodnocení důkazů, in dubio pro reo a presumpce neviny a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý