ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1082.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1082/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2012 o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 To 30/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 To 30/2012, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2010, č. j. 48 T 10/2011 - 531, kterým byl uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, když pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest propadnutí věci – kuchyňského nože a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 To 30/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného jsou podmínky vymezené v dovolacím důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněny tím, že „žádným provedeným důkazem nebylo prokázáno, že měl v úmyslu poškozeného usmrtit“. Soudu prvního i druhého stupně shodně vytýká, že se nezabývaly jeho obhajobou, kdy uváděl, že byl opilý a nepamatuje si, k čemu mezi ním a poškozeným došlo. Přiznává, že s poškozeným sice byl, ale bylo povinností soudů prověřit také jiné alternativy průběhu skutkového děje, kdy nebylo např. vyloučeno, že se bránil útoku poškozeného. Dále poukázal na to, že se soudy nezabývaly ani možností posoudit jeho jednání podle jiného ustanovení trestního zákoníku. V další části svého dovolání rozvádí znění §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž zdůraznil, že soudy se ve svých rozhodnutích musí řádně vypořádat s obhajobou obviněného, aby rozhodnutí působilo přesvědčivě. V opačném případě se rozhodnutí stává nepřesvědčivým a Nejvyšší soud je pak povinen v souladu s judikaturou Ústavního soudu v případě zjištěného extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými důkazy věc v rámci dovolání přezkoumat. Vzhledem k tomu, že podle mínění obviněného tomu tak je (právní závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy), navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí a rovněž řízení mu předcházející „zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř.“ a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a s ohledem na tento navrhovaný výsledek rozhodnutí dále navrhl, aby nebyl vzat do vazby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pokud obviněný v závěru dovolání uvedl také další dovolací důvody, ke kterým se však nevyjádřil, stalo se tak patrně omylem a navrhl dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání jednoznačně vyplývá, že obviněný není spokojen s hodnocením důkazů, které soudy provedly, a následně tedy ani se skutkovým zjištěním, ze kterého vyplývá, že to byl obviněný, kdo se dopustil trestného činu. V souvislosti s problematikou zjištění skutkového stavu musí Nejvyšší soud uvést, že zjištění skutkového stavu je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Obviněný soudům vytýká, že důkazy nehodnotily v souladu se zásadou in dubio pro reo apod. Z koncepce dovolání vyplývá, že podle mínění obviněného tomuto nebyla vina prokázána, tedy zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací. V souvislosti s argumentací obviněného a jeho výhradou ke zjištěnému skutkovému stavu a jeho vlastní verzí skutkového děje, je podle mínění Nejvyššího soudu potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, je potřebné uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního i druhého stupně a tyto soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz např. str. 4-6 odůvodnění usnesení vrchního soudu).
Pokud obviněný poukazuje na to, že v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy, a proto je dán také shora uvedený dovolací důvod a přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud uvádí následující: Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a velmi pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud musí konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze námitce obviněného o tom, že by rozhodnutí soudu bylo kusé, nepřesvědčivé a nelogické přisvědčit, a to s ohledem na shora uváděné okolnosti vyplývající z hodnocení důkazů soudem druhého stupně [str. 4-6, stejně jako hodnocení důkazů soudem prvního stupně, str. 12-14 rozsudku].
Pokud jde o obviněným zmíněné dovolací důvody uvedené pod §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. [prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo-li odvolání zamítnuto – viz trestní věc obviněného], pak je nutno uvést, že k těmto dovolacím důvodům nebyla obviněným uvedena žádná argumentace. S ohledem na tuto skutečnost musí Nejvyšší soud uvést, že mu nepřísluší domýšlet za obviněného, jakými úvahami se zabýval při uplatnění těchto dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu, že neurčitost námitky vyvolává její nepřezkoumatelnost, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat, neboť mu nepřísluší v tomto směru jakkoli dovolací námitky dovozovat a nahrazovat vlastními úvahami (srov. přiměřeně sp. zn. ÚS 452/07).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu
JUDr. Jan Engelmann