ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1394.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1394/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 dovolání, které podal obviněný S. D. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 14 To 211/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 133/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 133/2010, byl obviněný S. D. uznán vinným, že
dne 24. 4. 2010 v době kolem 01.00 hodin v J., okres T., pod vlivem alkoholu, na cestě z kulturního domu, odkud doprovázel domů svou sousedku P. H., nar., trvale bytem J., M., tuto nejprve přinutil, aby šli odlehlou pěšinou mezi zahrádkami, kde ji u potoka opřel o plot a začal líbat, čemuž se P. H. bránila a kousla obžalovaného do rtu, z něhož mu tekla krev, obžalovaný poškozenou poté osahával, ona vyslovila svůj nesouhlas a odstrkávala jej od sebe, načež ji obžalovaný povalil na zem, kde ji za použití síly svlékl, a přes její odpor na ní vykonal soulož, a dále ji donutil k orálnímu styku, při němž ji silou tahal za hlavu a vlasy, v čemž pokračoval i poté, co se poškozená při orálním styku pozvracela,
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 14 To 211/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu obviněný S. D. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž tento důvod byl dán v předchozím řízení, a to rovněž s přihlédnutím k zásadám spravedlivého procesu (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. II. ÚS 193/04, sp. zn. II. ÚS 669/05, sp. zn. III. ÚS 617/2000 a sp. zn. II. ÚS 1975/08). Současně připomněl, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly.
Obviněný konstatoval, že v řízení nevypovídal, stěžejním důkazem byla výpověď poškozené, která vypovídala toliko jednou při hlavním líčení dne 11. 10. 2010, přičemž v podrobnostech ocitoval průběh jí popsaného skutkového děje. Podle rozsudku měl násilím donutit poškozenou k souloži a k jinému pohlavnímu styku (orálnímu) s ní srovnatelnému, přičemž ohledně znaku donucení poukázal na výklad Velkého komentáře k §185 tr. zákoníku a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1526/2009. V návaznosti na to v podání na str. 2 - 5 podrobně polemizoval se skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě výroku rozsudku prvostupňového soudu z hlediska naplnění zejména znaku donucení a použití násilí. Upozornil, že skutkový děj, jak jej soud uvedl, má dvě fáze. Předělem je povalení či stažení poškozené na zem, do té doby lze mluvit o prvé fázi, po níž následuje druhá, v níž mělo dojít k vlastnímu znásilnění, přičemž násilí ani donucení není konkretizováno. Ze spisu, a to zejména z výpovědi poškozené, neplyne, že skutečně došlo k násilí, které je nutným znakem skutkové podstaty. Podle obviněného vykazuje skutková věta oproti skutkovému stavu, který soud dokazováním v hlavním líčení a z výpovědi poškozené konstatované v odůvodnění rozsudku zjistil, odlišnosti, a tudíž je v extrémním rozporu s daným důkazem. Postup soudu, kdy vychází i z podaného vysvětlení jako z důkazu, odporuje výslovnému znění §158 odst. 5 tr. ř.
Dále obviněný vytkl, že se soudy obou stupňů nezabývaly subjektivní stránkou. Připomněl, že aby šlo o znásilnění, musí pachatel překonat vážně míněný odpor, ovšem ne každý odpor, který žena projevuje, je takovým odporem. Sama poškozená svůj odpor charakterizovala jako chabý a konkrétně jej ani blíže nespecifikovala až na odstrkávání a kousnutí do rtu (v prvé fázi) a silné tahání za vlasy (ve druhé fázi). Ze samotného průběhu pohlavního styku, který obviněný v podrobnostech popsal, je zřejmé, že s tímto souhlasila. Dovodil, že nebyl-li tedy odpor oběti vážně míněný, ale pouze předstíraný, nejde o donucení, a proto z hlediska subjektivní stránky nemohla být naplněna skutková podstata zločinu znásilnění.
Jak obviněný konstatoval, soudní rozhodnutí vychází z výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost soud opřel o závěry znalce PhDr. Mgr. V. L., přičemž v dovolání vytkl, že znalec není oprávněn se v tomto směru vyjadřovat (rozhodnutí č. 12/1987-II Sb. rozh. tr.). Vytkl i to, že znalec si nevyžádal dokumentaci od MUDr. J. V., který má poškozenou, jež trpí psychickými problémy, ve své péči a vznesl i konkrétní výhrady k závěrům znalce. Taktéž poukázal na výpověď svědkyně E. K., kamarádky poškozené, která – ač byla policistkou – nechala její sdělení o znásilnění stranou, čímž naznačila pochybnost o pravdivosti tvrzení. Upozornil, že naproti tomu výpověď J. D., jeho manželky, jíž poškozená po události řekla, že to bylo oboustranné, soud nesprávně označil za nevěrohodnou, což blíže rozvedl. Dodal, že věrohodnost poškozené byla zpochybněna i výpovědí gynekologa MUDr. P. K., který ji dne 27. 4. 2010 (tj. tři dny po inkriminované události) vyšetřoval a kterému neřekla, že byla znásilněna. I když tvrdila, že měla na stehnech až k rozkroku modřiny, stejně tak na obličeji či krku, gynekolog si toho nevšiml a ani to nevyplývá ze zdravotnické dokumentace. O modřinách se nezmínil ani manžel poškozené.
V dovolání obviněný rovněž namítl, že v průběhu řízení docházelo k porušování procesních předpisů, a to zejména:
- u podání vysvětlení dne 28. 6. 2010 byl o svých právech nesprávně poučen,
- při předložení plné moci obhájce nebyl vyšetřovatelem proveden jím navržený výslech poškozené, jehož se chtěl zúčastnit; na tento nedostatek nereflektovala ani státní zástupkyně ani soud,
- v obžalobě se uvádí, že v přípravném řízení bylo opatřenými důkazy prokázáno, že se žalovaného jednání dopustil, přičemž jako důkazy byly specifikovány jednak výpovědi P. H., E. A. a E. Š., které však podávaly pouze vysvětlení, jež nelze v řízení před soudem jako důkaz použít, jednak svědecká výpověď J. D. a lékařské zprávy, z nichž však znásilnění nevyplývá; obžaloba tedy nebyla podložena žádnými důkazy, neměla být podána, a pokud se tak stalo, mělo dojít k jejímu předběžnému projednání.
V případě soudního řízení obviněný shledal nedostatky při protokolaci, kdy byl přepisován zvukový záznam. Zde odkázal na rozhodnutí jednak Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005 (rozhodnutí č. 58/2005 Sb. rozh. tr.), jednak Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 592/2000. Především namítl nedostatky v protokolaci posledního hlavního líčení, kdy byl přepisován zvukový záznam. Ačkoliv otázka protokolace měla být vyjasněna do vynesení rozsudku dne 19. 4. 2011, bylo o námitkách proti protokolaci rozhodnuto až dne 1. 6. 2011. Jestliže soud odmítl doslovnou citaci a nahradil ji obsahovým vyjádřením, porušil právo na obhajobu a požadavek na přehrání zvukového záznamu též ignoroval odvolací soud, a to přesto, že byl odůvodněn i odkazem na zmíněné rozhodnutí judikované pod č. 58/2005 Sb. rozh. tr. Obviněný rovněž vytkl porušení ustanovení §33 odst. 5 tr. ř., neboť mu nebylo umožněno hájit se způsobem, který uzná za vhodný. Omezení svého práva na obhajobu shledal i ve skutečnosti, když na návrh státní zástupkyně byla vyloučena veřejnost, k čemuž měl být slyšen (§200 odst. 3 tr. ř.), což se nestalo. Taktéž nebyl poučen o možnosti přístupu dvěma svým důvěrníkům, jeho žádost soud odmítl s tím, že původně byli přítomni jako veřejnost. V návaznosti na další tvrzené procesní pochybení okresního soudu při přepisu zvukového záznamu výslechu svědka J. H. a při kladení některých otázek znalcům PhDr. Mgr. V. L. a MUDr. J. H., obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2002, jenž byl uveřejněn pod č. 476/2002 Sb.
Závěrem podání obviněný zopakoval, že řízení nebylo vedeno v souladu s procesními předpisy, docházelo k porušování trestního řádu a popis skutku na základě něhož byl uznán vinným, není v souladu s provedenými důkazy, což je v rozporu se spravedlivým procesem. Uvedl, že všechny údaje o znásilnění vychází toliko z podání a výpovědi poškozené, která nebyla provedena v souladu s trestním řádem. Namítl, že v popisu skutku obsaženého ve skutkové větě není naplněn znak násilí zločinu znásilnění a svou argumentaci blíže rozvedl, v čemž shledal nesprávné právní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tento důvod byl dán již v řízení před soudem prvního stupně ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 14 To 211/2011, i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 133/2010, jakož další rozhodnutí obsahově navazující a podle §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem a jeho osobu zprostil obžaloby. Současně učinil podnět, aby předsedkyně senátu Okresního soudu v Táboře podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který nyní na základě napadeného rozhodnutí vykonává, když z důvodů výše uvedených je zřejmé, že skutková podstata zločinu znásilnění nebyla naplněna. V případě, že tak předsedkyně senátu neučiní, požádal, aby tak rozhodl (§265o odst. 1 tr. ř.) předseda senátu Nejvyššího soudu.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném podání ze dne 6 . 10. 2011, č. j. 1 NZO 1033/2011-12, konstatovala, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného S. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) .
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného S. D. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný S. D. uplatňuje v podstatné části mimořádného opravného prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud v podrobnostech namítá správnost skutkových zjištění, jež byla vyjádřena ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodnění soudů obou stupňů a vytýká chybné hodnocení důkazů (předně svědeckých výpovědí zejména P. H. a J. D., ale rovněž i E. K., E. A., E. Š. a MUDr. P. K., a dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který vypracoval PhDr. Mgr. V. L.), přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Žádný důvod dovolání obsahově nenaplňují též výhrady obviněného k přepisu zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o přehrání tohoto zvukového záznamu a že výslech poškozené P. H. proběhl bez přítomnosti důvěrníků. Jak již bylo výše řečeno, v namítaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani výhrady obviněného, že při podání vysvětlení dne 28. 6. 2010 byl nesprávně poučen, že v přípravném řízení nebylo reagováno na návrh obhájce, aby byla svědecky vyslechnuta poškozená P. H. a že obžaloba nebyla podložena důkazy, a proto neměla být podána, přičemž pokud se tak stalo, mělo dojít k jejímu předběžnému projednání.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný S. D. sice obdobný extrémní nesoulad namítá, avšak v předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.
Z podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného S. D. . Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jak je zřejmé z argumentace blíže rozvedené na str. 7 až 10 napadeného usnesení. Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že z trestního spisu nevyplývá, že v přípravném řízení obhajoba navrhovala svědecký výslech poškozené P. H.. Dne 28. 7. 2010 policejní orgán odmítl jiné návrhy obhájce obviněného na doplnění dokazování (č. l. 48 spisu), které byly dne 14. 7. 2010 uplatněny do protokolu o výslechu obviněného (č. l. 15 spisu). Podle záznamu o prostudování spisu, jež bylo uskutečněno dne 16. 8. 2010 (č. l. 52 spisu), obviněný i obhájce neměli návrhy na doplnění spisu, obhájce navrhl zastavení trestního stíhání. V řízení před soudem nebylo vycházeno z podaného vysvětlení, tj. důkazu, který by odporoval znění §158 odst. 5 tr. ř. U hlavního líčení poškozená P. H. vypověděla, že obviněného kousla do rtu, ale již nezmínila, že mu tekla krev. Takováto skutečnost ale plyne ze svědecké výpovědi F. Č., kterou učinil u hlavního líčení (č. l. 74 spisu) a je připomenuta na str. 4 rozsudku prvostupňového soudu.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě by bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a muselo by být podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
V mimořádném opravném prostředku obviněný S. D. rovněž vznáší výhradu, že předmětný skutek nenaplňuje znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Ve stručnosti lze připomenout, že za násilí se ve smyslu ustanovení §185 tr. zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. K naplnění znaku násilí je nutné požadovat, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 17/1982, str. 123 Sb. rozh. tr.). Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Táboře (viz jejich doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá, že obviněný S. D. poškozenou P. H. opřel o plot a začal líbat, čemuž se bránila a kousla ho do rtu, až mu tekla krev. Poté ji osahával, přičemž vyslovila svůj nesouhlas a odstrkávala jej od sebe, načež ji povalil na zem, kde ji za použití síly svlékl, a přes její odpor na ní vykonal soulož. Dále ji donutil k orálnímu styku, při němž ji silou tahal za hlavu a vlasy, v čemž pokračoval i poté, co se poškozená při orálním styku pozvracela. Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval prvostupňový soud (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře) v souladu s trestním zákoníkem, když jednání obviněného právně posoudil jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a spáchal takový čin souloží a jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Z připomenutých skutkových zjištění je zcela evidentní, že obviněný použil fyzickou sílu vůči poškozené právě z důvodu, aby proti její vůli dosáhl pohlavního styku a orálního styku. Současně musel její fyzický vážně míněný odpor vnímat, zejména když mu i říkala, aby svého jednání zanechal. Ostatně soudy obou stupňů odmítly tvrzení obviněného, že šlo o oboustranně chtěný pohlavní styk. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného zločinu – úmyslného zavinění je v jednání obviněného naplněn úmysl přímý ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky. Jelikož obviněný skutek spáchal přes slovní i fyzický odpor poškozené, tak evidentně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, jímž v konkrétním případě bylo právo ženy svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě.
Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný skutek vykazuje všechny zákonné znaky zločinu, jímž byl obviněný S. D. pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Táboře i tzv. právní věta. Právní námitky obviněného, které v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný S. D. , neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh mohla ve smyslu znění §265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k