ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1593.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1593/2011 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného R. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 8 To 324/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 32/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 8 To 324/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011, č. j. 92 T 32/2011-52, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
V podaném dovolání, kdy obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukazuje obviněný na to, že v rámci dokazování bylo zjištěno pouze to, že na sjezdových lyžích, které se před vloupáním nacházely ve sklepní kóji a byly nalezeny opřené naproti sklepní kóji, byly zajištěny jeho daktyloskopické stopy. V této souvislosti pak zpochybňuje úplnost a správnost skutkových zjištění, neboť podle jeho názoru nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody. Argumentuje dále tím, že daktyloskopická stopa je důkazem nepřímým a její zjištění na předmětných lyžích neznamená, že obviněný spáchal přečiny, pro které byl odsouzen. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 107/2002. Tu skutečnost, že obviněný odmítl ve věci vypovídat, nelze podle obviněného mu klást k tíži. V další části dovolání pak zpochybňuje uložený trest odnětí svobody, kdy poukazuje na to, že původně mu byl ve věci uložen trestním příkazem trest obecně prospěšných prací v rozsahu 300 hodin, avšak proto, že si podal odpor a soud musel nařídit hlavní líčení, uložil mu následně trest odnětí svobody ve výměře patnácti měsíců, a to jako trest nepodmíněný, a to pouze z toho důvodu, že si podal proti trestnímu příkazu odpor, což mu však zákon umožňuje. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby mu odložil nástup výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání a k věci se nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitku obviněného k uplatněnému dovolacímu důvodu, že mu vina nebyla prokázána, neboť ve věci byl pořízen pouze jeden důkaz, který by jej mohl usvědčovat, ale jedná se pouze o důkaz nepřímý, pak takovou námitku musí Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za námitku irelevantní. Námitkou uplatněnou v dovolání chce obviněný ve své podstatě říci, že důkaz, který soud použil v rámci hodnocení, není dostatečný k prokázání jeho viny – tudíž nemůže být uznán vinným. Na tomto místě musí Nejvyšší soud uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný se vloupal do sklepní kóje, ulomil petlici a přeštípnul panty dveří kóje, z níž následně po přestřihnutí uzamčeného řetězu odcizil dvě jízdní kola v hodnotě 19.300 Kč a poškozením dveří kóje způsobil škodu ve výši 1.500,- Kč. K výše uvedenému skutkovému zjištění dospěl soud prvního stupně na základě hodnocení důkazů, kdy z výpovědi poškozeného a svědkyně vyplynulo, které věci byly poškozenému odcizeny, jakým způsobem došlo k vniknutí do kóje, a kdy se tak stalo. Na str. 3 svého rozsudku se pak soud prvního stupně věnoval vyhodnocení důkazu, který obviněného usvědčoval z toho, že se v uvedeném objektu nacházel (přestože v domě nebydlí ani nepracuje) a manipuloval s věcmi (lyžemi), které se v kóji stejně jako odcizená jízdní kola nacházely (na lyžích byla zajištěna daktyloskopicky shodná stopa s obviněným – prostředník a prsteník levé ruky). Skutečnosti rozvedené na str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a jejich hodnocení nelze označit za nejasná, nelogická a nepřesvědčivá. Soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, a za takové situace je nutno konstatovat, že dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují ani vadu (tzv. extrémního nesouladu), stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 107/2002, je pak nutno označit za nepřípadný. Vzhledem k tomu, že se obviněný snaží svým dovoláním přesvědčit Nejvyšší soud o správnosti své verze skutkového stavu, byť uvádí, že „nezpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně“, musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Námitky obviněného k uloženému trestu, které obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba označit za irelevantní nejen z pohledu tohoto dovolacího důvodu, ale také z pohledu ev. dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je sice pravdou, že obviněnému byl trestním příkazem uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, avšak po podaném odporu v hlavním líčení mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. V této souvislosti lze jen pro stručnost odkázat na ustanovení §314g odst. 2 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že v případě podaného odporu oprávněnou osobou se ve věci nařídí hlavní líčení a samosoudce není vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu (je třeba obviněného upozornit na to, že soud není vázán nejen výměrou trestu obsaženou v trestním příkazu, ale ani právní kvalifikací, což nevylučuje možnost přísnější právní kvalifikace a přísnějšího trestu) [srov. přiměřeně rozh. III. ÚS 39/09]. Aniž by Nejvyšší soud předjímal podmínky vydání trestního příkazu s uloženým trestem obecně prospěšných prací soudem prvního stupně ve smyslu §314e odst. 3 tr. ř., na tomto místě je potřebné pouze uvést, že obviněnému byl ukládán trest za nejpřísněji trestný čin (úhrnný trest) podle §178 odst. 2 tr. zákoníku v rozsahu od šesti měsíců až tří let (krádež podle §205 odst. 1 tr. zák. až na dva roky). Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, je zřejmé, že byl uložen takový druh trestu, který zákon umožňuje a rovněž ve výměře zákonem dané (přičemž v daném případě poukázal soud i na předchozí odsouzení obviněného).
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu (a to i ve vztahu k uloženému trestu) přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř. )
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu