ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.213.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 213/2012-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 o dovoláních, která podali obvinění F. J. , a J. Š. , roz. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 To 86/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 16/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných F. J. a J. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 40 T 16/2009, byli obvinění F. J. a J. Š. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 4. 1. 2009 kolem 19.00 hod. v Brně na ulici Körnerova č. 3, v bytě užívaném J. T., nar. 29. 8. 1979, kam se dostavili pprap. Bc. J.S., pprap. F. J., pprap. J. Š., jako členové hlídky Policie ČR, k provedení služebního zákroku proti poškozenému H. S. L., nar. 20. 11. 1965, občana Vietnamské socialistické republiky, o němž získali od operačního důstojníka Policie ČR informaci, že je pod vlivem drog, demoluje zařízení bytu a fyzicky napadá přítomné; na místě zjistili, že poškozenému v odchodu z bytu zabránila obžalovaná K. S. za cenu fyzického konfliktu mezi ní a poškozeným, při němž hodila dvakrát poškozeného do křesla a přinutila jej, aby vyčkal příjezdu hlídky Policie ČR; obžalovaní, jako členové hlídky Policie ČR, však zcela neadekvátně na místě vyhodnotili reálnou situaci, a proti poškozenému, sedícímu v křesle, nikterak neohrožujícímu své okolí, zasáhli tak, že
- obžalovaný pprap. Bc. J. S. nařídil poškozenému, aby si klekl, předpažil ruce a když poškozený, co by cizí státní příslušník, této výzvě v češtině nerozuměl, několikrát jej udeřil obuškem přes ruce se slovy „že jej naučí česky“, aniž by využil nabídky pro tlumočení ze strany přítomného V. V. H., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, kterého naopak z bytu vykázal; následně asi dvakrát kopnul poškozeného pod žebra, neboť poškozený nevydržel klečet podle pokynu obžalovaného a padal k zemi;
- toho využila obžalovaná K. S., která se spoluobžalovaných, členů hlídky Policie ČR, zeptala, jestli si může do poškozeného kopnout, a když nedostala žádnou zamítavou odpověď za přítomnosti ostatních obžalovaných, jako členů hlídky Policie ČR, několikrát kopla poškozeného H. S. L. do břicha, avšak již po prvním úderu se poškozený chytil za břicho a upadl na zem;
- obžalovaný pprap. Bc. J. S., jako velitel zasahující hlídky Policie ČR, tomuto jednání - fyzickému napadení poškozeného ze strany obžalované K. S. - přihlížel, aniž by zasáhl a obžalované v jednání zabránil, čímž porušil ustanovení §11 písm. a) a §24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR;
- po té k poškozenému přistoupil znovu obžalovaný pprap. Bc. J. S. dal mu dvě rány pěstí z boku pod žebra, tlačil mu obuškem na krk, v důsledku čehož poškozený znovu upadl na zem, neboť nemohl popadnout dech;
obžalovaní pprap. F. J. a pprap. J. Š., jako členové zasahující hlídky Policie ČR, přihlíželi jednání obžalovaného pprap. Bc. J. S. a obžalované K. S., aniž by jim zabránili v napadení poškozeného H. S. L., čímž porušili ustanovení §11 písm. b) a §24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR;
poškozený H. S. L. v důsledku společného jednání obžalovaných pprap. Bc. J. S. a K. S. utrpěl těžké zranění, a to zlomeniny 9. a 10. žebra vlevo a protržení sleziny s následným krvácením do dutiny břišní; vzhledem k tomu, že mu nebyla včas poskytnuta kvalifikovaná lékařská pomoc, pak dne 5. 1. 2009 v 02.45 hod. na následky zranění zemřel, když v opačném případě, pokud by obžalovaní, jako členové hlídky Policie ČR, včas přivolali lékařskou pomoc nebo událost ohlásili svému nadřízenému a poškozenému byla včas přivolána lékařská pomoc bylo by možno jej s vysokou pravděpodobností uchovat při životě“ .
Za tuto trestnou činnost byli obvinění F. J. a J. Š. podle §158 odst. 1 tr. zák. odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl každému z nich podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl oběma jmenovaným obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách České republiky na dobu pěti let.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných Bc. J. S. a K. S..
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku specifikovaní poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Bc. J. S., K. S., F. J. a J. Š. a dále státní zástupce (v neprospěch obviněných Bc. J. S. a K. S. proti výrokům o vině i trestech a v neprospěch obviněných F. J. a J. Š. proti výrokům o trestech), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 5 To 98/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných F. Jaroše a J. Š. a státního zástupce zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu obviněných Bc. J. S. a K. S., jakož i o jejich povinnosti zaplatit rukou společnou a nerozdílnou na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vyčíslené částky. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc obviněných F. J. a J. Š. vrátil soudu prvního stupně. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných Bc. J. S. a K. S. zamítl.
V trestní věci obviněných F. J. a J. Š. tedy znovu rozhodoval Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 40 T 16/2009, tyto dva obviněné uznal vinnými trestným činem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zákoník“) spáchaným podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že „dne 4. 1. 2009 kolem 19.00 hod. v Brně na ulici Körnerova č. 3, se dostavili do bytu užívaného J. T., nar. 29. 8. 1979, jako členové hlídky Policie ČR, jejímž velitelem byl pprap. Bc. J. S., a to k provedení služebního zákroku proti poškozenému H. S. L., občanovi Vietnamské socialistické republiky, o němž získali od operačního důstojníka Policie ČR informaci, že je pod vlivem drog, demoluje zařízení bytu a fyzicky napadá přítomné; na místě zjistili přítomnost poškozeného, kterému před jejich příchodem v odchodu z bytu zabránila obžalovaná K. S., za cenu fyzického konfliktu mezi ní a poškozeným, při němž strčila dvakrát poškozeného do křesla a přinutila jej, aby vyčkal příjezdu hlídky Policie ČR; obžalovaní pprap. F. J. a pprap. J. Š. přihlíželi, nezasáhli a nezabránili tomu, jak pprap. Bc. J. S. však zcela neadekvátně na místě vyhodnotil situaci a proti poškozenému, který nejevil žádné známky agresivity a nikterak neohrožoval své okolí, zasáhl tak, že nařídil poškozenému, aby si klekl, předpažil ruce a když poškozený, coby cizí státní příslušník, této výzvě v češtině nerozuměl, několikrát jej udeřil obuškem přes ruce se slovy „že jej naučí česky“, aniž by využil nabídky pro tlumočení ze strany přítomného V. V. H., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, kterého naopak z bytu vykázal; následně neustanovený člen hlídky dvakrát poškozeného šťouchnul nohou do oblasti žeber, když poškozený nevydržel klečet a padal k zemi, toho využila K. S., která se členů hlídky Policie ČR zeptala, jestli si může do poškozeného kopnout a když nedostala žádnou zamítavou odpověď, za přítomnosti členů hlídky Policie ČR několikrát kopla poškozeného H. S. L. do břicha, kdy již po prvním úderu se poškozený chytil za břicho a upadl na zem, pprap. Bc. J. S. jako velitel zasahující hlídky Policie ČR tomuto jednání - fyzickému napadení poškozeného ze strany K. S. - přihlížel, aniž by zasáhl a K. S. v jednání zabránil, poté k poškozenému sám přistoupil a dvakrát ho udeřil pěstí do oblasti žeber a následně mu tlačil obuškem na krk, v důsledku čehož poškozený znovu upadl na zem, neboť nemohl popadnout dech; v důsledku společného jednání K. S. a pprap. Bc. J. S. poškozený H. S. L. utrpěl těžké zranění, a to zlomeniny 9. a 10. žebra vlevo a protržení sleziny s následným krvácením do dutiny břišní;
obžalovaní pprap. F. J. a pprap. J. Š. přesto, že byli přítomni fyzickému napadení poškozeného a přesto, že jim bylo známo zhoršení jeho zdravotního stavu, k němuž došlo bezprostředně po těchto útocích ze strany pprap. Bc. J. S., nar. 20. 2. 1978, a K. S., nar. 24. 2. 1965, neučinili žádná opatření směřující k zajištění lékařské pomoci poškozenému, jako členové zasahující hlídky Policie ČR neoznámili skutečnosti týkající se zdravotního stavu poškozeného příslušným orgánům, ačkoliv oba věděli, že v důsledku předchozího napadení a neposkytnutí adekvátní lékařské pomoci poškozenému může dojít k závažným následkům na jeho zdraví nebo k jeho smrti, přesto bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že se tak nestane; v důsledku toho, že poškozenému nebyla včas poskytnuta kvalifikovaná lékařská pomoc, poškozený pak dne 5. 1. 2009 v 02.45 hod. na následky zranění zemřel. Obžalovaní pprap. F. J. a pprap. J. Š. tak porušili ustanovení §11 písm. b) a §24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii ČR“ .
Za tuto trestnou činnost Krajský soud v Brně obviněného F. J. i obviněného J. Š. odsoudil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách České republiky a v obecní policii na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným F. J. a J. Š. stanovil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s odsouzenými J. S.a K. S., kterým tato povinnost byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 40 T 16/2009, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 5 To 98/2010, náhradu škody v rozsudku uvedeným poškozeným.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění F. J. a J. Š., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 To 86/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání zrušil ohledně obou obviněných ve výrocích o trestu a náhradě škody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Dále obviněným podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách České republiky a obecní policii na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. v rozsudku specifikované poškozené odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 To 86/2011, podali obvinění F. J. a J. Š. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. Š. navíc ještě důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný F. J. uvedl, že nesprávné právní posouzení věci nalézacím i odvolacím soudem má základ v nesprávných skutkových zjištěních a v nesprávném hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů. Soudům nižších stupňů vytkl, že jejich skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a že hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Prohlásil, že jde o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými (i neprovedenými) důkazy, a tedy o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Popřel, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání, přitom poukázal na svoji výpověď z přípravného řízení a hlavního líčení s tím, že soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou. Shledal, že výrok o jeho vině je postaven pouze na pochybné, nic nevypovídající, neurčité, časově nezařaditelné, několikrát upravované a nepravdivé výpovědi svědkyně J. T.. V této souvislosti zdůraznil, že dokazování nelze postavit jen na jednom rozporuplném výslechu dříve v jiném trestním řízení nepravdivě vypovídající svědkyně, s velmi blízkými a přátelskými vazbami na vietnamskou komunitu, zejména pokud je tato v příkrém rozporu s tvrzením jeho osoby, spoluobviněného a dvou osob již odsouzených, popř. s dalšími provedenými důkazy. Podle něho se soudy dříve ve věci činné nedostatečně zabývaly otázkou věrohodnosti svědkyně J. T.. Konstatoval, že za situace, kdy výpověď J. T. nebyla podepřena žádnou jinou skutečností a verze obžaloby a obhajoby se tak ocitly přinejmenším v pozici zcela rovnocenné důkazní síly, byl jediným možným řešením postup v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Dále obviněný F. J. poznamenal, že poškozenému svým jednáním nijak fyzicky neublížil a že si není ani vědom, že by pod jeho volní kontrolou a za jeho vnímání došlo ze strany druhých osob k takovému jednání, jež by bylo v rozporu s platným zákony, policejní taktikou či zacházením se zajištěnou osobou. Nelze mu proto klást za vinu, že by svou vědomou nečinností zapříčinil újmu poškozeného či jí pomohl. Předmětnému zajištění byl přítomen jako jeden ze zasahujících policistů, řádně si plnil své úkoly a ničeho protiprávního se nedopouštěl. Namítl, že nebylo prokázáno, že se na místě, kde probíhalo zajištění poškozeného, zdržoval po celou dobu zásahu. Akcentoval, že žádnou z osob přítomných na místě nebyl vyrozuměn o tom, že došlo k takovému zásahu do tělesné integrity poškozeného, která by vyžadovala urgentní lékařské ošetření, jež sám z povinnosti nabízel všem přítomným. Lékařské ošetření nepožadoval ani poškozený. Vzhledem k uvedenému závažnost situace rozpoznat nemohl, přitom podotkl, že ostatní kolegové ať už z jeho jednotky, operativy SKPV či příjmu na oddělení Centrum shodně vypověděli, že se jim poškozený nejevil jako zraněný a nevykazoval žádné známky zranění, které by odůvodňovalo lékařské ošetření či nevzetí do cely předběžného zadržení. Poznamenal, že útlum či malátnější stav poškozeného přisuzoval mírné intoxikaci či abstinenčním příznakům, resp. že není lékař a že ani školený odborník a lékař v ambulanci nerozpoznal závažnost situace a zranění poškozeného v době, kdy tento měl zřetelně vykazovat špatný zdravotní stav. S ohledem na uvedené se ohradil i proti výroku o trestu ve vztahu k jeho osobě. Dále upozornil, že v jeho neprospěch bylo podáno odvolání krajským státním zástupcem toliko do výroku o trestu a nikoli do výroku o vině a uzavřel, že v následujícím řízení byla porušena zásada zákazu reformatio in peius. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že pouhá přítomnost a nečinnost na místě nenaplňuje materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným (viz kritéria uvedená v §3 odst. 4 tr. zák.). Prohlásil, že jakýkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro postup pro vynesení odsuzujícího rozsudku, musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry, jak je tomu v této věci, neocitly v rozporu s obsahem provedených důkazů. V neposlední řadě striktně odmítl, že by byl příslušníkem či sympatizantem hnutí či názorových proudů směřujících k potlačování lidských práv apod. Nikdy nebyl kárně, přestupkově či trestněprávně v tomto směru řešen. Poukazovaní soudu na jakékoli „fašizující“ tendence jeho osoby proto označil za nemístné a nepřípustné.
Vzhledem k uvedenému obviněný F. J. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 To 86/2011, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 40 T 16/2009, a v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, nebo aby podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s §265 l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat a rozhodnout. V případě, že dojde k vrácení věci soudu prvého stupně, navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265 l odst. 3 tr. ř. nařídil věc projednat a rozhodnout v jiném obsazení senátu. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. přerušil u jeho osoby výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody mající svůj základ v napadeném rozhodnutí.
Obviněný J. Š. v dovolání uvedl, že se nedopustil trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Namítl, že soudy obou stupňů nedostatečně zhodnotily provedené důkazy, resp. že dokazování zůstalo kusé a neúplné, když v řízení před soudem prvního i druhého stupně nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou. V této souvislosti zdůraznil, že k doplnění dokazování nedošlo ani poté, co po vyhlášení původního rozsudku nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2011 v odvolacím řízení vyšly najevo nové skutečnosti, jež by mohly mít vliv na objasnění skutku (svědek S., nové skutečnosti týkající se svědkyně T.). Shledal, že v řízení byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou pochybnosti, že oba soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů v rozporu se zásadou trestního řízení, že v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, a již tímto došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Následně se ohradil proti závěru soudů nižších stupňů v tom smyslu, že byla zachována totožnost skutku, pro který bylo vedeno trestní stíhání proti jeho osobě, a skutku, kterým byl nakonec uznán vinným, kdy soudy dovodily jeho odpovědnost za následek v podobě smrti poškozeného z toho, že v průběhu zákroku neoznámil napadení poškozeného a zhoršení jeho zdravotního stavu, což mělo vést k nedostatečnému poskytnutí odpovídající lékařské péče a následně k úmrtí poškozeného. Podle jeho názoru je takové rozšíření popisu skutku jednak nepřípustné a překračující rámec totožnosti skutku, pro který byl trestně stíhán, jednak vedlo k použití nesprávné právní kvalifikace jednání. Dále vyslovil nesouhlas s konstrukcí příčinné souvislosti mezi údajným útokem odsouzených J. S. a K. S. a smrtí poškozeného, přičemž konstatoval, že příčinná souvislost zde nebyla bez pochybností prokázána. Odmítl rovněž závěr, že se měl jednání dopustit ve formě nedbalosti vědomé, resp. že by tato byla prokázána. Také poznamenal, že v řízení byla porušena zásada zákazu reformace in peius. Připomněl, že proti prvnímu rozsudku Krajského soudu v Brně (ze dne 31. 8. 2010) podal odvolání on a státní zástupce v jeho neprospěch toliko do výroku o trestu, a tedy výsledkem odvolání nemohlo být zhoršení jeho postavení v řízení, pokud se týká právní kvalifikace jeho jednání. Nalézací soud však po novém projednání věci skutek kvalifikoval přísněji a odvolací soud pak toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Dodal, že na tomto principu nic nemění ani znění §254 odst. 2 tr. ř., jehož výkladem argumentuje odvolací soud v napadeném rozsudku. Podle jeho mínění mohl odvolací soud vyslovit názor, že jeho jednání mělo být přísněji kvalifikováno, avšak toto nemohlo být kvalifikováno podle pro něho přísnější právní kvalifikace.
Z těchto důvodů obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 To 86/2011, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 40 T 16/2009, v celém rozsahu a přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), ani jiná procesní pochybení.
Následně konstatoval, že obviněný J. Š. vznáší z velké části takové námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Jsou to především námitky, kterými brojí proti hodnocení důkazů soudy, vytýká neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů a domáhá se aplikace procesní, nikoli hmotně právní zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se porušení zásady totožnosti skutku, když se opět jedná o zásadu procesní, nikoli hmotně právní. Totéž platí o námitkách stran porušení zákazu reformace in peius. Námitka, podle níž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi útokem ze strany obviněných S. a S. a smrtí poškozeného, je podle názoru státního zástupce bezpředmětná již z toho důvodu, že se týká primárně trestní odpovědnosti těchto obviněných, o které již bylo pravomocně rozhodnuto jiným soudním rozhodnutím (rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011 sp. zn. 5 To 98/2010). Navíc i tato námitka je formulována jako námitka skutková. Poté shledal, že se značnou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod zařadit námitku týkající se absence zavinění ve formě vědomé nedbalosti, když podatel i tuto námitku formuluje jako námitku skutkovou a jinak ji žádnou hmotně právní argumentací blíže nekonkretizuje. V tomto směru státní zástupce odkázal na argumentaci nalézacího soudu na str. 12 jeho rozhodnutí, kde tento soud správně dovodil zavinění ve formě vědomé nedbalosti (§16 odst. 1 tr. zákoníku) na straně obviněných ze skutečnosti, že, byť byli přítomni útokům ze strany obviněných S. a S. proti poškozenému a bylo jim známo zhoršení zdravotního stavu poškozeného po těchto útocích, nesplnili svoje povinnosti plynoucí jim ze zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a neučinili opatření k zajištění lékařské péče poškozenému, neboť bez přiměřených důvodů spoléhali, že k závažným následkům na jeho životě a zdraví nedojde. Uzavřel, že námitku týkající se absence zavinění nepovažuje za důvodnou. Dodal, že obviněný J. Š. dovolání opřel též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., avšak k tomuto dovolacímu důvodu neuvedl žádnou konkrétní argumentaci a neuvedl ani, o kterou jeho část mínil dovolání opřít. Z těchto důvodů nelze k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. při rozhodování o dovolání přihlížet.
Podle mínění státního zástupce rovněž obviněný F. J. uplatňuje především námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, když na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které fyzickému napadení poškozeného H. S. L. dalšími osobami, pokud k němu vůbec došlo, nebyl přítomen, nepozoroval je a vůbec o něm nevěděl; rovněž nepozoroval žádné zhoršení zdravotního stavu poškozeného. Takovýmito námitkami se podatel domáhá zásadní změny skutkového základu napadených soudních rozhodnutí, a jde tudíž o námitky, které dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Současně z těchto dovolacích námitek nelze dovodit ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, když podatel se v podstatě domáhá jen toho, aby provedené důkazy, např. výpověď svědkyně T., byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Skutkového charakteru je i námitka, kterou podatel odmítá svoje spojení s hnutími směřujícími k potlačování lidských práv. Tato námitka je navíc zcela irelevantní z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu, když znakem trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku není rasová nebo ideologická motivace. Předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani procesní námitky týkající se porušení zákazu reformace in peius. Dále uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance obsahově podřadit námitku, podle které nemohl dovolatel znaky souzeného trestného činu naplnit pouhou přítomností a nečinností na místě trestného činu. K tomu státní zástupce poznamenal, že jednáním, které je zákonným znakem každého trestného činu, se ve smyslu ustanovení §112 tr. zákoníku rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu. Právě v takovémto opomenutí spočívalo v předmětné trestní věci jednání obviněného F. J., když nečinně přihlížel protiprávnímu jednání obviněných S. a S. a nijak proti němu nezasáhl a dále neučinil žádná opatření k zajištění lékařské péče poškozenému. Povinnost konat přitom obviněnému vyplývala minimálně z ustanovení §11 písm. b) zákona č. 273/2008, o Policii ČR, podle kterého je policista povinen dbát, aby jeho rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma. Nepřípadný pak je poukaz dovolatele na posuzování míry naplnění obligatorních znaků trestného činu z hlediska společenské nebezpečnosti. Soudy totiž čin posuzovaly podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který vychází z formálního pojetí trestného činu a s korektivem společenské nebezpečnosti vůbec neoperuje.
Státní zástupce uzavřel, že námitky obou obviněných z velké části neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 To 86/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného J. Š. neodpovídají žádnému z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže). Nehledě na to, jmenovaný obviněný ani nijak blíže nespecifikoval, v čem by mělo naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívat.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné trestní věci však uplatněné dovolací námitky obviněných směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Oba obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, obviněný J. Š. nadto namítá ještě neúplné důkazní řízení. Současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítají tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pouze na okraj Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) zmiňuje, že zcela nepřípadný je poukaz obviněného F. J. na posuzování míry naplnění obligatorních znaků trestného činu z hlediska společenské nebezpečnosti. Soudy totiž čin posuzovaly podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který vychází z formálního pojetí trestného činu a s korektivem společenské nebezpečnosti vůbec neoperuje.
Nejvyšší soud dále k dovolací argumentaci obviněného F. J. poznamenává, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající údajný extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť takový důvod zde zahrnut není. Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nadto lze uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Rovněž námitky obviněného J. Š. v tom smyslu, že v dané trestní věci nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo vedeno trestní stíhání, a skutku, kterým byl nakonec uznán vinným, nelze vzhledem k jejich procesní povaze pod uplatněný (a shora vyložený) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace nenaplňuje ani další dovolací důvody podle §265b tr. ř.
Obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledává, že v trestní věci obviněného J. Š. je totožnost skutku udržována právě shodou v podstatných okolnostech jednání a shodou v následku.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný další ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů) nespadají námitky obviněných stran porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť se nejedná o námitky hmotně právní, nýbrž o námitky ryze procesního charakteru.
Nejvyšší soud nadto uvádí následující skutečnosti. Podle §259 odst. 4 tr. ř. platí, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. V ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. je však stanoveno, že mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.
Z citovaných ustanovení plyne, že odvolací soud je vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká (§254 odst. 1 tr. ř.). Toto výchozí vymezení (a omezení) přezkumné pravomoci odvolacího soudu ve vztahu k napadeným výrokům ale rozšiřuje ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., a to pro případy, když vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak musí odvolací soud přezkoumat i tento jiný (odvoláním nenapadený) výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle 254 odst. 2 tr. ř. je tedy podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady výroku rozsudku, jestliže se důvodně vytknutá vada projeví v jiném než napadeném výroku rozsudku. Pokud odvolací soud při své přezkumné činnosti zjistí, že vytýkaná vada má svůj původ v jiném než napadeném výroku rozsudku, musí při přezkoumávání tohoto výroku nenapadeného odvoláním věnovat pozornost i řízení, které tomuto výroku předcházelo. Z uvedeného logicky vyplývá oprávnění odvolacího soudu postupovat ve vztahu k takovému výroku podle §258 - §259 tr. ř. Jestliže odvolací soud postupuje podle §254 odst. 2 tr. ř. na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, pak ani ve vztahu k výroku, který nebyl odvoláním výslovně napaden, není vázán zákazem reformace in peius a tento zákaz se neuplatní ani v řízení následujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., §220 odst. 1 tr. ř., 259 odst. 4 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení totožnosti skutku, porušení procesních zásad in dubio pro reo a zákazu reformationis in peius a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný F. J. požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen napadeným rozhodnutím, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý