ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.227.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 227/2012-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. dubna 2012 o dovolání obviněných M. K , L. Ř., L. M , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, č. j. 10 To 141/2010-977, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 14/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ř. a L. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, č. j. 10 To 141/2010-977, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných T. B., T. H., M. K., L. M. a L. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2010, č. j. 17 T 14/2009-880. Tímto rozsudkem byli obvinění M. K., L. Ř. a L. M. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému M. K. podle §234 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na dobu šesti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu (blíže specifikovaného ve výroku rozsudku). Obviněnému L. Ř. byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. (správně podle §234 odst. 2 tr. zák.) trest odnětí svobody na dobu pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu (blíže specifikovaného ve výroku rozsudku). Obviněný L. M. byl podle §234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu pěti let a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný M. K. podal dovolání, jehož obsah několikrát doplňoval. Uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), h), k), l). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. opřel o tvrzení, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, neboť „nebyla správná obžaloba pro §234 odst. 1, 2 tr. zák.“, a proto byl k projednání příslušný Okresní soud v Českých Budějovicích. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že se nejednalo o organizovanou skupinu. Tvrdí, že ostatním role nerozděloval, že šlo o neuvážené a zbrklé rozhodnutí mladých lidí. Jednání nebylo prováděno plánovitě, nebylo dopředu připravováno. Dovnitř benzinové stanice vnikli pouze obvinění M. a B., žádného násilí se nedopustili a nikomu nezpůsobili žádné zranění. Ostatní z obviněných se na přepadení benzinové stanice nepodíleli, nebyli na benzinové stanici přítomni, a proto jejich jednání mělo být posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Soudům vytýká, že neprovedly důkazy písmoznaleckým posudkem Kriminalistického ústavu v Praze a ohledáním na místě činu. Je přesvědčen, že právní kvalifikace jeho jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 2 tr. zák. neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci a že jeho jednání nemůže být posuzováno jako uvedený trestný čin. Upozorňuje na extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a právní kvalifikací skutku. V návaznosti na výrok o vině považuje za nesprávný i výrok o trestu. Domnívá se, že soud při ukládání trestů objektivně nezohlednil podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti. Všichni obvinění byli v době spáchání trestného činu ve věku blízkém věku mladistvých. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý, pokládá ho za nesprávný, protože podle jeho názoru vychází z nesprávné trestní sazby. Za správný by považoval uložení podmíněného trestu na přiměřenou zkušební dobu, a to buď mimořádně snížený nebo na samé spodní hranici trestní sazby. Z tohoto důvodu má za to, že je dán i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítá rovněž, že se soudy důsledně nevypořádaly s otázkou časové působnosti trestních zákonů. Má za to, že měla být použita právní kvalifikace podle nového trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, a to vzhledem k odstranění jakýchkoliv pochybností o možnosti obviněného požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu po uplynutí jeho poloviny, a nikoliv až po uplynutí dvou třetin trestu, jak je upraveno v trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009. Dále považuje výrok o vině za neúplný, protože v něm chybí podle jeho názoru označení trestního zákona, který byl při právní kvalifikaci použit. Tuto námitku obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje v tom, že u hlavního líčení dne 26. 2. 2010 byli obžalovaní vyzváni k poslednímu slovu, nikoliv však k závěrečné řeči, čímž byl zkrácen na svém právu se hájit. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 10 To 141/2010, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 17 T 14/2009, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně „k dalšímu jednání, zejména provedení navrhovaných důkazů, a rozhodnutí“.
Obviněný L. Ř. opřel dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž je přesvědčen, že touto vadou je zatíženo rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně. Domnívá se, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchané organizovanou skupinou ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti dodává, že dne 28. 12. 2008 ve večerních hodinách u obce Osek přibližně 30 minut pouze hlídal, zda nejede po této cestě policejní vozidlo. Podle jeho názoru v jeho jednání chybí po subjektivní stránce úmysl podílet se na spáchání trestného činu ostatními spoluobviněnými. Zdůrazňuje, že mu nebyl prokázán jednotný úmysl připojit se k jednání organizované skupiny. Vyhověl pouze žádosti obviněného K., aby hlídal na cestě, a byl tak tímto obviněným uveden v omyl. Tvrdí, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. Prakticky byl v kontaktu jen s obviněným K. a o existenci dohody obviněného K. s jinými osobami neměl ani tušení. Dále obviněný uvádí, že mu rovněž nebyl znám důvod, pro který byl obviněným K. požádán, aby uvedenou cestu hlídal. Předpokládal však – vzhledem k zálibě obviněného K. v tuningu – že se v předmětném úseku nebo na veřejných komunikacích poblíž budou konat automobilové závody. V žádném případě však neměl ponětí o skutečném záměru obviněného K.. Nemohl se proto dopustit ani trestného činu neoznámení nebo nepřekažení trestného činu, neboť jeho informace byly kusé, neurčité a obecné a nevěděl přesně, co přesně se má odehrát. Trvá na tom, že z žádného z důkazů nevyplývá, že by byl spolupachatelem trestného činu loupeže a současně členem organizované skupiny. Výhrady obviněný vznáší také k tomu, jak soudy hodnotily jeho výpověď a že v jeho výpovědi shledaly, že se ke spáchání činu doznal. V tomto směru dodává, že orgány činné v trestním řízení mají postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Podle obviněného porušení této zásady mělo vést k rozhodnutí v souladu se zásadou in dubio pro reo a měl být obžaloby zproštěn. V závěru dovolání uvádí, že v jeho případě je dána existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Skutkový stav podle jeho názoru nebyl náležitě objasněn a odstraněny veškeré pochybnosti o tom, že se skutku dopustil. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 10 To 141/2010, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 17 T 14/2009, a dále, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, případně Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný L. M. podal dovolání do výroku o trestu. Má za to, že Vrchní soud v Praze, jakož i Krajský soud v Českých Budějovicích, neadekvátně vyhodnotily jeho jednání v rovině trestu. Byl v podstatě jediný, který pomohl orgánům činným v trestním řízení věc objasnit. Po spáchání trestného činu se druhý den dostavil na Policii ČR v Písku, kde podal vysvětlení k tomu, co se stalo na benzinové stanici u obce Kbelnice a současně označil všechny spolupachatele tohoto trestného činu. Domnívá se, že u osob, které se podílejí na objasnění trestné činnosti, mělo být uvažováno o beztrestnosti nebo alespoň jim má být mimořádně snížen trest. Podotkl, že správně v tomto směru rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích při svém prvním rozhodování, kdy mu uložil trest podmíněný. V porovnání s ostatními spolupachateli mu byl uložen jen o rok nižší trest, než ostatním spoluobviněným T. B., T. H. a M. K.. Obviněnému L. Ř., který se na rozřešení celého případu v podstatě žádnou měrou nepodílel, byl uložen stejný trest. Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „rozsudek napadený tímto odvoláním zrušil a věc vrátil k novému projednání“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného M. K. a L. Ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že námitkám obviněných nelze přisvědčit. Uvedla, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obvinění jednali společně, jako organizovaná skupina, když po předchozí vzájemné dohodě získat finanční prostředky nacházející se na benzínové čerpací stanici, obvinění B., M. a H. se společně dopravili na místo činu, zatímco obvinění K. a Ř. hlídali příjezdové cesty, vybavili se kuklami, rukavicemi a zbraní, přičemž je nerozhodné, kdo z obviněných zbraň držel a mířil s ní, když tato zbraň byla způsobilá k vyvolání pohrůžky bezprostředního násilí a k dosažení splnění svých požadavků a při páchání trestné činnosti užili i násilí tím, že obviněný M. uchopil za ruku poškozenou M. P. a omezil ji v pohybu. Společně si také rozdělili kořist. Dodala, že podle stávající soudní praxe se o spáchání trestného činu organizovanou skupinu jedná tehdy, jestliže dojde ke spáchání, byť jen ojedinělého trestného činu, na jehož provedení se podílejí aktivně všichni spolupachatelé tím způsobem, že mají stanoven plán činu a předem rozdělené úkoly, aby výsledek byl úspěšnější a tím jeho nebezpečnost pro společnost vyšší, přičemž všem těmto zásadám odpovídá popis skutku i soudem učiněná skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud i k přiléhavé právní kvalifikaci jednání obviněných. Má za to, že z obsahu dovolání obou obviněných vyplývá, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, pokud dospěly k závěru, že skutek se stal tak, jak je popsáno ve výroku rozhodnutí. Poukazují též na nesprávnost hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky však nemají povahu právně relevantních námitek, neboť se jimi obvinění snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, než jak je hodnotil soud a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a prosazují vlastní verzi skutkového stavu. Opakují v podstatě tytéž námitky, jako v podaných odvoláních. Dovolání však nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich dovodil, jak postupoval při provádění dokazování a jeho rozsahu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jedná se o dovolací důvod, kterým lze napadnout toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin trestním zákonem. Nelze tedy prostřednictvím tohoto, ani žádného jiného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu a výměře uloženého trestu. Z toho důvodu nelze námitkám obviněného M. K. přisvědčit. Byl-li obviněnými M. K. a L. Ř. uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl by být relevantním důvodem uplatněn toliko v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. Námitky dovolatelů k předchozímu řízení jsou však podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné a tento závěr lze podle jejího názoru vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Doplnil-li obviněný M. K. své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pak je podle státní zástupkyně nutné odkázat na příslušné ustanovení trestního řádu o věcné příslušnosti soudů. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla dovolání obviněných M. K. a L. Ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněného L. M. směřuje do výroku o trestu bez udání dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž konkrétně namítá, že Vrchní soud ani Krajský soud v Českých Budějovicích neadekvátně hodnotily jednání obviněného a mělo být uvažováno o případné beztrestnosti nebo jeho trest měl být mimořádně snížen. V porovnání s tresty uloženými ostatním obviněným měl být jeho trest nižší. Jak státní zástupkyně uvedla, prostřednictvím tohoto, ani žádného jiného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu a výměře uloženého trestu, a proto není možno argumentaci obviněného L. M. přisvědčit. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné, zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
To znamená, že citovaný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Pravidla upravující věcnou příslušnou soudů jsou upravena v ustanovení §16 a §17 tr. ř. Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl, přestože k projednání věci nebyl ve smyslu §16 tr. ř. nebo §17 tr. ř. příslušný. Zpravidla půjde o případy, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud, ačkoliv předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by dán nebyl. Zde by se uplatnila výjimka, podle níž rozhodne-li místo věcně příslušného okresního soudu soud vyššího stupně, platí nevyvratitelná právní domněnka, že bylo rozhodnuto věcně příslušným soudem.
Nejvyšší soud námitce obviněného, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nemohl přisvědčit. U Krajského soudu v Českých Budějovicích byla podána obžaloba pro trestný čin loupeže podle §234 odst.1, 2 tr. zák. Krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let (srov. §17 tr. ř.). Hranice trestní sazby u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 tr. zák. je dána rozpětím pěti až dvanácti let. Je tedy zřejmé, že dolní hranice pěti let, která je zákonnou podmínkou pro stanovení věcné příslušnosti krajského soudu, byla v daném případě splněna. Nejvyšší soud proto v tomto ohledu shledal námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Trestného činu podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., se obvinění T. B., T. H., M. K., L. M. a L. Ř. dopustili tím, že „ dne 29. 12. 2008 v době od 00.40 hod. do 00.50 hod. po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu získat majetkový prospěch přepadením benzinové čerpací stanice a po rozdělení rolí M. K., který instruoval a rozděloval úkoly, sám obstaral dvě kukly a vyhotovil plánek místa přepadení, z jeho podnětu obžalovaný L. Ř. zapůjčil vozidlo tov. zn. BMW, obstaral plynovou pistoli a přijel osobním automobilem tov. zn. Ford Fiesta, RZ ... do obce Osek, okres Strakonice, kde hlídal příjezdovou cestu od obce Radomyšl na obec Kbelnice, a to na základě telefonických instrukcí od M. K., jež hlídal příjezdovou cestu od Strakonic k čerpací stanici TANK ONO u obce Kbelnice, poté, co telefonem vyrozuměl T. H., že na čerpací stanici nejsou žádní zákazníci, přijeli T. B., L. M. a T. H. na čerpací stanici TANK ONO u obce Kbelnice vozidlem tov. zn. BMW černé barvy, které řídil T. H., z vozu vystoupili maskováni kuklami T. B. a L. M., společně vešli do prostoru benzínové čerpací stanice, kde T. B. pod pohrůžkou namířené plynové pistole nejprve donutil obsluhu L. Š. k vydání tržby ve výši 19.700,-Kč a způsobili v této výši škodu obchodní společnosti TANK ONO, s.r.o., Domažlická 160, 318 04 Plzeň, dále obžalovaní požadovali otevření trezoru, když obsluha uvedla, že nemají od trezoru klíče, T. B. a L. M. přešli za pult do prostoru pro obsluhu, přitom L. M. držel za ruku M. P. a omezoval ji v pohybu, za pultem T. B. z přihrádky odcizil dámskou peněženku s částkou nejméně 1.000,-Kč, občanským průkazem, řidičským průkazem, průkazními lístky k účtům u Komerční banky a GE Money ke škodě M. P., které tak způsobili škodu ve výši 1.070,-Kč, a poté z místa odjeli vozem BMW, které řídil T. H., do skladu v obci Krašovice, okres Písek, kde M. K. peníze rozdělil mezi sebe, T. B., T. H., L. M. a následující den předal Ř. část takto získaných finančních prostředků, ve výši 2.000,-Kč.“ .
Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. K. namítl, že se nejednalo o organizovanou skupinu. Dále zpochybňuje skutkové zjištění ohledně své osoby, tedy ohledně skutečností, že on sám ostatním rozděloval jednotlivé úlohy. V podstatě popírá, že by se podílel na zorganizování celé skupiny. Toto jeho tvrzení však odporuje skutkovému zjištění popsanému ve výroku skutku. Je zjevné, že obviněný M. K. měl v rámci celé skupiny vůdčí roli, že to byl on, kdo přepadení benzinové stanice naplánoval, instruoval a ostatní spoluobviněné také v průběhu páchání trestného činu instruoval. Lhostejno je, že on sám do benzinové stanice nevnikl, jeho podíl na spáchání činu byl daleko větší, neboť stál v pozadí celé události a udával jednotlivým krokům ostatních spolupachatelů směr. Ke spáchání trestného činu opatřoval vše potřebné – obstaral kukly, opatřil plynovou pistoli, vyhotovil plánek přepadení, prostřednictvím L. Ř. obstaral osobní automobil, dal dohromady celou skupinu pachatelů a také během akce byl s ostatními spoluobviněnými v telefonickém spojení. Součinnost mezi jednotlivými obviněnými byla zřejmá z intenzivní komunikace mezi obviněnými v průběhu páchání trestné činnosti. Z tzv. skutkové věty výroku o vině je rovněž zřejmé, že obviněný M. K. stál nejen u zrodu celé akce, ale svou roli sehrál i po spáchání trestného činu, kdy peníze získané z přepadení benzinové stanice mezi ostatní spolupachatele rozdělil. Správně soud prvního stupně konstatoval, že bez jeho přičinění by ke spáchání trestného činu nedošlo. Za dané situace se proto Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s tvrzením obviněného, že šlo o neuvážené a zbrklé rozhodnutí mladých lidí a že jednání nebylo předem připravováno, plánováno a koordinováno. Je zjevné, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině, bezezbytku naplňuje znaky organizované skupiny, včetně její plánovitosti, koordinace a organizovanosti. Právě uvedené znaky zvyšují pravděpodobnost úspěšného spáchání trestného činu, čímž je dána i vyšší nebezpečnost tohoto činu pro společnost. Způsob provedení činu, dělba úkolů mezi jednotlivými obviněnými, předchozí domluva obviněných, stejně jako jejich vzájemná koordinace během činu způsobila, že přepadení benzinové stanice bylo úspěšné. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitce obviněného, že nemohl být spolupachatelem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, který zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. O spolupachatelství nejde, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. č. 57/1970 Sb. rozh. tr.). Vycházeje z konstantní judikatury, společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. To jinými slovy znamená, že se nevyžaduje, aby se každý podílel na spáchání trestného činu osobně stejným dílem, postačuje, že si je vědom, k čemu jednání ostatních spoluobviněných směřuje a s tímto jejich jednáním je srozuměn. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění si byli vzájemně vědomi toho, k čemu jejich trestná činnost směřuje a úmyslně chtěli zasáhnout do objektu trestného činu, jímž byl zájem na ochraně osobní svobody a zájem na ochraně majetku, jehož se pachatel chce zmocnit. Není pochyb, že přímý úmysl [§4 písm. a) tr. zák.] spáchat uvedený trestný čin byl dán u všech obviněných, což vyplývá jak z předchozí jejich výslovné dohody, tak i z průběhu celého jejich jednání, jak bylo popsáno shora. V tomto směru je úloha obviněného M. K. jako spolupachatele na trestném činu podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zcela nezpochybnitelná. Zbývá poznamenat, že i rovněž znak pohrůžky bezprostředního násilí, tak použití násilí byl v daném případě naplněn. I srozumění s touto okolností lze u obviněného M. K. zcela nepochybně dovodit, neboť sám obstarával plynovou pistoli a dvě kukly nezbytné k přepadení benzinové stanice – zjevně v úmyslu zdůraznit účinnost bezprostřední hrozby násilí. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 22-23. Pokud obviněný namítá, že nebyly provedeny důkazy písmoznaleckým posudkem Kriminalistického ústavu v Praze a ohledáním na místě činu, je třeba dodat, že tato jeho námitka pod uplatněný dovolací důvod nespadá a má vztah k provedenému dokazování a k hodnocení důkazů. Tyto námitky však nelze právně relevantním způsobem pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit.
Skutkového charakteru jsou i námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným L. Ř.. Obviněný především zpochybňuje skutečnost, že nevěděl o záměru obviněného M. K. provést s dalšími osobami přepadení benzinové stanice. Tomuto tvrzení obviněného však odporují skutková zjištění popsaná jak ve výroku o vině, včetně skutečností blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Podíl obviněného L. Ř. na trestné činnosti ostatních spoluobviněných je v tzv. skutkové větě výroku náležitě popsán a je zřejmý z toho, že z podnětu obviněného M. K. zapůjčil vozidlo tov. zn. BMW, obstaral plynovou pistoli a přijel osobním automobilem tov. zn. Ford Fiesta do obce Osek, kde hlídal příjezdovou cestu od obce Radomyšl na obec Kbelnice, a to na základě telefonických instrukcí od M. K.. Dále z popisu skutku vyplývá, že následující den po přepadení benzinové stanice mu M. K. předal částku 2.000,- Kč, a to jako část finančních prostředků získaných z přepadení benzinové stanice. S ohledem na to, že zaměstnanci benzinové stanice byla pachatelům vydána tržba ve výši 19.700,- Kč a T. B. dále odcizil dámskou peněženku s částkou 1.000,- Kč, je zjevné, že částka 2.000,- Kč je poměrnou částkou, která byla mezi pět spoluobviněných rovnoměrně rozdělena. Uvedené skutečnosti jednoznačně poukazují na srozumění obviněného L. Ř. s „plánem akce“ ostatních obviněných, jejichž cílem bylo získat majetkový prospěch přepadením benzinové čerpací stanice a je zjevné, že sledoval stejný záměr jako ostatní spoluobvinění. Z odůvodnění rozsudku, stejně jako z popisu skutku je zjevné, že v průběhu celé akce byli obvinění v telefonickém kontaktu. Lhostejno zůstává, že u obviněného L. Ř. šlo pouze o kontakt s M. K.. Není pochyb, že jeho jednání bylo spolupachatelstvím podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť obstaráním plynové pistole, automobilu a hlídáním příjezdové cesty výrazně přispěl ke spáchání trestného činu loupeže organizovanou skupinou pachatelů a významným způsobem zvýšil pravděpodobnost úspěšného spáchání trestného činu. Nelze tudíž říci, že by jeho jednání bylo pouze nezákonnou pasivitou ve smyslu §167 tr. zák. (srov. č. 17/1993 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2003, svazek 23, pod T 534). Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s námitkou obviněného, že se v jeho případě nejednalo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Dále pokládá Nejvyšší soud za potřebné k námitkám obviněných M. K. a L. Ř. uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněných, kdy jejich argumentace se v podstatě opírá o jejich nesouhlas s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř.
V reakci na shora obviněnými zmíněné námitky i jejich obsah musí Nejvyšší soud připomenout rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem .
V souvislosti s obviněnými předkládanou vlastní verzí průběhu skutkového děje je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněných Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obvinění domáhali změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V této části byla proto dovolání obviněných M. K. a L. Ř. odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný M. K. dále namítá, že skutek popsaný ve výroku o vině měl být posouzen podle příznivější právní úpravy, tj. podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“), a to s ohledem na to, že upravuje v širší míře možnost podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud však neshledal tuto jeho námitku za opodstatněnou. Tuto námitku obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázkou časové působnosti se soud prvního stupně zabýval. Při posuzování právní úpravy příznivější pro pachatele vzal v úvahu, že nová právní úprava koresponduje s předchozí právní úpravou, proto dospěl k závěru, že není pro pachatele příznivější. Srovnával přitom právní kvalifikaci skutku, jakož i trestní sazby, které se při vzájemném porovnání od sebe neliší. Z tohoto důvodu byla tedy trestnost posuzována podle trestního zákona účinného v době spáchání činu.
Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Je-li při rozhodování, která z právních úprav bude použita, rozhodující otázka související s druhem a výměrou v úvahu přicházejících trestů, rozhodující bude výsledek srovnání těchto trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a toho jak konkrétního pachatele postihnout, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených (srov. č. 44/1970-III. Sb. rozh. tr.). Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku. Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celku pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (srov. č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
Všechny okolnosti případu (plánovaní a koordinování trestné činnosti, která nabyla charakteru organizované skupiny, rozhodující podíl obviněného na uskutečnění trestné činnosti, opatření zbraně, vozidla, promyšlené zastření skutečné identity pachatelů – maskování pomocí kukel a změna oblečení), jakož osoba pachatele vedly soudy k závěru, že obviněnému nelze uložit trest s možností jeho podmíněného odložení. Oba soudy dospěly k závěru, že účel trestu bude u obviněného naplněn jedině tehdy (srov. §23, §31 odst. 1 tr. zák.), bude-li mu ukládán trest nepodmíněný. Je zjevné, že při stanovení druhu a výměry trestu jednotlivým spolupachatelům soud prvního stupně přihlédl k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo k spáchání trestného činu (srov. §31 odst. 2 písm. a), b) tr. zák.), a v tomto směru nelze než plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že ukládané tresty lze hodnotit jako tresty mírné ukládané při dolní hranici trestní sazby (viz str. 15 usnesení odvolacího soudu). Lze jen dodat, že ani aplikace ustanovení §§38, 39 tr. zákoníku by neměla příznivější vliv na mírnější posouzení pachatele ohledně stanovení druhu a výměry trestu. Uvedené posiluje rovněž fakt, že nový trestní zákoník důrazněji postihuje pachatele, kteří získali trestným činem majetkový prospěch (srov. §39 odst. 7 tr. zákoníku). Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, tedy neshledal pro použití nové právní úpravy žádné opodstatnění. Je zjevné, že uvedené otázce věnovaly soudy náležitou pozornost, v podrobnostech lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 25 – 26.
Pokud obviněný soudům vytýká, že se nedostatečně věnovaly otázce časové působnosti zákonů a nedovodily pro něj příznivější aplikaci trestního zákoníku oproti zvolenému trestnímu zákonu, a to s ohledem na možnost požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po polovině trestu, pak musí Nejvyšší soud uvést, že ustanovení §62 odst. 1 tr. zák., které upravuje u vyjmenovaných trestných činů prodlouženou lhůtu pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, není právně relevantní pro posouzení trestnosti činu pachatele, a není tedy ani kritériem pro posouzení otázky, který zákon je ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. z hlediska časové působnosti pro pachatele příznivější (srov. vz. č. 4 Tz 79/2003 – T 622, Svazek 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Pod tento dovolací důvod ve vztahu k výši uloženého trestu lze podřadit i námitku obviněného L. M.. Obviněný se domnívá, že vzhledem k jeho doznání a podílu na objasnění trestné činnosti mu měl být uložen podstatně nižší trest. Nejvyšší soud však považuje za nezbytné zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V dané věci nelze mít za to, že by obviněným M. K. a L. M. byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jimiž byli uznáni vinnými. Lze tedy konstatovat, že jejich námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají, což je důvod pro jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněnému M. K. byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, obviněnému L. M. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. V obou případech jde o tresty uložené v rámci zákonné trestné sazby stanovené za trestný čin loupeže podle §234 odst. 2 tr. zák. v trvání pěti až dvanácti let.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný M. K. považuje výrok o vině za neúplný, protože v něm chybí označení trestního zákona, který byl při právní kvalifikaci použit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod je založen na dvou alternativách, a sice že buď určitý výrok nebyl učiněn, ačkoliv ve výrokové části rozhodnutí měl být uveden (jde např. o případy, kdy v rozhodnutí chybí výrok o trestu, případně o ochranném opatření nebo výrok o náhradě škody), anebo učiněn byl, ale je neúplný. Druhá alternativa může dopadat na případy, kdy výrok rozhodnutí obsahuje, ale nějakou část postrádá, což výrok prakticky činí nevykonatelným (není uveden typ věznice, ve které má být vykonán trest odnětí svobody, u peněžitého trestu není stanoven náhradní způsob vykonání apod.). Nejvyšší soud shledal, že výrok o vině není neúplný, protože žádná náležitost ve výroku nechybí. V souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, obsahuje označení trestného činu – trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. účinného v době spáchání činu, čímž obsahuje nejen zákonné pojmenování a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i popis nezbytných skutečností k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným trestným činem. Jinými slovy řečeno, nedostatek, který obviněný spojil s uplatněným dovolacím důvodem, nemůže způsobit zákonem předpokládané následky, protože po obsahové stránce uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nenaplňují a z pohledu citovaného dovolacího důvodu nemohou obstát (přesná citace novely trestního zákona ještě neznamená, že výrok nebyl učiněn nebo že je neúplný). Zbývá konstatovat, že dovolání obviněný podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., proto Nejvyšší soud ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Dalším uplatněným dovolacím důvodem obviněného M. K. byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, odvolací soud v napadeném rozsahu odvolání obviněného přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. Jestliže neshledal odvolání důvodným, ani v tomto směru nespatřuje Nejvyšší soud žádné pochybení a důvod pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., totiž že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Je evidentní, že v konkrétní věci tato situace nenastala. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze posuzovat námitky spočívající v uplatnění práva závěrečné řeči. V této části dovolání tedy obviněný vybočil z rámce uplatněného dovolacího důvodu.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněných L. Ř. a L. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann