ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.647.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 647/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. června 2012 o dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2012, č. j. 5 To 470/2011-248, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 144/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2012, č. j. 5 To 470/2011-248, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. R. [rovněž i spoluobviněného J. S., jehož dovolání proti shora zmíněnému usnesení bylo Nejvyšším soudem dne 10. 4. 2012, pod sp. zn. 6 Tdo 375/2012 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.] proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 11. 2011, č. j. 3 T 144/2010-225, kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, když o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2012, č. j. 5 To 470/2011-248, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že skutek, pro který byl uznán vinným, neměl být kvalifikován jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když ze svědeckých výpovědí nevyplývá, že by ze strany obviněného či spoluobviněného mělo dojít ke spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, když výpověď poškozeného i jeho družky byly pouze zprostředkované. S ohledem na tyto skutečnosti a okolnost, že nezletilá svědkyně, která vypovídala v jejich neprospěch, „vypovídala pokaždé trochu jinak a vzhledem k tomu, že nebyl vypracován znalecký posudek, měl soud postupovat podle zásady „in dubio pro reo“. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že „jeho jednání mělo být kvalifikováno podle jiné právní kvalifikace“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že se nebude k tomuto věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl v zájmu urychlení řízení v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z námitek, které obviněný uplatnil v řízení o dovolání, je nepochybné, že jimi zpochybňuje výpověď svědkyně „kopretiny“*), která napadení poškozeného obviněnými popsala ve své výpovědi, stejně jako uvedla i tu skutečnost, že to byli obvinění, kdo poškozenému strhli zlatý řetízek a vzali peníze z kapsy. Výpověď této svědkyně proto obviněný primárně zpochybňuje, a to i v souvislosti s tím, že měl být patrně k její osobě vypracován znalecký posudek, a pokud se tak nestalo, měl by soud postupovat podle zásady in dubio pro reo. Vedle této svědkyně zpochybňuje obviněný také výpověď poškozeného a jeho manželky. Námitky obviněného, které směřují proti skutkovým zjištěním nelze považovat za námitky právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně odpovídají požadavkům ustanovení §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku výpovědi nejen obviněných, ale také svědků, kteří byli ve věci vyslechnuti (str. 2 – 6). Následně pak rozvedl své hodnotící úvahy k provedeným důkazům, kdy postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., čehož dokladem je např. závěr soudu k hodnověrnosti svědkyně „kopretiny“, kdy soud poukazuje na skutečnosti, které jej vedly k závěru o věrohodnosti výpovědi této svědkyně, byť v její výpovědi se vyskytly některé rozdíly. Rovněž tak se soud (str. 7) zabýval také úvahami k hodnověrnosti výpovědí dalších osob, které se účastnily romského festivalu, kde došlo k více incidentům. Obsahově shodnými námitkami se zabýval také soud druhého stupně, který odvolání obviněných zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jednoznačně vyplývá, že vina obviněných nebyla vybudována pouze na jednom důkazu, a to výpovědi svědkyně „kopretiny“, ale je potvrzována dalšími důkazy, tj. nejen vypovědí poškozeného a jeho manželky, ale také lékařskými zprávami, provedenou rekognicí či nepřímými důkazy, a to výpověďmi svědků, kteří sice přímo neviděli napadení poškozeného obviněnými, ale shodně uvedli, že to byli obvinění, kteří se v blízkosti poškozeného ležícího na zemi pohybovali. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že na místě napadení poškozeného byl nalezen šátek obviněného J. R., přestože obvinění napadení poškozeného vyloučili. Soud druhého stupně rovněž logicky vysvětlil své stanovisko k návrhu obviněných na vypracování znaleckého posudku k otázce věrohodnosti svědkyně „kopretiny“. V souvislosti s námitkou obviněného k tomu, že by jeho jednání mělo být posouzeno podle jiné právní kvalifikace musí Nejvyšší soud uvést, že ani tuto obecnou formulaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet za obviněného, jakými úvahami se zabýval při této své argumentaci. Vzhledem k tomu, že neurčitost námitky vyvolává její nepřezkoumatelnost, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat, neboť mu nepřísluší v tomto směru jakkoli dovolací námitky dovozovat a nahrazovat vlastními úvahami (srov. přiměřeně sp. zn. I. ÚS 452/07) navíc za situace, kdy obviněný napadení poškozeného popírá a vlastní verzí předkládá jiný skutkový děj. Pro tento případ musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.