ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.375.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 375/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. dubna 2012 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 5 To 470/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 144/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 5 To 470/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. S. proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 11. 2011, č. j. 3 T 144/2010-225, jímž byl obviněný J. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a kterým mu byl za tento trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a kterým byl dále zavázán společně a nerozdílně se spoluobviněným J. R. k náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně Slezská Ostrava ve výši 1.919,-Kč a poškozené Kooperativa pojišťovně, a. s., Praha ve výši 12.200,-Kč. Výše uvedeného zločinu se obviněný J. S. měl podle skutkových zjištění soudů dopustit tím, že dne 3. 7. 2010 v době kolem 22.45 hod. v Karviné-Fryštátě, okr. Karviná, v parku Boženy Němcové u laviček před letním kinem v době konání romského festivalu, společně a po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným J. R., se záměrem zmocnit se jeho věcí fyzicky napadli M. Z., nar. 29. 11. 1957, tak, že nejprve jej J. S. žduchnul tak, že M. Z. upadl na zem, kde do něj J. R. kopal a bil ho pěstmi do celého těla, a současně když ležel bezvládně na zemi mu J. S. strhl z krku zlatý řetízek v hodnotě 8.000,-Kč a z levé přední kapsy košile mu odcizil finanční hotovost ve výši 5.200,-Kč, poté ho škrtil a také bil pěstmi do obličeje, M. Z. tak způsobil škodu v celkové výši 13.200,-Kč, přičemž v důsledku napadení M. Z. utrpěl zranění, a to tržně zhmožděnou ránu v oblasti nad obočím vpravo nejméně 1,5 cm do podkoží, příčně tržně zhmožděnou ránu na nose nejméně 1 cm do podkoží, zlomeninu nosních kůstek, hematom 6 x 1,5 cm v oblasti levé lopatky a pohmoždění hrudníku, kterážto si vyžádala lékařské ošetření v NsP Karviná-Ráj s dobou léčení od 7. 7. do 30. 7. 2010 včetně.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 5 To 470/2011, podal obviněný J. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obou soudů a provedenými důkazy a rovněž i procesní pochybení. Zopakoval svou obhajobu, kterou v řízení před oběma soudy uplatnil s tím, že tato koresponduje i s výpovědí spoluobviněného R. a je potvrzována rovněž svědkem Z. P., a svědkyněmi L., T. a S.. Jeho vinu neprokazuje ani výpověď poškozeného, který nebyl schopen vyjádřit se k tomu, kdo ho šacoval a kým a proč byl napaden. Shrnul, že jediným usvědčujícím důkazem je osamocená výpověď svědkyně M. Z., nicméně jedná se o výpověď nezletilé, která navíc vykazuje závažné rozpory. Svědkyně Š., družka poškozeného, přitom v přípravném řízení potvrdila, že poškozeného napadla jiná osoba než odvolatel. Dle jeho názoru tedy nebylo jednoznačně prokázáno, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, dopustil, ve věci existuje nepoměr mezi výpověďmi svědků a soud uvěřil M. Z. i přesto, že zde existují rozpory v její výpovědi. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 5 To 470/2011, zrušil a Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Přestože petit dovolání je částečně zmatečný, pokud navrhuje zrušení toliko rozhodnutí odvolacího soudu, avšak současně přikázání věci soudu nalézacímu k novému rozhodnutí, z vlastního obsahu mimořádného opravného prostředku je dostatečně zřejmé, že obviněný se domáhá zrušení odsuzujících rozhodnutí obou soudů s tím, aby věc byla následně přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále je třeba uvést, že přinejmenším v části je podané dovolání nejasné a nekonkrétní, když dovolatel pouze obecně odkazuje na blíže nespecifikované „procesní pochybení“, aniž by upřesnil, v čem konkrétně spočívalo a jaký dopad mělo na rozhodnutí ve věci. Takto obecně a nekonkrétně formulovanou námitku nelze považovat za splňující nároky ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., když takové obecné a nekonkrétní tvrzení nemůže dostatečně vymezit rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že naopak napadeným byl spoluobviněný R., kterého se on pouze snažil chránit, načež následně došlo k bitce, při které on sám nikoho nešacoval a nic neodcizil). Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V tomto směru je třeba odkázat na obsah odůvodnění rozsudku okresního soudu, z něhož je patrné, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním obsaženým ve výroku o vině napadeného rozsudku a jak se vypořádal s obhajobou obviněného (která byla zcela totožná s jeho pozdějšími odvolacími námitkami a s námitkami následně uplatněnými v podaném dovolání). Učiněná skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí samotného poškozeného M. Z. a svědků M. Z. a A. Š., kteří obviněného ze spáchání žalovaného skutku usvědčili. Výpovědi těchto svědků korespondují rovněž s lékařskými zprávami obsaženými ve spise a částečně jsou potvrzovány i výpovědí svědka Z. P. a rekognicí, která s tímto svědkem byla provedena. Tvrzení dovolatele, že ve věci je usvědčován toliko jediným důkazem, je tedy zjevně neodpovídající skutečnosti.
Nejvyšší soud dále uzavírá, že jak okresní soud, tak i krajský soud, se ve svých rozhodnutích důsledně zabývaly obhajobou obviněného a zdůvodnily, na základě jakých konkrétních skutečností považovaly tuto obhajobu za vyvrácenou. Zabývaly se přitom nejen vyhodnocením věrohodnosti samotného obviněného J. S., spoluobviněného J. R. a skupiny svědků, kteří v určitých částech (byť vzájemně rozporně a místy i v rozporu s vlastní výpovědí odvolatele) obhajobu obviněného potvrzovaly, ale věnovaly zvýšenou pozornost rovněž výpovědím poškozeného M. Z. a těch svědků, kteří potvrzovali jeho verzi skutkového děje, zejména pak výpovědím nezletilé svědkyně M. Z.. Podrobně přitom zdůvodnily, jaká konkrétní zjištění z jednotlivých důkazů učinily a případně jaké skutečnosti a z jakých konkrétních důvodů z výpovědí těchto osob nepovažovaly za pravdivé. Veškeré dovolací námitky, směřující proti způsobu vyhodnocení jednotlivých důkazů, byly součástí obhajoby obviněného již v předchozích fázích trestního řízení, a byly tak jak soudu nalézacímu, tak i soudu odvolacímu známy, přičemž s těmito námitkami se již ve svých rozhodnutích tyto soudy také přesvědčivě vypořádaly. V tomto směru lze proto odkázat odůvodnění rozsudku okresního soudu zejména na straně 3 až 8 jeho písemného vyhotovení a odůvodnění usnesení krajského soudu na straně 2 až 3 jeho vyhotovení.
Za těchto okolností pak považuje Nejvyšší soud skutková zjištění, která ve věci učinil jak Krajský soud v Plzni, tak i Vrchní soud v Praze, za správná a plně odpovídající obsahu provedených důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod však podřadit nelze.
Obviněný však rovněž namítl „extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním obou soudů a obsahem provedených důkazů“, který sice blíže neupřesnil, nicméně poukázal na to, že takový rozpor je nutno podřadit pod jím vymezený dovolací důvod.
Je třeba připustit, že v ústavněprávní rovině se výše rozvedená zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to právě v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Odvolatel sám blíže neupřesnil, kterou z výše uvedených alternativ má na mysli a pouze polemizoval s výsledky hodnocení obsahu provedených důkazů ze strany obou soudů. Lze tedy usuzovat, že měl na mysli alternativu třetí, nicméně Nejvyšší soud musí konstatovat, že žádné vady tohoto druhu v daném případě neshledal.
Je zjevné, že zejména soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinil skutková zjištění, která mají oporu v obsahu provedených důkazů a která tedy lze akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu je rozsudek soudu prvního stupně pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněn a vyhovuje všem požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. i v ustálené judikatuře Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání. Nelze pak v této souvislosti přehlédnout, že dovolací námitky označené jako námitky skutkové jsou v podstatě obsahově shodné s těmi, jimiž se zabýval již odvolací soud.
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by preferovaly pouze jednu z verzí, jak se vyprofilovaly od samého počátku trestního stíhání, jež by pomíjely či bagatelizovaly nejednotnosti v usvědčujících důkazech, důkazy hodnotily účelově v neprospěch obviněného či jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení plně odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, jež v odůvodnění svých rozhodnutí specifikovaly (přičemž zejména soud prvního stupně podrobně rozebral všechny provedené a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Z obsahu dovolání lze usuzovat, že dovolatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasí a tvrdí, že konkrétním způsobem hodnocení důkazů soudy byl porušen zákon v jeho neprospěch. Takový závěr však nemůže být založen pouze na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem. Nebyl zjištěn žádný relevantní poznatek o tom, že by usvědčující důkazy byly hodnoceny neobjektivně, izolovaně, v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Přitom pouze v případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však, jak je rozvedeno výše, v posuzované trestní věci nejedná.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného provedení a hodnocení důkazů a následných vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval
JUDr. Ivo Lajda