ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.707.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 707/2012-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2012 o dovolání, které podal obviněný Ľ. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 7 To 112/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 8/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 47 T 8/2010, byl obviněný Ľ. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným v bodě 1. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., v bodě 2. pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 3. pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. a v bodě 4. trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se uvedených trestných činů, resp. pokusů trestných činů, dopustil tím, že
„1. dne 17. 8. 2009 v době od 02.00 hod. do 02.20 hod. v Praze K., přibližně 157 m od rodinného domu č. … v ul. K B. na pravém břehu D. rybníka poté, co se na toto místo nechal poškozeným P. S., jako řidičem vozu Taxi odvézt vozem tov. zn. VW Passat 1.8, bílé barvy, RZ …, v úmyslu poškozeného usmrtit a odcizit mu mobilní telefon a finanční hotovost, poškozeného dvakrát zblízka zezadu střelil do hlavy revolverem zn. Taurus, ráže 38 Special, v.č. …, a způsobil mu tak zástřel hlavy se vstřelem v pravé týlní krajině se střelným kanálem probíhajícím zezadu směrem dopředu a lehce ke střední čáře s rozhmožděním pravé mozečkové polokoule a s pohmožděním pravého týlního laloku a zástřel hlavy se vstřelem v levé spánkově týlní krajině se střelným kanálem probíhajícím zleva doprava s přehmožděním mozkového kmene, následkem toho došlo u poškozeného k vícečetným zlomeninám lebky a k nadměrným krevním ztrátám s nedokrevností orgánů a ke smrti, kterou nebylo možno odvrátit ani okamžitě poskytnutou odbornou lékařskou pomocí, poté tělo poškozeného hodil do D. rybníka a vrátil se k vozidlu, odkud odcizil mobilní telefon zn. Nokia 6010, IMEI … v hodnotě 550,- Kč se SIM kartou č. … a mobilní telefon zn. Nokia 3120, IMEI … v hodnotě 1.250,- Kč se SIM kartou č. …, finanční hotovost ve výši nejméně 200,- Kč a pak v úmyslu zahladit stopy svého jednání vozidlo polil benzínem a zapálil, čímž došlo k jeho téměř úplnému shoření, svým jednáním způsobil poškozené B. S., škodu ve výši 35.480,- Kč,
2. dne 25. 8. 2009 v době od 00.15 hod. do 00.25 hod. v Praze, Ch. …, po hromosvodu vyšplhal na zasklenou lodžii bytu č. … ve zvýšeném přízemí domu, kde vylištoval vnější tabuli skla a neoprávněně vnikl do bytu, který prohledal, přičemž byl nucen překonat uzamčené dveře z obývacího pokoje do předsíně a v kuchyni odcizil zde volně položený mobilní telefon zn. Sony Ericsson K 750i s vloženou SIM kartou č. … v hodnotě 1.350,- Kč, poté vešel do ložnice bytu, kde svým pohybem probudil spící poškozenou A. V., která se ho dotázala, co v bytě dělá? On zašeptal „buď potichu nebo tě zabiju“ a mezitím se poškozená posadila a obžalovaný ji udeřil pěstí do hrudníku a opakovaně ji velkou silou v úmyslu ji usmrtit bodal nožem s délkou čepele 9 cm do oblasti hlavy a hrudníku, čímž jí způsobil dvě řezné rány na hlavě na přechodu čelní a temenní krajiny pronikající do podkoží, hlubokou bodnou ránu na levém předloktí, bodnou ránu pronikající do podkoží na levé paži, řeznou ránu na levém předloktí a bodnou ránu na levé straně hrudníku v oblasti levého prsu, poškozená se však začala aktivně bránit a volat o pomoc, obžalovaný proto dalšího jednání zanechal a z bytu utekl skokem z lodžie, svým jednáním způsobil poškozené poúrazovou blokádu krční a hrudní páteře, poškození nervů předloktí a poúrazovou stresovou poruchu, přičemž k bezprostřednímu ohrožení života poškozené nedošlo pouze v důsledku její velmi aktivní obrany, a na odcizených věcech jí způsobil škodu ve výši 1.350,- Kč,
3. dne 8. 9. 2009 v době od 20.13 do 20.15 hod. v Praze, Ch., na lávce nad ulicí P. Ch., směrem ke stanici Ch. linky metra „C“ v úmyslu zmocnit se majetku poškozené za použití násilí, napadl mačetou o celkové délce 60 cm se zahnutou špicí a střenkou omotanou nezjištěným materiálem poškozenou T. T. N., tak, že ji opakovaně sekl přes prsty pravé ruky, kterou si přidržovala kabelku zavěšenou přes rameno, čímž jí způsobil úrazovou amputaci 2. a 3. prstu pravé ruky v oblasti hlaviček záprstně prstního kloubu a 4. prstu v záprstně prstním kloubu a laločnatou sečnou ránu 5. prstu, poté jí vytrhl kabelku a když se poškozená snažila získat kabelku zpět, tak ji sekl mačetou do levé ruky, čímž jí způsobil otevřenou zlomeninu základního článku palce a 2. záprstně prstního kloubu vlevo s přerušením natahovačů prstů a jelikož poškozená stále kladla odpor, tak ji v úmyslu usmrtit udeřil mačetou do hlavy, čímž jí způsobil rozsáhlou hlubokou sečnou ránu v levé čelně-spánkové-týlní krajině délky asi 6 cm, pronikající ke kosti, spojenou s tepenným krvácením a hlubokou sečnou ránu délky asi 10 cm za levým uchem ve spánkově-týlní krajině s puknutím zevní klenby desky lební spojenou s tepenným krvácením, ztrátovým poraněním levého ušního boltce, krvácením do dutin středouší a zlomením bradavkovitého výběžku spodiny lební vlevo a úrazovým rozestupem lambdového lebečního švu vpravo a teprve poté se definitivně zmocnil v důsledku oslabení poškozené z nadměrných krevních ztrát její kabelky v hodnotě 250,- Kč, v níž měla hotovost ve výši 50.000,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia IMEI … s vloženou SIM kartou č. … za 250,- Kč, dioptrické brýle v hodnotě 200,- Kč, cestovní pas, vietnamský průkaz totožnosti, zdravotní průkaz, průkazku MHD s časovým kuponem v hodnotě 550,- Kč, 2 svazky klíčů za 240,- Kč, přičemž ke smrti poškozené nedošlo jen v důsledku poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci, neboť její život byl bezprostředně ohrožen nadměrnými krevními ztrátami rozvojem prokrvácivého šoku a na odcizených věcech a finanční hotovosti jí způsobil škodu ve výši 51.490,- Kč,
4. dne 4. 10. 2009 v době od 12.00 hod. do 12.45 hod. v Praze, U P. …, na Obvodním ředitelství Policie ČR Praha IV při podání vysvětlení v rámci prověřování útoku na poškozenou A. V., označil poškozeného J. V., jako osobu, od které dne 25. 8. 2009 zakoupil mobilní telefon odcizený poškozené A. V., ačkoliv sám měl tento telefon v držení, následně dne 30. 10. 2009 na stejném místě při výslechu jako svědek označil poškozeného J. V. jako osobu, kterou viděl dne 25. 8. 2009 v době od 00.15 hod. do 00.25 hod. slézat v Praze, Ch. ul. po hromosvodu u lodžie příslušející k bytu poškozené A. V. a uvedl, že poškozený J. V. zde odhodil na zem mobilní telefon, který před tím odcizil poškozené A. V., a zavírací nůž, kterým byla poškozená napadena, a který obžalovaný sám používal, a to vše přesto, že na počátku obou výpovědí byl policejním orgánem řádně poučen o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi a toto poučení vzal na vědomí, tohoto jednání se dopustil v úmyslu zakrýt svoji vlastní trestnou činnost, v důsledku toho bylo proti poškozenému J. V. dne 6. 10. 2009 pod čj. ORIV -18991/TČ-2009 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy pokusu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zákona a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona, a dne 25. 1. 2010 byl poškozený vzat do vazby, následně usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 sp. zn. 1 ZT 397/2009 bylo dne 6. 4. 2010 podle §172 odst. 1 písm. c) tr. řádu trestní stíhání poškozeného J. V. zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že by se poškozený těchto trestných činů dopustil“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 1 T 161/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným A. V. částku ve výši 5.000,- Kč, N. T. T. částku ve výši 50.000,- Kč, Zdravotní pojišťovně MV ČR částku ve výši 5.954,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 218.003,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 7 To 112/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ), odst. 2 tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že skutková a právní zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se v napadeném usnesení odvolací soud ztotožnil, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odvolacímu soudu vytkl, že nereflektoval jím namítané vady dokazování a hodnocení provedených důkazů ze strany nalézacího soudu, přičemž vady, které sám v postupu soudu prvního stupně shledal, považoval za nevýznamné a zcela účelově je v jeho neprospěch bagatelizoval. Takto navíc postupoval za situace, kdy sám připustil, že důkazní řízení před nalézacím soudem nebylo zcela správné a úplné, když provedené nepřímé důkazy nevytvořily uzavřený řetězec, na základě kterého by bylo možno dospět ke zcela jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru o jeho vině.
Stran skutku ad 1. namítl, že výpověď utajovaného svědka P. N. před odvolacím soudem byla provedena nezákonně, neboť jemu a ani jeho obhájci nebyla dána příležitost zpochybnit věrohodnost utajovaného svědka a pravdivost jeho výpovědi. Zdůraznil, že svědek nebyl přímým účastníkem skutečností, o nichž vypovídal (vypovídal pouze o tom, co mu údajně on řekl), proto logicky nebyla obsahová konfrontace jeho výpovědi možná. Možné byly pouze otázky na okolnosti, za kterých se o skutečnostech, o nichž vypovídal, dozvěděl, ty však nebyly soudem připuštěny, tedy v podstatě nebyly připuštěny otázky žádné. Vyjádřil přesvědčení, že takovým postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na obhajobu garantované Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Dodal, že nezodpovězena zůstala i otázka, jaká byla motivace utajovaného svědka přihlásit se orgánům činným v trestním řízení až cca více než rok poté, kdy se s ním měl potkat, resp. zda orgány činné v trestním řízení tuto motivaci zkoumaly a prověřovaly. Rovněž seznal, že z důvodu, že utajovaný svědek nebyl svědkem jím sdělovaných skutečností, nemůže jeho výpověď ostatní důkazy organicky doplňovat či zaplňovat mezeru, jak argumentuje odvolací soud. Věrohodnost utajovaného svědka P. N. a pravdivost jeho výpovědi podle něho nelze odůvodňovat ani konfrontací obsahu jeho výpovědi s obsahem spisu. Vznesl též otázku, jak mohl odvolací soud dospět k závěru o správnosti a zákonnosti rozsudku soudu prvního stupně, když sám uvedl, že nepřímé důkazy v řízení provedené netvořily uzavřený řetězec, když tento musel sám uzavřít teprve výpovědí utajeného svědka. Shledal, že postup nalézacího i odvolacího soudu byl účelový, mající za cíl odůvodnit závěr o jeho vině jakýmkoliv způsobem, bez ohledu na zákonnost provedeného dokazování a jeho úplnost. Důkaz výslechem utajovaného svědka P. N. současně označil za důkaz, ohledně něhož byl vyloučen přezkum odvolacím soudem v řádném odvolacím jednání. Jelikož zákonnost takovéhoto důkazu nemůže být v řádném odvolacím řízení přezkoumána, bylo tím porušeno jeho právo na obhajobu a právo na řádný proces. Dále se ohradil proti závěru odvolacího soudu o jeho formalistickém poukazu na skutečnost, že svědkyně A. K. byla po podání své výpovědi v hlavním líčení vyzvána po „předestření“ části výpovědi z přípravného řízení, týkající se způsobu jeho chůze, k přesnějšímu vyjádření stran této problematiky. Brojil také proti tomu, že utajovaný svědek P. N. nebyl před svým výslechem řádně poučen, neboť po poučení byl jeho výslech přerušen a až následně v něm bylo pokračováno, resp. že při hlavním líčení konaném dne 2. 6. 2011 byl jako listinný důkaz přečten protokol o jeho výslechu v procesním postavení podezřelého.
Odvolacímu soudu také vytkl, že v případě útoku na poškozenou A. V. odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a nijak se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Obviněný namítl, že A. V. zásadním způsobem měnila v jeho neprospěch svoji výpověď ohledně popisu pachatele, a to za situace, kdy pachatele při útěku z místa činu jednoznačně viděla a bezprostředně po útoku a při prvním výslechu popsala. Podle něho se odvolací soud nevypořádal ani s námitkou, že výpovědi učiněné v souvislosti s trestním stíháním J. V. nemohou být použity jako důkaz pro závěr o jeho vině trestným činem pokusu vraždy A. V..
Následně uvedl, že též ohledně skutku spočívajícího v napadení poškozené T. T. N. odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž zcela zásadním způsobem relativizoval význam rekognice provedené s poškozenou. V této souvislosti obviněný akcentoval, že sdělení poškozené, že ho dobře zná ze svého obchodu jako zákazníka již v době před spácháním předmětného činu, je bez fotografie nebo rekognice nepoužitelné, neboť není zřejmé, o kom poškozená hovoří. Seznal, že důvodem relativizace rekognice ze strany odvolací soudu byla skutečnost, že tato byla provedena nezákonným způsobem s tím, že ostatní důkazy k závěru o jeho vině (bez této rekognice) nepostačují, neboť netvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů. Podle jeho názoru i zde existují významné mezery v provedeném dokazování, které nedovolují učinit jednoznačný závěr o jeho vině pokusem trestného činu vraždy.
Dále obviněný prohlásil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení u Městského soudu v Praze došlo k vadám, které měly za následek vydání rozhodnutí, jež vycházelo ze skutkového stavu věci, který byl v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Skutkový stav ohledně bodů 1., 2., 3. a 4. (zde ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §174 odst. 2 tr. zák.) byl soudem prvního stupně zjištěn a právní závěr o jeho vině učiněn na základě nepřímých důkazů a důkazů nezákonných, které netvořily nebo nemohly tvořit ucelený uzavřený řetězec.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. poznamenal, že mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, ačkoliv proto nebyly splněny podmínky stanovené §29 tr. zák. Závěr soudů nižších stupňů o naplnění znaku spočívajícího ve zvlášť zavrženíhodném způsobu spáchání trestného činu podle něho spočívá na nezákonných důkazech. Zjištění odvolacího soudu, že poškozeného taxikáře vylákal na odlehlé místo a pod pohrůžkou zbraně jej ponižoval tím, že ho přiměl k pokleknutí a prošení o život, evidentně vyšlo z jeho první výpovědi. Přitom akcentoval, že protokol o ní byl proveden nezákonně. Způsob napadení A. V. zvlášť zavrženíhodným způsobem pak odvolací soud považuje za naplněný tím, že měl jmenovanou napadnout v okamžiku, kdy se nacházela samotná ve svém bytě v nočních hodinách spící, přičemž měl útočit dvěma mechanismy. Podotkl, že soudy nižších stupňů řádně nezdůvodnily, na základě jakého důkazu k takovémuto závěru dospěly, když výslech A. V. je, s ohledem na to, jak v průběhu řízení měnila své výpovědi, zcela nevěrohodný. Ohledně napadení T. T. N. nebylo podle jeho mínění vzhledem k nezákonnosti provedené rekognice zcela nepochybně prokázáno, že pachatelem byl právě on. Pokud jde o alternativu zvlášť zavrženíhodné pohnutky prohlásil, že odvolací soud správně uvedl, že tento kvalifikační znak je obsažen již v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Navzdory tomu však soudy obou stupňů neodůvodňují, jakou pohnutku podřazují pod tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu a jakou již pod zvlášť přitěžující okolnost podle §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. Konstatoval, že všechny uvedené pohnutky lze podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy, a tudíž k nim nelze přihlížet ještě v rámci naplňování podmínek pro ukládání výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Ani v případě těžkého a těžko napravitelného následku odvolací soud nerozlišuje mezi znaky, jimiž je naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. a) tr. zák. a podmínkami pro uložení výjimečného trestu na doživotí. Dodal, že naplnění naposled uvedeného požadavku nebylo provedenými důkazy zcela jednoznačně prokázáno a řádně odůvodněno. K odůvodnění naplnění podmínky, že uložení takového výjimečného trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, odvolací soud uvedl, že má v daném případě za naplněné i hledisko účinné ochrany společnosti a že zkoumal rovněž existenci podmínky, že ho nelze napravit ani mírnější alternativou výjimečného trestu. Přitom vychází ze znaleckých posudků, které byly v předmětné věci vypracovány a z rejstříku trestů. Podle názoru obviněného je i tento závěr soudů nižších stupňů nesprávný, a to vzhledem k výtkám, které vznesl ke zpracování znaleckých posudků. Při ustanovování znalců totiž došlo k procesním pochybením, kdy znalci v jednom případě nebyli přibráni, ale pouze požádáni o vypracování dodatku ke znaleckému posudku. Namítl rovněž podjatost znalců s tím, že na rozdíl od odvolacího soudu se nedomnívá, že by bylo ku prospěchu věci, že byli pokaždé přibráni stejní znalci. Argumentoval, že při opětovném vypracování posudků byli tito znalci ovlivněni svými předchozími zjištěními a nebyli objektivní. Navíc spisová dokumentace nebyla pro znalce natolik složitá, aby bránila vypracování znaleckého posudku jiným znalcem, resp. znalci.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 7 To 112/2011, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 47 T 8/2010, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je potom dán tehdy, pokud by závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno vztáhnout i na napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.
Následně konstatovala, že nebyl zjištěn obviněným namítaný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přičemž důkazy byly provedeny v souladu s trestním řádem. V případě poškozeného P. S. nejen o výpověď utajovaného svědka P. N., ale i o další skutečnosti: obviněný sám doznal, že se v době skutku nacházel na místě činu, i když z jiného důvodu, byl ztotožněn obyvateli přilehlého objektu podle charakteristického způsobu chůze, na místě byla zjištěna PET láhev s jeho stopami, vyhodnocení telekomunikačního provozu telefonních přístrojů obviněného a poškozeného prokázalo manipulaci s telefonem poškozeného 15 minut po jeho smrti a pohyb obviněného ve směru od místa činu k jeho bydlišti, v době činu obviněný disponoval střelnou zbraní zn. Taurus a znalecké zhodnocení balistika konstatuje, že zajištěné střely mohly být vystřeleny z této zbraně. V případě poškozené A. V. z její výpovědi a stop na zajištěném noži, který obviněný k útoku použil. Poškozená popsala pachatele i celý průběh přepadení. Rozdílnost popisu pachatele v úředním záznamu PMJ ze dne 25. 8. 2009 a z úředního záznamu SKPV Obvodního ředitelství PČR v Praze IV z téhož dne byla zapříčiněna dezinformací v rámci výslechu zakročujících policistů. Výpověď poškozené je konzistentní. V případě poškozené T. T. N. soud vycházel především z její výpovědi, neboť poškozená v postavení svědkyně jasně a přesvědčivě popsala osobu obviněného, kterého znala z nákupů ve svém obchodě ještě před spácháním trestné činnosti. Poškozená potvrdila, že obviněného identifikovala i v době svého napadení.
Dále státní zástupkyně poznamenala, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 2 tr. ř. je samostatným dovolacím důvodem spočívajícím ve skutečnosti, že byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je zjištění, zda byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro uložení takového trestu podle §29 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud zde přezkoumává jen to, zda skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí.
Poté zdůraznila, že ze skutkových zjištění učiněných oběma soudy vyplývá, že obviněný všechny poškozené napadl nečekaně a zcela bezbranné, že jeho jednání vykazuje značnou míru zvrhlosti při absenci jakékoli empatie k jinému člověku, že ani v jednom případě nebyl útok dílem okamžiku a musel být u všech poškozených provázen psychickými útrapami spojenými se strachem o život. U poškozených P. S. a A. V. je nutno přihlédnout i k tomu, že šlo o seniory hendikepované svým věkem a zdravotními problémy.
K námitce obviněného k alternativě zvlášť zavrženíhodné pohnutky státní zástupkyně podotkla, že je skutečností, že tato pohnutka je obsažena jako kvalifikační znak pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu odst. 2 písm. h) §219 tr. zák. Z hlediska §29 odst. 3 tr. zák. ji lze přičítat výjimečně tehdy pokud intenzita, s jakou je naplněna podstatně převyšuje míru, která se u trestných činů tohoto druhu běžně vyskytuje. V posuzovaném případě soud vzal v úvahu, že obviněný se trestné činnosti dopustil formou čtyř trestných činů, jejichž zištná motivace je založena na morální bezcitnosti, zvrhlosti, bezohledném sobectví a pohrdavému postoji k lidskému životu, neboť obviněný peníze, pro které neváhal vraždit, používal k provozování hazardních her.
Při posuzování stupně společenské nebezpečnosti soud přihlížel zejména ke způsobeným následkům a promyšlenosti jednání obviněného, když naplnění třetí alternativy §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. – těžký a těžko napravitelný následek neshledal. Státní zástupkyně konkretizovala, že vedle usmrcení poškozeného P. S. došlo u zbývajících dvou poškozených k trvalým následkům. Dále upozornila, že obviněný realizoval své zištné jednání s plným vědomím jeho následků. Jeho počínání bylo předem promyšlené, plánované i připravované. V neposlední řadě akcentovala, že obviněný organizoval svou činnost nejen při inkriminovaném jednání, ale i po něm, kdy s využitím svých zkušeností s kriminálním jednáním si zajišťoval alibi.
Podle názoru státní zástupkyně soud pečlivě zvažoval i naplnění zákonných hledisek uvedených v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. Hledisko účinné ochrany společnosti, které vyžaduje uložení trestu na doživotí, zdůrazňuje především požadavek na generální prevenci. Tu soud spatřuje ve skutečnosti, že výskyt trestných činů vražd páchaných ze zištných pohnutek, plánovitě zejména na seniorech je velmi častý. Pachatelé využívají snadnější zranitelnosti těchto osob, které nedisponují potřebným obranným potenciálem a jsou zpravidla dosažitelnější kořistí útoků. U poškozeného S. přihlédl i k jeho povolání taxikáře, neboť tato skupina bývá cílem častých násilných aktivit stimulovaných snahou zmocnit se tržby či vozidla, popřípadě obojího.
Soud zkoumal i další zákonnou podmínku výše uvedeného ustanovení, zda lze obviněného napravit mírnější alternativou výjimečného trestu odnětí svobody v rozsahu nad 15 až do 25 let. Připomněla, že za základ posouzení vzal psychologický znalecký posudek, který je oprávněn posoudit resocializační možnosti obviněného. Znalec k této otázce konstatoval, že u obviněného převažují faktory negativní, a tak po zvážení všech souvislostí je hodnocena prognóza jeho resocializace jako velmi špatná, nereálná. Jeho individuální kriminální predikce, tedy pravděpodobnost opakování společensky nebezpečné trestné činnosti má vysokou pravděpodobnost. Soud shledal podporu závěrů znalce i v ostatních ve věci opatřených důkazech. Doplnila, že rejstřík trestů obviněného v osmnácti záznamech eviduje bohatou kriminální minulost obviněného převážně majetkového charakteru. V osmi případech byl obviněnému uložen nepodmíněný trest, který neměl žádnou pozitivní odezvu na jeho chování po propuštění na svobodu. Nyní posuzované trestné činnosti se dopustil ve lhůtě podmíněného propuštění, která byla stanovena do 14. 6. 2010.
Státní zástupkyně shledala správným závěr soudu, že zvolený výjimečný trest odnětí svobody na doživotí je založen na rozumné jistotě, že pouze tento trest je v případě obviněného schopen splnit svou ochrannou funkci spočívající v jeho dlouhodobé izolaci, když ani 25letý trest není schopen zajistit jeho převýchovu a nápravu.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 7 To 112/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného směřující k doplnění odůvodnění dovolání podaného prostřednictvím obhájce, nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, tedy nebyla vypracována obhájcem, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. 993).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaruje naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [případně ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, která jsou mu kladena za vinu pod body 1. – 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustil). Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení pravidel trestního řízení. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nelze považovat za vadná (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily důkazy relevantní pro rozhodnutí provedené v souladu s procesními předpisy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi řádně provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Soudům proto nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265b odst. 2 tr. ř. lze podat dovolání též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí.
V případě, kdy obviněnému je uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003 publikované pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr.). Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu se tedy nelze zabývat správností a úplností skutkových zjištění a provedeného dokazování.
Nejvyšší soud seznal, že dovolací argumentace obviněného vztažená k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. z části směřuje (v konečném důsledku) do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž vyjadřuje výhrady rovněž vůči zjištěním soudů nižších stupňů stran okolností spáchání útoků vůči poškozeným P. S. a A. V. (s tím, že tato zjištění jsou založena na nezákonných důkazech a důkazu nevěrohodném), případně zpochybňuje, že by byl pachatelem napadení poškozené T. T. N.. Tato část dovolacích námitek dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. (a ani jiný důvod dovolání) nenaplňuje. Totéž platí ve vztahu výtkám obviněného týkajícím se znaleckého zkoumání jeho duševního stavu.
Podle §29 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2, nebo který při trestném činu vlastizrady (§91), teroru podle §93, teroristického útoku (§95), obecného ohrožení podle §179 odst. 3 nebo genocidia (§259) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí je vždy nutné mít na paměti, že jako přísnější alternativa výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější druh trestu, jaký trestní zákon zná. Tomu odpovídají i podmínky §29 odst. 3 tr. zák., za jejichž splnění lze takový trest uložit.
Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost se musí opírat alespoň o jednu z taxativního výčtu skutečností alternativně uvedených v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nebo zvlášť těžký a těžko napravitelný následek. I když je jejich rozsah užší, nežli je tomu u kritérií určujících stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost obecně podle §3 odst. 4 tr. zák., nelze je hodnotit izolovaně a mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost proto nelze vyvozovat bez souvislosti s ostatními obecnými hledisky určujícími tento stupeň. Nejméně jedno z kritérií uvedených v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. však musí být vždy splněno; protože jsou uvedena alternativně, může to být kterékoli z nich (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č. 61/1971-III. Sb. rozh. tr.). Jsou-li současně splněna dvě nebo všechna tato kritéria, je jen samozřejmé, že to zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č. 25/1973-II. Sb. rozh. tr.). Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je vůbec nejvyšším stupněm, jaký trestní zákon zná, a představuje čin obzvlášť závažný, který se vymyká obvyklým měřítkům. K okolnostem, které mají charakter některého z kritérií, lze ve smyslu §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. přihlížet, jen pokud skutečně nastaly, nestačí, že jejich naplnění jen hrozilo. To znamená, že zatímco zvlášť zavrženíhodná pohnutka může být splněna u činu, který skončil ve stádiu přípravy nebo jakéhokoli pokusu, o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu půjde jen u pokusu, u něhož pachatel alespoň začal takovým způsobem vůči chráněnému zájmu jednat. Naplnění kritéria zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku předpokládá vznik poruchy, kterou lze podle judikatury takto posuzovat, a připadá proto prakticky v úvahu jen u dokonaného trestného činu vyjmenovaného v návětí §29 odst. 3 tr. zák., jímž došlo k usmrcení jedné nebo více osob (srov. přiměř. výtah ze zhodnocení praxe soudů při rozhodování o trestných činech proti životu a zdraví publikovaný pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Může záležet buď v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká obvykle bývá s tímto trestným činem spojena, nebo v povaze situace, místa, času okolností apod. (např. za živelní pohromy nebo za jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je trestný čin součástí rozsáhlejších teroristický akcí). Lze přihlížet i k tomu, že oběť byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám, zejména, šlo-li o osobu nějakým způsobem handicapovanou (bezbrannou ženu, dítě, starého či nemocného člověka). Může zde jít též o zvlášť intenzivní uplatnění přitěžujících okolností uvedených v §34 písm. b), c), d), e), f), h) tr. zák. (k tomu srov. zprávu o výsledcích průzkumu soudní praxe při rozhodování o dokonaných trestných činech vraždy podle §219 tr. zák. a trestných činech ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 tr. zák., o nichž bylo pravomocně rozhodnuto soudem v letech 1973 až 1974 publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.) nebo o spáchání trestného činu ve prospěch zločinného spolčení (§43 tr. zák.).
Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu. Může sem patřit bezohledná snaha o parazitní způsob života nebo snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za předchozí trestnou činnost i za cenu zmaření lidského života (např. svědka trestné činnosti, zneužitého dítěte, znásilněné ženy, oloupené oběti apod.) nebo pomstychtivost např. za zákonný zákrok policejního orgánu, za rozhodnutí veřejného činitele apod. Není též vyloučeno spatřovat takovou pohnutku v sexuální zvrhlosti či zvrácenosti, nepatří sem ovšem pohnutka, která má podklad v přirozených citech člověka např. žárlivost, jednání v afektu, v dlouhodobě stresové situaci apod. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka je v takových případech jednou z hlavních příčin spáchání trestného činu. Takovou pohnutkou může být i spáchání trestného činu v úmyslu napomáhat tím zločinnému spolčení. Pokud byla pohnutka pachatele vyvolána biologicky, bez viny pachatele a pramenila z jeho deviantního pudového založení (např. některé sexuální úchylky), nelze ji hodnotit jako zvlášť zavrženíhodnou pohnutku ve smyslu §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. (k tomu viz blíže zpráva o výsledcích průzkumu soudní praxe při rozhodování o dokonaných trestných činech vraždy podle §219 tr. zák. a trestných činech ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 tr. zák., o nichž bylo pravomocně rozhodnuto soudem v letech 1973 až 1974 publikovaná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek představuje nenapravitelnou nebo jen velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou trestným činem na nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákona, která dovolují uložení výjimečného trestu v této podobě. U trestného činu vraždy to může být usmrcení většího počtu lidí, než postačuje podle ustanovení §219 odst. 2 písm. a) tr. zák., u ostatních trestných činů usmrcení dvou a více osob, případně u obou kategorií činů i v kombinaci s dalšími trvalými následky na zdraví. Není vyloučeno považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vedle úmyslného usmrcení alespoň jedné osoby, které je obligatorním následkem, i majetkovou škodu mimořádně velkého rozsahu, vážnou a těžko odstranitelnou poruchu v hospodářství, popřípadě i s negativním dopadem v mezinárodním měřítku apod. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 259).
Ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. pak formuluje alternativně dva předpoklady, z nichž pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí postačí splnění alespoň jednoho z nich - buď požadavku účinné ochrany společnosti, anebo zjištění, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude namístě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty nebudou s to účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení společnosti např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů uvedených v návětí §29 odst. 3 tr. zák., který se bude častěji vyskytovat, nebo takové trestné činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi ohroženy (např. dětí, veřejných činitelů), dojde k hlubokému znepokojení široké veřejnosti apod. (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 23/1975 Sb. rozh. tr.).
Předpokládá-li zákon závěr o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let , jde o prevenci individuální, v níž se vyjadřuje subsidiarita trestu odnětí svobody na doživotí ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu. Znamená to tedy, že z hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest odnětí svobody do 15 let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 15 až do 25 let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením v konkrétním případě nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací této podmínky („není naděje“) dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota (prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele trestem odnětí svobody časově omezeným nad 15 až do 25 let. Tím se ovšem dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním chráněna, když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 25 let není schopen zajistit jeho převýchovu a nápravu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 260).
V návaznosti na takto obecně formulované zásady Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Obviněný byl v posuzované trestní věci uznán vinným mj. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a dále dvěma trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. ve stadiu pokusu §8 odst. 1 tr. zák. Jde o trestnou činnost spadající do kategorie trestných činů, za které lze ve smyslu §29 odst. 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody na doživotí.
Nejvyšší soud dále shledává, že v konkrétním případě byl naplněn i zákonný předpoklad formulovaný v §29 odst. 3 písm. a) tr. ř., a to, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je mimořádně vysoký.
Toto konstatování je podmíněno již tím, že podle názoru Nejvyššího soudu skutková zjištění soudů dříve ve věci činných umožňují učinit závěr, že obviněný předmětnou trestnou činnost spáchal zvlášť zavrženíhodným způsobem ve smyslu §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. Podle těchto skutkových zjištění obviněný poškozeného P. S. vylákal na odlehlé místo, kde mu vyhrožoval zabitím, donutil ho pokleknout a prosit o život a následně ho dvakrát zblízka zezadu střelil revolverem do hlavy (to také, jak výstižně konstatoval odvolací soud, vylučuje empatii k jinému člověku a svědčí o značné míře zvrhlosti). Poškozenou A. V. obviněný přepadl uprostřed noci v jejím bytě. Poté, co se násilím vloupal do bytu a svým pohybem poškozenou probudil, tuto udeřil pěstí do hrudníku a opakovaně ji velkou intenzitou síly bodal nožem do oblasti hlavy a hrudníku. Na poškozenou T. T. N. obviněný zaútočil bez varování mačetou o celkové délce 60 cm. Nejprve ji sekl do ruky tak silně, že jí amputoval několik prstů, a když poškozená jeho útoku kladla odpor, udeřil ji zmíněnou sečnou zbraní do hlavy. Z popsaných skutkových závěrů je tedy patrné, že obviněný vždy útočil na zjevně bezbranné poškozené nečekaně, zákeřně a se značnou brutalitou. Jeho ataky nepochybně vyvolaly u poškozených psychické útrapy spojené se strachem o život. Pokud jde o skutky ad 1. a 2., nutno poukázat také na vyšší věk poškozených (P. S. měl v inkriminované době 70 let a poškozená A. V. 62 let), který evidentně rovněž značně limitoval jejich schopnost se útoku obviněného účinně bránit. V neposlední řadě není od věci zohlednit, že se ze strany obviněného nejednalo o žádné zkratkovité činy, ten realizoval své zištné jednání s plným vědomím jeho následků. Jeho počínání bylo předem promyšlené, plánované i připravované.
Mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost odůvodňuje také zvlášť zavrženíhodná pohnutka protiprávního jednání obviněného. Je pravdou, že tato okolnost je již znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Pro účely úvah o výši a druhu ukládaného trestu ji lze tudíž brát v potaz, jak správně dovodil odvolací soud, pouze tehdy, pokud intenzita, s jakou je naplněna, podstatně převyšuje míru, která se u trestných činů daného druhu obvykle vyskytuje. V posuzovaném případě je však třeba přisvědčit soudům nižších stupňů, jestliže v daných souvislostech akcentovaly právě bezohlednou snahu obviněného o parazitní způsob života a zejména skutečnost, že se zištným motivem spáchal dokonce tři (byť z toho dva „pouze“ ve stadiu pokusu) trestné činy vraždy (a nadto ještě sbíhající se zvlášť závažný trestný čin loupeže), přičemž tato motivace byla založena na jeho morální bezcitnosti, zvrhlosti, bezohledném sobectví, jakož i o jeho naprosté neúctě k lidskému životu, což souvisí s tím, že finanční prostředky, kvůli nimž páchal trestnou činnost nejzávažnějšího charakteru, nepotřeboval na zajištění základních životních potřeb, ale na provozování hazardních her, tedy na svou zábavu.
Pokud jde o následek trestných činů obviněného, pak při posuzování stupně společenské nebezpečnosti konání obviněného nutno hodnotit skutečnost, že byl zmařen lidský život - nejcennější statek chráněný trestním zákonem - a k dalším takovým následkům útoky obviněného bezprostředně směřovaly. Není možno rovněž odhlédnout od faktu, že v příčinné souvislosti s jeho jednáním došlo u dvou osob k trvalým následkům na zdraví. Poškozená A. V. byla stižena poúrazovou blokádou krční a hrudní páteře a poškozením nervů levého předloktí, spojeným s dlouhodobou poruchou citlivosti a manipulační schopnosti. V důsledku napadení obviněným se u jmenované poškozené rozvinula také poúrazová stresová porucha, diagnostikovaná jako závažný stav, která dotyčnou omezuje v obvyklém způsobu života do současné doby a vyžaduje stálou léčbu. Poškozená T. T. N. pak utrpěla při útoku obviněného zlomení lebky, tj. zranění, které ji bezprostředně ohrožovalo na životě, a amputaci prstů. Ačkoliv jí byly prsty přišity, funkčnost ruky, zejména drobných pohybových mechanismů, byla jednou provždy narušena.
Pokud se týká podmínek uvedených v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., Nejvyšší soud uzavírá, že bylo nesporně splněno kritérium, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti. V posuzovaném případě totiž bylo uložení tohoto výjimečného trestu odůvodněno již potřebami generální prevence. Jak přiléhavě argumentoval odvolací soud, vražedné útoky vedené zištnými pohnutkami, páchané s rozmyslem, zejména na osobách vyššího věku, jsou relativně časté. Jejich pachatelé využívají větší zranitelnosti starších osob, neboť tyto, především s ohledem na rozličné zdravotní handicapy, zpravidla nejsou s to se fyzickému násilí účinně bránit. V případě poškozeného P. S. nutno přihlédnout i k jeho profesi taxikáře. Osoby vykonávající toto povolání totiž nezřídka bývají cílem násilných deliktů motivovaných záměrem zmocnit se tržby či vozidla, popřípadě obojího.
Podle názoru Nejvyšší soudu nelze soudům nižších stupňů vytýkat ani závěr v tom smyslu, že není naděje, že by obviněného bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Takový resultát lze opřít o zjištění soudů (učiněné na základě závěrů znalců zkoumajících v dané trestní věci duševní stav obviněného), podle nichž je obviněný sociálně maladaptovaný, asociální, bezohledný, lhostejný k citům druhých, neschopný aktivní změny, nezodpovědný, primárně zcela preferující subjektivní uspokojování svých vlastních potřeb bez ohledu na společenské normy a pravidla, která vědomě a opakovaně porušuje. Obviněný přijal životní styl a normu subpopulace recidivistů, odolnost vůči frustraci je u něho nízká a má výrazně snížený práh pro uvolnění agrese, přičemž je schopen agresivního jednání. Soudy také akceptovaly znalecký závěr, že prognóza resocializace je u obviněného velice špatná, nereálná, téměř nemožná, resp. že pravděpodobnost opakování trestné činnosti je vysoká. To ostatně koresponduje dalším skutečnostem. Poukázat je třeba na bohatou kriminální minulost obviněného. Jeho opis z rejstříku trestů obsahuje osmnáct záznamů o trestné činnosti převážně majetkového charakteru. Nutno podotknout, že v osmi případech byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a že nyní posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil ještě před uplynutím zkušební doby stanovené při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (tato byla určena do 14. 6. 2010). Přitom je na místě zdůraznit, že takto obviněný spáchal čtyři zvlášť závažné úmyslné trestné činy v průběhu velmi krátké doby, a to za okolností výše podrobněji specifikovaných. Z uvedeného je také zřejmé, že závažnost kriminality obviněného měla razantní gradaci. Proto i předpoklad pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v nemožnosti nápravy obviněného výkonem časově omezeného, byť velmi dlouhého trestu odnětí svobody, lze považovat za splněný.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitkám obviněného, že pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nebyly v posuzované trestní věci splněny zákonné podmínky podle §29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý