ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.735.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 735/2012-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. července 2012 o dovolání obviněného Ing. V. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 6 To 183/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 71/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 6 To 183/2010, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2010, č. j. 44 T 71/2006-1274, kterým byl obviněný Ing. V. D. uznán vinným trestným činem nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §162 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč, když podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a nově bylo Městským soudem v Praze jako soudem druhého stupně rozhodnuto podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák. a podle §250 odst. 1 tr. zák. mu byl za použití §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 6 To 183/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce obsáhlé dovolání (25 stran), ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), k) tr. ř. V úvodu svého dovolání popisuje dosavadní průběh trestního stíhání, kdy poukazuje na to, že věc byla soudem druhého stupně celkem třikrát zrušena, a to po zprošťujících rozsudcích soudu prvního stupně, aby po posledním zrušení byla městským soudem věc přikázána k projednání jinému senátu; dále zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 6 Tdo 87/2011-48, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 183/2010, zrušen a věc vrácena soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně (od str. 6 dovolání) popisuje obviněný vady řízení. V této části zejména zdůrazňuje, že důkazy, které byly provedeny před odvolacím soudem, jsou důkazy, které ve věci byly opakovaně provedeny, přičemž žádný z těchto důkazů nepřinesl žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k jakékoliv změně skutkových zjištění učiněných již dříve odvolacím soudem. Vzhledem k tomu, že soud změnil svá skutková zjištění v rámci hledání přiléhavější skutkové podstaty, pak popřel zásadu volného hodnocení důkazů a obviněný dospívá k závěru, že použitá právní kvalifikace je „již několikátým pokusem odvolacího soudu nalézt tu správnou skutkovou podstatu, pro kterou by bylo možno obviněného odsoudit“. Dále odvolacímu soudu vytýká, že z jeho rozhodnutí nelze zjistit, pro jaké vady bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a jeho rozsudek neodpovídá ustanovení §125 tr. ř. Dále rozebírá teoretické úvahy k otázce apelace a kasace. Obdobné výhrady vznáší také k důvodu zrušení podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a poukazuje na to, že pokud důvodem porušení měla být špatná právní kvalifikace jeho jednání ze strany nalézacího soudu, pak podle jeho mínění soud druhého stupně jeho jednání kvalifikoval na základě nových skutkových zjištění a tím popřel skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Soudu druhého (také prvního) stupně dále vytýká vnitřní rozpory mezi popisem skutkového děje, odůvodněním, použitou právní kvalifikací, kdy odvolací soud si sám vytváří konstrukci skutkového děje, ve kterém však v podstatné míře absentuje jeho jednání a naplnění znaků trestného činu podvodu. Skutková zjištění soudu odvolacího nemají podle obviněného oporu ve skutkovém zjištění nalézacího soudu. Obviněný vyjadřuje své přesvědčení, že skutek, pro který byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze, představuje jiný skutek oproti podané obžalobě.
V další části dovolání (od str. 13) poukazuje obviněný na nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotně právní posouzení, kdy popisuje skutkový stav zjištěný soudem druhého stupně, aby následně poukázal na úvahy soudu dovolacího a rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy podle obviněného je výrok napadeného rozsudku nesrozumitelný a vnitřně rozporný. V reakci na tuto svoji argumentaci zmiňuje řadu důkazů, které podle jeho názoru neprokazují závěry, které učinil Městský soud v Praze a poukazuje na „rozsáhlé nepřesnosti v odůvodnění napadeného rozsudku“, kdy podle něj z odůvodnění nevyplývá, zda „soud druhého stupně hodnotil celou důkazní materii v této věci, tedy i skutečnosti svědčící v jeho prospěch“, kdy soudu vytýká, že chybí v odůvodnění úvahy soudu ohledně posuzování věrohodnosti jednotlivých svědků. Soud podle obviněného své rozhodnutí opírá o důkazy, které nebyly v hlavním líčení provedeny. Obviněný rovněž brojí proti tomu, že věc po třetím zrušení soudem druhého stupně byla přikázána k rozhodnutí jinému senátu. Tímto postupem podle obviněného došlo k porušení čl. 38 Listiny, přičemž z tohoto rozhodnutí je podle něj patrna účelovost takového rozhodnutí, neboť před tímto rozhodnutím byl ve věci třikrát zproštěn obžaloby. Závěrem pak hovoří o „fair procesu“, kdy zmiňuje motivované a iniciované jednání svědka D. v součinnosti s Policií České republiky, cílené úniky informací, odposlechy – kdy nebyl proveden žádný důkaz prokazující, že by svědkovi D. či K. řekl obecně nebo konkrétně o úplatek.
Obviněný své dovolání uzavírá konstatováním, že na základě objektivní pravdy a volného hodnocení důkazů mělo dojít k jeho zproštění, neboť ze svého jednání není usvědčován přímými ani nepřímými důkazy, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného konstatovala, že vzhledem k tomu, že soud druhého stupně provedl dokazování v předmětné trestní věci, mohl sám ve věci rozhodnout. Rozhodnutí soudu nelze ani označit podle státní zástupkyně za překvapivé, neboť již soud prvního stupně v roce 2007 zmínil možnost posouzení jednání obviněného jako pokusu trestného činu podvodu. Skutkovou větu nepovažuje státní zástupkyně oproti obviněnému za vnitřně rozpornou, stejně jako odůvodnění rozsudku. Poukazuje na to, že obviněný prostřednictvím svědka K. v úmyslu se obohatit, uváděl M. D. v omyl. Ve vztahu k námitce, kterou obviněný uplatnil podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pak v této části je podle státní zástupkyně dovolání nepřípustné, neboť o uvedené námitce již bylo rozhodnuto v souvislosti s předchozím řízením. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ke kterému se však blíže nevyjádřil, a proto státní zástupkyně navrhla dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na základě důkazů provedených v řízení před soudem prvního, ale zejména nově před soudem druhého stupně dospěl Městský soud v Praze ke skutkovému zjištění, že obviněný „v přesně nezjištěné době přede dnem 5. 11. 2004 prostřednictvím Z. K., přislíbil M. D. – provozovateli autobazaru Autorecar, s. r. o., ve věci správního řízení, týkajícího se prodloužení činnosti autobazaru Autorecar, s. r. o., na pozemku č. parc. … v k. ú. V., P., že s využitím svých kontaktů dosáhne změny negativního postoje zástupců Úřadu městské části Praha 10, dalšího prodloužení užívání tohoto pozemku ve prospěch autobazaru Autorecar, s. r. o., jehož jednatelem byl právě M. D., ač tak učinit nemohl, neboť stanovisko Úřadu městské části Praha 10 s ohledem na další záměry s tímto pozemkem, bylo v té době neměnné, a to za údajný úplatek, který předá zástupcům Městské části Praha 10, jehož výši v té době neurčil, následně dne 5. 11. 2004 sdělil Z. K., že existuje naděje na vydání kladného rozhodnutí v předmětné záležitosti, podmíněna zaplacením dosud nekonkretizovaného úplatku, poté na den 23. 11. 2004, aby svým tvrzením dodal větší věrohodnost, zprostředkoval konání schůzky za jeho účasti, účasti M. D. a Z. K., jíž se původně měl zúčastnit starosta Městské části Praha 10, Ing. M. R., který za sebe na tuto schůzku vyslal T. H., radního Městské části Praha 10 a předsedu komise územního rozvoje Městské části Praha 10, tato schůzka se uskutečnila mezi 19.00 – 20.15 hodin v Praze, V., v restauraci T. M., na níž T. H. přislíbil, možnost změny dosavadního negativního stanoviska Městské části Praha 10 ve prospěch M. D., případně i K. Š., provozovatele tržiště, a po této schůzce, s ohledem na její výsledek obžalovaný prostřednictvím Z. K. sdělil poškozenému M. D., dne 24. 11. 2004 výši údajného úplatku, a to v částce 800.000,- Kč, ač takový požadavek na úplatek ze strany zástupců Městské části Praha 10 vznesen nebyl, a to v úmyslu obohatit se o tuto částku ke škodě M. D., přičemž k vyplacení této částky nedošlo.“
V souvislosti s předmětnou trestní věcí je nezbytné uvést, že tato byla předmětem řízení o dovolání již v roce 2011, kdy Nejvyšší soud pod sp. zn. 6 Tdo 87/2011 rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 183/2010, zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 87/2011 poukázal Nejvyšší soud na nedostatky, které provázely rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 183/2010, a to v souvislosti se skutečností, že obviněný byl uznán vinným trestným činem nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tehdy mj. odkázal na rozhodnutí č. 16/1981 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že tento trestný čin je dokonán již tím, že pachatel žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit. Vzhledem k tomu, že městský soud ve svém rozsudku však výslovně uvedl, že M. D., aby dosáhl požadované změny, měl zaplatit úplatek prostřednictvím obviněného, zástupcům Úřadu městské části Praha 10, odkázal Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 32/1987-II (či rozh. č. 16/1988), která mj. konstatují, „ jestliže pachatel přijímá nebo žádá úplatek v součinnosti s veřejným činitelem a pro něj, dopouští se účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle §10 odst. 1, §160 odst. 1, 3 tr. zák., popř. §160 odst. 2, 3 tr. zák.“. Soudem druhého stupně je na jedné straně zmiňovaná okolnost, že obviněný byl pouze prostředníkem, na druhé straně, že požadovanou částku – úplatek měl požadovat pro sebe či jinou osobu. Tato okolnost musela vést mj. k závěru, že skutkové zjištění není v souladu s právní větou ani úvahami soudu, vyjádřenými v rozhodnutí soudu druhého stupně (absence skutkových zjištění, že by žádal úplatek pro sebe); rovněž bylo zmíněno, že původně spoluobviněný T. H. byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin podle §160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zák.; otázka akcesority účastenství).
Na základě skutečností vyplývajících ze shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu provedl Městský soud v Praze dokazování, a to ve směru odstranění naznačených nepřesností (pochybení – nikoli závazného právního názoru, jak je Městským soudem v Praze uváděno). Pokud obviněný v dovolání soudu druhého stupně vytýká, že sám neměl ve věci rozhodovat s ohledem na charakter a rozsah jím prováděného dokazování, pak je nezbytné uvést - připomenout, pro jaké okolnosti musela být trestní věc obviněného po třetím zrušení soudem druhého stupně přikázána jinému senátu ve smyslu §262 tr. ř. Pokud obviněný argumentuje tím, že odvolací soud sám nemohl ve věci rozhodnout a poukazuje na celou řadu skutkových okolností, ale také obecně zmiňuje ustanovení trestního řádu, pak musí Nejvyšší soud, který není dalším stupněm řízení o řádných opravných prostředcích, uvést, že se nehodlá nechat vmanipulovat do běžné přezkumné činnosti. Shora již bylo uvedeno, v jakém smyslu byly nastaveny mantinely přezkumného řízení o mimořádném opravném prostředku nejen zákonem, ale následně i vyloženy judikaturou Ústavního soudu (viz shora). V reakci na shora uvedené, pouze pro stručnost, odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 57/84 Sb. rozh. tr., které uvádí, za jakých okolností nemůže odvolací soud rozhodnout rozsudkem (neprovede žádné důkazy a mění skutkový stav – což však není případ obviněného) či na rozhodnutí č. 49/89 Sb. rozh. tr. Námitka obviněného ke zjištěnému skutkovému stavu a hodnotícím úvahám soudu, která mj. byla obviněným vyjádřena v obsáhlém dovolání např. v konstatování, že „všechny ostatní důkazy provedené před odvolacím soudem jsou však důkazy, které ve věci byly již opakovaně provedeny, přičemž žádný z těchto důkazů nepřinesl žádné nové skutečnosti, které by mohly vnést k jakékoliv změně skutkových zjištění učiněných již dříve nalézacím či odvolacím soudem,“ je svojí podstatou námitka skutková, ze které vyplývá, že obviněný není spokojen s hodnotícími úvahami soudu a předkládá vlastní verzi skutkového děje, zpochybňuje provedené důkazy (např. odposlechy), důkazům provedeným přikládá jiný význam apod. Na tomto místě je pak nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Nelze rovněž nezmínit, že zjištění skutkového stavu je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V reakci na výše zmíněné ustanovení §125 tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že také ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. se stalo podkladem pro argumentaci obviněného, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku pominul uvést vady, které soudu prvního stupně vytýkal, v čem konkrétně vady spatřoval, které ustanovení tr. zákona bylo případně porušeno apod. Na tomto místě musí Nejvyšší soud konstatovat, že argumentace obviněného uplatněná v dovolání není objektivní, neboť např. na str. 9 svého rozsudku soud druhého stupně výslovně uvádí, jaké skutečnosti by bránily posoudit jednání obviněného podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. (dřívější odsouzení obviněného pro §162 tr. zák. a odvolání podané pouze obviněným), rovněž zmiňuje, které důkazy znovu provedl – výslechy svědků, jakým způsobem se vypořádal s rozpory v jejich výpovědích a proč věc nebyla opětovně tímto soudem vrácena soudu prvního stupně. Na str. 10 – 11 rozsudku podrobně rozvádí výpověď obviněného a rovněž konstatuje, proč obhajobě obviněného neuvěřil. Následně na str. 11 – 16 rozvádí Městský soud v Praze pro rozhodnutí podstatné části z výpovědí slyšených svědků, aby následně na str. 16 – 19 rozsudku provedl hodnocení důkazů, které byly znovu provedeny jednak soudem prvního stupně, jednak soudem odvolacím tak, jak vyplývá nejen z ustanovení §259 odst. 1, 3 tr. ř., které městský soud zmiňuje, ale také výše uvedených judikaturních rozhodnutí. V neposlední řadě je rovněž potřebné uvést, že pokud jsou v dovolání obviněným zpochybňovány, byť okrajově důvody rozhodnutí, pak se uplatní ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. – dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Obecně formulované výhrady obviněného k tomu, že v rozhodnutí soudu druhého stupně absentuje jakékoliv relevantní odůvodnění užití zrušovacích ustanovení [§258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř.] nelze považovat za relevantní námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Jak již bylo shora zmíněno, převážná část následujících námitek (od str. 9 dovolání) jsou námitkami skutkového charakteru, kterými obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudu druhého stupně a jeho skutkové zjištění. Soudu vytýká, že jde o vnitřně rozporné skutkové zjištění. Pokud na str. 10 svého dovolání (také však i v následujících pasážích) obviněný např. vznáší výhrady vůči rozsudku soudu prvního stupně konstatováním, že „ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. pak odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nelze s ohledem na jeho kusost považovat za přesvědčivé, logické a ve světle přednesů účastníků a provedených důkazů za úplné“, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že pravomocně bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem městského soudu, nikoli soudu prvního stupně. Na tomto místě musí Nejvyšší soud s ohledem na již obecně obhajobou zažitou argumentaci, že „rozhodnutí je kusé, nepřesvědčivé a nelogické“ , v čemž je obhajobou spatřován tzv. extrémní nesoulad ve smyslu některých rozhodnutí Ústavního soudu, konstatovat, a to ve vztahu k rozhodnutí, které bylo v předmětné věci možno dovoláním napadnout, že Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu, připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud druhého stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud musí konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze námitce obviněného o tom, že by rozhodnutí soudu druhého stupně bylo kusé, nepřesvědčivé a nelogické přisvědčit, a to s ohledem na shora uváděné okolnosti vyplývající z hodnocení důkazů soudem druhého stupně (str. 16 – 19 rozsudku Městského soudu v Praze).
Pokud jde o otázku totožnosti skutku, pak Nejvyšší soud pouze pro stručnost odkazuje na rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr., které mj. konstatuje, že „totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku“ či rozhodnutí č. 21/10 Sb. rozh. tr., které uvádí, že „totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek“. Uvedená námitka nespadá pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Další námitky obviněného pak spočívaly v tom, že trestní věc obviněného byla odejmuta zákonnému soudci a byla přikázána podle §262 tr. ř. k projednání a rozhodnutí jinému senátu. Uvedenou námitku obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V souvislosti s touto námitkou je potřebné uvést, že již v předchozím řízení o dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 183/2010, se Nejvyšší soud k této problematice vyjádřil, a to jednoznačně, tudíž lze souhlasit se závěry státní zástupkyně, které vyjádřila k uvedenému dovolacímu důvodu, který obviněný uplatnil. Na tomto místě Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 311/09, ve kterém se Ústavní soud velmi podrobně vyjádřil k otázce použití §262 tr. ř., přípustnosti dovolání v případě, že uvedené ustanovení bylo soudem druhého stupně aplikováno, stejně jako problematice, za jakých okolností bylo uvedené ustanovení aplikováno. Z rozhodnutí soudu druhého stupně, které aplikovalo ustanovení §262 tr. ř., vyplývá, které skutečnosti soud vedly k závěru, že je nezbytné věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému senátu. V tomto směru bylo soudem druhého stupně shledáno, že pokyny, které byly soudu ukládány v předchozích zrušovacích rozhodnutích, nebyly dostatečně respektovány soudem prvního stupně, tudíž situace byla téměř identická situaci řešené Ústavním soudem ve shora uvedené věci (str. 3 rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 311/09).
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by naplnění tohoto důvodu vyplývalo. S ohledem na tuto skutečnost musí Nejvyšší soud uvést, že mu nepřísluší domýšlet za obviněného, jakými úvahami se zabýval při uplatnění tohoto dovolacího důvodu. Vzhledem k tomu, že neurčitost námitky vyvolává její nepřezkoumatelnost, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat, neboť mu nepřísluší v tomto směru jakkoli dovolací námitky dovozovat a nahrazovat vlastními úvahami (srov. přiměřeně sp. zn. ÚS 452/07).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann