ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.777.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 777/2012 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2012 o dovoláních, která podali obvinění J. B. , a P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 7 To 244/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 89/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a P. K. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 2 T 89/2010, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), ve formě účastenství (organizátor) podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněný P. K. byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „úmyslně s cílem získat peněžní hotovost během května 2009 oslovil obžalovaný J. B. , obžalovaného P. K. , kterého znal přibližně tři roky a nabídl mu odměnu ve výši 350.000,- Kč za to, že se bude účastnit jednání spočívajícího v podvodném uzavření hypotéčního úvěru na koupi nemovitosti a vysvětlil mu celý postup podání žádosti o poskytnutí hypotéčního úvěru a s tím souvisejících jednáních, přičemž měl obžalovaný K. vystupovat pod cizími jmény a následně instruoval k následujícím krokům, které obžalovaný P. K. podle jeho instrukcí provedl, a to
- v létě 2009 si nechal změnit vzhled tak, že si nechal obarvit vlasy na černo, začal si ofinu vlasů česat na patku doprava, nechal si narůst knír a bradku a dále se v této podobě a s dioptrickými brýlemi s kulatými obroučkami nechal zhotovit fotografie ve formátu pro vystavení občanského průkazu, přičemž poté fotografii předal B. ,
- v červenci 2009 jako zájemce o koupi nemovitosti vystupoval pod jménem M. V. a oslovil paní J. Š. , která nabízela k prodeji svůj rodinný dům na adrese H. , N. V. , okr. K. , načež obžalovaný K. provedl prohlídku nabízené nemovitosti a účastnil se následných jednání vedoucích k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě s prodejní částkou ve výši 2.350.000,- Kč,
- v srpnu 2009 vystupoval pod jménem M. K. a zkontaktoval pana B. L. , který v tištěné Annonci inzeroval žádost o poskytnutí půjčky ve výši 60.000,- Kč a s tímto mužem sjednal, že přes jeho bankovní účet bude inkasována částka vyplaceného úvěru, načež obžalovaný K. provedl několik schůzek s panem L. vedoucích k dohodě, že částka poskytnutého úvěru bude vyplacena na účet přítelkyně pana L. , tedy na účet paní J. Š. , vedený u České spořitelny, a.s. a po obdržení částky na účet bude vybrána v hotovosti a předána, to vše za odměnu 60.000,- Kč,
- v srpnu 2009 vystupoval pod jménem Ing. M. K. a zkontaktoval pana R. Š. , který prostřednictvím internetu hledal zaměstnání a tomuto muži nabídl zaměstnání, čímž bylo sledováno získání osobních údajů o Š. , načež obžalovaný K. zkontaktoval Š. a sjednal s ním pohovor, který se následně konal dne 6. 9. 2009 v hotelu B. v P. , ul. N. B. , kde si od Š. převzal kopie občanského a řidičského průkazu, výpisu z rejstříku trestů a výpisu z bankovního registru CBCB,
- dne 8. 9. 2009 pod jménem R. Š. , bytem Z. , ul. H. podal prostřednictvím internetu (tzv. Hypotéka po webu) žádost o poskytnutí hypotéčního úvěru u Hypotéční banky, a.s., se sídlem Praha 5, ul. Radlická č. 333/150, čímž požádal o poskytnutí úvěru ve výši 2.350.000,- Kč určené na financování koupě rodinného domu v obci H. , N. V. , okr. K. , a následně bance doložil další písemnosti nezbytné k vyhodnocení žádosti, na jejichž podkladě bylo poskytnutí úvěru odsouhlaseno,
- dne 8. 10. 2009 se dostavil do Hypotéční banky, a. s., kde se představil jako R. Š. a prokázal se OP a při jednání s pracovníkem banky Ing. P. uzavřel Smlouvu o poskytnutí hypotéčního úvěru ve výši 2.350.000,- Kč, Smlouvu o zřízení a vedení běžného hypotéčního a běžného čerpacího účtu a sepsali Návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí,
- dne 12. 10. 2009 se dostavil do Hypotéční banky, a.s., kde opět pod jménem R. Š. jednal s Ing. P. , kterému doložil katastrálním úřadem potvrzený návrh na vklad a následně spolu sepsali návrh na povolení čerpaní úvěru, na jehož základě došlo dne 13. 10. 2009 k odeslání částky ve výši 2.350.000,- Kč odeslána na peněžní účet vedený u České spořitelny, a. s., kam byla připsána dne 14. 10. 2009,
- dne 15. 10. 2009 dopoledne od paní Š. převzal v hotovosti částku ve výši 2.350.000,- Kč, kterou předtím vyzvedla z bankovního účtu na pobočce České spořitelny, a. s. v Praze 2, ul. Jugoslávská č. 19, z této částky obžalovaný K. vyplatil L. a Š. odměnu 60.000,- Kč a zbylou částku ve výši 2.290.000,- Kč předal B. , který mu z ní vyplatil odměnu v přesně nezjištěné výši a zbylou částku si ponechal,
- přičemž sám J. B. rovněž obstaral padělaný občanský průkaz s osobními údaji R. Š. a fotografií s pozměněným vzhledem obžalovaného K. , padělané potvrzení o výši příjmu a třech padělaných potvrzení o provedení úhrady v celkové výši 43.000,- EUR ve prospěch paní Š. ,
- dále obžalovaného K. odvážel na výše popsaná jednání vlastním osobním vozidlem Škoda Octavia combi, modré barvy, přičemž samotných jednání se neúčastnil,
výše uvedeným jednáním byla společnosti Hypotéční banka, a.s., se sídlem Praha 5, ul. Radlická č. 333/1 způsobena škoda ve výši 2.350.000,- Kč“ . Za tento trestný čin byl obviněný J. B. podle §250b odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Obviněný P. K. byl za uvedený trestný čin podle §250b odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli jmenovaní obvinění zavázáni k povinnosti uhradit rukou společnou a nerozdílnou na náhradě škody poškozené Hypotéční bance, a.s. částku ve výši 2.350.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 7 To 244/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění J. B. a P. K. dovolání, přičemž obviněný J. B. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný P. K. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. B. namítl, že není přípustné, aby v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 89/2010 vystupoval P. K. jako spoluobviněný a J. G. jako svědek, zatímco v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 72/2011 vystupoval J. G. jako spoluobviněný a P. K. jako svědek. Zdůraznil, že v souladu s ustanovením §20 tr. ř. se v uvedených trestních věcech mělo konat společné řízení a že procesní postavení svědka je neslučitelné s jiným procesním postavením v témže trestním řízení. Poznamenal, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že byl odsouzen především na základě výpovědi J. G. a P. K. , a to za situace, kdy J. G. v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 podporuje jako svědek verzi spoluobviněného P. K. , přičemž v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 bude svědek P. K. podporovat verzi spoluobviněného J. G. Dodal, že pokud by byly věci spojeny, byly by spolehlivěji objasněny. Rovněž shledal, že zvolený postup není správný z hlediska ukládání trestu. Odvolacímu soudu dále vytkl, že odůvodnění jeho rozhodnutí není konkrétní, přesvědčivé, přezkoumatelné, když v něm chybí uvedení, kde se má verze spoluobviněného P. K. shodovat s verzí svědků a kde nikoliv, resp. kde se má jeho (obviněného J. B. ) verze rozcházet s verzí svědků. Prohlásil, že ačkoliv se z protokolu o hlavním líčení podává, že výpovědi svědků podporují jeho verzi, soud tyto nedůvodně přičetl k jeho tíži. Následně brojil proti závěru nalézacího soudu v tom smyslu, že P. K. a J. G. by nebyli schopni podvodné jednání připravit, přičemž stran schopností spoluobviněného P. K. poukázal na výpověď JUDr. Z. H. Také argumentoval, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí cituje důkazy, aniž by uvedl, jakou skutečnost a jakým způsobem mají tyto dokládat. Vyslovil názor, že v posuzované trestní věci soud porušil zásadu in dubio pro reo, neboť jeho vinu neprokazoval jediný důkaz, vyjma výpovědí J. G. a P. K. Připomněl, že soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že není důvod, aby J. G. a P. K. na jeho osobu svalovali vinu. Podle jeho slov je ovšem jejich záměr jasný a projevil se i v daném řízení, když soud přihlédl ke spolupráci P. K. při odhalování trestné činnosti jako k polehčující okolnosti. Také svědek J. G. kalkuloval s tím, že co není prokázané konkrétní osobě, svede na něho (na obviněného J. B. ), díky čemuž bude v následujícím trestním řízení vypadat lépe. Seznal, že jeho obhajoba nebyla ničím vyvrácena, že se ji snažily rozbít pouze účelové výpovědi P. K. , resp. že kromě účelových výpovědí není ve spise založen jediný důkaz o tom, že by se dopustil nezákonného jednání. Fakt, že se chtěl po smrti manželky jakýmkoliv způsobem dostat mezi lidi, soud odmítl s odůvodněním, že se mu toto tvrzení nezdá důvěryhodné. K tomu podotkl, že i bez hlubší znalosti psychologie lze mít za přijatelnou představu, že se osoba po ztrátě manžela snaží „postavit na nohy“ jakýmkoliv způsobem, a tedy jeho úloha řidiče je vysvětlitelná. Konstatoval, že soud uvěřil dvěma dříve trestaným osobám, které využily možnosti a co mohly, svalily na něho. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jelikož z jeho odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.). Doplnil, že zmíněný extrémní nesoulad má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z těchto důvodů obviněný J. B. navrhl, aby bylo zrušeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, sp. zn 7 To 244/2011, a vadné řízení mu předcházející.
Obviněný P. K. v dovolání namítl, že soud druhé instance zamítl jeho odvolání, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. Uvedl, že odvolání lze považovat za nedůvodné jen tehdy, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného i procesního práva, což zejména znamená, že o podané obžalobě bylo rozhodováno po procesu, v rámci něhož byla plně respektována ustanovení tuzemských zákonů a mezinárodních smluv pro Českou republiku závazných a práva obhajoby. Vyjádřil přesvědčení, že shora uvedené požadavky nebyly v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 splněny, neboť rozhodnutí nalézacího soudu, resp. řízení mu předcházející, není v souladu s platným českým právním řádem, zejména s ustanovením §31 tr. zák., a tudíž Městský soud v Praze nemohl o podaném odvolání rozhodnout ve smyslu §256 tr. ř. Konkrétně se ohradil proti tomu, že při rozhodování o jeho trestu soud prvního stupně nepřihlédl ke všem okolnostem významným pro stanovení jeho výše. Připomněl, že nalézací soud jej odsoudil za závažný trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit se spoluobviněným J. B. Vedle skutečností zjištěných v přípravném řízení byl pro rozhodování soudu klíčový obsah jeho výpovědi v přípravném řízení, kdy popsal veškeré okolnosti případu a roli všech aktérů kriminálního jednání. Právě jeho výpověď usvědčila spoluobviněného J. B. z rozhodujícího podílu na trestné činnosti. Shledal, že ačkoliv soud prvního stupně považoval jeho přínos k vyřešení celého případu za významnou polehčující okolnost, tento svůj názor nedostatečné zohlednil při rozhodování o jeho trestu. Dodal, že nad rámec již zmíněného upozornil orgány činné v trestním řízení na další jednání spoluobviněného J. B. a obviněného G. , o němž v současné době probíhá řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1. Zhodnotil, že při posuzování závažnosti jeho jednání soudy nižších stupňů přecenily jeho (obviněného) roli. Prohlásil, že za situace, kdy jednání obou aktérů vykazovalo relativně vysoký stupeň plánovitosti, měly soudy dříve ve věci činné pečlivěji hodnotit úlohu každého z nich, tj. skutečnost, kdo z nich měl lepší předpoklady pro vytvoření nezbytných podmínek pro realizaci celého jednání ve výroku rozsudku popsaného. Dále soudům nižších stupňů vytkl, že v souvislosti s ukládáním trestu nepřihlédly k jeho celkovému zdravotnímu stavu, který je natolik vážný, že byl důvodem pro odklad nástupu výkonu trestu. Dospěl k závěru, že za těchto okolností se jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody jeví jako neúměrně přísný, neodpovídající zásadám pro ukládání trestů podle §31 tr. zák., a rozhodnutí Městského soudu v Praze o zamítnutí jeho odvolání je chybné.
Obviněný P. K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 7 To 244/2011, i jemu předcházející vadné řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 věc nově projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedeným dovoláním nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 7 To 244/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné trestní věci však uplatněné dovolací námitky obviněného J. B. , jimiž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nerespektování ustanovení §20 tr. ř. (a v souvislosti s tím nerespektování neslučitelnosti postavení svědka a obviněného), nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným J. B. ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a §20 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný J. B. namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, z porušení §20 tr. ř. a procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný J. B. neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný J. B. , musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejvyšší soud dále k dovolací argumentaci obviněného J. B. poznamenává, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze jim tedy vytýkat svévoli. Současně je možno konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř. Činí-li za této situace obviněný J. B. kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud v neposlední řadě připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
Obviněný P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jenž spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného P. K. neodpovídají žádnému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz argumentaci níže).
Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného P. K. připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhrady obviněného P. K. namítající nepřiměřenou přísnost jemu uloženého trestu pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ), h) tr. ř. (a ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že jmenovanému obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že každý dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2012
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý