ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.833.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 833/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2012 o dovolání, které podal obviněný J. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 55 To 562/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 128/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 2 T 128/2008, byl obviněný J. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v L. dne 29. 6. 2007 si od Z. V., vypůjčil na základě písemné smlouvy finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději do 5. 7. 2007, kdy již dopředu věděl, že pro množství svých jiných splatných závazků a nedostatečný příjem v tak krátké době svůj závazek řádně ani včas nesplní, což také neučinil, a do smlouvy dále jako ručení v případě nezaplacení částky ve stanoveném termínu uvedl, že pohledávka Z. V. bude případně uspokojena prodejem motorového vozidla Nissan Patrol ............, když věděl, že vozidlo bylo v době uzavření smlouvy majetkem leasingové společnosti Summit Leasing CZ s. r. o., a on nebyl oprávněn s tímto vozidlem takto nakládat a tímto jednáním způsobil Z. V. škodu ve výši 100.000,- Kč,
v L. dne 29. 6. 2007 v úmyslu obohatit se, uzavřel se spol. Daimler Chrysler Financial Services Bohemia s. r. o., smlouvu o finančním leasingu č. ............ na pronájem motorového vozidla Mercedes Benz ............. v celkové hodnotě 2.453.780,- Kč, při podpisu smlouvy zaplatil akontaci ve výši 89.524,- Kč a dále se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 60.324,- Kč, ačkoli již při podpisu smlouvy věděl, že pro množství svých jiných splatných závazků a nedostatečný příjem není v jeho finančních možnostech tyto hradit, do smlouvy uvedl nepravdivou adresu údajného místa podnikání a vozidlo následně v L. převzal k užívání, nezaplatil ani jednu měsíční splátku a vyhýbal se vrácení vozidla do doby, než mu bylo odebráno Policií ČR a tímto jednáním způsobil spol. Daimler Chrysler Financial Services Bohemia s. r. o., škodu ve výši 2.364.256,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 1 T 87/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozenému Z. V. škodu ve výši 80.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 31. 1 2012, sp. zn. 55 To 562/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. a za užití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 3 T 36/2009, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 1 T 87/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 14/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces - čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež označil za normy hmotného práva, s tím, že jejich porušení je dovolacím důvodem, byť bylo současně porušením procesních předpisů, a to §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle jeho slov byl v důsledku toho uznán vinným za jednání, kterého se nedopustil, neboť nebyl prokázán jeho úmysl ve smyslu §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V těchto souvislostech připustil, že si od Z. V. půjčil finanční hotovost 100.000,- Kč, z níž vrátil 20.000,- Kč a dále navrhl splátkový kalendář na zaplacení zbytku dluhu. Současně však zdůraznil, že byl přesvědčen, že ve sjednaném termínu půjčku uhradí, neboť očekával větší sumu peněz z podnikání. Situace, v níž se nacházel, je v podnikatelském prostředí zcela běžná a nelze z ní a z provedených důkazů vyvozovat jeho úmysl spáchat trestný čin podvodu. Obviněný přitom popřel, že by si předmětnou finanční částku půjčil za okolností, jež jsou uvedeny ve výpovědi poškozeného Z. V. (z té vycházely soudy obou stupňů). Pokud jde o finanční leasing na osobní automobil Mercedes Benz GL, pak podle smlouvy uhradil na akontaci částku 90.000,- Kč, když začal dlužit další splátky, snažil se vše napravit tak, že jednal s leasingovou společností o poskytnutí leasingových prázdnin a posléze vozidlo vrátil. Důvodem prodlení s placením splátek byla nepravidelnost jeho příjmu. Přitom akcentoval, že jeho celkový příjem byl na splácení leasingu dostatečný. Odvolacímu soudu vytknul, že vycházel pouze z důkazů, jež mají prokazovat jeho špatnou finanční situaci, a nevzal v úvahu specifický charakter jeho podnikatelské činnosti.
Na základě těchto skutečností obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, neboť nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že měl dostatečný příjem na vrácení půjčené finanční hotovosti od Z. V. a neměl v úmyslu vyhnout se jejímu vrácení, a že měl dostatečný příjem na splátky leasingu osobního automobilu Mercedes Benz. Vyjádřil přitom názor, že jeho schopnost dostát závazkům nelze zjistit ze zdanitelného příjmu za roky 2005 a 2006, nýbrž z celkového dosaženého obratu v těchto letech. Zjištěné závazky ke dni 15. 1. 2009 z konkurzního řízení nemohou podle jeho slov vyvrátit jeho obhajobu, že neměl úmysl nedostát svým závazkům a že v červnu 2007 byl přesvědčen o své schopnosti závazky hradit.
V návaznosti na uvedené obviněný uvedl, že se dovolává práva Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí, neboť to odůvodňují extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Podle jeho mínění soudy tím, že dovodily jeho úmyslné jednání a na tomto základě vybudovaly svá skutková zjištění, extrémně vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a v podstatě tím důkazy (především jeho výpověď) zdeformovaly.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 55 To 562/2011, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 2 T 128/2008, a buďto podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci nové projednání a rozhodnutí věci nebo podle §265m tr. ř. sám rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poznamenala, že dovolání se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spojený nejen s námitkou nesprávnosti právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale i s citací právní věty v daném případě neuplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V této souvislosti pro úplnost připomněla, že tento dovolací důvod je v dovolatelem označené první zákonné variantě naplněn pouze tehdy, pokud měl odvolací soud podané odvolání přezkoumat po věcné stránce, avšak namísto toho o něm bez jeho věcného přezkoumání rozhodl tak, že je zamítl nebo je odmítl z formálních důvodů, ačkoli zákonné podmínky pro takový postup nebyly splněny. Dále zmínila, že vzhledem k výlučně skutkovému podkladu právní výhrady obviněného v tom smyslu, že při uzavření obou smluvních ujednání jednal s úmyslem řádně dostát svým platebním závazkům, je třeba odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakožto soudu dovolacího, a jím aplikovaný a s judikaturou Ústavního soudu právně konformní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. písm. g) tr. ř. Podle citovaného procesního ustanovení lze totiž pouze namítat, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávné aplikaci hmotného práva na skutkový stav věci, který byl na úrovních soudů obou stupňů zjištěn a nikoliv vytýkat nesprávné hmotně právní posouzení skutku v podobě těch skutkových zjištění, ke kterým dochází obviněný. Dovolacím důvodem tedy nejsou námitky takové povahy, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i dosáhnout takové změny ve skutkových zjištěních, která by právnímu závěru o jeho vině již neodpovídala. Jinými slovy, nebyla uplatněna žádná námitka o tom, že by přisouzená skutková zjištění nedovolovala přijetí právního závěru o splněných podmínkách odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Státní zástupkyně dodala, že v souladu s léty ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu je případný zásah do skutkových zjištění obecně možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání. Prohlásila, že taková námitka sice byla předmětným dovoláním uplatněna, aniž však by v této souvislosti bylo konkrétně zdůvodněno, v jakém směru lze vyhodnocení provedeného dokazování označit za zdeformované a vnitřně rozporné a z hlediska přijatých skutkových závěrů naprosto nepoužitelné. V posuzovaném případě rozhodně nelze na podkladě dostupného spisového materiálu dovodit žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Z hlediska věcné povahy použitých dovolacích námitek ovšem ve výše uvedené návaznosti zůstává podstatným, že se zcela míjejí jak s uplatněnými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), popř. l ) tr. ř., tak i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Na předmětné dovolání, které se o použité zákonné dovolací důvody tak jen formálně opírá, je tedy třeba nahlížet jako na dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 55 To 562/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V předmětné trestní věci však se zřetelem k povaze rozhodnutí odvolacího soudu (odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nepřichází v úvahu. Nehledě na to, o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu by nemohlo jít i proto, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem, a z hlediska druhé alternativy je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, lze poznamenat, že s oudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý