ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.598.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 598/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2012 o dovolání obviněných R. T., L. K., a D. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 6 To 395/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 59/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. T., L. K. a D. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 11. 7. 2011, č. j. 9 T 59/2010-2595, uznal obviněné R. T., L. K. a D. B. [dále případně jen „obviněný(í)“ nebo „dovolatel(é)“] vinnými jednáním popsaným ve výroku citovaného rozsudku, které právně kvalifikoval u obviněného R. T. v bodech 1) – 3), 5) jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku, u L. K. v bodě 5) jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, a u D. B. v bodech 1), 5) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Za tuto trestnou činnost uložil obviněnému R. T. podle §283 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému L. K. podle §283 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (v rozsudku přesně specifikované), a obviněnému D. B. za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 2010, č. j. 3 T 27/2010-160, a za další sbíhající se trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2010, č. j. 80 T 149/2009-291, podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky o trestech z právě citovaných rozsudků Okresního soudu v Karviné a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V této souvislosti je vhodné poznamenat jednak to, že soud prvního stupně citovaným rozsudkem uznal vinnými a uložil tresty ještě dalším třem obviněným (F. S., D. V. a E. S.), jednak to, že v této věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho původní rozsudek ze dne 26. 1. 2011, č. j. 9 T 59/2010 - 2243, a usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření z téhož dne, č. j. 9 T 59/2010-2270, byly usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, č. j. 39 To 9/2011-2432, a č. j. 39 To 16/2011-2449 zrušeny a věci mu byly vráceny k dalšímu řízení.
Proti (v pořadí druhému) rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 7. 2011, č. j. 9 T 59/2010-2595, podali odvolání okresní státní zástupce (ten tak učinil – s výjimkou obviněného D. V. – v neprospěch všech obviněných) a obvinění F. S., R. T., L. K., D. B. a E. S.
Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 6 To 395/2011, tak, že z podnětu odvolání okresního státního zástupce napadený rozsudek v trestní věci obviněných F. S., R. T., L. K., D. B. a E. S. podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněné nově uznal vinnými skutky popsanými již v rozsudku nalézacího soudu, které právně kvalifikoval u obviněného R. T. v bodech 1), 2), 4), 6) jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku, za což mu podle §283 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, u obviněného L. K. v bodech 2), 3), 6) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za což mu podle §187 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (1 ks skleněné trubičky délky 22cm, 1 ks igelitového sáčku – dealerák, obsahující 0,28g metamfetaminu, které jsou uskladněny u PČR KŘP Ms kraje, SKPV Č. T.), a u obviněného D. B. v bodech 1), 2), 4), 6) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., přičemž za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 3 T 27/2010, a sbíhající se trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 80 T 149/2009, mu uložil podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, když současně zrušil výroky o trestech z citovaných rozsudků Okresního soudu v Karviné a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud dále z podnětu odvolání okresního státního zástupce znovu uznal vinnými a uložil tresty i obviněným F. S. a E. S. Odvolání obviněných F. S., R. T., L. K., D. B. a E. S. zamítl podle §256 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali dovolání obvinění R. T., L. K. a D. B.
Obviněný R. T. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Kříže a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že obě rozhodnutí nižších soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl v něm, že odvolací soud v jeho věci užil nesprávnou právní kvalifikaci, pominul zásadu totožnosti skutku a nesprávně právně posoudil jeho účast na trestné činnosti dalších pachatelů. Nesprávnost právní kvalifikace skutku spatřoval rovněž v tom, že postupoval podle nového trestního zákoníku, ačkoliv nová právní úprava pro něj není příznivější, jelikož v ustanovení §283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku je zakotveno postižení speciální recidivy, což v úpravě účinné do 31. 12. 2009 nebylo.
Dovolatel dále považoval za zjevnou nesprávnost hodnocení svého jednání jako účastenství na trestné činnosti dalších pachatelů, neboť se jednalo maximálně o pomoc, která spočívala v tom, že poskytl jiným osobám prostory svého rodinného domu. V této souvislosti odkázal na písemné vyhotovení odvolání, v němž celou tuto problematiku podrobně zpracoval.
Následně obviněný vyjádřil nesouhlas s použitím výpovědi spoluobviněného P. S. jako důkazu. Je přesvědčen, že nelze použít výpověď jiné obviněné osoby, která byla pořízena v přípravném řízení ještě předtím, než proti němu (R. T.) bylo zahájeno trestní řízení. Odvolací soud však P. S. vyslechl ve veřejném zasedání jako svědka, ten však ve velké míře odkázal právě na svoji výpověď z přípravného řízení.
Další výhrady tohoto dovolatele směřovaly k bodu 6) výroku o vině, konkrétně proti formulaci skutkové věty rozsudku a totožnosti skutku. Namítl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí bližší specifikace toho, kterým osobám měl pervitin poskytovat. V rozsudku odvolacího soudu je však jeho jednání již blíže časově konkretizováno a jsou tam uvedeny osoby, kterým měl údajně drogu poskytovat. Takový postup považuje za nepřípustné rozšíření trestního stíhání oproti obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání; v žádném případě se nejedná o totožnost skutku. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 39 To 16/2011 a Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 11 Tdo 1440/2008.
V obecné poloze pak obviněný napadl postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, zejména práci policejního komisaře, který podle jeho názoru nepostupoval v souladu s trestním řádem při provádění výslechů svědků. Bez jakékoli bližší konkretizace poukázal na údajnou nepoužitelnost odposlechů, které prý nebyly pořízeny v souladu s trestním řádem.
V závěru svého podání tento obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a věc jim vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný L. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Karpety a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
K prvnímu z těchto dovolacích důvodů [který v části textu evidentně omylem označil jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] obviněný uvedl, že dne 8. 11. 2010 byla Okresnímu soudu v Karviné doručena námitka podjatosti odůvodněná tím, že předseda senátu dne 14. 9. 2009 pod sp. zn. V49/2009, Nt 6/2009 vydal příkaz k odposlechu, kdy jednou z odposlouchávaných osob byl i on (L. K.). V době vydání příkazu si tedy soudce musel učinit předběžný úsudek o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Dne 6. 12. 2010 bylo vyhlášeno usnesení podle §31 odst. 1 tr. ř., že předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci ve vztahu k obviněnému L. K. Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta.
Dovolatel v této souvislosti poukázal na konkrétní zákonná ustanovení upravující nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, právo na zachování tajemství zpráv podávaných telefonem a obdobnými zařízeními, právo na soukromí, apod. Poukázal také na novelu trestního řádu pod č. 177/2008 Sb., která výrazným způsobem zpřísnila podmínky nařízení odposlechu.
Obviněný dále uvedl, že si je plně vědom, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 odst. 1, 2, 3 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Proto lze také soudce vyloučit z projednání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů. Přesto zásadně nesouhlasil s tím, že soudce, který nařídil odposlech, nebyl vyloučen z dalšího projednání a rozhodnutí věci [odkázal přitom na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. II ÚS 615/2006]. Prý je totiž zřejmé, že soudce si musel učinit závěr o tom, že osoba, vůči níž odposlech nařizuje, se trestné činnosti dopouští.
Tento dovolatel namítl rovněž procesní nepoužitelnost pořízených odposlechů. Do trestního spisu nebyly doloženy detailní výpisy telekomunikačního provozu, policejní orgán doložil pouze přehled o celkově uskutečněném telekomunikačním provozu zájmového telefonního čísla, což považoval za závažné porušení práva na obhajobu. Nesouhlasil ani s nadměrným používáním odposlechů, když navíc při rozhodování o nařízení odposlechu obsahoval spisový materiál pouze přehled o uskutečněných telekomunikačních provozech spoluobviněného R. T.
K druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že jeho jednání nebylo dostatečně prokázáno. Podrobněji rozebral jednotlivé výpovědi svědků (zejména P. E., I. J., P. M. a P. G.) a tvrdil, že v nich jsou značné rozpory, které nebyly odstraněny. Policejní orgán v přípravném řízení neprovedl žádné další úkony jako např. sledování osob nebo předstíraný převod, navíc z pozitivního výsledku toxikologického vyšetření při zatýkání vyplynulo, že byl uživatelem drogy a že ji užíval pro vlastní potřebu.
Obviněný rovněž poukázal na nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, na jejich neúplnost, vznesl také výhrady k procesní použitelnosti výpovědi spoluobviněného P. S. Dovolával se porušení čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99 týkající se aplikační přednosti Úmluvy před Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních, a také na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 375/06.
Dovolatel konečně namítl, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a proto mělo být v souladu s principy presumpce neviny a in dubio pro reo rozhodnuto v jeho prospěch.
S ohledem na stav naprosté důkazní nouze a na to, že rozhodoval vyloučený soudce, obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby, příp. aby podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265 o odst. 1 tr. ř. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný D. B. podal dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marty Koplové a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své dovolání směřoval do výroků o vině v bodech 1), 2), 4) a 6) napadeného rozsudku a rovněž do výroku o trestu.
Dovolatel trval na tom, že v bodě 1) výroku rozsudku se sice účastnil nákupu léků, ale nevěděl, že spoluobviněný P. S. z nich hodlá vyrobit pervitin; on sám žádný pervitin nepřevzal. V té souvislosti také namítl, že soudy obou stupňů náležitým způsobem nezhodnotily provedené důkazy, nepřihlédly k jeho obhajobě a neposoudily míru jeho účasti na trestné činnosti.
K bodům 2) a 4) rozsudku obviněný uvedl, že jeho podíl na procesu výroby nebyl prokázán a že jeho účast na této trestné činnosti spočívala výhradně v distribuci drogy. Dále zpochybnil výpovědi spoluobviněných s tím, že z nich nevyplývají žádné skutečnosti o tom, jak se měl podílet na přípravě výroby pervitinu. Pokud jde o bod 4) rozsudku, byl zde usvědčován pouze výpovědí spoluobviněného P. S., ovšem tato výpověď je v rozporu s jeho obhajobou a také s výpovědí spoluobviněného F. S. Ohledně bodu 6) rozsudku soudům vytkl, že se opíraly o výpověď již zesnulého P. E., přičemž rozpory v ní obsažené nebylo již možno u hlavního líčení odstranit. Stejné pochybnosti shledal i u dílčího útoku, který měl spáchat proti poškozenému J. Č., a proto se domníval, že tyto dva dílčí útoky měly být z výroku o vině vypuštěny.
Tento dovolatel obdobně jako spoluobviněný R. T. vyjádřil rovněž nesouhlas s použitím výpovědi spoluobviněného P. S. z přípravného řízení před odvolacím soudem.
Vzhledem ke všem uvedeným výhradám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřili dva státní zástupci činní u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
První z nich k dovolání obviněného R. T. uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze část námitek. Pokud jde o právní posouzení jednání obviněného podle novější právní úpravy oproti právní úpravě účinné v době spáchání činu, tato námitka zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, je však zjevně neopodstatněná. Podle právní úpravy uvedené v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. by bylo třeba obviněného postihnout jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., s čímž by pro něj byly spojeny důsledky uvedené v ustanovení §42 tr. zák., tj. obligatorní uložení trestu v horní polovině zákonné trestní sazby, jejíž horní hranice je zvýšena o jednu třetinu. Oproti tomu posouzení podle nové právní úpravy je pro obviněného příznivější, neboť předchozí odsouzení [rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 6 T 274/2005 pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.] je již zahrnuto v ustanovení §283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Opětovnému přičítání této okolnosti ve smyslu §59 trestního zákoníku by tak bránila zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti vyplývající z §39 odst. 4 trestního zákoníku. Z hlediska celkového dopadu pro obviněného je tak nová právní úprava pro obviněného příznivější, než by bylo právní posouzení podle úpravy uvedené v trestním zákoně č. 140/1961 Sb.
K namítané vadě údajně nesprávného použití výpovědi dříve spoluobviněného P. S. státní zástupce uvedl, že tato námitka se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto státní zástupce toliko odkázal na závěry odvolacího soudu (str. 14 až 16 napadeného rozsudku).
K námitce obviněného stran nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako spolupachatelství zločinu, jímž byl uznán vinným, státní zástupce uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá jen formálně. Obviněný se totiž domáhal, aby byl učiněn jiný, pro něho příznivější skutkový závěr ohledně jeho účasti na spáchané trestné činnosti. Tento závěr však soudy obou stupňů učinily správně na základě řádně provedeného dokazování, když účast obviněného přímo na výrobě pervitinu vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů. Na základě logického výkladu důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. přitom tyto soudy dovodily, že tento dovolatel se podílel přímo na výrobě pervitinu tím, že při této výrobě asistoval, jakkoli si lze představit i podrobnější popis jeho podílu na této činnosti. Pochybnosti pak nepanují ani ohledně samotné distribuce pervitinu obviněným, z níž je usvědčován výpověďmi dalších osob a provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu.
V případě námitky nedodržení totožnosti skutku a nepřípustného rozšíření obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání státní zástupce uvedl, že se soudy obou stupňů opíraly důvodně i o vymezení skutku v souladu s teorií jednoty skutku, jak byla pro oblast drogové trestné činnosti vyložena v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, přičemž na základě těchto závěrů dovodily, že se jedná v daném případě o jediné jednání, tj. jediný skutek. Pak není vadný závěr soudů obou stupňů, že pro tento skutek lze uznat obviněného vinným, protože následná „distribuce neoprávněně vyrobené psychotropní látky“ je pouze jinou formou spáchání téhož trestného činu. Distribuce psychotropní látky tak byla v podstatě „akcesorickou“ činností k nedovolené výrobě této látky.
Podle státního zástupce se s námitkami dovolatele stran údajně nesprávného postupu policejního orgánu v přípravném řízení podrobně a přiléhavě vypořádal soud již prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 9, přičemž proti jeho závěrům nelze nic namítat. Námitka údajné nepoužitelnosti provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu ve smyslu §88 tr. ř. je pak do té míry nekonkrétní, že se k ní nelze relevantně vyjadřovat.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce uvedl, že námitky obviněného R. T. jsou dílem zjevně neopodstatněné, dílem nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [v textu vyjádření je zřejmě v důsledku písařské chyby citováno ustanovení §265i odst. 1 písm. i) tr. ř.], a souhlasil s tím, aby tak učinil v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Další státní zástupce ve vyjádření k dovoláním obviněných D. B. a L. K. uvedl, že oba obvinění zejména zpochybnili skutkový stav věci z pohledu §2 odst. 5 tr. ř. s argumentem, že trestná činnost jim nebyla prokázána. Fakticky se tak domáhali odlišného právního posouzení skutků, a to výlučně ve vazbě na revizi způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění soudu, která považovali za nesprávná; navrhovali přitom doplnění dokazování o provedení konkrétních úkonů.
Podle státního zástupce veškeré tyto námitky, byť formálně odkazují na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují do roviny skutkových zjištění soudů, napadají jejich správnost a úplnost, jakož i rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů. Obě soudní rozhodnutí však obsahují zákonem požadované náležitosti (§125 odst. 1 tr. ř.), ze kterých je patrno, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, o které důkazy opřely soudy svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudků je též zřejmé, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněných, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Státní zástupce odmítl tvrzení obviněného L. K., že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Z ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. se podává, že po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba. Jedná se přitom
o taxativní výčet, přičemž jako důvod vyloučení soudce není uveden případ, kdy tento vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř., proto nepřiznal námitce obviněného žádnou relevanci.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání těchto obviněných podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a souhlasil, aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil souhlas s postupem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání přípustná §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud obviněný L. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř ., je třeba uvést, že tento důvod dovolání je dán tehdy, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě by mohlo být relevantní ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Výčet těchto tří způsobů, jimiž soudce zasahuje do přípravného řízení, je taxativní, což znamená, že jiné způsoby jeho ingerence do přípravného řízení samy o sobě nejsou důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. Z toho vyplývá, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř.
Je však třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v §30 odst. 2 tr. ř., nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, že u něho lze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce činil byť jen předběžný úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký trestný čin a zda jeho pachatelem je obviněný, obdobně jako např. při rozhodování o vazbě a při vydání příkazu k zatčení.
Nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je podle §88 odst. 1 tr. ř. podmíněno tím, že je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Již z toho, jak jsou koncipovány podmínky nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je zřejmé, že soudce nemusí činit žádné závěry o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, zejména ne ve vztahu ke konkrétní osobě, a zaujímat tak, byť jen předběžně a v úrovni pravděpodobnosti, stanovisko k otázce viny určitého obviněného.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný L. K. již dne 8. 11. 2010 vznesl námitku podjatosti, která spočívala v tom, že předseda senátu Okresního soudu v Karviné rozhodující v předmětné věci má být vyloučen z vykonávání úkonů v této trestní věci, protože v přípravném řízení rozhodoval o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Okresní soud v Karviné o této námitce rozhodl usnesením ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 9 T 59/2010 (č. l. 2133 trestního spisu) tak, že předseda senátu není podle §31 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů v dané trestní věci; rozhodnutí soud odůvodnil tím, že při rozhodování o nařízení odposlechů se předseda senátu nezabýval tím, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, ale pouze zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro vydání příkazu, resp. nařízení.
Proti citovanému usnesení podal obviněný stížnost, o níž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2011, č. j. 6 To 5/2011-2166, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že soudce v rozhodnutí ze dne 14. 9. 2009 (v době nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) žádný předběžný úsudek nečinil, v odůvodnění příkazu navíc pouze konstatoval, že vzhledem ke dvěma SMS zprávám zaslaným L. K. v té době již podezřelému R. T. bude teprve posuzováno, zda se podílel na distribuci drog či nikoliv. V souvislosti s nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu u obviněného L. K. v přípravném řízení neřešil soudce žádné otázky a nebyl konfrontován s žádnými okolnostmi, které by jakkoli prejudikovaly jeho rozhodnutí o vině tohoto obviněného v hlavním líčení. Toto konstatoval v hlavním líčení i soud prvního stupně, který u hlavního líčení přečetl podstatný obsah spisu sp. zn. Nt 6/2009, v němž bylo o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu rozhodnuto.
Nejvyšší soud se s těmito názory obou soudů nižších instancí identifikoval, a proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. K. je v tomto bodě zjevně neopodstatněné.
Všichni tři dovolatelé dále uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z tohoto hlediska některé námitky dovolatelů, které ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohly obstát. Bylo tomu tak především v těch částech jejich dovolání, v nichž napadali buď rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů, nebo provedení (příp. neprovedení) důkazů z jejich strany, anebo způsob hodnocení jednotlivých důkazů [konkrétně když obviněný R. T. kritizoval práci policejního komisaře, který prý nepostupoval v souladu s trestním řádem při provádění výslechů svědků, nebo když bez jakékoli bližší konkretizace poukázal na údajnou nepoužitelnost odposlechů, které prý nebyly pořízeny v souladu s trestním řádem; dále když obvinění L. K. a D. B. soudům vytýkali, že neodstranily rozpory ve výpovědích některých svědků, nebo když se domáhali provedení dalších důkazů, příp. když obviněný D. B. uváděl, že nevěděl, že z léků budou vyrábět pervitin, že on sám žádný pervitin nepřevzal, apod.]. Takovou argumentací dovolatelé totiž napadali primárně správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhali jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky těchto dovolatelů stojí mimo jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Jednotliví dovolatelé (a z nich především obviněný L. K.) dále poukazovali na údajně nesprávný procesní postup soudů, konkrétně na použití výpovědi spoluobviněného P. S. jako stěžejního důkazu. Tvrdili, že tento obviněný byl v přípravném řízení vyslechnut jako první a v době, kdy proti ostatním obviněným ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, v důsledku čehož se nemohli ani oni ani jejich obhájci tohoto výslechu účastnit. Soudy obou stupňů však tento důkaz v rámci řízení použily a také na jeho základě rozhodly o vině. V takovém postupu dovolatelé spatřovali porušení svých základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod, příp. v Úmluvě, a porušení zásady kontradiktornosti řízení (oprávněnost svých nároků přitom dokumentovali odkazy na judikaturu Ústavního soudu).
I když tato námitka příliš nekoresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích v minulosti opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).
V posuzované věci byla uvedená námitka nezákonnosti procesního použití výpovědi obviněného P. S. využita různými obviněnými několikrát a snad ve všech stadiích řízení. Soudy nižších stupňů se jí řádně a pečlivě zabývaly, své závěry důkladně zdůvodnily a odkázaly přitom (mimo jiné) i na judikaturu Ústavního soudu. Tak například odvolací soud na str. 15 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že u hlavního líčení dne 13. 7. 2010 byla výpověď obviněného P. S. za přítomnosti všech obviněných a jejich obhájců přečtena podle §207 odst. 2 tr. ř. a všem obviněným bylo umožněno, aby se k této výpovědi vyjádřili. Následně u hlavního líčení dne 1. 10. 2010 obviněný P. S. po řádném poučení sám uvedl, že se na svou výpověď z přípravného řízení odvolává (byť dále odmítl vypovídat). Obvinění tedy mohli využít všech svých procesních práv, neboť kontradiktornost řízení byla v tomto stadiu řízení zachována. Navíc pak výpověď tohoto spoluobviněného nestála v procesu dokazování osamoceně, ale byla podpořena dalšími důkazy. Dovolatelům proto nelze přisvědčit v jejich tvrzení, že jim bylo upřeno právo na spravedlivé projednání věci.
Pokud jde o další (níže rozvedené) námitky obviněných, Nejvyšší soud je sice považoval za relevantní, zároveň však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Dovolatel R. T. namítal nesprávnost aplikace ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku ze strany soudů obou instancí, když tvrdil, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (konkrétně podle §187 odst. 1, příp. odst. 2 tr. zák.), neboť je pro něj příznivější.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle §2 odst. 1 trestního zákoníku platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Při řešení časové působnosti je tedy třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je tedy podstatné porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962, č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. trest.). Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. trest.).
Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku (resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák.) pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 11/1991 Sb. rozh. trest. a stanovisko Nejvyššího soudu Tpjn 302/2010 Sb. rozh. trest.).
Všechna tato hlediska měly soudy obou stupňů při svém rozhodování na zřeteli, neboť obviněný zmíněnou námitku uplatňoval v průběhu trestního řízení opakovaně. Nejprve se jí zabýval soud prvního stupně, který podrobně zhodnotil úpravu platnou do 31. 12. 2009, porovnal ji s úpravou nového trestního zákoníku, posoudil také znak skutkové podstaty spáchání trestné činnosti ve „větším rozsahu“ a zohlednil recidivu pachatele. Nemenší pozornost věnoval této problematice i soud odvolací. Jelikož oba soudy nižších stupňů při aplikaci shora uvedených východisek na posuzovaný případ a se zřetelem na skutkové okolnosti případu vyložily ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku v souladu s aktuální judikaturou a úměrně tomu použily přiléhavou právní kvalifikaci jednání obviněného R. T. jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, která je pro obviněného příznivější, považuje i Nejvyšší soud jejich rozhodnutí za správná a zákonná.
V podrobnostech stačí odkázat jak na příslušné pasáže rozhodnutí obou soudů nižších instancí, tak na přiléhavou argumentaci obsaženou ve vyjádření státního zástupce. Napadená rozhodnutí jsou i v souladu se současnou judikatura soudů, která je po určitém vývoji již poměrně konstantní. Aniž by bylo zapotřebí obsah jednotlivých judikátů blíže rozvádět, stačí souhrnně poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 12/2011 Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 1/2006 Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 Tdo 620/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, Svazek 25, č. T 608, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 15, č. T 787, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 12/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 631/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 609/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 795/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 673/2011).
Pokud obviněný R. T. v rámci výhrad k použité právní kvalifikaci rovněž namítl, že se u něho jednalo o spolupachatelství ve formě pomoci, nikoliv o spolupachatelství na zločinu, jímž byl uznán vinným, je třeba (ve shodě se státním zástupcem) uvést, že tato výhrada deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá jen formálně. Dovolatel se totiž domáhal toho, aby byl učiněn jiný, pro něho příznivější skutkový závěr ohledně jeho účasti na spáchané trestné činnosti. Tento závěr však soudy obou stupňů učinily zcela správně na základě řádně provedeného dokazování, když na základě logického zhodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. dovodily, že tento obviněný se podílel přímo jednak na výrobě pervitinu tím, že při ní asistoval, jednak na jeho distribuci.
Tento dovolatel ke skutku popsanému pod bodem 6) odsuzujícího rozsudku dále namítl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly některé okolnosti upřesněny, že chyběla bližší specifikace osob, kterým měl drogu distribuovat, a že až v rozsudku jsou tyto údaje upřesněny. To považoval za porušení totožnosti skutku.
K tomu je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že zásada obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.) se promítá do ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., neboť povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je důsledkem obžalovací zásady. Tím zákon zároveň stanoví požadavek zachovat totožnost skutku , protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, jak je obsaženo v obžalobě, a tyto meze nesmí překročit.
Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale je nutné tuto otázku zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně) rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce srov. například Šámal P. a kol.: Trestní řád, Komentář – díl II, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 1681). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben , povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení.
Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti rovněž nevzniknou, jestliže při úplné shodě v popisu skutkových okolností v obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout; přičemž soud může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků dokazování. Jestliže v takovém případě nedojde ke shodě mezi jednáním původně uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku alespoň totožnost způsobeného následku. To zároveň platí i naopak.
V posuzované věci došlo na základě soudem provedeného dokazování k posunu ve skutkových zjištěních (oproti usnesení o zahájení trestního stíhání i obžalobě) potud, že obviněný R. T. v bodě 6) výroku o vině odsuzujícího rozsudku nabídl, prodal, poskytl zdarma nebo formou protislužby jiným osobám pervitin. Odvolací soud tím vyjádřil další alternativu objektivní stránky zvlášť závažného zločinu, kterým byl obviněný uznán vinným. Totožnost skutku tak byla nepochybně zachována.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání všech tří dovolatelů odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný L. K. v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Okresního soudu v Karviné takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. v předkládací zprávě neučinil a pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a