ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2769.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2769/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , bytem v B., zastoupené Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalovanému P. P. , bytem v B., zastoupenému JUDr. Robertem Kameníkem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 138/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2012, č. j. 49 Co 276/2010-334, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů. Předmětem vypořádání učinila movité věci, na jejichž vypořádání se účastníci dohodli. Dále žádala vypořádání výnosů z obchodní společnosti Moravec a Prýma, v. o. s., kde je žalovaný společníkem, nemovitostí a nedoplatku hypotéčního úvěru.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, č. j. 33 C 138/2004-269, vypořádal společné jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku, do vlastnictví žalovaného pak movité věci uvedené ve výroku II. rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalovaného rovněž přikázal ve výroku III. rodinný dům, nacházející se na pozemku, to vše v katastrálním území Ž. a obci B. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Žalovanému soud prvního stupně uložil povinnost žalobkyni zaplatit na vypořádacím podílu částku ve výši 629.418,19 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku). Zároveň každému z účastníků přikázal k úhradě částku 452.655,19 Kč s příslušenstvím, která dohromady představovala částku poskytnutou manželům z hypotéčního úvěru (výroky V. a VI. rozsudku). Ve výrocích VII. a VIII. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 24. dubna 2004. Účastníci nabyli za trvání manželství předmětné nemovitosti, na které jim byl poskytnut ze strany GE Money Bank a. s. hypotéční úvěr ve výši 1.316.000,- Kč, přičemž nesplacená jistina tvořila ke dni zániku společného jmění manželů částku ve výši 1.232.895,04 Kč. Obvyklá cena těchto nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem na 1.900.000,- Kč. Po zániku společného jmění manželů úvěr splácel žalovaný ze svých výlučných prostředků a zaplatil částku 610.305,63 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný se stal před uzavřením manželství společníkem ve společnosti Moravec a Prýma, v. o. s. Pokud jde o movité věci, zde soud prvního stupně opět vyšel při zjištění jejich ceny ze znaleckých posudků a věci přikázal účastníkům do vlastnictví podle jejich dohody. Mezi účastníky nebylo rovněž sporu o tom, že předmětné povinnosti mají být přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně přikázal každému z manželů polovinu nesplacené jistiny úvěru spolu s v budoucnu vzniklými úroky. Zohlednil přitom, že žalovaný po zániku společného jmění manželů na společný dluh plnil ze svých výlučných prostředků. Pokud jde o vypořádání výnosů z obchodního podílu žalovaného, soud prvního stupně je do masy společného jmění manželů nezahrnul, neboť tyto výnosy představovaly příjem žalovaného a byly za trvání manželství – podobně jako mzda žalobkyně – spotřebovány.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. března 2012, č. j. 49 Co 276/2010-334, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 532.079,-Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích V. a VI. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že každému z manželů přikázal k zaplacení dluh z hypotéčního úvěru u GE Money Bank, a.s. ve výši 399.712,05 Kč s příslušenstvím (výrok II. a III. rozsudku odvolacího soudu). V ostatních výrocích odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i s právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že není možné do společného jmění manželů zahrnout hodnotu podílu v obchodní společnosti Moravec a Prýma, v. o. s., protože jej žalovaný nabyl před uzavřením manželství. Výnosy z podnikatelské činnosti žalovaného by se podle názoru odvolacího soudu mohly stát předmětem společného jmění manželů jen tehdy, pokud by existovaly v podobě úspor nebo jiného majetku za ně pořízených. Tento předpoklad v dané věci není naplněn a z dokazování ani nevyplynulo, že by tyto finanční prostředky žalovaný vložil zpět do svého podnikání. Odvolací soud ovšem zohlednil ovšem další splátky úvěru, které žalovaný zaplatil od doby vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ke dni rozhodování odvolacího soudu, čímž změnil výši dluhu, který připadá k úhradě každému z účastníků a výši vypořádacího podílu, který je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Uvedla, že nalézací soudy zcela opomenuly jí tvrzené skutečnosti a označené důkazy o tom, že předmětem vypořádání společného jmění manželů měly být i výnosy plynoucí z obchodního podílu žalovaného jako společníka společnosti Moravec a Prýma v. o. s. Podle jejího názoru je třeba, aby žalovaný nahradil do společného jmění manželů takovou částku, která je rovna kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů. Poukázala na to, že příjmy žalovaného z jeho podnikání za trvání manželství natolik vzrostly, že se po rozvodu manželství stal společníkem další společnosti s ručením omezeným. Vytýká odvolacímu soudu, že došel k nesprávné částce, kterou je žalovaný povinen jí zaplatit na vypořádacím podílu a ,,neprůhledně a matoucím způsobem“ vypořádal společné jmění manželů k budoucímu příslušenství hypotéčního úvěru. Rozsudky nalézacích soudů jsou podle jejího názoru nepřezkoumatelné a problematicky vykonatelné. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. března 2012, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč,- a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen „Soubor“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Žalobkyně v dovolání především namítá, že „nalézací i odvolací soud zcela opomenul žalobkyní tvrzené skutečností a jí označené důkazy o tom, že předmětem vypořádání společného jmění manželů musí být i výnosy plynoucí z obchodního podílu žalovaného jako společníka veřejné obchodní společnosti Moravec a Prýma, v. o. s.“.
V tomto směru ani soud prvního stupně ani soud odvolací vypořádání výnosů neprovedly, a potud práva a povinnosti účastníků vymezily stejně. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v této části potvrzující a dovolání by bylo přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v této části přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je ve vztahu k požadavku na vypořádání výnosů dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání ve vztahu k výnosům neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by v této části mohlo zakládat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Obsah dovolací námitky vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., prostřednictvím kterého nalézacím soudům vytýká, že se nezabývaly tvrzenými skutečnostmi, jimiž se domáhala vypořádání výnosů plynoucích z obchodního podílu žalovaného. Přestože prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání ve vztahu k otázce vypořádání výnosů z obchodního podílu založit nelze, pro úplnost dovolací soud, že nalézací soudy touto vadou řízení nezatížily.
Odvolací soud správně, výstižně a přesvědčivě vyložil, že předmětem vypořádání se mohly stát výnosy z účasti žalovaného na podnikání obchodní společnosti, které v době zániku společného jmění existovaly v podobě úspor nebo jiného majetku (majetkových hodnot) z těchto výnosů pořízených, protože výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství patří do společného jmění manželů. V případě, že by žalovaný tyto výnosy (jejich část) vložil zpět do svého podnikání v obchodní společnosti Moravec a Prýma, v. o. s., šlo by o použití prostředků společného jmění manželů na oddělený majetek žalovaného, který by měl do společného jmění vrátit. Ke dni zániku manželství by tedy žalovaný měl podle §149 odst. 2 nahradit, co ze společného majetku bylo takto vynaloženo na jeho ostatní (samostatný, oddělený majetek).
Nalézací soudy však v daném ohledu uzavřely, že v průběhu řízení nevyšlo najevo (a žalobkyně to ani přes výzvy soudu prvního stupně netvrdila), že by výnosy z tohoto odděleného majetku žalovaný vložil zpět do jeho podnikání v uvedené obchodní společnosti. Vyšly naopak z toho, že výnosy byly za trvání manželství účastníky společně spotřebovány. Závěr soudů, že za této situace se nemohou výnosy v podobě příjmů do vypořádání společného jmění manželů promítnout, je tak správný.
Dovolatelka ostatně s těmito konkrétními názory a závěry nalézacích soudů v právní rovině nijak nepolemizuje, když jim naopak pouze v obecné rovině vytýká, že se otázkou výnosů vůbec nezabývaly. Nepřiléhavě v této souvislosti odkazuje – jak správně vystihl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí – na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, jenž však na souzenou věc nedopadá, neboť jeho obsahem je otázka vypořádání podniku jakožto výsledku podnikatelské činnosti fyzické osoby, nikoliv otázka vypořádání výnosů vztahujících se k podílu v právnické osobě – veřejné obchodní společnosti.
Dovolatelka dále namítá, že soudy pochybily rovněž „pokud jde o vypořádání hodnoty podílu žalobkyně na rodinném domu objektu bydlení na ul. S. a ostatních pozemků a nemovitostí a při výpočtu odpovídající výše vyrovnávacího podílu, a to zejména při výpočtu jeho výše, ale i při určení výpočtu výše vypořádacích podílů“.
Vzhledem k tomu, že dovolání ve vztahu k této námitce neobsahuje žádnou další argumentaci, není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti a závěry považuje dovolatelka za nesprávné a k čemu by se měla vázat přezkumná činnost dovolacího soudu. Pokud jde o vypořádání nemovitostí mezi účastníky, i zde soudy obou stupňů vymezily práva a povinnosti účastníků shodně; dovolání by proto mohlo být přípustné opětovně pouze při existenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Ani zde však dovolatelka nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku, která by měla zakládat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Lze-li snad usuzovat, že poukazuje dovolatelka dále v dovolání na nesprávné vypořádání hypotéčního úvěru, ani zde neformuluje žádnou právní otázku a dovolání v daném směru neobsahuje žádnou argumentaci. Soudy obou stupňů přikázaly úročený hypotéční dluh každému z účastníků jednou polovinou a i potud je rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující; přípustnost dovolání by byla opětovně dána pouze v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Postup soudů má oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 890 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2206/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). S tímto způsobem vypořádání dovolatelka v dovolání ostatně nijak nepolemizuje.
Naznačuje-li – opětovně ve zcela obecné a nekonkrétní poloze – nesouhlas s tím, že soudy do vypořádání hypotéčního úvěru promítly i jeho „budoucí příslušenství“, není tato námitka důvodná, neboť rozhodnutí nalézacích soudů je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113, Nejvyšší soud vyložil, že stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu. Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování soudu. Vypořádání hypotéčního úvěru účastníků nalézacími soudy bylo provedeno v souladu s tímto rozhodnutím a soud prvního stupně také na ně výslovně odkázal. Ani zde ostatně dovolatelka žádné konkrétní námitky neuplatňuje.
Měnící část rozsudku odvolacího soudu vůči rozsudku soudu prvního stupně odráží toliko tu skutečnost, že odvolací soud promítl do svého rozhodnutí okolnost, že hypotéční úvěr hradil po zániku společného jmění manželů pouze žalovaný, a zohlednil výši provedených úhrad do vyčíslení výše dluhu ke dni rozhodování odvolacího soudu a způsobu vypočtu vypořádacího podílu. V této části by dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Postup odvolacího soudu je zcela ve shodě s výše uvedeným rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 14/2006, v němž dovolací soud vyložil, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil. Z tohoto pravidla odvolací soud beze zbytku vycházel a ani zde dovolatelka s konkrétními závěry odvolacího soudu žádnou věcnou polemiku nevede.
Namítá pouze, že „netuší komu a jakým způsobem má platit, stejně tak od kdy“ a rozhodnutí nalézacích soudů považuje za nepřezkoumatelná a „problematicky vykonatelná“.
Tato námitka není důvodná.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že jediná platební povinnost, která je rozhodnutím soudů založena, není platební povinností dovolatelky, ale povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni 532 079,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dovolacímu soudu proto není zřejmé, v čem by měla spočívat „problematická vykonatelnost“ rozsudků.
Spojuje-li snad dovolatelka svou pochybnost o své platební povinnosti s vypořádaným hypotéčním úvěrem, aniž by to však v dovolání výslovně uvedla, poukazuje dovolací soud, že její platební povinnost vůči GE Money Bank, a. s., vyplývající z hypotéčního úvěru reg. č. HY01112800 není rozhodnutím nalézacích soudů nijak dotčena, neboť výrok rozsudku v řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství není závazný pro jejich věřitele (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 250/2002, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1979). Z hlediska její platební povinnosti vůči GE Money Bank, a. s., je stále rozhodný obsah smlouvy o hypotéčním úvěru. Jestliže nalézací soudy přikázaly každému z účastníků dluh z hypotéčního úvěru v rozsahu jedné poloviny, jedná se o vypořádání uvedeného závazku v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů tak, že v souvislosti s vypořádáním tohoto závazku v řízení o vypořádání společného jmění manželů žádnému z účastníků vůči sobě platební povinnost spojená s hypotéčním úvěrem není založena. Pro úplnost dovolací soud dodává, že mezi účastníky by mohl v budoucnu vzniknout nárok na vzájemné plnění v souvislosti s hypotéčním úvěrem tehdy, pokud by některý z nich uhradil vůči hypotéčnímu věřiteli (v souladu se smlouvou o hypotéčním úvěru) částku vyšší, než činí jedna polovina hypotéčního úvěru.
Dovolacímu soudu není ani zřejmé, v čem by měla spočívat nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu a dovolatelka tuto výhradu také nijak nekonkretizuje.
V rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 45, dovolací soud vyložil, že v řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství musí být z odůvodnění rozsudku jednoznačně zřejmé, jak soud dospěl k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhému účastníku. Výpočet této částky má být natolik přehledný, aby se kdokoli mohl přesvědčit o jeho správnosti. Pokud odůvodnění rozsudku takový výpočet neobsahuje, je rozsudek nepřezkoumatelný, a řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tomuto požadavku rozhodnutí odvolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností dostojí a je v souladu také s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. vymezujícím náležitosti odůvodnění rozsudku. Odvolací soud jasně uvedl, z čeho učinil skutkové zjištění o výši dluhu na hypotéčním úvěru a osobě splácející hypotéční úvěr po zániku společného jmění manželů (zpráva GE Money Bank a. s.) a zcela srozumitelně, přehledně a přesvědčivě v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jakým způsobem dospěl k určení výše vypořádacího podílu žalobkyně v návaznosti na rozsah a hodnotu věcí přikázaných jednotlivým účastníkům a s přihlédnutím k platbám žalovaného na úhradu hypotéčního úvěru učiněným po zániku společného jmění manželů. Dovolací soud proto na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu pro stručnost odkazuje (str. 5, odst. 2, 3 rozsudku) a uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je přezkoumatelné; ostatně ani zde dovolatelka svou výhradu vůči přezkoumatelnosti opětovně žádným způsobem nekonkretizovala.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněné dovolací důvody nejsou naplněny, rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolacích námitek správné, a proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu