ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3044.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3044/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. D. , bytem v O. – Z., V. 106/2538, zastoupeného JUDr. Martinou Hrazdílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, proti žalované I. V. , bytem v O. – B. L., B. Č. 6, zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 22, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 239/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 24. srpna 2010, č. j. 11 Co 198/2010-265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010, č. j. 11 Co 198/2010-265, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vypořádání společného jmění účastníků s tím, že jeho manželství se žalovanou zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dne 15. listopadu 2002.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 16 C 239/2005-244, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci z titulu vypořádání společného jmění manželů částku 149 199,- Kč. Ve výroku II. pak soud prvního stupně žalobu ve výši přesahující tuto částku zamítl. V témže výroku zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byl v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádán jeho dluh ve výši 23 434,- Kč a doplatek novomanželské půjčky ve výši 7 539,- Kč. Ve výroku III. soud prvního stupně zamítl „protižalobu“ žalované v části, ve které se domáhala, aby byly vypořádány v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů také její dluhy ve výši 16 667,- Kč, 19 333,- Kč a nárok na zaplacení částky ve výši 29 000,- Kč vůči žalobci. Ve výroku IV. zastavil řízení o „protižalobě“ žalované v části, ve které se domáhala vypořádání žalobci vyplacené dávky penzijního připojištění (odbytného) v částce 9 542,60 Kč. Ve výrocích V. - IX. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal na základě obsáhlého dokazování za prokázané, že účastníci již od listopadu roku 1995 společně nehospodařili. Žalobce platil na výživu jejich dcery nízké částky výživného, a proto byla žalovaná nucena čerpat půjčky od paní S. a paní R. Účastníci měli ve společném nájmu družstevní byt č. 11 nacházející se v budově č. p. 993 v O. – B. L. na ulici B. V. 16. Pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně pak bylo rozhodnuto, že výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stala žalovaná. Po převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu na její osobu se žalovaná snažila pro žalobce zajistit bytovou náhradu, ten však její nabídku ignoroval. Soud prvního stupně nepovažoval za prokázanou existenci půjčky ve výši 23 434,-Kč, kterou měl žalobce získat od svých rodičů na platby nájemného a služeb spojených s užíváním předmětného bytu od roku 1992 do roku 2004. Žalobce splácel novomanželskou půjčku od roku 1991, avšak neprokázal tvrzený nedoplatek ve výši 7 539,- Kč. Přijal však půjčku poskytnutou panem G., která byla mezi účastníky nesporná. Nespornou taktéž účastníci označili půjčku poskytnutou žalobci panem H. ve výši 26 400,- Kč. Naproti tomu půjčky poskytnuté žalované paní S. a R. vzal soud prvního stupně za prokázané jen částečně. Od roku 1995 žalobce neprováděl žádné zvýšené investice do společné domácnosti a společné hospodaření se žalovanou neprokázal. Nespornou učinili účastníci hodnotu členských práv předmětného bytu ve výši 480 000,-Kč. Soud prvního stupně zjistil, že členská práva a povinnosti k předmětnému bytu byla převedena na pana M. S., kterému je žalovaná převedla se slevou ve výši 200 000,-Kč, neboť žalobce měl stále právo předmětný byt užívat, jelikož nepřijal bytovou náhradu nabízenou žalovanou. Soud prvního stupně přitom zohlednil, že pro žalobcův zdravotní stav bylo zajištění bytové náhrady ze strany žalované ztíženo. Soud však vzal za prokázanou výši členských práv k předmětnému bytu ve výši 430 000,- Kč, protože od částky učiněné v řízení nespornou odečetl slevu pouze ve výši 50 000,- Kč z výše uvedených důvodů.
Soud prvního stupně vypořádal společné jmění účastníků tak, že od hodnoty členských práv k předmětnému bytu (430 000,- Kč) odečetl půjčku poskytnutou žalobci ve výši 26 400,-Kč a půjčky poskytnuté žalované ve výši 33 333,- Kč a 38 667,- Kč. Žalované uložil úhradu 60 % z částky 430 000,-Kč, neboť přihlédl k tomu, že pečovala o domácnost a rodinu. Uložil jí však zaplatit obě zmíněné půjčky a uhradit žalobci polovinu půjčky poskytnuté panem H. (13 200,- Kč). Žalobci uložil k úhradě žalované polovinu půjček poskytnutých paní S. a R. Dospěl k závěru, že by měla žalovaná získat z vypořádání společného jmění manželů částku ve výši 208 801,- Kč. Žalobce by pak měl zaplatit půjčku panu H. ve výši 26 400,- Kč a získat 40 % z částky 430 000,- Kč. Mělo by se mu pak celkově dostat částky ve výši 122.799,- Kč.
Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 24. srpna 2010, č. j. 11 Co 198/2010-265, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 194 000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je „neobvykle formulován“. Vytkl soudu prvního stupně, že nerespektoval standardní způsob formulace výroku rozhodnutí soudu ve věcech vypořádání společného jmění manželů, který neuvádí hodnoty, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta nebo řízení zastaveno, ale uvádí celkovou částku, kterou má ten který z účastníků druhému na úplné vypořádání zaplatit, a věci, které se účastníkům přikazují do vlastnictví. Odvolací soud vyšel na rozdíl od soudu prvního stupně z ceny členských práv a povinností, za kterou je žalovaná prodala M. S., tj. z částky 470 000,- Kč, kterou považoval za zcela přiměřenou. Z výslechu žalované odvolací soud zjistil, že žalobce v bytě fakticky nebydlel, ačkoliv mu žalovaná nezajistila náhradní bydlení. Tomuto jejímu tvrzení však neuvěřil, protože bylo podle názoru odvolacího soudu v rozporu se zjištěními podávajícími se z jiných důkazů. Žalovaná totiž musela prodat byt dříve, než se dozvěděla, že žalobce již v bytě nebydlí. Odvolací soud považoval za správné, že žalovaná poskytla M. S. slevu vzhledem k tomu, že „na předmětném bytě vázlo právo bydlení žalobce“, avšak tuto částku podle jeho názoru nelze zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů. Žalovaná měla podle názoru odvolacího soudu podat návrh na výkon rozhodnutí vyklizením žalobce z předmětného bytu a pak jej převést bez zatížení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o půjčky od paní S. a R. a pana H. Nezohlednil však půjčku, kterou žalobci poskytl pan G. ve výši 23 000,- Kč, neboť ta měla být podle dohody vrácena do června 1997. Odvolací soud nezohlednil ani platby žalobcova otce za nájemné a služby spojené s užíváním předmětného bytu ve výši 23 434,- Kč, neboť nebylo možné vyloučit, že se ze strany žalobcova otce jednalo o dar. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody pro stanovení disparity podílů manželů na společném majetku. Podle jeho názoru byla péče žalované o rodinu zcela standardní. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby měla žalobci zajišťovat jak náhradní byt, tak i zaplatit vypořádací podíl. Žalobce měl podle výroku rozsudku soudu v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu právo v bytě bydlet až do zjištění náhradního bytu. Zajištění náhradního bytu však nemusela nutně poskytnout žalovaná, ale kdokoliv jiný. Odvolací soud však přisvědčil žalované, že po zaplacení vypořádacího podílu již žalobce právo na bydlení v předmětném bytě mít nebude.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř). Uplatňuje také dovolací důvod spočívající v tom, že skutková zjištění přijatá odvolacím soudem nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka výslovně napadla pouze závěr odvolacího soudu, kterým neshledal důvod pro stanovení disparity podílů účastníků na společném majetku. Uvedla, že žalobce naléhal na uzavření sňatku s ní, neboť spolu s ní a jejím synem a společnou dcerou mohli získat třípokojový družstevní byt. Upozornila, že po rozvodu manželství musela zajistit bytovou potřebu pro sebe a dvě nezletilé děti, zatímco žalobce ji zajišťoval pouze pro sebe. Dovolatelka se podle svého názoru zasloužila o nabytí družstevního bytu do společného jmění účastníků, protože s žalobcem netvořila dvoučlennou, ale čtyřčlennou rodinu. Uvedla, že nemohla podat návrh na vyklizení předmětného bytu, neboť žalobce v něm fakticky nebydlel, jak uvedl i svědek M. S. Poukázala také na to, že žalobci náhradní byt zajistila, on se do něj však odmítl odstěhovat. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že slevu poskytnutou nabyvateli M. S. ve výši 200 000,- Kč nelze zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 20 Co 186/2001, podle kterého se tržní cena určí z ceny obvyklé, tedy z ceny, za kterou by bylo možné převést práva a povinnosti spojené s užíváním družstevního bytu nezatíženého právem jiné osoby. Je však třeba odečíst tržní cenu bytové náhrady, kterou je podmíněna povinnost druhého manžela se z bytu vystěhovat. Pouze v případě, pokud by se bytové náhrady manžel „platně vzdal“, nebylo by možné cenu vypořádacího podílu snížit. K takovému vzdání se práva však ze strany žalobce nedošlo. Uzavřela, že příčinou poskytnutí slevy M. S. bylo chování žalobce, který se odmítl nastěhovat do bytu, jenž mu byl jako bytová náhrada zajištěn a obtěžoval nového nabyvatele v předmětném bytě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. srpna 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolatelka především napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že odvolací soud nesprávně vycházel z tzv. parity podílů, ačkoliv měl vypořádání provést na základě tzv. disparity, tj. odchýlení se od rovnosti podílů.
Protože soud prvního stupně z disparity podílů vycházel, je v daném směru rozhodnutí odvolacího soudu měnícím a pro posouzení otázky disparity podílů je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka dále napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k vypořádání členského podílu v bytovém družstvu, že na rozdíl od soudu prvního stupně při tomto vypořádání nezohlednil slevu, kterou poskytla nabyvateli členského podílu ve vztahu ke kupní ceně za tento podíl. Protože soud prvního stupně tuto slevu při vypořádání zohlednil, je i v tomto případě rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím měnícím a dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou; přezkoumal proto napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §149 odst. 2 občanského zákoníku zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání společného jmění manželů může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu 12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem výjimečným, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Podle §149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud se závěry vyslovenými pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis aplikovatelnými i v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů). Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, obou uveřejněných na www.nsoud.cz ).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolatelka spatřovala důvod pro disparitu podílů v okolnosti, že se zasloužila o nabytí členského podílu, s nímž byla spojena možnost užívání družstevního bytu o velikosti 3 + 1 tím způsobem, že „pokud by se žalobcem netvořila rodinu čtyřčlennou, ale pouze dvou člennou“, bytová potřeba by bylo uspokojena „maximálně dvoupokojovým a nikoliv třípokojovým bytem“.
Uvedená okolnost sama o sobě nemůže být důvodem pro odklon od principu rovnosti podílů, neboť v ní nelze spatřovat žádnou výjimečnost v rovině zásluh o nabytí společného majetku. Dovolatelka sama v dovolání uvádí, že její „míru zásluhovosti“ vyhodnotil Okresní soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 293/2002 o zrušení práva společného nájmu a členství v bytovém družstvu tím, že se stala výlučnou nájemkyní a členkou družstva. Uspokojování potřeb rodiny tím, že její bytová potřeba je realizována např. prostřednictvím práv vážících se k nabytí členského podílu v bytovém družstvu nebo prostřednictvím zaměstnavatele některého z manželů je v rodinných vztazích běžná a žádný výjimečný podíl zásluh na nabytí společného majetku nezakládá. Dovolatelka ostatně výslovně uvádí, že to byl žalobce, kdo naléhal na uzavření sňatku hlavně z důvodu možností získání „družstevního bytu pro čtyřčlennou rodinu“. Obdobně ani dovolací poukaz na to, že dovolatelka musela zajišťovat bytovou potřebu pro sebe a dvě nezletilé děti, zatímco žalovaný pouze pro sebe nemůže založit odklon od rovnosti podílů. Žalobkyní uváděná skutečnost je běžným důsledkem rozvodu manželství a svěření dětí do péče některého z rodičů a žádnou mimořádnost v ní spatřovat nelze. V této souvislosti dovolatelka ostatně přehlíží, že její bytová potřeba byla uspokojena právě bydlením v bytě, jehož se stala výlučnou nájemkyní a členkou družstva, zatímco žalovaný měl právo v uvedeném bytě bydlet pouze do zajištění bytové náhrady.
Potud tedy dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl uplatněn právem.
Dovolatelka dále namítala, že ve vypořádání společného jmění manželů se měla promítnout „sleva“ snížením ceny, kterou poskytla nabyvateli členského podílu poté, kdy se žalobce začal dovolávat svého práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady.
Tato námitka není důvodná.
Pro její posouzení jsou určující závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, uveřejněného pod 47/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – je třeba vyjít ze stavu družstevního bytu i obvyklé ceny členského podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu.
K okamžiku zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu totiž výlučný člen družstva získává oprávnění s členským podílem nakládat jako s hodnotou jemu výlučně náležející a pro účely vypořádání společného jmění manželů pak jsou nerozhodné okolnosti a podmínky, za kterých dochází k následnému převodu členského podílu na další osobu; rozhodným je pouze hodnota členského podílu ke dni, kdy zaniká společný nájem družstevního bytu a společné členství v bytovém družstvu. Uvedeným závěrem rozsudku velkého senátu je tak překonán názor předtím vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 3121/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3993, podle kterého v případě, že členský podíl již byl výlučným členem družstva převeden na jinou osobu, vychází se z jeho obvyklé ceny v době převodu. Pokud by však jeho skutečná cena, za kterou byl převeden, převyšovala cenu obvyklou, vypořádá se skutečně získaná cena s tím, že převede-li však rozvedený manžel členský podíl za cenu nižší, než je cena obvyklá, je určující cena obvyklá.
Pro vypořádání společného jmění manžel je proto nepodstatné, jestli dovolatelka poskytla či neposkytla nabyvateli členského podílu „slevu“ z ceny za převod členského podílu, neboť taková skutečnost se ve vztahu k vypořádání hodnoty členského podílu již nemůže v řízení o vypořádání společného jmění manželů nijak promítnout.
Přesto však je dovolání důvodné, neboť žalobkyně v dovolání opodstatněně zpochybňuje i částku 470 000,- Kč představující hodnotu, z níž odvolací soud při vypořádání členského podílu vycházel.
Jak již uvedl dovolací soud výše, při vypořádání členského podílu v bytovém družstvu je rozhodný stav družstevního bytu a cena členského podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu.
Tímto způsobem však odvolací soud nepostupoval. Vyšel totiž z toho, že za základ ceny členského podílu pro vypořádání vzal částku, za kterou dovolatelka v březnu 2005 převedla členský podíl na nabyvatele M. S., kterou považoval za „tržní cenu členských práv a povinností“, která je „zcela přiměřená“.
Tato částka však ničeho nevypovídá o tom, jaká byla hodnota členského podílu ke dni ke dni zániku společného nájmu a společného členství v bytovém družstvu podle jeho stavu k témuž dni. Dovolací soud také nemohl přehlédnout, že pokud byla povinnost žalobce k vyklizení vázána na zajištění bytové náhrady, je nutno při stanovení obvyklé ceny členského podílu ke dni zániku společného nájmu a společného členství v bytovém družstvu vycházet ze skutečnosti, že zde existuje právní zatížení v podobě oprávnění žalobce užívat byt až do zajištění bytové náhrady, které obvyklou cenu členského podílu ovlivňuje snížením jeho ceny. Odvolací soud také žádným způsobem neuvedl, zda jím uvažovaná „tržní cena“ s právem bydlení žalobce počítala či nikoliv; a to tím spíše, že následně dovolatelka poskytla v srpnu 2004 M. S. dodatečnou „slevu“ ve výši 200 000,- Kč z původní částky za převod členského podílu a to v návaznosti na to, že se žalobce začal domáhat zpřístupnění bytu s poukazem na jeho právo bydlení.
Přestože je pro vypořádání členského podílu rozhodná doba a stav členského podílu v době zániku společného členství v bytovém družstvu a společného nájmu družstevního bytu, je nutno přihlédnout k okolnostem případu potud, že za určitých okolností je třeba zohlednit i okolnosti, které nastanou až do rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů.
Tento poukaz činí dovolací soud z toho důvodu, že dovolatelka v řízení opakovaně poukazovala na skutečnost, že žalobce „v bytě nebydlí“. Uvedená okolnost by totiž mohla mít vliv na určení ceny, ze které by bylo nutno vycházet při vypořádání členského podílu. Dovolací soud v usnesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1183/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 8307 – s odkazem na konkrétní judikaturu – vyložil, že v případě, kdy se oprávněný z bytu dobrovolně odstěhuje, zaniká jeho dosavadní právo na zajištění bytové náhrady (bez ohledu na to, co bylo důvodem pro odstěhování se, jde-li o odstěhování se dobrovolné); v takovém případě by bylo nutné vycházet z ceny členského podílu nezatížené dosavadním právem bydlení (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2213/10 – nalus.usoud.cz – když se ztotožnil s názory vyslovenými dovolacím soudem. Následně se k uvedenému názoru dovolací soud přihlásil v rozsudku ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 12, str. 452). V dalším řízení proto bude třeba se zabývat i výše uvedenými závěry dovolacího soudu.
Dovolatelka dále v dovolání vícekrát zdůrazňovala, že bytovou náhradu žalobci opakovaně zajistila; ten se však odmítl do náhradního bytu přestěhovat. Případné skutkové a právní posouzení tohoto tvrzení dovolacím soudem nepřichází do úvahy, neboť touto námitkou se odvolací soud věcně nezabýval. Poukázal na skutečnost, že dovolatelka měla podat návrh na výkon rozhodnutí vyklizením žalobce z předmětného bytu a „po tomto zákonném postupu mohla družstevní byt převést bez dalšího zatížení“. Jestliže žalovaná ve vztahu k této argumentaci tvrdila v dovolání, že tento postup nemohla zvolit, protože žalobce v předmětném bytě nebydlel, odkazuje dovolací soud na závěr ustálené soudní praxe vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněném pod č. 45/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Odmítnutí odpovídající zajištěné bytové náhrady pak takovou změnou poměrů v obecné rovině může být (aniž by však dovolací soud předjímal, zda tomu tak v souzené věci skutečně je).
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že výše naznačenými postupy může být odklizena závada spočívající v právu bydlení žalobce v předmětném bytě do zajištění, kterou žalovaná nepochybně považovala za významné omezení. Důsledkem odpadnutí takové závady však taktéž je zvýšení obvyklé ceny členského podílu, což se promítá do vyšší částky vypořádacího podílu, k jehož zaplacení byla rozsudky nalézacích soudů žalovaná zavázána.
Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu