ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2251.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2251/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BAK stavební společnost, a.s., se sídlem v Trutnově, Vodní 177, PSČ 541 01, IČO 28402758, zastoupené JUDr. Petrem Bízou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 57, PSČ 110 00, proti žalované KELTIN, a.s, se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 144/8, PSČ 147 00, IČO 25634755, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, PSČ 180 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 49/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. 1 Cmo 264/2009-96, ve znění opravného usnesení ze dne 6. dubna 2011, č. j. 1 Cmo 264/2009-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 573 Kč k rukám JUDr. Miloše Fiedlera, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, PSČ 180 00, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2009, č. j. 28 Cm 49/2008-64, zamítl návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod č. j. Rsp 1175/06 dne 20. února 2008 ve sporu žalující strany BAK a.s., IČO 25289390, proti žalované straně KELTIN a.s., IČO 25634755, o zaplacení částky 51 809 881,50 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Z rozhodčího nálezu ze dne 20. února 2008, č. j. Rsp 1175/06, soud prvního stupně zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 51 809 881, 50 Kč s příslušenstvím. Z odůvodnění rozhodčího nálezu na straně 9 vyplývá, že odstoupení žalobkyně od smlouvy č. ... ze dne 20. října 2004 ve znění dodatků č. 1 – 5, která byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, je neplatné, neboť důvody k odstoupení od smlouvy podle §344 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) tvrzené žalobkyní nejsou dány. V rozhodčím nálezu bylo dále konstatováno, že vzhledem k platnosti smlouvy o dílo a neplatnosti odstoupení od smlouvy žalobkyní se rozhodčí senát již nezabýval žalobou co do výše uplatněného nároku, jež je dovozována právě jako důsledek tvrzené neplatnosti smlouvy, případně odstoupení od smlouvy. Rozhodčí doložka byla sjednána v článku 23 bodu 23.4 uvedené smlouvy o dílo. Soud prvního stupně dále zjistil, že za žalovanou byla smlouva podepsána Ing. R. Š., který byl v obchodním rejstříku žalované zapsán jako předseda představenstva od 18. července 2000 a vymazán 3. ledna 2007, přičemž ve stejný den byl opětovně zapsán jako předseda představenstva, což platilo i v době rozhodování soudu prvního stupně.
Z dalších listinných důkazů soud prvního stupně zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2008, č. j. 7 Cmo 289/2007-127, bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně sp. zn. 74 Cm 7/2007, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na zrušení obchodní společnosti KELTIN, a.s. Ze zápisu o ústním jednání před rozhodčím soudem ze dne 3. října 2007 bylo zjištěno, že rozhodčí senát prováděl dokazování. Ze zápisu z ústního jednání ze dne 5. června 2001 (správně 2007) vyplývá, že rozhodčí senát usnesením z tohoto dne připustil změnu žalobního návrhu ze dne 2. února 2007. Dále se v něm konstatuje námitka právního zástupce žalobkyně proti účasti Ing. R. Š. s poukazem na zpochybnění jeho funkce předsedy představenstva žalované. Ze zápisu bylo dále zjištěno, že stranám byla poskytnuta lhůta 1 měsíce od tohoto ústního jednání k doplnění podání. Současně rozhodčí senát sdělil právnímu zástupci žalobkyně, že studiem spisu dospěl k názoru, že pro přehledné vedení sporu je třeba se soustředit na základní otázky, tj. skutková tvrzení ohledně neplatnosti (zřejmě předmětné smlouvy o dílo), případně odstoupení od smlouvy a tomu odpovídající důkazní listiny nebo jiné důkazní prostředky. Z tohoto zápisu dále vyplývá, že rozhodčí senát nepřipustil účast zástupce žalobkyně Mgr. P. na ústním jednání, s poukazem na neveřejnost jednání a účast právního zástupce žalobkyně na tomto jednání, když současně rozhodčí senát konstatoval, že se jednání mohou účastnit právní zástupci stran, případně členové statutárních orgánů. Ze zápisu o ústním jednání konaném dne 6. února 2008 bylo zjištěno, že na tomto jednání rozhodčí senát návrhu žalobkyně na doplnění dokazování výslechem navržených svědků a účastníka řízení nevyhověl. Současně na tomto ústním jednání byla účastníkům poskytnuta lhůta k zaslání závěrečných návrhů do 11. února 2008.
Žalobkyně v řízení uplatnila důvody pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) a písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném v době rozhodování rozhodčího soudu (dále jen „ZRŘ“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná nebo byla zrušena anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, není dán. Odkázal na ustanovení §33 tohoto zákona, podle kterého soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody uvedené v §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
Soud prvního stupně neshledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ani podle §31 písm. e) ZRŘ, neboť neprovedení důkazů, jež se týkají požadavku na plnění, není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť rozhodčí senát řešil jako předběžnou otázku neplatnost odstoupení od smlouvy o dílo a posouzení této otázky pak bylo důvodem pro zamítnutí návrhu podaného v rozhodčím řízení. Soud prvního stupně dále zjistil, že rozhodčí senát sice nedal účastníkům výslovně poučení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, ale důvod svého postupu ozřejmil v protokolech o jednání z 5. června 2007 a 6. února 2007 (správně 2008), čímž svou poučovací povinnost vůči účastníkům splnil. Dále soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poskytnutí další lhůty žalované k podání stanoviska není porušením zásady rovnosti stran a tato zásada nebyla porušena ani vyloučením pracovníka žalobkyně Mgr. P. z jednání, které se uskutečnilo 5. června 2007, když se nejednalo o právního zástupce a nešlo ani o statutární orgán. Rozhodčí řízení je neveřejné a účastnit se mohou právní zástupci stran, případně členové statutárních orgánů. Žalobkyně byla právním zástupcem zastoupena.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 1 Cmo 264/2009-96, ve znění opravného usnesení ze dne 6. dubna 2011, č. j. 1 Cmo 264/2009-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud nejprve zdůraznil, že rozhodčí řízení je v zásadě autonomním procesem nezávislým na občanském soudním řízení (dále jen „o. s. ř.“). V důsledku toho soud nemůže přezkoumávat napadený rozhodčí nález v tom smyslu a rozsahu, jak by to učinil v „běžném“ odvolacím řízení. V odvolacím řízení tedy nepřichází v úvahu, aby byla zkoumána např. věcná správnost nálezu, nebo to, zda rozhodčí řízení trpělo vadami [v celém rozsahu definovaném zejména v §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Ke zrušení rozhodčího nálezu může soud přistoupit toliko z důvodů taxativně vypočtených v §31 ZRŘ a nepřichází v úvahu nějaký extenzivní výklad tohoto ustanovení. V projednávané věci žalobkyně uplatnila mimo jiné důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ, podle něhož může soud na návrh kterékoliv strany zrušit rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně v rozhodčím řízení uplatnila námitku neplatnosti smlouvy o dílo č. ... uzavřené 20. října 2004, jejímž obsahem byla i posuzovaná rozhodčí doložka, až podáním z 2. července 2007, když předtím bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě návrhu žalobkyně z 11. prosince 2006 a po něm ještě následovala změna rozhodčí žaloby učiněná podáním žalobkyně z 2. února 2007 (s uvedením nové hodnoty sporu na částku 51 809 881,50 Kč). Nelze proto dospět k závěru, že žalobkyně uplatnila důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ včas, tedy než začala jednat ve věci samé. Zároveň nelze opomenout i skutečnost, že námitka žalobkyně spočívající v tom, že předseda představenstva žalované společnosti Ing. R. Š. nebyl oprávněn za žalovanou smlouvu z 20. října 2004 platně uzavřít, byla vyvrácena pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2008, č. j. 7 Cmo289/2007-127, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na zrušení žalované společnosti podle §68 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) právě z důvodu, že nemá řádně ustanoven statutární orgán. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že rozhodčí doložka obsažená v článku 23 smlouvy o dílo z 22. října 2004 je dostatečně určitým a srozumitelným dvoustranným právním úkonem ve smyslu §37 obch. zák. Proto není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ.
Při zkoumání dalšího žalobkyní uplatněného důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ, tedy že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, vyšel odvolací soud ze spisových materiálů rozhodčího soudu, z nichž vyplývá, že před příslušným senátem se konala tři jednání (5. června 2007, 3. října 2007 a 6. února 2008), při nichž byli přítomni procesní zmocněnci obou stran. Obě strany také měly možnost se k řešené problematice písemně vyjádřit. Již z tohoto pohledu nemůže být ani řeči o tom, že by žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, a to ani v případě, že rozhodčí senát neprovedl v řízení všechny žalobkyní nařízené důkazy. Neposkytnutí poučení podle §118a o. s. ř. je v občanském soudním řízení kvalifikováno jako vada řízení před soudem prvního stupně, děje se tak výslovně např. v §213b odst. 2 o. s. ř. Nejde tedy o to, že by účastníku byla odejmuta možnost jednat před soudem, nýbrž o něco jiného. Případné takové vady rozhodčího řízení nemohou být právem aprobovaným pro zrušení rozhodčího nálezu. Podpůrně v této souvislosti odvolací soud poukázal na §13 odst. 2 a odst. 3 ZRŘ, podle nichž se strany podrobily též Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory a tento „řád“ ohledně určení způsobu vedení rozhodčího řízení neobsahuje nic o tom, že v rámci rozhodčího řízení musí být použito ustanovení §118a o. s. ř. Rozhodci však mají postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Odvolací soud dále v této souvislosti také poukázal na ustanovení §30 ZRŘ, podle něhož se na řízení před rozhodci použijí ustanovení občanského soudního řádu jen přiměřeně a jen tehdy, nestanoví-li zákon č. 216/1994 Sb. jinak. Odvolací soud nepřijal ani argumentaci žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, s tím, že každé rozhodnutí řeší jiný konkrétní případ a je závazné je pro účastníky řízení a nějaké „precedenční právo“ není součástí tuzemského právního řádu. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud ke shodnému závěru se soudem prvního stupně, že není dán ani další žalobkyní uplatněný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost založila na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnila důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v řešení tří právních otázek.
První takovou právně významnou otázkou podle dovolatelky je, zda je uplatnění neplatnosti rozhodčí doložky učiněné dovolatelkou v rámci tvrzené neplatnosti smlouvy o dílo č. ..., v níž byla tato rozhodčí doložka zahrnuta, v podání ze dne 2. února 2007, implicitním uplatněním tohoto důvodu dříve, než dovolatelka začala jednat ve věci samé. Tato změna žaloby s uplatněním neplatnosti smlouvy o dílo byla učiněna vůči rozhodčímu soudu v rámci prvního úkonu dovolatelky, neboť se jednalo o zásadní změnu žaloby, a to dříve, než začala dovolatelka jednat ve věci samé. První jednání ve věci samé se uskutečnilo teprve dne 5. června 2007, kdy byla připuštěna změna žaloby na podkladě podání dovolatelky ze dne 2. února 2007. Odvolací soud vadně uvedl, že se tak stalo až podáním ze dne 2. července 2007. Dovolatelka v této souvislosti též namítá, že Ing. R. Š. – předsedovi představenstva žalované skončilo funkční období před podpisem smlouvy o dílo ke dni 27. února 2004. Soudy obou stupňů dospěly ohledně této skutečnosti k nesprávnému skutkovému zjištění.
Druhá otázka se týká výkladu důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ. Dovolatelka vznáší otázku, zda je projednáním sporu před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jakékoliv projednání, aniž byl projednán celý rozsah žaloby, a zda platí rovněž pro rozhodčí řízení princip, že soud není vázán právní kvalifikací nároků a je povinen projednat celé meritum sporu. Dovolatelka se táže, zda lze za řádné projednání sporu v rozhodčím řízení považovat již jenom skutečnost, že proběhla tři ústní jednání a strany měly možnost se písemně vyjádřit, aniž však bylo provedeno dokazování navrženými listinami a svědky a aniž bylo o těchto důkazech rozhodčím senátem rozhodnuto, když nedošlo k projednání celého merita věci a k přiměřené aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Za třetí právně významnou otázku označila dovolatelka okolnost, že jí v průběhu rozhodčího řízení nebylo poskytnuto poučení podle §118a o. s. ř., a to zejména ve smyslu odstavce 2 tohoto ustanovení, čímž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků a zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu.
Pokud se jedná o důvod pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle §31 písm. b) ZRŘ, poukázala dovolatelka na to, že Ing. R. Š. – předsedovi žalované skončilo funkční období již před podpisem smlouvy o dílo ke dni 27. února 2004. Jestliže dovolatelka namítla neplatnost předmětné smlouvy o dílo, a to s ohledem na neexistenci práva předsedy představenstva tuto smlouvu v uvedené době podepsat, implicitně tím rovněž namítla i neplatnost rozhodčí doložky v této smlouvě obsažené, a to ještě před jednáním rozhodčího senátu, podáním ze dne 2. února 2007.
Druhým důvodem, který dovolatelka uplatňovala pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu soudem, bylo naplnění podmínek ustanovení §31 písm. e) ZRŘ, neboť jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat. Podle dovolatelky se projednáním věci před rozhodci musí rozumět nikoliv jakékoliv projednání, ale projednání takové, které respektuje základní princip rovnosti stran a zásadu projednací, tj. právo na projednání celého rozsahu sporu včetně provedení navržených důkazů a zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Řádným projednáním věci je zákonem o rozhodčím řízení stanoveno projednání v souladu se základními principy, na nichž je postaveno rozhodčí řízení – zejména rovné postavení stran a plná příležitost k uplatnění práv (§18 a 19 odst. 2 ZRŘ) a rovněž podle §5 a) Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky zásada, aby bez zbytečných formalit při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv byl zjištěn skutkový stav potřebný pro rozhodnutí sporu.
Soud prvního stupně sice podle dovolatelky provedl důkazy listinami, které nebyly provedeny v rozhodčím řízení, a které byly obsaženy v podání dovolatelky ze dne 11. února 2009 pod body 6.1 až 6.16 (jednalo se o celkem 22 listinných důkazů), avšak v jejich neprovedení neshledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, což odvolací soud svým rozsudkem potvrdil. Rozhodčí senát však o těchto důkazech nijak nerozhodl a nijak neodůvodnil, proč nebyly provedeny. Neprovedení důkazů navržených v rozhodčím řízení je zřejmé ze srovnání podání dovolatelky ze dne 2. února 2007 vůči rozhodčímu soudu, obsahující návrhy důkazů, se zápisem z ústního jednání rozhodčího soudu ze dne 3. října 2007, kde jsou provedené důkazy konstatovány. Dovolatelka poukázala na to, že i soud prvního stupně připustil, že v rozhodčím řízení nebyly provedeny všechny navržené důkazy, což odvolací soud potvrdil. Veden nesprávným právním názorem však tuto skutečnost nepovažoval za důvod ke zrušení rozhodčího nálezu, což odůvodnil tím, že v rozhodčím řízení byla řešena především otázka neplatnosti odstoupení od smlouvy o dílo a posouzení této otázky pak bylo důvodem rozhodnutí rozhodčího senátu. Důkazy, které nebyly v rozhodčím řízení provedeny, byly dovolatelkou navrženy k prokázání existence zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy o dílo, a nikoliv jako důkazy směřující k prokázání výše plnění. Přestože se rozhodčí senát v zásadě zabýval pouze řešením předběžné otázky platnosti odstoupení od smlouvy, je zřetelné, že ani k této otázce neprovedl řádné dokazování a navržené důkazy svévolně neprovedl. Zcela zřetelně tak neumožnil dovolatelce věc řádně projednat, tj. úplně a v celém rozsahu žaloby. V průběhu řízení dovolatelka prokázala, že neprovedení důkazů fakturami dovolatelky, které byly žalovanou uznány a zčásti zaplaceny, bylo zásadním porušením práva dovolatelky na řádné projednání věci před rozhodčím senátem. Z těchto faktur jednoznačně vyplývaly dosud neuhrazené pohledávky dovolatelky, byly jasnými důkazy o dosud nezaplacených daňových dokladech ve smyslu článku 8 odst. 8.8 smlouvy o dílo. Toto ustanovení zahrnovalo závazek žalované uzavřít s dovolatelkou notářský zápis obsahující uznání závazku co do důvodu a výše k oprávněnému doplatku ve výši dosud nezaplacených daňových dokladů, včetně závazku k úhradě dlužné částky a svolení k vykonatelnosti takového notářského zápisu. Odmítání tohoto závazku žalovanou, resp. jeho nesplnění, bylo právě jedním z podstatných důvodů odstoupení dovolatelky od smlouvy o dílo. To, že se rozhodčí senát těmito skutečnostmi vůbec nezabýval, přestože jejich posouzení bylo nepochybně zásadní pro rozhodnutí o platnosti odstoupení od smlouvy o dílo, bylo jasným důkazem porušení principů rozhodčího řízení a vadnosti procesního postupu rozhodčího senátu. Soud prvního stupně tuto skutečnost vůbec správně neposoudil a nezhodnotil a odvolací soud se tímto vůbec nezabýval. Podle jeho argumentace a výkladu předmětného ustanovení §31 písm. e) ZRŘ je postačující, že věc byla před rozhodci projednána a strany měly možnost se ve věci vyjádřit. Dovolatelka je však přesvědčena, že pokud by rozhodování o případném zrušení rozhodčího nálezu soudem mělo být pouze formálním přezkoumáním skutečnosti, zda vůbec proběhlo nějaké jednání před rozhodci, a zda strany měly možnost se vyjádřit bez hlubšího přezkoumání reálného postupu rozhodců, pak by ztrácelo jakýkoliv smysl.
Dovolatelka dále poukázala na průběh řízení před soudem prvního stupně, v němž prokázala, že rozhodčí senát neprovedl důkaz svědeckými výpověďmi navrženými žalobkyní, a to pánů F. B., D. P. a Ing. S. P. (předsedy představenstva žalobkyně), jimiž mělo být prokázáno, že žalovaná v rozporu s právem přerušila práce dovolatelky na stavbě, přikázala jí opustit stavbu, zakázala jí užívat staveniště a s použitím ozbrojené bezpečnostní agentury silou obsadila stavbu a staveniště. Tyto skutečnosti byly přitom rozhodné pro posouzení platnosti odstoupení dovolatelky od smlouvy o dílo, nikoliv požadavku na plnění. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rozhodčí senát nepovažoval za potřebné provést uvedené důkazy, aniž to odůvodnil a odvolací soud tuto chybu nenapravil a jeho rozhodnutí potvrdil.
Odvolací soud se také nezabýval tím, že rozhodčím senátem nebyly provedeny důkazy dalšími listinami – zejména dobropisem dovolatelky ze dne 22. prosince 2006, jednostranným započtením pohledávek dovolatelky ze dne 22. prosince 2006 a ze dne 28. prosince 2006 a s tím souvisejícími dopisy ze dne 3. ledna, 8. ledna, 24. ledna a 25. ledna 2007, což bylo rovněž porušením práva dovolatelky na řádné projednání věci před rozhodčím soudem.
K zásadnímu porušení zásady rovnosti stran a plné příležitosti k uplatnění práv účastníků ve smyslu §18 a §19 odst. 2 ZRŘ došlo podle dovolatelky taktéž při jednání před rozhodčím soudem dne 6. února 2008, a to zejména tím, že při tomto jednání byl vznesen pouze dotaz předsedy senátu, zda jsou návrhy na doplnění dokazování k otázce platnosti odstoupení od smlouvy, poté však vydal senát usnesení, kterým skončil dokazování ve sporu v celém rozsahu a uložil zpracování závěrečného návrhu do 2 pracovních dnů. Dokazování však nebylo skončeno pouze ve věci důkazů týkajících se odstoupení dovolatelky od smlouvy o dílo, ale v celém projednávaném sporu o zaplacení částky 51 809 881,50 Kč s příslušenstvím, aniž by byly strany na takový postup senátem upozorněny a aniž jim byla dána možnost navrhnout případné další důkazy, nikoliv jen k přejudiciální otázce odstoupení, ale k celému meritu sporu. Přestože dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 1201/2007 týkající se zrušení rozhodčího nálezu, soud prvního stupně k němu nepřihlédl.
Také při jednání dne 5. června 2007 došlo podle dovolatelky k porušení rovnosti stran v rozhodčím řízení, a to nepřipuštěním účasti Mgr. K. P., zaměstnance dovolatelky, na tomto jednání, přestože předložil pověření předsedy představenstva dovolatelky J. R. ze dne 4. června 2007, vydaného za účelem jeho účasti v jednání za dovolatelku. Rozhodčí senát však současně připustil přítomnost Ing. Š. - statutárního orgánu žalované. Tím bylo dovolatelce odňato právo účastnit se jednání nejen prostřednictvím svého zmocněného advokáta, ale také prostřednictvím svého – řádně statutárním orgánem – pověřeného zástupce tak, jak je to obvyklé a jak to předpokládá rovněž Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory. K porušení rovnosti stran postupem rozhodčího senátu došlo i při jednání dne 5. června 2007 tím, že lhůtu 1 měsíce poskytnutou oběma stranám k doplnění podání dovolatelka splnila, avšak žalovaná požádala rozhodčí soud o prodloužení lhůty až do 30. září 2007. Rozhodčí soud tomuto požadavku fakticky vyhověl.
Další pochybení odvolacího soudu spočívá podle názoru dovolatelky v jeho nesprávném právním posouzení věci z hlediska aplikace §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení, když poukázal na to, že strany se podle §13 ZRŘ a rozhodčí doložky podrobily Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory, který neobsahuje nic o nutnosti použít ustanovení §118a o. s. ř. Podle citovaného §13 ZRŘ mohou statuty a řády stálých rozhodčích soudů určit způsob řízení a rozhodování. Dovolatelka zdůraznila, že pokud tak strany neučiní, neznamená to, že není třeba aplikovat ustanovení §118a o. s. ř. či další ustanovení procesního práva, jak se domnívá odvolací soud.
Naopak je nutno vyjít z ustanovení §30 ZRŘ a přiměřeně aplikovat všechna ustanovení občanského soudního řádu, která nebyla vyloučena zákonem o rozhodčím řízení, popřípadě na jeho podkladě Řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory. V průběhu soudního řízení však dospěl soud prvního stupně k nesprávnému skutkovému zjištění akceptovanému odvolacím soudem, že „… rozhodčí senát nedal sice výslovně poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., ale poskytl poučení, resp. ozřejmil důvod svého postupu účastníkům rozhodčího řízení do protokolu o jednání ze dne 5. června 2007 a též do protokolu o jednání ze dne 6. února 2007 (správně 2008), čímž rozhodčí senát svou poučovací povinnost vůči účastníkům řízení splnil“. V důkazech, které byly provedeny podle protokolů z jednání dne 5. června 2007 a dne 6. února 2008 však žádné konkrétní poučení rozhodčího senátu ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka nenachází. Uvedenými protokoly bylo tedy prokázáno, že rozhodčí senát neposkytl dovolatelce žádné poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., což je mj. v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1528/2005, v němž je výslovně konstatováno, že přiměřené použití §30 o. s. ř. vede zejména k naplnění zásady rovnosti účastníků a zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Tuto posléze uvedenou zásadu rozhodčí soud podle názoru žalobkyně porušil a nárok žalobkyně posoudil po právní stránce jinak a odstoupení od smlouvy shledal jako neplatné, to vše v době, kdy již ukončil dokazování. Jak vyplynulo teprve z rozhodčího nálezu, senát posoudil uplatněný nárok dovolatelky po právní stránce jinak a odstoupení dovolatelky od smlouvy shledal jako neplatné. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky přitom výslovně stanoví, že účastník nemůže být zaskočen jiným právním názorem soudu a nemůže mu být znemožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy. V této věci k tomu došlo uvedeným postupem rozhodčího soudu, který svůj právní názor ve věci odstoupení od smlouvy o dílo v rozporu s §118a o. s. ř. a uvedeným judikátem vyjevil až v písemném vyhotovení rozhodčího nálezu.
V řízení bylo přitom prokázáno, že žalobkyně rozšířila svůj závěrečný návrh (prokázáno jejím podáním z 15. února 2008) a in eventum uplatnila svůj nárok podle §351 odst. 2 obch. zák., včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 264/2005, jako nárok na vrácení poskytnutého plnění v důsledku nemožnosti plnění ve smyslu §352 obch. zák. v návaznosti na prokázání skutečnosti, že žalovaná nezákonně donutila žalobkyni ve spolupráci s bezpečnostní agenturou se cvičenými psy opustit stavbu poté, co jí oznámila, že přerušuje práce na stavbě, požádala o okamžité vyklizení stavby a zakázala jí užívat staveniště. Po obsazení stavby nechala žalovaná provést dokončující práce třetími osobami.
Dovolatelka shrnula, že rozhodčí senát se nezabýval skutkovým stavem v celém rozsahu žaloby, tento řádně nezjistil a navíc sám v rozhodčím nálezu deklaroval, že se nezabýval žalobou co do výše uplatněného nároku, přičemž neprovedl navržené důkazy ani v prejudiciální otázce odstoupení od smlouvy a tím dovolatelce znemožnil řádné projednání sporu. O tom mj. svědčí i odůvodnění rozhodčího nálezu, který se odvolává na přílohu č. 7 smlouvy o dílo, přičemž tento důkaz nebyl nejen proveden, ale ani rozhodčímu soudu předán, neboť žalobkyně připojila k důkazu pouze přílohu smlouvy č. 9.
Neprojednáním celého rozsahu sporu rozhodčím senátem došlo podle dovolatelky k upření jejího práva na spravedlivý proces zaručený v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka zdůraznila, že ještě před násilným převzetím stavby byla tato úředně zkolaudována a je již déle než 4 roky žalovanou užívána.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že řešení právních otázek navozených dovolatelkou nemělo pro rozhodnutí o věci určující význam. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu, který vycházel z taxativně určených důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 ZRŘ.
Námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je u dovolatelky jako strany žalující téměř vyloučena. Žalobkyně o rozhodčí doložku opřela svůj žalobní návrh a pravomoc a příslušnost rozhodčího soudu nikdy nezpochybnila. Námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy dovolatelka skutečně vznesla opožděně – až po zahájení rozhodčího řízení. K platnosti rozhodčí doložky žalovaná ještě poukázala na výsledky dvou soudních řízení – Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 74 Cm 7/2007 rozhodl, že společnost žalovaná má statutární orgány a že R. Š. je předsedou představenstva, a v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem patřících žalované dospěl Okresní soud v Trutnově v řízení vedeném pod sp. zn. pod sp. zn. 15 C 72/2008 k závěru, že smlouva o dílo účastníků je platným právním úkonem.
Žalobkyně nemohla být podle názoru žalované právním názorem rozhodčího senátu, který byl naznačen při jednání 5. června 2007 a 3. října 2007, zaskočena a nemohlo jí být znemožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru rozhodců. K jejich prokázání žalobkyně nenabídla důkazy. Jak vyplývá z protokolů z jednání v uvedené dny – strany 3 protokolu z jednání ze dne 5. června 2007 a strany 4 protokolu z 3. října 2007, rozhodčí soud informoval žalobkyni, že se rozhoduje o nároku, který byl v řízení uplatňován a prokazován, tj. nároku z odstoupení od smlouvy o dílo. Žalovaná zdůraznila, že soud není v řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn přezkoumávat rozhodnutí z hlediska věcného. Nesouhlas dovolatelky s tím, jak rozhodčí soud hodnotil provedené důkazy a jak věc poté právně posoudil, není a nemůže být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu neslouží jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Jestliže si rozhodčí soud vyřešil předběžnou právní otázku platnosti smlouvy o dílo a shledal, že nárok na zaplacení ceny díla (jeho části) žalobkyni nevznikl, rozhodl o celém předmětu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
Jak ze shora uvedeného vyplývá, při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241 odst. 3 o. s. ř. Podle §241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Dovolací soud tedy nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutkové zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První námitka dovolatelky směřuje proti závěru odvolacího soudu o opožděnosti její námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení.
Podle §33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody stanovené v §31 písm. b) nebo c) uvedeného zákona, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení, nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
Ze skutkových zjištění učiněných v řízení se podává, že rozhodčí řízení bylo zahájeno podáním žaloby dovolatelkou dne 13. prosince 2006. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu následovala změna rozhodčí žaloby učiněná podáním žalobkyně z 2. února 2007. Námitku neplatnosti smlouvy o dílo uzavřené dne 20. října 2004, jejímž obsahem byla i rozhodčí doložka, uplatnila žalobkyně podle skutkového zjištění odvolacího soudu až podáním ze dne 2. července 2007. Jak shora uvedeno, dovolací soud je tímto skutkovým zjištěním vázán. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila námitku neplatnosti rozhodčí doložky z hlediska ustanovení §33 ZRŘ opožděně.
Odvolací soud navíc dovodil, že námitka žalobkyně, že předseda představenstva žalované společnosti Ing. R. Š. nebyl za žalovanou smlouvu ze dne 20. října 2004 oprávněn uzavřít, byla vyvrácena pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2008, č. j. 7 Cmo 289/2007-127, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na zrušení žalované společnosti dle §68 obch. zák. Soud prvního stupně v této souvislosti učinil skutkové zjištění, že podle internetového zápisu ze sbírky listin žalované ze dne 28. listopadu 2006 nebyly založeny listiny, které by prokazovaly zvolení statutárního orgánu žalované, podle zápisu z valné hromady žalované byl dne 27. listopadu 2000 ustanoven předsedou představenstva Ing. R. Š., stejně se tak stalo na valné hromadě dne 25. července 2003 a dne 24. července 2006. Soud prvního stupně dále z úplného výpisu z obchodního rejstříku zjistil, že Ing. R. Š. byl jako předseda představenstva žalované zapsán dne 18. července 2000 a vymazán 3. ledna 2007, když byl téhož dne opětovně zapsán jako předseda představenstva zapsán, což platí i v současné době. Z těchto skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že by odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani námitka dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil její námitku nemožnosti věc před rozhodci projednat, když rozhodčí senát neprovedl důkazy navržené dovolatelkou. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Soud prvního stupně k této otázce učinil ze zápisu o ústním jednání před rozhodčím soudem dne 3. října 2007 skutkové zjištění, že bylo rozhodčím senátem prováděno dokazování. Důkaz provedením rejstříkového spisu (k otázce namítané neplatnosti smlouvy o dílo) rozhodčí senát odmítl s tím, že mu posuzování otázek v této věci nepřísluší, když takováto otázka nemůže být předmětem rozhodčího řízení. Ze zápisu o ústním jednání dne 6. února 2008 bylo zjištěno, že rozhodčí senát návrhu žalobkyně na doplnění dokazování výslechem navržených svědků a účastníka řízení nevyhověl. Ze zápisu z jednání rozhodčího soudu ze dne 5. června 2007 soud prvního stupně zjistil, že rozhodčí senát sdělil právnímu zástupci žalobkyně, že studiem spisu dospěl k názoru, že pro přehledné vedení sporu je třeba se soustředit na základní otázky, tj. skutková tvrzení ohledně neplatnosti, příp. odstoupení od smlouvy a tomu odpovídající „důkazní listiny nebo jiné důkazní prostředky. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně rozhodčí soud ve svém nálezu konstatoval, že s ohledem na platnost smlouvy o dílo a neplatnost odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně se rozhodčí senát již nezabýval žalobou co do výše žalobkyní uplatněného nároku a žalobu zamítl.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, nelze dovodit, které navržené důkazy rozhodčí soudu provedl a které nikoliv, a zda neprovedené důkazy jsou důkazy navrženými k prokázání skutečností významných z hlediska posouzení platnosti žalobkynina právního úkonu odstoupení od smlouvy. Za tohoto skutkové stavu nelze učinit závěr, že z tohoto hlediska má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Závěr rozhodčího senátu, že pro posouzení věci je významné pouze posouzení otázky platnosti odstoupení od smlouvy, je otázkou právního posouzení věci rozhodčím soudem a toto právní posouzení nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí rozhodce (stálého rozhodčího soudu).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím z řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolací řízení. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). Námitky dovolatelky směřující ke skutkovým a právním závěrům obsaženým v rozhodčím nálezu nejsou pro rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ relevantní.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá ani námitka dovolatelky, že rozhodčí soud se nevypořádal s tím, že žalobkyně v podání ze dne 15. února 2008 rozšířila svůj závěrečný návrh a in eventum uplatnila nárok podle §351 odst. 2 obch. zák. jako nárok na vrácení poskytnutého plnění v důsledku dodatečné nemožnosti plnění, jež byla způsobena tím, že žalovaná nezákonně vykázala žalobkyni ze stavby a posléze nechala provést dokončující práce třetími osobami. Rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího totiž takové skutkové zjištění rovněž neobsahují a dovolatelka tím vytváří vlastní skutkový stav odlišný od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně. Jak bylo shora odůvodněno, dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s ř. může vycházet pouze ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá ani dovoláním kritizovaný způsob, jímž se odvolací soud vypořádal s námitkou dovolatelky, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, neboť jí nebylo rozhodčím senátem poskytnuto poučení podle §118a o. s. ř., zejména poučení podle druhého odstavce tohoto ustanovení. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nic nemění na svém závěru vyjádřeném v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, že v rozhodčím řízení se přiměřeně použije ustanovení §118a o. s. ř., přičemž zdůrazňuje, že argumentace odvolacího soudu, že nedostatek poučení podle přiměřeného použití §118a o. s. ř. neznamená, že by účastníku řízení byla odejmuta možnost jednat před rozhodcem a že případné takové vady rozhodčího řízení nemohou být právem aprobovaným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, není správná. Nicméně ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu nevyplývá, že by rozhodčí senát v dané věci postupoval v rozporu s tímto ustanovením. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in www.nsoud.cz , či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod č. C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS 532/06 odmítl). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006, in www.nsoud.cz ).
Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace nenastala; dovolatelce nelze přisvědčit, že rozhodčí soud založil závěr o neplatnosti odstoupení od smlouvy o dílo ze strany dovolatelky a o tom, že nárok na žalovanou část ceny díla dovolatelce nevznikla na jiných, než žalobou uplatněných důvodech, a dovolatelka nemohla být rozhodnutím rozhodčího soudu zaskočena, a to již vzhledem k tomu, že rozhodčí soud při jednání dne 5. června 2007 sdělil právnímu zástupci žalobkyně, že studiem spisu dospěl k závěru, že pro přehledné vedení sporu je třeba se soustředit na základní otázky, tj. skutková tvrzení ohledně neplatnosti, případně odstoupení od smlouvy a tomu odpovídající důkazní listiny nebo jiné důkazní prostředky.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani námitka dovolatelky, že rozhodčí senát nepřipustil účast Mgr. K. P., zaměstnance dovolatelky, při jednání rozhodčího soudu dne 5. června 2007, přestože jmenovaný předložil pověření předsedy představenstva žalobkyně. I kdyby rozhodčí senát v této otázce postupoval nesprávně, neměla by tato skutečnost za následek odnětí možnosti žalobkyně jednat před rozhodcem, když toto jednání se uskutečnilo za účasti právního zástupce žalobkyně a poté následovala ještě dvě další jednání, na nichž žalobkyně mohla uplatňovat své nároky.
Za odnětí možnosti žalobkyně jednat před rozhodcem nelze považovat ani skutečnost, že podle tvrzení dovolatelky rozhodčí senát fakticky prodloužil žalované lhůtu k podání vyjádření do 30. září 2007.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 1 000 Kč [§7 bod 3, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 273 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. července 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu