ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1287.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1287/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) J. D. , a b) Z. D. , zastoupených JUDr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Praha, Prokopových 827/3, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha, Medkova 913/48, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 218/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 17 Co 484/2012-123, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č.j. 17 Co 484/2012-123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 5. 2012, č.j. 27 C 218/2011-83, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 6. 2012, č.j. 27 C 218/2011-93, určil, že výpověď žalované z nájmu bytu č. 14, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu č.p. 1245 k.ú. N. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ze dne 13. 6. 2011, doručená žalobcům dne 25. 6. 2011, je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vzal především za prokázáno, že žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) dala žalobcům (společným nájemcům bytu) dopisem ze dne 13. 6. 2011 výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“), že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni od roku 2000 jako vlastníci objektu bydlení v obci Ch. (dále též „předmětný dům“, resp. „dům v Ch.“), který byl původně v dezolátním stavu (navíc zde byl pouze suchý záchod a studna jako jediný zdroj vody), že jej postupně rekonstruovali, nicméně ani v současnosti není odizolovaný, je v něm vlhkost, způsobená tím, že je umístěn ve svahu, je v něm rovněž cítit zápach z plísní, obsahuje bytovou jednotku o obytné ploše 79 m2, je vytápěn ústředním topením a v jeho přízemí je koupelna, WC, kuchyň a místnost zařízená na spaní, v patře se pak nachází koupelna, WC a mají zde být ložnice, které však ještě nejsou dokončeny, že žalobci předmětný dům užívají od počátku pouze k rekreaci v létě a o víkendech (v zimním období jej neužívají), že dům je vzdálen od P. cca 55 km, je zde špatné dopravní spojení (autobus jezdí z Ch. do P. asi třikrát denně, jinak je nutno jít pěšky 3 km kvůli dalšímu autobusovému spojení do sousední obce), že v Ch. funguje (pouze občas) jen jeden obchod a není zde zavedena kanalizace a že k domu vede pouze nezpevněná příjezdová cesta „polního charakteru“. Rovněž vzal za zjištěno, že žalobci mají dvě dcery (z nichž jedna je nezletilá), které navštěvují školy na P., mají zde také zájmové aktivity a další sociální vazby, že žalobkyně a) pracuje na Finančním úřadě pro Prahu 2 s pevnou pracovní dobou, že žalobce b) je podnikatelem a že rodina žalobců má k dispozici pouze jeden osobní automobil, užívaný žalobcem b) k jeho podnikání. Na tomto skutkovém podkladě (poté, co dovodil, že Výpověď je platným právním úkonem, a že žalobci mají dva „byty“) dospěl k závěru, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden „byt“ (§711 odst. 2 písm. c/ obč.zák.). Konstatoval, že je tomu tak především proto, že žalobci neužívají předmětný dům k trvalému bydlení (dům pro ně navíc není vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu ani vhodný) a nelze to po nich ani spravedlivě požadovat; přitom rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 5. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3482/2010, z něhož při rozhodování vycházel. Žalobě (kterou vzhledem k výše uvedenému považoval za důvodnou) proto vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č.j. 17 Co 484/2012-123, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech státu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že Výpověď je platným právním úkonem, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. byl naplněn, neboť na žalobcích lze spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze předmětný dům. V této souvislosti především konstatoval, že soud prvního stupně se spokojil se sdělením žalobců, že předmětný dům zakoupili výlučně k rekreaci a měli v úmyslu jej k tomuto účelu výlučně užívat, přičemž přehlédl, že se jedná o plně funkční rodinný dům o jedné bytové jednotce o výměře 79 m2, jenž má v 1. nadzemním podlaží WC, koupelnu, spíž, kuchyň s jídelnou a obývací pokoj a ve 2. nadzemním podlaží tři ložnice, sprchu, WC a chodbu. Nemovitost je navíc vybavena ústředním topením, a pokud v obci není zavedena kanalizace (a předmětný dům je proto napojen na septik), jedná se o situaci společnou celé obci, která nijak nebrání tomu, aby byla nemovitost užívána jako rodinný dům; to, že jej žalobci nepovažovali pouze za rekreační objekt pak vyplývá též z toho, že během řízení před soudem prvního stupně v něm bydlel bratr žalobce b). Pokud jde o dostupnost P., odvolací soud konstatoval, že je notorietou, že realitní kanceláře nabízejí prodej rodinných domů v Ch. právě s poukazem na výbornou dosažitelnost hlavního města. Za rozhodující přitom považoval to, že každodenní dojíždění je (s přihlédnutím ke vzdálenosti od P. a existenci spojů) objektivně možné a případné subjektivní potíže žalobců a jejich dcer s tím spojené nelze vykládat k tíži žalované (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 2. 2010, sp.zn. 26 Cdo 173/2009).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. a vytýkají mu, že přehlédl, že v řízení před soudem prvního stupně byla prokázána nevhodnost předmětného domu pro potřeby trvalého bydlení jejich čtyřčlenné rodiny (vlhkost, neprovedená izolace, zápach z plísně, nedokončené tři ložnice v patře, jedinou přístupovou cestu tvoří neupravená travnatá polní cesta, která je po dešti rozbahněná a v zimě nesjízdná, nevhodnost k celoročnímu obývání), jakož i nedostatek občanské vybavenosti obce, dlouholeté pracovní a sociální zázemí vybudované v P. včetně školních, resp. studijních a zájmových aktivit jejich obou dcer, rehabilitačních cvičení jejich starší dcery, na které s ní dochází žalobkyně a) a špatná dopravní dostupnost P. Uvádějí dále, že předmětný dům zakoupili výlučně k rekreaci a k tomuto účelu jej od počátku dlouhodobě užívají. Pokud jej dočasně přenechali bratrovi žalobce b), jenž po rozchodu s přítelkyní neměl přechodně kde bydlet a byl ve špatném psychickém stavu, jednalo se jen o provizorní řešení; navíc jeden dospělý člověk může dům dočasně užívat s nepoměrně menšími obtížemi než čtyřčlenná rodina s jedním nezletilým dítětem, a to navíc k trvalému bydlení. Jsou rovněž toho názoru, že zcela pominul důkazy (výpovědi svědků a předložené jízdní řády) provedené před soudem prvního stupně, jimiž byla prokázána objektivní špatná dosažitelnost P., a vytýkají mu, že se spokojil toliko s údajnou notorietou, že realitní kanceláře nabízejí k prodeji domy v Ch. právě s odkazem na její výbornou dosažitelnost. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že na jejich situaci dopadají závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho rozsudku z 10. 5. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3482/2010, z nějž podrobně citují a poukazují na skutečnost, že i v této věci byl dům původně zkolaudován pro potřeby bydlení a nikoli pro rekreační účely; přestože odvolací soud v odůvodnění odkázal na citovaný rozsudek, nepřípustně vytrhl některé právní názory z kontextu a opomenul jeho (v dovolání specifikovanou) pasáž, jež je pro souzenou věc klíčová. Namítají, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 9. 2012, sp.zn. 26 Cdo 1310/2012, není případný, neboť projednávaná věc vychází z odlišného skutkového základu (rozvedeného v dovolání). Vadu řízení spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud v rozporu s §120 odst. 3 o.s.ř. nahradil procesní aktivitu stran sporu a za „klíčovou skutečnost“ – dokonce v podobě notoriety – sám označil údajnou okolnost, že pokud se týká dojíždění do P., blíže nespecifikované realitní kanceláře nabízejí prodej rodinným domů v Ch. s odůvodněním, že se jedná o výbornou dosažitelnost P.; přitom ignoroval veškeré důkazy, jimiž byla špatná dosažitelnost P. v řízení před soudem prvního stupně dostatečně prokázána. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; s ohledem na tvrzenou ztrátu důvěry ve schopnost senátu odvolacího soudu řádně a věcně správně rozhodnout rovněž navrhli, aby byla věc přikázána k projednání jinému senátu tohoto soudu.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím, s poukazem na konstantní judikaturu, bytové a majetkové poměry žalobců vyvracela jejich dovolací námitky a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. prosince 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř..
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Přestože dovolatelé v dovolání odkázali rovněž na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., zastává dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že jejich relevantní dovolací námitky, jež v této souvislosti uplatnili, jsou obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelé uplatnili vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud se však (z důvodů, které posléze vyjdou najevo) zabýval nejprve otázkou správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5383/2008).
Z ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu.
Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněné pod C 2685 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006) však rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč.zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Zde je zapotřebí dodat, že Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. již citované rozsudky z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, a z 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003).
V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat.
V naznačených souvislostech nelze též opomenout právní názor, podle něhož neužívá-li nájemce svou vlastní nemovitost k uspokojení svých bytových potřeb pro nevyhovující bytové podmínky a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemce (který nemovitost v takovém stavu již nabyl) si ji rozhodl ponechat jen pro účely rekreace, pak nelze mít za to, že jde o případ, kdy na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 6. 2008, sp.zn. 26 Cdo 3172/2006, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 4/2009, a rozsudek z 5. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 3175/2009). O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce si takovou nemovitost pořizoval nikoli pro účely trvalého bydlení (neměl v úmyslu opustit místo, kde se nachází nájemní byt, a přestěhovat se do takto nabyté nemovitosti), nýbrž pouze pro účely rekreace, a pro tyto účely ji (byť zrekonstruovanou) dlouhodobě užívá (srov. dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 5. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3482/2010).
Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud se při svém právním posouzení otázky naplněnosti ve Výpovědi uplatněného výpovědního důvodu náležitě nevypořádal s – pro souzenou věc významnou – skutečností, že žalobci předmětný dům užívají od počátku pouze k rekreaci a v zimním období jej nevyužívají vůbec (viz skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně). Je tomu tak především proto, že se řídil zjevně nesprávnými, resp. nepřiměřenými úvahami, že „soud prvního stupně se spokojil se sdělením žalobců, že předmětný dům zakoupili výlučně k rekreaci“ (z obsahu spisu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se však podává, že ke skutkovému zjištění o způsobu využívání předmětného domu žalobci dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování na základě výpovědí svědků), a že „žalobci nehodnotili předmětný dům pouze jako rekreační objekt, neboť v průběhu řízení sdělili, že v něm během řízení před soudem prvního stupně bydlel bratr žalobce b/“ (odvolací soud přitom tuto svoji úvahu nijak nerozvedl a ani nevyložil, jak by snad uvedená okolnost mohla zpochybnit, resp. popřít učiněná zjištění ohledně způsobu užívání předmětného domu žalobci).
Protože odvolací soud se z posléze uvedených důvodů předestřenou okolností (spočívající ve zjištění, že žalobci předmětný dům užívají od počátku pouze k rekreaci a v zimním období jej nevyužívají vůbec) nezabýval v souvislostech naznačených citovanou judikaturou, lze již na tomto místě uzavřít, že jeho právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž užit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek – aniž se (z důvodu nadbytečnosti) zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud neshledal předpoklady, aby vyhověl návrhu dovolatelů na přikázání věci k projednání jinému senátu odvolacího soudu. Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §221 odst. 2 o.s.ř. může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen, jestliže zrušil rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1 o.s.ř.) nebo že v řízení došlo k závažným vadám. V daném případě nebyl rozsudek odvolacího soudu zrušen ani pro závažné vady ani proto, že by odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozím zrušujícím rozsudku.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu