ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1467.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1467/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. J. , narozené 22. srpna 1951, bytem v Praze 10, Moskevská 771/66, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19, proti žalované městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, IČO 00063941, zastoupené Mgr. Soňou Hanzalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Šafaříkova 785/1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 379/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 28 Co 429/2011-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč k rukám Mgr. Soni Hanzalové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 2. 2011, č. j. 47 C 379/2009-54, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď z nájmu „bytu č. 9 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, umístěného ve 4. podlaží (3. patře) domu č. p. 771 v Praze 10, Moskevská 66, v k.ú. V., sestávajícího z jednoho pokoje, jedné kuchyně a příslušenství - předsíň, koupelna, WC, spíž, balkon a sklep - (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalovaná jako správce předmětného domu (podle ustanovení §19 zákona č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů) a pronajímatel bytu dala žalobkyni (nájemkyni bytu) dne 16. 7. 2009 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „výpověď“) z důvodu uvedeného v §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), která byla žalobkyni doručena 5. 10. 2009, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí dvou nemovitostí, které může užívat k vlastnímu bydlení, a to bytu č. 1521/32 v budově č. p. 1521 (bytový dům), stojící na pozemku parc. č. St. 2332 (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území Ř., obec Říčany, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ, pro k.ú. Ř., obec Říčany, na listu vlastnictví č. 4764, který pronajímá, a dále budovy č. p. 74 (objekt bydlení), stojící na pozemku parc. č. St. 279 (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území S., obec Starý Kolín, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, pro k.ú. S., obec Starý Kolín, na listu vlastnictví č. 531, která je ve špatném technickém stavu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že výpověď splňuje všechny zákonné náležitosti a byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť žalobkyně je vlastníkem jiné bytové jednotky (druhého bytu) a dalšího objektu pro bydlení. Dodal, že „obecní byt, který žalovaná přenechala do užívání žalobkyně, je svým charakterem bytem sociálním s regulovaným nájemným, jehož primárním účelem je zabezpečení bydlení pro osoby sociálně slabé a potřebné, nebo společensky jinak znevýhodněné, bez možnosti jiného bydlení. U žalobkyně však o takový případ nejde, neboť má ve svém vlastnictví další dvě nemovitosti, z nichž jednu nevyužívá a druhou pronajímá.“
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č.j. 28 Co 429/2011-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud předně posuzoval, „zda vůle žalované dát žalobkyni výpověď byla vyjádřena v souladu se zákonem“ a v této souvislosti uzavřel, že podané výpovědi předcházelo její schválení radou městské části Praha 10 usnesením ze dne 15. 6. 2009 č. 507, které určitě a srozumitelně deklarovalo vůli žalované vypovědět žalobkyni (i dalším nájemcům) nájem bytu prostřednictvím důvodové zprávy, jež je jeho přílohou. K otázce naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že v daném případě se jedná o situaci, kdy žalobkyně využívá výhod regulovaného nájemního bydlení, ačkoli objektivně vzato je v jejích finančních možnostech upravit do obyvatelného stavu dům č. p. 74 ve Starém Kolíně nebo bydlet v bytě v Říčanech, který je pro bydlení jedné osoby vhodný a který dosud pronajímá za tržní nájemné. Obě nemovitosti se nacházejí v lokalitě s běžnou infrastrukturou a dobrou dopravní dostupností. Protože na žalobkyni lze spravedlivě požadovat, aby užívala některou z nemovitostí, které vlastní, jsou obě podmínky stanovené v §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. splněny a uplatněný výpovědný důvod je dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle
§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud nevyhověl její žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů, ačkoli trvala na osobní přítomnosti u jednání. K právnímu posouzení namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti rozhodnutí Rady Městské části Praha 10, č. 507 ze dne 15. 6. 2009, které považoval za platné i přesto, že toto rozhodnutí, na jehož základě jí byla dána výpověď z nájmu bytu, je neurčité, neboť v něm není specifikována ani její osoba ani předmětný byt. Dále uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil i spravedlnost požadavku, aby užívala pouze jeden byt ve smyslu ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., když v průběhu řízení předložila důkazy, kterými objektivně prokázala, že ani jeden z bytů ve svém vlastnictví nemůže užívat za účelem bydlení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále žádala, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, vyvracela dovolací námitky žalobkyně a zdůraznila, že žalobkyně je vlastníkem dvou bytů způsobilých k realizaci jejích bytových potřeb a že nijak neprokázala existenci důvodů, pro které by musela užívat obecní byt. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) – za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolatelka uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Uplatnění dovolacího důvodu odpovídajícího ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. dovolací důvod, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v okolnosti, že ačkoliv bylo z její strany žádáno o odročení jednání odvolacího soudu, nebylo této žádosti vyhověno, i když její osobní přítomnost byla pro jednání zásadní. Dovolací důvod uplatněný v tomto případě podle ustanovení §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., je dovolacím důvodem nepřípustným (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.); ve skutečnosti totiž jde o zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., která přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že byla nesprávně právně posouzena otázka platnosti rozhodnutí Rady městské části Praha 10, na základě kterého jí byla dána výpověď z nájmu bytu, tedy jinak řečeno namítá, že výpověď je absolutně neplatným právním úkonem, jelikož vůle žalované dát jí výpověď z nájmu předmětného bytu nebyla vyjádřena v souladu se zákonem.
Podle ustálené soudní praxe náleží do samostatné působnosti městské části mimo jiné i správa bytového fondu (§18 odst. 1 písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb.) a o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není – §89 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 10 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). Z toho zároveň plyne, že k platnosti výpovědi z nájmu bytu je třeba její předchozí schválení v radě městské části nebo obce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněný pod číslem 85/ 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutích z 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, z 11. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4831/2008, z 22. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3513/2009, a z 26. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1619/2009 (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 140/11). V rozsudku ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3066/2005, pak Nejvyšší soud uvedl, že zákon výslovně neklade žádné formální požadavky na náležitosti rozhodnutí rady městské části. Dovolací soud proto souhlasí s názorem odvolacího soudu, že usnesením Rady městské části Praha 10 ze dne 15. 6. 2009 č. 507, vydaným v rámci její působnosti, byla nepochybně vyjádřena vůle ukončit nájemní poměr dovolatelky k předmětnému bytu výpovědí, jestliže uvedeným usnesením bylo schváleno podání výpovědí smluv z nájmu bytů bez přivolení soudu dle ustanovení §711 odst. 2 obč. zák., ve znění zákona č. 107/2006 Sb., dle důvodové zprávy k návrhu tohoto usnesení, v níž je dovolatelka označena pod pořadovým číslem 52 jako Milada Jiranová (nájemce) a její byt specifikován jako byt č. 9 o velikosti 1+1 ve 4. podlaží domu na adrese Moskevská 771/66. Pokud dovolatelka namítá „neplatnost“ tohoto rozhodnutí, je namístě zdůraznit, že rozhodnutí rady městské části není právním úkonem, ale aktem aplikace správního práva, jehož věcnou správnost a zákonnost nejsou obecné soudy – mimo rámec správního soudnictví, o jehož výkon v dané věci nejde – přezkoumávat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2640/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 3277/2009). Lze proto uzavřít, že podané výpovědi předcházelo její schválení v Radě městské části Praha 10.
Dovolatelka dále dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z posouzení otázky, zda na ní jako nájemci bytu lze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. K okamžiku doručení výpovědi neměla totiž dva byty, neboť byt v Říčanech nemohla užívat, protože jej dlouhodobě pronajala jinému nájemci, a nemovitost ve Starém Kolíně byla v neobyvatelném stavu.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je možno vycházet z judikatury dovolacího soudu, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2777/2007, a ze dne 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5383/2008).
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, ze dne 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003, ze dne 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004, a ze dne 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006) dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2604/2010).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně) – s přihlédnutím k bytové potřebě žalobkyně a také ke kvalitě a velikosti bytu v Říčanech, jakož i k tomu, že dovolatelka jej pronajímá za tržní nájemné, a dále s přihlédnutím k tomu, že je v jejích finančních možnostech vzhledem k zamýšlenému prodeji bytu v Říčanech provést stavební úpravy domu ve S., dovodil, že na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt, je jeho rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe, která posuzuje naplnění daného výpovědního důvodu především z objektivního hlediska. Pokud proti tomu dovolatelka předkládá jiné, subjektivní okolnosti, jež považuje za významné (že byt v Ř. pronajímá a hodlá prodat a že budova ve S. je s ohledem na probíhající stavební práce nezpůsobilá k bydlení), nelze – vzhledem k výše uvedenému – pokládat její námitky za opodstatněné. V uvedených souvislostech má význam i okolnost, že v posuzovaném případě je pronajímatelem městská část, která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §237 odst. 3) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 o.s.ř., a proto o tom - v souladu s ustálenou praxí - nevydával samostatné rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013, byla s účinností od 7. 5. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Protože v současné době není jiný předpis, kterým by byly stanoveny paušálně sazby odměny pro řízení za zastupování advokátem, stanovil dovolací soud výši nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. (dále jen „AT“) – viz §151 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř., §1 odst. 2 AT.
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny ve výši 1.000,- Kč stanovené podle §6 odst. 1, §7 bod 3, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 AT a částky 273,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 1.573,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Neplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu