ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.421.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 421/2013 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. dubna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. P ., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2012, č. j. 4 To 426/2012-184, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 26/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 8. 2012, č. j. 2 T 26/2012-159, byl obviněný R. P. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 7. 5. 2011 kolem 19-té hodiny ve Věznici v N. S., okres L,na ubytovně na pokoji č. přišel za spoluvězněm V. V., s tím, aby si oholil obočí, a když tento odmítl, řekl, že buď si ho oholí sám, nebo mu obočí oholí on, odtáhl ho od topení, jehož se poškozený přidržoval, přikázal, aby si sedl na židli a poškozený z obavy z obžalovaného již uposlechl, na tuto židli ho přivázal za ruce a nohy, oholil mu obočí nad jedním okem a vyzval ho, aby si šli spolu do kuřárny zakouřit, kam ho poškozený následoval přivázán k židli, a po vykouření cigarety, kterou mu obžalovaný podával, jej odvázal a odešel“, a v bodě ad 2/ výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkové věty dopustil tím, že „ dne 8. 5. 2011 v době mezi 08.00 až 9.49 hodin ve Věznici v N. S., okres L., na ubytovně v kulturní místnosti přistoupil zezadu k V. V., povalil ho na zem, kde ho opakovaně kopl do těla, především do oblasti žeber, v důsledku tohoto napadení utrpěl poškozený zhmoždění levé strany hrudníku, pro které byl převeden na lůžkovou část zdravotnického oddělení věznice až do 17. 5. 2011 z důvodu klidového režimu“. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 11. 2012, č. j. 4 To 426/2012-184, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 11. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný R. P. dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Odůvodnění:tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zaměřil výhradně na námitky vůči zjištěné právní kvalifikaci skutku popsaného v bodě ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterou jako správnou potvrdil i soud odvolací. Poukázal na to, že již v hlavním líčení žádal o provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, ale jeho důkazní návrh soud zamítl. Ve veřejném zasedání o odvolání pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem předložil znalecký posudek prim. MUDr. Jiřího Hladíka z Ústavu soudního lékařství FN KV, vyhotovený na jeho žádost, a domáhal se jeho výslechu. Ze závěrů posudku totiž vyplynulo, že ze soudně lékařského hlediska zranění poškozeného V. V. nedosahovala charakteru (závažnosti) ublížení na zdraví ve smyslu §146 tr. zákoníku. Jmenovaný utrpěl pouze krátkodobou poruchu zdraví nepřesahující dobu jednoho týdne. Odvolací soud však důkaz výslechem znalce neprovedl, přestože trestní řád obžalovanému dává možnost slyšet znalce osobně a pokládat mu otázky. Závažné procesní pochybení spatřuje dovolatel i v tom, že posudek byl podle §213 odst. 1 tr. ř. čten jako listinný důkaz, ač měl být proveden jako důkaz znaleckým posudkem. Soudy obou stupňů vycházely při stanovení právní kvalifikace z výpovědi MUDr. N. Š., lékařky z oboru interna a imunologie, což jsou obory naprosto odlišné od oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tj. oboru, v rámci něhož mohou lékaři odborně kvalifikovat charakter zranění a podávat znalecké posudky. MUDr. Š. přitom není ani zapsána v seznamu soudních znalců. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že výše uvedeným postupem, a to zejména odvolacího soudu, bylo porušeno jeho právo na obhajobu jako součást práva na spravedlivý proces. V této souvislosti citoval z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 299/06 k provádění důkazů znaleckým posudkem.
S ohledem na výše uvedené důvody pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2012, č. j. 4 To 426/2012-184, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 8. 2012, č. j. 2 T 26/2012-159, a věc „vrátil“ soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem poukázala na to, že dovolatel uplatnil obdobné námitky již v řízení před soudem prvního stupně i v rámci řádného opravného prostředku a oba soudy se jimi zabývaly. Přisvědčila názoru odvolacího soudu, že závěry znaleckého posudku předloženého obhajobou nejsou v rozporu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Ohledně charakteru zranění způsobeného poškozenému uvedla, že ten byl ošetřen na specializovaném pracovišti, diagnózu i způsob ošetřování nestanovila lékařka věznice, ale ošetřující chirurg. S poškozeným bylo nakládáno podle jeho doporučení, měl klidový režim a byla mu podávána analgetika k utišení bolesti. Zranění bylo způsobeno na dvou odlišných místech a doba léčení přesáhla sedm dnů. Tato zjištění vyplynula nejen z výpovědi poškozeného, ale i z objektivních lékařských zpráv, takže pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že není třeba provádět další dokazování, nepochybil.
Protože státní zástupkyně má zato, že dovolání obviněného R. P. je zjevně neopodstatněné, navrhla, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný R. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil výlučně na procesní námitce neúplnosti provedeného dokazování. V důsledku toho pak měly soudy vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti, konkrétně pokud jde o intenzitu poruchy zdraví, kterou měl poškozenému způsobit fyzickým napadením dne 8. 5. 2011. Teprve s existencí shora namítaného pochybení dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné hmotně právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem ad 2/ jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho argumentace tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Nejvyšší soud k ní toliko jako obiter dictum připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Ostatně v tomto duchu vyznívá i dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 299/06, podle nějž znalecký posudek zásadně nepožívá větší důkazní síly než jiné důkazní prostředky. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a kdy mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatnou či okrajovou důležitost. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy , tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , pak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Tento požadavek napadené rozhodnutí soudu druhého stupně splňuje. Odvolací soud vysvětlil, z jakých důvodů dovolatelem předložený posudek vypracovaný znalcem MUDr. Hladíkem podle §213 odst. 1 tr. ř. nejprve přečetl ve veřejném zasedání toliko jako důkaz listinný a proč po seznámení se s jeho obsahem - s přihlédnutím k ostatním ve věci provedeným důkazům - k osobnímu výslechu zpracovatele (tj. k podání posudku) nepřistoupil (viz str. 5 dole odůvodnění usnesení). Jeho postup tak rozhodně nelze považovat za projev nepřípustné libovůle, jak se naznačuje v dovolání.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože Nejvyšší soud ve věci obviněného R. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler