ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.648.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 648/2013 -41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. září 2013 v neveřejném zasedání o dovoláních O. M., a L. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 1. 2013, č. j. 55 To 330/2011-885, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 64/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2011, č. j. 5 T 64/2010-727, byli obvinění O. M. a L. N. uznáni vinnými trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterého se po skutkové stránce měli dopustit tím, že „na základě informací opatřených Z. H. a J. P. o nemovitosti a poměrech poškozených J. a J. G. a po společné domluvě, kdy obž. O. M. vystupoval za advokátní kancelář Mgr. B. jako její zaměstnanec, uzavřel dne 8. 6. 2006 v O. na ul R. obž. L. N. jako kupující s poškozenými jako prodávajícími kupní smlouvu na nemovitosti, a to budovu čp. (rodinný dům) stojící na pozemku p. č. st. (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 146 m², pozemek p. č. st. (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 34 m², pozemek p. č. (trvalý travní porost) o výměře 346 m², pozemek p. č., budovu bez č.p./č.e. (jiná stavba) stojící na pozemku p. č. st., o výměře 346 m², pozemek p. č. (trvalý travní porost) o výměře 363 m² a pozemek p. č. (trvalý travní porost) o výměře 132 m², vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště P., v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území D. na LV č., za kupní cenu 425.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti byla obecná odhadní cena shora uvedených nemovitostí podle cenových předpisů v době převodu ve výši nejméně 1 130 000,- Kč, kdy obž. O. M. vystupoval při uzavírání smlouvy jako zprostředkovatel, a to přesto, že obžalovaný O. M. po celou dobu jednání a již od prvního setkání s poškozeným G. s ním domlouval půjčku ve výši 300.000,- Kč s využitím zástavního práva na předmětné nemovitosti, přičemž společně s obž. L. N. využili nezkušenosti poškozených, zejména jejich důvěřivosti, nedostatečného právního vědomí, zejména neznalosti problematiky zajišťovacích institutů, převodů vlastnických práv k nemovitostem, jejich nezkušenosti při vyřizování majetkových záležitostí, kdy si poškození nebyli schopni uvědomit význam podepisovaných smluv, neboť měli za to, že svou nemovitost dávají pouze do zástavy k zajištění sjednané půjčky, což jim bylo obžalovanými utvrzováno tak, že pokud do tří měsíců předmětné peníze vrátí, že se nemovitosti přepíší zpět na ně, dále při zneužití jejich časové a majetkové tísně, kdy pošk. J. G. potřeboval sehnat peníze na vyplacení pošk. J. G. v souvislosti s rozvodem manželství a rovněž i pod záminkou domnělé časové tísně kupujícího obž. L. N., takže předložili a nechali poškozeným J. a J. G. podepsat kupní smlouvu a nikoliv smlouvu o půjčce se zástavním právem na předmětných nemovitostech, kdy takto při vědomí shora uvedených skutečností si obž. L. N. touto kupní smlouvou nechal slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného protiplnění, tedy k sjednané kupní ceně ve výši 425.000,- Kč v hrubém nepoměru ke skutečné ceně nemovitostí, a způsobili takto svým jednáním poškozeným J. a J. G. škodu ve výši nejméně 705.000,- Kč“. Za to byli oba podle §253 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. G. a J. G. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba obvinění a v jejich neprospěch také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně, ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 55 To 330/2011-780, kterým z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté rozhodl tak, že se obvinění O. M. a L. N. podle §226 písm. b) „zprošťují z obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 ZT 213/2009“ s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Poškozené s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce výrokem podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 350/2012, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil předmětné usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve zrušujícím usnesení podrobně rozvedl, jaké vady a pochybení v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zjistil. Předně nesouhlasil s jeho závěrem, že soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Naopak, pochybení, která odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, se podle Nejvyššího soudu dopustil sám, když se důsledněji nezabýval podrobnou argumentací obsaženou v odůvodnění odsuzujícího rozsudku a racionální úvahy v něm vyjádřené označil za ničím nepodložené dedukce, aniž by se je alespoň pokusil věcně vyvrátit úvahami vlastními. To se týkalo zejména obsahu a skutečného účelu předmětné kupní smlouvy, s níž se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí přesvědčivě vypořádal právě v kontextu svých dalších skutkových zjištění. Namísto toho odvolací soud pouze vyzdvihl a izolovaně hodnotil část ve věci provedených důkazů, které měly svědčit pro verzi obviněných, aniž by blíže vysvětlil, v čemž je považuje za - z hlediska řádného zjištění skutkového stavu - podstatnější než ty, z nichž naopak vycházel soud prvního stupně. Takový postup bylo možno označit za dovolatelem zmiňovanou nepřípustnou deformaci skutkového stavu již zjištěného soudem prvního stupně. Uvedené pochybení mohlo mít zároveň zásadní vliv na správnost hmotně právního posouzení skutku. Proto Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se z těchto hledisek věcí zabýval znovu a vytýkané vady odstranil (k tomu v podrobnostech viz str. 9 shora citovaného zrušujícího usnesení ). Šlo především o to, aby se soud podrobně vypořádal s důležitým důkazem, který představovala kupní smlouva na nemovitosti uzavřená mezi poškozenými jako prodávajícími a obviněným L. N. jako kupujícím dne 8. 6. 2006 (č. l. 7 – 10 spisu), zhodnotil její obsah ve svém celku, včetně ustanovení čl. X , kde je upraveno právo prodávajících od kupní smlouvy odstoupit a za jakých podmínek. Ve spojitosti s dalšími dosud zjištěnými skutkovými okolnostmi pak měl posoudit, zda tato smlouva - byť navenek právně bezchybná - neměla ve skutečnosti za účel zastírat lichvářskou půjčku a v tomto smyslu neodporovala nejen dobrým mravům či neobcházela zákon, ale mohla mít především povahu nástroje, jehož prostřednictvím obvinění již v rovině trestního práva uskutečňovali jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 tr. zák. Nebylo možno přehlédnout, že i v případě, že by bylo postupováno v souladu s předmětnou smlouvou a poškození by chtěli ve stanovené lhůtě využít možnosti získat nemovitosti zpět vrácením ve smlouvě uvedené kupní ceny, museli by zaplatit o 125.000 Kč více než kolik - jak zjistil soud prvního stupně - jim bylo skutečně poskytnuto (rozdíl činí cca 40%). Z jakého důvodu měl odvolací soud za to, že v daném případě přesto nešlo o lichvu, ve svém rozhodnutí řádně neodůvodnil. Nejvyšší soud poukázal také na to, že v konečném důsledku (tj. pro případ nevrácení kupní ceny ve lhůtě) by se kupujícímu zároveň otevřela cesta, aby za jím investovaných 300.000 Kč získal do svého vlastnictví celý předmět kupní smlouvy, jenž měl odhadní cenu přesahující 1.100.000 Kč. Výrazný nepoměr obou plnění byl zde tedy více než zřejmý.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, poté o odvoláních rozhodl znovu rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, č. j. 55 To 330/2011-885, jímž v bodě I) z podnětu řádného opravného prostředku Okresního státního zástupce v Olomouci podaného v neprospěch obviněných podle §258 odst. 1 písm. b) d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na nezměněném skutkovém základě oproti výroku napadeného rozsudku obviněné uznal vinnými trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za to obviněným podle §253 odst. 2 tr. zák. uložil tresty odnětí svobody, a to každému ve výměře dvanácti měsíců, jejichž výkon jim podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Poškozené s jejich nárokem na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem pod bodem II) odvolání obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 1. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali následně dovolání obvinění O. M. a L. N. (dále také „dovolatelé“), kteří shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný O. M. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu mohou být předmětem přezkumu pouze otázky hmotně právní, nicméně současně připomněl judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze i v dovolacím řízení připustit zásah do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů v případech, kdy je mezi nimi na straně jedné a právními závěry na straně druhé dán tzv. extrémní nesoulad. Právě tento nesoulad učinil obviněný předmětem svého dovolání. Setrval přitom na své argumentaci, podle níž především on sám nezískal za investici ve výši 300.000 Kč do vlastnictví celý předmět inkriminované kupní smlouvy, tj. dům poškozených v odhadní ceně přesahující 1.100.000 Kč. Zároveň není pravdou, že by byl zprostředkovatelem při uzavírání kupní smlouvy a po celou dobu jednání s poškozeným J. G. domlouval půjčku. Manžele G. viděl pouze jednou, a to dne 8. 6. 2006 při uzavření kupní smlouvy. Nikdy předtím se s nimi nesetkal, ani jednou si s nimi netelefonoval ani s nimi nebyl v jiném kontaktu. Skutečnost, že došlo k uzavření kupní smlouvy, potvrdil u hlavního líčení nezainteresovaný svědek Mgr. Ing. R. O., který neměl pochybnosti o tom, že G. vědí, co podepisují. Sám pak dodal, že „dokud si lidé nejsou vědomi toho, co podepisují, tak je nepustí z kanceláře“. Důležité je podle dovolatele i to, že poškozený J. G. si příslušný exekutorský zápis vyzvedl v jeho kanceláři již dne 12. 6. 2006, avšak trestní oznámení podal více než rok poté, dne 19. 7. 2007. Právě způsob jednání na exekutorském úřadě a výpověď Mgr. Ing. O. měly být podstatnými pro posouzení věci, na rozdíl od účelové výpovědi poškozených. Oporu v důkazech nemá ani závěr odvolacího soudu stran společné domluvy se spoluobviněným L. N. Soud zjevně přehlédl důkazy provedené ve prospěch obviněných a nekriticky vyšel z výpovědí poškozených, kteří nejenže byli schopni si uvědomit, že podepisují kupní smlouvu, ale také to dobře věděli. Úvodní slova jsou na listině uvedena větším a výraznějším písmem než ostatní text. Podepsali se pod kolonku „prodávající“. Jejich snaha o prodej domu a nikoli o získání půjčky pak vyplynula i z výpovědí svědků H., P. a dalších. Pravdou není ani to, že sjednaná kupní cena byla ve zřejmém nepoměru k reálné hodnotě převáděných nemovitostí. Jejich obecná cena uvedená ve výroku napadeného rozsudku nebyla reálná, neboť se jednalo o tzv. rychlý prodej. Měl být proto zpracován revizní znalecký posudek a z něj a předložených listin o cenách nemovitostí měl soud vyvodit odpovídající závěry. Dovolatel připomněl i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle nějž je poškozený J. G. osobou se zvýšenou podezíravostí. Klade si tedy otázku, jak vlastně mohl zneužít osobu s touto osobnostní dispozicí.
Podle dovolatele se krajský soud nesprávně v odůvodnění rozhodnutí odvolal i na část odůvodnění zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 350/2012, který však rozhodně nevyloučil možný zprošťující výrok ve věci. Toliko mu vytkl absenci vlastních úvah, jimiž by věcně vyvrátil závěry soudu prvního stupně. Stávající výrok o vině tak vychází pouze z dedukcí nemajících oporu v usvědčujících důkazech. Nadto nebyly provedeny navrhované důkazy, které zůstaly bezdůvodně opomenuty.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, odst. 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 55 To 330/2011, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a buď podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci zprošťujícím rozsudkem z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný L. N. po úvodní rekapitulaci dosavadního rozhodování soudů v předmětné věci namítl, že odvolací soud se ve svém posledním rozsudku, stejně jako předtím soud prvního stupně, řádně nevypořádal s objektivní a zejména subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu lichvy. Obdobně jako spoluobviněný O. M. pak poukázal na existenci extrémního rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, dále na opomenutí některých důkazních návrhů a nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, které v konečném důsledku mělo vést k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V další části své argumentace se obviněný zaměřil na kvalitu odůvodnění napadeného rozsudku, které podle jeho názoru nesplňuje kritéria uvedená v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., neboť se v něm odvolací soud dostatečně nevypořádal s uplatněnou obhajobou. Soud především nedostál povinnosti přesvědčivě odůvodnit své skutkové úvahy. Provedeným dokazováním nebylo vyvráceno zejména to, že dovolatel nabyl nemovitosti za cenu (425.000 Kč), jež byla ve skutečnosti cenou přiměřenou. Odvolací soud měl přitom k dispozici listiny, které vylučovaly reálnost prodeje inkriminovaných nemovitostí za obecnou odhadní cenu 1.130.000 Kč. Jednalo se o tzv. rychlý prodej. Bylo proto nezbytné k této otázce zpracovat příslušný revizní znalecký posudek. Tvrzený nepoměr kupní ceny s cenou nemovitostí uváděné přibraným znalcem nebyl nijak verifikován.
Své dovolání uzavřel obviněný návrhem, aby Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 55 To 330/2011, a jemu předcházejícího řízení, vzhledem k existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toto rozhodnutí zrušil a podle 265m odst. 1 tr. ř., pokud by považoval dokazování za úplné, sám rozhodl ve věci rozsudkem a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
K námitkám obviněného O. M. úvodem poznamenal, že v podstatě odpovídají obsahu jeho obhajoby po celé dosavadní trestní řízení, přičemž jejich povaha směřuje nikoli ke změně právního hodnocení skutkových okolností zjištěných soudy, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž k odchylnému hodnocení ve věci provedených důkazů s cílem dosáhnout alternativních skutkových závěrů, jež by mohly být předpokladem jiného právního posouzení skutku. Svůj vlastní náhled na obsah provedených důkazů, odlišný od závěrů soudů, pak interpretuje jako tzv. extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, skutkovými závěry a právním posouzením věci. Dovolatel však současně nespecifikoval žádný konkrétní případ, kdy by soudy hodnotily některý z důkazů způsobem, který by protiřečil pravidlům formální logiky, vyložily jej v rozporu s jím nesenou informací, provedly jej či opatřily v zásadním rozporu s požadavky zákona nebo některý esenciální důkaz opomenuly, což by mělo pro posouzení věci zásadní význam. Pokud namítl, že ve věci nebyly provedeny některé navrhované důkazy, je podle státního zástupce třeba takovou výhradu odmítnout. Trestní řád totiž soudům neukládá povinnost provést všechny důkazy. Jejich úkolem je realizovat dokazování „...v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí…“. To se podle státního zástupce v posuzovaném případě stalo.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje státní zástupce dovolání obviněného O. M. za zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K dovolání obviněného L. N. pak státní zástupce konstatoval, že je založeno prakticky na zcela shodné argumentaci jako mimořádný opravný prostředek spoluobviněného O. M. V obecné rovině proto odkázal na vyjádření učiněné k jeho osobě (viz shora). Nad jeho rámec pak dodal, že četné námitky dovolatele vůči odůvodnění napadeného rozsudku jsou z hlediska dovolání irelevantní, když dle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Kromě toho jde opět o polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Takové výtky však uplatněný dovolací důvod nenaplňují.
Proto také ve věci tohoto obviněného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění O. M. a L. N. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty a zároveň soud zamítl jejich řádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který oba odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku rozsudku, popř. blíže rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku soudem je či není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelé s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítli žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Své mimořádné opravné prostředky založili na tvrzení, že odvolací soud v řízení po zrušení svého předchozího rozhodnutí ve věci Nejvyšším soudem závěr o jejich vině trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. přijal po nedostatečně provedeném (neúplném) dokazování a po nesprávném hodnocení důkazů, které měl k dispozici, zejména pak údajně účelových a nepravdivých výpovědích poškozených J. a J. G. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatelů porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítli v podstatě to, že odvolací soud při neakceptování jejich obhajoby vyhodnotil důkazy k jejich tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak měl vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, přesněji z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatelé ve smyslu jimi použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy v prvé řadě domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud přitom plně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž je o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však rozhodnutí obou soudů takovou vadou netrpí.
Již soud prvního stupně se v rozsudku ze dne 12. 9. 2011, č. j. 5 T 64/2010-727, vypořádal s provedenými důkazy jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti za prokázané. Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci (usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 350/2012) zdůraznil, že hodnocení ve věci provedených důkazů se tento soud věnoval velmi obšírně a podrobně na str. 23 – 27 rozsudku vysvětlil, proč při závěru o vině obviněných vycházel především z těch skutkových zjištění, že na základě informací opatřených svědky H. a P. věděli o nemovitostech poškozených J. a J. G. a také o tom, že poškozený J. G. se nachází v obtížné finanční situaci a nutně potřebuje peníze. Následně využili nezkušenosti, důvěřivosti a nedostatečného právního vědomí poškozených (zejména neznalosti problematiky zajišťovacích institutů, převodů vlastnických práv k nemovitostem), kteří měli za to, že svou nemovitost poskytují pouze jako zástavu k zajištění sjednané půjčky, v čemž byli ještě utvrzováni poukazem na skutečnost, že pokud do tří měsíců peníze vrátí, nemovitosti se převedou zpět na jejich osoby. Podle zjištění soudu pak kupní cena za nemovitosti byla sjednána na 425.000 Kč, ačkoli ve skutečnosti byla jejich odhadní cena minimálně 1.130.000 Kč. Soud zároveň nepominul ani to, že poškozeným bylo vyplaceno pouze 300.000 Kč a nikoli kupní cena podle smlouvy. Při protichůdných tvrzeních poškozených a obviněných dále vycházel především z celého obsahu předmětné kupní smlouvy, kdy se zaměřil na otázku, jaký byl vlastně její celkový účel a především, kdo z ní mohl mít prospěch. Z rozsudku také vyplynulo, že soud měl možnost se na základě ústnosti a bezprostřednosti řízení (§2 odst. 11 tr. ř.) na vlastní oči přesvědčit o naprosté rozdílnosti intelektových schopností a právních znalostí mezi poškozenými a obviněnými. Svůj závěr o tom, že sjednaná kupní smlouva měla primárně zastřít skutečný právní vztah, tj. smlouvu o půjčce, o kterou usiloval poškozený J. G., založil soud mj. na úvaze, že obsahovala na první pohled nelogické ustanovení o tzv. zpětné koupi, tedy pokud by poškozený G. vrátil 425.000,- Kč do 6. 9. 2006, byla by mu vrácena nemovitost. Soud z toho vyvodil závěr, že obvinění skutečně sledovali jediný cíl, a sice zajistit si peníze poskytnuté poškozeným ve výši 300.000,- Kč tak, aby z těchto peněz do tří měsíců získali buď nestandardně vysoký (lichvářský) úrok 125.000 Kč, anebo by obviněný L. N. případně získal nemovitosti v hodnotě nesrovnatelně vyšší (1.130.000,- Kč), než byla částka původně poskytnutá poškozeným. Podle soudu byl tento záměr realizován prostřednictvím kupní smlouvy právě proto, že se jednalo o mnohem snazší cestu, než by představovalo klasické zajištění zástavním právem.
Odvolací soud - vázán pokyny ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) - se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněných jako v nyní projednávaných dovoláních. Skutková zjištění soudu prvního stupně, pokud jde o vzájemnou předchozí dohodu obviněných a následný proces uzavírání kupní smlouvy na nemovitosti G., ve svém novém rozhodnutí plně akceptoval. Jak mu Nejvyšší soud uložil, věnoval pozornost obsahu inkriminované smlouvy jako celku, s akcentem na její ustanovení čl. X, a dostatečně přesvědčivě, v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) zdůvodnil, proč se posléze přiklonil k závěru, že cílem jednání obviněných (celé transakce) bylo převedení vlastnického práva k nemovitostem na obviněného L. N. za zjevně nevýhodných podmínek pro poškozené (viz zejména str. 10 a 11 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud tedy nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů k otázkám rozhodným pro právní posouzení věci zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, své úvahy nedostatečně odůvodnily, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce dovolatelů týkající se neúplnosti provedeného dokazování, resp. především odmítnutí návrhu na jeho doplnění o revizní znalecký posudek z oboru ekonomika, jímž měla být stanovena cena, za kterou mohli poškození G. „reálně“ inkriminované nemovitosti prodat, Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek odvolacího soudu splňuje, když důvody, pro které soud nevyhověl důkaznímu návrhu obhajoby, jsou v něm vysvětleny dostatečně (viz odůvodnění na str. 11).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněných O. M. a L. N. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler