ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3547.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3547/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Mikou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti žalované J. V. , zastoupené JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, o zaplacení 353.452,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, pod sp. zn. 18 C 276/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 28 Co 122/2012-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náklady dovolacího řízení
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku ze dne 24. května 2012, č. j. 28 Co 122/2012-160, kterým Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. září 2011, č. j. 18 C 276/2010-102, ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci částku 353.452,- Kč a blíže specifikovanou smluvní pokutu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (tj. řeší-li se právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak); dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto dovolacím důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu je tudíž výtka žalované, že soudy při rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, jestliže nevzaly v úvahu, že „ nedošlo ke skutečnému předání předmětu půjčky “, přestože takové zjištění mělo zásadní význam pro posouzení, zda smlouva o půjčce a s ní související její ručitelský závazek jsou platnými právními úkony. Tato námitka totiž vystihuje dovolací důvod vymezený v §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak je výše vyloženo - nelze v daném případě s úspěchem použít, neboť skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila v prvé řadě závěr odvolacího soudu, že ujednání účastníků, jímž převzala ručení za dluh svého syna (v řízení rovněž žalovaného L. V.), není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Dále není srozuměna s posouzením smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti. Ostatní právní závěry odvolacího soudu nebyly dovoláním zpochybněny a nemohly být tudíž ani podrobeny dovolacímu přezkumu.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. například rozhodnutí ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Odvolací soud při poměřování dohody účastníků obsažené v bodě IV smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. 2. 2010 mezi žalobcem a synem žalované L. V., hlediskem dobrých mravů (§39 obč. zák.) z intencí tohoto vykladu nikterak nevybočil. Nelze vytýkat odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalované, že podepsala dokument, který obsahoval tak zásadní právní úkon jako je ručitelský závazek, aniž by byla s jeho obsahem obeznámena. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná o dluzích svého syna věděla a již dříve se za ně zaručila. Účastníkům občanskoprávních smluvních vztahů musí být umožněno spolehnout se na to, že zcela zřejmý obsah jejich smluvních ujednání nemůže být vyvrácen na základě jeho pouhého popření ze strany účastníka, který nechce nést následky porušení povinnosti ze smluvního vztahu, resp. nechce být nositelem povinností založených smluvním vztahem.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak nemůže založit ani úsudek soudu o přiměřenosti smluvní pokuty, kterou se dlužník a ručitelka (žalovaná) ve smlouvě ze dne 26. 2. 2010 zavázali uhradit věřiteli (žalobci) v případě porušení závazku vrátit půjčku řádně a včas. I otázkou přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008). Přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty. Konstatoval, že opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. Žalovaná se v posuzovaném případě nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnila v co nejkratší době.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. ledna 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu