ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.534.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 534/2013-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2013 o dovolání obviněného V. W. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 4 To 43/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 61/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 1 T 61/2011, byl obviněný V. W. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění pod označením V. W. - SIWIS - Nakládání s odpady, s místem podnikání H., P.,
1)
v blíže nezjištěné době v měsíci lednu roku 2008 v areálu Poldi Kladno, Těžká mechanizace v Kladně, v úmyslu se obohatit uzavřel s poškozenou společností DESTRO, spol. s r.o., zastoupenou Ing. J. H., ústní dohodu o provedení zemních prací - rozhrnování navezeného materiálu na pozemcích bývalých oceláren Koněvových hutí v Kladně, které měl obžalovaný pronajaty od společnosti SUNEX, spol. s r.o., od společnosti DESTRO, spol. s r.o., objednal práci buldozeru za částku ve výši 800,- Kč bez DPH za 1 hodinu práce a práci nakladače za částku ve výši 1.100,- Kč bez DPH za 1 hodinu práce, i když od počátku věděl, že za provedenou práci společnosti DESTRO, spol. s r.o., celou částku neuhradí, a vylákal tak provedení prací, které neměl v úmyslu hradit přesto, že od společnosti PTÁČEK spol. s r.o., z jejíchž staveb odvážel suť a zeminu, obdržel v únoru 2008 na jím uvedený účet, jehož jedinou disponentkou byla M. S., známá obžalovaného, částku ve výši 1.459.100,- Kč a v březnu 2008 na jím uvedený účet, jehož jedinou disponentkou byla M. Š., družka obžalovaného, částku ve výši 350.000,- Kč, které prostřednictvím disponentů z účtů vybral a převážně použil ke své potřebě, poškozenou společnost uvedl v omyl, neboť společnost DESTRO, spol. s r.o., objednané služby řádně a včas během měsíců únor a březen 2008 vykonala, obžalovaný uhradil této společnosti za 191 hodin práce buldozeru a 14 hodin práce nakladače z celkové částky 200.158,- Kč s DPH pouze částku ve výši 120.190,- Kč s DPH, způsobil tak poškozené společnosti DESTRO, spol. s r.o., se sídlem S., škodu v celkové výši 79.968,- Kč s DPH, kterou do současnosti ani po několika písemných upomínkách neuhradil,
2)
v průběhu dne 25. 1. 2008 na stavbě v P. – K. v úmyslu se obohatit uzavřel s poškozenou společností GKR TRANSPORT, s.r.o., zastoupenou Ing. J. J., ústní dohodu, která byla dne 28. 1. 2008 potvrzena písemnou objednávkou, jejímž předmětem byl odvoz až 6.000 m3 stavební suti z demolice domu na adrese S. u křižovatky s ulicí P. P. v P., prováděné společností PTÁČEK, spol. s r.o., za částku ve výši 3.600,- Kč/otoč za soupravu 15 + 9 m3, kterou společnost GKR TRANSPORT, s.r.o., navážela na pozemky v K., jež měl obžalovaný pronajaty od společnosti SUNEX, spol. s r.o., a tuto dohodu obžalovaný uzavřel, i když již od počátku věděl, že za provedenou práci společnosti GKR TRANSPORT, s.r.o., nezaplatí, ačkoliv od společnosti PTÁČEK, spol. s r.o., obdržel v lednu 2008 v hotovosti částku ve výši 550.000,- Kč a v únoru 2008 na jím uvedený účet , jehož jedinou disponentkou byla M. S., známá obžalovaného, částku ve výši 1.459.100,- Kč, které však prostřednictvím disponenta z účtu vybral a převážně použil ke své potřebě, poškozenou společnost uvedl v omyl, neboť společnost DESTRO, spol. s r.o., objednané služby řádně a včas na přelomu měsíců leden a únor 2008 vykonala, obžalovaný této společnosti za odvoz 2.394 m3 suti částku v celkové výši 471.447,- Kč nezaplatil, způsobil tak poškozené společnosti GKR TRANSPORT s.r.o., se sídlem D., P., škodu v celkové výši 471.447,- Kč s DPH, kterou ani po několika ústních urgencích neuhradil a společnost GKR TRANSPORT s.r.o., dne 14. 2. 2008 postoupila svoji pohledávku společnosti PTÁČEK spol. s r.o.,
3)
v průběhu dne 1. 6. 2008 v M. p. B., ul. P., v úmyslu se obohatit uzavřel s poškozenou společností OPTREAL, spol. s r.o., zastoupenou T. K., ústní dohodu, na základě které byla dne 2. 6. 2008 v P. vystavena písemná objednávka, jejímž předmětem bylo uložení stavební suti a stavebního odpadu z lokality M. p. B., ul. Ř. - V L., na pozemky M. S., a to za celkovou částku ve výši 157.794,- Kč, přičemž tuto dohodu obžalovaný uzavřel, i když již od počátku věděl, že suť na pozemek poškozeného neuloží, neboť k tomu neměl uzavřenou žádnou dohodu či povolení, poškozenou společnost uvedl v omyl, neboť si od poškozené společnosti OPTREAL, spol. s r.o., nechal dne 3. 6. 2008 poslat na účet, jehož jedinou disponentkou byla M. Š., družka obžalovaného, zálohu ve výši 78.897,- Kč, kterou si ponechal a do dnešního dne ji ani po několika písemných výzvách nevrátil, a způsobil tak poškozené společnosti OPTREAL, spol. s r.o., se sídlem N. P., P., škodu ve výši 78.897,- Kč s DPH,
4)
v průběhu dne 8. 9. 2008 v restauraci N. V. v Ř., ul. P., v úmyslu se obohatit uzavřel s poškozeným F. S., podnikajícím pod označením F. S. – A., Smlouvu o zajištění služeb - dohodu o odvozu 5.000 m3 zeminy ze stavby v centru obce D. B. za částku ve výši 930.000,- Kč bez DPH, kterou měl poškozený uskladnit v areálu bývalé šachty v D. u P., jejímž majitelem je J. Š., se kterým se v blíže nezjištěné době roku 2008 v areálu v D. obžalovaný ústně dohodl na uložení nejméně 20.000 m3 zeminy za částku 30,- Kč bez DPH za 1 m3, přičemž po započetí prací, kdy měl obžalovaný zaplatit poškozenému zálohu ve výši 300.000,- Kč, obžalovaný tuto neuhradil, přestal poškozený zeminu odvážet, obžalovaný následně poškozenému zaplatil celkem 600.000,- Kč s DPH a J. Š. 100.000,- Kč s DPH, dohodu s poškozeným S. doplňoval o odvoz další zeminy v celkovém rozsahu 10.000 m3 za celkovou částku ve výši 2.213.400,- Kč s DPH, s poškozeným Š. za uložení zeminy za částku ve výši 257.000,- Kč s DPH, i když již od počátku věděl, že za provedenou práci poškozenému F. S. a za uložení zeminy J. Š. již zbytek peněz nedoplatí, ačkoliv od investora společnosti Centrum Dolní Břežany, s.r.o., obdržel na jím uvedený účet, jehož jedinou disponentkou byla M. Š., družka obžalovaného, v srpnu 2008 částku ve výši 1.175.000,- Kč a v říjnu 2008 částku ve výši 3.019.750,- Kč, které však prostřednictvím disponenta z účtu vybral a použil převážně ke své potřebě, tímto poškozené uvedl v omyl a způsobil tak poškozenému F. S. – A., se sídlem P. P., J., který objednané služby řádně a včas během měsíců září a října 2008 vykonal, škodu v celkové výši 1.613.400,- Kč s DPH, kterou do současnosti ani po četných osobních, telefonických i písemných urgencích a slibech neuhradil, a poškozenému J. Š., D., škodu v celkové výši 257.000,- Kč s DPH, kterou taktéž do současnosti neuhradil,
5)
v průběhu dne 8. 9. 2008 na stavbě v D. B. v úmyslu se obohatit uzavřel s poškozenou společností VCES, a.s., zastoupenou Ing. M. H., objednávku prací pásovým nakladačem Komatsu PC 240 na akci C. D. B. za částku ve výši 2.000,- Kč bez DPH za 1 hodinu práce, i když již od počátku věděl, že za provedenou práci společnosti VCES a.s., nezaplatí, přestože od investora společnosti Centrum Dolní Břežany, s.r.o., obdržel v srpnu 2008 na jím uvedený účet, jehož jedinou disponentkou byla M. Š., družka obžalovaného, částku ve výši 1.175.000,- Kč, kterou prostřednictvím disponenta z účtu vybral a použil převážně ke své potřebě, tímto poškozeného uvedl v omyl, neboť společnost VCES a.s., objednané služby řádně a včas během měsíce září 2008 vykonala, obžalovaný této společnosti za 40 hodin práce nakladače v celkové výši 95.200,- Kč s DPH nezaplatil, způsobil tak poškozené společnosti VCES, a.s., se sídlem N. H., P., škodu v celkové výši 95.200,- Kč s DPH, kterou do současnosti ani po několika písemných upomínkách a slibech neuhradil,
6)
v průběhu dne 1. 10. 2008 v kanceláři v H. B., ul. B., v úmyslu se obohatit uzavřel s poškozenou společností STAVOKOMP SERVICE, s.r.o., zastoupenou Č. H., objednávku na zemní práce - nakládání zeminy strojem Komatsu 240 NLC v D. B. za částku ve výši 1.100,- Kč bez DPH za 1 hodinu práce, i když již od počátku věděl, že za provedenou práci společnosti STAVOKOMP SERVICE s.r.o., celou částku neuhradí, přestože od investora společnosti Centrum Dolní Břežany, s.r.o., obdržel na jím uvedený účet, jehož jedinou disponentkou byla M. Š., družka obžalovaného, v říjnu 2008 částku ve výši 3.019.750,- Kč, v listopadu 2008 částku ve výši 2.796.500,- Kč a dne 8. 12. 2008 částku ve výši 3.313.852,50 Kč, které prostřednictvím disponenta z účtu vybral a použil převážně ke své potřebě, poškozenou společnost uvedl v omyl, neboť společnost STAVOKOMP SERVICE s.r.o., objednané služby řádně a včas během měsíců října až prosince 2008 vykonala, obžalovaný uhradil této společnosti za 424,5 hodin práce stroje z celkové částky 555.670,50 Kč s DPH pouze částku ve výši 106.029,- Kč s DPH, způsobil tak poškozené společnosti STAVOKOMP SERVICE s.r.o., se sídlem B., H. B., škodu v celkové výši 449.641,50 Kč s DPH, kterou do současnosti ani po několika výzvách a slibech neuhradil,
7)
v průběhu dne 24. 10. 2008 v kanceláři v P. – L., ul. N. S., v úmyslu se obohatit uzavřel s poškozenou společností CHLUP s.r.o., zastoupenou J. Č., Smlouvu o dílo č. 48/2008 na provedení prací na stavbě D. B. - odvoz a uložení zeminy o celkovém objemu 30.000 až 60.000 m3 za částku ve výši 4.125,- Kč bez DPH za vozidlo s návěsem nebo soupravu, i když již od počátku věděl, že za provedenou práci společnosti CHLUP, s.r.o., celou částku neuhradí, přestože od investora společnosti Centrum Dolní Břežany, s.r.o., obdržel na jím uvedený účet, jehož jedinou disponentkou byla M. Š., družka obžalovaného, v říjnu 2008 částku ve výši 3.019.750,- Kč, v listopadu 2008 částku ve výši 2.796.500,- Kč, v prosinci 2008 částku ve výši 5.718.842,50 Kč a v lednu 2009 částku ve výši 1.398.250,- Kč, které prostřednictvím disponenta z účtu vybral a použil převážně ke své potřebě, poškozenou společnost uvedl v omyl, neboť společnost CHLUP, s.r.o., objednané služby řádně a včas během měsíců října 2008 až ledna 2009 vykonala, obžalovaný uhradil této společnosti za 1989 odvezených a obžalovaným odsouhlasených fůr zeminy z celkové částky 9.997.114,- Kč s DPH pouze částku ve výši 3.367.402,50 Kč s DPH, způsobil tak poškozené společnosti CHLUP s.r.o., se sídlem D., P., škodu v celkové výši 6.629.711,50 Kč s DPH, kterou do současnosti ani po četných osobních i telefonických urgencích a slibech neuhradil,
přičemž jednáním uvedeným pod body 1 – 7) způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 9.675.265, -Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný V. W. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 2 T 97/2009 ze dne 5. 5. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození
- DESTRO, spol. s r.o., se sídlem S.,
- OPTREAL, spol. s r.o., se sídlem N. P., P.,
- F. S. – A., se sídlem P. P., J.,
- J. Š., D., okres P.,
- VCES, a.s., se sídlem N. H., P.,
- STAVOKOMP SERVICE, s.r.o., se sídlem B., H. B.,
- CHLUP, s.r.o., se sídlem D., P.,
odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 1 T 61/2011, podali obviněný V. W. a poškozený CHLUP, s.r.o., odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 4 To 43/2012, tak, že z podnětu odvolání poškozené CHLUP, s.r.o., podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené CHLUP, s.r.o. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti CHLUP, s.r.o., se sídlem K., P., částku 6.629.711,50 Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného V. W. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 4 To 43/2012, podal následně obviněný V. W. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkami uplatněnými v mezích dovolacího důvodu byly jednak námitka, podle které nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a jednak námitka, že „trestní řízení a trestní právo má být nástrojem ultima ratio, tedy až krajním a posledním prostředkem ochrany práv“. Mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a proti rozsahu provedeného dokazování.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. W.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný V. W. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a proti rozsahu provedeného dokazování, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Ačkoli takto formulovaná námitka je právní námitkou, obviněný ji opřel o skutkové argumenty, kterými se snaží zvrátit skutkové závěry soudů nižších stupňů. Při posouzení uplatněné právní námitky proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byly naplněny.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu obviněný V. W. spáchal trestný čin v podstatě tím, že jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění v průběhu roku 2008 v případech pod body 1-2 a 4-7 uzavřel s jednotlivými dodavateli ústní či písemné dohody o provedení zemních prací, konkrétně o uložení, úpravě, nakládání a odvozu suti a zeminy, i když od počátku věděl, že za provedené práce poškozeným řádně a včas nezaplatí, a takto od nich za uvedené práce vylákal a způsobil jim nezaplacením škodu přesně specifikovanou v jednotlivých bodech, v případě pod bodem 3. uzavřel s poškozeným dohodu o uložení stavební suti a stavebního odpadu na pozemku M. S. a inkasoval od poškozené společnosti zálohu ve výši 78.897,- Kč, i když věděl, že k uložení suti nedojde, protože s vlastníkem pozemku neměl uzavřenou dohodu o uložení suti, uvedenou zálohu si ponechal a ani po písemných výzvách ji nevrátil, způsobil tak poškozené společnosti škodu, přičemž veškerým jednání uvedeným pod body 1-7 způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 9.675.265, -Kč.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudku vyplývá, že nelze pochybovat o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).
Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
V případě obviněného V. W. jeho jednání, byť bylo prováděno v rámci podnikatelské činnosti, zcela vybočilo z rámce pouhého občanskoprávního vztahu, který obviněný zjevně zneužil k obohacení sebe tím, že jednotlivé poškozené uváděl v omyl a způsobil tímto činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu ve výši přesahující 9 milionů Kč. Jeho jednání tak naplnilo všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, proto nelze podle názoru Nejvyššího soudu na jeho jednání aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Proto jeho námitka uplatněná v tomto směru v dovolání není důvodná.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný V. W. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu podvodu znaky podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Není tedy nepřiměřeně přísný, jak uvedl ve svém dovolání obviněný. Nejvyšší soud dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. W. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal