ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.454.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 454/2013 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2013 o dovolání obviněného Ľ. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 To 136/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 46 T 8/2012, byl obviněný Ľ. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že dne 17. 7. 2011 v době kolem 12:15 hod. v Brně, k. ú. M., na ul. V. před nájezdem do garáže č. … ve svém osobním motorovém vozidle zn. Renault Megane 1.9, reg. zn. …, sklopil sedadlo spolujezdce, na němž seděla Š. F., nalehl na ni a přes její odpor, který vyjadřovala slovně i fyzicky, jí stáhl pod kolena legíny a kalhotky, roztáhl jí nohy, osahával ji na přirození a následně na ní vykonal soulož; v důsledku uvedeného jednání jmenovaná utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, projevující se problémy v sexuální oblasti, v sociálních vztazích, kdy trpí sociální fobií, v poruchách spánku, problémy s příjmem potravy a depresí, což ji výrazně omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně pěti a půl měsíce.
Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný Ľ. P. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Ľ. P. podané proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně, rozhodl usnesením ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 To 136/2012, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 To 136/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 46 T 8/2012, podal obviněný Ľ. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Pavla Knoppa dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel zejména v tom, že soud prvního stupně nezískal dokazováním v dané věci spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, a přesto rozhodl tak, že obviněný je vinen spácháním trestného činu uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání podal obviněný do výroku o vině, čímž napadl také výrok o trestu. Dovolatel především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Dovolatel je naopak toho názoru, že provedené důkazy zcela zásadně nedostačovaly k tomu, aby bylo bez pochybností prokázáno, že se uvedeného skutku dopustil. Přes opakované námitky obhajoby soud prvního stupně důsledně ignoroval návrh obhajoby na provedení rekonstrukce, popř. vyšetřovacího pokusu odůvodněný skutečností, že se skutkový děj nemohl odehrát tak, jak jej popisuje obžaloba. Konkrétní námitky, proč tomu tak být nemohlo, jsou následující. Dovolatel nemohl v daném typu vozidla přelézt tak snadno na sedadlo spolujezdce, jak plyne z obžaloby a výpovědi poškozené, a to ani kdyby „zohl řadící páku“ (jak uvedla poškozená ve své svědecké výpovědi při hlavním líčení); dovolatel nemohl při své tělesné konstituci na poškozené vykonat soulož v situaci, kdy ona měla podle svého tvrzení legíny a kalhoty pod koleny, aniž by došlo k jakémukoli poškození tohoto oblečení; dovolatel nemohl poškozenou hladit pravou rukou, když na ní zároveň ležel; dovolatel a poškozená by se (opět s ohledem na fyzickou stavbu dovolatele) na sedadlo v tomto typu vozu spolu ani nevešli. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se s požadavkem obhajoby na provedení rekonstrukce, popř. vyšetřovacího pokusu, řádně nevypořádal. Soud prvního stupně se dále zcela nedostatečně zabýval tím, zda je možné, aby se odehrál skutkový děj tak, jak je uvedeno v obžalobě, a zároveň se na/v těle poškozené a na jejím oblečení nenalezly vůbec žádné stopy svědčící o tom, že by mělo dojít ke znásilnění či alespoň k pohlavnímu styku. Soud prvního stupně taktéž bezvýhradně věřil verzi poškozené, přestože mezi její výpovědí v přípravném řízení a při hlavním líčení byly zřejmé rozpory, přičemž tuto důvěru dovozoval zejména ze znaleckého posudku z oboru psychologie. V této souvislosti obhajoba namítá, že tento posudek je zcela nepřezkoumatelný, když znalkyně při svém výslechu při hlavním líčení odmítla sdělit, jak ke svým závěrům došla, odmítla sdělit, jak konkrétně poškozená při jednotlivých testech reagovala, čímž znemožnila, aby si obhajoba mohla sama bez součinnosti poškozené zpracovat posouzení, které by se k předmětnému posudku z oboru psychologie vyjádřilo. Obhajoba tedy neměla jinou možnost než navrhovat, aby soud nechal zpracovat revizní znalecký posudek, přičemž tento důkaz soud prvního stupně taktéž odmítl provést. Pokud jde o znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie, obhajoba navíc dodává, že znalkyně vycházely primárně z informací, které jim poskytla poškozená, přestože tyto informace byly nepravdivé a zjevně zavádějící. Nalézací soud tedy provedl rozporné a neúplné hodnocení důkazů a důkazy chybně hodnotil.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, včetně vadného řízení jemu předcházejícího, a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného v souladu s ustanovením §265m ve spojení s ustanovením §226 odst. 1 písm. a) tr. ř. [správně §226 písm. a) tr. ř.] zprostí obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán, eventuálně rozhodl tak, že věc v souladu s ustanovením §265 1 odst. 1 tr. ř. přikáže soudu odvolacímu, popř. soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel ve svém prvním sdělení, které je datováno 30. 4. 2013, nejprve vyslovil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání, poté zaslal sdělení datované dne 9. 5. 2013, kde uvádí, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ľ. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v daném případě shromážděnými důkazy bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný v kritické době násilím donutil poškozenou k pohlavnímu styku, čin spáchal souloží a s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie činem způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy vážnou poruchu na zdraví trvající déle než šest týdnů. Správně odvolací soud zdůraznil, že nelze přehlédnout doznání fyzického kontaktu s poškozenou, když nedostatek zranění na těle poškozené po jeho jednání dostatečně vysvětlily znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Provedení vyšetřovacího pokusu případně rekonstrukce za dané situace považoval i odvolací soud pro rozhodnutí ve věci za nepotřebné s tím, že by tyto vyšetřovací úkony zjevně nevedly k jiným zjištěním, než k jakým došel jak nalézací, tak odvolací soud. Především však je třeba uvést, že obviněný se svými námitkami uplatněnými v rámci mimořádného opravného prostředku domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení základních důkazů, tedy vykládá provedené důkazy jinak, než jsou a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové odlišnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu z výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ľ. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněný Ľ. P. také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také dovolatel. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjišťoval skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ze svého trestného jednání je obviněný usvědčován zejména výpovědí svědkyně poškozené Š. F., v kontextu se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Svědkyně poškozená Š. F. popsala v přípravném řízení dne 26. 4. 2012, tedy až 3/4 roku po skutku, i v hlavním líčení dne 9. 8. 2012 podrobně okolnosti, za nichž na ní obviněný vykonal soulož. Když byla dotázána na rozpory, uvedla, že si to již přesně nepamatuje, spíše to bylo tak, jak uváděla dříve (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud její výpověď vyhodnotil tak, že základ informací popisuje shodně, pouze část události popisuje nově (buď částečně odlišně či podrobněji), ale z hlediska objektivní reality problematičtěji. Zde poukázal na nově zmiňovaný popis vozidla, které mělo přijet, když vozidla Městské policie Brno nejsou označována způsobem, který popisuje, případně okolnosti uzamčení vozidla, kdy lze akceptovat ve skutkových pochybnostech tvrzení obviněného o charakteru zamykání daného vozidla. Následně se nalézací soud podrobně zabýval znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie a výpovědí znalkyně PhDr. Blanky Špíškové a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie opět včetně výpovědi znalkyně MUDr. Zuzany Švehlákové, k čemuž uzavřel, že údaje poškozené v souladu se závěry psychologického znaleckého posudku považuje za dostatečně věrohodné v rozsahu jejího vnímání skutečnosti, když tuto věrohodnost nesnižují ani drobné rozpory s realitou, kdy tyto rozpory lze vysvětlit právě stavem, ve kterém poškozená v době přepadení byla, když se jedná o evidentní marginálie (způsob uzamčení vozidla, charakter vozidla, které se zde nacházelo apod.), a zejména dobou, která od spáchání trestné činnosti uplynula do doby jejího procesně použitelného výslechu, kdy i znalkyně uvedla, že poškozená může danou situaci vidět o něco dramatičtěji, přičemž zde je evidentní, že tyto skutečnosti poškozená prezentovala z hlediska vysvětlení charakteru své obrany, kdy přitom dostatečný pro skutkovou větu je popis nalehnutí obviněného na poškozenou, případně z hlediska vlastního „sebeobviňování“, proč daný děj nezastavila (nezavolala o pomoc) za situace, kdy prvotní vnímání hovoří o přítomnosti dalšího vozidla, pravděpodobně policie, kdy i tato skutečnost, podle znalkyně, odpovídá svým charakterem jednání osoby po vztahovém znásilnění. Pro věrohodnost zásadní pak podle znalkyně byly opisy a reakce zcela odpovídající charakteru právě vztahového násilí, které si při své inteligenci a schopnostech poškozená nebyla schopna vymyslet a smyšleně prezentovat. Její nové údaje o uschování věcí pro policii pak nekorespondují s vlastním skutkovým dějem, kdy to nebyla ona, kdo by činil tyto kroky, ale jednalo se de facto o rozhodnutí dalších rodinných příslušníků a je nutno je vnímat s oním časovým odstupem (srov. str. 6 – 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud poté, co popsal další ve věci provedené důkazy, uzavřel, že neprováděl další dokazování, tak jak v průběhu hlavního líčení navrhovala obhajoba, tedy zejména rekonstrukci skutku ve vozidle k posouzení možnosti a charakteru uzamykání vozidla obviněného, zda mohlo dojít ke skutku, tak jak je popsán v obžalobě, bez poškození kalhotek, a výhledovým možnostem poškozené, revizní znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie na poškozenou, jakož i znalecký posudek, který by se vyjádřil k tomu, po jakou dobu je možné nalézt na těle, respektive v těle poškozené, známky DNA (byť na tomto již v rámci posledního procesního návrhu nebylo trváno). Tyto důkazy nalézací soud považuje za nadbytečné s ohledem na závěry, které uvádí na stranách 11 – 12 odůvodnění svého rozsudku, když nevylučuje nepřesnosti v popisu poškozené ohledně vnímání ve vozidle, kdy ovšem tyto nemají vliv na skutkové závěry o jednání obviněného. Nalézací soud ve svých skutkových závěrech nevychází z uzamčení vozidla a skutečnost přítomnosti dalšího vozidla potvrdil i obviněný. V případě znaleckých posudků je nutno uvést, že soud by prováděl revizní posudek, pokud by znalkyně nebyly schopny své závěry řádně zdůvodnit, avšak tato situace podle názoru soudu nenastala. Soud tak nemá důvod dělat další znalecký posudek s možným předpokladem odlišných závěrů, když sám charakter zkoumání aktuálního zdravotního stavu je prakticky neopakovatelný (v podrobnostech srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud poznamenal, že v souladu s nalézacím soudem také zamítl důkazní návrhy obviněného, a to prakticky ze stejných důvodů. Rekonstrukce, spíše však zřejmě vyšetřovací pokus (§104c, §104d tr. zákoníku – správně tr. ř.), by v posuzované věci, i s ohledem na současný stav duševního zdraví poškozené podle závěrů znalkyň, nebyl vhodný z hlediska kontaktu poškozené s obviněným a nepřinesl by zjevně žádných jiných poznatků a závěrů, než jaké učinil k rozporům ve výpovědích obviněného a poškozené soud prvního stupně z ostatních shromážděných důkazů (§104d odst. 1 tr. zákoníku). K tomu lze poukázat na skutečnost, že ani nalézací soud nerozporuje námitku obviněného o způsobu zamykání předmětného motorového vozidla zevnitř a způsob provedení činu není jediný možný jen na základě popisu obviněného a pokud jsou drobné mezery či nepřesnosti ve výpovědích poškozené, ty lze vysvětlit dostatečně okolnostmi případu na místě samém, způsobem prezentace příjezdu vozidla údajně policejního na místo obviněným a její následné prezentaci této okolnosti při výpovědi. Zde je třeba brát v úvahu, jak uzavírá na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nalézací soud, také mentální vyspělost poškozené a schopnost uchovat prožité události, když zejména nebylo zjištěno, že by měla sklon k vymýšlení, zkreslování událostí či snaze obviněnému uškodit (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Shromážděný důkazní materiál podporuje výpověď poškozené, byť i odvolací soud vnímá v její výpovědi drobné rozpory, které však nemohou vést k takovému závěru, jaký prezentuje obviněný v opravném prostředku. Provedení vyšetřovacího pokusu (rekonstrukce) pak za dané důkazní situace je pro rozhodnutí věci nepotřebné a zjevně by nevedlo k jiným zjištěním, než k jakým došel nalézací soud na základě vyhodnocení všech důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Pokud obviněný rozporoval závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, s požadavkem vypracování znaleckého posudku, který by měl prokázat či vyvrátit přítomnost jeho biologických stop (DNA) na poškozené, v poškozené či na jejím oděvu, také odvolací soud zdůraznil, že z opatřených stěrů poškozené byla izolována DNA obsahující směsný profil minimálně dvou osob, z nichž však majoritní byl shodný s genetickým profilem poškozené a minoritní složka nebyla k identifikaci upotřebitelná. Jelikož ve výtěrech z pochvy poškozené nebyly zjištěny spermie a test PSA vykazoval slabě pozitivní reakci v případě stěrů z oděvů a negativní až slabě pozitivní reakci v případě stěru z hrdla děložního a pochvy poškozené, je zcela zjevné, že znalecké zkoumání takto zajištěného materiálu, zvláště pokud byl zkoumáním zcela spotřebován, by nemohlo vést k jiným závěrům, než prezentovaným v tomto odborném vyjádření. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že přes závěry obviněným k obhajobě nabídnutých odborných článků nelze přehlédnout jeho doznání fyzického kontaktu s poškozenou, včetně hlazení genitálií, přičemž nedostatek zranění na těle poškozené po jeho jednání dostatečně vysvětlily znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, v hlavním líčení (č. l. 290, 296 spisu), a to tzv. vztahovým znásilněním (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Dovolatel předně namítal, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Dovolatel je naopak toho názoru, že provedené důkazy zcela zásadně nedostačovaly k tomu, aby bylo bez pochybností prokázáno, že se uvedeného skutku dopustil.
Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Takovéto znění zákona nutí orgány činné v trestním řízení zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což pak vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi. Meze dokazování si stanoví procesní orgán tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout. Návrh strany na provedení důkazu smí soud odmítnout jen tehdy, je-li jisté, že takový důkaz nemůže být přínosem ke zjištění skutkového stavu, a tím k nalezení pravdy, neboť důkazy, jejichž shromažďování strany nenavrhly ani neprovedly, opatřuje soud jen tehdy, když existují pozitivní náznaky, že mohou být přínosem k objasnění právně podstatných okolností. Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že doplňují další důkazy přímé, nebo samy o sobě tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (v takovém případě nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost, přičemž jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
Podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zákon zde vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů, přičemž zde ani v jiných ustanoveních nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy, aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení. Zásada volného hodnocení důkazů je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Orgán činný v trestním řízení však hodnotí důkazy v průběhu celého dokazování, přičemž zvažuje i jejich závažnost a zákonnost. Při hodnocení z hlediska závažnosti vyloučí důkazy nepodstatné, tedy takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování. Ostatní důkazy musí posoudit především z hlediska jejich zákonnosti. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Orgány činné v trestním řízení musí ve svém rozhodnutí své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit. Proto soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně.
Pokud jde o samotné hodnocení důkazů, Nejvyšší soud na základě přezkoumání odůvodnění uvedených rozhodnutí soudů nižších stupňů a na základě studia předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že oba nižší soudy se správně, logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Zejména nalézací soud potom rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soudy byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byl to zejména nalézací soud, který potom provedené důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud tak má za to, oproti tvrzení obviněného, že bylo bez pochybností prokázáno, že se souzeného skutku dopustil.
Obviněný Ľ. P. dále v dovolání namítal, že byl nalézacím soudem ignorován návrh obhajoby na provedení rekonstrukce, popř. vyšetřovacího pokusu, a na provedení revizního znaleckého posudku z oboru psychologie. Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu k tomu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). V posuzované věci obviněného Ľ. P. jak nalézací, tak i odvolací soud, zdůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení jím vyžadovaných dalších důkazů.
Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný Ľ. P. v této souvislosti v zásadě namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Soudy nižších stupňů dospěly ve svých úvahách a vyhodnotily dovolatelem navrhované důkazy jako nadbytečné, což také řádně ve svých rozhodnutích zdůvodnily (k tomu srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 4 – 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že toto odůvodnění je dostatečné, přičemž nevznikají na základě náležitě zhodnocených důkazů pochybnosti o vině obviněného Ľ. P., dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněným navrhovaných důkazů jsou tyto nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na to nejde v případě obviněným požadovaných důkazů o tzv. opomenuté důkazy, a proto se ani nemůže jednat o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel dále namítal, že nalézací soud se zcela nedostatečně zabýval tím, zda je možné, aby se odehrál skutkový děj tak, jak je uvedeno v obžalobě, a zároveň se na/v těle poškozené a na jejím oblečení nenalezly vůbec žádné stopy svědčící o tom, že by mělo dojít ke znásilnění či alespoň k pohlavnímu styku. Soud prvního stupně taktéž bezvýhradně věřil verzi poškozené, přestože mezi její výpovědí v přípravném řízení a při hlavním líčení byly zřejmé rozpory, přičemž tuto důvěru dovozoval zejména ze znaleckého posudku z oboru psychologie. V této souvislosti obhajoba namítala, že tento posudek je zcela nepřezkoumatelný, když znalkyně při svém výslechu při hlavním líčení odmítla sdělit, jak ke svým závěrům došla, odmítla sdělit, jak konkrétně poškozená při jednotlivých testech reagovala, čímž znemožnila, aby si obhajoba mohla sama bez součinnosti poškozené zpracovat posouzení, které by se k předmětnému posudku z oboru psychologie vyjádřilo. Pokud jde o znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie, obhajoba navíc dodává, že znalkyně vycházely primárně z informací, které jim poskytla poškozená, přestože tyto informace byly nepravdivé a zjevně zavádějící.
Podle znaleckého posudku PhDr. Blanky Špíškové, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znalkyně pracovala jak s výkonovými, tak i dotazníkovými a projektivními metodami (srov. č. l. 73 spisu). Z tohoto znaleckého posudku mj. vyplynulo, že poškozená má rozumové schopnosti a vlastnosti osobnosti na takové úrovni, aby byla schopna správně vnímat, uchovat a vybavit si prožité události. U poškozené nebyly zjištěny sklony k zvýšené sugestibilitě a ovlivnitelnosti, její vnímání může být ovlivněno katatymně tj. city, což vnímání reality ovlivňuje měrou nevýznamnou. Aplikované metody nezachytily sklon k vymýšlení a zkreslování událostí. Specifická věrohodnost jejích výpovědí obsahuje prvky nutné k tomu, aby výpověď bylo možné považovat za specificky věrohodnou (podle dr. Čírtkové a Undeutschovy hypotézy). Znásilnění bylo vztahové, pachatel využil příležitost. Při znásilnění prožívala ponížení, bezmocnost a hnus, jako obrannou strategii použila nekonfrontační odpor. Po činu přistoupila na smír (neřekla doma problém ihned), byla to však bezprostřední reakce na znásilnění navozená strachem, podobná stockholmskému syndromu. V současné době poškozená trpí rape traumatem, diagnosticky se rovná posttraumatické stresové poruše, escape syndromem (syndrom vyhýbání se a změny životního stylu) – čili má děsivé sny, noční můry, flashbacky, sociální fobii, deprese, anhedonii, obviňuje sebe sama, má odpor k mužům a strach z mužů, má problémy v sexuálním životě (srov. č. l. 76 spisu). MUDr. Zuzana Švehláková, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve svém znaleckém posudku uvedla, že u poškozené byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, která vznikla vlivem traumatické události, v tomto případě znásilnění. Poškozená splňuje daná kritéria podle klasifikace MNK 10 pro tuto diagnózu – působení stresoru, znovu vybavování si vzpomínek na prožité (flashbacky), vyhýbání se okolnostem spojeným se stresorem, úlekové reakce, obtíže se spánkem, probouzení, noční můry, podrážděnost, nervozita až agresivita. Poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která vznikla jako důsledek znásilnění poškozené obviněným. Dále bylo u poškozené zjištěno tzv. rape trauma (kdy u znásilněných jsou zjišťovány v klinickém obraze kromě posttraumatické stresové poruchy deprese, sociální fobie, kompulzivní poruchy) a escape syndrom (syndrom vyhýbání se, obsažený též v symptomech posttraumatické stresové poruchy) – v podrobnostech srov. č. l. 89 spisu. Jmenovaná znalkyně uzavřela, že poškozená trpí duševní poruchou, a to posttraumatickou stresovou poruchou. Její vznik zapříčinilo jednání obviněného. Na rozvoji, intenzitě a projevech posttraumatické stresové poruchy u poškozené se podílelo jednání obviněného v plném rozsahu, tj. porucha je přímým následkem jednání obviněného. Šlo o tzv. znásilnění vztahové, kdy poškozená obviněného znala (srov. č. l. 91 spisu).
Obě znalkyně byly slyšeny u hlavního líčení dne 9. 8. 2012. PhDr. Blanka Špíšková konkrétně uvedla, že mírné nesrovnalosti ve výpovědi poškozené, kdy si nemohla vzpomenout, patří do posttraumatické stresové poruchy, je to jeden z jejich symptomů, takže to znalkyně považuje za běžné a normální, potvrzuje to diagnózu psychiatra. Na dotaz, že ve výpovědi z přípravného řízení se poškozená nezmínila o policejním vozidle, zatímco u hlavního líčení ano, zda je zde nějaké rozšíření vzpomínky na tu událost a zda je to normální, znalkyně odpověděla, že se to může stát, protože když vypovídala na policii, tak to prožívala dramaticky, to bylo vidět i u hlavního líčení, je možné, že si to mohla nevybavit. Je to běžný projev posttraumatické stresové poruchy. Poškozená má dobrou paměť. Na otázku zda lze u takto strukturované osobnosti poškozené brát jako věrohodný její nový údaj ohledně policie, znalkyně odpověděla, že mohla to auto vidět, nemusela si to vybavit, to se stává. U těch vztahových typů znásilnění ženy nekladou odpor, ani nevolají o pomoc. Kdyby se jednalo o přepadení, tak žena se brání tím, že křičí, volá a dovolává se ochrany. Toto právě potvrzuje, že se jednalo o vztahové znásilnění. U těch vztahových jde oběť na smír, protože mezi nimi byl už v minulosti vztah, jako příbuzenský, kamarád, bývalý milenec atd. Oběti se v tomto případě nebrání, jdou na smír (srov. č. l. 247 spisu). Na dotaz obhájce jak došla ke svým závěrům, znalkyně odpověděla, že z celkového vyšetření, z metod, z explorace atd. Nedá se to rozdělit na jednotlivosti. Trauma ze znásilnění potvrzuje Rorschachův test, protože jinak by tam sexuální šoky neměla, to nikdo, kdo neprožil sexuální násilí, tak reakce na ty tabule nemůže mít (srov. č. l. 248 spisu). MUDr. Zuzana Švehláková u hlavního líčení na otázku z čeho vyplývá, že psychická porucha nastala v souvislosti s jednáním obviněného, vypověděla, že u posttraumatické stresové poruchy je typické to a bez tohoto symptomu se ta porucha nedá diagnostikovat, že ten člověk, který trpí, má flashbacky a denní reminiscence, to jsou reminiscence na to, co prožil během stresového okamžiku, čili v případě poškozené je to znásilnění. Během dne se jí vrací prchavé obrazy a v noci děsivé noční můry. K tomu dodala, že nemusí vždy dojít k posttraumatické stresové poruše u znásilněného člověka, ale pokud dojde, tak tam musí být nějaký výrazný stresor, u kterého je pravděpodobné, že to způsobí u všech lidí, tedy většiny populace. Dobrovolný sexuální akt u dívky, která není panna, by tady toto nemohl naprosto vyvolat. Znalkyně vyloučila, že by poškozená mohla simulovat svou poruchu (srov. č. l. 249 spisu). Na dotaz zda čerpala jen od poškozené a spoléhala na to, že mluví pravdu, znalkyně odpověděla, že nespoléhá na to, že mluví pravdu, základní metodou psychiatrie je pozorování a rozhovor. A z toho psychiatr musí vysoudit, o jaké onemocnění se může jednat, případně, že se o žádné onemocnění nejedná a že ten člověk je zdráv (srov. č. l. 250 spisu).
Znalkyně poté byly opětovně vyslechnuty ještě u hlavního líčení dne 7. 9. 2012. MUDr. Zuzana Švehláková uvedla, že vycházela z dostupného spisového materiálu a z toho, co jí řekla poškozená (srov. č. l. 290 spisu). Její vyšetření se skládalo z vlastního pozorování, odebrání anamnézy, z psychiatrického rozhovoru, z cílených otázek zaměřených na daný problém. To, jak poškozená vystupuje, nemůže ovlivnit závěry znalkyně. Znalkyně diagnostikovala posttraumatickou stresovou poruchu v době, kdy poškozenou vyšetřovala. Posttraumatická stresová porucha se typicky rozvíjí po emočně těžké stresující události, jež svou závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatickou pro většinu lidí (srov. č. l. 291 spisu). PhDr. Blanka Špíšková soudu předložila k nahlédnutí psychologické tabulky a testy, používané při zpracovávání znaleckých posudků a poté dodala, že se jedná o tzv. otcovskou tabuli a mateřskou tabuli, ty když se zadávají, tak se na nich projeví to, co se nazývá „sexuální šok“. Psycholog předloží tyto tabulky s tím, aby daná osoba řekla, co na nich vidí, co by to mohlo být a ten člověk něco řekne. V případě, že dojde k určitému typu odpovědí, k selhání na tyto dvě tabule, tak se to hodnotí. Sexuální šok může znamenat tři věci. Buď znamená, že osoba, která je zkoumána, může mít extrémně nevyrovnaný vztah k rodičům, může tam být nevyrovnaná sexualita jako taková. Často to bývá u lidí, kteří jsou schopni nějakého sexuálního násilí a pak i tehdy, jestliže člověk sám na sobě prodělal něco, co považuje za násilí nebo nedobrovolnost. Znalkyně citovala část Rorschachova testu a dodala, že tento test se užívá hlavně ve forenzní psychologii, protože tam se více dá na to, co psycholog spočítá. Znalkyně dělá oba systémy, zvláště když jde o trestný čin. „Sexuální šok“ je tzv. zvláštní fenomén testů. Příznakem sexuálního šoku jsou rozpačité reakce k určitým detailům, které snadno vyvolávají obrazy pohlavních orgánů. Takže „sexuální šok“ je projevem úzkosti a zpracování šoku odráží obranné a zvládací mechanismy pro banda. To selhání je nejprimitivnější formou řešení, značí to, že ten člověk má manifestní úzkost a lze to vyložit tak, že reaguje proti fobickým postojem vůči sexu a vyjadřuje právě to, čeho se obává, např. dalšího sexuálního života a současně násilí ve svém sexuálním životě. Poškozená není schopna dopředu očekávat, co v testu může být a není schopna se dopředu na toto připravit. Je to jeden z nejspolehlivějších testů, jaké jsou, protože u všech testů můžete simulovat, ale Rorschachův test se simulovat nedá. Maximálně by se to mohl někdo naučit, ale to se hned pozná, že simuluje. Když je tam šok, tak to pro psychologa znamená, že je velmi pravděpodobné, že ta osoba mohla být vystavena nějakému sexuálnímu násilí a že na to v testu reaguje. Reaguje na tu tabuli tak, že by to bylo možné, ale znalkyně nemůže říct, že to je na 50% nebo na 100%, protože to ten test neumí. V zásadě tento výsledek pro psychologa znamená, že mu to posiluje specifickou věrohodnost výpovědi, protože kdyby lhala, tak by to tam nebylo (srov. č. l. 294 spisu). Tento výsledek slouží k tomu, že je pravděpodobné, že mohla být vystavena nějakému sexuálnímu násilí, eventuelně nedobrovolnému styku. To násilí nemusí být ve smyslu bití, ale něco, co ona nechce (srov. č. l. 295 spisu). Znalkyně se dále zabývala vysvětlením vztahového znásilnění, když uvedla, že oběti jako obranu používají pouze chabý, verbální odpor, že něco zakuňkají a pak více méně vytuhnou a pak sebe samy obviňují. Tohle všechno poškozená popisovala. Když to znalkyni někdo takto popisuje, tak to je pro psychologa znamení, že muselo dojít ke znásilnění. Pro psychologa to posiluje specifickou věrohodnost. Na otázku, zda by poškozená byla schopna ovlivnit testové závěry, znalkyně odpověděla, že ne, ona dostala jediný test na rozumové schopnosti a tam není co ovlivňovat. Pak tam měla dotazník na neuroticismus a tam vyšla zvýšená tendence, středně těžký neuroticismus, to znamená, že se ten člověk může chovat lehce neuroticky, není to nic závažného. Poškozená potom dělala projektivní metody a dvě kresby k tomu, a to neví, co to znamená, co znalkyně chce a jak to bude hodnotit. Ty testy nemohla ničím ovlivnit, protože to jsou testy, které nejsou uveřejněny, jsou psychology utajované (srov. č. l. 296 spisu).
Výslechem znalkyň a provedením jejich znaleckých posudků tak bylo prokázáno, že jelikož se jednalo o tzv. „vztahové znásilnění“, kdy oběť vyjadřuje odpor zejména verbálně, nikoliv fyzicky, nemuselo nutně dojít k poškození oblečení poškozené či k jejímu poranění. Jak uvedl již nalézací soud, obecně nelze vyloučit, že k výronu semene u obviněného nedošlo (poškozená se k tomuto není schopna přesně vyjádřit), případně tento mohl směřovat mimo tělo poškozené. Přesto nelze přehlédnout, byť slabý průkaz prostatického antigenu (PSA), tedy existenci bílkoviny seminárního či poševního sekretu, což spíše verzi poškozené nepřímo potvrzuje (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ani znalecké posudky, ani výslechy znalkyň nevzbuzují pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené. Nejvyšší soud se zabýval jak výpovědí poškozené v přípravném řízení (srov. č. l. 16 a násl. spisu), tak i výpovědí, kterou učinila u hlavního líčení (srov. č. l. 239 a násl. spisu), a neshledal, že by mezi nimi byly zřejmé rozpory s výjimkou drobných nesrovnalostí, s kterými se však již soudy nižších stupňů řádně a dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani s tou částí obhajoby dovolatele, že znalecký posudek z oboru psychologie je nepřezkoumatelný, neboť znalkyně při svém výslechu odmítla sdělit, jak ke svým závěrům došla. Znalkyně PhDr. Blanka Spíšková poté, co popsala, jak vyšetřovala poškozenou, podrobně při opakovaných výsleších vysvětlila, jak ke svým závěrům došla, přičemž toto odůvodnění je podle názoru Nejvyššího soudu dostatečné, neboť odpovídá použitým metodám, nevykazuje žádných logických rozporů či nesrovnalostí a navazuje na závěry znalkyně MUDr. Zuzany Švehlákové. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že odmítla sdělit obhajobě, co poškozená viděla na tabulích č. 6 a 7 Rorschachova testu s odůvodněním, že sdělování těchto informací mají znalci zakázané, neboť by to byl návod k tomu, jak mají vyšetřované osoby odpovídat, když budou chtít simulovat znásilnění (srov. č. l. 297 spisu). Z tohoto vyjádření znalkyně nelze dovozovat, že posudek z oboru psychiatrie se specializací klinická psychologie, zpracovaný PhDr. Blankou Spíškovou, je nepřezkoumatelný, když všechny ostatní shora uvedené skutečnosti svědčí o opaku. Konečně také pokud dovolatel namítal, že znalkyně vycházely primárně z informací, které jim poskytla poškozená a které byly nepravdivé a zavádějící, je nutnou podotknout, že PhDr. Blanka Spíšková u hlavního líčení vypověděla, že vycházela z celkového vyšetření, z použitých metod, z explorace, kdy znásilnění bylo potvrzeno Rorschachovým testem (srov. č. l. 248 spisu). MUDr. Zuzana Švehláková na otázku zda čerpala jen od poškozené a spoléhala na to, že mluví pravdu, odpověděla, že nespoléhala na to, že poškozená mluví pravdu, neboť základní metodou psychiatrie je pozorování a rozhovor, z čehož psychiatr musí vyvodit, o jaké onemocnění se může jednat (srov. č. l. 250 spisu). Při opakovaném výslechu uvedla, že vycházela z dostupného spisového materiálu a z toho, co řekla poškozená, a zejména z vlastního vyšetření, přičemž vyšetření se skládá z vlastního pozorování, odebrání anamnézy, z psychiatrického rozhovoru a z cílených otázek zaměřených na daný problém (srov. č. l. 290 – 291 spisu). Z těchto důvodů nejsou shora uvedené námitky obviněného Ľ. P. důvodné.
Soudům nižších stupňů, zejména potom soudu nalézacímu, se tak podařilo zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nalézací soud provedl úplné hodnocení důkazů a důkazy poté správně vyhodnotil. Nalézací soud v návaznosti na to a v souladu s provedenými důkazy uvedl, že bylo prokázáno, že se obviněný jednáním popsaným ve výroku rozsudku dopustil znásilnění poškozené Š. F., tedy bez jejího souhlasu a přes její odpor na ní vykonal soulož. Trestné jednání obviněného tak spočívalo v tom, že násilím (faktické omezení nalehnutí tělem k překonání odporu) donutil poškozenou k pohlavnímu styku (souloži), kdy v důsledku tohoto tato utrpěla delší dobu trvající psychickou poruchu zdraví. V přímé příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněného totiž u poškozené došlo k těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající poruše zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy. Obviněný byl v době spáchání trestného činu se zřetelem ke svému věku i duševnímu stavu plně trestně odpovědný, neboť naplnil podmínky věku i příčetnosti, jež jsou znaky subjektu (pachatele) trestného činu. Trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, tedy zločin znásilnění, je pak konstruován jako trestný čin úmyslný (§13 odst. 2 tr. zákoníku). To znamená, že z hlediska znaků subjektivní stránky musí být splněny podmínky buď přímého úmyslu, jak vyžaduje §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo úmyslu nepřímého, jak vyžaduje §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný nepochybně v tomto případě věděl, že svým jednáním způsobí porušení zákona a takto jednat chtěl, což mimo jeho vlastního jednání vůči poškozené lze dovodit i z jeho následného jednání a nalézací soud proto jeho zavinění důvodně hodnotil jako úmysl přímý. Zde se jedná přitom o skutečnosti obecně známé (nelze jiného nutit za použití násilí k souloži či jiným sexuálním praktikám) a intelekt obviněného není defektní, aby si tohoto nebyl vědom. Ve vztahu k těžšímu následku obviněný jednal minimálně formou vědomé nedbalosti, neboť s ohledem na nedobrovolnost jednání poškozené, kdy tuto znal, si musel být vědom toho, že poškozená může utrpět psychickou újmu, která bude mít zásadní důsledky pro její psychické zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takovou újmu na zdraví nezpůsobí. Na základě shora provedeného dokazování, po vyhodnocení všech provedených důkazů jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu, tedy nalézací soud jednoznačně správně konstatoval, že obviněný se dopustil trestného jednání tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno, s tím, že obviněný tak naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (v podrobnostech srov. str. 13 – 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak nemůže přisvědčit dovolateli, pokud poukazoval v dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 330/2003, publikované pod č. 588 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť obviněný Ľ. P. byl odsouzen na podkladě skutkového zjištění, které postačovalo k právnímu závěru o tom, že byl spáchán trestný čin a že jeho spácháním je vinný obviněný. Ze všech těchto důvodů nebyl v tomto projednávaném případě dán dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oproti případu v dovolatelem citovanému judikátu byly v nyní projednávané trestní věci zjištěny okolnosti, z nichž je zřejmé jakým způsobem obviněný nutil poškozenou, resp. v čem mělo spočívat jeho násilí, tedy, že ji skutečně donutil k souloži a že k této souloži došlo proti vůli poškozené, když podle skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu sklopil sedadlo spolujezdce, na němž seděla poškozená, nalehl na ni, a přes její odpor, který vyjadřovala slovně i fyzicky, jí stáhl pod kolena legíny a kalhotky, roztáhl jí nohy, osahával ji na přirození a následně na ní vykonal soulož. V důsledku uvedeného jednání jmenovaná utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, projevující se problémy v sexuální oblasti, v sociálních vztazích, kdy trpí sociální fobií, v poruchách spánku, problémy s příjmem potravy a depresí, což ji výrazně omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně pěti a půl měsíce. Obviněný Ľ. P. proto svým činem způsobil poškozené Š. F. těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Jelikož byly naplněny všechny zákonné znaky posuzované skutkové podstaty trestného činu, je třeba učinit právní závěr o spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 To 136/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 46 T 8/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněného Ľ. P. podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ľ. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.