ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.759.2013.3
5 Tdo 759/2013-II.-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 o dovolání obviněného V. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 120/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, byl obviněný V. Č. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 6. března 2011 kolem 03.00 hod. na P. nám. v H. K. před restaurací R. C. bar poté, co jako člen pořádkové služby vyvedl před restauraci hosta V. P. , a ten se pokusil vrátit zpět do baru, udeřil jmenovaného pěstí do levé části obličeje tak silně, že napadený v důsledku tohoto úderu upadl na zem a utrpěl tak zhmoždění měkkých tkání hlavy a obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřenou zlomeninu vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků s dobou léčení v trvání nejméně tří měsíců.
Za tyto přečiny byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P. a Zdravotní pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Krajský soud v Hradci Králové, který projednal odvolání obviněného V. Č. jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Gallata zastoupeného pro celé řízení Mgr. Tomášem Pertotem dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud prvého stupně posoudil věc jakožto přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Toto však mechanicky převzal z obžaloby státního zastupitelství, když neměl snahu i navzdory předestřeným rozporům právní kvalifikaci přehodnotit. Dovolatel předestřel průběh skutkového děje tak, že jeden ze zaměstnanců security udeřil poškozeného do obličejové části, když poškozený pro svou rozespalost a nejspíše i opilost upadl dozadu na zadek. Při pádu však pod sebe dal ruku, kterou si svou vahou nalomil, když to způsobilo kvalifikaci skutku jako přečinu lehkého ublížení na zdraví. Z tohoto všeho je tak zřejmé, že úmysl zaměstnance security nikdy nebyl namířen k újmě na zdraví. Rána do horní poloviny těla, která skončila nakonec v obličejové části, byla podle lékařského posudku MUDr. Zátopové malé intenzity, což rovněž nasvědčuje, že úmysl ublížit na zdraví absentuje. Kromě toho, skutek byl minimálně vzájemný, na místě běžném, nevybočující z očekávaných standardů jednání jedinců společnosti v dané roli. Jelikož napadený rozsudek neobsahuje žádnou zmínku o zhodnocení této situace a ani nenaznačuje, k čemu soud prvého stupně jakož i procesně předcházející orgány činné v trestním řízení dospěly po právní stránce, dovoluje si obviněný dokonce namítat, že orgány činné v trestním řízení nedospěly řádně k závěru, že se o trestný čin, jak je popisován, vůbec jedná. Obviněný tak již od přípravného řízení dochází k závěrům, že okolnosti, intenzita a samotné prostředí jakož i výrazné přičinění poškozeného, odůvodňují kvalifikaci skutku maximálně jakožto správního přestupku ve smyslu §49 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o přestupcích a soud tak měl věc ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. postoupit příslušnému orgánu k dalšímu projednání.
Co se aplikace §39 tr. zákoníku týče, obviněný uvádí, že v odůvodnění rozsudku prvostupňový soud aplikoval pouze velice strohý výčet toho, co samotné zákonné ustanovení již obsahuje, avšak ničím své závěry již nepodložil, když ani neprovedl potřebné šetření a dokazování. Obviněný je totiž osobou mající stálou práci, nikdy netrestanou či jinak šetřenou (např. správně), starající se o velmi malé dítě, nemající nesplacené dluhy po splatnosti apod. Soud stránku osobní, rodinnou, majetkovou či další nijak neposuzoval, když tak přehlédl pozitivní kladné skutečnosti o osobě obviněného. Soud mechanicky zvolil trest odnětí svobody, když §52 tr. zákoníku nabízí dnes již dostatečnou škálu jiných trestů. Aplikace všech aspektů §39 tr. zákoníku je pro soud povinná, aplikuje se tzv. ex offo. Soudy oba tak pochybily, když prvostupňový soud nezjišťoval poměry obviněného a soud odvolací tuto chybu posvětil a nikterak nenapravil.
Odvolací soud dále pochybil, když znovu nevyslechl pana J. P. , který se po provedené rekognici v přípravném řízení doznal ke spáchání činu. Dne 3. 11. 2011 obhájce obviněného zaznamenal v souladu se všemi právními i stavovskými předpisy doznání J. P. k činu, pro který je stíhán obviněný. Následně dne 7. 11. 2011 telefonicky J. P. doznává svou vinu i vůči orgánům činným v trestním řízení. Při hlavním líčení však využil možnosti nevypovídat s ohledem na obsah §100 odst. 2 tr. ř., čemuž soud vyhověl. Byl tak přečten pouze protokol o výpovědi svědka P. z doby před dnem 3. 11. 2011. Odvolací soud poté dne 4. 4. 2013 odmítl provést znovu navržený výslech P. , ačkoliv byl upozorněn na to, že svědek již tentokrát vypovídat neodmítne. Soudy takovýmto postupem pochybily při náležitém zjišťování skutkového stavu a prokazování skutečností, když ve svém odůvodnění nalézací soud píše, že s ohledem na výpověď pana P. učiněnou u obhájce obviněného souhlasí s postupem podle §100 odst. 2 tr. ř., ale samotný protokol o výpovědi jakož i úřední záznam policejního komisaře o doznání pana P. za důkaz použít nemůže, když nic z toho nepovažuje za důkaz. Tedy výpověď zaznamenaná obhájcem obviněného je dostatečná pro odmítnutí výpovědi, ale je již nedostatečná, spolu s úředním záznamem, jako důkaz. Toto je podle dovolatele dvojí metr. K tomu ke všemu za důkaz použil výpověď pana P. z doby přede dnem 3. 11. 2011, kdy bylo zřejmé, že procesní taktika všech tří zaměstnanců security byla stejná, a sice nedoznat se, kdy poté (rozuměj po rekognici) již skutečný viník nechtěl nechat falešné obvinění na nesprávné osobě. Došlo tak k flagrantnímu porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo uvedených v §2 odst. 2 tr. zákoníku a v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku také opětovně namítl nesprávnost provádění všech dosavadních rekognicí. Dne 3. 5. 2011 byla provedena prvá tzv. fotorekognice podle §104b odst. 4 a §158a tr. ř., když ta byla uznána i státním zastupitelstvím jakožto nesprávná a nezákonná. Druhá rekognice in natura ze dne 27. září 2011 však již nikoliv, ačkoliv se v ní objevilo až neuvěřitelné množství vad a pochybení. Rekognice provedená v tomto řízení podle §104b odst. 4 a §158a tr. ř. má zásadně tři fáze, když se však stále jedná o jeden procesní úkon. Je jím výslech poznávající osoby v postavení svědka, následné ukázání poznávaných osob kvůli jejich určení a dále druhý výslech pro doplnění konkrétností. V tomto případě však všechny tři fáze byly provedeny chybně. Obhájce obviněného se domáhal u policejního orgánu účasti na rekognici, a sice jmenovitě i na její první fázi. Policejním orgánem mu však bylo znemožněno účastnit se této fáze. Další vadou první fáze provedené rekognice byl absolutní nedostatek výslechu před samotným ukázáním poznávaných osob. Další vadou první fáze rekognice, jakož i všech ostatních fází, je nedostatek přítomnosti nezúčastněné osoby ve smyslu §104b odst. 1 tr. ř. V protokolu z rekognice je za nezúčastněnou osobu označena paní K. Obviněnému je známo, že paní K. je manželkou nprap. K., který pracuje na stejném místě a se stejnými osobami, na kterém byla rekognice prováděna a kteří rekognici prováděli. Nadto sama paní K. je pracovnicí Policie České republiky rovněž pracující na daném pracovišti. Ve druhé fázi došlo k tomu pochybení, že v místnosti s poznávanými osobami byly při jednom aktu poznávání 3 osoby, které mohly předmětný skutek spáchat. Jelikož v místnosti byly 3 ztotožňované osoby a pouze 3 osoby další, byl porušen zákon a tím i zmařena rekognice. Další vadou byla očividná nesourodost ztotožňovaných osob. Další vadou rekognice je skutečnost, že dalším dvěma prověřovaným, a tak i možným obviněným pánům F. P. a J. P. nebylo poskytnuto příslušné poučení a nebyla jim dána možnost zvolit si pořadové číslo mezi ztotožňovanými osobami. Třetí fáze rekognice, tedy výslech svědka po provedení rekognice, zcela absentuje.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a 1) tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud taková jsou a pozbyla podkladu; dále aby věc buď Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal nebo na základě svého oprávnění podle §265m odst. 1 věta prvá tr. ř. věc sám rozhodl tak, že se věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postupuje příslušnému orgánu k dalšímu projednání. Obviněný požádal, aby bylo ve věci nařízeno veřejné zasedání v souladu s §265r odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného V. Č. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že v rámci deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. obviněný uplatnil jednak námitku spočívající v názoru, že neublížil úmyslně poškozenému na zdraví, neboť mu žádnou újmu na zdraví způsobit nechtěl a jednak námitku o nedostatečné intenzitě naplnění znaků objektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. V uvedeném ohledu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Pokud jde o právní kvalifikaci přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný uvedl, že nestačí, aby úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval i k vlastnímu ublížení na zdraví, což se podle jeho mínění prokázat nepodařilo. Provedeným dokazováním se jednoznačně podařilo identifikovat pohnutku i účel činu, kdy obviněný byl zaměstnán jako člen pořádkové služby v restauraci R. C. bar, kdy tři hodiny po půlnoci dne 6. března 2011 se snažil vyvést před restauraci hosta, poškozeného V. P. , který v restauraci usínal, a poté, co se tento chtěl vrátit zpět do baru, snažil se mu v tom zabránit, a to tak, že V. P. udeřil pěstí do levé části obličeje až upadl na zem a došlo tak u něj ke zhmoždění tkání hlavy a obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřené zlomenině vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků, kdy doba léčení takovýchto zranění trvala nejméně tři měsíce. Popis skutku hovoří jednoznačně o provedení činu i části těla, kam byl útok směřován, o síle ran, respektive rány, svědčí přímo utrpěné zranění, které bylo prokázáno provedením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ze všech uvedených indicií lze usuzovat na úmysl obviněného, který se nesl v rovině srozumění se způsobeným následkem. Obviněný sám popisoval ve své výpovědi, že poškozeného vyvedl před bar proto, že v důsledku alkoholové únavy opakovaně usínal v baru. Musel proto počítat s tím, že pokud takto alkoholem ovlivněnou osobu udeří silně pěstí do hlavy, může tato osoba ztratit rovnováhu a upadnout a způsobit si tak i další zranění. Kromě přímého zranění způsobeného samotným zásahem je totiž obecně známou skutečností, že alkoholová indispozice se projevuje v problémech s udržením rovnováhy a napadený může i po ráně menší intenzity upadnout a samotným pádem si způsobit zranění další, třeba i závažnější než to, které bylo způsobeno samotným zásahem. Soudy obou stupňů tedy nepochybily, pokud uzavřely, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví, neboť skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy, s těmito znaky, trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku evidentně koresponduje.
Pokud jde o právní kvalifikaci přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba obviněnému přisvědčit v tom, že ne každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Jednání, jímž je tento trestný čin spáchán, musí skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovat občanské soužití. Formy výtržnického jednání tedy musí narušovat občanské soužití hrubě, tedy ve zvýšené míře. Při posuzování činu výtržnické povahy je nutno posoudit zejména jaká byla intenzita útoku, jeho rysy a průběh, jimiž je charakterizován, způsob provedení činu, dále je třeba posoudit, za jakých okolností byl čin spáchán, z jakých pohnutek byl spáchán, čím byl motivován, zda došlo k následkům a k jakým, s tím, že je třeba zjišťovat a hodnotit rovněž celkový profil pachatele. Soudy obou stupňů se všemi kritérii nutnými ke zvážení v odpovídající míře zabývaly. Intenzitu útoku je třeba posoudit vzhledem k okolnostem případu za poměrně značnou, kdy obviněný zjevně nadhodnotil míru svého poslání, kdy pracoval jako pořádková služba v baru. Z takového jeho postavení v žádném ohledu nevyplývá, že by mohl fyzicky atakovat hosty baru, pokud se nechovají odpovídajícím způsobem. Navíc je třeba zdůraznit, že poškozený poté, co v baru usnul, se nechal klidně vyvést před restauraci, do které se pouze snažil vrátit. Tato okolnost tak obviněného V. Č. rozčílila, že jej fyzicky napadl. Takové fyzické napadení se míjelo s účelem jeho poslání, neboť bezdůvodně způsobil návštěvníku baru zranění, a to poměrně zásadní, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu tří měsíců. Nešlo tedy pouze o slovní konflikt, ale již o fyzické napadení před vstupem do baru, kdy takový prostor, byť i v nočních hodinách, je třeba označit za místo veřejnosti přístupné. Obviněný tedy v žádném ohledu nebyl vyprovokován k násilnému jednání, ale zřetelně vybočil z rámce normální reakce. Ve prospěch obviněného hovoří pouze jeho dosavadní způsob života, kdy nebyl soudně trestán. Ze všech shora zmíněných důvodů, ke kterým již přihlédly i soudy obou stupňů, tedy bylo třeba jednání obviněného hodnotit jako trestné, neboť byly naplněny, a to v dostatečné intenzitě, i znaky trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o další námitky obviněného zmíněné v dovolání, k těmto již není možné přihlížet, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, zejména proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a proti tomu, že nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Tato část dovolání je mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Protože pro dovolání je stěžejní skutkový stav tak, jak jej zjistily soudy, nebylo možné se zabývat ani tou námitkou, kterou bylo vytýkáno, že obviněný není pachatelem přisouzené trestné činnosti, neboť uvedená námitka byla vztahována ke zcela jinému skutku. Touto námitkou se obviněný snažil skutkový stav zjištěný soudy nahradit jinou, a to svou vlastní verzí skutkového stavu, která však prokázána nebyla. Soudy obou stupňů se s otázkou pachatelství obviněného vyrovnaly odpovídajícím způsobem, neboť za stěžejní označily výpověď samotného poškozeného V. P. , který žádné pochybnosti o pachatelství obviněného neměl.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat ani námitky o druhu a výměře uloženého trestu. Námitky proti výroku o trestu je možné uplatnit pouze prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu, a to dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem pouze z hledisek nastavených tímto dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky proti trestu, který obviněný považuje za nepřiměřený, tedy není možné podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v odpovídající výměře.
Názory na zákonnost provedené rekognice byly vyjádřeny již v dovolání nejvyššího státního zástupce ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 NZO 5016/2012, kterým přisvědčil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012. Procesní principy pro provedení tohoto důkazu nebyly žádným způsobem porušeny, a proto soudy obou stupňů nepochybily, pokud i k tomuto důkazu v rámci svých hodnotících úvah přihlédly.
Pokud jde o obviněným uplatněný druhý dovolací důvod, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v jeho druhé zákonné variantě, která je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z toho pak logicky plyne, že pokud je dovolání obviněného hodnoceno jako zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba je obdobně hodnotit i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a současně pokud část námitek obviněného obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným V. Č. vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly alespoň zčásti uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Pokud obviněný namítal ve svém dovolání podjatost předsedy senátu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., rozhodl Nejvyšší soud o této námitce samostatným usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013-I., na které v tomto směru Nejvyšší soud zcela odkazuje.
Obviněný V. Č. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného V. Č.
Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také obviněný V. Č. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takové odvolání obviněného V. Č. důvodným, zamítl jej, a to podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný V. Č. namítal, že pokud jde o právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku úmysl zaměstnance security nikdy nebyl namířen k újmě na zdraví. Rána do horní poloviny těla, která skončila nakonec v obličejové části, byla podle lékařského posudku MUDr. Zátopové malé intenzity, což rovněž nasvědčuje tomu, že úmysl ublížit na zdraví absentuje.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že přestože obviněný spáchání trestné činnosti popírá, lze vzhledem k uvedeným skutečnostem, zejména vzhledem k výpovědi poškozeného a vzhledem k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a lékařských zpráv konstatovat, že dokazováním provedeným v hlavním líčení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný Č. se za výše uvedených časových a místních okolností dopustil v prostoru vchodu do veřejně přístupné restaurační provozovny násilné trestné činnosti spočívající v prakticky bezdůvodném napadení dalšího občana, které mělo u poškozeného za následek vznik zranění ve formě prostého ublížení na zdraví, jehož léčení si vyžádalo dobu nejméně tří měsíců. Jednání obviněného je tak nutno posuzovat jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Podle odvolacího soudu subjektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je v jednání obviněného nejméně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. l písm. b) tr. zákoníku naplněna. Vedením zcela zbytečného a situaci nepřiměřeného útoku pěstí proti citlivé části těla-obličeji, navíc proti osobě, která se vyvedení z baru bez jakéhokoliv protestu či bránění podrobila a jevila se fyzicky indisponována, musel obviněný vědět, že může zranění i pád na zem způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn a zranění mající charakter ublížení na zdraví tak skutečně způsobil (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/62, publikované pod č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
Ze znaleckého posudku MUDr. Lenky Zátopkové, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyplývá, že utrpěná poranění v oblasti hlavy poškozeného vznikla působením tupého násilí malé intenzity (ve stupnici malá – střední – velká) a vzhledem ke skutečnosti, že tato poranění nebyla v dostupné zdravotnické dokumentaci poškozeného blíže popsaná, nelze se ze soudně-lékařského hlediska blíže objektivně vyjádřit k mechanismu jejich vzniku. Ze soudně-lékařského hlediska lze v obecné rovině konstatovat, že tato poranění mohla vzniknout také ve spisové dokumentaci předestřeným úderem pěstí ruky druhé osoby (srov. č. l. 43 spisu). Zhmoždění měkkých tkání vzniká obecně ze soudně-lékařského hlediska působením tupého násilí malé intenzity, avšak vzhledem k tomu, že tato poranění hlavy, respektive obličeje nebyla v dostupné zdravotnické dokumentaci poškozeného blíže popsána, nelze se objektivně blíže vyjádřit k tomu, jaká byla intenzita vedeného úderu pěstí, který vedl obviněný V. Č. (srov. č. l. 44 spisu). Poranění, které utrpěl V. P. dne 6. 3. 2011, jsou ze soudně lékařského hlediska hodnocena jako poranění středně závažná, s průměrnou dobou léčení 5 – 6 týdnů (srov. rovněž č. l. 44 spisu). Ze soudně lékařského hlediska lze konstatovat, že utrpěná poranění pana P. naplňovala kritéria ublížení na zdraví těžkého stupně a nedosahovala kritérií vážné poruchy zdraví (srov. č. l. 45 spisu). Kromě toho znalkyně uvedla, že za použití předestřeného úrazového mechanismu – úderu či úderů pěstí ruky druhé osoby do oblasti hlavy poškozeného je vznik závažnějších úrazových změn možný, avšak jen velmi málo pravděpodobný. Předpokladem vzniku závažnějších poranění je především podstatně větší intenzita použitého násilí (srov. rovněž č. l. 45 spisu). Z lékařské zprávy MUDr. P. K. se pouze podává, že poškozený utrpěl zlomeninu vřetenní kosti, podvrtnutí krční páteře a zhmoždění obličejového skeletu (srov. č. l. 79 a násl. spisu). Z předestřeného je tak zřejmé, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s tím, že podle znalkyně šlo pouze o tupé násilí malé intenzity, navíc, jak znalkyně rovněž uvedla, vznik závažnějších úrazových změn byl možný, avšak jen velmi málo pravděpodobný. I přes tyto závěry nalézací soud nevyslechl znalkyni MUDr. Lenku Zátopovou, když uvedl, že nemá pochybnosti o správnosti a úplnosti jejího znaleckého posudku, a proto ji ani nepředvolal (srov. č. l. 214 spisu). Rovněž odvolací soud neprovedl výslech znalkyně a ani se nevypořádal s námitkou obviněného V. Č. , že pokud je mu kladeno za vinu, že jakožto člen security v nočním zábavním podniku vyvedl osobu ven, kde ji měl s malou intenzitou (viz znalecký posudek č. 102/2011 MUDr. Lenky Zátopkové) udeřit pěstí do obličeje, pak se podle jeho názoru zcela jistě nemůže jednat o přečin výtržnictví a dokonce ani o přečin ublížení na zdraví (srov. č. l. 236 spisu). Odvolací soud tak ve svém novém rozhodnutí bude muset zvážit i intenzitu útoku, který měl vést obviněný V. Č. proti poškozenému V. P., když ze znaleckého posudku MUDr. Lenky Zátopkové vyplývá, že jeho intenzita byla malá, tedy, že nebyla velká, ale dokonce ani střední. Kromě toho bude třeba učinit pokus o doplnění zdravotnické dokumentace poškozeného s ohledem na její nedostatečnost, jak uvádí znalkyně ve svém posudku. Na tomto místě je tak nutné vytknout orgánům činným v přípravném řízení trestním, že tento pokus s ohledem na závěry znaleckého posudku neučinily již v době vyhotovení znaleckého posudku, resp. v co nejkratší době po jeho vypracování, neboť není možné vyloučit, že s ohledem na časový odstup (tj. dobu, která uplynula od trestního jednání dovolatele a vyhotovení znaleckého posudku), již nebude možné tento úkon učinit či že jej nebude možné učinit v potřebné kvalitě.
Dále obviněný v dovolání rovněž namítl nedostatečnou intenzitu naplnění znaků objektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle dovolatele orgány činné v trestním řízení správně nevyhodnotily, zda se o trestný čin, vzhledem k tomu jak je popisován, vůbec jedná. Obviněný tak již od přípravného řízení dochází k závěru, že okolnosti, intenzita a samotné prostředí, jakož i výrazné přičinění poškozeného, odůvodňují kvalifikaci skutku maximálně jakožto správního přestupku ve smyslu §49 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o přestupcích a soud tak měl věc ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. postoupit příslušnému orgánu k dalšímu projednání.
Nalézací soud k výpovědím svědků J. M. a P. T. poznamenal, že vlastní napadení poškozeného přímo neviděli, současně uvedli, že venku byli přítomni dva pracovníci ochranné služby (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Podle odvolacího soudu znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny tím, že obviněný na místě veřejnosti přístupném, kterým nepochybně P. nám. v H. K. je, rovněž veřejně, tj. před dalšími osobami, napadl jiného. Takovéto jednání bylo hrubě neslušné, neboť poškozený žádným závažným způsobem pořádek ani průběh zábavy v baru nenarušoval, nepoškozoval ani nikoho nenapadal, přičemž snaha o otevření dveří, ať již tak činil z jím uváděného (dát vědět kamarádům, že čeká venku) či jiného důvodu (pospávat dále u stolu), rozhodně o ničem takovém nesvědčí (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Takovéto hodnocení odvolacího soudu nelze považovat za zcela adekvátní situaci, neboť nešlo o pouhé otevírání dveří, ale návrat do baru, kde byl předtím poškozený V. P. opakovaně upozorňován členy security, aby nespal na stole, což uznal i sám poškozený, a odcházel z baru, kdy byl vyváděn i podle svědků, kteří tam byli s ním nenásilným způsobem ven z baru.
Nejvyšší soud k tomu v podrobnostech považuje za nutné uvést, že obviněný V. Č. byl uznán nalézacím soudem, vinným, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti (nikoli hrubé neslušnosti, jak uvádí odvolací soud – viz str. 1 rozsudku nalézacího soudu oproti str. 3 usnesení odvolacího soudu) tím, že napadl jiného. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Přitom však podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, publikovaný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.; srov. přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, publikovaný ve sv. 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku zejména uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování, reakci na jednání poškozeného), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75, publikovaný pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud se tak bude muset vypořádat se všemi požadavky, které klade na posouzení trestnosti jednání pachatele jako přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku shora uváděná judikatura, přičemž přihlédne zejména k výpovědím svědků J. M. a P. T. Svědek J. M. totiž u hlavního líčení vypověděl, že pan P. byl vyváděn nenásilným způsobem z baru. Po vyvedení nastal u dveří prudký pohyb, dveře jsou prosklené a něco se tam stalo. Viděl tam prudký pohyb a pan P. ležel. Jmenovaný svědek rovněž potvrdil, že poškozený P. si „klimbnul“, byl unaven a bylo to na něm vidět (srov. č. l. 211 – 212 spisu). Svědek P. T. potvrdil, že vyvádění pana P. nebylo násilné. Asi v tu chvíli věděl, že „klimbnul“ a že neměl, tak šel dobrovolně s ochrankou ven. Bylo evidentní, že nějaká šarvátka mezi dveřmi byla. S kolegou šli z baru bezprostředně potom. Takže s kolegou M. šli, viděli, jak V. vyvádějí, minuta, minuta a prostě najednou něco a V. leží venku na zemi. Pana P. odváděli z baru, my jsme tehdy šli pro bundy. … Pak jsme přišli ven a evidentně pár sekund po tom, kdy proběhlo nějaké napadení. Takže pak jsme viděli pana P. na zemi (srov. č. l. 212 – 213 spisu).
Odvolací soud tak ve svém novém rozhodnutí si bude muset ujasnit, zda šlo o výtržnost či hrubou neslušnost, přičemž při posuzování naplnění znaků přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku bude třeba zvažovat komplexně celou událost, když poškozený, což sám nepopírá, byl nejprve opakovaně upozorněn službou security, aby v baru nespal, když poté, co byl nenásilně vyveden z baru ven, se do něj opět snažil dostat, a to podle svých vlastních slov, aby upozornil své kolegy, že byl vyveden, ačkoliv tito jej, jak se podává z jejich výpovědí, viděli odcházet v doprovodu mužů z ochranky baru.
Ačkoliv podle výroku rozsudku nalézacího soudu spáchal obviněný V. Č. přečin výtržnictví podle §258 odst. 1 tr. zákoníku tím, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, v odůvodnění usnesení odvolacího soudu se uvádí, že obviněný na místě veřejnosti přístupném, kterým nepochybně P. nám. v H. K. je, a rovněž veřejně, tj. před dalšími osobami, napadl jiného (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud tak šel nad rámec právní kvalifikace učiněné nalézacím soudem, když dovodil, že obviněný V. Č. se svého jednání dopustil i veřejně. Podle ustanovení §117 písm. b) tr. zákoníku trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými. K naplnění znaků před nejméně třemi osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby k spáchání trestného činu došlo před více než dvěma osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu. V rozporu se závěry odvolacího soudu je výpověď obviněného V. Č. , který u hlavního líčení uvedl, že si není vědom toho, že by u incidentu byl přítomen někdo další. Byl u toho jen obviněný a pan P. (srov. č. l. 205 spisu). Svědek P. T. u hlavního líčení vypověděl, že když pan P. ležel venku na zemi, venku nikdo nebyl. Ven z baru se přitom dostal pár sekund potom, co došlo k napadení poškozeného (srov. č. l. 213 spisu). Podle Nejvyššího soudu tak ani z předloženého spisového materiálu a ani z odůvodnění usnesení odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností odvolací soud v rozporu se zjištěním nalézacího soudu dovodil, že k napadení poškozeného V. P. mělo dojít před dalšími nejméně třemi osobami. Z provedených důkazů je zřejmé pouze to, že s poškozeným V. P. byli venku pouze dva pracovníci security, kteří proti němu zasahovali.
Dále odvolatel namítl, že odvolací soud také pochybil, když znovu nevyslechl pana J. P. , který se po provedené rekognici v přípravném řízení měl doznat ke spáchání činu. Dne 3. 11. 2011 obhájce obviněného zaznamenal v souladu se všemi právními i stavovskými předpisy doznání J. P. k činu, pro který je stíhán obviněný. Následně dne 7. 11. 2011 telefonicky J. P. doznává svou vinu i vůči orgánům činným v trestním řízení. Při hlavním líčení však využil možnosti nevypovídat s ohledem na obsah §100 odst. 2 tr. ř., čemuž soud vyhověl. Byl tak přečten pouze protokol o výpovědi svědka P. z doby před dnem 3. 11. 2011. Odvolací soud poté dne 4. 4. 2013 odmítl provést znovu navržený výslech P. , ačkoliv byl upozorněn na to, že svědek již tentokrát vypovídat neodmítne.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že svědek J. P. uvedl, že využívá právo nevypovídat podle §100 odst. 2 tr. ř. z toho důvodu, že výpovědí by si mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání – toto stanovisko je nutno respektovat vzhledem k vyjádření tohoto svědka učiněnému před obhájcem obviněného V. Č. dne 3. 11. 2011, neboť vzhledem k obsahu vyjádření je zřejmé, že pokud by svědek v hlavním líčení vypovídal shodně jako v tomto vyjádření, mohl by poté být skutečně trestně stíhán. V hlavním líčení byla proto po splnění podmínek uvedených v ustanovení §211 odst. 4 tr. ř. přečtena výpověď svědka z přípravného řízení, ve které svědek uvedl, že v daný den byl v zaměstnání v daném baru, po celou dobu však nezaznamenal, že by V. Č. nebo F. P. napadli některého z hostů, sám rovněž žádného hosta nenapadl, nevzpomíná si ani, že by v daný den odváděl nebo vykazoval některého z hostů baru. Po výslechu tohoto svědka byl do jednací síně znovu přivolán poškozený P. a byl samosoudcem vyzván, aby shlédl tohoto svědka a aby se vyjádřil, zda byl v daný den tímto mužem fyzicky napaden. Svědek poté uvedl, že stále trvá na tom, že byl napaden obviněným Č. (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Podle předloženého spisového materiálu záznam o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu čl. 6 usnesení představenstva ČAK č. 13/2004 Věstníku sepsaný s J. P. dne 3. 11. 2011 je založen na č. l. 142 až 143 spisu. Tímto záznamem nebyl v hlavním líčení proveden důkaz. Svědek J. P. nejprve u hlavního líčení před nalézacím soudem po poučení využil svého práva odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř., neboť by si výpovědí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání (srov. č. l. 211 spisu). V hlavním líčení pak byla podle §211 odst. 4 tr. ř. přečtena výpověď svědka J. P. z č. l. 117 až 118 spisu (viz č. l. 214 spisu). V protokolu o veřejném zasedání konaném dne 4. 4. 2013 se uvádí, že navrhovaný výslech svědka P. bude posouzen v rámci závěrečné porady. Následně bylo konstatováno, že doplnění dokazování ve veřejném zasedání prováděno nebude (srov. č. l. 255 a násl. spisu).
Odvolací soud k záznamu o výpovědi svědka J. P. opatřenému obhájcem dovolatele v odůvodnění svého usnesení uvedl, že jej nelze považovat, jak se snaží tvrdit obviněný, za doznání viny ke konkrétnímu zranění poškozeného. Jeho obsah není zdaleka jednoznačný, v užití výrazů a v popisu děje je v podstatě velmi neurčitý a vedle nezpochybnitelné identifikace poškozeným P. , je jeho důkazní význam pochybný. Svědek P. u hlavního líčení pak odmítl vypovídat po zákonném poučení zcela důvodně. Mohl se vystavit trestnímu stíhání za situace, když by uvedl cokoliv jiného o průběhu vyvedení poškozeného z baru, zatímco jako svědek ve výpovědi, kterou soud přečetl u hlavního líčení, tvrdil, že se ničeho neúčastnil a žádnou konfliktní situaci nezaznamenal. Odvolací soud návrh na opakování výslechu a na provedení konfrontace považuje za nadbytečný, neboť by to nemohlo důkazní situaci za popsaného stavu zvrátit, a nebyl proto akceptován. Okresní soud se vypořádal s problematikou zapojení tohoto svědka tím způsobem, že poškozený P. u hlavního líčení jmenovaného vyloučil jako muže, kterým byl udeřen a setrval jednoznačně na označení obviněného jako pachatele úderu do obličeje, po kterém upadl, a vzniklo jeho zranění. Obviněný také jednoznačně ve svůj prospěch interpretuje vcelku bezvýznamné vyjádření J. P. , které měl učinit po rekognici, že je rád, že nebyl poškozeným označen. Takové vyjádření je obsahově nespecifické, mohlo se vztahovat nikoliv k jeho neoznačení za pachatele zranění poškozeného, ale i k neoznačení své přítomnosti u vyvedení poškozeného, což bylo v souladu s jeho svědeckou výpovědí, že si ničeho nevšiml a nikoho v rozhodné době nevyváděl (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k tomuto odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové považuje za nutné podotknout, že odvolací soud hodnotí obsah záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku (č. l. 142 - 143 spisu), aniž by jím byl v průběhu řízení proveden důkaz. Podle ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Postup odvolacího soudu je nutné s ohledem na citované ustanovení posoudit jako nepřípustný, navíc pokud jde o rozhodné skutečnosti, záznam (srov. č. l. 142 a zejména č. l. 143 spisu) obsahuje následující přepis výpovědi J. P. , coby dožádané osoby. V odpovědi na otázku, jak se celý incident odehrál, J. P. odpověděl, že to „bylo jednoduchý. Ten člověk tam prostě chrápal. Normálně se vyved ven, to bylo v pohodě. Problém vzniknul v tom, že ten člověk měl tam nějaký kamarády. Otevřel prostě ty dveře a já říkám ne, prostě dovnitř nepůjdete a zavřel jsem ty dveře. Třikrát. Otevřel je počtvrtý nebo potřetí a měl ji a mezi těmi dveřmi ji dostal.“ Na další otázku odpověděl, že poškozený spadl až po té ráně pěstí. Nebylo to, že bychom ho schválně napadli, ale vzniklo to tím, že on se neustále vracel dovnitř, pořád držel ty dveře a rval ty dveře, že půjde dovnitř. Pak ji dostal a spadnul. Na otázku obhájce JUDr. Gallata, kdo mu dal ránu, J. P. jasně odpověděl: „Já jsem mu dal ránu. … S tou rukou to už nevím přesně, ale pravděpodobně na ni spadl.“ Vzhledem k obsahu tohoto záznamu má tak Nejvyšší soud za to, že odvolacím soudem měl být učiněn výslech svědka J. P. , místo toho, aby činil důkazně nepodložené úvahy spočívající v tom, že opakování výslechu a konfrontaci považuje za nadbytečné, neboť by to nemohlo za popsaného stavu vést ke zvrácení důkazní situace. Je tedy zřejmé, že odvolací soud se bude muset pokusit vyslechnout J. P. jako svědka ve veřejném zasedání u odvolacího soudu.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku také opětovně namítal nesprávnost provádění všech dosavadních rekognicí, a to s odůvodněním, že dne 3. 5. 2011 byla provedena prvá tzv. fotorekognice podle §104b odst. 4 a §158a tr. ř., když ta byla uznána i státním zastupitelstvím jakožto nesprávná a nezákonná. Druhá rekognice in natura ze dne 27. září 2011 však již nikoliv, ačkoliv se v ní objevilo podle jeho názoru až neuvěřitelné množství vad a pochybení. Rekognice provedená v tomto řízení podle §104b odst. 4 a §158a tr. ř. má zásadně tři fáze, když se však stále jedná o jeden procesní úkon. Je jím výslech poznávající osoby v postavení svědka, následné ukázání poznávaných osob kvůli jejich určení a dále druhý výslech pro doplnění konkrétností. V tomto případě však všechny tři fáze byly provedeny chybně. Obhájce obviněného se domáhal u policejního orgánu účasti na rekognici, a sice jmenovitě i na její první fázi. Policejním orgánem mu však bylo znemožněno účastnit se této fáze. Další vadou první fáze provedené rekognice byl absolutní nedostatek výslechu před samotným ukázáním poznávaných osob. Další vadou první fáze rekognice, jakož i všech ostatních fází, je nedostatek přítomnosti nezúčastněné osoby ve smyslu §104b odst. 1 tr. ř. V protokolu z rekognice je za nezúčastněnou osobu označena paní K. Obviněnému je známo, že paní K. je manželkou nprap. K., který pracuje na stejném místě a se stejnými osobami, na kterém byla rekognice prováděna a kteří rekognici prováděli. Nadto sama paní K. je pracovnicí Policie České republiky rovněž pracující na daném pracovišti. Ve druhé fázi došlo k tomu pochybení, že v místnosti s poznávanými osobami byly při jednom aktu poznáváné 3 osoby, které mohly předmětný skutek spáchat. Jelikož v místnosti byly 3 ztotožňované osoby a pouze 3 osoby další, byl porušen zákon a tím i zmařena rekognice. Další vadou byla očividná nesourodost ztotožňovaných osob. Další vadou rekognice je skutečnost, že dalším dvěma prověřovaným, a tak i možným obviněným pánům F. P. a J. P. nebylo poskytnuto příslušné poučení a nebyla jim dána možnost zvolit si pořadové číslo mezi ztotožňovanými osobami. Třetí fáze rekognice, tedy výslech svědka po provedení rekognice, zcela absentuje.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, ve shodě s oběma nižšími soudy posoudil rekognici podle fotografií ze dne 3. 5. 2011 jako nezákonnou. Pokud jde o rekognici in natura ze dne 27. 9. 2011, Nejvyšší soud neshledal v jejím provedení takové procesní pochybení, které by zakládalo její nezákonnost, aby nemohla být provedena v hlavním líčení a zhodnocena ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.. V podrobnostech tak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí v této projednávané věci, kterým jsou také vyvraceny shora uplatněné námitky obviněného V. Č. ohledně rekognice in natura. Nejvyšší soud se v tomto svém předcházejícím rozhodnutí také zabýval shodným tvrzením obou nižších soudů, že rekognicí podle fotografií, kterou oba soudy shledaly jako nezákonnou, byla zásadně ovlivněna i rekognice in natura. K tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že stížnostní (tj. nyní odvolací) soud k tomu uvedl, že „… smyslové i psychologické důsledky předchozí rekognice provedené podle fotografie, byť v delším časovém odstupu, nelze ani poté považovat za zanedbatelné.“ Nejvyšší soud v té souvislosti také zdůraznil, že v ustanovení §104b odst. 4 tr. ř., které jinak upravuje provedení rekognice podle fotografií, se výslovně uvádí, že rekognice podle fotografií „nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby“. Z toho vyplývá, že zákon připouští možnost provést po rekognici podle fotografií rekognici „in natura“, čímž se soudy obou nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly. Není totiž vyloučeno, aby poznávající osoba poté, co poznávanou osobu popsala a označila ji ve fotoalbu, následně nikoli s bezprostředním odstupem tutéž osobu ztotožnila mezi více ukázanými osobami in natura. K tomu, že takové rekognici předcházelo označení oné osoby podle fotografií, je pak nutno přihlédnout při hodnocení jejího významu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 7 To 141/2000, publikované pod č. 55/2001 v časopise Soudní rozhledy). Nejvyšší soud k tomu dále poznamenal, že ani stížnostní (tj. odvolací) soud se dostatečně konkrétně nezabýval tím, v jakém směru a čím měl být poškozený V. P. ovlivněn předchozí rekognicí prostřednictvím fotografie, na níž byl V. Č. podstatně mladšího vzhledu a s „neoholenou“ hlavou. Oba nižší soudy bez náležité konkretizace pouze zkonstatovaly, že poškozený byl rekognicí podle fotografií ovlivněn, aniž by se však současně detailně zabývaly oběma provedenými rekognicemi, kvalitou fotografií, jejich shodností se skutečným vzhledem znovu poznávané osoby v době činu a v době rekognice in natura apod. a v návaznosti na to uvedly, v čem mělo ono ovlivnění spočívat.
Odvolací soud v odůvodnění svého napadeného usnesení zkonstatoval, že by bylo pouze řečnickým cvičením vysvětlení, jak mohla předchozí rekognice podle fotografií ovlivnit výsledek rekognice „in natura“, což Nejvyšší soud rovněž oběma nižším soudům vytkl. Krajský soud k této výtce může pouze obecně dodat: v prvém případě vnímá poznávající osoba a zaměřuje se paměťově toliko na rysy tváře na fotografii, ve druhém případě pak hodnotí z hlediska utkvění v paměti jiný, celkový obraz poznávané osoby, mimo tváře i celou postavu, její výšku, tělesnou konstituci. Předchozí poznání může tak výsledek opakovaného poznání psychologicky i smyslově ovlivnit různým způsobem, v poznání ji utvrdit či znejistit. U poškozeného P. však v opakovaném popisu osoby pachatele úderu do obličeje evidentně panovala ve ztotožnění obviněného Č. jistota (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud tak pochybil, když se nezabýval tím, jak mu bylo uloženo Nejvyšším soudem, aby vysvětlil, zda rekognice podle fotografií mohla ovlivnit a v jakém směru rekognici in natura. Odvolací soud ve svém posledním rozhodnutí uvádí, že by bylo pouze řečnickým cvičením vysvětlení, jak mohla předchozí rekognice podle fotografií ovlivnit výsledek rekognice in natura, ale byl to právě odvolací soud, který ve svém usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012, v návaznosti na závěr soudu prvního stupně, že „poškozený byl nepochybně ovlivněn průběhem rekognice podle fotografií ze dne 3. 5. 2011“ (čl. 147 spisu), bez bližšího odůvodnění uvedl, že smyslové i psychologické důsledky předchozí rekognice provedené podle fotografie, byť v delším časovém odstupu, nelze ani poté považovat za zanedbatelné (srov. rovněž str. 9 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012). Nejvyšší soud odvolacímu soudu tuto úvahu nevytýkal, pouze mu uložil, aby se touto svou úvahou blíže zabýval a vysvětlil na základě jakých skutečností a okolností případu k takovému závěru dospěl. Kromě toho se Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, zaobíral procesním postupem orgánů činných v trestním řízení při provádění rekognice in natura, což nic nemění na tom, že samotné hodnocení tohoto důkazu již bylo povinností obou soudů nižších stupňů. Soudy nižších stupňů tak byly názorem Nejvyššího soudu zavázány pouze v tom směru, že rekognice in natura nevykazuje takové procesní vady, které by měly za následek její procesní nepoužitelnost jako důkazu v hlavním líčení, nikoli v tom směru, jak ji mají hodnotit, a to i ve vztahu k předchozí rekognici podle fotografií. Podle názoru Nejvyššího soudu hodnocení kteréhokoli důkazu, tedy i provedené rekognice poškozeným nemůže být „pouze řečnickým cvičením“ jak uvedl odvolací soud, ale musí odpovídat ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Podle ustálené judikatury jestliže rekognici in natura předcházelo označení oné osoby podle fotografií, je k tomu nutno přihlédnout při hodnocení jejího významu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 7 To 141/2000, publikované pod č. 55/2001 v časopise Soudní rozhledy).
Podle ustálené judikatury zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soudy zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Při přezkoumávání rozsudku lze zkoumat pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1971, sp. zn. 4 Tz 36/1970, uveřejněné pod č. 56/1971 v sešitu 5/1971 Bulletinu Nejvyššího soudu ČR).
K posuzování procesu dokazování a hodnocení důkazů se také Ústavní soud vyjádřil ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000). V těchto závěrech prohlásil, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněný pod č. 210, ve sv. 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Důkazy provedené před soudem musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který – především z ústavního hlediska – musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64, ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Těmto požadavkům ze shora podrobně rozvedených důvodů odvolací soud nedostál.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a proto k podanému dovolání obviněného V. Č. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytýkaných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a zejména se bude znovu zabývat tím, zda obviněný V. Č. svým jednáním mohl naplnit shora uvedené znaky obsažené ve skutkové podstatě trestného činu výtržnictví podle ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku, dále se ve veřejném zasedání pokusí po řádném poučení provést výslech svědka J. P. , jehož výslech navrhovala u veřejného zasedání před odvolacím soudem obhajoba, a doplní i v dalších naznačených směrech dokazování (zejména vyslechne znalkyni MUDr. Lenku Zátopovou) tak, aby mohl ve věci náležitě a bez pochybností rozhodnout. V neposlední řadě se namísto polemiky s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, opět bude zabývat hodnocením důkazu – rekognice in natura, přičemž současně vysvětlí na základě jakých okolností případu má za to, že poškozený V. P. mohl být ovlivněn rekognicí podle fotografií ze dne 3. 5. 2011, která předcházela rekognici in natura provedené dne 27. 9. 2011, jak sám uvedl ve svém původním usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012. Přitom se nemůže omezit jen na obecné konstatování, že „…v prvém případě vnímá poznávající osoba a zaměřuje se paměťově toliko na rysy tváře na fotografii, ve druhém případě pak hodnotí z hlediska utkvění v paměti jiný celkový obraz poznávané osoby, mimo tváře i celou postavu, její výšku, tělesnou konstituci. Předchozí poznání může tak výsledek opakovaného poznání psychologicky i smyslově ovlivnit různým způsobem, v poznání ji utvrdit či znejistit. U poškozeného P. však v opakovaném popisu osoby pachatele úderu do obličeje evidentně panovala ve ztotožnění obviněného Č. jistota“ (str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Účelem hodnocení důkazu totiž není uvádět obecné závěry, ale konkrétně zhodnotit provedenou rekognici in natura ze dne 27. 9. 2011 a její výsledky, a to i ve vztahu k předchozí provedené rekognici podle fotografií, přičemž z hlediska tohoto zhodnocení zásadně nepostačuje konstatování, že „u poškozeného P. však v opakovaném popisu osoby pachatele úderu do obličeje evidentně panovala ve ztotožnění obviněného Č. jistota.“ Nejvyšší soud již v předchozím usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, požadoval s ohledem na již shora uvedené závěry nalézacího a stížnostního (dnes odvolacího) soudu, aby bylo učiněno konkrétní zhodnocení rekognice in natura po jejím provedení v hlavním líčení, přičemž naznačil i které konkrétní okolnosti je třeba z tohoto hlediska hodnotit, aniž by však dal jakýkoli pokyn jak z hlediska způsobu hodnocení či důležitosti těchto okolností, tak i konečného závěru tohoto hodnocení (srov. 9 a 10 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný v dovolání také namítal, že co se aplikace §39 tr. zákoníku týče, v odůvodnění rozsudku prvostupňový soud aplikoval pouze velice strohý výčet toho, co samotné zákonné ustanovení již obsahuje, avšak ničím své závěry již nepodložil, když ani neprovedl šetření a dokazovaní, Nejvyšší soud se touto námitkou blíže nezabýval, když k dovolání obviněného zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání. Bude nyní na odvolacím soudu, aby se ve svém novém rozhodnutí vypořádal i s namítanými úvahami nalézacího soudu z hledisek uvedených v §39 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, a to i z hlediska namítaného §39 tr. zákoníku. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným V. Č. v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.