ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.941.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 941/2013-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2013 o dovolání obviněného L. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 5 To 123/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 Tm 7/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 1 Tm 7/2013, byl obviněný L. L. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 24. 11. 2012 v době od 18.30 do 19.30 hodin se záměrem vymoci na R. K. peníze, případně jiné cenné věci, společně s další osobou, stíhanou samostatně, poté, co zazvonili na dveře bytu jmenovaného, o němž L. L. věděl, že požívá alkoholické nápoje, a jmenovaný dveře pootevřel asi na 20-30 cm, poté jeden z nich strčil nohu mezi dveře, a R. K., který se snažil dveře zavřít, přetlačili a takto bez jeho předchozího souhlasu a proti jeho vůli vstoupili do bytu, kde mu L. L. nabízel alkohol, který s sebou přinesl, což poškozený odmítl, tak do něj rukama strkal a dotlačil jej z chodby do obývacího pokoje, kde ho další osoba přitlačila směrem k oknu na radiátor a následně na stůl s květinami, poté jej shodili na křeslo, načež mu L. L. slovně vyhrožoval zabitím a požadoval po něm částku 150.000,- Kč z důvodu nevěry jeho ženy s poškozeným, a poté, co poškozený odmítl tyto peníze v bankomatu vybrat, po něm žádal vydat platební karty s PIN kódy, což poškozený rovněž odmítl, a následně obviněný L. L. udeřil pěstí poškozeného na pravé oko a opět mu vyhrožoval zabitím, poté odešel do vedlejšího pokoje, kde demontoval notebook ASUS a v mezidobí poškozeného v křesle hlídala další osoba, která mu zabránila vstát, které pak poškozený ze strachu vydal 400,- Kč z peněženky, když další osoba po něm žádala vydání finanční hotovosti, L. L. vzal z další místnosti mobilní telefon NOKIA C2-01, notebook Asus x 511 a hodinky TIMEX EXPEDITION, načež oba z bytu odešli s odcizenými věcmi, které poté rozdělili mezi sebe a své příbuzné a zastavili je.
Za tyto trestné činy byl obviněný L. L. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Ostravě, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného L. L., rozhodl usnesením ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 5 To 123/2013, tak, že odvolání jmenovaného obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 5 To 123/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 1 Tm 7/2013, podal obviněný L. L. prostřednictvím obhájce JUDr. Václava Hynšta dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Dovolatel v podrobnostech namítal, že použitá právní kvalifikace loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku nebyla zcela jednoznačná a správná. Oba soudy bezvýhradně vycházely zejména ze všech tvrzení poškozeného R. K. a tím obhajobu obviněného zcela pominuly. Navíc nebylo ani přihlédnuto k výpovědi spoluobviněného ml. J. B. Přitom poškozený je nedůvěryhodnou osobou podléhající alkoholu. Spáchání trestného činu obviněný ohlašoval na policii s více jak hodinovým zpožděním, přičemž policie v jeho dechu naměřila 3,4 promile alkoholu, což je v rozporu s jeho výpovědí, pokud uváděl, že kritického dne vypil pouze půl litru vína, čemuž naměřená hodnota alkoholu nemůže odpovídat.
Kromě toho dovolatel namítal, že v obžalobě uváděný skutek loupeže měl být soudy právně kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, a to proto, že dovolatel od prvopočátku nepojal úmysl spáchat trestný čin loupeže, ani přečin porušování domovní svobody podle ustanovení §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Násilí ani výhrůžky dovolatel nepoužil, není ani pravdivé tvrzení poškozeného, že měl po něm požadovat 150.000,- Kč.
Aniž by dovolatel uvedl konkrétní důvody, obecně ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že poukazuje na ustanovení §18 odst. 2 tr. zákoníku, které upravuje skutkový omyl.
Uložený trest odnětí svobody v trvání pěti let považuje dovolatel za nepřiměřeně přísný. Je si vědom toho, že jeho trestní minulost byla poměrně rozsáhlá. Naproti tomu byl odsouzen za závažnější trestní delikt v roce 2004 – a tehdy uložený trest nepodmíněného odnětí svobody v trvání 4 let vykonal dnem 26. 6. 2008. Poté již vykonal toliko trest obecně prospěšných prací, který řádně splnil. Od poloviny roku 2008 se nedopustil závažnější trestné činnosti. Je rozvedený a od roku 2010 má rozsudkem svěřeny do své péče dvě nezletilé děti, o které se v současné době stará jeho družka paní I. S.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší osud s poukazem na ustanovení §265m tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a sám současně rozhodl ve věci rozsudkem, ve kterém jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby týkající se přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a provedl překvalifikaci na přečin krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku a nově rozhodl o uložení mírnějšího trestu podle ustanovení §205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. Současně se s odkazem na ustanovení §265r odst. 4 tr. zákoníku výslovně vzdal účasti na veřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného L. L. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření uvedl, že tvrzené hmotně právní pochybení ve vztahu ke skutku, jímž byl uznán vinným, obviněný staví na vlastním výkladu provedeného dokazování a vlastní interpretaci výpovědi poškozeného. Obviněný takto setrvává na své výpovědi a své verzi skutkového děje, k níž se však soudy obou stupňů nepřiklonily. V tomto směru jsou jeho námitky toliko námitkami skutkové povahy, které však obsahově obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. K tomu lze odkázat na ustálený judikatorní výklad uvedeného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 686/2002), podle kterého není tento důvod dovolání naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nehledě na skutečnost, že existenci takového extrémního nesouladu obviněný relevantně ani nenamítá. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Porušením těchto zásad přitom není sama skutečnost, že soudy uvěřily výpovědi poškozeného, neboť tak učinily při zohlednění důkazů dalších, zejména protokolu o ohledání místa činu, lékařské zprávy o stavu poškozeného a příslušnými doklady ze zastaváren, v nichž byly odcizené věci následně zajištěny. Tuto důkazní situaci pak soud prvého stupně vyhodnotil zcela logickou úvahou, která vylučovala obviněným uplatněnou existenci jakési jeho pohledávky vůči poškozenému. Ve věci tak nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Za relevantní lze podle státního zástupce považovat námitku obviněného, jíž v podstatě namítá, že neměl loupežný úmysl, ani úmysl ve vztahu k porušení domovní svobody poškozeného, či pokud na své straně dovozuje existenci tzv. skutkového omylu. Uvedené námitky však státní zástupce shledává neopodstatněnými. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný (společně s odděleně stíhaným mladistvým) zazvonil na dveře poškozeného, přičemž když ten chtěl dveře zavřít, strčil obviněný nohu do dveří a přetlačil vstupní dveře, načež oba pachatelé do bytu vstoupili a v tomto bytě obviněný jednak poškozenému slovně vyhrožoval zabitím, jednak požadoval zaplacení částky 150.000,- Kč, přičemž současně poškozeného oba pachatelé strkali a obviněný jej i udeřil pěstí, načež poškozený následně ve strachu vydal obviněnému 400,- Kč. Poté obviněný vzal z bytu poškozeného v rozsudku blíže specifikované věci. Je tak zcela zřejmé, že obviněný měl v úmyslu zmocnit se cizích věcí (peněz, elektroniky) a s tímto úmyslem užil vůči poškozenému násilí. I v případě, pokud by tento úmysl obviněný neměl ještě před vstupem do bytu poškozeného, o čemž však lze vzhledem k jeho celkové zištné motivaci pochybovat, na zachování subjektivní stránky zločinu loupeže to nemůže ničeho změnit. Obviněný totiž užil násilí (resp. i pohrůžky bezprostředního násilí, třebaže tento znak není podchycen v tzv. právní větě rozsudku) právě s tím cílem, aby od poškozeného získal peníze, popřípadě další věci, jež byly ve vztahu k němu jednoznačně věcí cizí. O neexistenci subjektivní stránky tak nelze podle názoru státního zástupce v daném případě vůbec hovořit. Stejně tak nelze na absenci subjektivní stránky ve vztahu k porušování domovní svobody usuzovat za situace, kdy obviněný silou překonává odpor poškozeného proti vstupu, kdy je evidentní, že i přes tento odpor poškozeného obviněný do obydlí vstoupit chtěl. U obviněného je tak ve vztahu k oběma trestným činům zjevně dána subjektivní stránka, a to ve formě úmyslu přímého, jak má na mysli §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jak správně ve věci dovodily i soudy.
Pokud obviněný odkazuje na existenci skutkového omylu ve smyslu §18 odst. 2 tr. zákoníku, nelze se k této námitce jakkoli vyjádřit, neboť obviněný tento omyl toliko deklaruje, avšak tento svůj závěr nijak neodůvodnil a z obsahu této zmínky nelze vůbec dovodit, v čem by měl omyl na jeho straně vůbec spočívat. K tomu je třeba uvést, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky obviněným v dovolání nekonkretizované není Nejvyšší soud povinen za obviněného domýšlet (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 452/07, citováno podle usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 435/2013).
Pokud jde o námitky obviněného týkající se výroku o trestu, obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, a to zjevně v rámci pro uložení úhrnného trestu rozhodné trestní sazby podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, která činí od dvou do deseti let odnětí svobody.
K rovněž uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze toliko nepřímo dovodit, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, přičemž v podstatě jeho prostřednictvím namítal vady ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud má tedy státní zástupce za to, že obviněným vznášené námitky jsou zjevně neopodstatněné, stejný závěr je třeba učinit též vůči uvedenému „akcesorickému“ důvodu dovolání.
Pro úplnost pak státní zástupce dodal, že požadavek obviněného na to, aby byl v dané věci zproštěn obžaloby pro přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je zjevně nedůvodný. Uvedený přečin totiž obviněný spáchal v jednočinném souběhu se zločinem loupeže. Jedná se tak o jediný skutek, ohledně kterého, v souladu se zásadou ne bis in idem, nelze rozhodnout zároveň odsuzujícím a zároveň zprošťujícím výrokem, jak se obviněný fakticky domáhá.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný L. L. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Dovolatel namítal, že použitá právní kvalifikace loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku nebyla zcela jednoznačná a správná. Oba soudy bezvýhradně vycházely zejména ze všech tvrzení poškozeného R. K. a tím obhajobu obviněného zcela pominuly. Navíc nebylo ani přihlédnuto k výpovědi spoluobviněného ml. J. B. Přitom poškozený je podle něj nedůvěryhodnou osobou podléhající alkoholu. Spáchání trestného činu obviněný ohlašoval na policii s více jak hodinovým zpožděním, přičemž policie v jeho dechu naměřila 3,4 promile alkoholu, což je v rozporu s jeho výpovědí, pokud uváděl, že kritického dne vypil pouze půl litru vína, čemuž naměřená hodnota alkoholu nemůže odpovídat.
Nejvyšší soud k těmto námitkám dovolatele předně poznamenává, že nalézací soud se zabýval jak výpovědí samotného dovolatele (srov. str. 3 – 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), tak i výpovědí ml. J. B., který se měl s ním činu dopustit (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud navíc v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že i když obviněný trestnou činnost popírá, je z ní usvědčován důkazy provedenými u hlavního líčení. Kromě výslechu svědka a poškozeného Mgr. R. K. se jedná o výslech svědkyně I. S., protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, protokoly o vydání věci a zástavní smlouvy (srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud tak vyhodnotil obhajobu obviněného jako nevěrohodnou a nepravdivou. V té souvislosti byla výpověď J. B. také vyhodnocena jako nevěrohodná a nepravdivá. K osobě poškozeného nalézací soud zaznamenal, že tento nepopírá, že v den činu požíval asi půl litru vína v průběhu dne, popisuje však přesně všechny události, ke kterým došlo, byť zcela zjevně ponížil množství skutečně požitého alkoholu, což však samo o sobě nemůže snížit věrohodnost ostatních jím uváděných údajů, a to ani podle názoru Nejvyššího soudu. Bylo objektivizováno, že poškozený byl pod vlivem alkoholu v den činu, kdy ve 20:32 hodin bylo v jeho dechu naměřeno 3,4 promile alkoholu, jak to vyplývá z č. l. 159 spisu (srov. str. 6 – 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud navázal na závěry nalézacího soudu konstatováním, že tento nepochybil, pokud závěr o vině obviněného L. L. opřel zejména o svědeckou výpověď poškozeného R. K., který jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení neměně popsal celý skutkový děj, kdy se mimo jiné konkrétně vyjádřil i k násilnému jednání obviněného a jeho společníka (J. B.) v předmětném bytě. Během dosud provedeného řízení nebyly zjištěny žádné poznatky, které by mohly věrohodnost těchto usvědčujících výpovědí důvodně zpochybnit. Výpověď poškozeného přitom nestojí osamoceně proti výpovědím obou těchto pachatelů, kdy věrohodnost v ní obsažených údajů je potvrzována zejména protokoly o vydání věci a zástavními smlouvami založenými ve spise, z nichž je zřejmé, že s věcmi poškozeného krátce po jejich odcizení disponovali I. S. a I. B., tedy družka a sestra obviněného L. L., který jim tyto věci předal po svém návratu do místa svého bydliště za účelem jejich zpeněžení. Výpověď poškozeného pak koresponduje i s protokolem o ohledání místa činu a fotodokumentací, jejíž obsah rovněž nasvědčuje tomu, že došlo k násilnému jednání v bytě poškozeného, a to i vůči němu samotnému. Pokud jsou na pořízených fotografiích zobrazena jeho poranění na pravém oku a předloktí, za toho stavu, kdy výpověď poškozeného je potvrzována i dalšími provedenými důkazy, které potvrzují použití násilí vůči poškozenému, jakož i skutečnost, že s jeho věcmi bezprostředně po jeho loupežném přepadení disponoval právě obviněný, pak věrohodnost jeho usvědčující výpovědi nemůže zpochybnit ani ovlivnění alkoholem v době spáchání činu, které v daném případě zjevně nemělo vliv na jeho schopnost vnímat a zapamatovat si průběh skutkového děje (srov. str. 2 – 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud tedy jde o samotné hodnocení důkazů, Nejvyšší soud na základě přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů a na základě studia předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že oba nižší soudy se správně, logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Zejména nalézací soud potom rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soudy byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byl to zejména nalézací soud, který potom provedené důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Odvolací soud potom v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, mají oporu v provedených důkazech, které okresní soud jednotlivě i ve vzájemném souhrnu správně vyhodnotil. V odůvodnění napadeného usnesení jasně vysvětluje, které skutečnosti, mající význam pro rozhodnutí, vzal jednotlivými důkazy za zjištěné a jakými úvahami se z hlediska jejich věrohodnosti řídil (srov. str. 2 až 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Kromě toho dovolatel namítal, že v obžalobě uváděný skutek loupeže měl být soudy právně kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, a to proto, že dovolatel od prvopočátku nepojal úmysl spáchat trestný čin loupeže, ani přečin porušování domovní svobody podle ustanovení §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Násilí ani výhrůžky dovolatel nepoužil, není ani pravdivé tvrzení poškozeného, že měl po něm požadovat 150.000,- Kč.
Jednání obviněného soud kvalifikoval jednak jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když proti poškozenému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jednak i jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když neoprávněně vnikl do obydlí jiného a užil při činu násilí. Bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný užil fyzické násilí vůči poškozenému, které předcházelo zmocnění se věcí poškozeného. Právní kvalifikace zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je zcela na místě a byla naplněna, nemůže jít v žádném případě o kvalifikaci přečinu krádeže ve smyslu §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to z toho důvodu, že násilí jednoznačně předcházelo zmocnění se věcí poškozeného. Obviněný se dopustil i přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když neoprávněně vnikl do bytu poškozeného a užil při činu násilí, v tomto případě konkrétně při přetlačení dveří v rámci vniknutí do bytu a při dalším násilném jednání směřujícím vůči tělesné integritě poškozeného popsaném výše. Zavinění obviněného nalézací soud dovodil u obou trestných činů ve formě úmyslu přímého, předvídaného v §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když dobře věděl, že nesmí za užití násilí vnikat do bytu jiného, dále zde překonával jeho odpor s cílem zmocnit se jeho věcí a činil tak vědomě (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dovodil, že nalézací soud nepochybil, pokud uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokud obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž současně neoprávněně vnikl do obydlí jiného a užil přitom násilí (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Závěry obou soudů nižších stupňů jsou nepochybné, neboť podle jejich skutkových zjištění obviněný společně s další osobou, stíhanou samostatně, zazvonil na dveře poškozeného, který je otevřel a když chtěl dveře zavřít, strčil jeden z nich nohu do dveří a přetlačili vstupní dveře. Obviněný poškozenému vyhrožoval zabitím a požadoval po něm částku 150.000,- Kč. Následně vzal obviněný L. L. z bytu poškozeného jeho notebook, mobilní telefon a hodinky, a to poté, co ho udeřil pěstí do obličeje. Je tedy zřejmé, že obviněný měl v úmyslu zmocnit se cizích věcí a již s tímto úmyslem užil vůči poškozenému násilí. Stejně tak nelze pochybovat o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného L. L. i v případě přečinu porušování domovní svobody, když silou překonal odpor poškozeného s tím, že chtěl do jeho obydlí vstoupit. Soudy nižších stupňů tak u obviněného správně dovodily subjektivní stránku ve formě přímého úmyslu ve vztahu k oběma trestným činům, za které ho odsoudily.
Aniž by dovolatel uvedl konkrétní důvody, obecně ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že poukazuje na ustanovení §18 odst. 2 tr. zákoníku, které upravuje skutkový omyl. Jak již zmínil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství, obviněný tento omyl pouze deklaroval a z obsahu této zmínky nelze vůbec dovodit, v čem by měl omyl na jeho straně vůbec spočívat. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud touto dovolatelovou námitkou blíže nezabýval, zvláště když je vzhledem k tomu, co bylo uvedeno shora, zcela zjevně nedůvodná.
Obviněný L. L. uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v němž je stanoveno, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§3 odst. 1 tr. zákoníku), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem (srov. §110 tr. zákoníku). Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatelem uplatněné námitky tak nespadají pod jím namítaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud nadto nepovažuje nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, jenž byl uložen obviněnému ještě v dolní polovině trestní sazby, za nepřiměřeně přísný, a to ani s ohledem na okolnosti recidivy a další skutečnosti zmíněné v rozhodnutích obou soudů, na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jež obviněný L. L. rovněž namítal, je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti vymezují příslušná ustanovení trestního řádu, a to §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Takovýto závěr však nelze v projednávané věci učinit, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud učinil rozhodnutí zakládající jakýkoliv z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani dovolatelem namítané písm. g) a h) §265b odst. 1 tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 5 To 123/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 1 Tm 7/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) nebo l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který zamítl odvolání obviněného L. L., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného L. L. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.