ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.13.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 13/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2013 o dovolání, které podal obviněný Z. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 8 To 135/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 21/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 67 T 21/2011, byl obviněný Z. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným v bodě 1) trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), v bodě 2) trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 3) trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tyto trestné činy tím, že „ačkoliv mu bylo Ing. V. D. sděleno, že existuje naděje na vydání kladného rozhodnutí v záležitosti správního řízení týkajícího se prodloužení doby povolení k provozování autobazaru Autorecar, s. r. o., majitele M. D. , na pozemku parcelního čísla 1985/1 v katastrálním území V. , P. , avšak že tato naděje je podmíněná zaplacením úplatku v zatím nekonkretizované finanční částce, což dne 5. 11. 2004 obžalovaný sdělil M. D. a ačkoliv dne 24. 11. 2004 v P. , na přesně nezjištěném místě v okolí M. S. , P. , mu bylo Ing. V. D. sděleno, že výše požadovaného úplatku činí částku 800.000 Kč, a tuto informaci pak sám osobně sdělil M. D. , přesto v průběhu trestního řízení vedeného proti Ing. V. D. jako obviněnému z trestného činu, kterého se měl Ing. V. D. dopustit výše popsaným jednáním, vypovídal Z. K. v procesním postavení svědka, po řádném poučení podle §101 odst. 1 tr. řádu o tom, že jako svědek je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, a o trestních následcích křivé výpovědi, tím způsobem, že
1) dne 13. 02. 2006 a dne 27. 02. 2006 v P. , S. , v přípravném řízení vedeném policejním orgánem PČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, pod ČTS: OKFK 161/1-3-2004, vypovídal o okolnostech svého jednání s ing. V. D. vyhýbavě a uváděl, že si nevzpomíná a nepamatuje,
2) dne 25. 01. 2007 v P. , O. t. , při hlavním líčení u Obvodního soudu pro Prahu 1, vedeném pod sp. zn. 44 T 71/2006, vypovídal o okolnostech svého jednání s ing. V. D. vyhýbavě a uváděl, že si nevzpomíná a nepamatuje,
3) dne 21. 09. 2009 v P. , O. t. , při hlavním líčení u Obvodního soudu pro Prahu 1, vedeném pod sp. zn. 44 T 71/2006, vypovídal o okolnostech svého jednání s ing. V. D. vyhýbavě a uváděl, že si nevzpomíná a nepamatuje a že jemu nikdy nikdo nic o částce 800.000,- Kč nesděloval a ani on sám žádnou takovou informaci M. D. nepředával, přičemž informace, které získal při jednání s ing. V. D. a které pak sděloval další osobě, byly ve věci trestního řízení vedeného proti Ing. V. D. důležitými přímými důkazy“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a s přihlédnutím k §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 8 To 135/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutky, pro které byl vydán odsuzující rozsudek, byly nesprávně kvalifikovány, neboť se nejednalo o trestné činy podle §175 odst. 2 písm. a) a b) tr. zák. Vyjádřil přitom přesvědčení, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku - úmyslné zavinění. Přitom upozornil, že pokud po vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených nelze prokázat úmysl, je třeba v souladu se zásadou in dubio pro reo vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Prohlásil, že skutkový děj nenasvědčuje jeho úmyslu uvést nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo takovou okolnost zamlčet. Poznamenal, že trestný čin měl spáchat tím, že vypovídal „vyhýbavě, nevzpomínal si a nepamatoval si“ . Podle něho pouhá skutečnost, že si nepamatoval a nevzpomínal na všechny události, jež se staly v dávnější době, nestačí k právnímu závěru o existenci jeho úmyslu porušit zájem chráněný trestním zákonem. Zdůraznil, že k jeho výslechu o průběhu a podrobnostech jednání s panem D. a obsahu textové zprávy zaslané panu D. před policejním orgánem a následně pak i před soudem došlo po uplynutí doby několika desítek měsíců a že při enormním množství aktivit, obchodních jednání a společenských kontaktů, které v rámci své pracovní činnosti musel a musí udržovat a rozvíjet, nelze jeho schopnost podrobně si pamatovat všechny události a jejich posloupnost očekávat a oprávněně požadovat. Podle svých slov před orgány činnými v trestním řízení vypovídal v souladu s poučením podle §101 odst. 1 tr. ř. o skutečnostech tak, jak si pamatoval, že se udály a v žádném případě neměl úmysl si na okolnosti „nevzpomínat“ a „nepamatovat“ , tedy úmysl křivě vypovídat. Shledal, že rozhodnutí obou soudů byla vydána na základě důkazů, které nevedou k jednoznačnému závěru o jeho vině. Akcentoval, že k tomu, aby soud mohl dospět k jednoznačnému závěru o vině obžalovaného, musí být jednotlivé důkazy vzájemně v souladu (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09), a konstatoval, že takový soulad důkazy v posuzované trestní věci rozhodně nevykazují. Z výslechu Ing. D. a jiných svědků v trestní věci proti Ing. V. D. sp. zn. 44 T 71/2006, z předmětného zvukového záznamu, resp. ze značně rozporuplných výpovědí M. D. totiž nevyplývá, že byl nepochybně srozuměn s tím, že se v případě požadované částky jedná o úhradu za kladné vybavení žádosti v souvislosti s prodloužením nájemní smlouvy na autobazar. Podle jeho názoru lze zhodnocením předložených listinných důkazů rovněž dovodit, že se v případě zmíněné částky mohlo jednat o zvýšení nájemného za předmětný pozemek za účelem provozování autobazaru ze strany M. D. Uzavřel, že svou výpovědí v přípravném řízení a před soudem v trestní věci sp. zn. 44 T 71/2006 neporušil a ani neměl úmysl porušit zájem chráněný trestním zákonem.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně sám ve věci rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit pod zákonem vymezený okruh dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V mezích uplatněného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dodala, že zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání.
Následně konstatovala, že přestože obviněný formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky převážně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí M. D. a Ing. D. , jakož i obsahu sms zprávy). Rovněž námitkou, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje, podle níž nebylo zjištěno, že by úmyslně uváděl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo chtěl takovou okolnost zamlčet. Takové námitky pod deklarovaný dovolací důvod nespadají.
Dále poznamenala, že do rámce uplatněného dovolacího důvodu však s jistou mírou tolerance spadá námitka o nesouladu provedených důkazů a závěru obou soudů o vině obviněného. Podle ní však z dostupných spisových materiálů nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která v napadeném usnesení akceptoval i odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Z těchto důvodů státní zástupkyně shledala podané dovolání neopodstatněným a navrhla je v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 8 To 135/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků - shledává, že se nejednalo o trestné činy podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zák., resp. podle §175 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., především pro nedostatek subjektivní stránky. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pouze na okraj a velmi stručně Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý