ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.138.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 138/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. února 2013 o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 To 419/2012-355, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 77/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 To 419/2012-355, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 7. 2012, č. j. 1 T 77/2012-313, kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, když podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 To 419/2012-355, a to ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že i po provedeném dokazování před prvostupňovým soudem nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by se skutku dopustil. Poukazuje na to, že dosud páchal trestnou činnost majetkového charakteru a násilí nikdy nepoužíval. Zpochybňuje tvrzení poškozené M., která uvedla pouze dva identifikační znaky možného pachatele, a to, že se jednalo o osobu snědé pleti a tato měla oči blízko sebe, což je podle jeho názoru pro určení konkrétní osoby nedostačující. Vytýká rovněž okolnosti, za nichž přímo v jednací síni došlo k poznání jeho osoby, kdy seděl mezi eskortou, čímž mohla být poškozená ovlivněna. Rovněž namítá, že provedené důkazy byly nesprávně vyhodnoceny, kdy většina jeho důkazních návrhů (výslech obsluhy herny S., informace o mobilním telefonu poškozené) byla zamítnuta, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Uvádí, že soud předjímal případné závěry znalce ohledně posouzení zranění poškozené a dovodil, že si obviněný se svědkem F. vyměnil nebo mohl vyměnit před vstupem do herny, kde byli oba kontrolováni hlídkou policie, části oblečení ke ztížení své identifikace. Skutečnost, že se pohyboval na místě činu - nádraží, není protiprávní, když podle svědků se tam pohyboval daleko dříve, než mělo ke skutku dojít. Taktéž argumentuje tím, že ač policie, která na místě prováděla rozsáhlé pátrání, kabelku poškozené nenašla, tato ji sama později „náhodou“ měla najít pouze s chybějícím telefonem a klíči od domu, když doklady a nemalá finanční hotovost zůstaly nedotčeny. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, příp. řízení mu předcházející a „soud zavázal k novému projednání a rozhodnutí ve věci, pokud sám nerozhodne o zproštění obviněného rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř.“
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu k dovolání obviněného sdělila, že se k tomuto nebude věcně vyjadřovat, a v rámci urychlení dalšího řízení souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Protože první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí), obviněný nijak nezdůvodnil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil pouze ve své druhé alternativě, tedy že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v dané věci pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první části nebyl důvod. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nenaplnil (v první alternativě).
Uplatnil-li obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat jak soud prvního, tak zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).
Z výše uvedeného je zřejmé, že jakékoliv námitky týkající se zjištěného skutkového stavu nemohou v řízení o dovolání obstát. Nejvyšší soud je skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších instancí vázán a není oprávněn jej nijak měnit nebo do něj zasahovat. Byly-li obviněným vzneseny námitky stran skutkového stavu věci, Nejvyšší soud je přesvědčen, že provedené dokazování bylo v dané věci úplné, nevyvolávající žádné pochybnosti o tom, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že podstata námitek obviněného spočívá v tvrzení, že se předmětného jednání vůči poškozené D. M., kterým byl uznán vinným, a které soudy právně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin loupeže, nedopustil. Pokud obviněný uvádí, že neexistoval žádný důkaz, který by ho ze spáchání předmětného protiprávního jednání usvědčoval a výpověď poškozené v rozporu se skutkovými zjištěními zpochybňuje tvrzením, že jej nesprávně jako pachatele identifikovala, neboť v době činu se nacházel s M. F. v herně S., pak je potřebné uvést, že jak soud prvního stupně na str. 4 - 6 svého rozsudku, tak i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí na č. l. 3 rozvedly, proč považují výpověď poškozené z přípravného řízení i u hlavního líčení za věrohodnou. Správně soudy argumentovaly tím, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána, když je usvědčován především přímým důkazem, a to svědeckou výpovědí poškozené D. M., která jej s naprostou jistotou identifikovala jednak při prováděné fotorekognici, která byla prováděna jako neodkladný a neopakovatelný úkon za přítomnosti soudkyně Okresního soudu Plzeň-sever (č. l. 118-128 tr. spisu), jednak v rámci své výpovědi za přítomnosti obviněného u hlavního líčení. Nutno zdůraznit, že poškozená opakovaně, jednoznačně, podrobně a shodným způsobem popsala průběh události. Uvedla, že ji obviněný, jemuž při napadení viděla do tváře a jehož osobu popsala, udeřil pěstí do spánku, čímž jí způsobil zranění nad pravým okem, poté jí strhl z pravého ramene kabelku a utekl (protokol o výpovědi poškozené na č. l. 149-152 tr. spisu a protokol o hlavním líčení ze dne 31. 5. 2012 na č. l. 238 - 239 tr. spisu). Nutno zdůraznit, že výpověď poškozené nebyla v rámci hodnocení důkazů osamocena, ale byla podpořena celou řadou dalších nepřímých důkazů, z nichž je možno poukázat na identifikaci pachových stop, kdy v kabelce poškozené byla nalezena pachová stopa totožná s pachovou stopou obviněného, kteroužto skutečnost obviněný nedokázal vysvětlit. Rovněž lze poukázat na listinné důkazy, a to zejména protokoly o ohledání místa činu, fotodokumentaci dokládající zranění poškozené, když nesporná je též skutečnost, že se obviněný v době, kdy k činu mělo dojít, pohyboval v místě trestné činnosti, tedy na nádraží v N. Vinu obviněného nevyvrátil ani slyšený svědek D. N. (protokol o hlavním líčení ze dne 31. 5. 2012 na č. l. 239-240 tr. spisu), přičemž zcela nevěrohodnou se jeví i výpověď M. F., který nedokázal uspokojivě vysvětlit rozpory ve svých výpovědích z přípravného řízení a u hlavního líčení (č. l. 164-167 tr. spisu a protokol o hlavním líčení ze dne 26. 7. 2012 na č. l. 306-308 tr. spisu). K námitkám obviněného, že soud prvního stupně neprovedl důkazy jím navržené, v čemž shledal porušení práva na obhajobu, nutno poznamenat, že i podle odvolacího soudu důkazy obviněným navrhované nejsou pro rozhodnutí ve věci potřebné, což soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku řádně odůvodnil, nejedná se tedy o opominuté důkazy a jeho rozhodnutí tak není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02.
Je třeba odkázat na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění - skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud tedy obviněný v dovolacím řízení poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina zvlášť závažným zločinem loupeže, kterým byl uznán vinným prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru.
V souvislosti s takto koncipovanými námitkami, jejichž podstata spočívá ve zpochybnění skutkového zjištění, je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann