ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.55.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 55/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. ledna 2013 o dovolání obviněného R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 2 To 65/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 2 To 65/2012, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněného a odvolání obviněného R. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 57 T 4/2011-670, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §32 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále bylo podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozhodnuto o trestu propadnutí věcí (pistole se zásobníkem s pěti kusy nábojů a jednoho páru kovových pout – blíže specifikovaných ve výroku rozsudku), podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 2 To 65/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V úvodu podaného dovolání nejprve rozvádí, které okolnosti nemohou být předmětem dovolacího řízení, jaké jsou náležitosti rozsudku a z jakých ustanovení musí soudy při svých rozhodnutích a jejich odůvodnění vycházet. Podle názoru obviněného ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, se kterými nesouhlasí, měl způsobem, který je popsán v rozsudku „údajně jednat také vůči poškozenému F.“, přitom však podle obviněného byl uznán vinným trestným činem znásilnění vůči poškozené P.; za takové situace skutkové zjištění není v souladu s právní kvalifikaci a vzhledem k absenci řádného odůvodnění rozsudku je pak právní věta ve vztahu k tomuto poškozenému zcela nepřehledná a nedopadá na popis skutku, přičemž skutečnosti uváděné ve výroku rozhodnutí, nevyplývají ze žádného provedeného důkazu. V další části svého dovolání poukazuje na to, že u něj byla „konstatována zmenšená příčetnost, která je rovněž tvrzena ve výroku o trestu, kdy trest byl ukládán též za použití §32 odst. 1 tr. zák.“ V návaznosti na shora uvedené pak odkazuje na znění §6 tr. zák. či §88 odst. 1 tr. zák., stejně jako na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), aby prostřednictvím obhájkyně konstatoval, že s ohledem na zmenšenou příčetnost, měl být v rámci řádného zjištění skutkového stavu zjišťován vztah mezi konstatovanou zmenšenou příčetností a soudy tvrzenou těžkou újmou na zdraví u poškozené, což soudy dovozují toliko z doplňku znaleckého posudku, aniž by se zabývaly subjektivní stránkou z hlediska, zda ve vztahu k těžšímu následku jednal obviněný minimálně z nedbalosti, či bez zavinění. Vzhledem k absenci úvah soudu k uvedené problematice obviněný dovozuje, že v tomto směru je rozhodnutí nepřezkoumatelné, což podle obviněného je umocněno i tím, že zcela absentuje materiální podmínka pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, kdy závěr k materiální podmínce nelze dovodit ani z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně. V další části svého dovolání zejména na str. 8-10 vytýká soudům obdobné vady, aby ve vztahu k formálnímu znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedl, že pokud soudy závěr o těžké újmě dovozují z doplňku znaleckého posudku, pak tento závěr není podložen dalšími důkazy, zejména prvotním posudkem a dalšími listinnými důkazy, včetně výpovědí poškozených. V následující části svého dovolání vznáší výhrady ke znaleckému posudku znalce MUDr. Navrátila, kde argumentuje tím, že v prvotním posudku znalec těžkou újmu u poškozené neuváděl a dále rozvíjí své úvahy, kterými následující závěry tohoto znalce zpochybňuje, aby v samotném závěru podaného dovolání konstatoval, že závěry soudů o naplnění formálního znaku kvalifikované skutkové podstaty nebyly zjištěny v souladu se zákonem a je zde extrémní rozpor s provedenými důkazy a v tomto směru dále odkazuje na výpovědi poškozených, které zpochybňuje, a to např. v souvislosti s posudkem znalce MUDr. Procházky. Soudům vytýká, že se řádně nezabývaly posudkem Doc. Žukova a mj. poukazuje na to, že „obviněný jednal ve stavu kvalitativně změněného vědomí, k němuž došlo požitím alkoholu a nejspíše neznámé drogy, kterou si neaplikoval obviněný vědomě“. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. Podle státní zástupkyně směřuje převážná část námitek obviněného proti skutkovým zjištěním, a proto jsou z pohledu dovolacího důvodu právně irelevantní. Za právně relevantní námitku (jedinou) považuje tu část námitek obviněného, kde tento zpochybnil správnost závěru právní kvalifikace svého jednání, které nemělo být posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty, kdy obviněný poukazuje na tu skutečnost že s ohledem na stav zmenšené příčetnosti nemohla být z pohledu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. těžká újma dovozena. V této souvislosti argumentuje mj. tím, že zmenšená příčetnost nemusí nutně snižovat stupeň společenské nebezpečnosti. Státní zástupkyně rovněž poukazuje na to, že vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo státním zástupcem podáno dovolání, nemohlo být jednání obviněného kvalifikováno podle přísnější právní kvalifikace. Podle státní zástupkyně se obviněný dopustil pokusu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. a rovněž trestných činů podle §231 odst. 1, 2 tr. zákoníku a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ve vztahu k poškozenému.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitky obviněného, pak je třeba konstatovat, že tyto jsou až na výjimku námitkami skutkovými, kterými se obviněný snaží dovolací soud, stejně jako soud prvního ev. druhého stupně přesvědčit o své verzi skutkového děje. Základní myšlenkou, která se prolíná obsáhlým dovoláním obviněného je jeho argumentace, že se uvedeného jednání nedopustil a pokud se ho měl dopustit, pak jednal ve stavu, k němuž došlo požitím alkoholu a jemu neznámé drogy, kterou si neaplikoval vědomě. Pokud v souvislosti s touto verzí rozvádí následující argumentaci, že se soudy řádně nezabývaly znaleckým posudkem Doc. MUDr. Žukova, vycházely z doplňku znaleckého posudku, aniž by se vypořádaly s posunem závěrů znalce v čase, hodnotícím úvahám ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. podrobily také výpovědi poškozených, které byly nekriticky převzaty apod., pak uvedené námitky je třeba označit za námitky právně irelevantní - dovolací důvod nenaplňující. Z tohoto pohledu lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nad rámec hodnotících úvah soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, považuje Nejvyšší soud za vhodné také uvést, že podané dovolání vytýká soudům řadu pochybení, kterých se tyto soudy podle obviněného dopustily, avšak tyto své závěry předkládá obviněný Nejvyššímu soudu pouze v rámci své obhajoby, aniž by objektivně reagoval a hodnotil veškeré provedené důkazy. Na tomto místě pak Nejvyššímu soudu nezbývá než uvést, že řízení o dovolání nelze zaměňovat s řízením o řádném opravném prostředku, byť v úvodu dovolání obviněný konstatuje, že si je vědom rozsahu dovolacího oprávnění Nejvyššího soudu, vymezeného dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g). Za příklad jednostranně v rámci dovolání podaných informací může posloužit ta část, kde obviněný argumentuje tím, že závěry soudů o naplnění formálního znaku trestného činu znásilnění – těžší následek, jsou vybudovány na doplňku znaleckého posudku, aniž by se soudy vypořádaly s otázkou, proč již v prvotním znaleckém posudku MUDr. Navrátil neuváděl těžkou újmu u poškozené (viz např. str. 10 dovolání). Přitom z rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé (str. 8), že znalec před Obvodním soudem pro Prahu 4 uvedl, že „pro přetrvávající potíže v řádu měsíců a let se u poškozené již jedná o postkatastrofickou změnu osobnosti, která má charakter těžké újmy“ . Nejvyšší soud podotýká, že ke spáchané trestné činnosti došlo 6. 6. 2009 a rozsudek soudem prvního stupně byl vyhlášen 4. 4. 2012. Zde bylo patrně obhajobou přehlédnuto, že hlavní líčení proběhlo s delší časovou prodlevou od podaného znaleckého posudku a znalec dne 13. 1. 2011 (č. l. 392-394) s ohledem na dobu od spáchání skutku (16. 6. 2009) a přetrvávající potíže dospěl k závěru o existenci těžké újmy. V průběhu hlavního líčení byl později obhajobou předložen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který vypracovali znalci Doc. MUDr. Žukov a PhDr. Fischer, kteří v posudku mj. uvedli, že obv. jednal ve stavu kvalitativně změněného vědomí, k čemuž došlo požitím alkoholu a nejspíše i neznámé drogy, kterou si neaplikoval vědomě, kdy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vymizelé. Vzhledem k tomu, že se rozpory mezi posudky předložené obhajobou (na jedné straně) a znalci MUDr. Tichým a MUDr. Procházkou (na druhé straně) nepodařilo soudu odstranit (každý setrval na svých závěrech), byl k vypracování znaleckého posudku přibrán ústav – ústavní revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie a z tohoto posudku mj. vyplynulo, že „není odůvodněn závěr, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obv. byly vymizelé“.
Výše uvedené skutečnosti zdůrazňuje Nejvyšší soud s ohledem na námitky, kterými ve své podstatě obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudů a následně zjištěný skutkový stav. V souvislosti s výše uvedeným skutkovým zjištěním je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
K otázce tzv. extrémního nesouladu – rozporu (viz str. 5 dovolání) Nejvyšší soud pouze poznamenává, že pokud obviněný poukazuje na to, že v jeho trestní věci existuje extrémní rozpor mezi právními závěry a provedeným důkazováním, pak musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu ze striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soudy prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze jeho námitce o tom, že by rozhodnutí soudu bylo kusé, nepřesvědčivé a nelogické přisvědčit. Ze skutkového zjištění jednoznačně vyplývá, jakého jednání se obviněný dopustil vůči poškozené P. a jakého jednání se dopustil vůči poškozenému F. Přitom pouze jednání popsané ve výroku rozsudku se stalo předmětem právní kvalifikace, kdy obviněný byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., kdy jednání vůči poškozenému F. v tomto směru nebylo pod žádné ustanovení trestního zákona či zákoníku podřazeno, přičemž lze souhlasit s argumentací státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k případnému postihu obviněného i za jednání vůči poškozenému F., které však s ohledem na postup státního zastupitelství nebylo možno realizovat.
Za právní námitku, byť s vysokou mírou tolerance – neboť i v této části lze dovozovat argumentaci obviněného, že se jednání nedopustil, je možno označit tu část jeho dovolání, ve které váže způsobení těžké újmy poškozené (které však skutkově zpochybňuje) k tomu, že měl jednat ve stavu zmenšené příčetnosti a toto jeho jednání posuzovat z pohledu §88 odst. 1 tr. zák., kdy nesouhlasí s tím, že by jím způsobený následek měl být zahrnut jeho zaviněním v přímém úmyslu. V souvislosti s otázkou zmenšené příčetnosti je potřebné uvést, že tato má zpravidla dvojí důsledek, kdy na jedné straně zvyšuje obvykle stupeň nebezpečnosti osoby pachatele, jednak snižuje míru zavinění pachatele – nikoli však zavinění samotné, resp. jeho formu (úmysl, nedbalost). S ohledem na způsob chování obviněného vůči poškozeným, dobu, po kterou takto vůči nim obviněný jednal, pak nelze dospět k závěru, že by zmenšená příčetnost měla vylučovat aplikaci §88 odst. 1 tr. zák. k použití vyšší trestní sazby ve vztahu k ublížení na zdraví poškozené, které i za této situace (zmenšené příčetnosti) bylo nutno kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví. V předmětné trestní věci jednal obviněný se sexuální motivací, když jeho jednání bylo determinováno jeho duševní poruchou – porucha sexuální preference a byl mu lhostejný následek, který v souvislosti s jeho jednáním vznikne. Způsobení následku významného pro trestní právo není pachatelovým cílem, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť svým jednáním sleduje jiný cíl, je však srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku a s tímto je pachatel srozuměn (srov. přiměřeně rozh. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann