ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.499.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 499/2013-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání obviněného V. Ú., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 2 To 84/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 11/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ú. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 9 T 11/2011, byl obviněný V. Ú. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení formou ústavní.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 20. 4. 2011 s největší pravděpodobností v době od 16:00 hodin do 18:00 hodin na účelové komunikaci podél stavební parcely v katastru obce S. zezadu přistoupil k poškozené nezletilé, do úst, aby nemohla křičet, jí strčil nějaký látkový předmět červené barvy a využitím své fyzické převahy a její bezbrannosti si ji odvedl do ústraní ke stavební buňce na předmětné stavební parcele, kde před stavební buňkou v zákrytu za hromadami písku a hlíny se sutí, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, vědom si toho, že pro její zcela zjevný teprve předškolní věk se mu nebude schopna účinně bránit, poškozenou přes její pláč a beznadějnou snahu se mu minimálně kopáním vysmeknout, ji po stažení kalhot a spodního prádla nejméně prsty rukou několik minut dráždil v oblasti konečníku a poševního vchodu a snažil se do nich svoje prsty i zasunout, což poškozenou hodně bolelo, kdy tohoto jednání zanechal a umožnil poškozené odejít jen proto, že byl někým vyrušen, přičemž tím poškozené způsobil nejméně zarudnutí sliznice v oblasti stydkých pysků a trhlinu o délce 5 mm v oblasti konečníku a dále i poruchu přizpůsobení F 43.2 dle MKN-10, kterou trpí do současné doby.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 2 To 84/2012, bylo rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a znovu bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný se podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazuje pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svých obhájců Mgr. Jaromíra Hladíka a JUDr. Martina Korbaře v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. a namítl, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání vyhotoveném obhájcem Mgr. Jaromírem Hladíkem k důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vyložil, že do věznice mu Vrchní soud v Praze zaslal fax, jímž mu dal na vědomí, že dne 13. 9. 2012 v 9.00 hodin bude rozhodováno o jeho vazbě a bude slyšen, jestliže do 7. 9. 2012 soudu sdělí, že žádá o jeho konání. Ani jednomu z obhájců však taková informace poskytnuta nebyla, přičemž on se spoléhal na to, že obhájci soudu sdělí, že chce být soudem vyslechnut. K rozhodnutí Vrchního soudu v Praze došlo 12. 9. 2012, tudíž i kdyby se teoreticky obhájci o konání výslechu dozvěděli a dostavili se k výslechu dne 13. 9. 2012, bylo již soudem rozhodnuto o den dříve. Slyšení k vazbě je podle obviněného projevem jeho práva na obhajobu a soud o jeho konání musí vyrozumět obhájce, který má podle §41 odst. 3 tr. ř. právo se jej účastnit. Dále vytkl, že usnesení o vazbě bylo obhájci doručeno vhozením do schránky 17. 9. 2012, ač mu mělo být doručováno do datové schránky. Upozornil, že proti usnesení podal prostřednictvím obhájce stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné právní posouzení skutku obviněný vyvozoval ze svého přesvědčení, že byl odsouzen na základě zfalšovaných důkazů a na základě důkazů, jejichž pořízení je v rozporu se zákonem. Soudům obou stupňů vytkl, že při posuzování otázky jeho viny přihlížely především k výpovědi poškozené a k následné rekognici in natura, provedené s poškozenou jako osobou poznávající. Nezákonnost (a z ní vyplývající procesní nepoužitelnost) rekognice in natura spatřoval dovolatel v tom, že před touto rekognicí byla poškozené jako poznávající osobě předložena fotografie zobrazující dovolatele, přičemž toto předložení fotografie se neuskutečnilo v procesní formě rekognice podle fotografií. Pokud jde o výpověď poškozené, tuto dovolatel nepovažuje za způsobilý podklad pro rozhodnutí o jeho vině stíhaným skutkem, neboť popisy pachatele, které poškozená uvedla, si jednak navzájem odporují, jednak se neshodují s fyzickým vzezřením dovolatele. Dovolatel dále zpochybnil průběh prověrky výpovědi na místě a namítl, že orgány činné v přípravném řízení skrývaly před obhajobou videozáznam této prověrky a videozáznam byl předložen až v hlavním líčení. Z něj je patrné, že poškozená vyjadřuje jiné skutečnosti, než jaké policejní komisařka uvedla do protokolu o výslechu, a že do úkonu i přes upozornění zasahoval otec poškozené. Dovolatel dále namítl, že v přípravném řízení policejní komisařka antedatovala písemné vyhotovení opatření o přibrání znalkyně Mgr. Lenky Čermákové, což rovněž dokládá její podvodné jednání a manipulaci se spisem. Další dovolatelovy námitky směřovaly proti obsahu (resp. proti rozporům) znaleckých posudků zpracovaných v průběhu jeho trestního stíhání a proti způsobu, jakým bylo provedeno pozorování duševního stavu dovolatele. Konečně dovolatel naznačil, že soudy obou stupňů podcenily výpovědi některých svědků (zejména svědků P. T., V. T. a J. H., potažmo i V. Ú.), jejichž výpovědi interpretuje tak, že vylučují možnost, aby stíhaný skutek spáchal právě on. Měl za to, že tento závěr je podporován i odborným vyjádřením z odvětví biologie a genetiky, podle nichž žádné stopy DNA vzájemně na oděvu poškozené a obviněného nebyly zjištěny (ač by tomu tak muselo být, měla-li jej poškozená škrábat, kopnout, bouchnout a zamazat blátem), a nebyly nalezeny ani žádné stopy po přítomnosti poškozené na předmětné parcele.
V textu dovolání vypracovaném obhájcem JUDr. Martinem Korbařem obviněný na doplnění již odůvodněného dovolání upozornil, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla postavena výlučně na výpovědi nezletilé poškozené, která k věci vypovídala ještě před zahájením trestního stíhání postupem podle §158a tr. ř. Podle mínění dovolatele ale nešlo o neodkladný a neopakovatelný úkon, protože bylo možno nezletilou svědkyni vyslechnout v rámci probíhajícího trestního stíhání, čímž bylo zabráněno, aby byl u jejího výslechu přítomen obhájce, aby jí kladl otázky, a tedy aktivně se ho účastnil. Tím podle obhajoby došlo k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a postup orgánů činných v trestním řízení odporuje právním názorům obsaženým v judikatuře Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, týkající se práva na spravedlivý proces (viz kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 29/06, I. ÚS 375/06, popř. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tseber proti České republice).
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 2 To 84/2012, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 9 T 11/2011, zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. předeslal, že tvrzení, o která dovolatel opírá svůj závěr o existenci tohoto dovolacího důvodu, ve skutečnosti tento dovolací důvod nezakládají. Dovolatel, který byl v této trestní věci stíhán pro zločin, u kterého jde o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., měl obhájce Mgr. Jaromíra Hladíka od počátku trestního stíhání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. by byl zásadně naplněn pouze tehdy, pokud by obviněný, u kterého jde o případ nutné obhajoby, neměl obhájce vůbec. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, obviněný měl obhájce po celou dobu svého trestního stíhání a námitky obsažené v dovolání v tomto ohledu nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Pro úplnost poukázal na to, že k tvrzenému porušení práva na obhajobu mělo dojít v souvislosti s (ne)vyrozuměním obhájce o konání výslechu obviněného k dalšímu trvání vazby dne 12. 9. 2012 u Vrchního soudu v Praze. Nejednalo se tedy o nepřítomnost obhájce u úkonu, v jehož rámci by se provádělo dokazování, které by následně bylo podkladem pro meritorní rozhodnutí soudu. Z povahy tohoto úkonu plyne, že předmětem projednání byly toliko okolnosti rozhodné pro další trvání vazby obviněného V. Ú., nikoliv dokazování k věci samé.
Jde-li o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce připomněl, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ze kterých napadené meritorní rozhodnutí vycházelo. Skutkový stav je v případě uplatnění tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho pohledu, zda skutek byl správně právně posouzen podle příslušných ustanovení hmotného práva. Tomuto dovolacímu důvodu se tedy zásadně vymykají takové námitky, jimiž dovolatel zamýšlí dosáhnout jiného hodnocení důkazů, změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu. Kromě toho nebylo podle něj možné přehlédnout, že argumentace obsažená v dovolání je z podstatné části shodná s námitkami k provedeným důkazům a k jejich hodnocení, které obviněný prezentoval již v řízení před nalézacím soudem a zejména v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvého stupně. Vrchní soud v Praze se s těmito výtkami v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal a s jeho argumentací se ztotožnil.
Nad rámec již uplatněných výhrad dovolatel namítl, že jeho odsouzení v této trestní věci bylo založeno prakticky výlučně na výpovědi nezletilé poškozené, která k věci vypovídala ještě před zahájením trestního stíhání postupem podle §158a tr. ř. za přítomnosti soudce, přičemž pro postup podle §158a tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky, když nešlo o úkon, který by nebylo možno odložit na dobu po zahájení trestního stíhání. K tomu státní zástupce zdůraznil, že výslech poškozené byl proveden za podmínek §158a tr. ř., tedy za přítomnosti soudce, který neměl výhrad k zákonnosti průběhu úkonu. Zejména tedy je možné vyloučit, že by kdokoliv v průběhu úkonu naznačoval poškozené, koho má ztotožnit jako pachatele stíhaného skutku (tj. – řečeno slovy poškozené – jako „zlobiváka“), či by se snad jiným způsobem pokoušel zasahovat do rozhodování nezletilé poškozené, koho označí jako pachatele.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s argumentem, že Vrchní soud v Praze zaslal fax, jímž mu dal na vědomí, že dne 13. 9. 2012 v 9.00 hodin bude rozhodováno o jeho vazbě a bude slyšen, jestliže do 7. 9. 2012 soudu sdělí, že žádá o jeho konání. Ani jednomu z obhájců však taková informace poskytnuta nebyla, přičemž on se spoléhal na to, že obhájci soudu sdělí, že chce být soudem slyšen. K rozhodnutí Vrchního soudu v Praze došlo 12. 9. 2012, tudíž i kdyby se teoreticky obhájci o konání výslechu dozvěděli a dostavili se k výslechu dne 13. 9. 2012, bylo již soudem rozhodnuto o den dříve. Slyšení k vazbě je podle obviněného projevem jeho práva na obhajobu a soud o jeho konání musí vyrozumět obhájce, který má podle §41 odst. 3 tr. ř. právo se jej účastnit. Dále vytkl, že usnesení o vazbě bylo obhájci vadně doručeno vhozením do schránky 17. 9. 2012 a že dosud nebylo rozhodnuto o stížnosti, kterou proti němu podal.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Tento dovolací důvod postihuje především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti.
Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, respektive podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy, jmenovitě pak ty, které jsou ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž již vícekrát judikoval, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakákoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svoji materiální intenzitou skutečně do práva na spravedlivý proces relevantně zasahují. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008, ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012, aj.).
Dovolatel, který byl ve vazbě a proti němuž bylo vedeno trestní stíhání pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož se jednalo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., nevytýkal, že obhájce neměl, ale tvrdil, že odvolací soud pochybil, pokud o termínu jeho slyšení k vazbě, které hodlal konat dne 13. 9. 2012 a nakonec je konal 12. 9. 2012, nevyrozuměl jeho obhájce. Taková námitka je ale vzhledem ke smyslu důvodu dovolání, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., irelevantní. Dovolací výtky směřující proti nesprávnosti procesního postupu, jejichž prostřednictvím obviněný namítal, že soudy pochybily při rozhodování o vazbě, se zcela míjejí s podstatou dovolání, jež je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit ( §265a odst. 1 tr. ř.), přičemž základní podmínkou a rozhodným hlediskem je existence pravomocného rozhodnutí ve věci samé. I kdyby řízení, které rozhodnutí o vazbě, které není rozhodnutím ve věci samé, předcházelo, bylo zatíženo procesní vadou, nemohla by mít taková vada faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Dovolacímu soudu také nepřísluší, aby posuzoval správnost postupu soudu při doručování usnesení o vazbě.
Jen pro úplnost dovolací soud k podstatě výhrad obviněného poznamenává, že podle §72 odst. 4 tr. ř. platí, že pokud tříměsíční lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby (§72 odst. 1, 3 tr. ř.) skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, tak je tento soud příslušný k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby.
Vrchní soud v Praze, jemuž byla posuzovaná trestní věc obviněného předložena s odvoláním obviněného, správně zjistil, že v průběhu odvolacího řízení skončí zákonná tříměsíční lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby a že je tedy povinen rozhodnout o jeho vazbě. Nejde-li o případy, kdy soud rozhodne o vazbě za přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (§73d odst. 1 tr. ř.), anebo o případy rozhodování o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení a veřejné zasedání či rozhodování soudce o vzetí obviněného do vazby v přípravném řízení (§73d odst. 2 tr. ř.), v nichž je obligatorní konání vazebního zasedání, pak podle ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. rozhoduje soud o vazbě obviněného ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, anebo pokud soud sám dospěje k závěru o potřebě osobního slyšení obviněného [v posuzované věci o tento případ nejde a rovněž tak není nutno se zabývat výjimkami opodstatňujícími neprovedení vazebního zasedání uvedenými pod písmeny a) až d) ustanovení §73d odst. 3 věta druhá tr. ř.]. Za této situace bylo povinností Vrchního soudu v Praze, aby v rámci rozhodování o dalším trvání vazby v souladu s ustanovením §73d odst. 3 věta první tr. ř. obviněnému sdělil, že bude rozhodováno o jeho vazbě, poučil jej o právu požádat o konání vazebního zasedání a stanovil mu lhůtu k tomu, aby mohl toto právo uplatnit (k tomu srov. č. 13/2013 Sb. rozh. tr.). Tak odvolací soud také učinil, a protože obviněný o konání vazebního zasedání nepožádal, nebylo třeba konat vazební zasedání a vyrozumívat obhájce. Z uvedeného také vyplývá, že nebylo povinností soudu postupovat stejně i ve vztahu k obhájci obviněného a očekávat od něj požadovanou informaci.
K důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný, odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil zásadně námitky, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i soud odvolací, s argumentem, že usvědčující důkazy „byly pořízeny v rozporu se zákonem“. Proti použité právní kvalifikaci žádná z jeho výhrad nesměřovala. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Tento soud vymezil také zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Dovoláním tvrzený nesoulad, či dokonce extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.), popř. usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály. Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 31 až 35 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 až 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se zřetelně podává, že rozhodnutí o vině obviněného soud opřel především o výpověď nezletilé provedené jako neodkladný a neopakovatelný úkon za podmínek §158a tr. ř. ještě před zahájením trestního stíhání obviněného, která byla v hlavním líčení přečtena za podmínek §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Soud uvedenou výpověď hodnotil v konfrontaci se závěry rekognice osob, jíž byl přítomen i obhájce obviněného a v jejímž průběhu nezletilá poškozená jako pachatele činu jednoznačně označila obviněného. O věrohodnosti výpovědi poškozené svědčí nejen výpovědi jejích rodičů P. a F. M., babičky J. F., ale především také závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví dětské psychiatrie a dětské psychologie znalkyň MUDr. Evy Čápové a Mgr. Lenky Čermákové, jehož obsah byl v odůvodnění rozsudku zevrubně rekapitulován a jehož závěry dokládají, že nezletilá utrpěla traumatizující zážitek a její chování bylo posléze v souladu s chováním obětí takového zážitku v jiných případech (zvýšena agresivita vůči blízkým osobám, odmítání přítomnosti cizích mužů apod.) a byly u ní zjištěny symptomy sexuálně zneužitého dítěte. Ve prospěch věrohodnosti výpovědi nezletilé svědčí i objektivně zjištěná zranění nezletilé, jež byla popsána v lékařské zprávě a posléze i ve výpovědi ošetřující lékařky MUDr. Z. M. Ve vztahu k takto zjištěným zraněním byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie MUDr. Jiřím Vamberou a také zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Michalem Beranem, Ph.D., z nichž mimo jiné vyplývá, že je prakticky vyloučeno, že by si nezletilá zranění mohla sama způsobit, přičemž nejpravděpodobnější způsob jejich vzniku odpovídá mechanismu popsanému ve výroku o vině rozsudku. Jako významný usvědčující důkaz byly hodnoceny také závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie znalců MUDr. Františka Čiháka a PhDr. Jaroslava Veselého a především pak ústavní znalecký posudek vypracovaný Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity v Brně. Podle závěrů tohoto posudku ústavu, jehož zpracovatelé doc. MUDr. Radovan Přikryl, Ph.D., prof. MUDr. Alexandra Žourková, MUDr. Petra Sejbalová a PhDr. Marcela Langová-Šindelářová byli v hlavním líčení vyslechnuti, byla u obviněného zjištěna porucha sexuální preference typu patologická sexuální agresivita s částečně narušenou diferenciací věku u osob ženského pohlaví. Jedince s touto patologickou sexuální agresivitou charakterizuje náhlý útok na neznámou oběť s loveckým přiblížením se k ní, který charaktrizuje buď hrubé osahávání bez směřování ke koitu, nebo sražení k zemi s pokusy o penetraci, někdy znehybnění oběti. S ohledem na zjištěnou sexuální deviaci byly ovládací schopnosti obviněného sníženy podstatně. V této souvislosti nutno zmínit, že se nalézací soud vypořádal i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie znalce MUDr. Jana Zbytovského, jehož rozpornost se závěry znalců MUDr. Františka Čiháka a PhDr. Jaroslava Veselého vedla k vypracování výše označeného posudku ústavu. Soud prvního stupně věnoval pozornost také důkazům, které podle obviněného svědčí v jeho prospěch, tj. výpovědím svědků T., J. H. či V. Ú. a vysvětlil, proč je nevzal za podklad svého rozhodnutí a jakými úvahami byl veden, hodnotil-li je jako nepřesvědčivé.
Odvolací soud shledal, že skutkové závěry nalézacího soudu nejsou nelogické a nebyly zpochybněny a ani vyvráceny námitkami obhajoby, na něž sám přiléhavě a věcně reagoval v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, pročež se dovolací soud s jeho závěry zcela ztotožňuje.
Obviněný v dovolání v podstatě opakuje výhrady, které vůči zákonnosti důkazů přednášel jak v hlavním líčení před soudem prvního stupně, tak ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Soudům obou stupňů vytkl nezákonnost a z ní vyplývající procesní nepoužitelnost rekognice osob, zdůraznil nevěrohodnost stěžejního usvědčujícího důkazu – výpovědi nezletilé poškozené, zpochybnil průběh prověrky výpovědi na místě a namítl, že orgány činné v přípravném řízení skrývaly před obhajobou videozáznam této prověrky a videozáznam byl předložen až v hlavním líčení. Dále znovu namítl, že v přípravném řízení policejní komisařka antedatovala písemné vyhotovení opatření o přibrání znalkyně Mgr. Lenky Čermákové, což rovněž dokládá její podvodné jednání a manipulaci se spisem. Jeho námitky směřovaly proti obsahu (resp. proti rozporům) znaleckých posudků zpracovaných v průběhu jeho trestního stíhání a proti způsobu, jakým bylo provedeno pozorování duševního stavu dovolatele. Konečně také naznačil, že soudy obou stupňů podcenily výpovědi některých svědků (zejména svědků P. T., V. T. a J. H., potažmo i V. Ú.), jejichž výpovědi interpretuje tak, že vylučují možnost, aby stíhaný skutek spáchal právě on. Měl za to, že tento závěr je podporován i odborným vyjádřením z odvětví biologie a genetiky, podle nichž žádné stopy DNA vzájemně na oděvu poškozené a obviněného nebyly zjištěny a nebyly nalezeny ani žádné stopy po přítomnosti poškozené na předmětné parcele.
Všemi těmito námitkami se zabývaly jak nalézací soud, tak především odvolací soud a závěry, k nimž dospěl, akceptuje i dovolací soud. Souhlasí s jeho úvahami a závěry ohledně rekognice osob, zdůrazňuje-li, že tento důkaz provedený za okolností namítaných obviněným, je třeba hodnotit s vědomím, že řádně provedené rekognici in natura předcházelo neformální a tedy nezákonné předložení fotografií poškozené za účelem poznání pachatele, což na druhé straně ale naznamená, že je procesně nepoužitelná a k jejím výsledkům nelze vůbec přihlédnout. O tom, že posouzení věrohodnosti výpovědi nezletilé poškozené byla věnována potřebná pozornost, byla již zmínka a bude jí ještě věnována pozornost i v následujících částech tohoto usnesení.
Zpochybňuje-li obviněný průběh prověrky výpovědi na místě a namítá, že tato ve skutečnosti probíhala jinak a s jiným výsledkem, než jak bylo zachyceno v protokolu o tomto úkonu, Vrchní soud v Praze se i s touto námitkou vypořádal a zčásti jí přisvědčil v tom smyslu, že záznam o provedené prověrce výpovědi na místě je neúplný. Pokud jde o důkazní použitelnost tohoto záznamu, Vrchní soud v Praze se zřetelem k odůvodnění postupu policejního orgánu, kterého se mu dostalo z výpovědi svědkyně Mgr. L. S., nekonstatoval nepoužitelnost tohoto důkazního prostředku, konstatoval ale, že tento důkaz není ve věci stěžejní, odsuzující rozsudek stavil na důkazech jiných.
Namítl-li dovolatel, že v přípravném řízení policejní orgán antedatoval písemné vyhotovení opatření o přibrání znalkyně Mgr. Lenky Čermákové (a též MUDr. Evy Čápové), pak i s touto jeho námitkou se vypořádal již Vrchní soud v Praze, když konstatoval, že přibrání znalce se děje opatřením, které má neformální povahu a může být dle okolností dokonce i ústní. Případné nesprávně uvedené datum v písemném vyhotovení opatření o přibrání znalce proto nečiní nepoužitelným znalecký posudek takto přibraného znalce. Znalkyně následně podala znalecký posudek, byla k věci vyslechnuta a takto opatřený důkaz netrpí žádnou vadou, která by způsobovala jeho nepoužitelnost pro další řízení. Další námitky směřují proti obsahu (resp. proti rozporům) znaleckých posudků zpracovaných v průběhu trestního stíhání obviněného a proti způsobu, jakým bylo provedeno pozorování duševního stavu odsouzeného. I tato námitka byla předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu, který se s ní vypořádává na straně 6 odůvodnění napadeného rozsudku.
Pokud dovolatel naznačuje, že soudy obou stupňů podcenily výpovědi některých svědků (zejména svědků P. T., V. T. a J. H., ale i V. Ú.), pak i tato námitka byla obsažena již v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Krajský soud v Hradci Králové se touto problematikou zabýval na straně 34 svého rozsudku a neshledal námitku obviněného důvodnou. Vrchní soud v Praze na toto hodnocení v plném rozsahu odkázal a závěry soudů pokládá za racionální i dovolací soud. Na správnosti závěrů soudů nemohou nic změnit ani výhrady obviněného týkající se absence relevantních stop DNA na oděvu obviněného či poškozené nebo jakékoliv přítomnosti poškozené na údajném místě činu. I těmito otázkami se podrobně zabýval odvolací soud (strana 5 rozsudku) a jeho závěry jsou přesvědčivé.
Dovolatel však také nově namítal, že k jeho odsouzení došlo výlučně na základě svědecké výpovědi nezletilé poškozené, přičemž obhajobě byla vzata možnost ji v souladu s čl. 6 Úmluvy vyslýchat, ačkoliv tato možnost přicházela v úvahu. Její výslech totiž nebyl neodkladný ani neopakovatelný úkon, jelikož k obvinění bylo možno přistoupit ve smyslu zákonných podmínek §160 tr. ř. K těmto výhradám je třeba uvést následující.
Podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle §158a.
O mezení základních práv obhajoby, k němuž při aplikaci tohoto ustanovení trestního řádu dochází s cílem dosáhnout účelu trestního řízení, nesmí být podle judikatury Ústavního soudu, na niž přiléhavě odkazuje dovolatel, natolik neproporcionální a intenzivní, aby eliminovalo ústavní záruky fair procesu. Aplikovatelnost ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. je podle právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného kupř. v nálezu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06 (a obdobně též ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, či ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/11, aj.), přísně vázána na podmínky zde stanovené, tedy i na podmínky uvedené v ustanovení §158a tr. ř. (výpověď v přítomnosti soudce) a v ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. (neodkladný a neopakovatelný úkon). Existence překážek bránících opakovanému výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna a musí být nepochybná (srov. přiměřeně nález ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02, in Sb. n. u., sv. 30, str. 391). Ústavní soud připomněl, že též komentářová literatura striktně trvá na dodržení aplikačních podmínek citovaných ustanovení (srov. např. Růžička, M. a kol. Komentář k trestnímu řádu, ASPI, 2003, §211 bod 7 nebo Šámal, P. a kol., Trestní řád II., Komentář. II. díl, 5. vydání, C. H. Beck 2005, str. 1621, 1622).
Podle dovolatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 375/06, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé použití důkazu provedeného mimo hlavní líčení, musí být takový důkaz proveden tak, aby neporušil právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení, jež by jinak byly v hlavním líčení garantovány (srov. např. nález ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03, in Sb. n. u., sv. 35, str. 21, a zde citované nálezy Ústavního soudu). I při splnění všech podmínek stanovených §158a, §160 odst. 4 a §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. nezískává takto opatřený důkaz povahu důkazu, který mohla obhajoba obvyklými způsoby prověřit, a právě proto nemůže sám o sobě obstát ve funkci stěžejního důkazu viny.
Podle Ústavního soudu článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který má aplikační přednost před všemi ustanoveními trestního řádu (srov. čl. 10 Ústavy České republiky) jasně předepisuje, že právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě“ je jedním z minimálních práv, která má „každý, kdo je obviněn z trestného činu“. Přečtená výpověď svědka, který nikdy nebyl vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. rozsudek Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, bod 55; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. prosince 2001 ve věci P. S. proti Německu, bod 24; též nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08). Výjimku ESLP připouští jen v zájmu ochrany oběti, ale vyžaduje kompenzaci této procesní nevýhody.
V daných souvislostech není od věci stručně zmínit také některé ze závěrů rozsudku ESLP ze dne 22. 11. 2012 (stížnost č. 46203/08) ve věci Tseber proti České republice, na nějž ostatně obviněný rovněž poukazuje. ESLP s odkazem na závěry uvedené ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011, č. 26766/05 a 22228/06. §118 až 165) rekapituloval kritéria při posuzování námitek na poli čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy v případě nepřítomnosti svědka na jednání soudu. Konstatoval, že tyto námitky je třeba hodnotit ze tří hledisek. Především je třeba prověřit, zda je pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo dát vyslechnout svědka obžaloby, dán závažný důvod. Pokud tomu tak není, je namístě konstatovat porušení Úmluvy bez ohledu na to, jakou má taková dotčená výpověď váhu. Nedošlo-li k výslechu svědka ze závažného důvodu, nelze výpovědi nepřítomných svědků v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny. Nicméně je-li jako důkaz připuštěna výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, neznamená to bez dalšího porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy; řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu (bod 45.). Jinak řečeno, je třeba položit si otázku, zda byl dán závažný důvod pro to, že obhajoba neměla možnost svědka vyslechnout, dále jaký význam měla výpověď svědka pro odsouzení obviněného a konečně zda existovaly dostatečné procesní záruky, které by vyvážily znevýhodnění plynoucí z toho, že byla připuštěna taková svědecká výpověď.
Významné je také dodat, že práva uvedená v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy jsou v judikatuře ESLP v porovnání s jinými právy uvedenými v odstavci 3 v zásadě více vnímána jako práva obhajoby jako celku, nikoliv jen obviněného osobně. Mělo by být proto postačující, pokud možnost vyslechnout sporného svědka byla dána alespoň obhájci obviněného (viz např. Verdam proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999, č. 35253/97, oddíl 2). Omezení možnosti vyslechnout svědka pouze na advokáta by však zřejmě vždy mělo mít nějaký dobrý důvod (ochrana svědka, nemožnost zajistit obviněného apod. – srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 812).
Zvláštní pozornost je pak dále třeba věnovat poznatku, že v posuzované věci obviněný zpochybnil použitelnost výpovědi nezletilé poškozené, oběti sexuálního trestného činu. U této kategorie trestných činů proti nezletilým jsou i podle judikatury ESLP práva oběti zpravidla šetřena tak, že oběť je vyslechnuta pouze jednou v průběhu přípravného řízení a na její výslech v řízení před soudem se již rezignuje a je pouze přečtena. Z hlediska možné kolize s právem obviněného, jež je zakotveno v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy v zásadě nedochází, jestliže existují další důkazy viny, které jsou dostatečným podkladem pro odsouzení. Pokud by však odsouzení bylo založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi oběti, s níž nebyl obviněný konfrontován, záleží na povaze kompenzace absence přímého výslechu svědka – oběti obviněným (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 829 až 831).
Postup ve smyslu §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. tedy není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy. Lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03, ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08, apod.).
V projednávaném případě se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka (v tomto případě nezletilou poškozenou), jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka je umožněno v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst. Výslech nezletilé byl dne 27. 4. 2011 proveden jako úkon neodkladný a neopakovatelný a úvahy, které k tomuto závěru státní zástupkyni v návrhu na provedení výslechu nezletilé podle §158a tr. ř. vedly (viz č. l. 288, 289), jsou opodstatněné. Přiléhavě bylo zdůrazněno, že výslech nezletilé je jedním z hlavních důkazů pro případné zahájení trestního stíhání, přičemž předmětem výslechu měly být právě skutečnosti, týkající se okolností činu a osoby pachatele, který byl dosud neznámý. S ohledem na věk nezletilé poškozené hrozilo nebezpečí, že nebude-li výslech proveden co nejdříve, nebude dítě tohoto věku schopno rozhodné skutečnosti popsat po zahájení trestního stíhání, když současně dobu prověřování podezření z tohoto zločinu nelze bezpečně stanovit, resp. je zopakovat před soudem. Výslech byl proveden za účasti soudce coby garanta zákonnosti provedení tohoto úkonu ve smyslu §158a tr. ř. Zejména tedy je možné vyloučit, že by kdokoliv v průběhu úkonu naznačoval poškozené, koho má ztotožnit jako pachatele stíhaného skutku (tj. – řečeno slovy poškozené – jako „zlobiváka“) či by se snad jiným způsobem pokoušel zasahovat do rozhodování nezletilé poškozené, koho označí jako pachatele, jak uvádí státní zástupce ve svém vyjádření.
Námitka obviněného, že se nejednalo o úkon neodkladný či neopakovatelný, nemůže již s ohledem na výše uvedené obstát, pachatel činu nebyl do doby konání výslechu nezletilé znám a nebylo o něm shromážděno dostatek informací, které by mohly vést k zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Nezbytným předpokladem tohoto procesního postupu totiž mimo jiné je, že prověřováním zjištěnými a odůvodněnými skutečnostmi musí být dostatečně odůvodněn závěr, že čin vykazující znaky trestného činu spáchala určitá osoba, což tehdejší výsledky dokazování rozhodně neumožňovaly.
Není-li pochyb o tom, že výslech nezletilé byl proveden před zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. jako úkon neodkladný a neopakovatelný, a to způsobem uvedeným v trestním řádu, není žádných pochyb ani o tom, že nebyl-li tento výslech v hlavním líčení znovu proveden v přítomnosti obviněného a jeho obhájce, byly k takovému postupu soudu vážné důvody, které jasně vyplývají jak z povahy trestné činnosti, věku nezletilé a především též závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a odvětví dětské psychologie. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie MUDr. Eva Čápová, vyložila, že u nezletilé poškozené se v příčinné souvislosti s inkriminovaným jednáním obviněného rozvinula porucha přizpůsobení coby přechodná duševní porucha, jíž trpí do současné doby a jejíž prognóza je nejistá, rozhodně proto nebyl doporučen její další opakovaný výslech, a to ani v nepřítomnosti obviněného.
Postup soudů však není v kolizi ani s dalšími kritérii sledovanými v úvahách o dodržení zásad spravedlivého procesu. Jakkoliv byla výpověď nezletilé učiněná před zahájením trestního stíhání jako důkaz neodkladný a neopakovatelný rozhodujícím důkazem o vině obviněného, nejednalo se rozhodně o důkaz jediný. Nelze opomenout rekognici osob ve smyslu §104b tr. ř., k níž došlo již po zahájení trestního stíhání dne 13. 5. 2011, a to za přítomnosti obhájce obviněného Mgr. Jaromíra Hladíka. Z obsahu protokolu o rekognici osob (č. l. 461 až 465) se podává, že rekognice byla ukončena bez toho, že by nezletilé svědkyni kdokoliv z přítomných chtěl položit jakýkoliv dotaz a že obhájci bylo umožněno si celý průběh rekognice nahrávat na vlastní záznamové zařízení (diktafon). Nelze tedy spolehlivě tvrdit, že obviněnému a ani jeho obhájci nebyla po celou dobu řízení dána možnost vyslechnout sporného svědka.
Konečně pak nelze nezaznamenat pečlivost, s jakou nejen orgány činné v přípravném řízení, ale zvláště pak soud prvního stupně přistupovaly k prověřování a hodnocení výpovědi nezletilé poškozené i jejích nejbližších příbuzných, tj. především rodičů P. a F. M. (viz kupř. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. Slavomila Hubálka na svědkyni P. M., jíž se nezletilá poškozená svěřila a posléze i identifikovala místo činu i osobu útočníka) a babičky J. F. Výpověď nezletilé poškozené byla důsledně konfrontována se zjištěními jejích zranění popisovanými svědkyní MUDr. Z. M. jednak v lékařské zprávě, jednak i v její výpovědi coby svědkyně, a vyhodnocenými posléze znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie MUDr. Jiřího Vambery, který byl doplněn na žádost obhajoby znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Michala Berana, Ph.D. Významnými důkazy o věrohodnosti nezletilé poškozené je již zmiňovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie znalkyně MUDr. Evy Čápové a odvětví dětské psychologie znalkyně Mgr. Lenky Čermákové, ale parciálně nelze pominout ani prověrku výpovědi nezletilé na místě (obviněným zpochybňovanou), již nelze ignorovat ani přes určité nedostatky, jež konstatoval ostatně i odvolací soud. Ve svém souhrnu to znamená, že ani podle dovolacího soudu nedošlo k takovému porušení čl. 6 Úmluvy, aby řízení jako celek nebylo možno považovat za spravedlivé; opatřené a provedené důkazy umožňují řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti sporného důkazu, tj. výpovědi nezletilé před zahájením trestního stíhání za podmínek §158a tr. ř.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, opíraje se o §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková