ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1137.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1137/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o dovolání obviněné L. R. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 31 To 413/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 225/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. října 2014, sp. zn. 31 To 413/2013, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. května 2013, sp. zn. 31 T 225/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 31 T 225/2012, byla obviněná L. R. uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a byla odsouzena dle §211 odst. 4 tr. zákoníku a §314e odst. 2 písm. a) tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněné podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti GE Money Bank, a. s. (dále též jen „poškozená banka“) na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění se obviněná dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 6. srpna 2010 v Č. L. na nám. T. G. M., č. p. ..., sjednala s poškozenou společností GE Money Bank, a. s., úvěrovou smlouvu na částku 60.000 Kč, přičemž při jejím sjednávání záměrně uvedla nepravdivé údaje ohledně svého příjmu, když uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 9.000 Kč, ačkoli v době uzavírání smlouvy byla na rodičovské dovolené a její čistý měsíční příjem proto činil pouze 7.600 Kč, přičemž na základě tohoto nepravdivého údaje s ní poškozená uzavřela téhož dne úvěrovou smlouvu a následně ji vyplatila 60.000 Kč, kterou se obviněná zavázala splatit v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 1.538,17 Kč. Obviněná následně nesplnila svůj smluvní závazek splatit všech 72 splátek, čímž poškozené způsobila na jistině škodu ve výši 51.211,20 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná a státní zástupce odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 31 To 413/2013, bylo odvolání obviněné podle §253 odst. 1 tr. ř. jako opožděné zamítnuto a odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti všem výrokům citovaného usnesení odvolacího soudu, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněná ve svém podání konkrétně namítá, že skutek, který měla spáchat, nenaplňuje znaky trestného činu, a že v posuzované věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněné soudy nesprávně posoudily zákonný znak skutkové podstaty jí přisouzeného trestného činu spočívající v uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zároveň namítá, že její skutečný čistý příjem při sjednávání úvěrové smlouvy s poškozenou společností činil 9.000 Kč, jelikož pobírala i výživné na nezletilé dítě. Dovolatelka popírá jakýkoli úmysl podvést poškozenou banku při sjednávání úvěrové smlouvy a je přesvědčena, že posuzovaná záležitost patří mezi věci občanskoprávní. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že rozhodující význam pro rozhodování peněžního ústavu o poskytnutí úvěru měl charakter příjmu, když výplata „mateřské“ či rodičovského příspěvku není bankou považována za trvalý příjem, z něhož by byl dlužník schopen splácet dluh. Neuvedení skutečnosti, že dovolatelka byla v době podání žádosti o úvěr na mateřské dovolené, lze považovat spíše za „zamlčení podstatného údaje“, jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů nebo v zamlčení podstatných údajů je ovšem z hlediska existence znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku rovnocenné. Pokud nyní dovolatelka poukazuje na pobírané výživné, pak – nehledě na skutkový charakter tohoto tvrzení – je nutno uvést, že výživné je určeno k uspokojování potřeb nezletilého dítěte a v žádném případě je nelze považovat za příjem relevantní z hlediska podmínek pro poskytnutí úvěru. Státní zástupce má za to, že byla naplněna též subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť ze samotného charakteru uvedených nepravdivých skutečností, když obviněná nepochybně znala skutečnou výši a další okolnosti týkající se jejího příjmu, přitom vyplývá, že ve vztahu k uvedení nepravdivých údajů v žádosti o úvěr jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Neobstojí konečně ani námitky týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelka svým jednáním naplnila všechny formální znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Současně nejsou dány žádné konkrétní výjimečné okolnosti, pro které by nebylo na místě uplatnění trestní represe. Skutečnost, že úvěr byl zčásti splacen, za takovou výjimečnou okolnost považovat nelze. Aplikací §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze podle státního zástupce „opravovat“ zákonodárce, který v rámci ochrany úvěrových vztahů považoval za nutné prohlásit za trestné samotné uvedení nepravdivých údajů v žádosti o úvěr a v některých případech trestně postihovat i nedbalostní způsobení škody peněžnímu ústavu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl a mohl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1323/2005). Nepřezkoumával-li odvolací soud rozsudek po věcné stránce vůbec, protože důvodně učinil závěr, že jsou splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání předpokládané v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř., pak svým rozhodnutím podle tohoto ustanovení ve skutečnosti jen deklaroval, že odvoláním napadený rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. V důsledku toho je pak pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž zákon dovolání nepřipouští (§265a odst. 1 tr. ř.).
Za této situace je ovšem možné opřít dovolání výlučně o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to pouze o tu jeho část (první alternativu), podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Navíc obviněný může v rámci tohoto zákonného dovolacího důvodu toliko namítat, že odvolací soud nesprávně rozhodl podle §253 odst. 1 tr. ř., tedy že nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, a že odvolací soud měl rozsudek meritorně přezkoumat podle §254 odst. 1 tr. ř. Nemůže ovšem vytýkat vady rozsudku soudu prvního stupně, neboť podstatou zákonného dovolacího důvodu podle citované části ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je to, že odvolací soud tím, že nepřezkoumal rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř., odepřel obviněnému přístup k druhé instanci. Jedině pokud by odvolací soud přezkoumal rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř. a např. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř., bylo by možné uplatňovat námitky i proti rozsudku soudu prvního stupně, a to v rámci dovolacího důvodu podle té části ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle které dovolání lze podat proti rozhodnutí, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1410/2003).
V předmětné věci bylo odvolání obviněné podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako opožděné, a tudíž z podnětu tohoto opožděně podaného odvolání odvolací soud rozhodnutí soudu nalézacího ve věci samé nepřezkoumával z hledisek uvedených v §254 odst. 1 tr. ř. Z výše uvedeného proto vyplývá, že obviněná by mohla uplatnit pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť všechny ostatní dovolací důvody, jak jsou vymezeny v §265b tr. ř., mohou být uplatněny pouze v případě, že soud druhého stupně meritorně přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí.
Avšak odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal v neprospěch dovolatelky i státní zástupce. Jestliže by odvolání státního zástupce bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), mohla by dovolatelka napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 sp. zn. 3 Tdo 98/2014). Státní zástupce ovšem v posuzované věci podal odvolání proti výroku o vině a náhradě škody a odvolací soud na základě tohoto odvolání meritorně přezkoumal celé rozhodnutí soudu nalézacího a mohl na podkladě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněné zrušit nebo změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně nejen v neprospěch obviněné, ale i v neprospěch a ve prospěch obviněné a také výlučně v její prospěch. Státní zástupce totiž zastupuje v řízení veřejnou obžalobu (srov. §2 odst. 8 věta druhá tr. ř.) a z tohoto hlediska má v řízení před soudem sice postavení strany, jejíž postavení je v zásadě rovné se stranou obhajoby, ale na druhé straně jako zástupce státu nemůže mít nikdy zájem na nespravedlivém trestním odsouzení (k tomu blíže srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 303/2012, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí trestních pod č. 21/2013). Skutečnost, že odvolání obviněné bylo odvolacím soudem zamítnuto pro opožděnost, za této situace odvolacímu soudu nijak nebránilo učinit rozhodnutí ve prospěch obviněné a tím i napravit případná pochybení soudu prvního stupně.
V návaznosti na výše uvedené je možno stran přípustnosti dovolání konstatovat, že v posuzované věci je dovolání obviněné směřující proti výroku o vině přípustné, neboť soud druhého stupně přezkoumával tento výrok soudu prvního stupně, přičemž není rozhodné, že tento přezkum odvolací soud provedl nikoli na základě odvolání obviněné, ale na základě odvolání státního zástupce, které podal v neprospěch dovolatelky proti výroku o vině a výroku o náhradě škody.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Obviněnou uplatněné námitky, podle nichž ze zjištění soudů nevyplývá její podvodný úmysl ve vztahu k uzavření úvěrové smlouvy uvedením nepravdivých údajů a že soudy v její věci porušily zákonný požadavek na uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, lze v zásadě shledat jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to buď při sjednávání úvěrové smlouvy, nebo při čerpání úvěru. Za nepravdivé lze obecně považovat takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace. Způsobí-li pachatel výše uvedeným skutkem větší škodu, bude jeho jednání kvalifikováno také podle §211 odst. 4 tr. zákoníku.
Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Je postaveno na složce vědění a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu je třeba, aby pachatel úmyslně porušil nebo ohrozil zájem chráněný trestním zákonem způsobem v tomto zákoně uvedeným. U většiny skutkových podstat pro jejich naplnění stačí i úmysl eventuální a subjektivní stránka trestného činu je dána i v případě, že pachatel zákonem předpokládaný následek pokládá za možný, a pro případ, že nastane, je s tím srozuměn. Postačuje, že skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě nepřímého úmyslu není škodlivý následek přímým cílem pachatele, ale jeho vedlejším efektem.
Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě je závěrem právním. Existenci zavinění a jeho formu je třeba posuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska.
Nelze souhlasit se závěry soudů, které v zásadě jen ze skutečnosti, že obviněná v úvěrové smlouvě uvedla výši svého čistého příjmu, a to i včetně výživného na děti, a nikoliv pouze svůj příjem ze sociálních dávek (tj. místo částky 7.600 Kč měsíčně částku 9.000 Kč), dovodit její úmyslné zavinění k uvedení nepravdivých údajů ve smyslu ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště když se v dokumentech poškozené banky vyskytuje též údaj „příjmy domácnosti“. Je třeba připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla třeba dokazovat také nepřímo ze všech okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného (logického) myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. V této souvislosti se soudy náležitě nevypořádaly např. ani se skutečností, že obviněná poměrně dlouhou dobu řádně splácela poskytnutý úvěr, a to až do doby, než se dostala do finanční tísně.
Je tedy nutno přisvědčit dovolací námitce, že soudy se nedostatečné zabývaly úmyslem obviněné uvést při uzavírání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje a vycházely v podstatě pouze ze sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě, podle něhož pobírala rodičovský příspěvek ve výši 7.600 Kč. Pouze z této skutečnosti nelze dojít k závěru o úmyslném jednání dovolatelky, a to i z toho pohledu, že rozdíl v příjmech ve výši 1.400 Kč měsíčně nemusí být tak zásadní, aby bez dalšího prokazoval úmysl obviněné uvést nepravdivé údaje, když na druhé straně nebyly ani zjišťovány její celkové příjmy, zda tedy neměla i jiné příjmy než rodičovský příspěvek, jakož i to, co se rozumí „příjmy domácnosti“, jelikož tento pojem je obsažen v uzavřené smlouvě o úvěru, a soudy se tak nezabývaly tím, jak tomuto pojmu mohla obviněná rozumět a jaký význam má tento údaj pro poškozenou banku při uzavírání úvěrových smluv. Obviněná, dle pokynů poškozené banky, uvedla svůj čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 9.000 Kč. Na základě skutkového zjištění soudů nižších stupňů není ani zřejmé, zda a jak poškozená banka seznámila obviněnou s tím, které příjmy lze zahrnout do takto uváděného příjmu a které nikoliv. Je otázkou, zda měla důvod pochybovat o pravdivosti poskytovaných údajů, neboť vedle přijmu ze sociálního zabezpečení ve výši 7.600 Kč, údajně také pobírala dávky výživného na své děti ve výši 1.400 Kč, dohromady tedy 9.000 Kč. Soudy opřely svůj závěr o podvodném úmyslu obviněné o skutečnost, že v době uzavření smlouvy byla na rodičovské dovolené s tím, že pokud by tento fakt byl poškozené bance znám, nebyla by úvěrová smlouva uzavřena. Z provedených důkazů ovšem toto nevyplývá, nebylo zjištěno, že by ji např. pracovník poškozené banky na tuto skutečnost upozornil. Navíc nelze přehlédnout, že v době uzavření smlouvy byla obviněná v pracovním poměru se společností SPAR Česká obchodní společnost, s. r. o., a mohla důvodně předpokládat, že existence pracovního poměru stačí ke splnění podmínek nutných pro poskytnutí úvěru, byť byla v inkriminované době na rodičovské dovolené. Navíc soudy převzaté tvrzení poškozené banky, že sociální dávky nejsou považovány za příjem, nijak nevyplývá ani ze samotné žádosti o úvěr, ani z ostatních dokumentů poskytnutých obviněné poškozenou bankou. Důkazy dosud provedené v posuzované věci tak nejsou dostačující pro skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů stran toho, že obviněná při sjednávání úvěrové smlouvy záměrně (úmyslně) uvedla nepravdivé údaje ohledně svého příjmu (soudy se nijak nezabývaly tím, zda obviněná případně některé podstatné údaje nezamlčela), a tak nebylo možné dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou.
Ve vztahu k další dovolací námitce obviněné je nutno v obecné rovině konstatovat, že trestný čin je chápán jako protiprávní čin, který je označen za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Toto základní legální vymezení je však v případě méně závažných trestných činů korigováno použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Tato zásada vyjadřuje, že trestní právo má být užito k právní ochraně vybraných objektů (v tomto případě se objektem rozumí majetek poškozené banky) teprve až poté, kdy jiné prostředky, ať už právní či mimoprávní, k ochraně těchto vybraných objektů nestačí. Trestní právo má tedy nastupovat jako poslední možný prostředek (ultima ratio), kterým lze dané objekty chránit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04) a za trestný čin je nutno považovat jen takové jednání, které je svou povahou závažně společensky škodlivé a k jeho regulaci nestačí užití norem civilního či správního práva.
Při posuzování míry společenské škodlivosti posuzovaných skutků je tato zásada využívána ve dvojím smyslu jako interpretační pravidlo a jako materiální korektiv. Jako pravidlo pro interpretaci se ho užívá tam, kde je nezbytné dovodit, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu, nebo kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy (poskytující ve výkladu určitý prostor). Jako korektiv je tato zásada aplikována zejména v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, ale jedná se o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio, k němuž směřuje dovolání obviněné. Tento princip zdůrazňuje, že trestní právo se má uplatnit pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv se jeví jako nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Z tohoto důvodu trestněprávní prostředky doplňují ochranu poskytovanou normami jiných odvětví práva. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší nástroj k ochraně právního řádu a krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní). Takže tam, kde postačí k regulaci prostředky civilního nebo správního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu správního státu také nepřípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 315/2010, 8 Tdo 1031/2012). S tímto náhledem Nejvyššího soudu vyjádřeném též ve stanovisku trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod. č. 26/2013 Sb. rozh. tr., je v souladu i judikatura Ústavního soudu, která rovněž opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné, nebo že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů (srov. např. IV. ÚS 469/02, I. ÚS 4/04, I. ÚS 69/06, I. ÚS 541/10, II. ÚS 1098/2010).
Ve svém dovolání obviněná namítá, že její skutek nebyl natolik společensky škodlivým, že před ním bylo třeba chránit společnost prostředky trestního práva. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací zcela opomněly vzít v úvahu výše vyloženou zásadu subsidiarity trestní represe, přestože již dosud zjištěný skutkový stav naznačuje nezbytnost vyhodnotit jednání obviněné i z tohoto pohledu. Ze skutkových zjištění na základě dosud provedeného dokazování zatím není možné dospět k závěru, že užití trestněprávních norem na jednání dovolatelky odpovídá výše uvedenému výkladu zásady subsidiarity trestní represe. I v případě, že by se přistoupilo k závěru, že obviněná svým jednáním naplnila po stránce objektivní i subjektivní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, vyvstává otázka, zda jednání dovolatelky bylo společensky škodlivé natolik, aby bylo účelné užít normy trestního práva. Především je nutno zdůraznit, že úvěr byl dovolatelce jako klientce nabídnut samotnou poškozenou bankou, a nešlo tedy o její iniciativu. Nejvyšší soud se touto problematikou zabýval např. v usnesení ze dne 14. března 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, ze kterého mimo jiné vyplývá, že banka jako poskytovatel úvěru musí dbát alespoň v minimální míře opatrnosti k ochraně svých práv a majetkových zájmů v případech, kdy nabízí poskytnutí úvěru, což jinými slovy znamená, že banka si má opatřit pro ni snadno dostupné informace rozhodné pro poskytnutí úvěru a neriskovat, že úvěr jí nebude splacen. Ve výše citovaném usnesení rovněž Nejvyšší soud uvedl, že „ by bylo v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů,“ a že „trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů“.
Ze skutku popsaného v rozhodnutích soudů není zřejmé, že by poškozená banka nějakým způsobem ověřovala solventnost obviněné. Přitom nelze opomenout skutečnost, že v době kdy poškozená banka nabídla obviněné předmětný úvěr, měla u této banky dovolatelka vedený běžný účet, na který jí již v době schválení úvěru, a dokonce i před jeho schválením, byly poukazovány sociální dávky Úřadem práce v České Lípě ve výši 7.600 Kč, což lze rozpoznat z výpisu z běžného účtu založeného na str. 17 spisu, přičemž z přehledu vyplacených dávek úřadu práce bylo prokázáno, že minimálně po celý rok 2010 jí byl vyplácen rodičovský příspěvek. Poškozená banka proto mohla velice snadno vědět, příp. svými kontrolními mechanismy a kontrolním aparátem, kterými disponuje, bez problému zjistit, že obviněná je na mateřské dovolené a jejím hlavním zdrojem příjmu jsou sociální dávky. Tvrzení poškozené banky, že sociální dávky nepovažuje za příjem pro účely poskytnutí úvěru je pak v protikladu s tím, že obviněné za této situace poskytla úvěr bez bližšího ověření její solventnosti, když přitom její finanční situaci měla v podstatě k dispozici v podobě transakční historie na jejím běžném účtu. Podstatným také je, že úvěr byl obviněnou zpočátku řádné splácen, když obviněná uhradila celkem 29 po sobě jdoucích splátek, přičemž se soudy nezabývaly ani okolnostmi, které obviněnou vedly k nesplácení úvěru a zcela bez povšimnutí ponechaly její tvrzení o tíživé finanční situaci a ztrátě zaměstnání k 31. 12. 2011, ačkoliv i tyto otázky jsou relevantní z hlediska hodnocení zásady subsidiarity trestní represe. Zůstalo opomenuto i to, že současně s uzavřením žádosti o úvěr bylo sjednáno také pojištění úvěru, které obviněná platila v rámci jednotlivých splátek. Při absenci závěrů soudů nižších stupňů však nelze dovodit, co mělo dané pojištění pokrýt, resp. jakou funkci naplňovalo v rámci předmětného úvěrového vztahu, zda za této situace vůbec došlo k ohrožení majetkových práv poškozené banky a jak je i tato okolnost významná z hlediska zásady subsidiarity trestní represe.
Lze přitom také poukázat na ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., která stanoví, jakým způsobem mají soudy odůvodňovat svá rozhodnutí. Z těchto ustanovení mimo jiné plyne, že soud v odůvodnění vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Rozhodnutí soudů těmto požadavkům neodpovídají.
V návaznosti na důvodné námitky obviněné ohledně závěrů soudů stran naplnění subjektivní stránky jí přisouzeného trestného činu je nutno pak ovšem upozornit, že objektivní stránkou trestného činu úvěrového podvodu je uvedení nepravdivého údaje při sjednávání úvěrové smlouvy a jeho objektem je cizí majetek, přičemž pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení §211 odst. 4 tr. zákoníku je třeba, aby uvedením nepravdivé informace byla způsobena větší škoda. Účelem existence této skutkové podstaty v trestním zákoníku je předcházení uvádění nepravdivých údajů při sjednávání úvěrových smluv, aby byl lépe ochráněn majetek subjektu poskytujícího úvěr. V této věci obviněná podle soudů uvedla nepravdivé údaje o svém čistém měsíčním příjmu při sjednávání úvěrové smlouvy, a tímto jednáním měla způsobit určitý následek – větší škodu. Mezi jednáním a následkem musí existovat příčinná souvislost, která nespočívá pouze v posuzování vztahu jednání obviněné a způsobeného následku, ale je třeba zohlednit i co jiného přispělo významným způsobem ke vzniku následku (tzv. korektiv gradace příčinné souvislosti). Ke vzniku následku mohla významnou měrou přispět i skutečnost zmíněna již v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, že poškozená banka úvěr sama obviněné nabídla, jak již bylo zmíněno výše. Nalézací ani odvolací soud si neopatřil další důkazy, které by objasňovaly okolnosti této nabídky, jako např. výpověď pracovníka poškozené, který s obviněnou sjednával úvěrovou smlouvu nebo doplnění výpovědi samotné obviněné, která by mohla objasnit, jakým způsobem byla nabídka učiněna. Bez znalosti těchto okolností je pak otázka, zda vůbec došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu. Zejména vyvstává otázka, proč poškozená banka nabídla úvěr dovolatelce, o které neměla anebo si neopatřila, ačkoliv tak snadno mohla učinit, dostatečné informace ohledně její finanční situace (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož je banka jako poskytovatel úvěru povinna dbát alespoň v minimální míře opatrnosti k ochraně svých práv a majetkových zájmů v případech, kdy nabízí poskytnutí úvěru).
Nad rámec přezkumné činnosti vymezené obsahem podaného dovolání (srov. §265i odst. 3 tr. ř.) považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na pochybení soudu prvního stupně při výroku o trestu, ve kterém byl uložen trest také podle §314e odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým je upraveno omezení při ukládání trestů z hlediska druhu a výše trestním příkazem. Vzhledem k tomu, že zde bylo rozhodováno rozsudkem, na který se předmětné ustanovení nevztahuje, nebylo namístě jeho užití ve výroku o trestu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tedy možno, s přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám, uzavřít, že soudy dostatečně neposoudily všechny skutečnosti významné pro závěr o tom, že obviněná činem, který je jí kladen za vinu, naplnila po všech stránkách znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a to zejména pokud jde o subjektivní stránku. Současně soudy nevěnovaly pozornost společenské škodlivosti jednání obviněné, a proto není zřejmé, zda lze uplatňovat její trestní odpovědnost s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Při takto zjištěných nedostatcích, kdy vznikají důvodné pochybnosti o tom, zda jednání obviněné mohlo být podle tohoto ustanovení posouzeno, nemohla napadená rozhodnutí soudů obstát. Skutková zjištění soudů obsažená ve výrokových částech jejich rozhodnutí, a to ani ve spojení s příslušnými pasážemi jejich odůvodnění, zatím neskýtají pro závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku dostatečný podklad.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a jemu předcházejícím postupem došlo k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu, jakož i rozsudek okresního soudu zrušil, přičemž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu a v intencích zrušení znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v České Lípě se bude v novém řízení po výše již naznačeném nezbytném doplnění důkazů zabývat otázkou naplnění jak objektivní, tak zejména subjektivní stránky přečinu úvěrového podvodu ze strany obviněné, a rovněž bude podrobně posuzovat společenskou škodlivost předmětného skutku. V rámci toho se bude muset vypořádat se skutečnostmi, které představují celkový příjem obviněné, a zejména otázkou, zda tyto příjmy splňují náležitosti nutné pro poskytnutí konkrétního úvěru a zda si obviněná toho byla vědoma. Dále se bude muset zabývat oprávněností samotného požadavku poškozené banky v konkrétním případě vyčlenit některé z příjmů z možnosti jejich zahrnutí do příjmů pro případ poskytnutí úvěru, a za předpokladu dovolenosti takového postupu dostatečně prokázat skutečnost, že s takovým postupem banky byla obviněná seznámena a úmyslně jednala v nesouladu s tímto požadavkem. Rovněž bude povinností prvoinstančního soudu zabývat se otázkami, jež byly podrobně výše rozebrány, jako jsou okolnosti, za kterých došlo k ukončení splácení úvěru obviněnou, pojištěním uzavřeným společně s úvěrem, transakční historii před schválením úvěru a vědomostí poškozené banky o finanční situaci obviněné vzhledem k obratu příchozích sociálních dávek v době schvalování úvěru na její běžný účet u této banky, atd. Zvláště je nutné, aby se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda v daném případě nejde o situací předvídanou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zda nepřichází v úvahu aplikace zásady subsidiarity trestní represe a zda v posuzované věci je namístě vyvodit trestní odpovědnost obviněné pro trestný čin. Z provedených důkazů by mělo být zřejmé, jaké byly okolnosti nabídky poskytnutí úvěru poškozenou bankou a zda poškozená banka mohla být obeznámena s finanční situací obviněné, proč se tak nestalo, z jakých důvodů obviněná přestala splácet úvěr, jaký byl čistý měsíční příjem dovolatelky a její „domácnosti“ v době před sjednáním úvěrové smlouvy a v době jejího sjednávání, atd.
V novém řízení je Okresní soud v České Lípě vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci dle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík