ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.943.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 943/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 31 To 474/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 70/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 6 T 70/2013 , byl obviněný M. S. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ ve V. dne 11. 11. 2012 v době od 10,00 do 11,00 hodin odvedl z pastviny u domu klisnu plemene American Paint Horse, v hodnotě 18.000,- Kč, ke škodě M. Š., téhož dne pak klisnu prodal A. F. a I. B. za částku 32.000,- Kč, když při prodeji předložil padělanou kupní smlouvu, v níž byl uveden jako kupující a vystupoval jako majitele klisny, čímž A. F. a I. B. způsobil škodu ve výši nejméně 32.000,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, který byl v souladu s ustanovením §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody každé z poškozených A. F. a I. B. částku ve výši 23.917,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 6 T 70/2013, podal obviněný M. S. odvolání, směřující do výroku o trestu a výrokům navazujícím.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 31 To 474/2013 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. S. na podkladě totožně zjištěného skutkového stavu uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 31 To 474/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 189 - 192), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo nepřípustné a dále že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že dle jeho názoru není možno nepřípustnost trestního stíhání omezovat na důvody uvedené v §11 odst. 1 tr. ř. Dle názoru obviněného je nutno nepřípustnost trestního stíhání chápat šířeji, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jeho jednání nebylo motivováno cílem porušit veřejný zájem na ochraně majetku, ale šlo o určitou realizaci vypořádání majetkových vztahů s poškozenou po jejich vzájemném rozchodu. Obviněný dále namítá absenci škodlivosti svého jednání pro společnost. V této souvislosti poukazuje na obecné vnímání otázek společenské škodlivosti, kdy legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot u činů zvlášť společensky škodlivých s tím, že neexistuje jiné než trestněprávní řešení. Dle názoru obviněného se soudy v projednávané věci přes námitky obhajoby otázkou společenské škodlivosti vůbec nezabývaly. Skutečnosti zjištěné obecnými soudy nasvědčují tomu, že jednání obviněného (stejně jako jednání svědkyně Š.) směřovalo k vypořádání jejich majetkových poměrů. Ze strany obviněného nešlo o žádnou „zákeřnou akci“, v rámci níž by se podloudně zmocnil cizí věci a potají ji prodal, nýbrž bylo prokázáno, že svědkyně Š. o tomto jeho jednání věděla předem, a v případě, že proti tomuto postupu měla námitek, měla k dispozici celou škálu možných právních postupů v režimu civilního práva procesního, jak prodeji koně zabránit. Prostředky trestní represe vůči obviněnému tak pouze suplují uplatnění ryze soukromoprávních nároků, což je dle jeho názoru naprosto nepřípustné.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zopakoval již namítané údajné pochybení soudu druhého stupně v tom směru, že se nezabýval otázkou subsidiarity trestní represe. Obviněný dále uvádí, že předmětná zásada je součástí trestního práva hmotného a pokud by soudy ve věci rozhodující k této zásadě přihlédly, pak by musely konstatovat, že projednávaný skutek není trestným činem, čímž již došlo k vadě povahy právní. V rámci dovolání uvedl, že ve spise jsou založeny dvě kupní smlouvy, kdy je zřejmé, že obě sepisovala tatáž osoba. Uvedl, že mu byla svědkyní Š. předložena toliko smlouva na částku 32.000,- Kč s tím, že koně kupuje on, kdy o existenci smlouvy znějící na nižší částku neměl ponětí. Tomu odpovídá i jejich vzájemná korespondence. Obviněný neměl povědomí o tom, že jemu předložená smlouva je padělek a on ve skutečnosti není vlastníkem koně. Z korespondence mezi ním a Š. z doby před spácháním skutku pak i nepřímo vyplývá, že svědkyně Š. byla srozuměna s tím, že obviněný koně prodá. O tom, že koně prodal, není pochyb ani sporu, ale pro posouzení věci je dle obviněného klíčové, zda byly naplněny znaky trestného činu po subjektivní stránce, resp. zda v okamžiku prodeje koně obviněný věděl, že není jeho vlastníkem. Dále uvádí, že si je vědom toho, že dovolací soud není obecným soudem a nepřísluší mu hodnotit jiné než právní otázky. Současně však má za to, že způsob, jak se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy a způsob jejich vyhodnocení, měl za následek nesprávnost jak rozsudku napadeného dovoláním, tak i nesprávnost rozsudku prvního stupně. Obecné soudy dle názoru obviněného přenesly důkazní břemeno z obžaloby na obviněného a nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci zrušil, a ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že zřejmě nejzásadnější námitkou obviněného ve vztahu k provedenému dokazování je otázka možné aplikace zásady subsidiarity trestní represe, kterou v obecné rovině pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze.
Obviněný v podaném dovolání opakovaně namítá, že obecné soudy se aplikací zásady subsidiarity trestní represe k jeho škodě vůbec nezabývaly a pokud by tak činily, musely by dospět k závěru o nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti, a proto zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Opačný závěr v podobě nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit pouze výjimečně, pokud není vhodné uplatnit trestní represi a posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Odcizení věci-zvířete v hodnotě 18.000,- Kč nepochybně není na samé spodní hranici společenské škodlivosti typické pro uvedený trestný čin. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani bývalý partnerský vztah obviněného s poškozenou a vzájemné nedořešené finanční záležitosti. Není možno přijmout ani výtku obviněného, že se obecné soudy otázkou společenské škodlivosti vůbec nezabývaly. Pokud tyto soudy obviněného uznaly vinným zažalovaným trestným činem, pak při svém rozhodování dospěly k závěru, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe není vhodná. Státní zástupce současně neshledal, že by se jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Pokud obviněný v podaném dovolání namítá, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak taková námitka vychází z hodnocení důkazů prezentovaného obviněným. Vezmeme-li v úvahu hodnocení důkazů tak, jak jej prezentují obecné soudy, pak tato námitka obstát nemůže a s argumentací krajského soudu, že obviněný věděl, že prodává cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu ve výši předpokládané trestním zákoníkem, je třeba se plně ztotožnit. Pokud obviněný namítal porušení zásady „in dubio pro reo“, pak se jedná o námitku vysloveně procesní povahy, která pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce uvedl, že možnost využití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku spadá do kategorie právních vad v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy právě uplatněním této zásady obviněný správně argumentuje i v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 31 To 474/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou uvedeny v §11 tr. ř. Obviněný má za to, že nelze důvody nepřípustnosti trestního řízení omezovat na důvody v rámci tohoto ustanovení, ale je třeba je chápat šířeji, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Uvedenou námitku širšího výkladu nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podřadit. Namítá-li pak obviněný v této souvislosti, že je nutno uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, pak se v podstatě jedná o námitku právní vady posouzení skutku, tedy námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterýžto obviněný rovněž uplatnil.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři , neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci některé uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž mimo jiného soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď svědkyně M. Š., kupní smlouvy uzavřené s její osobou na částku 12.000,- Kč a 32.000,- Kč, dále korespondence ze dne 26. 11. 2012 mezi ním a touto svědkyní) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda byl dle kupní smlouvy kůň v jeho vlastnictví či ve vlastnictví svědkyně M. Š., zda měl ponětí o existenci druhé kupní smlouvy znějící na částku 12.000,- Kč, resp. falsa smlouvy), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že uvedené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že peníze na koupi koně byly poskytnuty jím s tím, že koupi a s tím spojená jednání dojednávala svědkyně M. Š., která mu předložila smlouvu s tím, že koně kupuje on za částku 32.000,- Kč, přičemž se nadále domníval, že kůň je v jeho vlastnictví).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod z části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi procesní námitky lze podřadit ty, které směřují ke zpochybnění způsobu, jakým byly jednotlivé důkazní prostředky vyhodnoceny, resp. námitka stran zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Stran námitky nenaplnění subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud uvádí, že dle skutkových zjištění obviněný odvedl koně z pastviny své bývalé přítelkyně - svědkyně M. Š., a následně jej prodal poškozeným A. F. a I. B., kterým předložil padělanou kupní smlouvu dokládající jeho vlastnictví ke koni. K otázce zavinění se vyjádřil odvolací soud na str. 10 napadeného rozsudku, kdy uvedl, že „ obžalovaný věděl, že kůň není jeho a nemá souhlas vlastníka k prodeji koně, a přesto koně prodal a získané peníze si ponechal “. Uvedeného jednání se tak obviněný dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Je zřejmé, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že není vlastníkem koně, a tedy není oprávněn koně prodat, a za tímto účelem padělal kupní smlouvu ve svůj prospěch a znějící na částku 32.000,- Kč, kteroužto pak předložil oběma poškozeným kupujícím k prokázání svého údajného vlastnického práva ke koni.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou shledal Nejvyšší soud námitku stran nedodržení zásady subsidiarity trestní represe, kdy namítl, že soudy se uvedenou zásadou vůbec nezaobíraly, a pokud by tak učinily, musely by dojít k závěru, že v jeho případě nebyla podmínka společenské škodlivosti jeho jednání. Obviněný má v tomto směru za to, že se jednalo o ryze soukromoprávní záležitost mezi jím a jeho bývalou přítelkyní – svědkyní M. Š., resp. o vyrovnání jejich vzájemných majetkových vztahů.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Obviněný dle skutkových zjištění nejdříve odcizil koně v prodejní hodnotě 18.000,- Kč, tedy ve výši odpovídající škodě nikoli malé (§138 odst. 1 tr. zákoníku), a přestože si byl vědom toho, že není právoplatným majitelem, tohoto koně prodal, k čemuž si opatřil falzum kupní smlouvy, která měla kupujícím doložit jeho údajná vlastnická práva k prodávanému zvířeti. Takové jednání s ohledem na výše uvedené zcela jistě není na spodní hranici trestní odpovědnosti a s ohledem na celistvost skutku (odcizení koně, opatření falsa kupní smlouvy, prodej cizí věci) je zřejmé, že pokud soudy jednání obviněného shledaly trestným, resp. odsoudily obviněného za trestný čin, dospěly současně k závěru, že byla naplněna potřebná míra společenské škodlivosti, bez toho, aby bylo třeba takovýto závěr v rámci odůvodnění samostatně rozepisovat. Ostatně závěr soudů v otázce společenské škodlivosti jednání obviněného je zřejmý ze samotného odůvodnění obou rozsudků. Příkladem může být str. 9 - 10 napadeného rozsudku, kde se odvolací soud zabýval právní kvalifikací jednání jako přečinu krádeže a subjektivní stránkou dovolatelova jednání.
Uvedené námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Stejně tak Nejvyšší soud neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , který umožňuje Nejvyššímu soudu zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata