ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.31.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 31/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce města Frenštátu pod Radhoštěm , zastoupeného JUDr. Alenou Uličníkovou, advokátkou se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, Záhuní 349, proti žalované R. K., zastoupené Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Poštovní 1794/17, o zaplacení 495.988,19 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 EC 327/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2012, č. j. 11 Co 540/2012-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku ze dne 26. října 2012, č. j. 11 Co 540/2012-110, kterým Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. prosince 2011, č. j. 13 EC 327/2011-41, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 495.988,19 Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Poněvadž dovoláním napadeným výrokem rozhodl odvolací soud o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (tj. o nároku na zaplacení 11.988,19 Kč z titulu dlužného nájemného spolu s poplatkem z prodlení a o nároku na zaplacení 484.000,- Kč z titulu smluvní pokuty), je třeba posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. u každého jednotlivého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod č. 113, a č. 1, ročník 2000, pod č. 9). Jelikož nárok na zaplacení dlužného nájemného nepřesahuje limitní částku 50.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), je přípustnost dovolání ohledně tohoto nároku ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uplatněné výtky, že soudy měly žalované vzhledem k její zřejmé neschopnosti náležitě se v řízení hájit ustanovit zástupce z řad advokátů, popř. ustanovit jí procesního opatrovníka, že soudy nevyhověly jejím opakovaným žádostem o ustanovení zástupce z řad advokátů a ten jí byl ustanoven až pro dovolací řízení a konečně že nebyla soudem náležitě poučena ve smyslu §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. totiž nemůže být přihlédnuto k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., vyjma případu, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu; tak je tomu tehdy, jestliže jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů. O takový případ zde však nejde. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemohou samy o sobě založit ani zmatečnosti podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jak vyplývá z doslovného znění §242 odst. 3 o. s. ř.; dovolací soud je oprávněn zabývat se zmatečnostmi pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). K nápravě zmatečností slouží žaloba pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.).
Z hlediska přípustnosti dovolání je nevýznamná též námitka žalované, že porušení zajištěné povinnosti nezavinila, a proto nebyla splněna zákonná podmínka vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty (§545 odst. 3 obč. zák.). Z obsahového vylíčení dovolací námitky totiž vyplývá, že její podstatu tvoří pouze výtka týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Na základě vlastní verze skutku, že „byla podvedena třetí osobou“, žalovaná prosazuje závěr, že porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou nezavinila a že jí tudíž povinnost zaplatit smluvní pokutu nevznikla. Jelikož výtka nesprávnosti právního posouzení věci se v tomto ohledu odvíjí výlučně od odlišných skutkových zjištění, uplatnila žalovaná ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je - jak bylo shora uvedeno - zapovězeno. Obdobně je tomu s výhradou ke zjištění, že kupní cena za převáděnou jednotku sjednaná ve výši 130.280,- Kč neodpovídala ceně skutečné, neboť ta činila 860.000,- Kč. V případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění, z nichž vyšel odvolací soud při právním posouzení věci.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), který jako jediný je způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., žalovaná vystihla námitkou proti závěru, že ujednání o smluvní pokutě je platným právním úkonem z hlediska její přiměřenosti (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.). Zpochybňovaný právní závěr odvolacího soudu je v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud se k otázce přiměřenosti smluvní pokuty vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008). V nich dovodil, že pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., nestanoví zákon, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 500.000,- Kč za porušení smluvní povinnosti žalované je s ohledem ke všem specifickým okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále opět jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.). Účastníci si smluvní pokutu sjednali ve smlouvě o převodu vlastnictví k bytové jednotce ze žalobce na žalovanou za kupní cenu 130.280,- Kč. Smluvní pokutou byl zajištěn závazek žalované nepřevést jednotku na jinou osobu než na manžela, rodiče nebo přímé potomky po dobu pěti let od vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. Uvedený závazek byl sjednán v souvislosti s výší dohodnuté kupní ceny, která byla podstatně nižší oproti 860.000,- Kč skutečné ceny, za niž mohl žalobce bytovou jednotku s příslušnými spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a stavebním pozemku prodat. Žalobce měl tedy zjevně zájem za použití institutu smluvní pokuty motivovat žalovanou, která za výhodných podmínek nabyla do svého vlastnictví jednotku, aby ji minimálně po dobu pěti let užívala k uspokojování svých bytových potřeb a splnila tak svůj závazek ze smlouvy. S připomenutím těchto souvislostí se proto nemůže prosadit argumentace žalované, že sjednaná smluvní sankce není proporcionálně vyvážená ve vztahu k částce, za niž jednotku nabyla.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu