ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.815.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 815/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2014 o dovolání obviněného JUDr. PhDr. I. S., PhD., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 50 To 30/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 30/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 3 T 30/2013, byl obviněný JUDr. PhDr. I. S., PhD. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „nejméně od 27. 6. 2012 do 19. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě, poté, co získal intimní fotografie poškozené J. T., které pořídil s jejím souhlasem, kde je zachycena nahá při provádění soulože, neoprávněně bez vědomí poškozené založil pod jejím jménem a příjmením profil na sociální síti Facebook, kde tyto fotografie uložil a následně zpřístupnil konkrétně vybraným uživatelům v režimu „Přátelé“ přistupujícím na profilovou stránku se souhlasem obviněného, dále v uvedené době na přesně nezjištěném místě neoprávněně, bez vědomí poškozené J. T., napsal jejím jménem nejméně 8 dopisů, kde jménem poškozené píše o jejích charakterových vlastnostech, současně k dopisům připojil vytištěné stránky z Facebooku se zmíněnými intimními fotografiemi poškozené, obálky dopisů opatřil jménem a adresou poškozené a následně tyto dopisy rozeslal zaměstnavateli, tj. Armádě ČR, kde poškozená pracuje jako pracovnice štábu Krajského vojenského velitelství, kde, m.j. vykonává funkci t. m. a kontaktní osoby, a to řediteli Krajského vojenského velitelství Karlovy Vary a jeho zástupci, oddělení komunikace s veřejností Generálního štábu Armády ČR, Velitelství vojenské policie, tiskové mluvčí KŘPKV kraje, bývalému příteli poškozené J. Š., svým jednáním uvedl v omyl jednak osoby v režimu „Přátelé“ na nepravém profilu poškozené J. T. na sociální síti Facebook, neboť nevěděli, že se jedná o nepravý profil poškozené a mohli se seznámit se zde umístěnými intimními fotografiemi poškozené, jednak adresáty rozeslaných dopisů s připojenými intimními fotografiemi poškozené, neboť se mohli domnívat, že autorem dopisů je sama poškozená a mohli se seznámit s jejími intimními fotografiemi, a dále využil omylu poškozené J. T., že její fotografie intimní povahy pořízené s jejím souhlasem obviněným či fotografie pořízené samotnou poškozenou a zaslané obviněnému nebudou užity k veřejnému šíření a budou ryze soukromé povahy, čímž hrubým způsobem zasáhl do práv poškozené na intimitu soukromí, zachování cti, lidské důstojnosti a dobré pověsti, která jsou garantována jednak Listinou základních práv a svobod, jakož i zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění“ .
Za uvedené jednání byl obviněný JUDr. PhDr. I. S., PhD. odsouzen podle §181 odst. 1 tr. zákoníku a použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku činí peněžitý trest 150 denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí denní sazba peněžitého trestu 200 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 3 T 30/2013, podal obviněný JUDr. PhDr. I. S., PhD. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 50 To 30/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 50 To 30/2014, podal následně obviněný JUDr. PhDr. I. S., PhD. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že v dané věci měl jako nalézací soud rozhodovat Městský soud v Brně, nikoli Okresní soud v Karlových Varech. Dále dovolatel uvedl, že v předmětné věci nebyl důvod pro to, aby byla použita trestní represe, neboť se jedná nanejvýš o civilněprávní spor na ochranu osobnosti dvou subjektů (obviněného a poškozené). Ze strany soudů tedy byla nesprávně uplatněna zásady subsidiarity trestní represe, tak jak je stanovena v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dále namítl, že nedošlo naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu, neboť poškozené nebyla způsobena žádná újma. Rovněž uvedl, že se soudy nevyrovnaly s výpovědí svědka H. a s obsahem posudku znalce Ing. M. Šůse. Dle názoru dovolatele je nesprávný závěr soudu v hodnocení omylu u slyšených svědků a nesprávné hodnocení „uvedení v omyl“ u poškozené. Obviněný ve svém dovolání dále vytknul, že soudy zcela opominuly jednu ze základních zásad trestního práva – in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a přikázal věc Krajskému soudu v Plzni, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., námitku obviněného spočívající v tvrzení, že ve věci byl příslušný Městský soud v Brně, pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť není tvrzena věcná nepříslušnost soudu, ale toliko nepříslušnost místní, která tento dovolací důvod nezakládá. Pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou podřaditelné námitky obviněného spočívající v tvrzení, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu, neboť nebyla poškozené způsobena vážná újma na právech a nedošlo k uvedení v omyl poškozené a svědků, a že nebylo postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ostatní námitky týkající se zejména hodnocení výpovědi svědka H., provedeného znaleckého posudku či tvrzení o postupu soudů v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jsou skutkového či procesního charakteru a pod uvedený dovolací důvod je podřadit nelze.
Pokud jde o otázku způsobení vážné újmy na právech poškozené, soudy obou stupňů tomuto znaku skutkové podstaty věnovaly dostatečnou pozornost. Přímo v popisu skutku je uvedeno, že obviněný svým jednáním hrubým způsobem zasáhl do práv poškozené na intimitu soukromí, zachování cti, lidské důstojnosti a dobré pověsti. Zásah do těchto práv (resp. způsobení vážné újmy na těchto právech) poškozené je přitom zcela zřetelný již ze samotného popisu jednání obviněného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Není žádných pochyb o tom, že zpřístupnění fotografií, na nichž je poškozená zachycena nahá při provádění soulože bez souhlasu poškozené širokému okruhu osob, a to způsobem vyvolávajícím dojem, že tyto fotografie zpřístupnila samotná poškozená, vážnou újmu na uvedených právech poškozené způsobuje. O tom ostatně svědčí i popis dopadu jednání obviněného na poškozenou obsažený ve výpovědi poškozené, ale i dalších svědků. Pokud jde o tvrzení obviněného o absenci znaku uvedení v omyl, nelze se s tímto ztotožnit. Obviněný založil facebookový profil na jméno poškozené, uvedl zde kontaktní údaje na ni a zveřejnil její fotografie. Jednoznačně tímto způsobem byly osoby, kterým k profilu bylo umožněno přistoupit, uváděny v omyl ohledně majitele profilu. Obdobné závěry platí i o dopisech, které obviněný psal jménem poškozené v první osobě s uvedením adresy poškozené jako odesílatele na obálkách. Rovněž pokud soud prvního stupně dochází k závěru, že obviněný využil omylu poškozené, která nepředpokládala, že její intimní fotografie pořízené s jejím souhlasem obviněný tímto způsobem zneužije, je možno se s takovým závěrem ztotožnit. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na zcela přiléhavá odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Rovněž pokud jde o zásadu subsidiarity trestní represe, soudy obou stupňů posouzení jednání obviněného z tohoto hlediska věnovaly velkou pozornost. S ohledem na způsob provedení činu, když obviněný rozeslal celé řadě osob (a to včetně nadřízených poškozené v zaměstnání) dopisy, které měly svědčit o negativních vlastnostech poškozené a které obsahovaly její intimní fotografie, a předstíral přitom, že tyto dopisy zaslala samotná poškozená, a dále zpřístupnil intimní fotografie poškozené neurčenému množství osob cestou sociální sítě a opět se snažil navodit dojem, že fotografie zpřístupnila samotná poškozená, je dovození trestněprávní odpovědnosti obviněného v tomto případě zcela na místě a odkaz obviněného na princip ultima ratio je nepatřičný. Konečné důsledky jednání obviněného pro poškozenou mohly být vzhledem k tomuto způsobu provedení činu mnohem závažnější a bylo jen otázkou náhody, že tomu tak nebylo.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného JUDr. PhDr. I. S., PhD.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Se zřetelem k okolnostem projednávaného případu je třeba poukázat na to, že věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
V návaznosti na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku sice deklaroval, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, ovšem z konkrétní argumentace předmětného dovolání je zřejmé, že se obviněný ohradil toliko proti místní příslušnosti soudu první instance. Takovou argumentaci ale pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (a ani jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit nelze.
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný JUDr. PhDr. I. S., PhD. sice podal dovolání mimo jiné i z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části svého dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědka H., znaleckého posudku Ing. M. Šůse, výpovědí svědků – nadřízených poškozené, osob spolupracujících s poškozenou) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že se obviněný pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval tyto námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení zásady „in dubio pro reo“.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedl, že předmětný skutek nevykazuje všechny znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebyla poškozené způsobena žádná újma .
V ustanovení §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je uvedeno, že se trestného činu poškození cizích práv dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Podle §181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se trestného činu poškození cizích práv dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že využije něčího omylu.
Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv je podmíněno způsobením vážné újmy a podvodným jednáním, v konkrétním případě spočívajícím v uvedení v omyl a využití něčího omylu. Není třeba zdůrazňovat, že subjekt uvedený v omyl a subjekt, jemuž byla způsobena vážná újma na právech, nemusí být identické. Právy se zde rozumějí veškerá nemajetková práva (majetková práva jsou chráněna ustanoveními §209 až §212 tr. zákoníku o různých typech majetkových podvodů) a to jak jednotlivých osob (fyzických i právnických), tak i kolektivních orgánů nebo státu. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, a jaká byla intenzita takového následku.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že soudy srozumitelně popsaly subjekty uvedené v omyl, jakož i subjekt, jemuž byla způsobena újma na právech a rovněž podrobně vyložily, proč bylo jednání obviněného JUDr. PhDr. I. S., PhD. kvalifikováno jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, ale také to, v čem spočívala vážná újma na právech a komu byla způsobena. Nutno uvést, že intenzita škodlivého následku rozhodně nebyla v posuzovaném případě zanedbatelná, neboť poškozená J. T. byla zveřejněním jejích intimních fotografií zesměšněna, v souvislosti s inkriminovanými dopisy musela podávat vysvětlení svým nadřízeným, byly prověřovány její odměny a byla řešena i její bezpečnostní prověrka u Národního bezpečnostního úřadu. Při posouzení uplatněné právní námitky proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byly naplněny.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je podřaditelná i námitka ohledně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).
Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany obviněného nešlo jen o nahodilé jednání, které by bylo možné bagatelizovat a jehož škodlivost by neopodstatňovala právní kvalifikaci přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Naopak společenská škodlivost jeho jednání spočívá v porušení zájmu společnosti na ochraně jiných než majetkových práv jednotlivce. V posuzovaném případě se jednalo o jednání pečlivě připravené a promyšlené, které mělo oslovit široký okruh osob a přivodit tak poškozené újmu u tohoto okruhu osob, a to zcela promyšleně, neboť předmětné materiály byly zaslány jednak nadřízeným poškozené, bývalému příteli a dále osobám, které s poškozenou spolupracovali při různých akcích. Za tohoto stavu nabylo jednání obviněného povahy trestného činu, takže výrok o vině není v žádném rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Proto je Nejvyšší soud přesvědčen, že nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný JUDr. PhDr. I. S., PhD. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného JUDr. PhDr. I. S., PhD. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal