ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.873.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 873/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného A. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 13 To 478/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 83/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 2 T 83/2011 uznal obviněné A. K. a J. Ch., vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že J. Ch. dne 9. 3. 2010 uzavřel na základě udělených plných mocí jménem poškozených M. M. a L. M. bez jejich vědomí a souhlasu a bez projednání podmínek prodeje s každou z výše jmenovaných poškozených kupní smlouvu, na základě níž došlo k prodeji spoluvlastnických podílů (ideální 1/6 L. M. a ideální 4/6 M. M.) na nemovitostech poškozených, a to budovy v části obce S. na pozemku st. p. č. 1., pozemku st. p. č. 1. a pozemku p. p. č. 1., vše v obci P., k. ú. S., společnosti K. G., zastoupené A. K., přičemž podle ujednání kupní smlouvy uzavřené s poškozenou L. M. měla být celá kupní cena ve výši 580.000,- Kč za spoluvlastnický podíl poškozené L. M. ve výši ideální 1/6 na výše uvedených nemovitostech zaplacena formou úhrady jejích splatných závazků věřitelům, kterou provedla společnost K. G., ačkoli celková výše dluhů poškozené L. M., které za ní zaplatil J. Ch. z prostředků společnosti K. G. poskytnutých A. K., činila částku 374.861,- Kč, podle ujednání kupní smlouvy uzavřené s poškozenou M. M. měla být celá kupní cena ve výši 2.320.000,- Kč za spoluvlastnický podíl poškozené L. M. ve výši ideálních 4/6 na výše uvedených nemovitostech zaplacena formou úhrady jejích splatných závazků věřitelům, kterou provedla společnost K. G., ačkoli celková výše dluhů poškozené M. M., které za ni zaplatil Z. P. – zaměstnanec společnosti K. G. – z prostředků společnosti K. G. poskytnutých A. K., činila částku 65.784,- Kč, a rozdíl mezi dohodnutou kupní cenou a výší uhrazených dluhů nebyl oběma poškozeným dosud vyplacen; J. Ch. a A. K. výše uvedeným způsobem postupovali ve vzájemné dohodě s úmyslem získat pro společnost K. G. nemovitosti poškozených za částku výrazně nižší, než je jejich tržní hodnota, a rozdíl mezi ní a úhradami exekučně vymáhaných dluhů poškozených těmto nikdy nezaplatit; za tím účelem si dne 26. 2. 2010 nechal J. Ch. udělit od obou poškozených generální plné moci v souvislosti se svým příslibem zajistit pro poškozené úhradu jejich závazků vymáhaných v exekučních řízeních, když poté měla být podle ústní dohody mezi poškozenými, J. Ch. a A. K. uzavřena mezi společností K. G. a poškozenými smlouva o půjčce jištěná zástavní smlouvou k výše uvedeným nemovitostem, kterou měly poškozené splácet dohodnutými splátkami; obvinění domluveným způsobem nepostupovali, poškozené uvedli v omyl a způsobili poškozené L. M. škodu ve výši 100.714,- a poškozené M. M. škodu ve výši 1.836.516,- Kč .
Za to byl obviněnému A. K. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. M., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. (i obviněný Ch.) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 13 To 478/2013 tak, že v části týkající se obviněného A. K. jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Tento rozsudek krajského soudu obviněný A. K. napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s odkazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel napadenému rozhodnutí vytkl, že z něj nelze zjistit, jakým konkrétním jednáním měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a z jakých důkazů soud dovodil, že obviněný jednal ve spolupachatelství s obviněným Ch. se společným úmyslem spáchat uvedený trestný čin. Není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný již v době obohacení věděl, že poškozené jednají v omylu, respektive zda od započetí jednání jednal s úmyslem poškozené podvést, když ze soudního spisu vyplývá, že poškozené musely být srozuměny s tím, že se nemovitost převádí. Nebyl prokázán omyl poškozených a subjektivní stránka činu u dovolatele. Obviněný se domnívá, že soudy dovodily spolupachatelství na straně dovolatele pouze na základě zjištění, že v zastoupení kupujícího podepisoval předmětné smlouvy a dvakrát jednal s poškozenými. Z toho však nelze dovodit ani úmysl nebo pohnutku dovolatele.
Odvolací soud pak nesprávně konstatoval, že nebylo vůlí ani jedné z poškozených, aby převedly svoje nemovitosti do vlastnictví jiného subjektu, nevěděly, jaké dokumenty podepisují, a že se bude nemovitost převádět a že tak učinily v omylu. Takové tvrzení je v rozporu s provedeným dokazováním a není řádně odůvodněno. Soud hodnotil důkazy pouze jednostranně, ve prospěch poškozených a s argumentací dovolatele se nevypořádal a nezdůvodnil neprovedení důkazů, které jsou v rozporu s verzí poškozených. Opak lze jednoduše prokázat výpovědí svědka S. a samotným jednáním poškozených. V tomto směru dovolatel odkázal na civilní řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 152/2010, který dne 19. 8. 2010 vydal usnesení, jímž rozhodl o návrhu na vydání předběžného opatření mezi žalobkyněmi poškozenou M. M. a M. P. proti žalované KC GROUP s.r.o., jejímž zástupcem byl v případě převodu nemovitosti obviněný K. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že bylo sjednáno, že nemovitosti převedou i ostatní spoluvlastnice za určitou dohodnutou částku, a jelikož třetí spoluvlastnice (L. M.) byla v tíživé situaci, obě žalobkyně nakonec k prodeji nemovitosti přistoupily. Oba soudy nižších stupňů se taktéž dostatečně nevypořádaly s výpovědí svědka S., kterému poškozené umožnily prohlídku nemovitostí a udělily mu plnou moc jako kupujícímu k ukončení smluv s jednotlivými dodavateli energií, stejně tak jako další vlastnice M. P. Uzavřel-li soud, že poškozené jednaly v omylu a že o převodu nevěděly, je svědkyně P. třetí osobou jednající v omylu. V opačném případě se podle obviněného nabízí logická otázka, proč svojí sestru a matku neupozornila, respektive proč svědkyně P. věděla o prodeji nemovitostí a poškozené údajně nikoliv. Jak vyplývá i z dopisu svědkyně P. ze dne 8. 5. 2010 a z usnesení Městského soudu v Brně v související věci vedené pod sp. zn. 54 C 152/2010, tato svědkyně zcela jednoznačně věděla o tom, že se nemovitosti převádí, sama za dohodnutou kupní cenu uzavřela kupní smlouvu a přijala nejméně část kupní ceny. Je tedy evidentní, že všechny tři musely společně jednat o prodeji nemovitosti.
Soud v rozporu s provedenými důkazy dospěl k závěru, že poškozené jednaly v omylu, byly důvěřivé, neznalé práva, podepsaly cokoliv co se jim předložilo. Uvedené si lze podle dovolatele představit s ohledem na věk a důvěru v jednání své dcery L. M. u poškozené M. M., nikoli však s ohledem na věk, předchozí povolání a předpokládanou základní obezřetnost při podepisování čehokoli u L. M., u níž lze stěží uvěřit, že by při průběhu skutkového děje předpokládaného napadeným rozsudkem nepojala alespoň minimální pochybnost o tom, jak se věc vyvíjí a k čemu směřuje. Navíc zjevná předluženost L. M., vůči níž bylo vedeno velké množství exekucí, představovala hlavní důvod k převodu nemovitosti, jak samy uvedly poškozená M. M. a M. P. v řízení vedené pod sp. zn. 54 C 152/2010. Účelem jednání poškozených byl převod nemovitosti za dohodnutou kupní cenu kupujícímu. Verze poškozených dále zpochybňuje jejich jednání ohledně podpisu směnek vlastních podepsaných na řad společnosti First Project s.r.o., IČ 27852199, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1615/50, kdy oba soudy nižších stupňů v odůvodnění uvedly, že L. M. uvedla, že podpis na nich je podobný jejímu podpisu, ale není si vědoma toho, že by směnky podepisovala, a poškozená M. M. její podepsání zcela popřela. Poškozená pak v námitkách proti směnečnímu platebnímu rozkazu ze dne 27. 9. 2010 v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 232/2010 vůbec výši směnečného dluhu ani směnku jako takovou nerozporovala, pouze nesouhlasila se způsobem úhrady, kdy měl směnečný věřitel údajně chtít celý dluh uhradit najednou v rozporu s jejich dohodou. Výpověď poškozené L. M. je proto obecně nevěrohodná, když v trestním řízení shodně se svou matkou popírá, že by nějaké směnky podepsaly, popřípadě si na to nevzpomíná, oproti civilnímu řízení, v němž vůbec pravost směnky nezpochybnila a ani netvrdila, že by ji podepsala v omylu. Jejich výpovědi jsou tendenční, shodné a je možné, že se na jejich obsahu obě poškozené předem smluvily. Poškozená L. M. byla podle svého tvrzení ochotna dlužnou částku uhradit, a očekávala proto zpětný převod nemovitostí, tedy potvrdila, že byla uzavřena kupní smlouva na nemovitosti a že měla vůči směnečnému věřiteli dluh. Vyvstává důvodná pochybnost, že by poškozené směnky podepsaly, aniž by tento dluh existoval, neboť se jednalo o klasický formulář směnky vlastní s předtištěnými údaji a tučně vyznačeným údajem BEZ PROTESTU, což lze stěží přehlédnout. Nadto svědek S. vypověděl, že L. M. viděl směnky podepisovat.
Poškozené se obrátily se svým nárokem na zaplacení kupní ceny na civilní soudy, jedná se tedy o civilní spor, který nemá být řešen prostředky trestního práva, zejména v případě, kdy poškozené vědomě nepravdivě vypovídaly ohledně své nevědomosti o převodu nemovitosti.
V dovolání obviněný kromě jiného navrhl aby Nejvyšší soud v souladu s §322 odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost uloženého trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů (viz předložené kopie lékařských zpráv prokazující diagnostikovanou bipolární afektivní poruchu u obviněného, když podle nich není schopen chápat smysl trestního řízení a při výkonu trestu odnětí svobody je předpoklad výrazného zhoršení jeho zdravotního stavu doprovázeného sebevražednými tendencemi). Dalším důvodem pro odklad jeho výkonu je rodinná situace dovolatele popsaná v předchozím návrhu na odklad výkonu trestu - zdravotní stav manželky a věk jejich potomka, o něhož se nemá kdo postarat.
V samotném závěru pak dovolatel navrhl, aby předseda senátu Okresního soudu v Pardubicích rozhodl o odkladu výkonu trestu na potřebnou dobu, nejméně na dobu projednání a rozhodnutí o dovolání obviněného Nejvyšším soudem a aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 13 To 478/2013 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 2 T 83/2011 zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v tom smyslu, že je sice formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolatel taktéž nezmínil dovolací důvod podle písm. l ) tohoto ustanovení, takže v dovolání chybí odkaz na zákonné ustanovení, o které se opírá. Jedná se sice o vadu obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak z obsahu dovolání je dostatečně patrno, že dovolatel vztahuje důvod podle písm. g) citovaného ustanovení k rozsudku nalézacího soudu a že rozsudek odvolacího soudu patrně hodlal napadnout z důvodu podle písm. l ) citovaného ustanovení, takže jde o vadu nepodstatnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 17/05 a ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13).
Státní zástupce považuje dovolání v jeho převážné části za neodpovídající shora uvedeným dovolacím důvodům. Obviněný v dovolání obecně napadenému rozhodnutí vytýká nesoulad mezi soudem zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením, aniž by toto své tvrzení dále rozvedl. Dále jen obsáhle popisuje své výhrady k hodnocení důkazů a předkládá svou vlastní verzi skutkového děje, když se domnívá, že obě svědkyně vypovídaly křivě, a dokládá to jejich výpověďmi z občanskoprávních řízení vedených pod sp. zn. 54 C 152/2010 Městským soudem v Brně a pod sp. zn. 52 Cm 232/2010 Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích. Velmi stručně se domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe.
Dovolatel mohl s odkazem na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu poukázat na nesprávnou realizaci důkazního řízení s následkem porušení základních postulátů spravedlivého procesu, což však neučinil (viz zejména argumentace o „rozporech“ skutkového stavu s dokazováním, nedostatečné vypořádání se s výpovědí svědka S. jako konečným kupujícím vylákané nemovitosti). Státní zástupce tudíž považuje za sporné, zda je tato dovolací námitka dostatečně přesně formulována, jak předpokládá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, a uvedl, že sám ve svém vyjádření k dovolání nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 251/2003). Dále odkázal na stranu 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde tento soud logickým způsobem vysvětlil, proč uvěřil poškozeným, a nikoliv obviněným a zejména na základě čeho shledal zavinění i na straně dovolatele, který podepsal kupní smlouvu se spoluobviněným (zmocněncem poškozených Ch.). Odvolací soud k tomu v odůvodnění na straně 6 a 7 svého rozsudku připojil další úvahy, které jednoznačně usvědčují dovolatele z úmyslného spáchání předmětného trestného činu. Z textu kupní smlouvy je totiž patrno, že kupní cena prý byla uhrazena již před podpisem, a to sice splacením závazků poškozených, aniž by však byla výše těchto splacených závazků uvedena. Účelová neurčitost takového textu je zcela zřejmá a musela být zřejmá zejména i dovolateli. Logická je podle státního zástupce i úvaha odvolacího soudu ohledně dovolatelem tvrzeného zápočtu směnek z ledna a února 2010 ve výši 2.260.000,- Kč a 220.000,- Kč, když neexistuje žádná smlouva o úvěru nebo jiný doklad o tom, proč poškozené směnky podepisovaly nebo na co tak značné prostředky použily. Poškozené vědomý podpis směnek popírají a obvinění o účelu směnek odmítli vypovídat. Tamtéž odvolací soud vysvětlil, že z tohoto důvodu není důvod opatřovat znalecký posudek k pravosti podpisů na směnkách. I kdyby poškozené směnky podepsaly, nic nenasvědčuje tomu, že v souvislosti s tím obdržely od obviněných jakékoliv finanční prostředky. Logický je tím i závěr, že směnky byly jen součástí předmětné promyšlené trestné činnosti.
Státní zástupce dále zdůraznil podle něj nejpodstatnější okolnost, že ať již poškozené o prodeji svého domu uvažovaly nebo neuvažovaly, nikdy by jej neprodaly za shora popsaných podmínek uvedených ve smlouvě uzavřené s dovolatelem. Tedy za zcela neurčitě uvedenou cenu včetně možnosti, že nad částku 440.645,- Kč vyplacenou obviněnými za exekuce obou poškozených (aby byl prodej vůbec možný) možná poškozené již nedostanou vůbec nic. A právě v jejich falešné představě, že za dům dostanou plnou cenu, spočívalo jejich uvedení v omyl. To je patrno i z výroku rozsudku nalézacího soudu.
Soudy tedy učinily jiná skutková zjištění, než jaká učinil dovolatel. Vzhledem k tomu, že úvahy soudů při hodnocení důkazů nevybočily ze shora popsaných základních požadavků na důkazní řízení, nedošlo ani k porušení zásad spravedlivého procesu, a není pak ani důvod pro výjimečné užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentuje-li dovolatel svými poznatky z občanskoprávních věcí, nic nebrání tomu, aby na jejich podkladě sám podal návrh na povolení obnovy řízení, pokud tyto skutečnosti považuje za podstatné.
K námitce obviněného o porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásady subsidiarity trestní represe odkázal na výklad tohoto ustanovení a pojmu společenské škodlivosti v rozhodnutí publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněného pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 17/2011 a ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 3 Tdo 82/2012 a dalších, na jejichž základě shrnul, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Jednání dovolatele podle názoru státního zástupce nevybočovalo z mezí, v nichž obvykle jednají pachatelé předmětných zločinů, a konkrétní uplatnění trestní odpovědnosti předmětné věci tedy nebylo v rozporu s obecnou vůlí zákonodárce kriminalizovat jen ta jednání, u nichž nelze nápravy dosáhnout podle jiného právního předpisu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť námitku týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe shledal jako zjevně neopodstatněnou, a ve zbylé části dovolání jeho argumentace neodpovídá důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítl nesprávné právní posouzení skutku, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud snad namítá porušení zásad spravedlivého procesu, činí tak natolik obecným způsobem, že tyto námitky nemohou být posouzeny z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu. Zároveň podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 13 To 478/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nesouhlasí-li obviněný se skutkovými závěry učiněnými v předchozím řízení, když namítl, že oba soudy nesprávně uvěřily výpovědi poškozených, hodnotily důkazy jednostranně a s argumentací obou obviněných se nevypořádaly, nelze k nim přihlížet s odkazem na uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná veskrze o skutkové námitky, a nikoli o výhrady týkající se nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Stejně tak je nutno posoudit argumentaci dovolatele týkající se zřejmé nevěrohodnosti poškozených, které se podle něj spolu na svých výpovědích domluvily, přičemž odlišně od této trestní věci vypovídaly v souvisejících občanskoprávních řízeních, v nichž vědomost o existenci kupní smlouvy a pravost předmětných směnek nijak nerozporovaly, z čehož plyne, že nejednaly v omylu, když umožnily převod nemovitosti na společnost KC GROUP s.r.o. zastoupenou dovolatelem. K takto uplatněným dovolacím námitkám ale nelze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přihlížet. Nadto je třeba konstatovat, že nalézací soud se pečlivě zabýval verzí dovolatele a věrohodností poškozených a vysvětlil, proč poškozeným uvěřil a dovolateli nikoliv, což ostatně konstatoval již odvolací soud v odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním, neboť obviněný totožné námitky uplatnil již v odvolacím řízení. Rovněž tak řádně zahrnul do svých skutkových zjištění i skutečnosti uváděné svědkem J. S. Je tak evidentní, že převážná část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, když je dovolatel uplatnil jen proto, že není spokojen s výsledkem trestního řízení. On sám totiž nadále popírá, že by se jakékoliv trestné činnosti dopustil, a své jednání všemožně bagatelizuje. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno. Zde je třeba prohlásit, že v této části dovolání obviněný nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů.
Jedinou námitkou dovolatele subsumovatelnou pod uplatněný dovolací důvod pak je jeho tvrzení, že se mezi ním a poškozenými jednalo ryze o soukromoprávní (občanskoprávní) spor, jenž v žádném ohledu neměl být řešen prostředky trestního práva, a zejména pak v případě, kdy důkazní situace nastíněná v dovolání obviněného nasvědčuje tomu, že poškozené vědomě nepravdivě vypovídaly ohledně toho, zda věděly či nevěděly o převodu nemovitosti.
I v tomto případě se však již soud druhého stupně s touto výhradou obviněného vypořádal na straně 7 odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním, v němž shrnul, že s ohledem na způsob jednání obou obviněných i jeho následky nelze mít za to, že by se rozhodnutím okresního soudu nepřípustně nahrazovalo soudní rozhodnutí v občanskoprávním sporu. Společenská škodlivost jednání obou obviněných, tedy i dovolatele, zcela nepochybně dosahuje takové intenzity, aby byla na jejich straně oprávněně shledána i trestní odpovědnost (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku), a to dokonce formou spáchaného dokonaného zločinu. Při vymezení rozsahu trestné činnosti pak odvolací soud přihlédl i k částkám, jež byly jako dluhy poškozených za ně reálné uhrazeny.
Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. S námitkami obviněného, které zopakoval i ve svém mimořádném opravném prostředku, se již dostatečně vypořádal nalézací, popřípadě následně odvolací soud. Jde proto o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
K tomu dále Nejvyšší soud doplňuje, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I., §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Pokud však obviněný v dané souvislosti namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V předmětné situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně, a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio .
Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu /§209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku/, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem, když jím způsobil značnou škodu. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněného dána i odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. K. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na toto rozhodnutí dovolacího soudu nebyl akceptován ani návrh dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c