ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.938.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 938/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 5 To 95/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 74/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 31 T 74/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „od poškozené L. K., rozené S., poté, co s ní navázal přátelství a následně intimní vztah a svěřoval se jí s finančními problémy při provozu autodílny na adrese S. K., U P. p., vylákal finanční hotovost celkem ve výši 600.000,- Kč, kterou mu převedla prostřednictvím elektronického bankovnictví z bankovního účtu z místa svého bydliště, a to konkrétně
1) dne 15. 4. 2011 na bankovní účet částku ve výši 150.000,- Kč,
2) dne 2. 5. 2011 na bankovní účet částku ve výši 190.000,- Kč,
3) dne 30. 5. 2011 na bankovní účet částku ve výši 200.000,- Kč,
4) dne 31. 5. 2011 na bankovní účet částku ve výši 60.000,- Kč,
aniž by jí hodlal peníze vrátit, neboť ve shodném časovém období udržoval intimní vztah i s poškozenou Š. J., dříve P., od které vylákal finanční hotovost celkem ve výši 244.459,- Kč, konkrétně poté, co se jí svěřoval se svým snem o koupi motorky a o potřebě financí na dovoz motorových vozidel ze SRN, v hotovosti předala
1) dne 15. 4. 2011 v O., okr. N., částku ve výši 60.000,- Kč,
2) dne 10. 6. 2011 v autodílně se sídlem U P. p., S. K., částku ve výši 180.000,- Kč,
3) dne 10. 6. 2011 uhradila ze svého účtu platbu ve výši 4.459,- Kč na povinné ručení motorového vozidla, které na ni slíbil převést, aniž by tak učinil,
a aniž jí hodlal peníze vrátit, neboť obě poškozené, poté co žádaly vrácení finančních prostředků v souhrnné výši 844.459,- Kč, ujišťoval, že peníze vrátí, a to poškozené K. nejpozději do konce roku 2011 a poškozené J. nejpozději do 25. 3. 2012, poškozené K. tvrdil, že je nemocný nebo že platba se zpozdila kvůli onemocnění osoby, která mu spravuje finance, poškozené J. tvrdil, že v její prospěch uzavřel životní pojistku na částku 1.500.000,- Kč, avšak žádnou platbu jim nevrátil, přestal být kontaktní a dne 30. 3. 2012 bylo poškozené J. odesláno smuteční oznámení, které si nechal zhotovit o svém úmrtí a které bylo rozesláno i ostatním osobám v jeho okolí, čímž se v dubnu 2012 o něm dozvěděla i poškozená K.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. S. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4,5 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu a uhradil dlužné výživné.
Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 1 T 17/2013 ze dne 25. 4. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené L. K., částku 600.000,- Kč a poškozené Š. J., částku 244.459,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Š. J., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 31 T 74/2013, podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 5 To 95/2014, tak, že podle §256 tr. ř. bylo odvolání jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 5 To 95/2014, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkami uplatněnými v mezích dovolacího důvodu byly jednak námitka, podle které nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a jednak námitka, že „trestní řízení a trestní právo má být nástrojem ultima ratio, tedy až krajním a posledním prostředkem ochrany práv“.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. S.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně subjektivní stránka tohoto trestného činu.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.
Skutek uvedený ve výroku o vině evidentně naplňuje znaky předmětného zločinu, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Námitky obviněného směřující proti závěru soudů ohledně subjektivní stránky posuzovaného činu byly založeny na tom, že nevylákal od poškozených finanční prostředky s úmyslem jim je nevrátit ani nejednal s úmyslem uvést poškozené v omyl.
Nejvyšší soud konstatuje, že pokud soudy došly k závěru o úmyslném zavinění obviněného J. S. ohledně uvedení poškozených v omyl, nelze jim nic vytýkat. Z důkazů vyplynulo zjištění, že obviněný uvedl poškozené v omyl svým jednáním, když předstíral zájem o společnou budoucnost s poškozenými, přičemž se jim svěřoval se svými finančními problémy a plány na rozšiřování podnikání, na které však neměl finanční prostředky. Obviněný tímto cíleně působil na poškozené za účelem získání peněžních prostředků. Obviněný s poškozenými navázal na jaře roku 2011 paralelní vztah, když u poškozené L. K. o víkendech přespával a k poškozené Š. J. se nastěhoval do jejího bytu. Jak správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, z výpovědi poškozené K. jednoznačně vyplynulo, že si ve vztahu k obviněnému myslela, že mají partnerský vztah, který budou i nadále budovat, proto mu peníze zapůjčila na základě jeho nepřímé žádosti o půjčku, která měla být finanční injekcí pro jeho podnikání, přičemž žádost obviněného o půjčku potvrdila rovněž poškozená J. Z uvedeného je patrné, že obviněný od počátku jednal v podvodném úmyslu směřujícím k získání finančních prostředků. O tom ostatně svědčí i následné jednání obviněného, který na urgence ohledně vrácení peněžních prostředků reagoval nejprve slibem částečného zaplacení, a to finanční částky 500.000,- Kč poškozené K., resp. slibem přepsání hodnotných motorových vozidel na poškozenou J., ale pak se stal nekontaktním a dokonce si nechal vyhotovit oznámení o svém úmrtí. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů o ohledně naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu.
Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).
Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
V případě obviněného J. S. jeho jednání, byť k němu došlo v rámci soužití obviněného s poškozenými, zcela vybočilo z rámce pouhého občanskoprávního vztahu, který obviněný zjevně zneužil k obohacení sebe tím, že poškozené uváděl v omyl a způsobil tímto činem na cizím majetku značnou škodu. Jeho jednání tak naplnilo všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, proto nelze podle názoru Nejvyššího soudu na jeho jednání aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, a proto jeho námitka uplatněná v tomto směru v dovolání není důvodná.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný J. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal