ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1374.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1374/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2014 o dovolání obviněného Y. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 To 43/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 12/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Y. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 40 T 12/2012, byl obviněný Y. K. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti Belorussian Steel Works Trading Czech, s. r. o., původně se sídlem Praha 1 – Nové Město, Opletalova č. 921/6, toho času v konkursu (dále jen „BSWTC“), zabývající se zprostředkováním prodeje hutního materiálu, specificky pak hutního materiálu produkovaného Běloruským metalurgickým závodem v Ž., a současně jako jediný jednatel a společník jím založené společnosti Belsteel Trade, s. r. o. (dále jen „Belsteel Trade“), se stejným sídlem a předmětem činnosti, s cílem získat část výtěžku ze zprostředkování prodeje daného materiálu českým a slovenským odběratelům, pro některé z nichž zajišťovala původně jeho dodávky společnost Belstel, s. r. o. (dále jen „Belstel“), jejímž společníkem a jednatelem rovněž byl, uzavřel dne 1. ledna 2008 v P. smlouvu o zprostředkování mezi společnostmi BSWTC a Belsteel Trade, kterou podepsal za obě smluvní strany a jejímž předmětem bylo zprostředkování možnosti uzavření kupních smluv na prodej hutního zboží společností BSWTC pro zájemce o něj, a aniž by společnost Belsteel Trade jakoukoli činnost podle uzavřené smlouvy reálně vykonala, nechal v období let 2008 až 2010 vystavit deset faktur s deklarovaným předmětem plnění spočívajícím v dané zprostředkovatelské činnosti, konkrétně
- fakturu č. … ze dne 27. 7. 2008 na částku 172.550,- Kč,
- fakturu č. … ze dne 30. 9. 2008 na částku 220.150,- Kč,
- fakturu č. … ze dne 7. 1. 2009 na částku 321.300,- Kč,
- fakturu č. … ze dne 6. 4. 2009 na částku 476.004,- Kč,
- fakturu č. … ze dne 7. 5. 2009 na částku 357.000,- Kč,
- fakturu č. … ze dne 3. 7. 2009 na částku 238.000,- Kč,
- fakturu č. … ze dne 23. 2. 2010 na částku 120.000,- Kč,
- fakturu č. … ze dne 4. 5. 2010 na částku 771.300,- Kč, a
- fakturu č. … ze dne 9. 6. 2010 na částku 463.500,- Kč,
přičemž k plnění na základě těchto faktur došlo postupně v období od 7. srpna 2008 do 9. června 2010, když částky vyfakturované fakturami č. …, č. …, č. …, č. …, č. … a č. … byly ve stanovených termínech splatnosti v plném rozsahu uhrazeny převodem z bankovního účtu společnosti BSWTC na bankovní účet společnosti Belsteel Trade, z částky vyfakturované fakturou č. … byla tímto způsobem uhrazena částka 476.000,- Kč a z částky vyfakturované fakturou č. … částka 100.000,- Kč, a fakturační částka z faktury č. … byla vyrovnána v hotovosti k rukám obviněného Y. K. ve dnech 7. června 2010 a 8. června 2010, čímž obviněný pro společnost Belsteel Trade získal částku 3.119.800,- Kč, z čehož užil pro vlastní potřebu a potřebu své rodiny nejméně částku 2.000.000,- Kč, a to na úkor společnosti BSWTC, když tato v důsledku toho dosáhla nižšího zisku a s ohledem na další ztrátové podnikatelské aktivity se posléze dostala do stavu úpadku a dne 22. června 2012 byl na její majetek prohlášen konkurs.
Za tento trestný čin byl obviněný Y. K. odsouzen podle §128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se zprostředkovatelskou činností, a to na dobu 4 (čtyř) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Y. K. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti BSWTC k rukám insolvenčního správce Ing. Ivana Mikeše, se sídlem Praha 1, Novotného lávka č. 5, škodu ve výši 3.119.800,- Kč.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Y. K., rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 To 43/2013, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 To 43/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 40 T 12/2012, podal obviněný Y. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Leonida Kushnarenko dovolání datované 8. 10. 2013 z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které následně doplnil dne 26. 11. 2013. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že byla sice v trestním řízení předestřena, resp. uvedena řada důkazů, ale ani jeden z nich nesvědčil o jakémkoliv (ať už přímém nebo nepřímém) úmyslu páchat trestný čin, za který byl obviněný Y. K. odsouzen. Obviněný na svou obhajobu konkrétně uvedl, že svědek A. bezpečně věděl, že obviněný má na území České republiky založené dvě obchodní společnosti, které se zabývají zprostředkováním prodeje hutní produkce, mimo jiné i produkce Torgovyj Dom BMZ. Současně A. věděl, že obviněný má na území České republiky vybudovanou určitou klientelu, a to ať už z hlediska potencionálních nebo aktivních odběratelů této hutní produkce. Sám obviněný informoval svědka A. o tom, že jeho společnosti Belstel a Belsteel Trade mají rozsáhlou databázi jak potencionálních, rozjednaných, tak i odběratelů hutní produkce v České republice. Na podkladě výše uvedeného bylo ze strany svědka A., potažmo společnosti Torgovyj Dom BMZ, navrženo obviněnému předání vybraného klientského portfolia vybudovaného jeho společnostmi a obviněným samotným nově založené společnosti BSWTC. Mezi obviněným a svědkem A. proběhla řada jednání o podmínkách předání klientské databáze nové společnosti BSWTC. Výsledkem pak byla dohoda, na základě které společnosti klienta předají svou klientskou databázi společnosti BSWTC, přičemž vedle tohoto bude uzavřena písemná dohoda mezi Belsteel Trade a BSWTC, podle níž bude společnost Belsteel Trade dostávat od společnosti BSWTC provizi z hodnoty každého realizovaného obchodu s odběratelem z předané klientské databáze v maximální výši 2,5%. Jinými slovy, klientská databáze byla předána bezúplatně, avšak za získanou klientskou databázi měla BSWTC odvádět smluvenou provizi ze zrealizovaných obchodů. O existenci této dohody mezi klientem a A. věděla i svědkyně P. Skutečnost, že zaměstnanci věděli, že existuje zprostředkovatelská smlouva, měli potvrzovat svědek V. a svědkyně R. Skutečnost, že od doby předání klientské databáze společnost Belstel ani Belsteel Trade nevyvíjela žádnou činnost, potvrzuje jednak svědek V. a jednak svědkyně P. Skutečnost, že zprostředkovatelská smlouva skutečně existovala a že společnost s ručením omezeným Torgovyj Dom BMZ o této smlouvě věděla, nevyloučil ani svědek A. S ohledem na výše uvedené je dále nutno podotknout, že ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. předpokládá uzavření smlouvy na úkor jedné ze společností se stejným nebo podobným předmětem činností, v nichž pachatel působí, tj. smlouvy v určitém ohledu nevýhodné. To, v čem v daném případě má spočívat skutková podstata tohoto trestného činu, tj. požadovaná nevýhoda uzavřené zprostředkovatelské smlouvy pro společnost BSWTC, před soudy podle názoru obviněného doposud zjištěno nebylo. Stále není obviněnému jasné, jak soudy dospěly k závěru, že smlouva o zprostředkování, kterou uzavřela BSWTC a Belsteel Trade, byla uzavřena na úkor jedné z nich, a to s úmyslem klienta opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Tento závěr podle obviněného, jak již předeslal, není podporován jediným důkazem. Následně dovolatel namítal zásadu ultima ratio, pravidlo „in dubio pro reo“ a porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Kromě všeho, shora uvedeného, spatřuje obviněný i další pochybení na straně obou soudů, a to procesní. Podle jeho názoru bylo chybou, že soud prvého stupně netrval na tom, aby byli předvoláni k hlavnímu líčení svědci A. a S. a svědkyně A. T., kteří ačkoli byli vyslechnuti v přípravném řízení za přítomností obhájce obviněného, přesto mohli v celém kontextu věci vnést do soudního jednání skutečnosti, které by obhajobu obviněného akcentovaly.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a o jeho věci dále jednal soud, jemuž bude věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání obviněný uvedl, že určení výše údajné škody bylo nejasné a zavádějící, což má samozřejmě vliv na výši trestu. Jedná se o to, že v odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž uvedeno, že „prospěch společností Belsteel Trade a potažmo obviněného Y. K. z uzavření této smlouvy spočíval v inkasu provizí za předstírané zprostředkovatelské služby, na jejichž poskytnutí tato smlouva zněla. Svým jednáním přitom obviněný Y. K. způsobil škodu ve výši 3.119.800,-Kč a jeho vlastní prospěch z něj dosáhl nejméně 2.000.000,- Kč.“ S tímto citovaným závěrem nalézacího soudu, pokud jde o vyčíslení eventuální škody, nelze souhlasit. Za nutné v tomto směru považoval dovolatel odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, které zejména v první větě hovoří o tom, že „při posuzování otázky, zda byla naplněna okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., spočívající v tom, že pachatel získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch ve smyslu §128 odst. 3 tr. zák., je třeba vždy vycházet jen z tzv. čistého prospěchu, do něhož nelze zahrnovat náklady vynaložené na jeho dosažení, tj. ani daň (např. daň z přidané hodnoty, daň z příjmů, spotřební daň), které pachatel skutečně zaplatil (odvedl) v souvislostí s činností nebo plněním, od nichž se odvozuje získaný prospěch. Další neprokázanou skutečností, se kterou se nalézací soud nijak nevypořádal, tak zůstává způsobená škoda, resp. její výše, a tedy i otázka, zda je v daném případě tato škoda uvedena správně. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, které podle názoru obviněného umožňují podat dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný navrhuje, aby podle ustanovení §265k tr. ř. dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a o jeho věci dále jednal soud, jemuž bude věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Y. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že v odůvodnění dovolání namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, spočívající na právním názoru o beztrestnosti dovolatelem tvrzeného způsobu obchodního kontaktu mezi poškozenou obchodní společností BSWTC a Belsteel Trade, kterým argumentoval v rámci své obhajoby, se nemůže stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu, neboť nevychází z respektu k těm rozhodným skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o jeho vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. Dovolatel pouze vlastním způsobem vyhodnotil provedené dokazování, směřující k použití aplikačního pravidla „in dubio pro reo“, aniž by kvalifikovaným způsobem v duchu podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání vyložil absentující, resp. rozporuplný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a přijatými právními závěry na straně druhé. Z výsledků provedeného dokazování je nade vší pochybnost zcela evidentní, že onen vzájemný obchodněprávní vztah, formálně pokrytý smlouvou o zprostředkování obchodů s hutním materiálem v neprospěch poškozené společnosti BSWTC a zakládající právní nárok zprostředkovatelské obchodní společnosti Belsteel Trade na provizi ve výši 2,5 % z celkového objemu realizovaných obchodů, nebyl ve skutečnosti naplněn žádnou podnikatelskou činností, resp. žádnou činností zprostředkovatelského subjektu, a že vystavené faktury, jakož i další účetní doklady, potvrzující takové smluvní plnění, byly jen fiktivní povahy, a že tedy finanční částky, proplacené z účtu poškozené obchodní společnosti BSWTC, nejenže nebyly vyváženy žádnou protihodnotou, ale podle opatřených skutkových zjištění, vtělených do výroku o dovolatelově vině, se takto snížená ziskovost poškozené obchodní společnosti v konečném důsledku odrazila i na jejím následném úpadkovém stavu, spojeném s prohlášením konkurzu na její majetek. Znak nevýhodnosti předmětné smlouvy o zprostředkování, uzavřené dovolatelem za obě smluvní strany z titulu jeho statutárního postavení, byl po stránce subjektivní naplněn při jeho zřetelném povědomí, že dohodnutá zprostředkovatelská činnost nebude a za stávajícího stavu podnikatelské pasivity zprostředkovatelské společnosti Belsteel Trade, ani nemůže být vyvíjena a že v důsledku plateb za fiktivně fakturované plnění bude poškozená obchodní společnost zbavena významné části svého majetku, sloužícího k jejímu fungujícímu podnikání. Vzhledem k přisouzenému způsobu neoprávněného inkasa finančních částek dílem na bankovní účet zprostředkovatelské společnosti Belsteel Trade, a dílem v hotovosti k dovolatelovým rukám z titulu jeho jak statutárního, tak i vlastnického postavení, pak není pochyb ani o tom, že jeho jednání bylo vedeno čitelným úmyslem opatřit si na úkor jmenovaného obchodního partnera finanční prospěch, kterého tak za dále přisouzeného kvalifikačního momentu ve smyslu §128 odst. 3 tr. zák. také docílil. Skutkový podklad namítané nesprávnosti právního posouzení skutku dále nemůže nikterak ovlivnit již výše konstatovanou míru způsobilosti podaného dovolání k jeho věcnému přezkoumání před dovolacím soudem, a to ani za použití hmotně právní a tedy jinak kvalifikované námitky chybějícího respektu k roli trestního práva jakožto prostředku „ultima ratio“ při posuzování vztahů se soukromoprávní povahou. Při obecně správných teoretických odkazech na judikatorní výklad problematiky krajního použití trestní represe (nález Ústavní soudu ČR pod sp. zn. I. ÚS 4/04, usnesení Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tdo 1038/2006 ) lze tak jen nad rámec podaného vyjádření poznamenat, že existující spektrum právních možností nápravy vztahů soukromoprávní povahy tomu odpovídajícími právními prostředky sice umožňuje jejich využití, avšak současně nejenže nevylučuje aplikaci trestněprávních institutů, ale v souladu s procesní zásadou oficiality striktně předepisuje jejich nápravu skrze prostředky trestního práva všude tam, kde v případech společensky škodlivých došlo ke splnění všech zákonných podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti za jednání, které k takovým následkům vedlo. Jinými slovy řečeno, za stavu, že posuzovaný způsob porušení vztahů soukromoprávní povahy je natolik intenzívní, že jejich původní soukromoprávní charakter překrývá taková kvalita jejich narušení, která vypovídá o naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, pak lze důvodně usuzovat na neúčinnost právních prostředků mimotrestní povahy a tím i na splněné podmínky pro nápravu narušených vztahů cestou trestní represe. Ostatně tato otázka je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vrcholných článků soudní soustavy České republiky podrobně vyložena v publikaci autorů Šámal a kol. Trestní zákoník I., §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, na str. 92 – 93. Poukazované podmínky pro použití institutů trestního práva byly splněny i v daném případě, neboť posuzovaným jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., jestliže dovolatel za skutkových okolností, již shora uvedených, v postavení člena orgánu a společníka dvou podniků se stejným předmětem činnosti uzavřel smlouvu na úkor jednoho z nich, pokud byl veden úmyslem opatřit sobě prospěch, získal takovým činem značný prospěch.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného Y. K. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Y. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, a získá-li takovým činem pro sebe nebo jiného značný prospěch. Ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. o tzv. selftradingu (obchodování ve svůj prospěch – na sebe – v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou nebo více ekonomických subjektech), které je oproti §128 odst. 1 tr. zák. samostatnou skutkovou podstatou, chrání před zneužíváním postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti (objekt trestného činu). Trestný čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Výhoda i prospěch mohou mít materiální nebo i nemateriální povahu a mohou mít jakoukoli podobu. Zpravidla se bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské povahy (např. výhodou je zlepšení postavení na trhu; prospěchem je i hmotný zisk). Pachatel pak musí dát popud nebo přímo uzavřít smlouvu, která je nevýhodná pro jednu (nebo více) z organizací, v nichž pachatel působí (zákon zde používá pojem na úkor jedné nebo více z nich). Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bude. Nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací (podniků) byla takovou smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samo, z jehož výnosů byla organizace (podnik) v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky. Za značný prospěch je třeba považovat prospěch nejméně 500.000,- Kč. Značný prospěch v této výši musí být získán pro sebe nebo pro jiného. Ve vztahu k tomuto znaku postačí nedbalost.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zprostředkovatelskou smlouvu ze dne 1. 1. 2008 mezi BSWTC a Belsteel Trade podepsal obviněný za obě smluvní strany v pozici jejích jednatelů a jejím předmětem bylo zprostředkování uzavření kupních smluv na prodej hutního zboží společností BSWTC a Belsteel Trade. Obviněný tuto smlouvu uzavřel s tím, že ve skutečnosti podle ní nebude plněno – tedy že společnost Belsteel Trade nezprostředkuje uzavření žádných takových kupních smluv – ale se záměrem inkasovat jejím jménem provize za takovou navenek deklarovanou – ale reálně neprovedenou – zprostředkovatelskou činnost. Tento svůj záměr pak také uskutečnil, když s odkazem na tuto smlouvu – aniž by kdokoliv jednající za společnost Belsteel Trade jakoukoli činnost podle ní reálně vykonal – nechal v období let 2008 až 2010 vystavit deset faktur s deklarovaným předmětem plnění spočívajícím v dané zprostředkovatelské činnosti, znějících na celkovou sumu 3.139.804,- Kč, a když z majetku společnosti BSWTC nechal postupně uhradit ve prospěch společnosti Belsteel Trade finanční prostředky ve výši 3.119.800,- Kč (srov. str. 6 – 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K plnění na základě těchto faktur došlo postupně v období od 7. srpna 2008 do 9. června 2010, a stalo se tak – až na jednu výjimku – převody příslušných částek z bankovního účtu společnosti BSWTC na bankovní účet společnosti Belsteel Trade. Onou výjimkou byla platba fakturační částky z faktury č. …, která byla vyrovnána v hotovosti k rukám obviněného Y. K. ve dnech 7. června 2010 a 8. června 2010. Z takto – bez jakéhokoliv protiplnění – získané částky 3.119.800,- Kč použil obviněný Y. K. pro vlastní potřebu a potřebu své rodiny nejméně částku 2.000.000,- Kč, a to na úkor společnosti BSWTC, když tato v důsledku toho dosáhla nižšího zisku. Tato skutečnost vyšla najevo v druhé polovině roku 2010, když byla provedena kontrola hospodaření společnosti BSWTC I. S. Ten následně vystřídal obviněného Y. K. ve funkci jednatele této společnosti a identifikoval i její další ztrátové podnikatelské aktivity. V jejich důsledku se posléze tato společnost dostala do stavu úpadku a dne 22. června 2012 byl na její majetek prohlášen konkurs (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení provedených důkazů nalézací soud dále poznamenal, že společnosti Belsteel Trade a BSWTC – a stejně tak i společnost Belstel – měly vymezen předmět činnosti shodující se v oprávnění vyvíjet zprostředkovatelskou činnost v oblasti obchodu a služeb, vyrábět a hutně zpracovávat železo a ocel a provozovat velkoobchod. Podnikaly tedy nebo mohly podnikat ve zcela stejné oblasti. Obviněný Y. K. působil souběžně ve všech třech společnostech, a to na klíčových pozicích jejich jednatelů. Ve společnostech Belstel a Belsteel Trade byl současně jejich společníkem. Ve všech těchto pozicích přitom byl oprávněn činit zásadní rozhodnutí týkající se podnikatelských aktivit uvedených společností a jednat za ně navenek a tato oprávnění také využíval, a to jak při řízení jejich podnikatelské činnosti, tak při jednáních s obchodními partnery a při uzavírání obchodních smluv (srov. str. 17 – 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Společnost Belsteel Trade však nevyvíjela v inkriminovaném období let 2008 až 2010 žádnou podnikatelskou činnost – to znamená ani onu tvrzenou zprostředkovatelskou činnost – a nezprostředkovala pro společnost BSWTC uzavření žádné smlouvy o prodeji hutní produkce. Faktury i protokoly o zprostředkování obchodů tedy zněly na fiktivní – nikdy neuskutečněná – plnění a dané finanční prostředky – v celkové výši 3.119.800,- Kč – pak obviněný Y. K. použil pro svou vlastní potřebu nebo pro potřeby své rodiny. Uvedenou smlouvu o zprostředkování přitom dne 1. ledna 2008 uzavíral za situace, kdy byla společnost Belsteel Trade podnikatelsky nečinná, a učinil tak s vědomím toho, že žádnou podnikatelskou činnost nebude vyvíjet ani v následujícím období, a že tudíž nezprostředkuje žádné obchody ani pro společnost BSWTC. V důsledku uzavření dané smlouvy o zprostředkování a na ní navazujících kroků tak společnost BSWTC přišla ze svého majetku o částku 3.119.800,- Kč a společnost Belsteel Trade, a potažmo obviněný Y. K., z ní měli čistý prospěch ve výši minimálně 2.000.000,- Kč (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Slyšení svědci – jak zaměstnanci společnosti BSWTC, kteří fakticky dané obchody sjednávali, tak i osoby jednající za odběratele prodávaného hutního materiálu – o žádném zprostředkování nic nevěděli a komunikovali pouze se zástupci společnosti BSWTC jednajícími jejím jménem. To konec konců platilo i o obviněném Y. K., jenž to také ve svých výpovědích připustil (srov. str. 18 – 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Za daných skutkových okolností lze mít jednoznačně za to, že smyslem uzavření uvedené smlouvy o zprostředkování bylo opatřit prospěch společnosti Belsteel Trade vlastněné výlučně obviněným Y. K. – tedy fakticky jemu – a to na úkor společnosti BSWTC. Újma, která vznikla této společnosti, spočívá v tom, že obviněný Y. K., jednající současně za společnost Belsteel Trade i za společnost BSWTC, účtoval a nechával proplácet faktury za služby, které ve skutečnosti první z nich neprovedla a jejich provedení ani nebylo v jejích možnostech. Obviněný sám rozhodoval, jaké částky budou poškozené společnosti BSWTC fakturovány a po jejich převedení ve prospěch společnosti Belsteel Trade s nimi sám plně disponoval a použil je pro svou nemovitost, ve které s rodinou bydlí, na jazykový kurz dcery apod. Lze tedy říci, že si takto zvyšoval své příjmy z činnosti pro společnost BSWTC (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V úplném závěru nalézací soud poznamenal, že podstatou toho, co je obviněnému Y. K. kladeno za vinu, je uzavření smlouvy o zprostředkování mezi společností Belsteel Trade a společností BSWTC, a to za situace, kdy obě tyto společnosti měly stejný předmět činnosti a obviněný Y. K., jenž byl současně jejich jednatelem, zneužil tohoto svého postavení k uzavření dané smlouvy, na jejímž základě byla poškozená společnost BSWTC povinna plnit, aniž by plnění z její strany bylo podloženo jakoukoliv uskutečněnou činností ze strany společnosti Belsteel Trade. Prospěch společnosti Belsteel Trade, a potažmo obviněného Y. K., z uzavření této smlouvy spočíval v inkasu provizí za předstírané zprostředkovatelské služby, na jejichž poskytování tato smlouva zněla. Svým jednáním přitom obviněný Y. K. způsobil škodu ve výši 3.119.800,- Kč a jeho vlastní prospěch z něj dosáhl výše nejméně 2.000.000,- Kč (srov. str. 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Již nalézací soud se zabýval obhajobou obviněného Y. K., kterou založil na tvrzení, že skutečným smyslem uzavření dané smlouvy o zprostředkování bylo, aby mu bylo prostřednictvím společnosti Belsteel Trade zaplaceno za předání databáze klientů. Podle jeho skutkové verze to mělo být předem dohodnuto s ředitelem mateřské společnosti V. A. Tvrzení obviněného Y. K. o předání této databáze klientů však zůstalo prakticky osamocené a neobhájitelné v konfrontaci s ostatními důkazy. Bezpečně vyvráceno je především zcela jednoznačnou výpovědí svědka V. A., jenž vyloučil, že by kdy převzal jakoukoliv takovou databázi. V souladu s jeho výpovědí pak vyznívají svědectví zaměstnanců společnosti BSWTC, kteří se vyjadřovali k existenci této databáze v tom smyslu, že pokud nějaká byla, tak byla vytvořena postupně v průběhu vlastní činnosti společnosti BSWTC a podrobně popisovali také to, jak jí vytvářeli v komunikaci s jednotlivými klienty. Navíc jediný odběratel, který byl v obchodních kontaktech s obviněným Y. K. prokazatelně ještě před uzavřením dané smlouvy o zprostředkování byla společnost Aret Steel. To vyplývá jak ze shromážděných listinných důkazů, tak z výpovědi jediné osoby pracující před založením společnosti BSWTC pro obviněného Y. K. svědkyně O. P. Tato svědkyně také uvedla, že obviněný se před ní zmínil o tom, že hodlá předat za úplatu svou klientelu společnosti BSWTC, avšak vyznělo to jako pouhé obecné konstatování a sama svědkyně zmínila pouhé tři společnosti, s nimiž mohl mít navázán bližší kontakt. O předání jakékoliv databáze klientů společnosti Belsteel Trade, jejímž jménem byla uzavřena daná zprostředkovatelská smlouva se společností BSWTC, pak nemohla být vůbec řeč, protože tato společnost vznikla jen krátce před vznikem společnosti BSWTC a vůbec nezahájila žádnou činnost. Zjevně tedy nemohla disponovat a nedisponovala žádnou databází potenciálních odběratelů společnosti BSWTC. Pokud pak nějakým portfoliem klientů disponoval sám obviněný Y. K., a to díky své předchozí činnosti, ať již ve společnosti Belstel nebo jinde, bylo to právě to, proč byl osloven ředitelem mateřské společností V. A. a pověřen založením a vedením společnosti BSWTC jako její dceřiné společnosti v České republice. Honorován za to – a také za využití předtím získaných zkušeností – přitom byl v rámci platu, který pobíral jako ředitel společnosti BSWTC. V těch případech, kdy kontakty s klienty této společnosti sám inicioval, měl tak nepochybně činit jakožto ředitel této společnosti, nikoliv jako jednatel společnosti konkurenční. A on to tak také činil, jak vyplynulo z výpovědí slyšených zástupců těch klientů, kteří s ním jednali (srov. str. 19 – 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se především zabýval výpovědí svědkyně O. P., která uvedla, že v minulosti – od 1. března 2007 – pracovala ve společnosti Belstel, ve které získala jednoho klienta, společnost Aret Steel, a. s. Obviněný její výpověď částečně dezinterpretuje, když vyvolává zdání, že svědkyně věděla o dohodě mezi ním a svědkem A. o převedení databáze klientů. Svědkyně totiž pouze uvedla, že jí obviněný o tom pouze říkal. Svědkyně naopak potvrdila, že společnost Belsteel Trade svoji činnost vyvíjet ani nezačala, neví o tom, že by smlouva mezi Belsteel Trade a BSWTC byla kdy naplněna. Nad rámec lze poukázat i na časové souvislosti – společnost Belsteel Trade byla do podnikového rejstříku zapsána 19. dubna 2007, společnost BSWTC jen o jediný den později, přičemž obviněný byl o spolupráci svědkem A. požádán již v polovině března; a tu část výpovědi svědka I. V., v níž uvádí, že když začal v roce 2007 ve společnosti BSWTC pracovat, měla jen asi tři klienty, teprve ve druhé polovině r. 2008 se společnost rozrůstala, neboť manažeři prodeje začali sami kontaktovat možné odběratele a nabízet jim konkrétní sortiment (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že důkazy provedené v hlavním líčení dávají dostatečný podklad pro jednoznačný závěr o vině obviněného. Motivem obviněného přitom byla nepochybně zištnost. Skutková zjištění soudu prvního stupně prezentovaná v napadeném rozhodnutí jsou správná, neboť logicky vyplývají z provedených důkazů (srov. str. 3 – 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Prezentované závěry soudů nižších stupňů jsou podle Nejvyššího soudu dále podporovány předloženým spisovým materiálem, z nějž se podávají tyto další skutečnosti. Svědek I. V. u hlavního líčení uvedl, že fakturace byla založená na základě smlouvy o zprostředkování, která byla podepsána mezi dvěma společnostmi Belsteel Trade a BSWTC. Tady tu smlouvu za obě společnosti podepsal pan K. Z jedné strany jako jednatel Belsteel Trade a z druhé strany byl jednatel společnosti BSWTC. Nepamatuje si, kdy přesně vznikla tato smlouva. Zdá se mu, že v roce 2008. Požádal jej pan K., aby mu sehnali jako ostatně všechny smlouvy někde na internetu. Pamatuje si, že se obracel na paní K., která byla zaměstnankyně společnosti EMIX, je to účetní společnost. Ona byla jediná zkušená, česky hovořící člověk, který by jim mohl poradit, kde co si můžou sehnat, třeba nějaké vzory, formuláře atd. Takovým způsobem sehnali několik vzorů smluv z internetu. Nepamatuje si, zda byl použit vzor od paní K. nebo nějaký vzor, který našel sám na internetu. Vytvořit takovou smlouvu bylo docela jednoduché, pouze změnit na začátku hlavičku, kdo je poskytovatel, kdo je příjemce. Takovým stylem vznikla tato smlouva. Pan K. jej požádal, aby mu sjednal takovou smlouvu. Vykonávali všechno na žádost pana K. (srov. č. l. 1442 – 1443 spisu). Svědek dále uvedl, že ve výkazech pro mateřskou společnost byla vykazována i zprostředkovatelská činnost, a to nejdříve pod souhrnnou položkou služby (srov. č. l. 1443 spisu). K dotazu, zda byly ze strany mateřské společnosti nějaké výhrady k těmto nákladům, svědek uvedl, že v podstatě ze začátku ani ne. Aspoň s těmi zaměstnanci, se kterými byl oprávněn z titulu své funkce komunikovat. Nebyly žádné výhrady ani námitky, tak proto tak dlouhou dobu, až tak moc je to nezajímalo, proč probíhá tady ta fakturace. Jednal ve většině případů se slečnou, která se jmenovala A. T. Zda měl k tomu výhrady pan A., on osobně neví, protože byl v takové pozici, že neměl možnost s ním jednat nebo komunikovat (srov. č. l. 1444 spisu). Na dotaz jaká byla reakce mateřské společnosti na zjištění, že byly fakturovány částky za zprostředkování, uvedl, že osobně nebyl přítomen u nějakého jednání, že by tam to bylo nějak vyjádřeno nebo písemně nebyl nijak informován. Spíše to bylo vidět velkým počtem dotazů ze strany mateřské společnosti, aby jim vysvětlili položky v účetnictví. Jednání probíhalo mezi top manažery jejich společností (srov. č. l. 1445 spisu). Jak dále svědek vysvětlil, nejprve měli pouze jeden účet podle české účetní osnovy s názvem 518 služby, do kterého byly zahrnuty všechny služby. Nezáleží na tom, zda to bylo zprostředkování, hovorné, právnické služby. Potom v roce 2010 upravili analytiku a už v té analytice byly vidět fakturované částky. V roce 2010 si pamatuje, jak paní T. je požádala o výkaz a pan K. zrovna se chystal odlétat do Běloruska. Požádal je o výkaz, svědek mu to předložil. On se na to podíval a seskupil ty položky (srov. č. l. 1448 spisu). Svědek dovysvětlil, že česká účetní osnova se liší od ruské účtové osnovy. Oni sice viděli, kolik prodali materiálu, ale celkový obrázek z toho nemohli vidět, protože to se vždy zkreslilo různými přístupy v tom účetnictví. Po roce tady ten ruský program byl zrušen a oni jim začali posílat pouze tabulky v excelu. Do ruského programu zprostředkování nezadával. Nebylo to jeho subjektivní rozhodnutí, systém účtování nastavila externí společnost, oni sdělí měsíční paušál a postaví metodu účtování v rámci tuzemské legislativy, ale tak, aby to bylo co nejjednodušší pro účetní společnost. Jelikož zákon dovoluje účtovat vše na jednu skupinu 518, proto oni takto účtovali, a proto taky zadávali podle jejich pokynu. Pouze to přenášel z českého účetního programu. Měli velké výhrady potom ruští kolegové, jim se to nelíbilo. U nich to nelze takto dělat, oni musí rozlišovat analyticky všechny náklady. Z jejich výsledovky lze okamžitě poznat, kolik bylo utraceno za služby. Potom na žádost mateřské společnosti předali výtky do účetní společnosti, co se jim nelíbí. Mateřská společnost ze začátku ani nežádala, aby jim rozklíčovali ten účet služby (srov. č. l. 1449 spisu). Na otázku, zda se někdy obviněný zmínil, že by měl on sám nebo společnosti, které ovládal, nějaký okruh klientů, které by dal k dispozici BSWTC, odpověděl, že o tom neví. Když svědek začal pracovat ve společnosti, tak společnost obchodovala se dvěma maximálně třemi firmami, mezi kterými však byly i firmy jako Aret Steel, které pan K. znal ještě před založením společnosti. Ostatní firmy nebo společnosti, které vznikly v databázi, vznikly ve druhém čtvrtletí roku 2008. Vznikly pouze kvůli tomu, že již měli rozšířené manažery prodeje, kteří začali kontaktovat odběratele, a ještě pouze kvůli tomu, že mají systém, že pokud nějaká česká společnost huť nebo železo chce koupit nějaký polotvar, znají všechny výrobce, jichž je velmi málo po celém světě. Oni vědí, že existuje v Bělorusku huť, tak oni třeba napíšou poptávku na huť. Huť, když se podívá, že v tom regionu má svojí dceru, on jí pouze odkáže, že musí kontaktovat jejich dceřiný podnik. To, jakým způsobem si sehnali další společnosti, bylo, že všichni velcí odběratelé měli šanci se o nich dozvědět buď přímo od huti, anebo z webových stránek hutě, protože oni tam byli uvedeni jako zástupce pro region Československo. Pan K. totiž sdělil paní vyšetřovatelce, že by prý měl existovat nějaký seznam nebo nějaká databáze firem, kterou on jakoby předal panu A. O žádné takové databázi neví. Podle něho ani nemohla existovat, protože databáze sice dokážou vygenerovat z účetního programu, ona je pouze něco, co se vytvořilo během několika let a během uzavírání smluv, že se tam nahromadil seznam společností. Navíc, když brali nového zaměstnance, bylo to za tím účelem, aby hledali nové odběratele (srov. č. l. 1454 spisu). Pokud pan K. někoho našel, tak pouze odběratele, kteří umějí rusky, protože angličtinu a češtinu v aktivní formě pan K. neovládal (srov. č. l. 1455 spisu).
Svědkyně T. R. potvrdila, že viděla zprostředkovatelskou smlouvu. Zprostředkovatelskou smlouvu přinesl pan K., potom ji předali do firmy, která jim zprostředkovávala účetnictví. Na dotaz, jestli nějaké odběratele sehnal pan K. odpověděla, že neví (srov. č. l. 1460 spisu). Svědkyně poté byla dotázána, zda platby, které BSWTC platila Belsteel Trade, byly nějakým způsobem prezentovány nebo předávány mateřské společnosti. V odpovědi svědkyně uvedla, že de facto nebyly, protože oni tam předávali výkazy a ve výkazech to byla položka ostatní služby, která do sebe zahrnovala platby, mobilní telefony, právnické služby. Tam to nebylo nějak rozděleno, to byla jedna položka. Nějak to nerozepisovali, protože pan K. to nechtěl. Svědkyni nebylo známo, že by společnost Belsteel Trade uzavírala nějaké obchody. Měli svoji databázi, kterou zavedli jako zaměstnanci, ale neví o žádné další (srov. č. l. 1461 spisu). Svědkyně O. P. u hlavního líčení poznamenala, že když byla založena BSWTC, pan K. tehdy rozhodl, že ve své vlastní firmě pracovat nebude, takže společnost Belsteel Trade vůbec nezačala vyvíjet žádnou činnost (srov. č. l. 1507 spisu). Svědkyně slyšela o tom, že byla uzavřena smlouva o zprostředkování, podle svědkyně měl obviněný vyjednávat s panem A. jak předat získané zákazníky (srov. tamtéž). Stávajícím zákazníkům posílala nějaké sdělení, že už působí v jiné společnosti, v BSWC, že byla založená tato nová pobočka, že mají více možností, a žádali o osobní vyjednávání a další spolupráci. To vše už bylo činěno jménem společnosti BSWC. Od založení této společnosti už jednala výlučně jejím jménem (srov. č. l. 1510 spisu). Svědek Ing. V. A., jehož výpověď z přípravného řízení byla postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtena u hlavního líčení, vypověděl, že o smlouvě o zprostředkování nic neví, pokyny k jejímu uzavření nevydával (srov. č. l. 330 spisu). Výkazy, které posílal pan K., tam je následující informace, která jej z toho zajímala, kolik prodal zboží, jaký je z toho zisk, DPH, náklady, vidí část výdaje, ale samozřejmě nevidí, z čeho se tyto náklady skládají a ani jej toto nezajímá (srov. č. l. 330 – 331 spisu). Na otázku, jestli někdy požadoval po obviněném nějaké finanční plnění za to, že mu pomůže získat post jednatele v čs. společnosti, a současně, zda požadoval po něm, aby poskytl klientské portfolio společnosti Belsteel Trade pro nově zakládaný obchodní dům, odpověděl, že ne, nepožadoval žádné peníze. Ředitel, tedy jednatel českého obchodního domu měl prodávat produkci BMZ, ale jak to bude dělat, kde bude získávat klienty, to bylo jeho věcí a jeho povinností, to je část té dohody. Nepožadoval předání portfolia klientů ze společnosti Belsteel Trade. Belsteel Trade je malá struktura. Je třeba pochopit, že vzhledem k objemu, které zde v České republice K. prodával, tak klienti Belsteel Trade jsou bezvýznamní. Český obchodní dům je velký prodejce a pro pana K. to byla šance dostat se z pozice malého podnikatele v obchodu s kovem na významnou pozici (srov. č. l. 337 spisu).
Nejvyšší soud tak má na základě předestřeného odůvodnění soudy nižších stupňů a obsahu spisu včetně výpovědí slyšených svědků za to, že byla jednoznačně vyvrácena obhajoba obviněného Y. K. Předně nalézací soud opakovaně a obšírně popsal, na základě jakých skutečností dovodil úmysl jmenovaného obviněného a stejně tak se zabýval i důkazy, kterými bylo prokázáno, že smlouva o zprostředkování, kterou uzavřela BSWTC a Belsteel Trade, byla uzavřena na úkor jedné z nich, a to na úkor společnosti BSWTC. Zejména potom nalézací soud věnoval zvláštní pasáž odůvodnění svého rozsudku tvrzení obviněného, které také tvořilo nosnou část námitek v průběhu celého trestního řízení i v jeho mimořádném opravném prostředku, jež spočívaly v tom, že skutečným smyslem uzavření smlouvy o zprostředkování bylo, aby mu bylo prostřednictvím společnosti Belsteel Trade zaplaceno za předání databáze klientů společnosti BSWTC. Odvolací soud se v reakci na obviněného řádný opravný prostředek vypořádal s výpovědí svědkyně O. P. Pokud dovolatel namítal, že zaměstnanci BSWTC – svědek I. V. a svědkyně T. R. – věděli, že existuje zprostředkovatelská smlouva, nejedná se o takovou okolnost případu, která by měla případný vliv na posouzení jeho viny. Podstatné totiž je, že jednáním obviněného došlo k tomu, že BSWTC byla povinna plnit, aniž by plnění z její strany bylo podmíněno uskutečněnou činností ze strany společnosti Belsteel Trade. Z výpovědí svědků, na něž obviněný Y. K. ve svém dovolání odkazuje, především vyplývá, že o financích pocházejících ze zprostředkování bylo účtováno vždy v rámci jedné položky – ostatní služby, která do sebe zahrnovala platby, mobilní telefony, právnické služby atd., ovšem tyto jednotlivé položky nebyly zvláště vypsány, a proto mateřská společnost nebyla dlouhou dobu stavu zjistit, že jsou společnosti Belsteel Trade vypláceny finanční prostředky za údajné zprostředkování obchodu. Je sice pravdou, že svědek Ing. V. A. nevyloučil, že zprostředkovatelská smlouva skutečně existovala, ovšem je třeba přihlédnout obsah celé jeho výpovědí, z níž se mj. podává, že o smlouvě o zprostředkování nic neví, pokyny k jejímu uzavření nevydával (srov. č. l. 330 spisu). Nepožadoval ani předání portfolia klientů ze společnosti Belsteel Trade (srov. č. l. 337 spisu). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud se týká společnosti Belstel, nalézací soud uvedl, že 25. 10. 2007 převedl A. K. svůj obchodní podíl na společnosti na V. A., jenž zůstal společníkem ve společnosti do 25. 11. 2010 (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Rovněž sám svědek V. A. potvrdil, že byl v Česku jedním ze zakladatelů nepodnikající společnosti, kde druhým zakladatelem byl pan Y. K. Svědek tuto společnost potřeboval k tomu, aby mu bylo vystaveno roční schengenské vízum (srov. č. l. 333 spisu).
V doplnění dovolání obviněný uvedl, že určení výše údajné škody bylo nejasné a zavádějící, což má samozřejmě vliv na výši trestu. Jedná se o to, že v odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž uvedeno, že „prospěch společností Belsteel Trade a potažmo obviněného Y. K. z uzavření této smlouvy spočíval v inkasu provizí za předstírané zprostředkovatelské služby, na jejichž poskytnutí tato smlouva zněla. Svým jednáním přitom obviněný Y. K. způsobil škodu ve výši 3.119.800,- Kč a jeho vlastní prospěch z něj dosáhl nejméně 2.000.000,- Kč.“ S tímto citovaným závěrem nalézacího soudu, pokud jde o vyčíslení eventuální škody, nelze podle obviněného souhlasit Za nutné v tomto směru považoval dovolatel odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, které zejména v první větě hovoří o tom, že „při posuzování otázky, zda byla naplněna okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., spočívající v tom, že pachatel získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch ve smyslu §128 odst. 3 tr. zák., je třeba vždy vycházet jen z tzv. čistého prospěchu, do něhož nelze zahrnovat náklady vynaložené na jeho dosažení, tj. ani daň (např. daň z přidané hodnoty, daň z příjmů, spotřební daň), které pachatel skutečně zaplatil (odvedl) v souvislostí s činností nebo plněním, od nichž se odvozuje získaný prospěch.
Dovolatel tedy zejména argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008. Toto rozhodnutí však upravuje jiný případ. V odůvodnění předestřeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se uvádí, že je potřeba pečlivě prošetřit, jaké výdaje musel pachatel účelně vynaložit při opatřování komodit, jež byly předmětem jeho obchodování, neboť při zjišťování prospěchu lze od výtěžku pachatelovy činnosti odečíst vše, co pachatel skutečně vynaložil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1.2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 34/2007, aj.). V souladu s těmito právními závěry při stanovení výše prospěchu je i rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/2005 Sb. rozh. tr., zabývající se výkladem znaku značného prospěchu u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., spáchaného distribucí drog, jejich nákupem a prodejem. I zde zaujal Nejvyšší soud jednoznačný závěr, že při stanovení výše prospěchu je nutné od částky, za kterou pachatel omamné látky prodal, odečíst částku, za kterou je nakoupil. Z odůvodnění stanoviska i citovaného usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tz 21/1998 navíc vyplývá shodný výklad i ve vztahu k otázce plnění daňové povinnosti pachatelem uvedených trestných činů. Podle něho je nutné výši daňového plnění zahrnout do nákladů, jež pachatel vynaložil a které tak nemůže být součástí jeho prospěchu získaného trestným činem. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že soudní praxe po delší dobu kontinuálně vykládá znak prospěchu v tom smyslu, že jej tvoří skutečně „čistý“ příjem pachatelů trestných činů různých povah. Nelze do něho zahrnout nejen náklady na pořízení věcí, jež jsou předmětem dalšího prodeje, či na zhotovení, byť vadného výrobku, nýbrž do prospěchu nespadá ani plnění, jež pachatel odvedl příjemci daně. Jinými slovy řečeno – konkrétní výše prospěchu závisí na porovnání výnosů a nákladů. Ty však nejsou představovány pouze nákupní cenou komodit, s nimiž pachatel dále nakládá v rámci své obchodní činnosti, ale taktéž do nákladů patří částky odvedené na dani (ať už se jedná o daň z přidané hodnoty nebo daň z příjmu aj.), výdaje za spotřebovanou energii (elektrickou či jinou), výdaje za přepravu materiálu, náklady na inzerci, poplatky zaplacené v celním řízení apod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, tedy nelze aplikovat na trestní věc obviněného Y. K., neboť zvýhodněná společnost Belsteel Trade fakticky nepodnikala, a proto neměla žádné náklady, o které by bylo možné snížit určený prospěch. Pokud pak se ve výroku odsuzujícího rozsudku hovoří o vlastním prospěchu obviněného Y. K., jenž dosáhl nejméně 2.000.000,- Kč, které užil pro vlastní potřebu a potřebu své rodiny, a to na úkor společnosti BSWTC, jde nepochybně o čistý prospěch, neboť tyto peníze podle provedeného dokazování obviněný skutečně spotřeboval.
K procesní námitce obviněného, že bylo chybou, že soud prvého stupně netrval na tom, aby byli předvoláni k hlavnímu líčení svědci A. a S. a svědkyně T., kteří ačkoli byli vyslechnutí v přípravném řízení za přítomností obhájce obviněného, přesto mohli v celém kontextu věci vnést do soudního jednání skutečnosti, které by obhajobu obviněného akcentovaly, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující. Nalézací soud učinil pokus o výslech A. T. – účetní Torgovogo domu BMZ v Sankt Petěrburku – ovšem neúspěšně. Vzhledem k tomu, že v Bělorusku pečuje o velice malé – pětiměsíční – dítě, vyjádřila se v tom smyslu, že není ve věci připravena vypovídat a odkázala na výpovědi V. A. a I. S. (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a č. l. 1504 spisu). Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení v reakci na odvolací námitky obviněného Y. K. uvedl, že nesdílí výhrady obviněného, pokud namítá nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, pokud v hlavním líčení přečetl výpovědi svědků Ing. V. A. a I. S. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Oba svědci byli velmi podrobně vyslechnuti v přípravném řízení, a to za účasti obhájce obviněného (pozn. Nejvyššího soudu – k tomu srov. č. l. 327 a násl. a č. l. 339 a násl. spisu), který široce využil možnost klást svědkům otázky. K hlavnímu líčení byli oba svědci, kteří jsou cizí státní příslušníci s místem pobytu mimo území České republiky, včas předvoláni. Oba se však k hlavnímu líčení nedostavili s tím, že pro své pracovní zatížení nehodlají k procesnímu soudu přicestovat, nehledě na to, že by pro takovou cestu museli žádat o vízum. Lze přisvědčit obviněnému, že samotná skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině, sama o sobě neodůvodňuje závěr, že svědek nemůže být vyslechnut osobně před naším soudem pro nedosažitelnost. V posuzovaném případě však tito svědci dali výslovně najevo, že pro pracovní zaneprázdnění a obtíže spojené s cestou v dohledné době přicestovat nehodlají. Pro úplnost je možno uvést, že opakování výslechu svědků cestou mezinárodní právní pomoci by bylo nadbytečné, neboť oba byli řádně vyslechnuti v přípravném řízení za přítomnosti obhájce obviněného a vyjádřili se ke všem relevantním skutečnostem, přičemž se neobjevily žádné nové skutečnosti, k nimž by je bylo třeba opětovně vyslechnout a takové skutečnosti neuvádí ani dovolatel. Vrchní soud v Praze se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, pokud upustil od výslechu svědkyně A. T. (T.) původně k hlavnímu líčení předvolané na návrh obviněného. Svědkyně svoji neúčast u hlavního líčení omluvila tím, že osobně pečuje o pětiměsíční dítě, a z tohoto důvodu nemůže cestovat do zahraničí. Ani odvolací soud nemá pochybnosti o hodnověrnosti a objektivnosti výpovědí svědků A. a S., a toto doplnění dokazování by tedy bylo nadbytečné (srov. str. 2 – 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud dále doplňuje, že poté, co byly v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečteny protokoly o výpovědi svědků Ing. V. A. a I. S., obviněný se v rámci svého práva podle §214 tr. ř. k těmto výpovědím nevyjádřil (srov. č. l. 1485 spisu).
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) návrh na výslech svědka má být posuzován měřítkem užitečnosti tohoto důkazu k rozhodnutí a soudy nejsou povinny tomuto návrhu bez dalšího vyhovět [viz Vidal proti Belgii, rozsudek ze dne 22. 4. 1992, č. 12351/86, §33]. Čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“) nevyžaduje předvolání a výslech každého svědka ve prospěch obviněného; jak to naznačují slova „za stejných podmínek“, je jeho základním cílem úplná rovnost zbraní v dané oblasti [Tarău proti Rumunsku, rozsudek ze dne 24. 2. 2009, č. 3584/02, §71]. Pokud se soud rozhodne návrhu obviněného na provedení výslechu svědka či svědků nevyhovět, měl by toto odmítnutí zároveň řádně odůvodnit, což soudy v projednávané trestní věci obviněného Y. K. učinily. Nezdá se, že by ESLP vyžadoval nějaká sofistikovaná zdůvodnění, minimálně by však mělo být zřejmé, že příslušný soud tyto návrhy zaregistroval a odmítl je proto, že je nepovažoval za nezbytné [srov. např. Sgarbi proti Itálii, rozhodnutí ze dne 21. 10. 2008, č. 37115/06, oddíl 1; Köktas proti Německu, rozhodnutí ze dne 13. 9. 2011, č. 23674/08, oddíl 1].
Všechny důkazy by měly být v zásadě prováděny za přítomnosti obviněného při veřejném jednání za účelem jejich kontradiktorního projednání [Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, §78]. To však neznamená, že výpovědi svědků by měly být – aby mohly být použity jako důkaz – učiněny při veřejném soudním jednání; použití jako důkazů výpovědí získaných v přípravném řízení není samo o sobě neslučitelné s čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 6 odst. 1 EÚLP, a to za předpokladu, že práva obhajoby byla respektována [Kostovski proti Nizozemsku, rozsudek pléna ze dne 20. 11. 1989, č. 11454/85, §41]. Přečtení protokolu o výpovědi svědka z přípravného řízení v průběhu řízení před soudem nemůže být samo o sobě považováno za neslučitelné s čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) EÚLP, použití takové výpovědi jako důkazu však musí být slučitelné s právy obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem čl. 6 EÚLP. Je tomu tak zvláště v případě, kdy osoba obviněná z trestného činu, které podle čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP svědčí právo vyslýchat nebo nechat vyslechnout svědky proti sobě, neměla příležitost v žádném z předchozích stádií řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď je na jednání soudu čtena [Unterpertinger proti Rakousku, rozsudek ze dne 24. 11. 1986, č. 9120/80, §31]. Ustanovení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) EÚLP v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit výpověď a vyslechnout svědka, který vypovídá v jeho neprospěch, a to během jeho výpovědi nebo později [Kostovski, §41]. Z odstavce 3 písm. d) čl. 6 EÚLP, ani z principu rovnosti zbraní obsaženého implicitně v odstavci 1 čl. 6 EÚLP však nevyplývá, že by měl obviněný právo účastnit se všech úkonů v průběhu přípravného řízení [viz Raykov proti Bulharsku, rozsudek, 22. 10. 2009, č. 35185/03, §71]. ESLP tradičně uvádí, že k omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s čl. 6 EÚLP, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá „výlučně nebo v rozhodující (určující) míře“ („solely or to a decisive extent“/„uniquement [ou] dans une mesure déterminante“) na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout [Van Mechelen a další proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 23. 4. 1997, č. 21363/93, §55; Balšán proti České republice, rozsudek ze dne 18. 7. 2006, č. 1993/02, §30].
V praxi se nezřídka vyskytnou případy, kdy provedení výslechu svědka, který vypovídal v přípravném řízení, znovu v řízení před soudem naráží na určité obtíže, které mohou být buď překonatelné (např. pobyt svědka není znám), nebo nepřekonatelné (např. svědek objektivně není schopen vypovídat). ESLP upozornil, že s ohledem na zvláštní význam respektování práv obhajoby v trestním řízení nelze odepřít obviněnému právo, které mu zaručuje čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP, s odkazem na skutečnost, že podle vnitrostátního práva žalovaného státu je přípustné pro rozhodnutí o oprávněnosti obvinění použít prohlášení učiněná před soudním projednáním případu osobami, které z podobných důvodů již nelze v řízení před soudem znovu vyslechnout [viz Fausciana proti Itálii, rozhodnutí ze dne 1. 4. 2004, č. 4541/02]. ESLP formuloval pro tyto případy následující princip [Rachdad proti Francii, rozsudek ze dne 13. 11. 2003, č. 71846/01, §23–24; Zentar proti Francii, rozsudek ze dne 13. 4. 2006, č. 17902/02, §26]: [...] Soud jasně stanovil, že práva obhajoby jsou omezena v míře neslučitelné s požadavky článku 6 EÚLP, jestliže je odsouzení založeno výlučně nebo v určující míře na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout ani v přípravném řízení, ani před soudem [...]. Článek 6 EÚLP tak dovoluje soudům založit odsouzení na výpovědi svědka, který vypovídá proti obviněnému a kterého obviněný nebo jeho obhájce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, pouze za splnění následujících podmínek: zaprvé, jestliže skutečnost, že svědek nebyl s obviněným konfrontován, je důsledkem nemožnosti svědka najít, musí být zjištěno, že příslušné orgány po něm aktivně pátraly, aby takovou konfrontaci umožnily; zadruhé, sporná výpověď nemůže v žádném případě představovat jediný důkaz, na němž spočívá odsouzení. Pokud měl obviněný možnost v přípravném řízení svědka vyslechnout, zásadně tedy platí, že tato skutečnost již činí bezpředmětným zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení vyvinuly opravdovou snahu o zajištění účasti svědka na jednání soudu či zda bylo odsouzení stěžovatele založeno výlučně na výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení. Výše uvedený princip je totiž zcela zřejmě formulován tak, že zkoumání těchto dvou dodatečných podmínek se uplatní pouze v těch případech, kdy obviněný ani jeho právní zástupce neměli možnost dotyčného svědka v žádné fázi řízení vyslechnout. Ostatně z judikatury nevyplývá žádné obecné právo znovu v řízení před soudem vyslechnout svědky, které již obhajoba měla možnost vyslechnout. Z hlediska dokumentace tohoto přístupu ESLP, a to dokonce jen z hlediska možnosti výslechu ze strany obhajoby, lze uvést následující případy. Ve věci Kopecký proti České republice byl stěžovatel odsouzen za trestné činy obchodování se ženami a ohrožování mravní výchovy mládeže především na základě výpovědi učiněné v průběhu přípravného řízení svědkyní, jejímuž výslechu nebyl přítomen ani on, ani jeho právní zástupkyně. ESLP připustil, že soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku odkázal kromě sporné výpovědi svědkyně také na další důkazy, ty však byly spíše podpůrné povahy a není zřejmé, jakým způsobem usvědčují stěžovatele ze skutku, z něhož byl obviněn. Je proto třeba mít za to, že jeho odsouzení bylo v rozhodující míře založeno na výpovědi svědkyně z přípravného řízení; její přítomnost u hlavního líčení se zajistit nepodařilo, a výpověď proto byla jen čtena. ESLP nicméně podotkl, že právní zástupkyně stěžovatele měla možnost se předmětného výslechu svědkyně zúčastnit. O jeho konání byla vyrozuměna dva dny předem, z účasti se ale omluvila kvůli kolizi s jinými svými povinnostmi. ESLP neuznal argument, že vzhledem k tomu, že se obviněný nacházel ve vazbě, nebylo možné jeho pobyt v ní prodlužovat tím, že by požádala o přesunutí výslechu na jiný termín. Nic také nenasvědčuje tomu, že se neúspěšně pokoušela zajistit za sebe substitučního právního zástupce nebo že mohla rozumně spoléhat na to, že svědkyni bude možné vyslechnout v hlavním líčení. Námitka porušení čl. 6 EÚLP tak byla vzhledem k okolnostem zamítnuta jako zjevně neopodstatněná [rozhodnutí ze dne 30. 3. 2010, č. 32456/04]. Ke stejnému závěru dospěl ESLP také ve věci Vebiu proti České republice, kde jedním z důležitých usvědčujících důkazů byla výpověď svědka R. T. z přípravného řízení, učiněná před švýcarskými policejními orgány bez přítomnosti obhajoby. Svědek se nejprve odmítl zúčastnit hlavního líčení z obavy o svou bezpečnost, po svém propuštění ze švýcarského vězení však sám nabídl své svědectví, tentokrát jednoznačně ve prospěch stěžovatele. Příslušný soud nejprve neshledal tuto skutečnost jako dostatečný důvod k obnově řízení, Ústavní soud ale jeho rozhodnutí zrušil a přikázal, aby v řízení o návrhu na obnovu řízení byl R. T. vyslechnut. Soud svědka vyslechl, návrh na obnovu řízení nicméně opět zamítl. Stěžovatel kromě jiného namítal, že soudy rozhodnutí o vině založily pouze na výpovědi R. T., kterého neměla obhajoba možnost vyslechnout. ESLP zejména zohlednil, že: české orgány nemohly účast R. T. na hlavním líčení zajistit; zamítnutí návrhů stěžovatele na výslech tohoto svědka byla řádně zdůvodněna; jeho výpověď byla sice významným, nikoli ale jediným usvědčujícím důkazem; obhájci stěžovatele byla dána dostatečná možnost zúčastnit se výslechu R. T. ve Švýcarsku (obhájce se o konání výslechu dozvěděl jen několik dní předem, nebylo však patrné, že by tato okolnost byla důvodem, proč se výslechu nezúčastnil); R. T. byl vyslechnut v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [rozhodnutí ze dne 26. 7. 2003, č. 46168/99, oddíl 1; srov. Solakov proti Makedinii, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, č. 47023/99, §60: výslech v USA].
Na základě této judikatury ESLP a s přihlédnutím k shora uvedeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že argumentace obviněného Y. K. v jeho dovolání není důvodná. Nalézací soud se pokusil zajistit přítomnost shora uvedených svědků v hlavním líčení za účelem jejich výslechu. Tito svědci se však k hlavnímu líčení nedostavili s tím, že pro své pracovní zatížení nebo jiné podstatné důvody nehodlají k procesnímu soudu přicestovat, nehledě na to, že by pro takovou cestu museli žádat o vízum. Pokud obviněný namítal nesprávný procesní postup nalézacího soudu, pokud ten v hlavním líčení přečetl výpovědi svědků Ing. V. A. a I. S. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., nelze přehlédnout, že oba svědci byli velmi podrobně vyslechnuti v přípravném řízení, a to za účasti obhájce obviněného (pozn. Nejvyššího soudu – k tomu srov. č. l. 327 a násl. a č. l. 339 a násl. spisu), který široce využil možnost klást svědkům otázky. Za této situace je tedy třeba uzavřít, že podle uvedené judikatury ESLP, pokud měl obviněný či jeho obhájce možnost v přípravném řízení svědka vyslechnout, zásadně platí, že tato skutečnost již činí bezpředmětným zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení vyvinuly opravdovou snahu o zajištění účasti svědka na jednání soudu či zda bylo odsouzení stěžovatele založeno výlučně na výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení. Výše uvedený princip je totiž formulován tak, že zkoumání těchto dvou dodatečných podmínek se uplatní pouze v těch případech, kdy obviněný ani jeho obhájce neměli možnost dotyčného svědka v žádné fázi řízení vyslechnout. Ostatně z judikatury ESLP nevyplývá žádné obecné právo znovu v řízení před soudem vyslechnout svědky, které již obhajoba měla možnost vyslechnout. K tomu Nejvyšší soud ještě zdůrazňuje, že nalézací soud provedl zákonným způsobem všechny podstatné a potřebné důkazy, které byly dostatečné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl pro jeho rozhodnutí nezbytný (§2 odst. 5 tr. ř.), přičemž část důkazů sám nově opatřil (srov. str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Provedené zákonně opatřené důkazy nalézací soud hodnotil ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v celém souhrnu. V odůvodnění napadeného rozsudku pečlivě rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si odporují. Při hodnocení obhajoby obviněného věnoval stejnou pozornost okolnostem svědčícím v jeho neprospěch jako v jeho prospěch a výstižně rozvedl, z jakých důvodů ji považuje za vyvrácenou. Skutková zjištění pak náležitě přezkoumal i odvolací soud (srov. str. 2 – 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry obou nižších soudů a dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 To 43/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 40 T 12/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který zamítl odvolání obviněného Y. K. jako nedůvodné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z výsledků provedeného dokazování je podle názoru Nejvyššího soudu zcela jednoznačně prokázáno, že předmětný vzájemný obchodněprávní vztah mezi společnostmi Belsteel Trade a BSWTC, formálně pokrytý smlouvou o zprostředkování obchodů s hutním materiálem ve prospěch společnosti Belsteel Trade a v neprospěch poškozené společnosti BSWTC a zakládající právní nárok zprostředkovatelské obchodní společnosti Belsteel Trade na provizi ve výši 2,5 % z celkového objemu realizovaných obchodů, nebyl ve skutečnosti naplněn žádnou podnikatelskou činností, ale ani žádnou činností zprostředkovatelského subjektu, a že vystavené faktury, jakož i další účetní doklady, potvrzující takové smluvní plnění, směřovaly jen k obohacení společnosti Belsteel Trade, resp. obviněného Y. K., a že tedy finanční částky, proplacené z účtu poškozené obchodní společnosti BSWTC nejenže nebyly vyváženy žádnou protihodnotou, ale podle opatřených skutkových zjištění, vtělených do výroku o dovolatelově vině, se takto snížená ziskovost poškozené obchodní společnosti v konečném důsledku odrazila i na jejím následném úpadkovém stavu, spojeném s prohlášením konkurzu na její majetek, což nepochybně naplňuje znak „na úkor“ ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Uvedený znak vyjadřující nevýhodnost předmětné smlouvy o zprostředkování, uzavřené obviněným Y. K. za obě smluvní strany z titulu jeho postavení jako statutárního orgánu, byl po stránce subjektivní naplněn při jeho vědomí, že dohodnutá zprostředkovatelská činnost nebude, a v podstatě za stávajícího stavu podnikatelské pasivity zprostředkovatelské společnosti Belsteel Trade ani nemůže být vyvíjena, a že v důsledku plateb za fiktivně fakturované plnění bude poškozená společnost BSWTC zbavena významné části svého majetku, sloužícího k jejímu fungujícímu podnikání. S přihlédnutím k tomu bylo jednoznačně neoprávněné inkaso finančních částek, dílem na bankovní účet zprostředkovatelské společnosti Belsteel Trade a dílem v hotovosti k rukám obviněného Y. K., vedeno jasným úmyslem obviněného opatřit si na úkor jmenovaného obchodního partnera finanční prospěch, kterého také docílil při naplnění kvalifikační okolnosti ve smyslu §128 odst. 3 tr. zák., spočívající ve značné škodě (nejméně 500.000,- Kč – srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Správnost právního posouzení skutku jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. dále nemůže nikterak ovlivnit ani námitka obviněného Y. K. ohledně trestního práva jakožto prostředku „ultima ratio“ při posuzování právních vztahů rovněž se soukromoprávním základem. Při obecně správných teoretických odkazech na judikatorní výklad problematiky krajního použití trestní represe (nález Ústavní soudu ČR pod sp. zn. I. ÚS 4/04, usnesení Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tdo 1038/2006) lze jen v souladu s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poznamenat, že existující spektrum právních možností nápravy vztahů soukromoprávní povahy tomu odpovídajícími právními prostředky sice umožňuje jejich využití, avšak současně nejenže nevylučuje aplikaci trestněprávních institutů, ale v souladu s procesními zásadami oficiality, legality a obžalovací striktně předepisuje jejich nápravu skrze prostředky trestního práva všude tam, kde v případech společensky škodlivých došlo ke splnění všech zákonných podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti za jednání, které k takovým následkům vedlo. Jinými slovy řečeno, za stavu, že posuzovaný způsob porušení vztahů soukromoprávní povahy je natolik intenzívní, že jejich původní soukromoprávní charakter překrývá taková kvalita jejich narušení, která vypovídá o naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, pak lze důvodně usuzovat na neúčinnost právních prostředků mimotrestní povahy a tím i na splněné podmínky pro nápravu narušených vztahů cestou použití trestní represe. Ostatně tato otázka je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vrcholných článků soudní soustavy České republiky vyjádřenou zejména v judikatuře Nejvyššího soudu při respektu k nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/2001, uveřejněnému pod č. 136 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004, uveřejněnému pod č. 42 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR atd. (nyní také srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., dále viz Šámal a kol. Trestní zákoník I., §1 – 139, Komentář, 2. vydání, Praha C. H. Beck 2012, s. 108 – 126). Uvedené podmínky pro použití institutů trestního práva byly splněny i v daném případě, neboť posuzovaným jednáním došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., neboť obviněný za skutkových okolností již shora uvedených v postavení statutárního orgánu a společníka dvou podniků se stejným předmětem činnosti uzavřel smlouvu na úkor jednoho z nich, přičemž jednal v úmyslu opatřit sobě prospěch a získal takovým činem značný prospěch.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Y. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.