ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.506.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 506/2014-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2014 o dovolání obviněného Ing. J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 36/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 16/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 36/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného Ing. J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 18 T 16/2009, byl obviněný Ing. J. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“). Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný Ing. J. S. odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech společnosti na 5 (pět) let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb po 25.000,- Kč, tedy v celkové výši 6.625.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce 2,5 (dva a půl) roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Strojírně Tábor, spol. s r. o., se sídlem Chýnovská č. 2420, Tábor, IČ 43833381, škodu ve výši 33.675.430,- Kč.
Vrchní soud v Praze, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného Ing. J. S., jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 36/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Ing. J. S. je vinen, že jako jednatel obchodní společnosti Strojírna Tábor, spol. s r. o., se sídlem Chýnovská 2420, Tábor, IČ 43833381 (dále jen „ST Tábor“), a jako osoba s dispozičním právem k firemnímu běžnému devizovému účtu vedenému u ČSOB, a. s., č. .........., vybral osobně v osmi případech během roku 2007 v pobočkách ČSOB, a. s., z tohoto účtu finanční hotovost v celkové výši 1.690.000 USD (po přepočtu platného měnového kurzu ČNB Praha 33.675.430 Kč), a to konkrétně:
1. dne 13. 4. 2007 v pobočce ČSOB, a. s., P. částku 60.000 USD (t.j. 1.239.960 Kč),
2. dne 18. 5. 2007 v pobočce ČSOB, a. s., P. částku 100.000 USD (t.j. 2.092.100 Kč),
3. dne 22. 6. 2007 v pobočce ČSOB, a. s., P. částku 100.000 USD (t.j. 2.130.000 Kč),
4. dne 20. 7. 2007 v pobočce ČSOB, a. s., P. částku 180.000 USD (t.j. 3.684.420 Kč),
5. dne 17. 8. 2007 v pobočce ČSOB, a. s., P. částku 350.000 USD (t.j. 7.197.050 Kč),
6. dne 17. 9. 2007 v pobočce ČSOB, a. s., T. částku 350.000 USD (t.j. 6.936.300 Kč),
7. dne 19. 10. 2007 v pobočce ČSOB, a. s., T. částku 350.000 USD (t.j. 6.672.400 Kč),
8. dne 5. 11. 2007 v pobočce ČSOB, a. s., Tá. částku 200.000 USD (t.j. 3.723.200 Kč),
a z těchto hotovostně vybraných finančních prostředků uhradil za dodávku zásobníků na hotové výrobky včetně ocelové konstrukce pro technologické zařízení výrobny krmných směsí realizovanou ve městě K. v Ruské federaci nezjištěnému subdodavateli přesně nezjištěnou částku, přičemž za účelem zastření skutečného stavu věci postupně během roku 2007 založil do účetnictví společnosti ST Tábor fiktivní listiny, a sice kupní smlouvu ze dne 5. 4. 2007 na uvedenou subdodávku uzavřenou s neexistující společností METAL PROGRES se sídlem v M., bez dalších bližších identifikačních údajů, údajně zastoupenou ředitelem K., a 8 nákladových listů v ruském jazyce s daty 17. 4. 2007, 22. 5. 2007, 27. 6. 2007, 25. 7. 2007, 21. 8. 2007, 23. 11. 2007 a 6. 12. 2007, kterými měl v úmyslu dokladovat, že vybrané finanční prostředky v celém rozsahu osobně vyplatil řediteli zmíněné fiktivní společnosti za uvedenou subdodávku, ačkoli věděl, že k těmto platbám nedošlo, a že na území Ruské federace taková společnost neexistuje, čímž znemožnil řádné vedení a uchování účetnictví společnosti ST Tábor, v důsledku čehož se nedůvodně navýšila daňová povinnost společnosti ST Tábor na dani z příjmů právnických osob za rok 2007 o 5.127.930 Kč, a současně vědomě porušil svou zákonnou povinnost pečovat o její majetek jako řádný hospodář a svým postupem způsobil na jejím majetku škodu ve shora uvedené výši 5.127.930 Kč, čímž spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 věta druhá, odst. 3 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. J. S. odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva (2) roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti (5) let, za současného uložení povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák., aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti (6) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozené obchodní společnosti ST Tábor, IČ 43833381, škodu ve výši 5.124.930 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost ST Tábor, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 36/2013, podal obviněný Ing. J. S. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Richarda Štaince dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítal, že u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 věta druhá tr. zák. u něj nelze současně aplikovat též kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle odst. 3, jelikož zde nejsou dány podmínky pro vznik škody tak, jak je pojal odvolací soud ve svém rozsudku. Současně je obviněný toho názoru, že mu nelze klást za vinu též spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť jeho jednáním nebyla způsobena, resp. nevznikla škoda. Jde-li o jednání obviněného, kterým naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 věta druhá tr. zák., poukazuje obviněný na skutečnost, že škoda, která měla být poškozené společnosti způsobena, je zhojitelná, resp. zcela podmíněná předpisy mimotrestní povahy a její existence se odvíjí od postupů, které se nalézají mimo intence trestního práva. Důvodem pro vyloučení subdodávky z daňového přiznání, pro kterou musela být následně navýšena daň z příjmů o 5.127.930 Kč, bylo jednání Ing. K. v roce 2008 s představiteli Finančního úřadu v Táboře. Finanční úřad v Táboře pro samotnou znalost faktu, že se vůči obviněnému, jakožto jednateli daňového subjektu, vede trestní řízení z podnětu druhého jednatele pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, sdělil Ing. K., aby daňové přiznání bylo do vydání pravomocného rozsudku zatím podáno tím způsobem, kterým jej Ing. K. následně vypracoval. K těmto skutečnostem Ing. K. svědecky vypovídal v rámci obou stupňů řízení. Jak Ing. K. dále uvedl ve vztahu ke škodě, její další existence i výše je aktuálně podmíněná od samostatné vůle statutárních orgánů společnosti ST Tábor. V dispozici statutárního orgánu společnosti ST Tábor je podat dodatečné daňové poznání, neboť částka 33.675.430 Kč nebyla podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu obviněným zpronevěřena. Ve smyslu §7 zákona č. 563/91 Sb., o účetnictví, je účelem účetnictví, aby podávalo věrný a poctivý obraz účetní jednotky včetně finanční situace. Tento požadavek byl splněn, neboť částka 33.675.430 Kč byla v účetnictví společnosti zaúčtována. Podle §141 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je daňový subjekt oprávněn podat dodatečné daňové přiznání na nižší daň, než je poslední známá daň ve lhůtě podle odst. 1 citovaného ustanovení. Podle §148 odst. 1 téhož zákona nelze daň stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta začne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového přiznání. Konečně podle §148 odst. 3 daňového řádu platí, že byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. Lhůta pro podání opravného daňového přiznání je stále zachována, neboť jak bylo před soudem z výslechu Ing. K. a listinných důkazů zjištěno, u poškozené společnosti tato daňová kontrola proběhla. Proto je v dispozici statutárního orgánu společnosti ST Tábor dodatečné daňové přiznání podat, čímž by současně došlo k zachování výkonu správy majetku společnosti s péčí řádného hospodáře ze strany jeho aktuálního jednatele. Ponížení částky výdajů o 33.675.430 Kč v daňovém přiznání za období od 1. 4. 2007 do 31. 3. 2008 a od 1. 4. 2008 do 31. 3. 2009 bylo v příčinné souvislosti s existencí trestního řízení vedeného vůči obviněnému pro trestný čin zpronevěry, nikoli v příčinné souvislosti se závěrem o jeho vině. Jelikož tato příčinná souvislost pominula a soudem bylo současně rozhodnuto o tom, že se obviněný zpronevěry částky 33.675.430 Kč nedopustil, je zde zákonný předpoklad pro postup spočívající v dodatečném daňovém řízení, v rámci kterého bude teprve rozhodnuto o uznání či neuznání (a v jaké výši) částky 33.675.430 Kč, jakožto nezbytně vynaložených nákladů na výstavbu závodu v Ruské federaci. Za tím účelem lze již v tuto chvíli odkázat na dva obšírné znalecké posudky, které byly k ceně dodávky v řízení provedeny, stejně jako množství důkazů svědčících o tom, že výstavbu měla provést společnost ST Tábor, o které i odvolací soud opřel své rozhodnutí. Obviněný konečně také s ohledem na uvedenou argumentaci poukázal na ustanovení §12 odst. 2 tr. zák., týkající se zásady subsidiarity trestní represe, a z ní vyplývající princip ultima ratio. V souvislosti s tím odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1098/10, a na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na něj navazující výroky o trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. J. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil s tím, že není žádného důvodu posuzovat škodlivé následky jednání obviněného toliko při užití §206 tr. ř. a při aplikaci jiných skutkových podstat je vylučovat. Je zřejmé, že různé skutkové podstaty, definované ve zvláštní části trestního zákoníku, mají různé konstrukce, a tedy mohou různá jednání hodnotit z různých úhlů. Je však zásadně možné, aby poté, co nebylo zjištěno spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku za vzniku škody ve výši 33.675.430 Kč obviněným (jenž si tuto částku neponechal pro svoji potřebu), bylo v témže útoku zjištěno spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., resp. zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 tr. zák., za způsobení škody ve výši 5.127.930 Kč. Dále je třeba uvést, že závěr o způsobení škody není vyloučen, ani pokud je škoda zhojitelná (což v případě škod na majetku není nijak výjimečné). Rovněž nelze přehlédnout, že bez ohledu na aktuální či budoucí závěry daňového řízení (byť je zcela namístě k závěrům aktuálním v rámci hodnocení důkazů přihlížet) jsou orgány činné v trestním řízení povinny si předběžné otázky, pokud jde o posouzení viny obviněného, posuzovat samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.). Pokud jde potom o konkrétní aspekty posuzovaného skutkového děje, bylo Vrchním soudem v Praze výslovně konstatováno (a je třeba mu zde přisvědčit), že k navýšení daně z příjmů právnických osob společnosti ST Tábor, došlo v důsledku neschopnosti této společnosti prokázat vydání výše zmíněné částky 33.675.430 Kč v rámci svých podnikatelských aktivit, neboť v důsledku jednání obviněného bylo vyplacení této sumy dokladováno fiktivními dokumenty neexistujícímu subjektu. Tento stav přitom nadále přetrvává, neboť byť byl postup obviněného v daném případě po provedení dokazování upřesněn, nemožnost doložit užití zmíněných peněz jako výdaje prokazatelně vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení příjmů společnosti je stále shodná. Konstatování existence škody v citované výši tak nelze ničeho vytknout, přičemž v návaznosti na to je třeba se ztotožnit i s vysloveným právním posouzením v podobě užití kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 tr. zák. Pokud měl obviněný následně za to, že ve věci měla být zohledněna zásada subsidiarity podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (zde je možné krátce doplnit, že Vrchní soud v Praze postupoval podle trestního zákona, nicméně tato zásada, resp. princip ultima ratio, byť nikoli podle zmíněného ustanovení, byly aplikovatelné i podle trestního zákona), státní zástupce dodal, že ve smyslu úvah, publikovaných ve vztahu k trestnímu zákoníku a obviněným zmiňovanému stanovisku pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Pokud jde o trestní zákon, státní zástupce dodal, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, resp. stupně ještě vyššího (§3 odst. 2, §88 odst. 1 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty, resp. okolností podmiňujících zvýšení trestní sazby, zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, resp. potřebným způsobem zvýšen. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, resp. kvalifikované skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této (kvalifikované) skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 a 34/1976 Sb. rozh. tr.). Obviněný se, jak již bylo zmíněno, dopustil trestných činů v jejich kvalifikovaných skutkových podstatách, tedy nikoli trestných činů méně závažných, a to způsobem standardním, nevyžadujícím žádné odchýlení od jinak v obdobných případech vyslovovaných právních kvalifikací. Konstatování absence nedostatečné nebezpečnosti tudíž nepřipadá v úvahu. Jestliže k tomu obviněný dodal, že ochrana ohroženého právního statku mohla být provedena prostřednictvím daňového řádu (a nemusela tak být užita trestně právní represe), státní zástupce k tomu podotknul, že objekt trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 tr. zák. je výrazně širší a (pouhý) postup podle daňového řádu, popř. i jiných netrestních institutů, by jako reakce na jednání obviněného nepostačoval.
V konečném důsledku tak státní zástupce dovodil, že Vrchní soud v Praze se nedopustil žádného pochybení, jež bylo tvrzeno v dovolání obviněného, když jím vyslovené právní posouzení je správné a bez vad. Opravný prostředek obviněného proto navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným Ing. J. S. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Předně je třeba konstatovat, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 36/2013, byl obviněný Ing. J. S. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 věta druhá, odst. 3 tr. zák. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustil pachatel, který jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, způsobil-li tím škodu velkého rozsahu. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 tr. zák. spáchal ten, kdo v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, a ohrozil tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, způsobil-li takovým činem značnou škodu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozuměla škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
Obviněný Ing. J. S. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Ing. J. S., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 věta druhá, odst. 3 tr. zák., zejména pokud jde o určení výše škody způsobené jednáním obviněného Ing. J. S.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na základě provedených důkazů zkonstatoval, že obviněný Ing. J. S. byl jednatelem společnosti ST Tábor, a to společně s Ing. R. B. Obviněný byl také osobou s dispozičním právem k firemnímu běžnému devizovému účtu vedenému u ČSOB, a. s., č. účtu ....... . Není pochyb o tom, že obviněný jako jednatel společnosti s majetkem této společnosti, tedy s cizím majetkem, nemohl provádět jakoukoli dispozici v podobě volného nakládání pro svoji osobní potřebu. Obviněný využil svého dispozičního oprávnění s příslušným devizovým účtem společnosti a postupně z něho vybral finanční hotovost v celkové výši 1.690.000 USD, představující částku v českých korunách 33 675 430 Kč. Získání této finanční částky obviněným v podobě postupných výběrů bylo z jeho strany zcela legální a oprávněné vzhledem k dispozičnímu právu k účtu. Obviněný však tyto finanční prostředky, s nimiž byl oprávněn nakládat pouze v souladu se zájmy společnosti, což byl jediný účel, pro který takovéto prostředky mu mohly být svěřeny, nepostupoval v souladu s pravidly, které mu ukládá obchodní zákoník, a nedostál své povinnosti vykonávat činnost jednatele s péčí řádného hospodáře a v rozporu se zájmy společnosti si tyto finanční prostředky ponechal pro vlastní potřebu, když bylo vyvráceno jeho tvrzení o jejich předání třetí osobě za dodání díla na stavbu závodu v K. V zájmu zastření účelu použití těchto svěřených prostředků obchodní společností ST Tábor tak vyhotovil na počítači fiktivní smlouvu o neexistujícím kontraktu s neexistující firmou METAL PROGRES se sídlem v Moskvě o dodávkách ocelové konstrukce pro technologické zařízení výrobny krmných směsí ve městě K. v Ruské federaci ze dne 5. 4. 2007 a dále nezjištěným způsobem vyhotovil nebo opatřil celkem osm fiktivních listin v ruském jazyce, které měly dokladovat, že finanční prostředky osobně vyplatil řediteli již zmíněné fiktivní společnosti za dodávku předmětného díla. Tyto listiny pak založil do účetnictví společnosti ST Tábor. Částka, na kterou tyto listiny byly vystaveny, představovala celkem hodnotu 1 690 000 USD, což po přepočtu platného měnového kurzu představuje částku 33.675.430 Kč. Založení těchto fiktivních dokladů do účetnictví firmy obviněným pak pouze sledovalo zastření skutečného důvodu použití prostředků firmy, kterými obviněný byl oprávněn disponovat. V žádném případě nesměřovalo vyvolání nebo využití omylu či zamlčení podstatných skutečností k získání finančních prostředků z účtu společnosti. Obviněný si tak zjevně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, takový čin spáchal jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Jeho jednání tak podle nalézacího soudu vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. (srov. str. 42 – 43 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se nejprve vyjádřil k části skutkových zjištění krajského soudu, konkrétně k těm, že společnost ST Tábor nebyla dodavatelem inkriminované subdodávky a tudíž je zřejmé, že obviněný si celou vybranou finanční hotovost 33.675.430 Kč ponechal pro sebe. Vrchní soud v Praze shodně jako ve svém prvním rozhodnutí i nyní měl za to, že tato skutková tvrzení krajského soudu nemají dostatečně přesvědčivou oporu v provedeném dokazování. Naopak řada důkazů svědčí pro závěr opačný, tedy že ST Tábor zabezpečila, byť ne vlastními silami, dodání celé stavby včetně inkriminovaných zásobníků na hotové výrobky i s ocelovou konstrukcí, které byly předány společnosti Provimi Pet Food současně s celým hotovým dílem, bez něhož by závod jako takový nebyl plně funkční. Konkrétně se jedná o svědky Ing. P. J., M. T., M. S., P. F. a M. D. Ti shodně potvrdili verzi obviněného, že zásobníky na hotové výrobky včetně ocelové konstrukce dodávala ruská strana (bez znalosti konkrétního subdodavatele). V souladu s těmito výpověďmi je též znalecký posudek AZET KONZULT, z jehož odpovědi na otázku č. 1 (viz str. 125 posudku), vyplývá, že bez dodání této části díla by nemohlo dojít ke zkušebnímu provozu a tedy ani k převzetí dodávky odběratelem. S uvedenými zjištěními pak koresponduje i důkaz, který krajský soud neměl k dispozici, tj. čestné prohlášení M. P. V kontextu tohoto skutkového zjištění se jeví jako logické tvrzení obviněného, že za tuto subdodávku musela ST Tábor zaplatit. Cena, kterou obviněný subdodavateli zaplatil, zůstala však neobjasněna, stejně jako nebyl doposud nijak ztotožněn subdodavatel sám. Výpovědi obviněného ohledně zaplacené ceny za „černou“ subdodávku nelze bez výhrad uvěřit, přestože se shoduje se závěry znaleckého posudku Ing. Trávníčka (potažmo i ústavu AZET KONZULT). Z logiky věci totiž vyplývá, že ve skutečnosti musela být „černá“ subdodávka znatelně levnější, nežli legální dodávka, tj. pro obviněného výhodnější. V kontextu výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že nelze dostatečně spolehlivě prokázat, že obviněný nepoužil finanční prostředky ST Tábor vybrané v hotovosti způsobem, který uvádí, tedy na úhradu předmětné subdodávky tzv. černému subdodavateli, se kterým neuzavřel řádnou smlouvu a od něhož neobdržel řádný doklad potvrzující zaplacení. Za tohoto skutkového stavu věci je sice evidentní, že obviněný nepostupoval obezřetně ve vztahu k majetku ST Tábor, který měl spravovat jako řádný hospodář, ovšem s potřebnou mírou jistoty nelze dovodit, že by si část tohoto majetku přisvojil. Základním znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry přitom je přisvojení si svěřené věci (srov. str. 6 – 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Při právní kvalifikaci skutku, když nebylo s potřebnou mírou jistoty prokázáno, že si obviněný ponechal vybranou finanční hotovost ST Tábor pro svou potřebu, je nutné vycházet z toho, že jednání obviněného spočívající v doznaném předání finanční hotovosti bez předchozí řádně uzavřené a vymahatelné smlouvy o subdodávce části díla a bez obdržení patřičného dokladu prokazujícího předání peněz a účel předání a ve zfalšování účetních dokladů souvisejících s inkriminovanou subdodávkou a jejich zařazení do účetnictví ST Tábor vykazuje znaky sbíhajících se trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, alinea 2, 3 tr. zák. Na možnost tohoto právního posouzení byl obviněný upozorněn již ve veřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2013, čímž mu byl dán prostor pro adekvátní obhajobu (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Naplnění znaků shora uvedených trestných činů vyplývá z důkazně patřičně prokázaných skutečností, že obžalovaný porušil jako jednatel ST Tábor obchodním zákoníkem uloženou mu povinnost zajistit řádné vedení účetnictví a celkově vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (viz §135 odst. 1, odst. 2 obch. zák., §194 odst. 5 obch. zák.), a to tím, že v rozporu s tím zcela vědomě bez řádně uzavřené smlouvy a na ni navazujících účetních dokladů vyplatil neexistujícímu subjektu finanční hotovost neprokazatelného objemu z majetku ST Tábor, který byl vůči němu majetkem cizím (obdobně viz č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.) a k zastření tohoto kroku zfalšoval účetní doklady a zařadil je do účetnictví ST Tábor, přestože věděl, že to bude mít dopad na řádné a včasné vyměření daně, resp. na majetková práva ST Tábor v širším smyslu, neboť ta nemohla na základě falešných účetních dokladů nárokovat daňový odpočet ani reklamovat vady na díle dodaném „černým“ subdodavatelem. Jak vyplývá z výpovědi svědka Ing. B. K. a listinných důkazů – příslušných daňových dokladů, jimiž byl proveden důkaz v rámci veřejného zasedání, společnost ST Tábor byla v důsledku popsaného jednání obviněného nucena požádat příslušný finanční úřad o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání a nakonec musela být předmětná subdodávka vyloučena z daňového přiznání a byl zaplacen ekvivalent daně ve výši 5.127.930 Kč, což dokládá výpis z účtu ST Tábor. Od tohoto zjištění se též odvíjí prokázaná výše škody způsobená společnosti ST Tábor, tedy oněch zaplacených 5.127.930 Kč, která spadá do kategorie škody velkého rozsahu (viz §89 odst. 11 tr. zák.). V této souvislosti je třeba zcela odmítnout námitku obviněného, kterou učinil v rámci veřejného zasedání v souvislosti s výslechem svědka Ing. B. K., totiž možnost zhojit vzniklou škodu dodatečným daňovým přiznáním. S ohledem na to, že inkriminovaná subdodávka je doložena pouze falešnými daňovými doklady, je tento postup vyloučený (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku zejména namítal, že u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 věta druhá tr. zák. u něj nelze současně aplikovat též kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle odst. 3, jelikož zde nejsou dány podmínky pro vznik škody tak, jak je pojal odvolací soud ve svém rozsudku. Současně je obviněný toho názoru, že mu nelze klást za vinu též spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť jeho jednáním nebyla způsobena, resp. nevznikla škoda. Jde-li o jednání obviněného, kterým naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 věta (přesněji „alinea“) druhá tr. zák., poukazuje obviněný na skutečnost, že škoda, která měla být poškozené společnosti způsobena, je zhojitelná, resp. zcela podmíněná předpisy mimotrestní povahy a její existence se odvíjí od postupů, které se nalézají mimo intence trestního práva. V dispozici statutárního orgánu společnosti ST Tábor je podat dodatečné daňové přiznání, neboť částka 33.675.430 Kč nebyla podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu obviněným zpronevěřena. Ve smyslu §7 zákona č. 563/91 Sb., o účetnictví, je účelem účetnictví, aby podávalo věrný a poctivý obraz účetní jednotky včetně finanční situace. Tento požadavek byl splněn, neboť částka 33.675.430 Kč byla v účetnictví společnosti zaúčtována.
Nejvyšší soud k této námitce především uvádí, že pokud dovolatel namítal, že částka 33.675.430 Kč byla v účetnictví společnosti zaúčtována, a proto účetnictví společnosti ST Tábor podávalo věrný a poctivý obraz účetní jednotky včetně finanční situace, Nejvyšší soud nemůže tomuto jeho názoru přisvědčit. Podle ustanovení §7 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Podle odstavce 2 téhož ustanovení zobrazení je věrné, jestliže obsah položek účetní závěrky odpovídá skutečnému stavu, který je přitom zobrazen v souladu s účetními metodami. Zobrazení je poctivé, když jsou při něm použity účetní metody způsobem, který vede k dosažení věrnosti. Z toho vyplývá, že se nelze omezit jen na celkovou částku nákladů, která byla zanesena do účetnictví, ale je třeba zkoumat i způsob jejího vyúčtování a účetní záznamy a doklady, které ji konkrétně vyúčtovávají. Odvolací soud však právě v tomto směru dospěl ve svém rozhodnutí ke zjištění, se kterým Nejvyšší soud souhlasí, že listinné důkazy vztahující se k úhradě za subdodávky obviněný Ing. S. prokazatelně zfalšoval (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což nakonec ve své výpovědi před odvolacím soudem i sám uvedl (č. l. 2439 – 2443 spisu). Jestliže obviněný Ing. J. S. zfalšoval účetní doklady a zařadil je do účetnictví společnosti ST Tábor, potom účetnictví uvedené společnosti nemohlo podávat věrný a poctivý obraz, jak vyžaduje zákon o účetnictví. V tomto směru nelze podle názoru Nejvyššího soudu přehlédnout ani navazující závěr odvolacího soudu vyjádřený ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 36/2013, že ze shora uvedených hotovostně vybraných finančních prostředků v celkové výši 1.690.000 USD (po přepočtu platného měnového kurzu ČNB Praha 33.675.430 Kč) uhradil za dodávku zásobníků na hotové výrobky včetně ocelové konstrukce pro technologické zařízení výrobny krmných směsí realizovanou ve městě K. v Ruské federaci nezjištěnému subdodavateli přesně nezjištěnou částku, přičemž za účelem zastření skutečného stavu věci postupně během roku 2007 založil do účetnictví společnosti ST Tábor fiktivní listiny, a sice kupní smlouvu ze dne 5. 4. 2007 na uvedenou subdodávku uzavřenou s neexistující společností METAL PROGRES se sídlem v Moskvě, bez dalších bližších identifikačních údajů, údajně zastoupenou ředitelem K., a 8 nákladových listů v ruském jazyce s daty 17. 4. 2007, 22. 5. 2007, 27. 6. 2007, 25. 7. 2007, 21. 8. 2007, 23. 11. 2007 a 6. 12. 2007, kterými měl v úmyslu dokladovat, že vybrané finanční prostředky v celém rozsahu osobně vyplatil řediteli zmíněné fiktivní společnosti za uvedenou subdodávku, ačkoli věděl, že k těmto platbám nedošlo, a že na území Ruské federace taková společnost neexistuje, čímž znemožnil řádné vedení a uchování účetnictví společnosti ST Tábor. Tyto okolnosti měly podle Nejvyššího soudu potom zásadní vliv na řádné a včasné vyměření daně daňového subjektu ST Tábor.
Nejvyšší soud k tomu dále uvádí, že obviněný Ing. J. S. ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 2. 5. 2011 vypověděl, že fabrika v K. se skládala ze tří velkých celků. Byly to hranaté zásobníky na suroviny, pak technologie (šneky, redlery, šrotovníky) a expedice (kulaté zásobníky na hotové výrobky, baliče). Společnost ST Tábor prováděla výstavbu hranatých zásobníků, dělala komplet technologii mimo dovozových zařízení z Ameriky a Holandska, a ruská strana pro ně dělala kulaté výdejové zásobníky včetně pomocných ocelových konstrukcí pod jejich technologii. Postavila se tam konstrukce, která měla různé podlahy, na podlahy se dávala technologie a pak se to propojovalo. Ocelová konstrukce měla být subdodávka od firmy METAL PROGRES (srov. č. l. 2343 p. v. spisu). Podle smluv měla kovové konstrukce a zásobníky na hotové výrobky provést ST Tábor (srov. č. l. 2344 spisu). Při prvním jednání s panem K. se dohadovali o ceně pouze za zásobníky na hotové výrobky kolem 13 milionů. Zaskočilo je, když ruská strana požádala, aby jim vyrobili zásobníky na suroviny (srov. č. l. 2344 p. v. spisu), ačkoliv v předchozí části výpovědi uváděl, že prováděla výstavbu hranatých zásobníků, tj. zásobníků na suroviny, byť dodal, že předpokládal, že si to zajistí kapacitně v Rusku (č. l. 2343 p. v. a 2344 p. v. spisu). Obviněný věděl, že pan K. částku navýšil na 33 milionů, protože 13 milionů bylo jenom za zásobníky a za další ocelové konstrukce si říkali, kde by se asi mohla celková částka pohybovat. Celou částku 33 milionů měl v zakázce rozdělenou na navýšení ceny jednotlivých zařízení, měl tam přendané položky přímo za výrobu ocelových konstrukcí, byla tam inženýrská činnost, pomocné ocelové konstrukce a jednou z částí, se kterou počítal, byla i doprava. V projektové dokumentaci je přesně specifikováno, co firma METAL PROGRES pro ně udělala. Ve smlouvě bylo uvedeno, že to bude podle dokumentace (srov. č. l. 2345 p. v. spisu). U veřejného zasedání konaného dne 16. 5. 2012 obviněný Ing. S. uvedl, že v říjnu pan B. oznámil, že má firmu, která by byla pro ně schopná ocelové konstrukce v Rusku postavit v cenové výši cca 13 milionů Kč, ale to bylo jen na zásobníky na hotové výrobky, včetně ocelových konstrukcí. Následně mu pan K. navrhnul, že by byl schopen se svojí firmou METAL PROGRES vytvořit veškeré ocelové konstrukce a stanovil cenu ve výši 37 milionů Kč. V této ceně byly započítány zásobníky na hotové výrobky včetně konstrukcí pod ně, byly tam započítány veškeré ocelové konstrukce pod technologie, které potřebovali pro to, aby je mohli osadit. Nakonec se dohodli na ceně zhruba 33 milionů (srov. č. l. 2440 spisu). Co se tyče ocelových konstrukcí pod technologie, jedná se o mobilní výtahy, jsou to dopravní cesty, které se musí na něco položit, neleží na zemi a jsou v různých výškových úrovních. Na to, aby je mohl namontovat, musí pod ně udělat plošiny, podstavce atd. Tím jsou míněny právě ty ocelové konstrukce pod technologii. To všechno bylo součástí zakázky za 33 milionů Kč (srov. č. l. 2442 spisu). U hlavního líčení konaného dne 9. 10. 2012 opětovně uvedl, že pokud jde o objednávku METAL PROGRES, byla to subdodávka ocelové konstrukce a zásobníky na hotové výrobky. Pokud se měl vyjádřit, z jaké smlouvy to vyplývalo, pak uvedl, že to přesně specifikováno ve smlouvách nebylo. Při jednání v Čechách mu pan B. sdělil, že výrobu ocelových konstrukcí podle projektové dokumentace a výrobu zásobníků na hotové výrobky si zajistí on sám, ale že by chtěl, aby to bylo dělaný přes ST Tábor (srov. č. l. 2486 p. v. spisu). Ing. R. B. u hlavního líčení konaného dne 2. 5. 2011 vypověděl, že zásobníky na hotové výrobky si vyráběla ruská strana, ale ve smlouvě to nebylo. Ruská strana si sama nádrže vyrobila a dodala, ale ve smlouvě to není. Ze čtyř smluv nevyplývá, že by ST Tábor měla vyrobit pro ruskou stranu zásobníky na hotové výrobky. Ocelové konstrukce byly součástí surovinových zásobníků, tedy součástí štolfa systému (srov. č. l. 2348 p. v. spisu). Svědek byl udiven, že zásobníky na hotové výrobky jsou součástí projektu, ale je to oddělené. Je to projekt ruské strany a na to navazují jejich zásobníky. Byl to projekt ruské strany a ST Tábor jim k tomu přidávala štolfa systémy, které vyráběli a dodávali. Zásobníky na hotové výrobky byla část ruské strany. Neví, kdo měl dělat konstrukce pod zásobníky na hotové výrobky. Pod jejich zásobníky si dodávali ocelové konstrukce sami (srov. č. l. 2349 spisu). Nejvyšší soud má za to, že porovnáním výpovědí obviněného Ing. J. S. a Ing. R. B. vzniká otázka, co mělo být předmětem ruské subdodávky. Obviněný Ing. S. současně uváděl, že Rusové zajišťovali výdejové zásobníky včetně ocelových konstrukcí, že to byla ST Tábor, která měla provést zásobníky na suroviny (hranaté), že Rusové po nich chtěli tyto zásobníky na suroviny (není zřejmé, proč je to mělo podle jeho výpovědi zaskočit, když podle jeho výpovědi to společnost ST Tábor měla dodávat – srov. č. l. 2344 p. v. a č. l. 2343 p. v. spisu) a že METAL PROGRES měla subdodávkou zajistit ocelové konstrukce a zásobníky na hotové výrobky. Svědek Ing. R. B. hovořil o zásobnících na hotové výrobky (kulaté výdajové), které měla vyrobit ruská strana, avšak kromě toho také uvedl, že pro projekt ruské strany dodávala ST Tábor štolfa systémy. Na čem se však oba shodují, je, že otázka výroby a dodávky zásobníků na hotové výrobky není předmětem žádné z uzavřených smluv.
Obviněným Ing. J. S. uváděným cenám v jeho výpovědích v zásadě odpovídá znalecký posudek č. 1356-44/12, zhotovený Ing. Jiřím Trávníčkem, znalcem z oboru ekonomika (specializace oceňování podniků) a strojírenství, odvětví ceny a odhady, odvětví strojírenství všeobecné (specializace veškerá zemědělská technika, motorová vozidla, výrobní stroje, zařízení a systémy, technický stav a opravárenství), v němž se uvádí, že předpokládaná obvyklá cena díla ocelové konstrukce na akci K. Rusko popsaného v souborech SO – 01 a SO – 02 v projektové dokumentaci a předloženém znaleckém posudku znaleckého ústavu AZET Konzult č. 120110171, vyrobeného na území ČR a realizovaného v SR (? – správně zřejmě v Rusku), činila v podmínkách trhu roku 2007 podle metody A 32.726.000 Kč, podle metody B 37 250 000 Kč (srov. str. 13 znaleckého posudku). Nesoulad s výpovědí obviněného však vzniká při jejím porovnání s fiktivní smlouvou č. 5 uzavřenou mezi ST Tábor jako kupujícím a METAL PROGRES jako prodávajícím dne 5. 4. 2007, kde předmětem smlouvy je pouze ocelová konstrukce pod technologii pro výrobu, skladování krmných směsí pro psy a kočky, podle projektové dokumentace zpracované firmou PROKOS Pardubice. Cena smlouvy (33.800.500 Kč a dopsaných 37.720.000) neobsahuje dodávku zásobníků na suroviny a jejich konstrukci (srov. č. l. 12 spisu). Oproti tomu ve smlouvě č. 4 uzavřené dne 25. 10. 2006 mezi ST Tábor jako prodávajícím a Provimi Petfood jako kupujícím jsou předmětem smlouvy zásobníky pro suroviny včetně ocelové konstrukce pro příjem a skladování krmných směsí pro psy a kočky podle projektové dokumentace zpracované firmou PROKOS Pardubice pro Provimi Petfood Ltd., podle Příloh # 1 a # 2 které jsou nedílnou součástí této smlouvy. Dodávka zásobníků na suroviny neobsahuje dodávku opláštění zásobníků, střechy, příjmového koše a roštu. Celková hodnota této smlouvy je 12.859.040 Kč (srov. č. l. 410 spisu). Kromě toho z čestného prohlášení M. P. ze dne 12. 4. 2013 se podává, že podle vypracované projektové dokumentace objem peněžních prostředků připadající na úplnou výstavbu veškerého vnitřního technologického vybavení závodu podle projektové dokumentace zpracované firmou PROKOS Pardubice a podle uzavřených jednotlivých smluv na technologii, zásobníky na suroviny; hotovou produkci, souvisejících ocelových konstrukcí, konstrukcí pod technologii, elektroinstalaci a ASŘ s výhradou kotelny, příjmového koše, vnějšího opláštění budovy a konstrukce výrobní haly samotné, stavebních prací, dodávek technologie z USA – Wenger a Holandska Dinnissen; Van Aarsen) byly podle jeho vědomí beze zbytku vyplaceny smluvnímu partnerovi společnosti ST Tábor, přičemž celé dílo podle projektové dokumentace bylo smluvním partnerem dodáno. M. P. se rovněž vyjádřil, že uvedené skutečnosti je připraven potvrdit před soudem (srov. č. l. 2553 spisu). Ačkoliv ani toto čestné prohlášení přesně neobjasňuje, jakých konstrukcí, výrobků, prací a příp. technologií se měla týkat ruská subdodávka [zejména jde o zásobníky na hotové výrobky (kulaté, výdejové), které měla podle shora citovaných výpovědí Ing. J. S. i ing. R. B., vyrábět ruská strana, i když to nebylo ve smlouvách zahrnuto] odvolací soud přesto tohoto svědka M. P. nevyslechl, přičemž jak sám uváděl v čestném prohlášení, byl ochoten podat vysvětlení i před soudem. Z uvedeného plyne, že v tomto trestním řízení nebylo postaveno na jisto, co konkrétně mělo být předmětem subdodávky poskytnuté ruskou stranou, přičemž skutková věta výroku rozsudku odvolacího soudu hovoří o dodávce zásobníků na hotové výrobky včetně ocelové konstrukce pro technologické zařízení výrobny krmných směsí. Situaci dostatečně neobjasňuje ani čestné prohlášení M. P., v němž se konkrétně uvádí: „…zásobníky na suroviny; hotovou produkci, souvisejících ocelových konstrukcí, konstrukcí pod technologii…“, přičemž není s ohledem na to, co bylo uvedeno, a ani díky jím použitému středníku zřejmé, zda tím měl na mysli, že se jedná o zásobníky na suroviny již hotové produkce nebo o zásobníky na suroviny a současně o zásobníky na hotovou produkci, a to včetně všech potřebných ocelových konstrukcí, když v tomto směru je jeho vyjádření zřejmě odlišné od svědeckých výpovědí Ing. J. S. i ing. R. B., kteří rozlišují z hlediska smluvních dodávek zásobníky na suroviny (hranaté) a zásobníky na hotové výrobky (kulaté výdajové), které měla vyrobit ruská strana, a společnost ST Tábor k nim měla dodávat podle výpovědi ing. R. B. jen štolfa systémy. Z těchto důvodů se jeví nezbytné, vyslechnou svědka M. P., aby vysvětlil, které konkrétní konstrukce, výrobky a s nimi související práce a příp. i technologie měl ve svém čestném prohlášení konkrétně na mysli.
Ing. B. K. v rámci hlavního líčení konaného dne 4. 5. 2011 uvedl, že částka 33 milionů Kč byla v průběhu roku klasicky zaúčtována jako subdodávky pod číslo konkrétní zakázky. Z důvodu, že k 30. 9., kdy měli povinnost podat přiznání, nebyl ještě znám žádný ani předběžný postoj vyšetřovatelů, tak finanční úřad požádali o prodloužení lhůty k podání přiznání o dva měsíce. Jelikož se během dvou měsíců nic neudálo, tak se s obviněným Ing. S. domluvili, že objem této subdodávky v daňovém přiznání vyloučí jako nedaňový. Z tohoto důvodu ST Tábor zaplatila o ekvivalent daně, tedy o 5 milionů Kč vyšší daň s tím, že po uzavření kauzy podají dodatečné daňové přiznání, aby se subdodávka opět dostala do nákladů společnosti. V současně době je u ST Tábor částka 33 milionů Kč zaúčtována jako subdodávka, ale v rámci daňového přiznání to bylo vyloučeno jako nedaňový náklad (srov. č. l. 2354 spisu). U veřejného zasedání konaného dne 5. 6. 2013 k dotazu pověřené členky senátu, pokud jde o tu inkriminovanou subdodávku ve výši zhruba 33 milionů Kč, o jakou částku by se snížil daňový základ v tom příslušném daňovém období, jestliže by ta subdodávka byla zahrnuta do účetnictví na základě pravých účetních dokladů, uvedl, že se jedná o částku 33 milionů x 19%, což je řádově 6 milionů. K dalšímu dotazu, že v minulé výpovědi uváděl, že byl zaplacen ekvivalent daně ve výši cca 5 milionů Kč, byla by ta částka jiná, nebo jaká by byla v případě, že by tam byly zahrnuty daňové doklady, které by byly řádné, uvedl, že částka by byla přesně těch 33.513.000 Kč x 19%. Následně jmenovaný svědek vypovídal, že při zpracování daňového přiznání za období od 1. 4. 2007 do 31. 3. 2008, v této době již bylo šetření policie k této částce, požádali Finanční úřad v Táboře o prodloužení lhůty pro zpracování tohoto přiznání, a to ze dvou důvodů. Jednak aby vyhověli zákonu o účetnictví, který říká, že závěrka má podávat věcný a pravdivý obraz, tuto žádost o prodloužení zpracovával svědek a této žádosti bylo finančním úřadem vyhověno, lhůta byla stanovena na 1. 12. 2008. Důvodem bylo zajistit správnost a průkaznost účetnictví, v té době věřili, že do této lhůty bude i šetření policie uzavřeno, a protože nebylo, a jelikož i na finančním úřadu byl upozorněn na tuto částku, neboť Ing. B. navštívil ředitelku Finančního úřadu v Táboře a o všem jí informoval a svědek byl následně na finančním úřadu upozorněn, že tuto částku, dokud nebude rozhodnuto, finanční úřad, pokud ji nevyloučí ST Tábor, ji vyloučí sám. Následně na to začala kontrola, která se zabývala jinými věcmi, a částku 33 milionů v závěru kontroly nijak finanční úřad nezmiňuje, ale ve výzvě k této kontrole se uvádí, že tuto částku zkontrolovali, vypsali a v podstatě podle toho, co zde píšou „vzhledem k tomu, že na území Ruské federace taková společnost neexistuje, tyto částky byly vyloučeny“ (srov. č. l. 2618 spisu). Svědek rovněž zkonstatoval, že daňová kontrola byla zahájena v červnu 2010 podle zákona o správě daní a poplatků, dále citoval výzvu z 30. 11. 2010 též podle zákona o správě daní a poplatků, následně byla kontrola uzavřena 1. 7., pravděpodobně podle daňového řádu a daňový řád říká, že byla-li před uplynutím lhůty o stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení znovu ode dne, kdy byl tento krok učiněn (srov. č. l. 2619 spisu).
Podle přípisu Ing. R. B. za ST Tábor daň za rok 2007 činila 6.680.730 Kč, na zálohách bylo zaplaceno 1.552.800 Kč a nedoplatek činil 5.127.930 Kč. Účetní doklady ke stavbě závodu v K. ve výši cca 33 mil. Kč nepřiložil, neboť zakázka má několik set položek s fakturační hodnotou 62.673.108 Kč a vybrat z nich tolik, aby činily požadovaných 33 mil. Kč je neseriózní. Ing. K. nabídl možnost, aby si z předložených položek vytvořil seznam, který potřebuje. Seznam může vytvořit i jiný daňový poradce. Současně vyslovil názor, že působí absurdně požadavek, aby Ing. K., který po návratu z dovolené z hor zpracoval s Ing. S. návrh, jak do r. 2011 splatit zpronevěřené prostředky, posuzoval, jestli zpronevěra nastala (srov. č. l. 2572 spisu). Podle přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti ST Tábor za období od 1. 4. 2007 do 31. 3. 2008 (č. l. 2577 – 2587 spisu) je na řádku 40 v II. oddílu uvedeno, že výdaje (náklady) neuznávané za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů činily 33.638.401 Kč (v shora uvedené výpovědi Ing. B. K. se ale uvádí částka 33.513.000 Kč), na řádku 1 v V. oddíle je uvedeno, že na zálohách bylo zaplaceno 1.552.800 Kč, na řádku 4 v témže oddíle je uvedeno, že nedoplatek na dani činil 5.127.930 Kč. Z předestřeného daňového přiznání podle Nejvyššího soudu není zřejmé, že by zde existoval přímý vztah mezi neuznanými výdaji (náklady) ve výši 33.638.401 Kč (příp. 33.513.000 Kč podle výpovědi Ing. B. K.) a nedoplatkem na dani ve výši 5.127.930 Kč, jestliže částka ve výši 5.127.930 Kč je zde označena jako nedoplatek na dani s ohledem na zaplacené zálohy ve výši 1.552.800 Kč. Jisto je, že nelze jen na podkladě shora uvedených skutečností vyplývajících z dosud provedených důkazů dospět k závěru, že by tato suma odpovídala „nedůvodně navýšené daňové povinnosti společnosti ST Tábor na dani z příjmů právnických osob za rok 2007“, jak se uvádí ve výroku rozsudku odvolacího soudu nebo za ekvivalent daně v důsledku nemožnosti započítat náklady ve výši 33.638.401 Kč, jak se uvádí v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zvláště když podle výpovědi svědka Ing. B. K. by mělo jít řádově o 6 milionů Kč, přičemž používá propočet 33.513.000 Kč x 19% (č. l. 2618 spisu), na základě kterého by se podle Nejvyššího soudu zřejmě mělo jednat o částku 6.367.470 Kč, což v zásadě odpovídá jeho výpovědi. K tomu pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani ze Zprávy o daňové kontrole č. j. 123700/11/110933305786, jejímž předmětem byla daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období hospodářského roku od 1. 4. 2007 do 31. 3. 2008, nevyplývá, že by byla dána souvislost mezi 33.638.401 Kč a nedoplatkem na dani ve výši 5.127.930 Kč (srov. č. l. 2591 – 2603 spisu), což je v souladu se svědeckou výpovědí Ing. B. K. na č. l. 2618 spisu. Nejvyšší soud tak má za to, že částka 5.127.930 Kč, jelikož se jedná o nedoplatek na dani v důsledku placení určité výše záloh a bez zohlednění nákladů ve výši 33.638.401 Kč v shora uvedeném smyslu, nemůže být ekvivalentem daně, kterou by daňový subjekt ST Tábor měl povinnost zaplatit v případě, že by subdodávka ve výši 33.638.401 Kč byla zahrnuta do účetnictví ST Tábor na základě pravých účetních dokladů, zvláště když také Ing. B. K. mluvil o jiné částce, a to okolo 6 mil. Kč (původně sice uváděl 5 mil. Kč – č. l. 2354 spisu, ale tuto částku později upřesnil na okolo 6 mil. Kč). Z těchto důvodů vzniká zásadní pochybnost o náležitém stanovení výše škody poškozené společnosti ST Tábor ve výši 5.127.930 Kč, a proto je třeba se znovu zabývat správným stanovením výše škody způsobené této společnosti, a to v důsledku nemožnosti uplatnit subdodávku ve výši 33.638.401 Kč.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného Ing. J. S. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 36/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Vrchní soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. S ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, kdy dovolání podal pouze obviněný Ing. J. S. (srov. §265s odst. 2 tr. ř.), nikoliv nejvyšší státní zástupce v jeho neprospěch, je třeba nadále zatím vycházet ze zvolené právní kvalifikace použité odvolacím soudem, který dovolatele uznal vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, věta (přesněji „alinea“) druhá, odst. 3 tr. zák. (byť o ní na základě hodnocení důkazů, které provedl v odůvodnění svého shora uvedeného rozsudku nalézací soud, mohou vznikat pochybnosti), vycházeje podle výroku o vině napadeného rozsudku z toho, že jmenovaný obviněný vybral po přepočtu v hotovosti 1.239.960 Kč, 2.092.100 Kč, 2.130.000 Kč, 3.684.420 Kč, 7.197.050 Kč, 6.936.300 Kč, 6.672.400 Kč a 3.723.200 Kč, a z těchto hotovostně vybraných finančních prostředků uhradil za dodávku technologií nezjištěnému ruskému subdodavateli přesně nezjištěnou částku, přičemž za účelem zastření skutečného stavu věci postupně během roku 2007 založil do účetnictví společnosti ST Tábor fiktivní listiny, kterými měl v úmyslu dokladovat, že vybrané finanční prostředky v celém rozsahu osobně vyplatil řediteli fiktivní společnosti METAL PROGRES za uvedenou subdodávku, ačkoli věděl, že k těmto platbám nedošlo, a že na území Ruské federace taková společnost neexistuje, v důsledku čehož se nedůvodně navýšila daňová povinnost společnosti ST Tábor, na dani z příjmů právnických osob za rok 2007, a svým postupem rovněž způsobil na jejím majetku škodu. Pokud se však týká určení výše škody Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na shora zmíněnou zásadu zákazu reformationis in peius, nelze vycházet z částky 33.675.430,- Kč, která podle původní právní kvalifikace soudu prvního stupně měla představovat škodu velkého rozsahu zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a nelze vycházet ani z částky 5.127.930,- Kč, neboť tato suma podle dosud provedených důkazů nepředstavuje navýšení daňové povinnosti poškozené společnosti ST Tábor, ale nedoplatek na dani ve vztahu k zaplaceným zálohám, přičemž ze shora uvedených důvodů zatím z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá, že by tyto zálohy přesně odpovídaly příjmům společnosti ST Tábor s ohledem na nemožnost uplatnění subdodávky ve výši 33.638.401 Kč v rámci nákladů společnosti ST Tábor na zajištění a udržení příjmů.
Odvolací soud proto bude muset především vyřešit, co vše mělo být pořízeno za oněch 33.638.401,- Kč nebo 33.513.000,- Kč nebo také 33.675.430,- Kč, tedy co bylo předmětem ruské subdodávky, zda zásobníky na suroviny nebo zásobníky na konečné výrobky či oba druhy zásobníků, a to včetně všech potřebných a k nim příslušných ocelových konstrukcí, a jaká byla hodnota této ruské subdodávky. K tomu bude potřeba zejména vyslechnout svědka M. P., který by měl blíže vysvětlit, kterých prací a výrobků, tj. jakého zařízení, se týká jeho čestné prohlášení, a v návaznosti na tuto jeho výpověď posoudí, zda není případně nutné znovu vyslechnout i obviněného Ing. J. S., svědka Ing. R. B. a další svědky, jejichž výpovědi by mohly napomoci objasnit tuto rozhodnou otázku. Znalecké posudky znaleckého ústavu AZET KONZULT a Ing. Jiřího Trávníčka se odděleně s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, dostatečně konkrétně nezabývají určením, které části stavby byly zajištěny ruskou subdodávkou, byť znalecký posudek Ing. Jiřího Trávníčka oceňuje soubor ocelové konstrukce – schodiště a žebříky, plošiny a obecné zámečnické konstrukce, zásobníky na navazující střešní a podpůrné konstrukce, a proto bude na odvolacím soudu, aby na základě projektové dokumentace a dalších shora uvedených důkazů zjistil přesnou specifikaci toho, co měla dodat neexistující firma METAL PROGRES. Odvolací soud také vyžádá od příslušného Finančního úřadu v Táboře „výzvu k daňové kontrole“ datovanou 30. 11. 2010, kterou ve své výpovědi citoval Ing. B. K. a v níž se podle jeho výpovědi uvádí, že tuto částku zkontrolovali, vypsali a dále, že v podstatě „vzhledem k tomu, že na území Ruské federace taková společnost neexistuje“ by tato částka (ve výši zhruba 33 milionů Kč) měla být vyloučena (srov. č. l. 2618 a 2619 spisu). Současně se uvedeného Finančního úřadu v Táboře také dotáže na možnost dodatečného daňového přiznání, jak namítá obviněný v dovolání, a to i s ohledem na nesporně falešné doklady, které obviněný Ing. J. S. založil do účetnictví společnosti ST Tábor. Na základě tohoto doplněného dokazování odvolací soud stanoví, kolik by skutečně činila daň z příjmu právnických osob při započítání zjištěných nákladů na předmětnou ruskou subdodávku (zatím vyčíslovaných zhruba ve výši 33 mil. Kč, které měl obviněný Ing. J. S. v hotovosti vyplatit neznámému ruskému subdodavateli), a to příp. na základě nově vyžádaného znaleckého posudku z oboru ekonomika – účetní evidence a daně, když podle vyjádření Ing. B. K. by se daňový základ, pakliže by byla na základě pravých účetních dokladů zahrnuta do účetnictví společnosti ST Tábor částka 33 mil. Kč, snížil řádově o 6 mil. Kč (srov. č. l. 2618 spisu). S ohledem na výsledky doplněného dokazování Vrchní soud v Praze znovu při dodržení ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. posoudí jednání obviněného Ing. J. S. z hlediska právní kvalifikace všech v úvahu přicházejících trestných činů, a zda nově zjištěná škoda se s ohledem na námitky obviněného příp. vztahuje k oběma trestným činům z hlediska jejich kvalifikovaných skutkových podstat, což obecně není vyloučeno, a v jakém rozsahu, přičemž tento svůj závěr také náležitě odůvodní a vypořádá se i s uplatněnou obhajobou obviněného.
Teprve poté se bude moci Vrchní soud v Praze zabývat obviněným také namítnutou zásadou subsidiarity trestní represe, kterou obviněný ve svém dovolání v závěru také zmínil. Nejvyšší soud k této námitce považuje za potřebné ještě dodat, že zásada subsidiarity trestní represe nyní vymezená v §12 odst. 2 tr. zákoníku, byť Vrchní soud v Praze postupoval podle trestního zákona, resp. princip ultima ratio, byť nikoli podle zmíněného ustanovení, byly aplikovatelné i za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu úvah dovolatele založených na judikatuře Ústavního soudu, kterou je nutno plně respektovat, je třeba zdůraznit, že každý trestný čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem a je třeba proto vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, pokud samozřejmě není s ohledem na konkrétně uvedené skutečnosti třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, chápající trestněprávní řešení jako nejzazší prostředek k ochraně právního řádu. Při úvahách o tom, zda je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, resp. vzhledem k použití trestního zákona především při úvaze, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, resp. stupně ještě vyššího (srov. §3 odst. 1, 2, 4 a §88 odst. 1 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty, resp. okolností podmiňujících zvýšení trestní sazby, zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, resp. potřebným způsobem zvýšen. Ustanovení §3 odst. 1, 2, 4, resp. §88 odst. 1 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, resp. kvalifikované skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této základní či kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/1976 a 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Praze vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu za prokázané a o které důkazy provedené převážně soudem prvního stupně své závěry ohledně skutkových zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a to včetně důkazů jím doplněných, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, a to včetně všech odvolacích námitek, a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny a trestu. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.