ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.738.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 738/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2014 o dovolání obviněného P. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 7 To 36/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 36/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 25 T 36/2013, uznán vinným v bodech 1 až 4 výroku o vině zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, v bodech 1 a 2 výroku o vině v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech 3 a 4 výroku o vině v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, které spáchal tím, že:
1. dne 16. 5. 2012 z bankomatu umístěného v P., M. H. …, prostřednictvím platební karty číslo … vydané k bankovnímu účtu číslo … vedeného u Československé obchodní banky, a. s., na jméno poškozené M. Š., bez vědomí a jejího souhlasu vybral z účtu finanční prostředky ve výši 5.000 Kč, kdy platební karty včetně PIN kódu se zmocnil blíže nezjištěným způsobem a takto získané finanční prostředky si přisvojil a ponechal pro svoji potřebu,
2. dne 1. 6. 2012 z bankomatu umístěného v P., M. H. …, prostřednictvím platební karty číslo ... vydané k bankovnímu účtu číslo … vedeného u Československé obchodní banky, a. s., na jméno poškozené M. Š., bez vědomí a jejího souhlasu vybral z účtu finanční prostředky ve výši 5.000 Kč, kdy platební karty včetně PIN kódu se zmocnil blíže nezjištěným způsobem a takto získané finanční prostředky si přisvojil a ponechal pro svoji potřebu,
3. dne 19. 6. 2012 na pobočce České pošty v P.– Ž., Z. H. …, podal příkaz k úhradě z bankovního účtu číslo … vedeného u Československé obchodní banky, a. s., na jméno poškozené M. Š., ve výši 150.000 Kč, bez jejího souhlasu a vědomí opatřený falešným podpisem poškozené M. Š., kdy tyto finanční prostředky byly dne 20. 6. 2012 převedeny z bankovního účtu poškozené na bankovní účet číslo … vedený u Československé obchodní banky, a. s., na jméno Ing. J. V., kdy tento na základě předchozí dohody po odečtení dluhu předal obviněnému částku ve výši 100.000 Kč,
4. dne 3. 7. 2012 na pobočce České pošty v P.– Ž., Z. H. …, podal příkaz k úhradě z bankovního účtu číslo … vedeného u Československé obchodní banky, a. s., na jméno poškozené M. Š., ve výši 350.000 Kč, bez jejího souhlasu a vědomí opatřený falešným podpisem poškozené M. Š., kdy tyto finanční prostředky byly dne 4. 7. 2012 převedeny z bankovního účtu poškozené na bankovní účet číslo … vedený u Komerční banky, a. s., na jméno L. M., kdy tento dne 13. 7. 2012 celou částku ve výši 350.000 Kč ze svého účtu vybral a téhož dne ji na základě podpisu výdajového pokladního dokladu předal obviněnému,
a tímto jednáním způsobil poškozené M. Š. škodu v celkové výši 510.000 Kč.
Za to byl odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 2 T 317/2012, a výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 16 T 128/2012, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. Š. 510.000 Kč jako náhradu za způsobenou škodu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. S. odvolání, o kterém Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 7 To 36/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. v adhezním řízení znovu rozhodl. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350 škodu ve výši 510.000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný P. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Maška dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod spatřoval obviněný v tom, že soudy obou stupňů nesprávně zjistily skutkový děj a v důsledku toho vadně posoudily jeho jednání jako tři sbíhající se trestné činy, přestože fakticky nevykazovalo znaky žádného trestného činu a šlo o občanskoprávní záležitost. Obviněný zopakoval svou obhajobu, že ve všech čtyřech případech kladených mu za vinu provedl finanční transakce na pokyn poškozené M. Š. U skutků pod body 1 a 2 ho požádala, aby pro ni vybral finanční hotovost z bankomatu, a skutky pod body 3 a 4 se týkaly realizace předem ústně dohodnuté půjčky, kterou později sepsal i písemně, aby poškozená měla k dispozici nějaký doklad. Ke skutkům pod body 1, 2 obviněný dále doplnil, že při prvním výběru byla poškozená M. Š. dokonce s ním, dala mu do ruky kartu a dopis od banky s PIN kódem a požádala jej, ať za ni hotovost vybere, protože neví, jak s bankomatem zacházet. Podobně se situace odehrála i v druhém případě, kdy mu opět poškozená předala platební kartu, dopis s PIN kódem a poslala jej peníze vybrat. Vybranou hotovost ji v obou případech předal, a to i s výpisem z bankomatu. K útokům pod body 3 a 4 obviněný zdůraznil, že půjčku peněz na dokončení rekonstrukce bytu mu nabídla sama poškozená. Současně obviněný vyjádřil přesvědčení, že podpisy na příkazech k úhradě jsou pravé, jelikož je poškozená před ním podepsala.
V další části dovolání obviněný vznesl námitky proti správnosti závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví s poukazem na to, že v době znaleckého zkoumání již bylo písmo poškozené M. Š. poznamenáno věkem a duševní nemocí. Jestliže znalec i přesto vyloučil, že podpisy na platebních příkazech jsou pravými podpisy poškozené, a současně neustanovil jejich skutečného pisatele, měly soudy akceptovat návrh obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku.
Obviněný také namítl, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v podstatě na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené M. Š. Ovšem jmenovaná svědkyně v řízení před soudem osobně nevypovídala, soud prvního stupně v hlavním líčení jen podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. přečetl protokol o jejím výslechu, který byl realizován ještě před zahájením trestního stíhání jako neodkladný úkon podle §158a tr. ř. Později došlo k výraznému a setrvalému zhoršení zdravotního stavu poškozené, takže ji nebylo možné znovu vyslechnout v řízení před soudem. Obviněný v tomto procesním postupu, kterým mu bylo znemožněno klást svědkyni dotazy, spatřoval zkrácení svého práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a práva na výslech svědka, které je zakotveno v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Oběma soudům obviněný dále vytkl, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nepřipustily revizní znalecký posudek z oboru písmoznalectví a neakceptovaly jeho návrh na výslech svědka Ing. T., který poškozenou M. Š. velmi dobře znal. Mohl přitom dosvědčit, že poškozená trpí utkvělou, byť mylnou představou, že ji každý, s kým přijde do styku, okrádá, a proto dlouhodobě nevychází se svým synem, personálem domova důchodců, kde bydlí, jakož i s mnoha dalšími osobami, které obdobně bezdůvodně nařkla, že jí něco odcizili.
Svou dovolací argumentaci obviněný P. S. uzavřel strohým a blíže nerozvinutým tvrzením, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestných činů, kterými byl uznán vinným, a závěr soudů o tom, že se dopustil trestné činnosti, proto nemůže obstát.
V petitu dovolání obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 7 To 36/2014, a podle §265l tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel poté, co se seznámil s obsahem podání dovolatele, Nejvyššímu soudu sdělil, se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelem uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který své dovolání formálně opřel, a dospěl k závěru, že tento důvod nenaplňují a nelze je podřadit ani pod zbývající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
Obviněný, přestože uplatnil dovolací důvod, jehož podstatou je nesprávné hmotně právní posouzení, nevznesl ani jednu hmotně právní námitku. Brojil výhradně proti skutkovým zjištěním a způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. Vyjma toho namítal, že nemohl klást dotazy svědkyni poškozené M. Š. Právě věrohodností její výpovědi a polemikou se závěry znaleckých posudků, které vyznívají v její prospěch, se obviněný v dovolání převážně zabýval. Vyjma toho soudům nižších stupňů vytkl již jen to, že neobstaraly revizní znalecký posudek z oboru písmoznalectví a rezignovaly na výslech blíže nekonkretizovaného svědka (zřejmě měl na mysli svědka Ing. T., předsedu svazu kardiaků, kterého měla být poškozená údajně členem, bližší nacionále ale obhajoba neposkytla – viz protokol z hl. líčení ze dne 30. 4. 2013 č. l. 350 spisu) k tomu, že poškozená je obecně podezíravá a má utkvělou představu, že ji chce každý okrást. Obviněný P. S. tak ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě pouze stručně zopakoval své odvolací námitky, se kterými se odvolací soud přehledně a úplně vypořádal na č. l. 4 až 7 odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní kvalifikace skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř.; dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K zásadnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
Závěr, že by skutková zjištění v posuzované věci byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně a návaznost obou těchto rozhodnutí na provedené dokazování, nelze učinit. Nejvyšší soud přesto pokládá za potřebné se ve stručnosti vyjádřit k dovolacím námitkám, zejména té zásadní, že odsouzení je postaveno na jediném usvědčujícím důkazu, a to svědecké výpovědi poškozené, jehož hodnota je navíc oslabena tím, že svědkyně vypovídala jen před zahájením trestního stíhání a u hlavního líčení již nemohla být vyslechnuta pro špatný zdravotní stav, takže obviněný neměl ani jednou v průběhu trestního stíhání možnost klást ji dotazy.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. strany 3 až 5 odsuzujícího rozsudku a 4 až 7 rozsudku odvolacího soudu) přesvědčivě vysvětlily, na základě kterých důkazů a jakým hodnotícím způsobem dospěly bez důvodných pochybností k závěru, že obviněný P. S. si úmyslně přisvojil finanční prostředky poškozené M. Š. způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že závěr o vině obviněného nepostavily výhradně na výpovědi poškozené, ale i na dalších důkazech, které s ní konvenují. Nejvyšší soud má za to, že soudy se dostačujícím způsobem a zcela logicky vypořádaly s obhajobou obviněného P. S., zejména s jeho námitkami vůči věrohodnosti poškozené a správnosti znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a jejich argumentace je zcela v souladu se spisovým materiálem, se kterým se Nejvyšší soud seznámil. Jelikož dovolací námitky obviněného jsou v podstatě totožné s těmi, které uplatnil v řízení před nalézacím soudem a poté v odvolacím řízení, postačí v zásadě jen odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých se s nimi soudy nižších stupňů vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný P. S., který od samého počátku trestního stíhání svoji vinu popíral, byl jednoznačně usvědčen svědeckou výpovědí poškozené M. Š. Ta sice byla vyslechnuta ještě před zahájením trestního stíhání, ovšem nevznikají pochybnosti o tom, že šlo o neodkladný úkon provedený zcela v souladu s ustanovením §158a tr. ř. Poškozená jako svědkyně uvedla, že dříve bydlela na adrese P., L. …, a majitel domu ji požádal, aby se z bytu vystěhovala. Rozhodla se proto, že se přestěhuje do domova pro seniory v P. Se stěhováním jí pomohl syn její známé M. P. obviněný P. S., kterému za to zaplatila 16.000 Kč, což doložila písemným potvrzením (viz č. l. 191 spisu). Následně za ní obviněný občas docházel do domova důchodců a pomáhal ji s různými záležitostmi, kupř. na Úřadu práce jí vyřídit příspěvek na bydlení nebo s ní v jednom případě šel do banky, kde vyřizovali věci týkající se sociálních dávek. Platební kartu ke svému bankovnímu účtu nikdy nepoužívala, a to ani k výběru peněz z bankomatu. Neumí to, a proto k výběrům finanční hotovosti používala výhradně platební šeky. Když jí byl doručen výpis z bankovního účtu za měsíc červen 2012, všimla si, že jí z účtu byly odepsány větší částky a proto podala trestní oznámení na neznámého pachatele. Později konfrontovala chybějící peníze s obviněným, který se jí doznal, že si je vzal jako „půjčku“, a tvrdil, že jí je bude splácet po dobu příštích deseti let. S tím poškozená nesouhlasila a chtěla peníze ihned vrátit, jinak to oznámí na policii. Obviněný poté sepsal nějaký dokument, který nazval smlouvou o půjčce 500.000 Kč, a nechal ho ležet na stole, peníze jí ale nevrátil. Poškozená tuto dodatečně sepsanou smlouvu nepodepsala, protože obviněnému žádnou půjčku neposkytla a ani poskytnout nechtěla. Poškozená současně rezolutně popřela, že podepsala nějaké příkazy k převodu peněz ze svého účtu. Protože tvrzení poškozené M. Š. bylo v příkrém rozporu s tím, co v rámci podání vysvětlení uváděl obviněný, a současně vzhledem k jejímu vysokému věku nebylo možné vyloučit, že důvodem těchto nesrovnalostí je její špatný duševní stav, byl bezprostředně po jejím svědeckém výslechu přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, aby podal posudek zaměřený na celkovou osobnostní strukturu poškozené, její obecnou věrohodnost a schopnost zapamatovat si a následně reprodukovat prožité události. Znalec prof. PhDr. Weiss, Ph.D., ve svém znaleckém posudku (č. l. 29 – 40 spisu) označil poškozenou za intelektově nadprůměrnou osobnost, vzhledem k věku velmi dobře integrovanou a mající plně zachovalý kontakt s realitou. Výsledek vyšetření nenasvědčoval žádné duševní chorobě nebo tendencím ke konfabulacím či dokonce k bájné lhavosti, poškozená nevykazovala ani hysterické osobnostní rysy. Znalec uzavřel, že z psychologického hlediska nezjistil nic, co by podstatně snižovalo obecnou věrohodnost poškozené, která podle něj má plně zachovalou schopnost adekvátně vnímat, chápat, zapamatovat si a následně reprodukovat prožité skutečnosti, a to i přes zjištěné organické poškození CNS, které snižuje schopnost mnestického (paměťového) charakteru. Soud prvního stupně s odkazem na citovaný znalecký posudek a skutečnost, že nezjistil žádný motiv, pro který by poškozená záměrně nevypovídala pravdu a křivě obvinila P. S., uzavřel, že její výpověď pokládá za věrohodnou. Na podporu tohoto závěru soud prvního stupně poukázal na výsledek znaleckého zkoumání pravosti sporných podpisů poškozené. Znalec z oboru písmoznalectví JUDr. Jiří Straka konstatoval, že sporné podpisy „Š.“ na příkazech k převodu finanční hotovosti z účtu poškozené na jiné dva účty v podobě poštovní poukázky A ze dne 19. 6. 2012, č. …, a poštovní poukázky A ze dne 3. 7. 2012, č. …, nejsou pravými podpisy M. Š., jejíž srovnávací materiály měl k dispozici, ale jedná se o padělky, které byly vyhotoveny napodobením vzoru pravého podpisu. Naproti tomu jako pravý označil podpis poškozené na výběrovém šeku ze dne 23. 6. 2012, což koresponduje s jejím tvrzením, že právě pomocí šeků si peníze ze svého účtu standardně vybírala. K námitce obhajoby, že nebylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo zfalšoval podpisy na platebních příkazech, soud uvedl, že podle znalce pisatel nezanechal takové znaky vlastního rukopisu, aby na jejich základě mohl být identifikován. Proto také soud prvního stupně obviněného v bodech 3 a 4 výroku o vině v rozsudku uznal vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, tedy, že použil jako pravý padělaný platební prostředek, a nikoli podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, tedy že ho sám padělal. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku logicky a přesvědčivě vyrovnal i s výpovědí svědkyně M. P., matky obviněného (č. l. 349 spisu), která evidentně chtěla syna chránit, což významně poznamenalo validitu jejích tvrzení. Soud prvního stupně dále přiléhavě na podporu závěru o úmyslné trestné činnosti obviněného poukázal na to, že obviněný pomocí padělaných platebních příkazů převedl finanční prostředky poškozené na bankovní účty svých známých L. M. a Ing. J. V., kteří mu poté peníze v hotovosti předali. K údajné smlouvě o půjčce (viz č. l. 320 spisu), kterou se hájil obviněný, soud prvního stupně zdůraznil, že tato listina byla obviněným sepsána až dodatečně, konkrétně dne 15. 7. 2012, tedy tři dny poté, co poškozená podala trestní oznámení, přičemž k výběrům z účtů na základě padělaných příkazů k úhradě došlo již ve dnech 19. 6. a 13. 7. 2012. Navíc ji poškozená nikdy nepodepsala, což by v případě, že skutečně by šlo o půjčku, jistě učinila. Z trestné činnosti byl obviněný podle soudu prvního stupně také usvědčen výpisy z účtů a kamerovými záznamy z bankomatu Komerční banky, a. s., a z České pošty, z nichž vyplynulo, že dne 16. 5. 2012 obviněný z bankomatu umístěného v ulici M. H. v čase 06:30 až 06:32 vybral nezjištěný finanční obnos a ve dnech 19. 6. a 3. 7. 2012 na pobočce České pošty v P. stál u přepážek, u kterých se realizují bankovní pokyny klientů Poštovní spořitelny.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na všechny odvolací námitky, které obviněný posléze uplatnil i v rámci svého mimořádného opravného prostředku. Skutková zjištění soudu prvního stupně označil odvolací soud za správná, úplná a plně odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil tím, že výrok o vině obviněného založil v zásadě na výpovědi poškozené M. Š., kterou vyhodnotil na rozdíl od obhajoby obviněného jako věrohodnou. Skutečnost, na kterou obhajoba poukázala, a to že poškozená na dotaz směřující k platební kartě odpověděla, že ji nemá a že výběry z účtu vždy realizovala prostřednictvím šeků, podle odvolacího soudu neznamená, že by snad poškozená záměrně vypovídala nepravdu. Jednak nelze vyloučit, že hovořila o aktuálním stavu a především jiným způsobem než platební kartou vystavenou k účtu poškozené obviněný výběry z bankomatu provést nemohl (s kartou v ruce je ostatně zachycen kamerou umístěnou na bankomatu přímo v době činu). Odvolací soud neshledal jako důvodnou ani námitku obviněného stran pochybností o duševním stavu poškozené a zcela přiléhavě odkázal na závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie prof. PhDr. Weisse, Ph.D. Podle názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout, že výpověď poškozené není zdaleka jediným důkazem, na jehož základě byl obviněný odsouzen. V tomto směru je podle odvolacího soudu podstatný zejména znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který obhajobu obviněného jednoznačně vyvrátil.
K námitkám obviněného, že došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, protože se nepodařilo vyslechnout poškozenou v řízení před soudem a jemu tím byla odňata možnost jí klást otázky, odvolací soud konstatoval, že poškozená byla vyslechnuta před zahájením trestního stíhání zcela v souladu s ustanovením §158a tr. ř. Jestliže později utrpěla mozkovou mrtvici, což objektivně znemožnilo ji znovu vyslechnout v řízení před soudem, nelze z nastalé skutečnosti vyvozovat závěr, že celé trestní řízení proběhlo v rozporu s ústavně a mezinárodně danými pravidly pro trestní řízení a tím bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/11, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 62, nález č. 129, ze kterého vyplývá povinnost obecných soudů, vycházejí-li ve svém závěru o vině výlučně nebo v převážné míře z protokolů o výslechu, jež byly provedeny před zahájením trestního stíhání, tedy bez účasti obhajoby obviněného, se v odůvodnění dostatečně vypořádat s otázkou, zda se v případě těchto výslechů jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon a zda s ohledem na význam dotčených výpovědí pro závěr o vině nebylo možné předmětné výslechy provést opakovaně po zahájení trestního stíhání, a konstatoval, že v daném případě soud prvního stupně své povinnosti dostál. Podle odvolacího soudu byl svědecký výslech poškozené před zahájením trestního stíhání nepochybně nutný, protože bez něj nebyly splněny zákonné podmínky dané §160 odst. 1 tr. ř. pro sdělení obvinění, a současně existovalo nebezpečí ztráty důkazu nebo alespoň podstatného oslabení jeho důkazní hodnoty, protože poškozené bylo v okamžiku podání trestního oznámení již 90 let. S poukazem na obsah spisu pak odvolací soud konstatoval, že policejní orgán se po zahájení trestního stíhání pokusil o další výslech poškozené za účasti obhájce obviněného, ale ten již nebylo možné provést, protože poškozená v mezičase utrpěla úraz hlavy a byla jí diagnostikována mozková mrtvice. Za tohoto stavu věci odvolací soud uzavřel, že nalézací soud přečetl svědeckou výpověď poškozené podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. zcela důvodně a právo obviněného na spravedlivý proces nebylo dotčeno.
Nejvyšší soud nad rámec uvedeného dodává, že v posuzovaném případě je z pohledu dodržení práva obviněného na spravedlivý proces podstatné to, že výslech poškozené M. Š. v postavení svědkyně byl mimo jakoukoli pochybnost neodkladným úkonem provedeným v souladu se zákonem, dále že orgány činné v trestním řízení vyvinuly snahu po zahájení trestního stíhání poškozenou znovu vyslechnout v přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce, což se jim nezdařilo ze zcela objektivních důvodů, a konečně to, že výpověď poškozené není jediným osamoceně stojícím usvědčujícím důkazem, nýbrž jsou zde další přesvědčivé důkazy prokazující vinu obviněného a současně podporující věrohodnost tvrzení poškozené a vyvracející obhajobu obviněného. Jinak řečeno, obviněný sice skutečně neměl v žádném stádiu trestního stíhání možnost klást poškozené dotazy a přímo reagovat na její skutkovou verzi děje, která se významně lišila od jeho vlastní, ovšem nebylo to způsobeno svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení. Naopak existence překážek bránících zopakování výslechu poškozené byla objektivně prokázána. Omezení práv obviněného navíc nebylo neproporcionální a intenzivní natolik, aby eliminovalo záruku fair procesu, protože jednak byla zákonnost provedení výslechu poškozené garantována přítomností soudce a jednak, což je podstatné z pohledu kontradiktornosti řízení, výrok o vině obviněného nestojí pouze na tomto důkazu, nýbrž i na dalších důkazech vysoké vypovídající hodnoty, které byly provedeny bezprostředně v hlavním líčení. Tyto další důkazy lze navíc označit za zcela objektivní, protože byly zpracovány erudovanými a nezaujatými soudními znalci, kteří vycházeli z vlastního vyšetření poškozené a ze zkoumání písemného vzorku písma, který poškozená poskytla v podstatě ve stejné době, v jaké vznikly sporné podpisy na platebních příkazech.
Nejvyšší soud v té souvislosti pro přehlednost uvádí časový sled jednotlivých úkonů trestního řízení, jak vyplývá ze spisového materiálu. Dne 12. 7. 2012 se poškozená M. Š. osobně dostavila na místní oddělení policie Letná a podala trestní oznámení na neznámého pachatele, protože zjistila, že ji někdo odčerpal více než 500.000 Kč z bankovního účtu vedeného u Poštovní spořitelny (viz úřední záznam na č. l. 315). Policisté specializující se na trestnou činnost páchanou na seniorech ihned zahájili šetření v bance a u osob, na jejichž účet byly finanční prostředky z účtu poškozené bezhotovostně převedeny. Poté, co bylo tvrzení poškozené o odčerpání peněz z účtu listinnými důkazy potvrzeno, dne 2. 8. 2012 dozorující státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 žádost o zajištění účasti soudce u neodkladného úkonu spočívajícího ve výslechu oznamovatelky trestného činu, neboť je nutné zjistit, zda v souvislosti s bezhotovostními převody a výběry platební kartou z jejího účtu došlo ke spáchání trestných činů a kdo je důvodně podezřelý z jejich spáchání, a protože s ohledem na velmi vysoký věk poškozené nelze vyloučit do budoucna snížení schopnosti pamatovat si prožitou událost a přiléhavě ji reprodukovat, přičemž je na místě vyslechnout ji procesně použitelným způsobem, tedy v postavení svědka (viz č. l. 168 spisu). Výslech poškozené byl v souladu s §158a tr. ř. proveden dne 8. 8. 2012. V rámci tohoto výslechu poškozená popsala okolnosti, za kterých došlo k úbytku finančních prostředků, a z obsahu její výpovědi vyplynulo, že pravděpodobným pachatelem je P. S. (viz č. l. 169 až 172). Ještě předtím, než mu bylo sděleno obvinění policejní orgán pro nutnou míru jistoty, se kterou lze přistoupit k zahájení trestního stíhání, přibral s ohledem na vysoký věk poškozené znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. k posouzení jejího duševního zdraví. Současně přibral i znalce z odboru písmoznalectví k posouzení pravosti podpisů na platebních příkazech, o kterých poškozená tvrdila, že nejsou její (viz č. l. 25 a 41 spisu). S ohledem na závěry těchto posudků, které vyznívaly ve prospěch věrohodnosti poškozené, policejní orgán dne 28. 11. 2012 vydal usnesení o zahájení trestního stíhání P. S. a jeho opis doručil obviněnému dne 29. 11. 2012. V další fázi přípravného řízení byl nejprve obviněnému ustanoven obhájce, poté byl dne 15. 1. 2013 obviněný vyslechnut a v bezprostřední návaznosti na tyto úkony policejní orgán dne 30. 1. 2012 stanovil na den 11. 2. 2012 další výslech poškozené, tentokrát již za účasti obhájce (viz č. l. 179). V rámci tohoto naplánovaného úkonu vyšlo najevo, že jednadevadesátiletá poškozená v mezičase upadla na ulici, utrpěla úraz hlavy a byla u ní diagnostikována mozková mrtvice, takže si na předmětné události nepamatuje. Z protokolu zachycujícího průběh hlavního líčení ze dne 30. 4. 2013 (viz č. l. 348) pak vyplývá, že poškozená se v doprovodu svého vnuka sice k řízení před soudem dostavila, ovšem nebyla s ohledem na svůj špatný duševní stav, jehož setrvalost potvrdil její vnuk, způsobilá vypovídat, což respektovala i obhajoba (viz č. l. 349). Proto byla podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. přečtena prvotní svědecká výpověď poškozené ze dne 8. 8. 2012, ke které měl obviněný možnost se vyjádřit, čehož také využil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že postupem orgánů činných v přípravném řízení ani postupem soudů nebylo vědomě porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a jedinou příčinou, pro kterou obviněný nemohl poškozené klást dotazy, byl její setrvale špatný duševní stav nepochybně daný tím, že ve vysokém věku utrpěla mozkovou mrtvici.
K problematice čtení protokolu o neodkladných úkonech s ohledem na obsah uplatněné dovolací námitky Nejvyšší soud pro úplnost připomíná nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/2006, a ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/2011, ze kterých vyvstává nutnost aplikovat ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. pouze za splnění všech podmínek v něm uvedených, tedy pokud byly splněny podmínky dané v §158a tr. ř. (výpověď v přítomnosti soudce) a ustanovením §160 odst. 4 tr. ř. (definuje neodkladný a neopakovatelný úkon). Současně Ústavní soud v tomto nálezu jasně stanovil, že existence překážek bránících opakovanému výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna a musí být nepochybná. Jedná se totiž o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obviněného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obviněnému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Uvedený postup není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) EÚLP, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, proto nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka (v tomto případě poškozenou) a provést s ním výslech před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka (v daném případě poškozené M. Š.) v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nevyslechnutí poškozené M. Š. před soudem s ohledem na její vysoký věk a zdravotní a psychický stav bylo v předmětné věci kompenzováno jinými nepřímými důkazy natolik, že nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu. Těmito důkazy byly již shora zmíněné znalecké posudky z oboru psychologie a písmoznalectví, o jejichž významu a věrohodnosti nevznikají žádné pochybnosti. Znalec zkoumající duševní schopnosti poškozené ji osobně vyšetřil ještě předtím, než utrpěla mozkovou mrtvici, a rovněž znalec zkoumající pravost sporných podpisů si zajistil dostatek srovnávacího materiálu z doby předcházející zmíněné atace, takže námitka dovolatele ohledně poskytnutého vzoru písma je lichá. Závěry obou zmíněných posudků zcela spolehlivě vyvrátily obhajobu obviněného, že poškozená si špatně pamatovala okolnosti, za kterých dohodli půjčku, a vlastnoručně před ním podepsala příkazy k převodu peněz na účty jeho známých. Nevěrohodnost obhajoby obviněného byla v neposlední řadě zpochybněna i záznamem kamerového systému z bankomatu nacházejícího se v P. v ulici M. H. (viz č. l. 294 až 298 spisu), na kterém je obviněný zachycen dne 16. 5. 2012 při výběru hotovosti z účtu poškozené. Přestože obviněný tvrdil, že v prvním případě ho poškozená osobně doprovázela a k bankomatu došli společně, na záznamech kamer se nachází sám. Vyjma toho v neprospěch jeho obhajoby svědčí to, že poškozená odmítla podepsat jím sepsanou „smlouvu o půjčce“, jejíž kopie je založena na č. l. 320, a také to, že si údajně půjčil na rekonstrukci bytu, ovšem z provedených důkazů jasně vyplynulo, že 50.000 Kč z odcizených finančních prostředků použil k zaplacení dluhu na nájemném, který měl vůči Ing. J. V. Konečně nelze při zvažování toho, zda je věrohodná verze skutkového děje, jak ji podala poškozená, nebo verze obviněného, odhlédnout ani od osobnostní charakteristiky jmenovaných. Poškozená žila vždy řádným životem, zatímco obviněný byl v minulosti již osmkrát soudně trestán.
Nejvyšší soud uzavírá, že v souladu s požadavky kladenými konstantní judikaturou na případy, kdy jeden z nosných důkazů o vině byl obstarán jako neodkladný ještě před zahájením trestního stíhání (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2779/2007 nebo plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13), soudy nižších stupňů v posuzované věci pečlivě zvažovaly věrohodnost výpovědi poškozené a řádně objasnily, proč ji pokládají za nespornou, přičemž logicky a přesvědčivě reagovaly i na všechny námitky obhajoby. Vyjma toho soud prvního stupně v hlavním líčení provedl řadu dalších důkazů, které dovolují učinit spolehlivý závěr o vině obviněného, takže výpověď poškozené nestojí osamocena. Trestní řízení v této věci lze tedy považovat v celkovém souhrnu za spravedlivé a námitky dovolatele za nedůvodné.
Výše uvedený závěr nezpochybňuje ani to, že soudy neprovedly obviněným v hlavním líčení navržené důkazy, konkrétně že nevyslechly svědka Ing. T. a neobstaraly revizní znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nebylo tedy povinností soudů v projednávané věci akceptovat jakýkoli důkazní návrh obhajoby, ovšem byly povinny své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011).
Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
V posuzované věci odvolací soud sice akceptoval oprávněnou výtku obviněného, že obvodní soud porušil ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., když v odůvodnění napadeného rozsudku stručně nevyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, nicméně zdůraznil, že o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, by se jednalo pouze tehdy, pokud by toto pochybení odvolací soud nenapravil. Jak však z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá (č. l. 5 spisu), tento přesvědčivým způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů obviněným navrhované důkazy byly shledány nadbytečnými. Přiléhavě zdůraznil, že pouhá nespokojenost obviněného s tím, že znalec z oboru písmoznalectví jednoznačně vyvrátil jeho obhajobu, není zákonným důvodem pro zpracování revizního znaleckého posudku, a dále, že výslech blíže neztotožněného svědka Ing. T. k osobě poškozené je zcela nadbytečný, jestliže poškozená byla podrobena stran své obecné věrohodnosti a duševního zdraví zkoumání erudovaným a nezávislým soudním znalcem.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů nevyplývají na základě náležitě zhodnocených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. pochybnosti o vině obviněného P. S., dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že dovolatelem zmiňované doplnění dokazování bylo ze shora uvedených důvodů nadbytečné. Obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení byly důkazy navrhovány, byla v dosavadním řízení s ohledem na to, co bylo uvedeno shora, s potřebnou mírou jistoty vyvrácena (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Důvodnost nelze přiznat ani poslední námitce obviněného že soudy posoudily jeho jednání jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejednalo, protože šlo o běžnou půjčku peněz a věc proto měla být řešena cestou občanskoprávní. Předně je nutné zdůraznit, že i tato námitka není hmotně právní povahy, protože obviněný nenamítá subsidiaritu trestní represe, ale s ohledem na odůvodnění námitky opět v podstatě namítá nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud přesto velmi stručně poznamenává, že nová právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí, takže každý skutek, který lze podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může soud či jiný orgán činný v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí jiné prostředky. V praxi se totiž vyskytují případy protiprávních činů naplňujících všechny formální znaky trestných činů, které jsou však s ohledem na specifické okolnosti, za nichž k nim došlo, buď společensky zcela neškodné, nebo mají toliko zanedbatelnou společenskou škodlivost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
O takový případ se však v předmětné trestní věci nejedná, neboť jak již bylo zdůrazněno, obviněný porušil zájem na ochraně majetku a ochraně poskytované českým platebním prostředkům, a tím ohrozil řádné fungování celého zejména bezhotovostního platebního styku způsobem, který trestní zákoník nepochybně považuje za natolik společensky škodlivý, že jej zamýšlí trestně postihovat. Také podle Nejvyššího soudu jednání obviněného, který chladně a vypočítavě okradl postupně čtyřmi útoky o celkovou částku 510.000 Kč, tedy o více jak půl milionu korun, devadesátiletou ženu, které mu důvěřovala, a následně se zavrženíhodným způsobem snažil využít jejího stáří, bezbrannosti a zjevně špatného zdravotního stavu k tomu, aby zakryl svou trestnou činnost, rozhodně nelze mít za natolik nezávažné a bagatelní, aby při současném naplnění znaků deliktů popsaných v trestním zákoně bylo namístě řešit odpovědnost obviněného prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe. Ostatně touto námitkou se, byť stručně, zabýval i nalézací soud na straně 5 svého rozsudku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. S., které sice bylo formálně opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ovšem fakticky bylo postaveno na námitkách ryze skutkové povahy, které nelze při absenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí pokládat za relevantní žádnému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, neboť jednak předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. návrh na odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí nepodal, a jednak sám Nejvyšší soud k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal důvody, neboť námitky dovolatele nebyly opodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová