ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.94.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 94/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2014 o dovolání obviněné P. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 4 To 52/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 56/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 7 T 56/2012, byla obviněná P. N. uznána vinnou ad I.) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), zčásti dokonaným a zčásti nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ad II.) zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 věta první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterých se měla dopustit tím, že v období od 1. 1. 2005 do 28. 1. 2010 s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch jako osoba samostatně výdělečně činná zpracovávající účetnictví pro společnost Club Diplomatique International, s. r. o., IČ: 49244680, se sídlem Opletalova 4, Praha 1 (dále jen „CDI“), opakovaně do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty podávaných za společnost CDI na Finanční úřad pro Prahu 1, úmyslně uváděla nepravdivé údaje o přijatých zdanitelných plněních a nadměrném odpočtu daně z přidané hodnoty a poté, co peněžní prostředky v celkové výši 2.128.944,- Kč byly finančním úřadem poukazovány na účet společnosti CDI č. ..., postupně v období od 26. 11. 2007 do 11. 12. 2009 je převodními příkazy neoprávněně převedla, a to na své účty č. ... a č. ... a na účet č. ... M. S. a celkem tak převedla částku ve výši nejméně 1.860.380,- Kč, a tak
I. 1) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 22. 4. 2005 za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2005 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 54.754,- Kč, kdy Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 26. 5. 2005 vyplacena na účet CDI částka 51.554,- Kč a částka 3.200,- Kč byla Finančním úřadem pro Prahu 1 převedena na nedoplatek na dani a nebyla vyplacena,
2) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 31. 10. 2005 za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2005 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 50.277,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 28. 11. 2005 tato částka vyplacena na účet CDI,
3) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 25. 1. 2006 za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2005 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 40.985,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 27. 2. 2006 tato částka vyplacena na účet CDI,
4) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 5. 5. 2006 za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2006 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 50.502,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 26. 5. 2006 tato částka vyplacena na účet CDI,
5) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 23. 5. 2007 za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2007 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 86.918,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 13. 6. 2007 tato částka vyplacena na účet CDI,
6) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 7. 8. 2007 za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2007 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 65.841,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 27. 8. 2007 tato částka vyplacena na účet CDI,
7) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 15. 11. 2007 za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2007 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 71.308,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 26. 11. 2007 tato částka vyplacena na účet CDI,
8) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 14. 2. 2008 za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2007 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 166.371,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 25. 2. 2008 tato částka vyplacena na účet CDI,
9) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 5. 5. 2008 za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2008 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 152.461,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 26. 5. 2008 tato částka vyplacena na účet CDI,
10) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 1. 8. 2008 za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2008 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 134.369,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 25. 8. 2008 tato částka vyplacena na účet CDI,
11) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 3. 11. 2008 za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2008 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 172.946,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 27. 11. 2008 tato částka vyplacena na účet CDI,
12) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 28. 1. 2009 za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2008 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 259.796,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 27. 2. 2009 tato částka vyplacena na účet CDI,
13) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 13. 5. 2009 za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2009 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 173.575,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 11. 6. 2009 tato částka vyplacena na účet CDI,
14) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 4. 8. 2009 za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2009 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 268.176,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 28. 8. 2009 na účet CDI vyplacena částka 267.877,- Kč a rozdílová částka 299,-Kč byla Finančním úřadem pro Prahu 1 převedena na nedoplatek na dani a nebyla vyplacena,
15) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 2. 11. 2009 za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2009 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 315.993,- Kč a Finančním úřadem pro Prahu 1 byla dne 25. 11. 2009 tato částka vyplacena na účet CDI,
16) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 28. 1. 2010 za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009 vykázala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 400.803,- Kč, kdy tato částka nebyla Finančním úřadem pro Prahu 1 uznána jako oprávněná a nebyla vyplacena,
a tímto jednáním vylákala na daňovém odpočtu daně z přidané hodnoty částku ve výši 2.064.272,- Kč a pokusila se vylákat částku ve výši 400.803,- Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 1, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1,
II. v období od 26. 11. 2007 do 11. 12. 2009 v K. H., v K., v M., v P. a v P. postupně do sběrných boxů a na přepážku poboček Československé obchodní banky, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, bez souhlasu a vědomí oprávněného majitele společnosti CDI vhodila nebo dala jednorázové a hromadné příkazy k úhradě, které opatřila zfalšovaným podpisem P. G., na základě kterých byla z účtu společnosti CDI č. ... převedena celkem částka 1.860.380,- Kč, přičemž zfalšované platební příkazy uplatnila k převodu v těchto případech:
na svůj bankovní účet č. ...
1) dne 26. 11. 2007 na částku 50.000,- Kč,
2) dne 8. 1. 2008 na částku 45.000,- Kč,
3) dne 11. 2. 2008 na částku 18.000,- Kč,
4) dne 25. 2. 2008 na částku 66.000,- Kč,
5) dne 26. 2. 2008 na částku 100.000,- Kč,
6) dne 29. 2. 2008 na částku 10.000,- Kč,
7) dne 20. 3. 2008 na částku 8.000,- Kč,
8) dne 5. 5. 2008 na částku 3.500,- Kč,
9) dne 5. 5. 2008 na částku 5.000,- Kč,
10) dne 27. 5. 2008 na částku 60.000,- Kč,
11) dne 27. 5. 2008 na částku 80.000,- Kč,
12) dne 6. 6. 2008 na částku 18.000,- Kč,
13) dne 15. 7. 2008 na částku 6.000,- Kč,
14) dne 22. 8. 2008 na částku 95.000,- Kč,
15) dne 22. 8. 2008 na částku 35.000,- Kč,
16) dne 4. 9. 2008 na částku 12.000,- Kč,
17) dne 25. 11. 2008 na částku 15.000,- Kč
a týmž převodním příkazem jako hromadným příkazem k úhradě převedla dále na svůj druhý bankovní účet č. ... částku 55.000,- Kč,
18) dne 9. 12. 2008 na částku 7.540,- Kč,
19) dne 24. 2. 2009 na částku 14.340,- Kč,
20) dne 6. 3. 2009 na částku 10.500,- Kč,
21) dne 29. 7. 2009 na částku 4.500,- Kč,
22) dne 4. 8. 2009 na částku 30.000,- Kč,
23) dne 12. 8. 2009 na částku 4.500,- Kč,
24) dne 26. 8. 2009 na částku 90.000,- Kč,
25) dne 25. 11. 2009 na částku 55.000,- Kč
a týmž převodním příkazem jako hromadným příkazem k úhradě převedla dále na bankovní účet M. S., číslo účtu ... částku 40.000,- Kč,
26) dne 25. 11. 2009 na částku 95.000,- Kč,
27) dne 25. 11. 2009 na částku 95.000,- Kč,
28) dne 11. 12. 2009 na částku 8.000,- Kč,
na svůj bankovní účet ...:
29) dne 25. 11. 2008 na částku 80.000,- Kč,
na bankovní účet M. S., číslo účtu ...:
30) dne 23. 10. 2008 na částku 9.000,- Kč,
31) dne 24. 2. 2009 na částku 50.000,- Kč,
32) dne 24. 2. 2009 na částku 90.000,- Kč,
33) dne 2. 3. 2009 na částku 95.000,- Kč,
34) dne 26. 3. 2009 na částku 23.000,- Kč,
35) dne 22. 5. 2009 na částku 30.000,- Kč,
36) dne 11. 6. 2009 na částku 80.000,- Kč,
37) dne 11. 6. 2009 na částku 90.000,- Kč,
38) dne 26. 8. 2009 na částku 95.000,- Kč,
39) dne 26. 8. 2009 na částku 75.000,- Kč,
40) dne 5. 10. 2009 na částku 7.500,- Kč.
Za tyto zločiny byla obviněná P. N. odsouzena podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání (pěti) roků, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byla dále odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu provozování živnosti v oblasti účetnictví v trvání 5 (pěti) roků.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byla obviněná P. N. zproštěna obžaloby, která jí vinila z toho, že do sběrných boxů a na přepážku Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, bez souhlasu a vědomí oprávněného majitele společnosti CDI dala příkazy k úhradě, které opatřila zfalšovaným podpisem P. G., na základě kterých měla z účtu společnosti CDI č. ... převést na svůj bankovní účet č. ...:
1) dne 17. 10. 2007 na částku 3.000,-Kč,
2) dne 22. 11. 2007 na částku 3.000,-Kč,
5) dne 22. 1. 2008 na částku 8.500,-Kč,
9) dne 29. 2. 2008 na částku 8.500,-Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla společnost Club Diplomatique International, s. r o., se sídlem Opletalova 4, Praha 1, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněné P. N., rozhodl usnesením ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 4 To 52/2013, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné P. N. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 4 To 52/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 7 T 56/2012, podala obviněná P. N. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Kateřiny Termerové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Dovolatelka konkrétně namítala, že se odvolací soud stejně jako soud nalézací nedostatečně vypořádal se subjektivní stránkou zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zčásti dokonaného a z části ve stádiu pokusu, kdy závěry obou soudů o jejím úmyslu obohatit se a získat tak majetkový prospěch pokládá za nedostatečně podložené. Zavinění ve formě úmyslu přímého zahrnuje kromě jiného i složku vůle, tedy že chtěla porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem. Dovolatelka je toho názoru, že úmysl přímý nebyl prokázán nadevší pochybnost a tím i její vina, neboť nebyly doloženy veškeré podklady, a to nikoli její vinou, neboť dovolatelka všechny doklady k účetnictví společnosti, které měla k dispozici, řádně dodala. Není povinností účetní archivovat účetnictví společnosti. Toto si měl řádně zajistit jednatel společnosti, případně svědek G. Rovněž po celou dobu jasně uváděla, že ze strany svědka G. jí bylo přislíbeno, že jí veškeré originální doklady, tj. zejména příslušné faktury, na základě kterých podle jeho pokynu zpracovávala podklady pro finanční úřad, budou dodány, což se nikdy nestalo, a svědek G. se věcí začal zabývat až v momentě, kdy jej informovala o požadavku finančního úřadu. Dále je toho názoru, že pokud byl svědek G. v pravidelném kontaktu s bankou, jak uvedl, a byly mu doručovány i všechny bankovní výpisy z předmětného účtu, pak je jeho výpověď o tom, že o ničem nevěděl, velmi nevěrohodná a nemůže svědčit o dovolatelčině přímém úmyslu obohatit se o jakékoliv finanční prostředky.
Navíc ani jeden ze soudů nevěnoval pozornost jejím objektivním majetkovým poměrům, které podle jejího názoru rozhodně nesvědčily o jejím osobním prospěchu z dané trestné činnosti. Je pravdou, že s manželem zakoupili pozemek a začali stavět dům, ovšem na toto si též brali dva úvěry, které po nemožnosti je splácet, neuhradili. Nemovitost byla poté prodána v exekuci právě kvůli neuhrazeným úvěrům a jiným dluhům, které by zajisté hradili, pokud by se dovolatelka obohatila svou trestnou činností o jakoukoliv finanční částku. Dále dovolatelka nesouhlasí se závěry obou soudů učiněnými ohledně nesprávného právního posouzení podmínek pro použití ustanovení §58 tr. zákoníku. Dovolatelka je toho názoru, že v jejím případě jsou dány takové osobní poměry, které by odůvodňovaly postup podle tohoto ustanovení. Odvolací soud uvedl, že ani po jejím výslechu u odvolacího soudu nelze její osobní poměry považovat za natolik mimořádné, aby použití tohoto ustanovení zdůvodnily. Odvolací soud ovšem nesprávně posoudil obsah dovolatelčina výslechu, kdy jasně uváděla, že sedmiletý syn se s otcem stýká, ovšem jednou až max. dvakrát měsíčně, a to na nejdéle dobu dvou až tří hodin, přičemž setkání probíhají většinou někde v nákupním centru atd., nikoliv u otce syna doma, protože taková možnost neexistuje. Otec jejího syna žije totiž již delší dobu v podnájmu na ubytovně v jedné místnosti se společným příslušenstvím, kde opravdu nelze o sedmileté dítě jakkoliv pečovat a vychovávat jej. Tudíž otec je v současné době opravdu neschopen prakticky se péči o syna věnovat. U dovolatelčiny sice zletilé dcery je odvolací soud toho názoru, že může v určité míře o syna pečovat, a přitom nebere na vědomí, že v letošním roce maturuje a musí se tedy především věnovat studiu a není schopná ani z časových důvodů takovou péči stihnout. Uvažovat o tom, že by její rodiče zvládli péči o jejího sedmiletého syna je nereálné vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a jejich věku. Dovolatelčino nepodmíněné odsouzení a v důsledku toho odtrhnutí malého syna od dovolatelky by pro něj, obzvlášť v citlivém vývojovém věku 7 let, znamenalo hluboký a trvalý zásah a psychické narušení. Výše uvedený trest je nepřiměřený a jeho uložení je nezákonné, neboť je v rozporu se zásadou přiměřenosti trestu a se zásadou individualizace trestu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 4 To 52/2013, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, a dále aby zrušil i rozhodnutí na napadené usnesení obsahově navazující.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné P. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že je nutno předeslat, že obsahově shodné důvody uplatnila obviněná již ve svém odvolání ze dne 18. 7. 2013 a že těmito námitkami se podrobně zabýval již odvolací soud. Ten na str. 6 až 10 svého usnesení podrobně odůvodnil, na základě jakých konkrétních důkazů je správný závěr nalézacího soudu na str. 20 jeho rozsudku, že obviněná jednala vědomě, cíleně a záměrně, tedy v přímém úmyslu. Odvolací soud poté na str. 10 až 12 svého usnesení podrobně odůvodnil, proč v předmětné věci nebyly důvody ani pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska podaného dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že dovolatelka popsaným způsobem nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění. Nesouhlasí tak se skutkovým závěrem obou soudů, který je zcela zřejmý jak z popisu skutku, tak zejména i ze shora citovaných odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy zde učinily závěr, že jednání obviněné bylo „vědomé, cílené a záměrné“. Tento závěr je závěrem skutkovým a nikoliv právním. V tomto závěru se tak nejedná o otázku právního posouzení. Uvedený důvod proto zjevně nenaplňuje tvrzený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost státní zástupce poznamenal, že porušení zásad spravedlivého procesu dovolatelka nenamítá. Již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Státní zástupce pak ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003.
Pokud se týká neužití §58 tr. zákoníku, zde především poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (z roku 1961) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V předmětné věci dovolatelka neuvedla, která z alternativ uvedených v §58 tr. zákoníku měla být podle jejího názoru užita. Z obsahu dovolání je patrno, že se snad mělo jednat o odstavec 1, podle něhož soud může trest snížit „…vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele…“. Státní zástupce se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, že takto vymezená námitka „…není podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu“ . V podrobnostech státní zástupce odkázal pro stručnost na přesvědčivou argumentaci a další judikaturu uvedenou v odůvodnění tohoto usnesení. Dovolatelkou uváděné důvody proto ani zde neodpovídají tvrzeným důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
K uložení nepřípustného druhu trestu a trestu ve výměře mimo trestní sazbu – písm. h) §265b odst. 1 tr. zákoníku – dovolatelka žádnou bližší argumentaci nepřipojila. Zejména je zřejmé, že pokud se shora domáhala snížení trestu podle §58 tr. zákoníku, napadala postup nalézacího soudu pro „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoliv pro vadný trest podle písm. h) citovaného ustanovení. Jelikož dovolatelka dovolací důvod podle písm. h) tohoto ustanovení blíže neodůvodnila, nemohl se státní zástupce k této části dovolání vyjádřit.
Státní zástupce tak shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelkou zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatelka nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolatelka nenamítá ani porušení zásad spravedlivého procesu, ani v tomto směru nevznesla příslušně formulovanou námitku.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná P. N. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněná P. N. uplatnila rovněž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnila také shora jmenovaná obviněná. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve značném rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. ke značnému rozsahu (nejméně 500 000,- Kč – nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 500 000,- Kč), postačí ve smyslu §17 písm. b) nedbalost.
Na základě důkazů, které nalézací soud provedl v hlavním líčení, vzal za prokázaný tento skutkový děj. Obviněná P. N. pracovala od února roku 2005 pro společnost CDI jako účetní, i když pro výkon této činnosti neměla odpovídající živnostenské oprávnění. Od roku 2005 podávala za společnost daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, když společnost byla čtvrtletní plátcem této daně. V daňových přiznáních obviněná vykazovala nadměrné odpočty daně, i když věděla, že v účetnictví, které zpracovává, pro tento nadměrný odpočet nejsou žádné podklady a věděla, že nárok na tento nadměrný odpočet společnost neměla. Takto v daňových přiznáních vykázala od l. čtvrtletí roku 2005 do 4. čtvrtletí roku 2009 nadměrný odpočet v celkové částce 2.064.272,- Kč, resp. ještě o 400.803,- Kč více, když tato poslední částka nebyla finančním úřadem uznána jako oprávněná. Celková částka ve výši 2.128.944,- Kč byla finančním úřadem zaslána na účet společnosti CDI a obviněná od 26. 11. 2007 do 11. 12. 2009 z účtu společnosti na základě příkazů k úhradě celkem částku 1.860.380,- Kč převedla na své dva účty a na účet M. S., kterou požádala, zda může přes její účet peníze posílat s výmluvou, že nemůže využít svůj účet. Příkazy k úhradě obviněná podepsala za P. G., majitele společnosti CDI, který jako jediný měl k účtu podpisové právo (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud se týká svědka P. G., ten v přípravném řízení vypověděl, že jednou obviněná přišla s tím, že chce půjčit 300.000,- Kč, což svědek odmítl. Už tehdy mu bylo nápadné, že na firemní účet nechodily peníze z leasingu. Stáhl si výpisy z účtu a zjistil, že všechny peníze odcházejí přes obviněnou na účty jejích známých a vše předal své právní zástupkyni. Chtěl, aby obviněná vyřídila ještě nějaké pohledávky u leasingové společnosti a ona přijela pro peníze a podepsala převzetí částky. Obviněnou tehdy ještě neupozornil, že zjistil nesrovnalosti v účetnictví. Svědek si nepamatuje, zda za roky 2005 až 2009 kontroloval a podepisoval daňová přiznání k dani z přidané hodnoty. Později zjistil, že obviněná mu nedávala všechny výpisy z bankovního účtu, jinak by si všiml, že jakmile peníze z finančního úřadu přijdou, z účtu odcházejí. Obviněná dostávala mzdu 8.500,- Kč a později jen 3.500,- Kč. Žádné mimořádné odměny domluveny nebyly. V hlavním líčení uvedl, že později odhalil, že mu obviněná lhala, nezaplatila telefony a leasing. Chtěl si s obviněnou domluvit schůzku, ale říkala, že je nemocná. Když se nakonec sešli, obviněné vše řekl, byla šokovaná a podepsala směnku na 30.000,- Kč. V podstatě na žádném daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty není jeho pravý podpis. Společnost CDI měla sídlo v O. ul. asi do roku 2009 či 2008. Obviněná pracovala v těchto kancelářích a pak pomáhala kanceláře vystěhovat. Nějaké doklady se stěhovaly do B. do skladu. Počítač z kanceláře si obviněná vzala domů, k čemuž jí dal souhlas. Účetní uzávěrky od roku 2005 do roku 2009 mu obviněná předkládala k podpisu (srov. str. 10 – 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Svědek Ing. L. K. uvedl, že ve společnosti CDI vedl účetnictví. Když společnost CDI nevyvíjela žádnou činnost, chtěl ji P. G. zlikvidovat a obrátil se na JUDr. U., ale objevil se problém se směnkou na 40.000,- Kč, podepsanou obviněnou a nějaké finanční nesrovnalosti. Společnost nemohla jít do likvidace, a proto byl svědek podruhé jmenován jednatelem. Připravoval podklady pro trestní oznámení. Obviněná předala nějaké doklady, jeden šanon výpisů z banky a druhý s fakturami za období asi pěti let. Rozhodně nepředala řádné účetnictví. V archivu v B. není uloženo účetnictví (srov. str. 12 – 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence soud zjistil, že účetnictví společnosti CDI neodpovídá zákonu o účetnictví, je nesprávné, neúplné a neprůkazné. Přiznání k dani z přidané hodnoty neodpovídají účetním dokladům a účetnictví prakticky vůbec neexistuje, což koresponduje s tím, co soud zjistil z dalších důkazů (srov. str. 13 – 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na základě provedených důkazů nalézací soud vyhodnotil, že výpověď svědka P. G. v přípravném řízení i před soudem byla zmatená a soud jí musí hodnotit velmi opatrně. Svědek pravděpodobně kvůli svému věku a zdravotnímu stavu nebyl schopen některé okolnosti soudu vysvětlit (srov. str. 17 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Oba zločiny, kterými byla obviněná uznána vinnou, jsou úmyslnými trestnými činy, kdy je třeba prokázat úmyslné zavinění. Obviněná si počínala shora vylíčeným způsobem vědomě, cíleně a záměrně a šlo tedy o úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Obviněná věděla, že způsobem uvedeným v tr. zákoníku poruší zájem tímto zákonem chráněný. Tento závěr vyplývá mimo jiné ze samotné povahy trestné činnosti a do jisté míry i z výpovědi samotné obviněné, kdy je zřejmé, že toto úmyslné zavinění zahrnovalo nejen samotné jednání, ale i následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem (srov. str. 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak má s ohledem na provedené důkazy a jejich hodnocení nalézacím soudem za jednoznačně prokázané, že obviněná P. N. svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 tr. zákoníku, a to i pokud se týká subjektivní stránky tohoto činu. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu také vyplývá, z jakých důvodů nebylo v možnostech svědka P. G. zajistit účetnictví společnosti CDI.
Velmi podrobně se subjektivní stránkou ve vztahu k posuzované trestné činnosti, resp. mírou zavinění obviněné P. N., zabýval odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že obviněná nepopírá, že osobně podávala v žalovaných případech daňová přiznání, v nichž uváděla ničím nedoložené údaje o přijatých zdanitelných plněních, v důsledku čehož došlo v těchto případech k neoprávněnému vylákání nadměrného odpočtu DPH, přičemž odpovídající peněžní prostředky byly finančním úřadem posílány na účet CDI, a nepopírá ani to, že tyto peněžní prostředky následně pomocí platebních příkazů, na nichž padělala podpis majitele společnosti P. G., v žalovaných případech přeposílala na své účty a na účet své známé svědkyně M. S. Obhajobu obviněné týkající se subjektivní stránky jejího jednání nalézací soud považoval důvodně za nevěrohodnou a v odůvodnění rozsudku postupně uvedl, z jakých důkazů vyplývají skutečnosti, které jej k tomuto závěru vedly. Nalézací soud za nevěrohodné právem s poukazem na podnikatelskou zkušenost svědka G. považuje tvrzení obviněné, že se jí měl svědek ptát jak je možné, že jiné firmy dostávají peníze od státu, a po jejím vysvětlení, že jde o nadměrné odpočty DPH, ji měl žádat, aby bez účetních podkladů sestavovala přiznání k dani tak, aby společnosti CDI získala nadměrný odpočet, a aby následně takto získané peníze posílala za pomoci padělaných příkazů k úhradě na své účty, vybírala je a předávala mu je. Správně poukazuje také na to, že některá tvrzení obviněné se ve světle provedeného dokazování ukázala být nepravdivými, kupř. tvrzení obviněné, že měla živnostenské oprávnění k vedení účetnictví, anebo že peníze na účet svědkyně S. převáděla kvůli tomu, že svědkyně měla účet u jiné banky, u níž výběry byly jednodušší, apod. Obhajobu obviněné považoval soud správně za vyvrácenou i výpověďmi svědka P. G., k nimž sice důvodně přistupoval s určitou opatrností, avšak považoval za věrohodná ta jeho tvrzení, která byla podporována obsahem dalších provedených důkazů. Důvodně tak uvěřil, že svědek o převodech finančních prostředků získaných jako nadměrné odpočty DPH na účty obviněné za pomoci padělání platebních příkazů nevěděl a nedal k nim obviněné souhlas, stejně jako důvodně považoval za věrohodné jeho tvrzení, že obviněná jeho společnosti nikdy nepůjčovala peníze, a že smlouvu, která má údajnou půjčku částky 1.350.000,- Kč z roku 2006 dokládat, nikdy neviděl ani nepodepsal. Nalézací soud přitom vyšel z logické úvahy, že pokud by svědek G. chtěl peníze z účtu společnosti CDI vybrat v hotovosti, mohl tak bez problémů sám učinit kupř. prostřednictvím platební karty. Takovou možnost měl jak v případě, že se nacházel na Slovensku, tak v případě, že přijel do P., kde podle verze obviněné čekal na to, až ona vybere přeposlané peníze ze svého účtu a předá mu je. Správně nalézací soud poukázal rovněž na to, že obhajoba obviněné, že peníze ihned předávala svědku G., je v rozporu s výpisy z účtu. Navzdory tvrzení obviněné, že peníze posílala na účet svědkyně S. proto, že v těchto případech požadoval svědek G. peníze do druhého dne a z jejího účtu takový rychlý výběr nebyl možný, z výpisů vyplývá, že výběry peněz probíhaly zpravidla do dvou až tří dnů, někdy i později, tedy nikoliv neprodleně druhý den, a to jak v případě výběrů z obou účtů obviněné, tak v případě výběrů z účtu svědkyně S. Z výpisů dále vyplývá, že v některých případech k výběru celých částek z účtu nedošlo (nejmarkantnější případ se podle zjištění odvolacího soudu týká částky 50.000,- Kč zaslané dne 26. 11. 2007 na účet ..., po jejímž převodu na účet došlo v tentýž den k výběrům nižších částek v objektu OD C. Ch., a k platbě v obchodě M. & Spencer a Hypernova tamtéž). Nalézací soud dále důvodně poukazuje na obsah e-mailové a sms komunikace mezi obviněnou a svědkem G., která rovněž vyvrací obhajobu obviněné a potvrzuje věrohodnost výpovědi svědka G. Z této komunikace nejen, že je zřejmé, že svědek G. byl zjištěním situace zaskočen a požadoval po obviněné její vysvětlení, resp. nápravu, a že obviněná připouštěla, že je třeba situaci dát do pořádku, ale je jí také zpochybněno tvrzení obviněné, že v březnu 2010 nepřišla na schůzku s pracovnicemi finančního úřadu z popudu svědka G., který jí měl v této době říci, ať jednání oddaluje, že chybějící doklady dodá. Obsah uvedené komunikace, která spadá do uvedeného období února až května 2010, takové skutečnosti v žádném případě nenasvědčuje a z příslušného protokolu finančního úřadu vyplývá, že obviněná při telefonickém hovoru s pracovnicemi úřadu použila stejnou omluvu, (resp. výmluvu), jako v e-mailové komunikaci ve vztahu ke svědku G., totiž, že je po operaci. Opodstatněně poukazuje nalézací soud rovněž na smlouvu o půjčce finančních prostředků ze dne 30. 3. 2006. Tuto listinu (srov. č. l. 368 a násl.) podle obsahu spisu dodala policii obviněná spolu s účetními doklady (viz úřední záznam č. l. 367). Z obsahu listiny vyplývá, že podle ní měla obviněná v březnu 2006 zapůjčit společnosti CDI částku 1.350.000,- Kč, kterou se uvedená společnost zavazuje splatit do tří let od podpisu smlouvy s odměnou ve výši 350.000,- Kč. Listina je podepsána pouze v kolonce podpis dlužníka, podle závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví byl podpis svědka G. na této listině obdobně jako jeho podpisy na příkazech k úhradám padělán. Obviněná se k existenci listiny při svém výslechu v hlavním líčení ani poté, kdy byla listina k důkazu předložena, nevyjádřila. S ohledem na to, že částka uvedená ve smlouvě jako půjčka spolu s odměnou odpovídá přibližně sumě finančních prostředků, které posuzovanými útoky obviněná převedla z účtu CDI do své dispozice, doba údajné půjčky odpovídá počátku převodů finančních prostředků z účtu CDI, doba splatnosti půjčky době, kdy skutek vyšel najevo, a vzhledem k tomu, že svědek G. existenci smlouvy stejně jako uvedené půjčky popřel, bylo možno dospět k závěru, že se obviněná chystala původně za pomoci dodatečně vyhotovené smlouvy hájit tím, že finanční prostředky převedené z účtu CDI do její dispozice byly splátkami z uvedené půjčky, a posléze od záměru hájit se tímto způsobem upustila. Na tom nic nemění skutečnost, že obviněná při svém výslechu u odvolacího soudu k dotazu na tuto smlouvu potvrdila, že smlouvu předložila orgánům činným v trestním řízení proto, že doufala, že jí nebudou nadále stíhat, avšak uvedla, že text smlouvy jí poslal faxem svědek G. v době, kdy začalo probíhat trestní stíhání, a že ona opět „jen“ obtáhla jeho podpis. Za těchto okolností, které jsou podloženy obsahem provedených důkazů, soud důvodně nepovažoval za rozhodné, že výpovědi svědka G. působily v některých jiných směrech zmateně či nepřesvědčivě, a dospěl ke správnému závěru, že obviněná se žalovaného jednání dopustila vědomě, cíleně a záměrně, tedy v přímém úmyslu. K námitkám obviněné odvolací soud dodal, že ani případné vědomí svědka G., že obviněná jménem jeho společnosti podává nepravdivá daňová přiznání a získává tak pro společnost neoprávněně nadměrné odpočty DPH, případně, že za účelem zastření této činnosti padělá jeho podpisy na příkazech k úhradě, ani jakýkoliv případný jeho podíl na finančním výtěžku z této trestné činnosti, by nemohly nic změnit na závěru o vině obviněné oběma žalovanými trestnými činy, neboť varianta, že jednala bez úmyslu někomu způsobit škodu, a pouze v dobré víře plnila pokyny majitele společnosti, je s ohledem na její postavení osoby zodpovědné za vedené účetnictví a s přihlédnutím k tomu, že jde o osobu dospělou, bez rozumového defektu, naprosto vyloučena (srov. str. 5 – 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu, zejména vzhledem ke znaleckému posudku Mgr. Jany Kudrnové, znalkyně z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo (č. l. 264 a násl. spisu), a jeho doplňku (č. l. 308 a násl. spisu), která zjistila, že podpis na smlouvě o půjčce ze dne 30. 3. 2006 (založené na č. l. 368 – 369 spisu), je pravděpodobně padělkem vyhotoveným jinou osobou, než osobou P. G. (č. l. 307 spisu), vzhledem k výpisům z bankovních účtů založených v pomocném spisu, ve sv. č. 1, dále vzhledem k výpisu z živnostenského rejstříku týkajícího se obviněné P. N. (č. l. 454 spisu) a vzhledem k výpovědi obviněné P. N. (č. l. 604 a násl. spisu) a svědka P. G. (č. l. 611 a násl. spisu), plně ztotožňuje.
Obviněná P. N. uplatnila rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v němž je stanoveno, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§3 odst. 1 tr. zákoníku), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem (srov. §110 tr. zákoníku). Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Navíc k tomuto dovolacímu důvodu dovolatelka žádnou bližší argumentaci nepřipojila. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že pokud se shora domáhala snížení trestu podle §58 tr. zákoníku, napadala postup nalézacího soudu pro „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoliv pro vadný trest podle písm. h) citovaného ustanovení.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve smyslu jeho ustálené judikatury lze připustit, že ve vztahu k ustanovení §58 tr. zákoníku lze uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se uvedenou námitkou blíže zabýval. Obviněná P. N. konkrétně namítala, že ani jeden ze soudů nevěnoval pozornost jejím objektivním majetkovým poměrům, které podle jejího názoru rozhodně nesvědčily o jejím osobním prospěchu z dané trestné činnosti a nesouhlasila se závěry obou soudů učiněnými ohledně nesprávného právního posouzení podmínek pro použití ustanovení §58 tr. zákoníku. Dovolatelka namítala, že její sedmiletý syn se s otcem stýká, ovšem jednou až max. dvakrát měsíčně, a to na nejdéle na dobu dvou až tří hodin, přičemž setkání probíhají většinou někde v nákupním centru atd., nikoliv u otce doma, protože taková možnost neexistuje a není v současné době prakticky možné ze strany otce se péči o syna věnovat, kromě toho odvolací soud nesprávně vyhodnotil možnosti dovolatelčiny zletilé dcery a jejích rodičů postarat se o jejího nezletilého syna. Dovolatelka tak považuje uložený trest za nepřiměřený a jeho uložení je nezákonné, neboť je v rozporu se zásadou přiměřenosti trestu a se zásadou individualizace trestu. Nejvyšší soud se proto blíže zabýval na základě obsahu spisu i odůvodněním rozsudků soudů nižších stupňů týkajícím se výroku o trestu uloženého obviněné P. N. a neshledal, že by došlo z jejich strany k jakémukoliv pochybení.
V případě obviněné při úvaze o druhu a výši trestu nalézací soud vycházel ze všech ustanovení, která se tohoto rozhodování týkají, zejména z ustanovení §39 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlížel k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněné a k jejímu dosavadnímu způsobu života a k možnosti její nápravy. Soud přihlížel k chování obviněné po činu a v neposlední řadě soud přihlédl také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obviněné. Soud přihlížel k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a §42 tr. zákoníku). Obviněná rozhodně nenapomáhala orgánům činným v trestním řízení svým doznáním. Přitěžuje jí, že svým jednáním způsobila škodu, která několika násobně přesahuje hranici značného rozsahu a také páchala trestné činy po delší dobu [§42 písm. m) tr. zákoníku]. Po zvážení všech okolností rozhodných pro ukládání trestu soud uložil obviněné trest odnětí svobody v trvání pěti roků, na samé dolní hranici trestní sazby, když obviněná je ohrožena trestní sazbou pět až deset let. Trest byl uložen jako úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, protože byl uložen za dva trestné činy. Pro výkon trestu byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněná zařazena do věznice s dozorem, tento typ věznice nejlépe odpovídá osobnímu hodnocení obviněné. Jednání obviněné bylo promyšlené, delší dobu páchané a škoda na cizím majetku překračuje zákonný znak značné škody, jak již bylo shora uvedeno. Úmyslné zavinění zahrnuje celou zkrácenou daň (srov. str. 20 – 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), k čemuž Nejvyšší soud dodává, že se vztahuje i k značnému rozsahu a k obohacení vyplývajícímu i ze zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že za zcela nevěrohodné lze považovat tvrzení obviněné, že z uvedené činnosti neměla osobně žádný prospěch. Absurditě takového závěru nasvědčují nakonec i důkazy týkající se majetkových poměrů obviněné v posuzované době, které byly provedeny v hlavním líčení, a které byly doplněny výslechem obviněné v odvolacím řízení. Z těch vyplývá, že v roce 2006, kdy se obviněné narodil syn, a kdy by bylo možno očekávat, že matka s ohledem na péči o dítě omezí své pracovní aktivity a rodina bude hospodařit šetrněji než doposud, obviněná spolu s manželem naopak koupili pozemek a začali na úvěr stavět nemovitost. Obviněná uvedla, že dva úvěry v následujícím období zvládali splácet díky tomu, že i ona i její manžel neustále pracovali, ona od šesti týdnů věku syna jezdila do práce několik dnů týdně i s dítětem, pracovala externě pro tři společnosti (srov. str. 9 – 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud neshledal uložené tresty v rozporu se zákonem. Požadavek obviněné na to, aby bylo v jejím případě postupováno podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, vyplývá v podstatě z toho, že je doposud bezúhonná, a že je matkou sedmiletého syna. Mimořádné snížení trestu pod zákonnou dolní hranici podle §58 odst. 1 tr. zákoníku připadá v úvahu tehdy, jestliže má soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvaní. Ustálený výklad tohoto ustanovení váže možnost takového postupu na takové okolnosti případu nebo poměry pachatele, které se vymykají okolnostem či poměrům, které jsou v obdobných případech obvyklé. Podle ustálené judikatury (komentáře) nemohou uvedený postup odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Pokud jde o okolnosti posuzovaného případu, soud důvodně konstatoval existenci přitěžujících okolností spočívajících v tom, že obviněná nenapomáhala soudu doznáním, způsobila poměrně vysokou škodu a dopouštěla se trestné činnosti promyšleně a po dlouhou dobu. Jako jedinou polehčující okolnost zjistil nalézací soud důvodně skutečnost, že obviněná nebyla doposud pro trestnou činnost odsouzena a nebyla v místě bydliště stíhána pro přestupek. Takové okolnosti v žádném případě nesnižují společenskou škodlivost jednání obviněné pod obvyklou míru. Co se týče osobních poměrů obviněné, odvolací soud s ohledem na námitku odvolání doplnil dokazování výslechem obviněné zaměřeným mimo jiné k jejich objasnění, avšak ani tento výslech nepřinesl žádné zjištění, které by umožnilo hodnotit osobní poměry obviněné jako mimořádné. Na vysvětlení je třeba uvést, že mimořádnými osobními poměry by podle komentáře k příslušnému ustanovení trestního zákoníku mohla být kupř. vážná nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti, větší počet nezletilých dětí odkázaných s péčí na pachatele, apod. Z důkazů provedených v hlavním líčení a doplněných ještě výslechem obviněné v odvolacím řízení bylo zjištěno, že obviněná je rozvedená, žije s přítelem a se svými dvěma dětmi, zletilou dcerou a sedmiletým synem, v současné době nemá příjem z pracovní činnosti, ona a její dvě děti žijí společně ze sociálních dávek a z výživného od otce. Otec má k dětem a zejména k nezletilému synovi normální, tedy dobrý vztah, normální – tj. dobré vztahy udržuje obviněná i se svými rodiči. Z uvedeného je zřejmé, že děti obviněné nejsou v současné době závislé na jejím příjmu z pracovní činnosti, zároveň je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že sedmiletý syn obviněné není závislý výlučně na její péči, neboť dcera obviněné, byť navštěvuje poslední ročník školy, je již zletilá, a může být tedy schopna v určité míře zastávat péči o nezletilého chlapce stejně jako jeho otec, který má k němu dobrý vztah, a který přispívá na výživu dětí, stejně jako rodiče obviněné. Za těchto okolností však nelze poměry obviněné považovat za mimořádné ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, a nejsou tudíž splněny zákonné podmínky pro navrhované snížení trestu pod zákonnou spodní hranici ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 10 - 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal tyto závěry odvolacího soudu a shledal, že odpovídají povaze a závažnosti obou spáchaných zločinů, kde nelze přehlédnout ani přitěžující okolnosti podle §42 písm. a), b), f), k), l) a m) tr. zákoníku, neboť nepochybně páchala posuzovanou trestnou činnost s rozmyslem, ze ziskuchtivosti, ke spáchání činu zneužila svého zaměstnání, trestným činem způsobila větší škodlivý následek a získala jím vyšší prospěch (několikanásobně přesáhla hranici značného rozsahu i značného prospěchu), přičemž v něm pokračovala po delší dobu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. , §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 556 až 566). Dostatečně oba soudy nižších stupňů přihlédly i k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněné P. N. a jejímu dosavadnímu způsobu života a v neposlední řadě i k možnostem její nápravy. Všechny tyto skutečnosti hodnotil zejména odvolací soud právě z hlediska možnosti použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, přičemž dostatečně přihlédl i k chování obviněné po činu, které nejenže nelze přiznat polehčující okolnosti podle §42 písm. l) či n) tr. zákoníku, tedy napomáhání při objasňování své trestné činnosti či upřímné lítosti nad spáchanými zločiny, ale naopak zároveň nelze pominout, že orgánům činným v trestním řízení v rámci své obhajoby předkládala falešné dokumenty (údajnou smlouvu o půjčce se zfalšovaným podpisem P. G.) s cílem vyhnout se trestní odpovědnosti za spáchané trestné činy, příp. tuto přenést alespoň zčásti na jiné osoby. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že obviněná se může v trestním řízení hájit, jak uzná za vhodné, ovšem takové jednání již přesahuje využívání běžné obhajoby, neboť svědčí o vyšším morálním narušení obviněné, což má význam z hlediska možností její nápravy, a to nejen ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku, ale i z hlediska možnosti použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shodně s odvolacím soudem, a to i přes rozvinuté námitky obviněné v dovolání, neshledal splněny podmínky posledně uvedeného ustanovení pro snížení uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Odvolací soud se v dostatečné míře zabýval i osobními a rodinnými poměry obviněné, zejména také z hlediska zajištění péče o nezletilého syna. Pokud obviněná se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a dovozuje, že její osobní péče o syna je nezbytná a nelze ji zajistit jiným způsobem, ač pro to objektivně provedená zjištění nesvědčí, nemůže jen tato skutečnost s přihlédnutím k dalším shora uvedeným skutečnostem odůvodnit použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody.
Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry obou nižších soudů a dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 4 To 52/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 7 T 56/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) nebo l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněné P. N. jako nedůvodné podle ustanovení §265 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné P. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.