ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.995.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 995/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2014 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 78/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 262/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 1 T 262/2012, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit tím, že v přesněji nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 6. 2. 2012 v obci S., okres P.-v., v domě č. p. ..... jím drženou holí z nezjištěného materiálu opakovaně, úmyslně a silou dostatečnou ke způsobení krevních podlitin udeřil do rukou, do nohou a do trupu poškozenou A. K., které tím způsobil mnohočetné podlitiny nohou, levé paže i trupu a zejména příčnou zlomeninu v levém předloktí s posunem úlomků vyžadující vysokou sádrovou fixaci levé ruky nejméně do 24. 2. 2012.
Za tento přečin byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jenž mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Krajský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného J. K., rozhodl usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 78/2014, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného J. K. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 78/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 1 T 262/2012, podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Dany Chalupové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolatel konkrétně namítal, že nesouhlasí s tím, že by svou obranou francouzskou holí způsobil poškozené zranění takového rozsahu. Nicméně, při vědomí, že dovolací soud nepřezkoumává skutková zjištění, učiněná soudy obou stupňů, nezbývá obviněnému než napadnout tímto dovoláním alespoň právní posouzení takového jednání – totiž tu skutečnost, že jeho jednání naplňovalo znaky jednání v nutné obraně. Z provedeného dokazování před soudy obou stupňů vyplynulo, že vzájemný vztah obviněného a poškozené byl vztahem „italské“ domácnosti. Sama poškozená přiznala, že obviněného v minulosti zranila (zlomenina nosu), rovněž přiznala svou agresi a problémy s nadužíváním alkoholu. Obviněný v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že v minulosti jej poškozená poranila lžící na boty, kdy rána skončila 2 milimetry od krkavice. Rovněž sociální odbor (orgán sociálně právní ochrany dětí) má s poškozenou negativní zkušenost, pokud se agresivního jednání z její strany týče. Neméně významný je i fakt, že nezletilé děti byly předběžným opatřením svěřeny do péče otce (tj. obviněného), když výchovné prostředí matky bylo soudem shledáno jako pro děti nevyhovující. Dále bylo zjištěno, že odviněný krátce před incidentem opustil nemocnici po předchozí hospitalizaci nikoli po ukončení léčby, ale na základě jeho negativního regresu. Součástí jeho zdravotního stavu po opuštění nemocnice byla nepohyblivost (zranění nohy) a stav po prodělané plicní embolii. Pokud za tohoto stavu použil svou francouzskou hůl na svou obranu poté, co se ocitl na zemi, před útokem poškozené nemohl utéct a poškozená na něj zaútočila, zjevně pod vlivem návykové látky, pak podle názoru obviněného mělo být jeho jednání posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku, a měl být zproštěn obžaloby v plném rozsahu.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a tomuto soudu podle ustanovení §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že po seznámení se s obsahem tohoto podání a soudních rozhodnutí se k dovolání Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněný J. K. také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný J. K. se již v rámci řízení konaného před soudem prvního stupně obhajoval tvrzením, že se v jeho případě jednalo o nutnou obranu. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku k tomu uvedl, že tuto obhajobu obviněného vzal za vyvrácenou především tím, že ke vztahu obviněného a poškozené bylo zjištěno, že vzájemné napadání, konfliktní situace a agrese byla běžnou záležitostí jejich vztahu. Dále bylo zjištěno, že obviněný, byť měl zraněnou levou nohu a prodělal embolii, přesto se cítil natolik v pořádku, že podepsal revers a z vlastního rozhodnutí nemocniční zařízení opustil. Dále bylo zjištěno, že hledal svoje věci, které potřeboval k provozu společnosti. Tyto věci měla mít u sebe poškozená. Zcela nepochybně hledání poškozené znamenalo pro poškozeného (správně zřejmě „obviněného“) stres, napětí. Reakce poškozené vyvolaly emoce, zcela nepochybně došlo k dalšímu konfliktu mezi obviněným a poškozenou. Nutno zdůraznit, že žádná další osoba, která by poškozené zranění způsobit mohla, na místě nebyla. Přítomny byly toliko dvě nezletilé děti schované pod stolem, které jednoznačně popsaly, že tatínek bil maminku a za hlavní okolnost tohoto případu hodnotí soud skutečnost, že obviněný zaútočil na poškozenou holí, zatímco poškozená žádný předmět v ruce neměla. Handicap – zranění nohy, který obviněný zdůrazňuje, nehrál žádnou roli a jediným výsledkem celého konfliktu je, že obviněný způsobil poškozené zranění popsané v lékařské zprávě. Nutnou obranou se podle §29 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V tomto konkrétním případě ale bylo zjištěno, že mezi obviněným a poškozenou došlo ke konfliktu, tak jako už mnohokráte, tak jak o tom vypovídají samotní aktéři, členové rodiny i paní Š. Ze strany obviněného nemohlo jít o nutnou obranu, neboť jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k jednoznačnému závěru o vině obviněného spácháním přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud potvrdil, že nalézací soud provedl podle procesních předpisů dokazování v rozsahu, který má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a takto provedené důkazy hodnotil ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. jak jednotlivě, tak i ve všech vzájemných souvislostech. Jeho skutkovým závěrům, k nimž tímto postupem dospěl, nelze vytknout žádnou nelogičnost ani nesprávnost. Nalézací soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů se opíral především o výpověď poškozené, která nebyla důkazem osamoceným, ale byla podepřena důkazy dalšími. Jde především o lékařské zprávy o zranění poškozené, odborné vyjádření i fotodokumentaci založenou ve spise, přičemž i s ohledem na výpovědi policistů V. a R. není naprosto důvodu k pochybnostem o tom, že zranění ruky poškozená, které se podařilo z bytu uprchnout a doběhnout bosá do restaurace, odkud byla přivolána policie (kterou zároveň v té době kontaktoval i obviněný), měla právě v důsledku útoku obviněného holí, čemuž zcela korespondují i spolehlivě zadokumentované hematomy na jejím těle. Soud také velmi obezřetně a pečlivě hodnotil výpovědi nezletilých dětí, kterými byl v souladu s procesními předpisy proveden důkaz, a nemohl přehlédnout, že obě děti zmiňovaly skutečnost, že tatínek bil maminku a nikoli naopak. Skutkovým zjištěním nalézacího soudu pak koresponduje i právní posouzení jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 2 – 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal zejména shora uvedený výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu i navazující odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, jakož i předložený spisový materiál, a dospěl k následujícím zjištěním.
K námitce obviněného J. K., že se v jeho případě jednalo o nutnou obranu vůči napadení ze strany A. K., považuje Nejvyšší soud především za nutno uvést, že podle §29 tr. zákoníku o nutné obraně čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Při posuzování, zda ze strany obviněného se jednalo o nutnou obranu ve smyslu citovaného ustanovení §29 tr. zákoníku Nejvyšší soud hodnotil především tyto skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů obsažených ve spisu: Obhajoba obviněného má oporu pouze v jeho vlastní výpovědi (srov. č. l. 304 a násl. spisu). Ostatní ve věci provedené důkazy však svědčí o opaku, a to zejména výpověď poškozené A. K., ze které vyplývá, že v předmětný den poté, co odvezla obviněnému věci do nemocnice, si jela vyprat, neboť se jí rozbila pračka, věci pro děti do S., což měla od obviněného dovoleno. Její příjezd do S. oznámila sousedům, že tam je s vědomím obviněného. Ti tam také zažili spoustu scén a nechtěli, aby se tam zdržovala, protože nechtěli zažívat to, co zažívali předtím. Dala prát věci do pračky, začala vařit a umyla děti. Chtěla jet za obviněným na návštěvu, aby mu osobně předala mobil, avšak nastala situace, že v té chvíli obviněný začal bouchat holí na vstupní dveře a domáhal se otevření dveří. Hned věděla, že když bouchá holí, není něco v pořádku. Na základě toho vzala děti, zamkla se s nimi chvíli v koupelně. Nepřišlo jí normální, že by se obviněný po embolii plic mohl dostat tak rychle domů. Řekl jí, že má půl minuty na to, aby vypadla z bytu, jinak že bude strašně zle. Zajímal se o kartu CCS, mobil, doklady v jeho peněžence. Snažila se zmírnit situaci, a proto řekla, že je čas oběda, že dá dětem najíst, a poté, co jí skončí poslední várka prádla, že hned vypadnou. Došlo ale k nedorozumění spočívajícímu v tom, že obviněný si mohl myslet, že ho nechce odvézt do P., že mu záměrně škodí, vystavuje ho problémům v práci. Obviněný ji začal bít, děti se schovaly pod stolek v obýváku. Nestačila však z obýváku utéct. Obviněný má v obývacím pokoji sedačku s oddělenou televizní zónou, oběhla sedačku s nábytkem. Když sedačku obíhala, už ji začal mlátit holí zezadu. Byla v ten okamžik hbitější – s ohledem na jeho postižení, bil ji zezadu, utekla do kuchyně. Tam věděla, že nebude mít úniku. Poprvé se k obviněnému otočila a stačila pouze říct, aby ji nebil. Obviněný nadával, křičel, že ji zabije. Jak na ni napřáhl holí, bránila se a hůl jakoby chytila. On jí protočil ruku a tak jí byla způsobena zlomenina. Nikdy zlomenou ruku před tím neměla. Ruka se uvolnila, řekla obviněnému, že jí zlomil ruku, jemu to bylo jedno, bil ji dál hlava nehlava. Ona věděla, že nepřestane, měl vyceněné zuby a cukalo mu u očí. Ví, že je to špatná situace. Okno v kuchyni jde špatně otevřít, ale jí se to podařilo. Dostala se ven. Nechala tam děti, ale věděla, že když tam zůstane, že ji obviněný zabije. Bosá doběhla na fotbalové hřiště, nešla přes majitele domu G., věděla, že to jsou známí obviněného a nepomohli by jí. V restauraci požádala hospodského a ještě jednoho muže o pomoc s tím, že doma má děti, bojí se o ně, sama je zbitá a asi má zlomenou ruku, ať jdou s ní. Obviněný neváhal a volal policii a muži v restauraci také. Sama policii volat nechtěla, bála se, takových scén měli za sebou plno. Ti muži řekli, že se do toho nechtějí vměšovat. Pak se to celé řešilo za přítomnosti policie. Policie jí říkala, že by měla jít s rukou na ošetření, ale ona ošetření odmítla, chtěla zabezpečit děti. Na ošetření byla až další den, kdy jí dali ruku do sádry. K dotazu výslovně zdůraznila, že obviněného v uvedený den nenapadla, neboť poté, co se předtím na Č. M. po dva roky vzájemně bili, kdy si nenechala ránu líbit a vracela mu ji, kdy za účasti jejich dětí dělali strašné věci, kdy demolovali byt, od nádobí počínaje až po zlomeninu nosu, který mu zlomila ránou pěstí do nosu, se zařekla, že už nebude jako on, že násilí nikam nevede, a že si ty věci od něj už bude nechávat líbit, neboť ona je ta špatná, a že za to může. Závislost na alkoholu podrobně přiznala a v žádném směru nepopírala, stejně jako skutečnost, že společně s obviněným požila i drogy (č. l. 321 – 327 spisu). Její výpověď, zvláště pokud jde o způsob napadení a intenzitu násilí, je zcela v souladu s fotodokumentací zranění poškozené A. K. (srov. č. l. 98 – 102 spisu), dále s lékařskými zprávami dokumentujícími zranění jmenované poškozené, a to včetně příčné fraktury loketní kosti vlevo, která musela být řešena operací (srov. č. l. 7 a násl., dále č. l. 95 – 97 spisu). Z výpovědí nezletilých dětí E. a J. K., založených na č. l. 38 a násl. a č. l. 50 a násl. spisu, jejichž nahrávky byly přehrány v rámci hlavního líčení, vyplynulo, že obě nezletilé děti, jež jinak mají k obviněnému kladný citový vztah, shodně popisují útok obviněného proti poškozené s tím, že uvádějí, že otec jejich maminku bil, a to i přes ruku a tak jí zlomil ruku. Nezletilá dívka uvádí, že otec matku udeřil do ruky holí, nezletilý chlapec uvádí, že otec udeřil matku „nožem“ a na dotaz vyslýchajícího naznačuje rozpětím rukou a říká „velikánským nožem“ (k tomu srov. č. l. 380 spisu ve spojení s č. l. 38 – 49 a 50 – 62 spisu). V těchto souvislostech je pak potřeba mít na zřeteli i ostatní ve věci provedené a zejména nalézacím soudem zhodnocené důkazy, které nejsou s již uvedenými důkazy v rozporu, a to zejména výpověď svědkyně J.Š., pracovnice Fondu ohrožených dětí, která před soudem uvedla, že se jí poškozená při návštěvě předcházející incidentu ze dne 6. 2. 2012 svěřila, že byla několikrát napadena panem K., udávala několik napadení. Zjevný znak napadení byl vyražený zub (srov. č. l. 307 spisu). Vzpomínala příhodu, kdy byl J. malý a pan K. ji měl polévat vodou, držet jí zbraň u hlavy. Když svědkyně viděla poškozenou po napadení ze dne 6. 2. 2012, tato se šourala ke dveřím, měla fialovou ruku. Když se převlíkala, byla modrá od hlavy až k patě. Měla podlitiny přes stehna. O vztahu paní K. k alkoholu ví. V té době, kdy v rodině pracovala, nikdy nezjistila zjevnou známku, že by byla pod vlivem alkoholu. S dětmi mluvili v nemocnici, ony řekly, že tatínek maminku zbil (srov. č. l. 308 spisu). Proti těmto důkazům stojí v zásadě osamocená výpověď obviněného J. K., který popisuje celý konflikt jako napadení ze strany poškozené, kdy ho po slovním konfliktu napadla tak, že vznikla potyčka, poškozená reagovala velmi podrážděně, agresivně. Vytýkal jí, že se nestará o děti, probírali opilost poškozené a ta na něho zaútočila. Napřáhla na něho pěstí, výpadem dopředu do něho strčila, upadl na židli, kterou měl za sebou, strhl ji při pádu, strhl i stůl, tam se mezitím schovaly děti. Když upadl na zem, začal na ni křičet. Poukazoval na svůj zdravotní stav, ona na něho také začala křičet, oběhla stůl, doběhla k oknu a v afektu po něm hodila květináč s kaktusem, který byl na parapetu. Křičel na ni, ať toho nechá, ona začala obíhat zase zpět. Zřetelně na něho chtěla zaútočit, hrubě na něho křičela. V okamžiku, kdy se k němu blížila, začal na ni křičet, že se začne bránit, ona nepřestala s útokem, on začal mávat holí, kterou držel v pravé ruce. Šlo o francouzskou hůl, která mu sloužila k opoře. Protože poškozená nepřestala útočit, dostala několik úderů holí, na které nereagovala. Když se mu podařilo ji odrazit, začala křičet, že jí zlomil ruku. Poškozená ho v minulosti poranila lžící na boty, způsobila mu jizvu pod bradou, rána skončila 2 milimetry od krkavice. Byl varován před agresí poškozené (č. l. 304 – 306 spisu).
K hodnocení důkazů z hlediska dovolacích námitek Nejvyšší soud především obecně zdůrazňuje, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.). Ustanovení §125 tr. ř. nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to z pohledu jak trestního řádu, tak práva ústavního (čl. 6 odst. 1 EÚLP, čl. 36 LPS), klást zvýšené požadavky, zejména v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výpověď obviněného, resp. svědka – poškozené, se skládá z řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, kterou lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, uveřejněn pod č. 109, ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Těmto požadavkům oba soudy nižších stupňů z již shora uvedených důvodů dostály. Za situace, kdy proti sobě stojí protikladné výpovědi obviněného a poškozené svědkyně, totiž vycházely nejen z hodnocení věrohodnosti obou vyslýchaných – poškozené a obviněného, nýbrž i z dalších dostupných důkazů, a to shora uvedených svědeckých výpovědí a zejména lékařských zpráv a fotodokumentace popisujících zranění poškozené A. K. Tyto důkazy podporují nepřímo i usvědčující výpověď této poškozené svědkyně.
Nejvyšší soud k tomu ještě konkrétně zdůrazňuje, že je samozřejmě obtížné hodnotit proti sobě stojící výpovědi poškozené A. K. a obviněného J. K., ovšem s ohledem na shora uvedené důkazy nelze hodnocení důkazů ze strany obou nižších soudů ničeho podstatného vytknout, zvláště když toto hodnocení důkazů, a to zejména ze strany nalézacího soudu odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť na základě pravidel logiky vychází zásadně z výpovědi poškozené A. K., která je v podstatných směrech v souladu se shora podrobně uvedenými důkazy, jakož s výpověďmi zasahujících policistů L. V. (č. l. 378 – 379 spisu) a M. R. (č. l. 379 – 380 spisu).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem použitá argumentace v jeho mimořádném opravném prostředku se týká zejména jednání poškozené, které se událo v minulosti a o kterém není pochyb, jež ani poškozená nepopírá, anebo takového jejího jednání, které nemá s útokem ze dne 6. 2. 2012 bezprostřední souvislost [srov. ty části obhajoby, kde se uvádí, že vzájemný vztah obviněného a poškozené byl vztahem „italské“ domácnosti, … sama poškozená přiznala, že obviněného v minulosti zranila (zlomenina nosu), … rovněž přiznala svou agresi a problémy s nadužíváním alkoholu, ... v minulosti jej poškozená poranila lžící na boty, kdy rána skončila 2 milimetry od krkavice, …. sociální odbor (orgán sociálně-právní ochrany dětí) má s poškozenou negativní zkušenost, pokud se agresivního jednání z její strany týče, … nezletilé děti byly předběžným opatřením svěřeny do péče otce].
Nalézací soud navíc uzavřel, že ze strany obviněného J. K. nemohlo jít o nutnou obranu, i pokud by se vycházelo z toho, že on byl poškozenou A. K. napaden, což ona sama popírá, a jak již bylo shora uvedeno, není důvodu jí v tomto směru i podle Nejvyššího soudu nevěřit, a to ani z toho důvodu, že jeho „obrana“ byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. V projednávané věci obviněného J. K. však rovněž podle Nejvyššího soudu nebylo prokázáno, že by dovolateli ze strany poškozené hrozil tak nebezpečný útok, že by se musel bránit způsobem, kterým poškozené způsobil mnohočetné podlitiny nohou, levé paže i trupu a zejména příčnou zlomeninu v levém předloktí s posunem úlomků vyžadující operativní řešení a vysokou sádrovou fixaci levé ruky po dobu několika týdnů (pracovní neschopnost vzhledem k operaci zlomeniny 2 – 3 měsíce).
S ohledem na všechny shora uvedené okolnosti případu má tak Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů, přičemž právě tento soud je s ohledem na to, že důkazy za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti provedl, ve smyslu trestního řádu a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že jestliže dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, logicky z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, tedy zmíněné otázky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i o změnu ve skutkových zjištění soudů a o jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejich podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; shodně nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tak tomu v posuzovaném případě s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, nepochybně bylo. V posuzovaném případě se tedy o takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná, přičemž Nejvyšší soud s přihlédnutím k řádně provedeným důkazům, z nich vyplývajících skutkových zjištění a jejich zhodnocení z hlediska použité právní kvalifikace, a to i namítané nutné obrany, neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání obviněného J. K. jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného J. K. zmíněným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, aniž byly shledány splněny podmínky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněného J. K. dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 78/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 1 T 262/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) nebo l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení v rozsudku ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 1 T 262/2012, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněného J. K. zamítl jako nedůvodné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.