ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1018.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1018/2014-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovoláních, která podali obvinění L. M. , Ing. J. M. , a Ing. T. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 31 To 226/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 170/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. M. , Ing. J. M. a Ing. T. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 T 170/2011, byli obvinění L. M. , Ing. J. M. a Ing. T. N. uznáni vinnými zločinem podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „Ing. T. N. jako jednatel, Ing. J. M. jako výrobní ředitel a L. M. jako zaměstnanec společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., IČ 284 57 102, zavázané na základě smluv o dílo, uzavřených jednak dne 2. 8. 2010 mezi společností Solar CD s.r.o. jako objednatelem a společností LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o. jako zhotovitelem ke zhotovení fotovoltaické elektrárny o výkonu 3032 kWp v k.ú. Č. D. č. ...., na pozemkových parcelách p.č. ......, ...., ...., p.č. ........., .., ...., ....., ......., ....., p.č. ......, p.č. ....., p.č. ........, p.č. ....... a p.č. ......, a k zajištění licence k provozování elektrárny do 15. 12. 2010 pod sankcí smluvní pokuty,
a dále dne 25. 8. 2010 mezi společností Solar CELI s.r.o. jako objednatelem a společností LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o. jako zhotovitelem ke zhotovení fotovoltaické elektrárny o výkonu 1,09296 MWp v k.ú. Č. L. č. ......, na pozemkových parcelách p.č. ......, p.č. ......., p.č. ......, p.č. ......., p. č. ......, p.č. ....., p.č. ..... a p.č. ......, a k zajištění licence k provozování elektrárny do 31. 12. 2010 pod sankcí smluvní pokuty,
přičemž zároveň L. M. byl pověřen na základě plných mocí ze dne 29. 11. 2010 společnostmi Solar CELI s.r.o., IČ 290 52 220, a Solar CD s.r.o., IČ 291 88 628, k zastupování těchto společností na jednáních, vedoucích k udělení licence na výrobu elektřiny těmto společnostem,
v úmyslu získat majetkový prospěch pro společnosti Solar CD s.r.o. až ve výši 434,2 mil. Kč a Solar CELI s.r.o. až ve výši 149,7 mil. Kč spočívající v příjmu z provozování výroben elektřiny využívající sluneční záření za státem garantované ceny výkupu, platné do dne 31. 12. 2010, po dobu 20 let, oproti cenám výkupu, platných od 1. 1. 2011, zároveň se tak vyhnout smluvní pokutě ve stejné výši pro společnost LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., ke škodě České republiky,
nabídli Ing. P. P. , specialistovi oddělení regulace cen Energetického regulačního úřadu Jihlava, Masarykovo nám. 5, Jihlava, úplatek v podobě finanční hotovosti za to, že Ing. P. P. jako úřední osoba, která v rámci správních řízení o udělení licence podle §3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., vedených Energetickým regulačním úřadem pod č.j.:13863/2010-ERU pro žadatele Solar CD s.r.o. a pod č.j. 13879/2010-ERU pro žadatele Solar CELI s.r.o., prováděla dne 30. 12. 2010 správní úkony -důkazy ohledáním předmětných fotovoltaických elektráren, vyhotoví v rozporu se zjištěným skutečným závadným stavem obou elektráren kladně vyznívající protokoly o zajištění důkazu ohledáním věci jako nutné doklady o splnění technických náležitostí k uvedení výroben do provozu a ke splnění podmínek pro udělení licencí dle zákona č. 458/2000 Sb., a dle vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, případně Energetickému regulačnímu úřadu takovouto kladnou informaci o technické způsobilosti elektráren poskytne telefonicky, čímž umožní, aby společnost Solar CELI s.r.o. a společnost Solar CD s.r.o. získaly ještě v roce 2010 licence nutné k získání nároku na přiznání podpory vzniklé v roce 2010 podle zákona č. 180/2005 Sb., a dle bodu 1.15 Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 5/2009, aniž by pro vydání licencí existovaly zákonné podmínky,
přičemž konkrétně L. M. Ing. P. P. dne 30. 12. 2010 v době okolo 12:00 hodin před restaurací N. K. , L. , H. n. M. , nabídnul postupně částky 500.000,- Kč, následně 800.000,- Kč a nakonec ve výši 1.000.000,- Kč, pro něj i pro jeho spolupracovníka Ing. A. Z. , který nebyl uvedenému jednání přítomen,
Ing. J. M. v prostorách výrobny elektřiny společnosti Solar CD s.r.o. dne 30. 12. 2010 v době od 14:00 hod. do 14:30 hod. Ing. P. P. nabídnul
finanční hotovost ve výši 5.000.000,- Kč a posléze dne 31. 12. 2010 v době od 12:05 hod. do 12:35 hod. v K. u R. , svou nabídku změnil tak, že za každou udělenou licenci nabídnul 1.000.000,- Kč,
a Ing. T. N. dne 31. 12. 2010 v době od 12:05 hod. do 12:35 hod. při telefonickém hovoru s Ing. J. M. , kterému byl přítomen Ing. P. P. , tomuto Ing. T. N. učiněnou nabídku 1 mil. Kč za každou udělenou licenci z pozice nadřízeného Ing. J. M. potvrdil,
a následně dne 27. 1. 2011 v 14:35 hod. na parkovišti zábavního centra Cinestar, Černý Most Praha, v motorovém vozidle zn. Škoda Octavia červené barvy, Ing. J. M. předal Ing. P. P. finanční částku ve výši 1.000.000,- Kč jako odměnu za kladné vyřízení protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci a získání licence č. ........... obchodní společností Solar CD s.r.o. ke dni 31. 12. 2010“. Za tento trestný čin byli obvinění Ing. J. M. a Ing. T. N. podle §332 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Obviněný L. M. byl za citovaný trestný čin odsouzen podle §332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byla všem obviněným zabrána částka jeden milion korun.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a státní zástupce Okresního státního zástupce v Liberci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 31 To 226/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných Ing. J. M. a Ing. T. N. ve výroku o trestu, dále napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení ochranného opatření a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné Ing. J. M. a Ing. T. N. odsoudil podle §332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného L. M. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podali dovolání všichni obvinění .
Obviněný L. M. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ladislava Dusila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Současně podotkl, že k napadenému rozsudku má z podstatné části jiné výhrady, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. a důvodem podání dovolání je především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS – st 38/14.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v napadeném rozsudku podle jeho mínění absentuje výrok, jímž bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce, které bylo podáno v jeho neprospěch. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zmínil, že byl, podle jeho názoru, nespravedlivě odsouzen, když se jednání, jež je mu kladeno za vinu, dílem vůbec nestalo a dílem bylo vyprovokováno policejními orgány či jejich agentem. Upozornil, že soudy ve věci doposud činné postavily jeho vinu na výpovědi nikoli hodnověrného svědka Ing. P. P. , který byl oním agentem či „… osobou jednající v zájmu Policie ČR“ , jenž nabídku úplatku vyprovokoval či si o něj sám opakovaně řekl a v trestním řízení nemluvil pravdu, svoji výpověď v nikoli nepodstatných částech měnil a doplňoval. Pokračoval, že se nikdy žádného korupčního jednání nedopustil, neboť je nelogické, aby uvedenému svědkovi nabídl úplatek v situaci, kdy jej viděl jen několik minut před tím a při samotné kontrole, jejíž výsledek měl být tímto úplatkem zvrácen, vůbec nebyl. Poukázal rovněž na své postavení řadového zaměstnance, takže podle jeho mínění chyběl i motiv, aby se snažil nabídkou úplatku ovlivnit názor svědka Ing. P. P. na funkčnost či nefunkčnost fotovoltaické elektrárny, která jím byla kontrolována.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný L. M. navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. J. M. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr. Václava Vlka dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), k), g) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., namítl, že byl odňat svému zákonnému státnímu zástupci a následně i soudci a tento postup je zjevným zásahem do práva na spravedlivý proces. Úkony (rozhodnutí) v jeho trestní věci od 1. 1. 2011 do 3. 1. 2011 činil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě a soudkyně Okresního soudu v České Lípě. Na jejich základě byla obstarána řada důkazů, zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Bez jakéhokoli vysvětlení či zpochybnění místní příslušnosti výše uvedených orgánů (státního zastupitelství a soudu) se však policejní orgán začal od 4. 1. 2011 obracet na státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci a Okresní soud v Liberci. Pokud by původní státní zastupitelství a soud nebyly místně příslušní, pak z toho měly být vyvozeny důsledky ohledně přípustnosti důkazů opatřených na základě jejich úkonů.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podotkl, že výroková část rozsudku odvolacího soudu ve své první části (ve výroku o zrušení rozsudku okresního soudu trestu ohledně obviněného Ing. J. M. a Ing. T. N. a ve výroku o uložení ochranného opatření) neuvádí, k jakému odvolání (kterých obviněných či státního zástupce) se rozsudek v daném výroku zrušuje. Dovolací soud by tedy podle jeho závěru měl nejprve vrátit spis Okresnímu soudu v Liberci a uložit Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby doplnil chybějící části výroku, příp., aby vypustil výrok o zamítnutí odvolání obviněného L. M.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) obviněný Ing. J. M. namítl, že jeho jednání nebylo možno hmotně právně posoudit jako zločin podplácení podle §332 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to proto, že skutkový děj tak, jak byl popsán ve výroku napadeného rozsudku, byl výsledkem policejní provokace, neboť nejpozději dne 31. 12. 2010 cca od 9:00 hodin policejní orgán do celé věci aktivně vstoupil. Zde obviněný konstatoval, že svědek Ing. P. P. jednal v souladu s pokyny policie, které mu byly uděleny (prostřednictvím neodposlouchávaného telefonu), neboť zjevně jednal tak, že očekával úplatek, který dokonce aktivně vyžadoval. Upozornil, že soudy ve věci činné vůbec nehodnotily jednání svědka Ing. P. P. , který podle názoru obviněného vystupoval jako policejní agent, ačkoli tímto může být pouze policista při splnění přísných zákonných podmínek. Skutkové závěry podle jeho mínění svědčí zřetelně o tom, že skutkový děj byl řízen policejním orgánem.
V uvedené souvislosti obviněný rovněž polemizoval s postupem policejního orgánu, který poté, co dne 31. 12. 2010 zahájil trestní stíhání, toto dočasně podle §159b tr. ř. odložil, aby si zajistil důkazní materiál, a to iniciací trestné činnosti, ačkoli byl zločin dokonán již 30. 12. 2010. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že k předání částky 1 mil. Kč, tedy k dokončení jednání, by nikdy nedošlo, kdyby trestní řízení probíhalo bez dočasného odložení věci.
Následně se obviněný Ing. J. M. vyjádřil k právnímu hodnocení skutku s tím, že ze skutkové věty vyjímá tu část, v níž je popisováno jeho jednání ze dne 30. 12. 2010 v prostorách výrobny elektřiny Solar CD s.r.o. v době od 14:00 do 14:30 hodin, kdy měl Ing. P. P. nabídnout finanční hotovost 5.000.000 Kč. Zde zdůraznil, že na předchozím jednání L. M. v prostoru parkoviště restaurace v H. n. M. v době okolo 12:00 hodin se nijak nepodílel. V uvedené souvislosti zpochybnil závěr o tom, že by byl spolupachatelem podle §23 tr. zákoníku na celém jednání, pokud se na tomto neměl nijak podílet. Ve výrokové části rozsudku podle jeho vyjádření chybí, za co konkrétně měl inkriminovaného dne v popisovaných souvislostech Ing. P. P. nabídnout finanční hotovost 5.000.000 Kč. Obviněný zdůraznil, že jeho postup v celé věci byl legální a legitimní, jelikož pouze požadoval provedení nové kontroly první elektrárny a sepsání nového protokolu, neboť zjištěné závady byly drobné a rychle odstranitelné na místě pracujícími montéry. V uvedené souvislosti obviněný rovněž upozornil na zcela mimořádnou situaci, ke které došlo koncem roku 2010. Z důvodů jednoznačně na straně státu bylo pro stavbu fotovoltaické elektrárny zcela fatální, zda bude posouzena jako funkční ještě před koncem roku. Elektrárna nemusela být zcela dokončená, nemusela být ani připojena do distribuční sítě, podstatné bylo, zda byla v rámci nařízeného zkušebního provozu posouzena jako funkční distributorem, tedy pokud bylo provedeno tzv. první paralelní připojení. Vedle toho pak Energetický regulační úřad sám ve svém cenovém rozhodnutí stanovil, že pro získání ceny roku 2010 musí být ještě v roce 2010 také vydána pravomocná licence, přičemž ani nebylo nutné proud do sítě v roce 2010 dodávat. Těsně před koncem roku pak Energetický regulační úřad začal provádět kontroly formou ohledání na místě, avšak bez řádné metodiky, což vedlo k různému postupu jednotlivých pracovníků tohoto úřadu. Obviněný se tedy domáhá toho, aby jeho jednání bylo posuzováno v kontextu a v rámci této mimořádné situace, na jejímž vzniku se nijak nepodílel a jednalo se o polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku.
Soudy obou stupňů podle názoru obviněného pochybily rovněž v tom, že jeho jednání posoudily také podle kvalifikované skutkové podstaty, která zohledňuje, že se trestného činu podplácení dopustil na úřední osobě. Obviněný míní, že Ing. P. P. nebyl v postavení úřední osoby, neboť nebylo řádné ani jeho pověření vykonávat kontroly fotovoltaických elektráren.
Podle slov obviněného soudy opomněly hodnotit důkazy klíčové pro zavinění, neboť vůbec nezohlednily tu část záznamu, kterou pořídil svědek Ing. P. P. , z níž je patrno, že tento svědek sám svými cílenými dotazy zjišťoval výši možného úplatku. Uvádí, že po stránce hmotně právní je nutno posuzovat odlišně aktivní nabídku úplatku ze strany subjektu, který žádá obstarání věci veřejného zájmu, od případu, kdy úplatek žádá či si dá slíbit osoba obstarávající tuto záležitost a subjekt, který má na obstarání této záležitosti zájem, teprve následně s požadavkem souhlasí. V dovolání obviněný zmínil i neúplnost dokazování a poukázal na jeho vady, konkrétně na vady důkazu, který byl pořízen, respektive měl být pořízen podle §158d tr. ř., a to záznam o sledování osob a věcí ze dne 31. 12. 2010, s tím, že tento důkaz nebyl v řízení procesně řádně proveden a není ani úplný, přičemž nebylo dodrženo ani ustanovení §158d odst. 7 tr. ř.
Z výše uvedených důvodů obviněný Ing. J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 3. 2014, č. j. 31 To 226/2013-1855, ve výrocích o vině a trestu, které se jej týkají, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby s ohledem na skutečnost, že se uplatněné důvody týkají ostatních obviněných, využil ve vztahu k nim beneficium cohaesionis a napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Současně navrhl, aby ve smyslu §265o tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody.
Předmětné dovolání obviněného Ing. J. M. bylo posléze doplněno velmi podrobným podáním ze strany obhájce Mgr. Františka Klímy s tím, že rozhodnutí napadené dovoláním trpí dalšími vadami, které v prvním podání nebyly výslovně zmíněny. V dodatku dovolání konstatoval, že v průběhu řízení došlo k zásadním procesním vadám a k deformaci důkazů v takovém rozsahu, která způsobila jejich absolutní nepoužitelnost. Poukázal rovněž na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný namítl, že soudy ve věci činné nebyly náležitě obsazeny, neboť senát 6 T okresního soudu neměl specializaci na trestnou činnost týkající se korupce úředních osob , ale pouze na korupci veřejných činitelů , což je pojem který zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, nezná. Z tohoto důvodu dovodil, že senát 6 T neměl pro korupci úředních osob specializaci. Obviněný dále rozebral a rozporoval celkový způsob přidělení jeho trestní věci do senátu 6 T (absentuje např. údaj o hodině podání obžaloby), a to zejména s odkazem na tehdy platný rozvrh práce soudu prvého stupně, včetně jednotlivých novelizačních opatření (upozornil, že opatření č. 13 nebylo publikováno na portálu Justice.cz). Následně dovodil, že v jeho trestní věci nebyl dodržen rozvrh práce, věc byla nesprávně zapsána do rejstříku 6 T a Mgr. Richard Skýba, předseda senátu 6 T, nebyl zákonným soudcem pro její projednání. Současně uvedl, že rozvrh práce Okresního soudu v Liberci je částečně absolutně nepřezkoumatelný pro nejednoznačnost přidělování prvních a následujících trestních věcí od 1. 1. 2011. V této souvislosti poznamenal, že po celou dobu řízení před soudem prvého stupně nebylo upraveno, který konkrétní přísedící bude přidělen pro rozhodnutí v konkrétní senátní věci, jejich přidělování tedy hodnotil jako netransparentní a nepřezkoumatelné. V této skutečnosti tedy spatřoval též libovůli soudu při obsazování jednotlivých přísedících. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu konstatoval porušení ústavního práva na spravedlivý proces a principu zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Obdobná pochybení spatřoval i při rozhodovací činnosti soudu odvolacího, přičemž dodal, že ze spisové dokumentace není zřejmé, proč se jako předsedkyně senátu podílela na rozhodovací činnosti JUDr. Dana Stránská a nikoli Mgr. František Boštík, který byl evidován jako první předseda senátu 31 To.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že setrvává na stanovisku vyjádřeném v průběhu trestního řízení. Kategoricky odmítl závěry soudů obou stupňů stran jeho motivu podplatit Ing. P. P. a uvedl, že ve skutečnosti nikdy nebylo jeho opravdovým zájmem tento úplatek předat. Pokud s Ing. P. P. o finančních prostředcích hovořil v souvislosti s kontrolami elektráren, tak při absenci vážnosti, coby znaku projevu vůle, jeho nabídky. Za rozhodné označil skutkové zjištění, že obě elektrárny měly potřebné revize a potvrzení, jež umožňovaly připojení do distribuční sítě, byť v případě elektrárny v Č. L. by se nejednalo ke dni 31. 12. 2010 o plný výkon. Ani u jedné z elektráren nebyla taková stavební rozestavěnost, která by neumožňovala provoz, a tedy i vydání potřebné licence ze strany Energetického regulačního úřadu. Toto tvrzení podporoval zejména výpovědí P. S. a odborným vyjádřením Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj. Pokud sděloval námitky k závěrům Ing. P. P. , šlo o jeho právo kategoricky nesouhlasit se závěry zástupce Energetického regulačního úřadu a učinil tak verbálně a současně písemně do protokolu. Upozornil rovněž na to, že ke dni 31. 12. 2010 nebyly na elektrárně v Č. D. zjištěny žádné závady či nedodělky, které by bránily provozu a došlo k prvnímu paralelnímu připojení, a proto udělení licence ze strany Energetického regulačního úřadu je naprosto v pořádku, přičemž zdůraznil, že legálně získanou licenci má elektrárna dodnes. Dodal, že i stav elektrárny v Č. L. byl při kontrole dne 30. 12. 2010 takový, že umožňoval její provoz, byť nikoli na plný výkon, kdy dne 31. 12. 2010 byla již tato elektrárna bez vad a nedodělků bránících provozu a došlo k jejímu prvnímu paralelnímu připojení. Skutečnost, že se o tom zástupci Energetického regulačního úřadu nepřesvědčili, pak nemůže být k jeho tíži. Podotkl také, že praxe úřadu v oblasti FVE byla taková, že běžné nedodělky a vady odstraňované v rámci nařízeného zkušebního provozu nebránily ve vydání licence ani připojení do distribuční sítě.
I v dodatku dovolání obviněný Ing. J. M. řešil otázku provokace a nevěrohodnosti, resp. rozporuplné výpovědi svědka Ing. P. P. a došel k závěru, že ve věci šlo o policejní provokaci. Současně uvedl, že závěry soudů obou stupňů shledává jako nepřezkoumatelné a vzájemně rozporuplné. Poznamenal, že aktivní jednání Ing. P. P. vnímal tak, že dotyčný záměrně jednal způsobem, aby získal úplatek. Za zcela nelogickou považoval konstrukci, že by měl svědkovi nabídnout úplatek ve výši 5.000.000 Kč a následně jej snižovat s jejím souhlasem, až by dosáhl požadovaného výsledku. Upozornil, že on sám žádný úplatek svědkovi nenabídl a dne 31. 12. 2010 ani později rozhodně neměl v úmyslu peníze předat a ani je neměl k dispozici (reagoval pouze na návrh svědka nikoli vážně míněným úplatkem).
Podle názoru obviněného Ing. J. M. není trestní řízení prosté řady procesních vad, které některé stěžejní důkazy deformovaly a v důsledku nichž skutková zjištění neodpovídají právním závěrům. Za procesně absolutně neúčinný důkaz označil rekognici s Ing. A. Z. (a také s Ing. P. P. ) podle fotografií, neboť podle jeho mínění byla provedena v rozporu s ustanovením §104b tr. ř. V návaznosti na toto hodnocení byl přesvědčen, že nelze použít ani žádné další vyjádření svědků (poznávajících osob), které se vztahují k předmětu výslechu.
V doplňku dovolání se obviněný také podrobně vrátil ke způsobu a formě ingerence policejního orgánu do jednání svědka Ing. P. P. , který považuje za nezákonný, resp. výrazně překračující rámec legitimní činnosti policejních orgánů při odhalování trestné činnosti. Nebýt aktivní činnosti uvedeného svědka, obviněný by mu žádné finanční prostředky nepředal. Uvedl, že nevystupoval aktivně s vážným úmyslem realizovat úplatek vůči osobě Ing. P. P. a ani vystupovat nehodlal. Zdůraznil, že vyjadřoval minimálně nezájem předat jmenovanému svědkovi „slíbený úplatek“, což je zřejmé z jeho komunikace. Ing. P. P. na něj naopak tlačil s předáním „slíbeného“ milionu, a to i v době, kdy věděl (a obviněným tedy vědomě lhal), že podklady pro licenci (protokol z kontroly) je už řádně odevzdán na Energetickém regulačním úřadu a on již neměl kompetenci v této fázi řízení jakkoli ovlivnit. A až po tomto jednání byly ze strany obviněného svědkovi předány finanční prostředky, a to na veřejně monitorovaném místě uvnitř obchodního centra, i přes velkou nevoli svědka.
Za nesmírně podstatné obviněný označil zjištění, že jmenovaný svědek postupoval při komunikaci s obviněnými v součinnosti s policejními orgány a řídil se jejich pokyny. Že tomu tak bylo, ačkoli se policisté i svědek snažili soudy utvrdit v tom, že ve věci nikdy nebyli aktivní, dokazují podle mínění obviněného provedené odposlechy. Poukázal také na skutečnost, že policejní orgán věděl o tom, že mobilní telefon svědka je odposloucháván a přesto, nebo právě proto, mu pro udílení pokynů zajistil mobilní telefon druhý. O absenci transparentnosti postupu policejního orgánu a snaze skrýt výraznou aktivitu, která přerostla v provokaci, podle jeho názoru svědčí i to, že ve spise nejsou žádné záznamy o udělených pokynech svědkovi policejním orgánem. Zásadně tedy nesouhlasil se závěry soudů ve věci doposud činných, které dovodily, že se o policejní provokaci nejednalo, když podle jeho závěru jednání Ing. P. P. svým charakterem znaky nepřípustné policejní provokace obsahovalo.
Obviněný vyjádřil také své stanovisko k namítanému pochybení policejního orgánu, který dočasně odložil jeho trestní stíhání podle §159b odst. 1 tr. ř. s tím, že tak mělo dojít k porušení zásady legality a v rámci trestnosti by tak mělo být zohledněno pouze jeho jednání do 31. 12. 2010. Předestřel otázku, že policejní orgány vyhotovily úřední záznam podle §158 odst. 3 tr. ř. až dne 31. 12. 2010, ač relevantními informacemi (na základě jimi blíže nespecifikovaného vlastního šetření a oznámení a vytěžení Ing. P. P. ) disponovaly již dne 30. 12. 2010. Do tohoto úředního záznamu podle jeho názoru zcela záměrně a účelově neuvedly jako osobu podezřelou i Ing. T. N. , ačkoli měly dostatek informací, pro které následně zahájily jeho trestní stíhání. Nad shora popsané uvedl, že řada listin vyhotovených policejním orgánem trpí vadami spočívajícími v nekompletním čísle jednacím, což výrazně ztěžuje možnost jejich verifikace.
Za nezákonný důkaz obviněný dále označil výstupy z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., neboť příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán nezákonným soudcem. Po výkladu dikce §88 tr. ř. obviněný označil Okresní soud v Liberci za místně nepříslušný, jestliže rozhodoval o příkazech ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, neboť v závislosti na libovolné změně příslušnosti státního zástupce (nikoli tedy řádným postupem v intencích §26 odst. 2 tr. ř.) došlo i ke změně příslušnosti soudu. Výlučně místně příslušným byl od 2. 1. 2011 Okresní soud v České Lípě. Pokračoval, že byť skutečnost, že na návrhu státního zástupce na vydání daného příkazu není uvedeno podací časové razítko, je významná pro posouzení, zda nebyl odňat svému zákonnému soudci, tak charakter rozvrhu práce jmenovaného soudu, zejména část týkající se Trestního úseku upravující tzv. dosažitelnost v přípravném řízení, a jeho nepřezkoumatelnost v kontextu zjevné manipulace při rozhodování o předmětném návrhu jsou ještě závažnější. Zdůraznil, že rozvrh práce ani spisová dokumentace nedává odpověď na otázku, kdy měl který soudce daného okresního soudu tzv. dosažitelnost (vazební službu) v mimopracovní dobu, ač by tato měla být naprosto precizně evidována v příloze k rozvrhu práce soudu, v rejstříku Spr. Seznam těchto soudců však součástí rozvrhu práce není a ani není nikde zveřejněn, a to včetně způsobu přiřazování jednotlivých soudců. Obviněný tedy dovodil, že to v praxi může znamenat, že na základě vlastní úvahy bez jakéhokoli pravidla a možnosti kontroly rozhoduje zřejmě kdokoli ze soudců či administrativního aparátu o tom, kdo a kdy bude mít vazební službu. V tomto směru uzavřel, že příkaz soudkyně Okresního soudu v České Lípě Mgr. Martiny Fendrychové ze dne 2. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 530/2011, byl vydán nezákonným soudcem. Za odlišnou označil situaci posouzení použitelnosti odposlechu mobilní telefonní stanice obviněného Ing. T. N. na podkladě Příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 2703/2011; V 6/2011. Jelikož ve výroku není uveden uživatel/majitel účastnické telefonní stanice, ač byl soudu znám, nemohou být výstupy získané v rámci tohoto operativního prostředku použity jako důkaz.
Uvedené procesní vady (zejména porušení zásady zákonného soudce) se podle vyjádření obviněného Ing. J. M. promítly i do příkazů, které byly v průběhu přípravného řízení vydány při aplikaci ustanovení §88a tr. ř. U všech příkazů ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu vydaných v průběhu 2. – 3. 1. 2011 však vytkl Okresnímu soudu v České Lípě řadu dalších procesních vad. V případě příkazu ve vztahu k mobilní telefonní stanici obviněného L. M. a jeho osoby se jednalo o nedostatečně konkrétní odůvodnění, nesprávné poučení a pochybení při manipulaci s žádostí o vydání příkazu, když z příkazu sice vyplývá, že byl vydán dne 3. 1. 2011, nicméně podle spisové značky (0 Nt 751/2010) byl návrh na jeho vydání podán již v roce 2010. Podotkl, že soud vydal také dva rozdílné příkazy pod totožnou spisovou značkou, což nelze. Dále konstatoval, že místně nepříslušný Okresní soud v Liberci vyhověl v měsíci únoru 2011 formou „nařízení“ také dalším sedmi žádostem o vydání příkazu podle §88a tr. ř. Podle jeho přesvědčení jde o neodstranitelnou vadu, pokud soud vydal „nařízení“ nikoli „příkaz“, jak jej výslovně požaduje ustanovení §88a tr. ř. (přirovnal jej analogicky k vydání odsuzujícího usnesení namísto rozsudku). Zdůraznil, že se nejednalo o překlep, když označení „nařízení“ je obsaženo i v poučení předmětných rozhodnutí. Na závěr této části dovolání uvedl, že opravné usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2011, č. j. 0 Nt 2935/2011- ( bez uvedení konkrétního čísla stránky ) k nařízení o uskutečněném telekomunikačním provozu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 0 Nt 2935/2011-7, je rovněž absolutně mimo trestně právní rámec. Jelikož se podle jeho stanoviska jedná o zásadní a neodstranitelné procesní vady, nemohou ani tyto výstupy z operativních prostředků v jeho trestním řízení sloužit jako důkazy.
Dodatek dovolání vedle jiného zmiňuje také vady ve sledování osob a věcí, kdy namítá časové nesrovnalosti, s tím, že nebyly splněny, pokud jde o písemné povolení, podmínky ustanovení §158d odst. 5 tr. ř. Zpochybnil také postup státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě, která rozhodla o dodatečném povolení sledování osoby L. M. a věcí také podle §158d odst. 1, 2, 5 tr. ř., ačkoli policejní orgán žádal toliko pouze povolení podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. a pochybení v jeho odůvodnění stran účasti L. M. na další schůzce s Ing. P. P. Svoji kritiku obrátil také vůči postupu policejního orgánu v tom směru, že úřední záznam (přepis hovoru ze dne 31. 12. 2010) obsahuje chybné časové údaje počátku a konce sledování obviněných. Reagoval negativně také na nezachování (ztrátu) předmětné videonahrávky ze dne 31. 12. 2010 a nesrovnalosti v datování a označení přepisu uvedené videonahrávky. Výstupy z tohoto sledování proto nemohou být použity jako důkaz.
Za chybné obviněný Ing. J. M. označil i poučení znalce Ing. Jaromíra Olšovského, neboť v předmětném poučení byly odkazy na neplatný a neúčinný zákon. Dále zpochybnil i správnost postupu policejního orgánu, který svědky vyslýchal podle §164 odst. 1 tr. ř. s poukazem na to, že by na svědky mohl být vyvíjen nátlak.
Opakovaně popřel také naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty stíhaného trestného činu spočívajícího v tom, že obviněný úplatek nabízel úřední osobě, neboť na Ing. P. P. jako zaměstnance Energetického regulačního úřadu nebylo delegováno oprávnění provádět úkony ve správním řízení o udělení licence v souladu s právními předpisy a vnitřními předpisy Energetického regulačního úřadu a jednalo se tak pouze o běžného zaměstnance Energetického regulačního jednajícího ultra vires na základě pokynů zaměstnavatele, takže Ing. P. P. nebyl úřední osobou ve smyslu §127 tr. zákoníku. Rozhodnutí ve věci tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
S odkazem na nálezy Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva svůj doplněk dovolání uzavřel konstatováním, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti obviněný Ing. J. M. upřesnil svůj původní návrh tak, že navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 3. 2014, č. j. 31 To 226/2013-1855, jakož i navazující rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2013, č. j. 6 T 170/2011-1705, zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. T. N. podal dovolání prostřednictvím obhájců Mgr. Jana Lžičaře a JUDr. Hany Rieglové do všech výroků o vině i trestu. V obou samostatných podáních odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. a podotkl, že podle jeho názoru jsou skutková zjištění a právní závěry v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Skrze obhájce Mgr. Jana Lžičaře vyjádřil přesvědčení, že skutek tak, jak byl prokázán a vtělen do napadeného rozhodnutí neměl být kvalifikován jako zločin podplácení, a to jednak pro absenci zavinění k okamžiku dokonání trestného činu nabídkou úplatku a dále pro nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. Toto nesprávné právní posouzení je také důsledkem ingerence státní moci do skutkového děje, kdy popsané jednání bylo iniciováno a konstruováno Policií ČR prostřednictvím aktivně jednajícího svědka Ing. P. P. (zde odkázal na výpověď policisty K. u hlavního líčení). Uvedl, že jeho jednání spolu s ostatními obviněnými je důkazně relevantně podchyceno až ke dni 31. 12. 2010 (12:05 hodin) a nemůže tedy obstát úvaha, že úmysl obviněných existoval již před vstupem policie do věci. Také zpochybnil tvrzené jednání ve formě spolupachatelství (tedy podle soudu učiněné po dohodě všech obviněných vzhledem k jejich postavení ve společnosti), když nabídku učiněnou obviněným Ing. J. M. sice potvrdil, avšak dne 30. 12. 2010 nenabídl. Vytýkané vady mají podle jeho mínění původ již v přípravném řízení, ve kterém státní zástupce nezajistil důkazní materiál pro ověření rozsahu činnosti policejních orgánů a jejich vliv na svědka Ing. P. P. V souvislosti s policejní provokací odkázal na porušení čl. 39 Listiny a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, související judikaturu a řadu teoretických východisek. Soudům ve věci doposud činným také vytkl, že pouze z právního postavení Energetického regulačního úřadu, za absence relevantních důkazů, dovozovaly závěr, že svědek Ing. P. P. měl postavení úřední osoby a mohl provádět úkony ve smyslu §15 odst. 2 správního řádu. Podotkl, že spisová dokumentace neobsahovala žádné listiny, z nichž by vyplývalo, že by svědek Ing. P. P. byl oprávněn činit jakékoli úkony za Energetický regulační úřad a jednal jako úřední osoba ve smyslu §127 tr. zákoníku.
Dále obviněný Ing. T. N. , shodně s ostatními obviněnými vyslovil domněnku, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť byl odňat svému zákonnému státnímu zástupci a následně také soudci. Poukázal na to, že úkony ve věci od 1. 1. 2011 do 3. 1. 2011 prováděl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě a soudkyně Okresního soudu v České Lípě, kdy na základě jejich rozhodnutí byla opatřena řada důkazů. Jestliže byla dána místní příslušnost Okresního státního zastupitelství v České Lípě a Okresního soudu v České Lípě, nebylo důvodu, aby další úkony v trestním řízení vykonávaly Okresní státní zastupitelství v Liberci a posléze Okresní soud v Liberci, zvláště v situaci, kdy spisový materiál neposkytuje žádnou relevantní informaci o tom, za jakých okolností a proč došlo ke změně místní přípustnosti.
S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. T. N. navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 3. 2014, č. j. 31 To 226/2013-1855, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2013, č. j. 6 T 170/2011- 1705, zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby mu ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu odnětí svobody.
V dovolání podaném obhájkyní JUDr. Hanou Riedlovou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shodně zopakoval své argumenty stran porušení práva na zákonného soudce, zásad spravedlivého procesu a poukázal na nezákonnost důkazu (odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a přepisu) pořízených v přípravném řízení na základě vydání příkazů orgánem k tomu místně nepříslušným, resp. orgánem, z nějž byla jeho trestní věc bez jakéhokoli formálního úkonu delegována.
Co do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil tento obviněný proti tomu, jak soudy obou stupňů posoudily míru jeho účasti na spáchaném skutku, tedy právní kvalifikaci spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve vztahu ke zločinu podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že měl pouze potvrdit nabídku úplatku učiněnou spoluobviněným L. M. (jehož jednáním, tedy učiněním nabídky, byl trestný čin kladený mu za vinu dokonán), nelze v jeho případě pro absenci společného jednání a společného úmyslu usuzovat na spolupachatelství. Jeho jednání v podobě slibu přispět po trestném činu tak naplňuje nejvýše znaky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Pokračoval, že jeho jednání také nelze posoudit jako daný trestný čin pro nenaplnění jeho subjektivní stránky. Absenci spatřuje v tom, že byl přesvědčen, že solárním elektrárnám licence vydána bude, protože splňovaly příslušné podmínky. Navíc v době jím učiněného prohlášení bylo vyloučeno, aby byly již sepsané a odeslané protokoly o prohlídkách jakkoli ovlivňovány. Opakovaně poznamenal, že nikdy neměl v úmyslu částku jeden milion korun poskytnout a vše zamýšlel oznámit policejnímu orgánu. Nesprávné právní posouzení skutku, resp. jím tvrzenou okolnost vylučující protiprávnost, vyvodil ze skutečnosti, že jednání bylo iniciováno policií instruovaným svědkem Ing. P. P. , který svým chováním u všech obviněných vzbudil úmysl spáchat trestný čin. Obviněný v dalším textu dovolání zpochybnil ve věci učiněná skutková zjištění s tím, že podle jeho názoru nebyly objasněny základní skutkové okolnosti rozhovoru mezi spoluobviněným L. M. a Ing. P. P. dne 30. 12. 2010, neboť proti sobě stojí dvě protichůdná tvrzení ohledně nabídky a poptávky úplatku s tím, že soudy nekriticky hodnotily výpověď Ing. P. P. , ačkoli šlo o jediný usvědčující důkaz. Podle mínění obviněného právě svědek Ing. P. P. záměrně navodil situaci, kterou bylo objektivně možno chápat tak, že se domáhá úplatku. Tvrdil dále, že pokud se svědek Ing. P. P. následně obrátil na policejní orgány, pak informace, které jí předal, byly dostatečně způsobilé odůvodnit vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a to tím spíše, že trestný čin, jak jej svědek popsal, byl již dokonán. Proto v dalších aktivitách svědka podněcovaných Policií ČR spatřoval provokaci trestného činu, neboť do té doby se žádného trestněprávně relevantního jednání nedopustil. V této souvislosti vytkl soudům, že nepřípustně bagatelizovaly z opatřených odposlechů vyplývající skutečnost, že Ing. P. P. sám aktivně v hovorech vystupoval. Pokud soudy dospěly k názoru, že neinicioval průběh skutkového děje, pak podle jeho názoru došlo k deformaci důkazu.
V tomto podání obviněný taktéž odkázal na extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť výpověď svědka Ing. P. P. ohledně technického stavu solárních elektráren kolidovala s výpovědí svědka Ing. A. Z. a soudy ve věci činné tuto kolizi chybně vyhodnotily v jeho neprospěch. Podle jeho názoru provedeným dokazováním nebylo náležitě objasněno, zda nedostatky ohledně fotovoltaické elektrárny Č. D. a Č. L. byly natolik závažné, aby bránily jejich provozuschopnosti. Má proto za to, že soudy obou stupňů otázku splnění formálních podmínek pro zahájení provozu nesprávně posoudily, neboť šlo o otázku odbornou a k jejímu zodpovězení bylo třeba přizvat znalce. Na podporu svých tvrzení předložil dovolacímu soudu Záznam z osobního jednání advokáta s Ing. J. J. ze dne 2. 4. 2014, který provedl finální kontrolu elektráren dne 11. 1. 2011, kdy k tomuto dni byly obě provozuschopné.
Poslední výhradu obviněný vztáhl k postupu podle §158d tr. ř. a výstupům ze sledování osob a věcí ve dnech 31. 12. 2010 až 2. 1. 2011, neboť důkazy takto opatřené shledává procesně nepoužitelnými nejen s ohledem na námitku místní nepříslušnosti státního zastupitelství, ale i z dalších důvodů. Poukázal na to, že rozhodnutím státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 2. 1. 2011 bylo dodatečně povoleno sledování osob a věcí dle §158d odst. 1, 2, 5 tr. ř., a to od 31. 12. 2010 od 12:05 hodin do 30. 6. 2011 do 12 hodin, přičemž návrh byl podán dne 1. 1. 2011 a byl podán na použití do budoucna. Výstupy ze sledování před jeho vydáním tak údajně postrádají zákonnou oporu pro jejich užití v rámci trestního řízení, a pokud jimi soud v průběhu hlavního líčení provedl důkaz, shledal jej jako nezákonný. Podotkl, že i když soud konstatoval nepoužitelnost výstupů z předmětného sledování osob, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedený důkaz přesto hodnotil.
V návaznosti na takto koncipované dovolací námitky obviněný Ing. T. N. navrhl, aby byl zrušen jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl v intencích ustanovení §265o tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání výkon trestu přerušil.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co shrnula obsah jednotlivých dovolání a vymezila podstatu dovolacích důvodů uplatněných všemi obviněnými, ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatněnému obviněnými L. M. a Ing. J. M. konstatovala, že pokud v posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že napadený rozsudek je z důvodu chybného rozhodnutí o ochranném opatření vadný a z tohoto důvodu k odvolání státního zástupce postupoval tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení ochranného opatření, nemohl již rozhodnout o témže odvolání dalším výrokem tak, že by je podle §256 tr. ř. zamítl, neboť odvolání zásadně tvoří jediný celek, tedy jeden opravný prostředek, a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. Podle jejího názoru tedy co do zamítnutí neúspěšné části odvolání, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatněného obviněnými Ing. T. N. a Ing. J. M. upozornila, že jeho obsahem není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu. Protože však obvinění ve svých dovoláních operují tím, že v důsledku místní nepříslušnosti státního zástupce došlo k vydání rozhodnutí nepříslušným soudem, považovala za nezbytné se k uvedené problematice vyjádřit. Poté, co podrobně vymezila jednotlivá ustanovení zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. a ustanovení §26 tr. ř., resp. obecná hlediska §16 až §22 tr. ř., která na daný problém dopadají, shrnula, že v posuzované trestní věci došlo k přípustné výjimce ve změně příslušnosti státního zástupce. V takovém případě tedy mohl v přípravném řízení rozhodovat i ten soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, jemuž byla věc postoupena. Dodala, že nepříslušnost státního zástupce k jednotlivému úkonu netvoří závažnou nebo podstatnou vadu řízení. Uzavřela, že v uvedeném ohledu tedy nebylo dotčeno právo obviněných na spravedlivý proces, takže je možné přihlížet ke všem důkazům, které byly v uvedeném stadiu trestního řízení pořízeny.
Následně poznamenala, že námitky obviněného Ing. J. M. , že ve věci rozhodovaly soudy, které nebyly náležitě obsazeny, čímž mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, lze pod takto uplatněný důvod dovolání podřadit. Konstatovala, že podle části rozvrhu práce Okresního soudu v Liberci nazvané trestní úsek, jsou do soudního oddělení 6 T, jehož předsedou senátu je Mgr. Richard Skýba, přiděleny mimo jiné věci (v rozsahu 100% nápadu) týkající se korupce veřejných činitelů. Jelikož pojem úřední osoba od roku 2010 nahradil dřívější označení veřejný činitel, nemohlo dojít k žádnému porušení v obsazení soudu, pokud ve věci rozhodoval jako předseda senátu Mgr. Richard Skýba. K námitce ohledně netransparentnosti při výběru přísedících do senátu 6 T uvedla, že zařazení přísedících k rozhodování nebylo aktem libovůle ani účelovým obsazením jednajícího soudu ad hoc a nedošlo k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce. Co do náležitého obsazení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (pokud věc rozhodoval senát 31 To) odkázala na předchozí část vyjádření. Uzavřela pak, že ve věci rozhodl soud, který byl náležitě obsazen, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byl v uvedeném ohledu uplatněn neopodstatněně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (stručně shrnuto) konstatovala, že pod pojem předstíraný převod je možné zahrnout i předstírání přijetí úplatku a aplikační praxe Nejvyššího soudu účast (součinnost) takové spolupracující osoby, která není policistou, při provádění předstíraného převodu připouští (viz rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 619/2010).
Podle názoru státní zástupkyně nebyl spáchaný skutek vyprovokován jednáním svědka Ing. P. P. se záměrem dosáhnout odsouzení obviněných. Nešlo totiž o policejní provokaci, ale o jednání soukromé fyzické osoby, která pouze reagovala na nabídku obviněných. To, že policie nezasahovala do skutkového děje, je zřetelné již z popisu skutku tak, jak se odehrál v rozvrhu času. Zdůraznila přitom, že slibem a nabídkou úplatku byl trestný čin podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku jednoznačně dokonán. Následné skutečné předání úplatku označila pouze za potvrzení dokončení činu.
Státní zástupkyně souhlasila také se závěry soudů obou stupňů stran míry spoluúčasti obviněných na páchání trestné činnosti, kterou definovaly jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Odmítla námitku obviněného Ing. T. N. , že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podplácení v podobě slibu přispět po trestném činu. Akcentovala, že potvrzení slibu lze v každém ohledu považovat za součást slibu samotného, přičemž z popsaných skutkových zjištění současně zřetelně vyplývá úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého.
Soudy obou stupňů rovněž podle jejího mínění správně vyhodnotily, že svědek Ing. P. P. byl úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť se jednalo o odpovědného úředníka státní správy (Energetický regulační úřad je ústředním orgánem státní správy, který je oprávněn rozhodovat o vydání předmětných licencí), který plnil úkoly státu a používal přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů (na základě příslušných rozhodnutí a opatření Energetického regulačního úřadu). Na jeho vyjádření záleželo, zda budou či nebudou vydány licence provozu výrobny elektřiny (analogicky připomněla nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 49/2000-n.).
Byť státní zástupkyně dovodila, že jde o námitku skutkovou, kdy obvinění v dovolání namítají, že stav obou elektráren byl takový, že nic nebránilo jejich uvedení do provozu a vyvozovali z toho, že naopak svědek Ing. P. P. nepravdivými okolnostmi vytvářel situaci, na základě které si sám o úplatek řekl, zmínila, že dne 18. 4. 2012 podal nejvyšší státní zástupce proti Energetickému regulačnímu úřadu za účasti společnosti Solar CD s.r.o., žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence č. ....... společnosti Solar CD s.r.o., kterým byla této společnosti udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let v provozovně umístěné v katastrálním území Č. D. O této žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 31 A 32/2012 tak, že rozhodnutí Energetického regulačního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud pak usnesením ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 As 173/2014, rozhodl tak, že kasační stížnosti společnosti Solar CD s.r.o., proti uvedenému rozhodnutí nepřiznal odkladný účinek. Uvedené dokumentuje okolnost, že ani jedna z elektráren nebyla v takovém stavu, aby mohla být uvedena do provozu, což jednoznačně vyplynulo i z pořízených odposlechů telefonních hovorů obviněných, kteří v rámci vzájemné komunikace hovořili o tom, že stav elektráren Solar CELI s.r.o. i Solar CD s.r.o. je neuspokojivý.
Uzavřela, že další námitky obviněných vyjádřené v dovolání, již pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat nelze, neboť obvinění uplatnili námitky proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, s nimiž nesouhlasili. Uvedené námitky tak neodpovídají dovolacímu důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud se jednalo o hodnocení důkazů a obviněnými citovaný tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, oponovala obviněným a dovodila, že ani jednomu ze soudů není možné vytknout svévoli, neboť odůvodnění obou soudních rozhodnutí jsou zcela v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Naznačené námitky obviněných tak z pohledu uplatněného dovolacího důvodu odmítla jako irelevantní. Odmítla rovněž názor obviněných o tom, že bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných L. M. , Ing. J. M. i Ing. T. N. odmítl jako zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 31 To 226/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř.
Obviněný L. M. namítl, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu podle jeho mínění absentuje výrok, jímž bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce, které bylo podáno v jeho neprospěch. Takovou námitku obviněného lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 tr. ř. a násl., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu (lze-li ji oddělit od ostatních částí rozhodnutí). Za této situace ve zbývající (nedůvodné) části odvolání nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531).
V posuzované trestní věci proti rozsudku soudu prvého stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání v neprospěch (proti výrokům o trestech), ale i ve prospěch (proti výroku o ochranném opatření - zabrání peněžní částky) všech tří obviněných. Na tomto místě se patří poznamenat, že bylo-li státním zástupcem podáno odvolání ohledně více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, je třeba chápat takové odvolání jako odvolání skládající se z tolika samostatných částí, kolika osob se týká (viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Ohledně každé takové části ovšem platí shora vymezené zásady pro rozhodování odvolacího soudu.
Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný právě ve výroku o zmíněném ochranném opatření týkajícím se všech obviněných. Proto k odvolání státního zástupce tento (oddělitelný) výrok zrušil. V tomto směru tedy shledal předmětný opravný prostředek (ohledně všech obviněných) důvodným a úměrně tomu rozhodl. Za tohoto stavu již nemohl toto odvolání ve zbývající části, resp. ve zbývajících částech, ve vztahu k žádnému z obviněných zamítnout.
To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítá obviněný L. M. K tomu je namístě dodat, že ostatní námitky, jež tento obviněný ve svém dovolání rozvedl, nejsou pod tento ani jiný dovolací důvod podřaditelné.
Obdobně nelze přisvědčit ani námitce obviněného Ing. J. M. , že výroková část rozsudku odvolacího soudu je ve své první části (ve výroku o zrušení rozsudku okresního soudu trestu ohledně obviněného Ing. J. M. a Ing. T. N. a ve výroku o uložení ochranného opatření) neúplná, neboť v ní není uvedeno, k jakému odvolání (jakým odvoláním) tento soud učinil zrušující výrok.
Lze konstatovat, že odvolací soud skutečně ve výrokové části svého rozhodnutí neuvedl, z podnětu jakého opravného prostředku učinil rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. Současně je ovšem nutno zdůraznit, že nejde o neúplnost výroku a už vůbec ne o takovou neúplnost výroku, již má na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten, jak již shora uvedeno, dopadá na případy, kdy výrok neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Trestní řád ovšem namítanou okolnost neuvádí jako obligatorní součást výroku rozsudku odvolacího soudu.
Nemohl proto obstát ani názor obviněného Ing. J. M. , podle něhož by dovolací soud měl nejprve vrátit spis Okresnímu soudu v Liberci a uložit Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby doplnil chybějící části výroku, příp. aby vypustil výrok o zamítnutí odvolání obviněného L. M. K posledně uvedenému pak je třeba navíc připomenout, že obviněný může dovolání podat pouze pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Takovým výrokem ve vztahu k obviněnému Ing. J. M. výrok o zamítnutí odvolání obviněného L. M. není.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen , ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).
Dále je třeba zdůraznit, že předmětný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, jestliže věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, učinil meritorní rozhodnutí, tedy rozhodl ve věci samé .
K naplnění předmětného důvodu dovolání tak vzhledem k jeho vymezení nemůže dojít v případě, že byl soud, který vydal meritorní rozhodnutí, místně nepříslušný, nebo v případě, že soud, který sice byl věcně nepříslušný či byl nesprávně obsazen, vydal jiné než meritorní rozhodnutí. Pod tento dovolací důvod pak vůbec nelze podřadit případy nepříslušnosti jiného orgánu činného v trestním řízení.
Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem nelze ani formálně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) podřadit námitky obviněných Ing. J. M. a Ing. T. N. o místní nepříslušnosti státního zástupce potažmo (místní) nepříslušnosti soudu, ani námitky obviněného Ing. J. M. stran osob soudců rozhodujících v přípravném řízení.
Nejvyšší soud přesto považoval za vhodné vyjádřit se stručně k problematice příslušnosti státních zastupitelství a soudů v přípravném řízení, přičemž se (i) v tomto směru ztotožnil s argumentací a závěry státní zástupkyně. Ve shodě s ní tedy uvádí, že podle §7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Příslušnost státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním je stanovena v §12 až 16 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli ve znění pozdějších předpisů. Podle §12 odst. 1 předmětné vyhlášky je k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním příslušný státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, pokud tato vyhláška nestanoví jinak. Nemůže-li úkon vztahující se k postupu před zahájením trestního stíhání pro jeho neodkladnost provést příslušný státní zástupce, provede jej státní zástupce nepříslušný, který v takovém případě příslušného státního zástupce o provedení úkonu bez zbytečného odkladu vyrozumí a věc mu předá. Podle §12 odst. 3 citované vyhlášky není-li touto vyhláškou stanoveno jinak, státní zástupce, jemuž byl doručen záznam o zahájení úkonů trestního řízení a který se nepovažuje za místně nebo věcně příslušného, učiní veškerá opatření, která nesnesou odkladu, včetně vydání rozhodnutí, jež činí státní zástupce podle trestního řádu při použití operativně pátracích prostředků (§158b až §158f tr. ř.), která náleží do působnosti státního zastupitelství a ke kterým je oprávněn tak, aby nedošlo ke zmaření účelu trestního řízení, jinak postoupí věc k dalšímu řízení státnímu zastupitelství místně a věcně příslušnému. O postoupení věci současně vyrozumí policejní orgán, jenž mu záznam o zahájení trestního řízení doručil.
Z těchto hledisek pak lze dovodit, že k porušení právních přepisů, kterými je státní zástupce v jednotné soustavě státního zastupitelství vázán, nedošlo. Tyto předpisy totiž připouští provedení úkonů před zahájením trestního stíhání pro jejich neodkladnost i nepříslušným státním zástupcem (v tomto případě státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v České Lípě). Lze ještě poznamenat, že nepříslušnost státního zástupce k jednotlivému úkonu zásadně není namístě považovat za závažnou nebo podstatnou vadu řízení. Teprve v případě celé řady úkonů nebo dokonce celého přípravného řízení je zapotřebí zvážit, a to vždy v podmínkách konkrétního případu, zda místní nepříslušnost nebyla vyvolána např. účelovou delegací provedenou v rozporu se zásadami trestního řízení.
Dále je zapotřebí v daných souvislostech uvést, že podle §26 odst. 1 tr. ř. je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Podle §26 odst. 2 tr. ř. soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu.
Jde o speciální ustanovení o příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, které je omezeno pouze na dobu, kdy probíhá přípravné řízení, a které znamená, že soud příslušný podle těchto ustanovení se stává soudem příslušným k jakémukoli rozhodnutí, které ve věci přichází v úvahu [až po podání obžaloby k soudu - tedy po ukončení přípravného řízení - se příslušnost soudu (věcná i místní) řídí obecnými hledisky uvedenými v ustanovení §16 až §22 tr. ř.]. Výjimkou, k níž došlo právě v posuzované trestní věci, je pouze případ, kdy dojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. V takovém případě v přípravném řízení může rozhodovat (rozhoduje) ten soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, jemuž byla věc postoupena.
V uvedeném ohledu tedy nebylo dotčeno právo obviněných na spravedlivý proces a z tohoto hlediska je třeba nahlížet na použitelnost důkazů, které byly v uvedeném stadiu trestního řízení opatřeny (zajištěny).
Na tomto místě je ještě vhodné, byť dané argumenty rovněž nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání, stručně uvést, že neobstojí ani další výhrady [nejen výhrady ohledně (ne)příslušnosti státního zástupce a soudu] obviněného Ing. J. M. vůči příkazům, jimiž byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, resp. příkazům k zjištění údajů o telekomunikačním provozu.
Ve výroku příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného Okresním soudem v Liberci dne 11. 1. 2011 pod sp. zn. 0 Nt 2703/2011; V 6/2011 (č. l. 151 spisu) sice není uvedeno jméno uživatele/majitele účastnické telefonní stanice mobilního čísla + ..........., z odůvodnění tohoto příkazu však jednoznačně plyne, že se jedná o účastnické číslo užívané obviněným Ing. T. N. Nelze proto u daného příkazu po stránce jeho obsahových náležitostí ani v tomto směru spatřovat rozpor s ustanovením §88 odst. 2 věta třetí tr. ř.
Jednotlivé příkazy k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, byť je možno připustit, že jejich odůvodnění je strohé a jako takové mohlo být argumentačně obsáhlejší, obstojí jako legální podklad pro provedení úkonů jimi nařízených. V těchto souvislostech je totiž nutno mít na zřeteli, že na jejich odůvodnění nelze klást takové obsahové požadavky jako na rozhodnutí meritorní, když na podkladě těchto příkazů teprve mají být zajišťovány důkazy a skutečnosti potřebné k objasnění věci. Nadto se patří zmínit, že příkazy nelze co do jejich odůvodnění posuzovat izolovaně (viz přiměřeně nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13), nýbrž v kontextu návrhu na jejich vydání, jakož i dalšího, v době vydání existujícího spisového materiálu. Rovněž se zřetelem k tomu i z hlediska dodržení principu ústavnosti (spravedlivého procesu) obstojí.
K opravnému usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2011, č. j. 0 Nt 2935/2011- ( bez uvedení konkrétního čísla stránky ) k nařízení o uskutečněném telekomunikačním provozu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 0 Nt 2935/2011-7, postačí uvést, jakkoli si lze představit vhodnější způsob řešení zjištěné písařské chyby v telefonním čísle, s přiměřeným odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. I. 6/99, podle něhož i v případě trestního příkazu lze per analogiam postupovat podle §131 odst. 1 tr. ř., že týž postup v dané trestní věci nelze označit za podstatnou vadu.
Pokud jde o námitky vůči Mgr. Martině Fendrychové, soudkyni Okresního soudu v České Lípě, rozhodující v přípravném řízení na základě návrhů státních zástupců, jedná se co do jejich podstaty o výhrady vůči rozvrhu práce, jeho neúplnosti, nepřezkoumatelnosti a způsobu elektronické publikace na internetových stránkách příslušného okresního soudu, jež nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Z těchto námitek přitom neplynou konkrétní věcné argumenty dokládající, že tato soudkyně rozhodla o uvedených v rozporu s rozvrhem práce, resp. že měl rozhodovat jiný soudce.
Namístě je rovněž poznamenat, že vady spočívající v nepřesném označení citovaných rozhodnutí („nařízení“ namísto „příkaz“), spisové značky, či nesprávném uvedení poučení apod., jsou ryze formálního charakteru, což za situace, kdy je třeba mít na zřeteli materiální rozměr trestního procesu, nemá žádný vliv na platnost daných rozhodnutí a platnost a použitelnost důkazů na jejich podkladě opatřených (např. k námitce chybného označení příkazů k zjištění údajů o telekomunikačním provozu jakožto nařízení lze navíc podotknout, že zákonná dikce stanoví, že soudce nařídí jejich vydání , pouze z odchylného pojmenování tudíž nelze apriori dovozovat jejich nezákonnost či neplatnost). Zejména je totiž třeba konstatovat, že předmětné příkazy nepostrádaly potřebné obsahové náležitosti stanovené trestním řádem.
Námitky obviněného Ing. J. M. , že ve věci rozhodovaly (meritorní rozhodnutí vydaly) soudy, které nebyly náležitě obsazeny, čímž mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, naproti tomu lze pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. formálně podřadit. To ovšem neplatí pro jeho námitky směřující proti rozvrhům práce ve věci rozhodujících soudů, jež není možno subsumovat (jak již výše řečeno) pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
V obecné rovině platí, že zásada, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.
Pojem „soud nebyl náležitě obsazen“ je zásadně vykládán tak, že jde o případy, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 1844s, s. 3157).
V praxi Nejvyššího soudu však je předmětný zákonný znak interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů.
Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle §42 odst. 2 tohoto zákona se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné, a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží.
Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který obviněný v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
Podle části rozvrhu práce Okresního soudu v Liberci nazvané trestní úsek, jsou do soudního oddělení č. 6 (tedy 6 T), jehož předsedou senátu je Mgr. Richard Skýba, přiděleny mimo jiné věci v rozsahu 100% nápadu trestních věcí týkajících se korupce veřejných činitelů. Obviněný Ing. J. M. konstatuje, že v roce 2011 byl účinný zákon č. 40/2009 Sb., který pojem veřejný činitel nezná, a proto nelze automaticky dovozovat, že se vztahuje korupce veřejných činitelů na korupci úředních osob. Dovozuje z toho, že senát 6 T, který rozhodoval v jeho trestní věci, nemá příslušnou specializaci. K uvedenému je třeba uvést, že nový trestní zákoník opustil kritizovaný termín „veřejný činitel“ a (pouze) nahradil tento pojem pojmem obvyklým v mezinárodních dokumentech i v zahraničních úpravách – úřední osoba (k tomu mj. viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99), přičemž z hlediska jeho podstaty a obsahu nedošlo oproti původní terminologii k zásadní změně. Správně - v souladu s rozvrhem práce - proto byla předmětná trestní věc u Okresního soudu v Liberci přidělena do senátu 6 T. K žádnému porušení v obsazení soudu nedošlo, pokud ve věci rozhodoval jako předseda senátu Mgr. Richard Skýba.
Pouze na okraj lze poznamenat, že součástí spisu je listina s hlavičkou Advokátní kanceláře Vavroch a partneři, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, označená jako „Oznámení o podezření ze spáchání trestného činu“ oznamovatele obchodní společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., IČ 28457102, se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 2722, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem v Českých Budějovicích (č. l . 1643 – 1644), na jejíž třetí straně je v první větě sedmého odstavce uvedeno, že „trestní věc Ing. T. N. a dalších osob je nyní projednávána u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 170/2011, kde zákonným soudcem jako předseda senátu je Mgr. Richard Skýba .“
Pokud jde o námitky obviněného ohledně netransparentnosti při výběru přísedících do senátu 6 T, co do identifikace jménem a způsobem přidělení k rozhodovací činnosti v jednotlivých trestních věcech, je k tomu namístě uvést, že jde především o výtky vůči rozvrhu práce jako takovému. Dále je třeba konstatovat, že zařazení přísedících k rozhodování nebylo aktem libovůle ani účelovým obsazením jednajícího soudu ad hoc a že nedošlo k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce. Především je nutno upozornit na skutečnost, že podle rozvrhu práce Okresního soudu v Liberci má každé soudní oddělení (tedy i senát 6 T) jasně vymezené a omezené portfolio přísedících, což již samo limituje možnost libovolného či účelového obsazení senátu rozhodujícího konkrétní věc. Nadto je třeba při zařazení přísedících do senátu zohlednit nejen potřeby soudu, ale musí být vyváženy i zájmy přísedícího, který není zaměstnanec soudu a vykonává občanské zaměstnání, jeho osobní život i zákonné požadavky podle §65 odst. 1 věta druhá zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Při volbě přísedících tak musí být větší míra flexibility než u soudců z povolání. Je proto třeba za situace, kdy přísedící, kteří se podíleli na rozhodování věci, byli rozvrhem práce v rozhodné době určeni pro působení v senátu 6 T, uzavřít, že ve věci rozhodl v prvním stupni soud, který byl náležitě obsazen, a právo obviněných na zákonného soudce nebylo porušeno.
Pochybení stran obsazení soudu nelze shledat ani u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. I v tomto případě odpovídalo přidělení věci senátu 31 To rozvrhu práce (k tomu viz obdobně skutečnosti rozvedené výše stran přidělení věci senátu 6 T u Okresního soudu v Liberci). Tomuto rozvrhu pak odpovídalo i konkrétní složení senátu rozhodujícího v posuzované věci. Namítá-li obviněný Ing. J. M. netransparentnost určení předsedy tohoto senátu, pak je namístě zdůraznit, že předsedala soudkyně určená rozvrhem práce jako jeden ze dvou předsedů a při jejich rovnocenném postavení a vzájemné zastupitelnosti nelze ani tuto skutečnost považovat za porušení principu zákonného soudce.
Je proto třeba uzavřít, že relevantní námitky obviněného Ing. J. M. týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných (vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu) směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž ve zcela převážné míře namítají, že dosavadní řízení bylo poznamenáno řadou procesních pochybení a soudům vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů (především výpovědi svědka Ing. P. P. ) a vadná skutková zjištění a současně důrazně prosazují vlastní verzi skutkového stavu věci [zvláště z hlediska ingerence policie do průběhu skutkového děje, vyžadování úplatku svědkem Ing. P. P. (a vůbec jeho aktivní činnosti v tomto směru i v součinnosti s policií), (ne)vážnosti jejich slibu poskytnout mu finanční prostředky, stavu fotovoltaických elektráren způsobilého k udělení licence]. Především z těchto procesních a skutkových námitek vyvozují závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., především na jejich základě dovozují, že v daném případě šlo o policejní provokaci, že zde nebyla dána objektivní stránka předmětného zločinu, jejich úmyslné zavinění, ani spolupachatelství na tomto zločinu. Tím ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad a pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §26 tr. ř., §88a tr. ř., §104b tr. ř. §159b tr. ř., §164 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud však opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
Z obsahu dovolání obviněných vyplývá, jak již shora uvedeno, že ve svých podáních soudům obou stupňů převážně primárně vytýkají nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku neúplně, příp. vadně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Tím se v podstatě domáhají přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování pro ně výhodnějším způsobem, než učinily soudy obou stupňů.
Jak již naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit - a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
V kontextu uvedeného je namístě uvést, že v dané věci není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci, to platí i se zřetelem k závěrům odvolacího soudu stran postupu policejního orgánu a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě ohledně použití institutu sledování osob a věcí podle §158d tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. V podrobnostech lze odkázat na obsáhlá odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a též (převážně) z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nad tento rámec, ke skutkovým námitkám obviněných, že stav obou elektráren byl takový, že nic nebránilo jejich uvedení do provozu, z čehož dovozovali, že svědek Ing. P. P. nepravdivými okolnostmi vytvářel situaci, na základě které si sám o úplatek řekl, lze stručně připomenout argumentaci soudu prvního stupně, že okolnost, že ani jedna z elektráren nebyla v takovém stavu, aby mohla být uvedena do provozu, vyplynulo i z pořízených odposlechů telefonních hovorů obviněných, kteří v rámci vzájemné komunikace nepokrytě hovořili o tom, že stav elektráren Solar CELI s.r.o. i Solar CD s.r.o. je neuspokojivý. Pokud se obhajoba dovolává v tomto směru výpovědi svědka Ing. A. Z. , pak je vhodné připomenout, že tento svědek při hlavním líčení dne 29. 2. 2012 mimo jiné vypověděl ke stavu elektráren v době prováděné kontroly, že na elektrárnách byly nedodělky, které jsou zadokumentované, že podstatné bylo to, že to nebylo komplet dodělané tak, jak to mělo být (viz č. l. 1532 p. v. spisu).
Obdobně je možné obiter dictum (nejde totiž o právně relevantní argumentaci) přičinit několik poznámek i k tvrzení obviněných o nezákonnosti postupu orgánů přípravného řízení, pokud dočasně odložily trestní stíhání. Podle §159b odst. 1 tr. ř. jestliže to je třeba k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo jiného úmyslného trestného činu, anebo zjištění jejich pachatelů, může policejní orgán se souhlasem státního zástupce dočasně odložit zahájení trestního stíhání na nezbytnou dobu, nejdéle však o dva měsíce. V dané věci ovšem byly věcné podmínky pro uplatnění tohoto institutu splněny. Bylo to odůvodněno zájmem na náležitém a úplném rozkrytí korupční trestné činnosti související s licenčním řízením týkajícím se předmětných fotovoltaických elektráren, a to i z hlediska zjištění všech na ní zúčastněných (ať již jako spolupachatelů či účastníků) osob, když přes námitky obviněných nelze mít za to, že by v rozhodné době mohl policejní orgán usuzovat, že má v uvedených směrech dostatečné podklady. K postupu podle citovaného zákonného ustanovení byl také dán souhlas státního zástupce (viz č. l. 6 spisu). Policejní orgán přitom dostál i povinnosti plynoucí z ustanovení §159b odst. 3 tr. ř., podle něhož o dočasném odložení trestního stíhání vyhotoví záznam, jehož opis do 48 hodin zašle státnímu zástupci (viz č. l. 7, 8 spisu).
Namítl-li obviněný Ing. J. M. procesní vadnost, a tedy neúčinnost rekognice provedené poznávajícími Ing. P. P. a Ing. A. Z. a jako důsledek toho nemožnost použití veškerých dalších vyjádření jmenovaných svědků, postačí k této z hlediska zákonných důvodů dovolání irelevantní námitce poznamenat, že tvrzená vadnost rekognice (jež ostatně nebyla za situace, kdy nebylo sporu o tom, že svědek Ing. P. P. byl v rozhodné době v přímém osobním kontaktu s obviněnými L. M. a Ing. J. M. , a svědek Ing. A. Z. v kontaktu s obviněným Ing. J. M. důkazem nezbytným a podstatným) nemůže mít za následek nepoužitelnost dalších navazujících vyjádření těchto svědků, jelikož nikterak nepodmiňovala a neovlivňovala po obsahové stránce podstatu jejich pozdějších výpovědí (bezvadnost rekognice v tomto případě nebyla conditio sine qua non platnosti uvedených důkazů).
Neobstojí ani námitka obviněného Ing. J. M. , jíž zpochybnil správnost postupu policejního orgánu, který svědky vyslýchal podle §164 odst. 1 tr. ř. s poukazem na to, že by na svědky mohl být vyvíjen nátlak. V tomto směru postačí odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 30/2009 Sb. rozh. tr., podle něhož skutečnost, že policejní orgán vyslechl ve vyšetřování osobu jako svědka, ač pro to nebyl splněn žádný z důvodů uvedených v ustanovení §164 odst. 1 tr. ř. , nemůže sama o sobě znamenat, že je tento důkaz nepoužitelný před soudem. Pokud se dříve vyslechnutý svědek při výslechu před soudem v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi, soud podle §211 odst. 3 tr. ř. protokol o jeho dřívější výpovědi přečte za předpokladu, že byly splněny podmínky tohoto ustanovení. Žádný vliv na otázku použitelnosti důkazu pak neměly určité nedostatky v poučení znalce, neboť to bylo ve své podstatě (z obsahového hlediska) dostatečné.
Přes uvedené skutečnosti stran skutkového charakteru podstaty této argumentace (v jejím komplexu) považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se (shodně se státní zástupkyní) i k tvrzení obviněných o nepřípustné policejní provokaci, z níž pak vyvozují nenaplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými.
Pojem policejní provokace není pojem právní, v zákoně o policii, v trestním zákoníku ani v trestním řádu tento pojem upraven není. Je možné ji definovat jako aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014). Vzhledem k tomu, že policejní provokace není upravena zákonem a nesplňuje požadavek zákonného podkladu činnosti státní moci, vyslovený v článku 2 odst. 3 Ústavy ČR a v článku 2 odst. 2 Listiny, je metodou nepřípustnou.
O policejní provokaci se (naproti tomu) nejedná v případech
· pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policií nebo jí pověřenými osobami,
· účasti policie na probíhající přípravě nebo páchání trestného činu probíhající za podmínek stanovených trestním řádem ve formě „předstíraného převodu“ (§158c tr. ř.) a „ použití agenta“ (§158e tr. ř.), netvoří-li aktivita policistů v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu,
· jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci a konkrétní cenu apod.
Z těchto hledisek je třeba hodnotit skutková zjištění soudů nižších stupňů, jež nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak byl shora vymezen. Na jejich základě je možno v prvé řadě konstatovat, že spáchaný skutek nebyl vyprovokován ani jednáním svědka Ing. P. P. (v tomto směru lze hovořit o jednání soukromé fyzické osoby, která pouze reagovala na nabídku obviněných). Tento svědek, pracovník Energetického regulačního úřadu (specialista oddělení regulace cen), prováděl na základě pověření koncem roku 2010 ohledání solárních elektráren za účelem opatření podkladů pro rozhodnutí, zda budou nebo nebudou vydány licence k jejich provozu podle §3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“) ve znění pozdějších předpisů. Po ohledání fotovoltaické elektrárny v České Lípě (obchodní společnosti Solar CELI s.r.o.) provedeném v dopoledních hodinách dne 30. 12. 2010, při němž zjistil závady, mu obvinění „v úmyslu získat majetkový prospěch pro společnosti Solar CD s.r.o. až ve výši 434,2 mil. Kč a Solar CELI s.r.o. až ve výši 149,7 mil. Kč spočívající v příjmu z provozování výroben elektřiny využívající sluneční záření za státem garantované ceny výkupu, platné do dne 31. 12. 2010, po dobu 20 let, oproti cenám výkupu, platných od 1. 1. 2011, zároveň se tak vyhnout smluvní pokutě ve stejné výši pro společnost LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o.,“ nabídli úplatek (finanční hotovost) za to, že vyhotoví v rozporu se skutečným stavem obou elektráren kladně vyznívající protokoly o zajištění důkazu ohledáním věci jako nutné doklady o splnění technických náležitostí k uvedení výroben do provozu a ke splnění podmínek pro udělení licencí, případně Energetickému regulačnímu úřadu takovouto kladnou informaci o technické způsobilosti elektráren poskytne telefonicky, čímž umožní, aby společnost Solar CELI s.r.o. a společnost Solar CD s.r.o. získaly ještě v roce 2010 licence nutné k získání nároku na přiznání podpory vzniklé v roce 2010, aniž by pro vydání licencí existovaly zákonné podmínky, přičemž postupovali tak, že nejprve obviněný L. M. v době kolem 12:00 hodin před restaurací N. K. v H. n. M. nabídl svědku postupně částky 500.000 Kč, pak 800.000 Kč, až nakonec 1.000.000 Kč (uvedené peníze měl dostat také Ing. A. Z. , který byl přítomen u kontroly, nikoli však u samotného rozhovoru). Poté obviněný Ing. J. M. nedaleko Č. D. v prostorách výrobny elektřiny Solar CD s.r.o., dne 30. 12. 2010 v době od 14:00 hodin do 14:30 hodin nabídl Ing. P. P. finanční hotovost 5.000.000 Kč. Posléze, dne 31. 12. 2010 v době od 12:05 hodin do 12:35 hodin v K. u R. Ing. J. M. za každou udělenou licenci nabídl jmenovanému svědkovi částku ve výši 1.000.000 Kč a tuto nabídku jako nadřízený obviněného Ing. J. M. a zároveň z pozice jednatele společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., v téže době potvrdil obviněný Ing. T. N. při telefonickém hovoru s obviněným Ing. J. M. , jemuž byl Ing. P. P. přítomen.
K uvedeným skutkovým okolnostem je třeba doplnit, že dne 30. 12. 2010 probíhal skutkový děj bez jakékoli účasti policie, ta se o věci dozvěděla z oznámení Ing. P. P. až v odpoledních či podvečerních hodinách uvedeného dne a až následujícího dne situaci monitorovala.
Nabídkou (slibem) úplatku, včetně jeho potvrzení, byl trestný čin podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku dokonán. Následné skutečné předání úplatku je možné považovat za dokončení činu tak, jak uzavřel Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (viz str. 33 citovaného rozsudku).
Za tohoto stavu nelze dovozovat nepřípustnou policejní provokaci. Podstatné totiž je, že policie nikterak u obviněných nevyvolala úmysl nabídnout a slíbit úplatek, nijak neurčovala pro právní posouzení základní, relevantní parametry skutku a její jednání tak netvořilo podstatný nebo určující prvek trestného činu.
Soudy obou stupňů přitom správně posoudily povahu a míru spoluúčasti obviněných
na páchání trestné činnosti, pokud uzavřely na jejich spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Neobstojí námitka obviněného Ing. T. N. , že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podplácení ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v podobě slibu přispět po trestném činu.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
„K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.“ (viz rozhodnutí č. 2251/1926 Sb. rozh. NS – Vážný).
Naproti tomu trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Pomocníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
V návaznosti na tato obecná východiska je třeba v kontextu skutkových zjištění popsaných především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně, potvrzených rozhodnutím odvolacího soudu hodnotit jednání všech obviněných jako společné, vedené týmž (společným) úmyslem. Vyvěralo z evidentního společného zájmu (motivu) tak, jak byl shora vymezen, kterého se postupnými, zjevně koordinovanými a provázanými kroky, tvořícími ovšem jeden celek, snažili dosáhnout. S ohledem na tato skutková zjištění, je přitom na místě výslovně konstatovat, že (rovněž) jednání obviněného Ing. T. N. bylo nedílnou součástí předmětného společného jednání všech obviněných vůči svědku Ing. P. P. , jež bylo ve svém celku jediným skutkem naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu podplácení. Akcentovat se totiž patří právě ten fakt, že dotyčný obviněný svým vyjádřením z titulu svého rozhodujícího postavení (statutárního orgánu), jímž stvrdil nabídku úplatku, toto korupční jednání dovršil. Potvrzení nabídky je nutno považovat za součást nabídky samotné. Z uvedených skutkových zjištění současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění jmenovaného obviněného, a to ve formě úmyslu přímého, zahrnující též okolnost spáchání činu společným jednáním. Nemohlo proto jít o „pouhou“ pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému čin podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, která by nevystihovala podstatu takového jednání, nýbrž šlo již o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na tomto trestném činu.
V daných souvislostech je namístě poznamenat, že neobstojí ani tvrzení obviněného Ing. J. M. , podle něhož ve výrokové části rozsudku chybí, za co konkrétně měl dne 30. 12. 2010 Ing. P. P. nabídnout finanční hotovost 5.000.000 Kč. Z popisu skutku že dostatečně zřetelně plyne, že to byla – v kontextu celého jednání všech obviněných - součást nabídky úplatku za to, že Ing. P. P. svou činností umožní, aby společnost Solar CELI s.r.o. a společnost Solar CD s.r.o. získaly ještě v roce 2010 licence nutné k získání nároku na přiznání podpory vzniklé v roce 2010, aniž by pro jejich vydání existovaly zákonné podmínky.
Soudy nižších stupňů dále správně dovodily, že všichni obvinění naplnili rovněž okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která spočívá v tom, že čin spáchali vůči úřední osobě.
Podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je úřední osobou mj. odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.
Energetický regulační úřad je ústředním orgánem státní správy, který je (a byl) oprávněn rozhodovat o vydání předmětných licencí. Rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. LIC-13863/2010-ERU a sp. zn. LIC-13879/2010-ERU, byl Ing. P. P. , společně s dalšími jeho zaměstnanci, ustanoven oprávněnou úřední osobou v řízení o udělení licence obchodním společnostem Solar CD s.r.o. a Solar CELI s.r.o. Podstatné přitom je, že se tak stalo na základě opatření předsedy Energetického regulačního úřadu č. 14/2010 ze dne 17. 5. 2010. Předmětná rozhodnutí tak vlastně jen konkretizovala správní řízení, v nichž měl jmenovaný svědek jako oprávněná úřední osoba působit. Vzhledem k tomu nelze dovozovat rozpor s ustanovením §15 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu . Nejvyšší soud dodává, že uvedené prověřil zmíněným opatřením předsedy Energetického regulačního úřadu č. 14/2010 ze dne 17. 5. 2010, jež vyžádal a provedl jím důkaz ve smyslu §243 tr. ř. Tímto opatřením byl Ing. P. P. ustanoven (společně s dalšími zaměstnanci Energetického regulačního úřadu) oprávněnou úřední osobou v odboru licencí k provádění procesních úkonů ve správních řízeních, ve kterých odbor licencí podle organizačního řádu rozhoduje v prvním stupni.
Tento svědek se v daném postavení bezpochyby podílel na zásadní přípravě podkladů k rozhodovací činnosti, na přípravě rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licencí, neboť na jeho vyjádření záleželo, zda budou či nebudou vydány licence provozu výrobny elektřiny ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 energetického zákona. Jednalo se tedy o odpovědného úředníka státní správy, který plnil úkoly státu a používal přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.
Nadto lze přisvědčit názoru státní zástupkyně, že v případě, že by v rozporu s ustanovením §15 odst. 2 správního řádu prováděla ve správním řízení úkony jiná než oprávněná úřední osoba, tedy osoba, které by nesvědčilo oprávnění podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověření vedoucím správního orgánu, neznamenalo by to automaticky nezákonnost rozhodnutí vydaného v tomto řízení. I pokud by určitá osoba s vědomím správního orgánu jednala za správní orgán s účastníkem řízení a účastník by se domníval, že jedná s oprávněnou úřední osobou, mělo by se toto jednání za správní orgán s ohledem na zásadu dobré správy (§4 odst. 1 správního řádu) posuzovat jako jednání oprávněné úřední osoby, i kdyby se o oprávněnou úřední osobu nejednalo, a to se všemi důsledky, které z tohoto jednání pro správní orgán vyplývají.
V souvislosti s uvedenými skutečnostmi je třeba připomenout judikaturu Ústavního soudu (viz rozhodnutí ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99), kdy Ústavní soud uzavřel, že daňový kontrolor finančního úřadu je při provádění daňové kontroly ve fázi přípravy podkladů pro vydání rozhodnutí veřejným činitelem, i když sám přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů nemá. Uvedl přitom, že proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí a fázi výkonu tohoto rozhodnutí. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc nutně rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo.
Byť toto rozhodnutí Ústavního soudu vychází z předchozí právní úpravy „veřejného činitele“ je použitelné i po přijetí trestního zákoníku, neboť (jak již shora uvedeno) podstata a obsah tohoto zákonného institutu se zásadně neliší od institutu „úřední osoby“ podle §127 tr. zákoníku a dopadá tak i na naznačenou otázku. Opětovně pak je třeba zejména konstatovat, že Ing. P. P. se bezpochyby podílel na zásadní přípravě podkladů k rozhodovací činnosti Energetického regulačního úřadu o udělení licence, neboť bez jeho odborné činnosti spočívající v kontrole fotovoltaických elektráren by rozhodnutí o licenci nemohlo být učiněno. Ani případné formální pochybení v ustanovení Ing. P. P. úřední osobou by tedy nemohlo mít pro posuzovanou trestní věc zásadní vliv.
Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem byl důvodně soudy nižších stupňů Ing. P. P. považován za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Argumentace obviněných, již bylo možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla tedy zjevně neopodstatněná.
Brojil-li obviněný Ing. J. M. svými argumenty, že je třeba zohlednit mimořádnou situaci týkající se fotovoltaických elektráren na konci roku 2010 (především pokud jde o udělování licencí), na jejímž vzniku se nijak nepodílel a jednalo se tak o polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku, proti uloženému trestu z hlediska jeho (ne)přiměřenosti, pak Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze naznačenou argumentaci pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému Ing. J. M. byl uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných L. M. , Ing. J. M. a Ing. T. N. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obvinění Ing. J. M. a Ing. T. N. navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. v jejich případě přerušil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý