ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.424.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 424/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný V. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 To 81/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 15/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 16 T 15/2012, byl obviněný V. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 16. října 2011 po 01.00 hodně v katastru obce Z. K., okrese Č. K., ve vodáckém kempu před restaurací Kemp U Kučerů, ve stavu mírné alkoholové intoxikace srozuměn s tím, že může řidiče odjíždějícího vozidla usmrtit, vystřelil z legálně držené střelné zbraně zn. Glock 17, ráže 9 mm, kterou držel jako sportovní střelec, nejméně pět ran, přičemž tři rány zasáhly levou stranu odjíždějícího vozidla tov. zn. Opel Vivaro 1,9 CDTI, které řídil J. V., přičemž dvě střely zůstaly v zadní části vozidla, jedna střela pronikla do přední části vozidla vedle řidiče, přičemž nejnižší průřezové zatížení této střely bylo přibližně 345,99 J/cm2, střela s průřezovým zatížením větší než 50 J/cm2 může již způsobit smrt a u řidiče vozidla mohlo dojít ke smrti při poranění nitrohrudních či nitro břišních orgánů, zvláště pak při zasažení srdce, hrudní a břišní srdečnice a plicnice“ . Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen ještě trest propadnutí samonabíjecí pistole zn. Glock 17, ráže 9 x 19, výrobního čísla .. s typově příslušným zásobníkem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 To 81/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu byla porušena zásada in dubio pro reo. Jedná se zejména o závěry znalců z oboru psychologie a psychiatrie, a to minimálně v otázce stanovení jeho věrohodnosti. Obviněný poukázal na to, že – byť ho znalci označili jako osobu naprosto věrohodnou, beze sklonu ke lhaní – soud bez dalšího uvěřil tvrzením poškozeného, aniž by uvedl konkrétní důvody, jež ho k tomuto závěru vedly. Poznamenal, že odvolací soud odmítl jeho obhajobu ve zcela zásadní věci, a to, že poškozený mu při najíždění na most vjel do směru střelby, přičemž zdůraznil, že tato obhajoba nebyla žádným způsobem relevantně vyvrácena a v usnesení odvolacího soudu právně a zákonně hodnocena. Jedná se tedy podle jeho slov o tvrzení obhajoby (poškozený vjel do střely) oproti tvrzení, resp. relevantně nepodložené domněnce obžaloby (poškozený se střele vyhnul), kdy ani jedno tvrzení nebylo žádným způsobem prokázáno. V této souvislosti obviněný vznesl otázku, na základě jakých důkazů obžaloba a následně soud ke svým závěrům dospěly. Je toho názoru, že pokud by orgány policie řádně prozkoumaly okolí, musely by s ohledem na terén nalézt zbývající kulky z nábojů a závěry by byly jistě přesnější. Toto však provedeno nebylo a tedy skutečnost, že orgány policie nedůsledně vedly ohledání místa činu, nemůže být k jeho tíži. Pokud nebyla obhajoba v této otázce žádným právním ani logickým způsobem vyvrácena, je povinností soudu rozhodovat zákonným způsobem, a to v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť pro tvrzení obžaloby neexistuje žádný relevantní důkaz a jedná se pouze o " tvrzení ". Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud naprosto bagatelizoval jeho námitky proti posudku z oboru balistika, který byl vypracován v rozporu se skutkovým stavem (např. nebyly použity shodné materiály, střely neprocházely přes zjištěné počty plechů). Znalecký posudek je tedy smyšlený a nepravdivý, byl vypracován podjatou osobou, a proto měl být opatřen revizní posudek. V neposlední řadě obviněný upozornil, že odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí zabýval také motivem jeho jednání, kterým údajně mohl být milostný poměr mezi poškozeným a manželkou obviněného. Podotkl přitom, že k tomu došlo před sedmi lety a jednalo se ze strany manželky o jednorázové vybočení, které nemělo žádného pokračování. Pokud by se soudy skutečně zabývaly obsahem znaleckých posudků, musely by dojít k závěru, že uvedená skutečnost rozhodně motivem jednání obviněného nebyla. Obviněný poukázal na skutečnost, že v ten den seděl s poškozeným v přítomnosti dalších asi 6-8 osob u jednoho stolu v té samé restauraci. Pokud by měl úmysl zavraždit poškozeného, mohl to udělat již v restauraci nebo následně při zastavení auta na mostě, což se však nestalo. Nejednal tedy s úmyslem někoho zavraždit (to koneckonců potvrzují také znalecké posudky), chtěl střelbou způsobit, aby auto poškozeného zastavilo, což je tvrzení, jež nebylo nikým vyvráceno. Uvedl, že si je vědom toho, že jeho jednání bylo v rozporu se zákonem, avšak je přesvědčen, že nikdy v životě nechtěl nikomu ublížit na zdraví či někoho zavraždit. Závěrem shledal, že jeho jednání by měla odpovídat toliko právní kvalifikace nedbalostního trestného činu pokusu ublížení na zdraví, jak požadoval po celou dobu trestního řízení.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a s ním ostatní předchozí rozhodnutí soudu ve věci zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že pokud se obviněný dovolává zásady in dubio pro reo a nesouhlasí se způsobem, jakým nalézací soud hodnotil výpověď poškozeného a opatřené znalecké posudky, dále zpochybňuje balistický posudek, ohledání místa činu a otázku svého zavinění, přičemž opakuje svou verzi skutkového stavu věci, pak v této části dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními a se způsobem hodnocení důkazů. Tyto skutečnosti jsou však zcela zřejmé již z popisu skutku v rozsudku soudu nalézacího, který učinil závěr, že obviněný střílel na vozidlo poškozeného srozuměn s tím, že jej může usmrtit, kdy jedna ze střel skutečně pronikla až do prostoru kabiny řidiče, kde jen náhodou smrt poškozeného nezpůsobila. Obviněný sice sděluje četné výhrady k hodnocení jednotlivých důkazů, avšak nenamítá natolik nesprávnou realizaci důkazního řízení, která by měla za následek porušení zásad spravedlivého procesu. Již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí z tohoto hlediska, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011.
Následně státní zástupce shledal, že nic nenasvědčuje tomu, že by se snad v předmětné věci jednalo o případ „svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“ (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04) a že by tedy existoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými zjištěními. Sám obviněný doznal podstatu skutku, tedy že ze své zbraně v afektu vypálil řadu střel na odjíždějící automobil bývalého milence své manželky. Nedoznává pouze své úmyslné zavinění – nepřímý úmysl dovozený soudem. Úvahy nalézacího i odvolacího soudu, že obviněný musel být při takovém jednání srozuměn i s usmrcením poškozeného, jsou však logické a správné. Z námitek obviněného co do důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohlo odpovídat jen tvrzení obviněného, že „ jednání odsouzeného by odpovídalo právní kvalifikaci nedbalostního trestného činu pokusu ublížení na zdraví… “. Ze zjevné neopodstatněnosti tohoto tvrzení, a z absence jakéhokoliv jeho odůvodnění, státní zástupce dovodil, že obviněný patrně nemá na mysli skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku, nýbrž jen svou vlastní představu o tom, jak jinak by měl být skutek popsán. Ani zde však obviněný nehovoří o právním posouzení soudem zjištěného skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o právním posouzení jiného jednání, které nalézací soud nezjistil a které tedy ani není skutkem ve smyslu naposled citovaného ustanovení. Dovolací důvody obviněného tedy zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 To 81/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě neúplné a chybné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivé a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) skutkové hodnotící závěry – především stran okolností charakterizujících předmětný skutek. Až následně (sekundárně), výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že jeho jednání (zjevně ovšem míněno podle jeho skutkové verze) by měla odpovídat právní kvalifikace nedbalostního trestného činu pokusu ublížení na zdraví. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Lze přitom konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí (sice stručného, avšak konkrétního, věcného a přezkoumatelného) je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (na tomto místě lze pouze stručně poznamenat, že názor obviněného o právní kvalifikaci jeho jednání – míněno podle jeho skutkové verze – jako pokusu nedbalostního trestného činu obstát nemůže i proto, že možný je pouze pokus úmyslného trestného činu). Jejich rozhodnutí tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzené nesprávné realizace a neúplnosti důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý