ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.442.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 442/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání, které podala obviněná E. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 354/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 46/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 1 T 46/2012, byla obviněná E. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 11. 9. 2011 kolem 19.25 hod. ve S. P. se zmocnila osobního automobilu zn. Fiat Punto RZ ... majitele M. H., když využila toho, že uživatel vozidla J. H. se poté, co ji posadil do uvedeného vozidla na sedadlo spolujezdce, aby ji mohl odvézt domů, od vozidla vzdálil a ponechal klíč ve spínací skříňce, přesedla si na místo řidiče, vozidlo nastartovala a následně jej neoprávněně užila k jízdě, přestože trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 6 T 19/2008 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 6 T 19/2008 jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řídit motorová vozidla na dobu 18 měsíců, který počal běžet od 2. 5. 2010, řídila po místní komunikaci, a to ve stavu těžké opilosti, jenž vylučoval její schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo, kdy podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství se hladina alkoholu v její krvi pohybovala v rozmezí 2,00 až 2,99 g/kg a následkem toho pak levou přední částí osobního automobilu zn. Fiat Punto RZ ... narazila do tří zde zaparkovaných vozidel, a to do vozidla zn. Škoda Superb RZ ... majitele F. P., na kterém byla způsobena škoda ve výši 29.000,- Kč, do vozidla zn. Audi A6 RZ ... majitelky R. P., na kterém byla způsobena škoda ve výši 5.000,- Kč, a do vozidla zn. Škoda Octavia RZ ... majitele J. K., na kterém byla způsobena škoda ve výši 18.000,- Kč, když na vozidle zn. Fiat Punto RZ ... majitele M. H. byla při tomto způsobena škoda ve výši 10.400,- Kč, přičemž svojí jízdou bezprostředně ohrozila nejprve R. P., a poté vjela mimo komunikaci na škvárové hřiště, kde probíhala pouť a zde svojí jízdou ohrozila J. K. a nakonec ještě P. K., I. V. a dalších nejméně 6 neustanovených osob, kteří před přijíždějícím vozidlem museli uskočit“. Podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněná odsouzena k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řídit motorová vozidla na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 5. 2012, č. j. 5 T 219/2011-138, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána zaplatit na náhradě škody poškozenému M. H. částku 10.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 5. 4. 2013 do 30. 6. 2013 a od 1. 7. 2013 v každém kalendářním pololetí ve výši repo sazby stanovené ČNB a splatné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 % bodů až do zaplacení, a dále částku 97.518,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 354/2013, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že nalézací soud nesprávně hmotně právně posoudil otázku její viny, s čímž souvisí i nesprávné hmotně právní posouzení otázky trestu a v závěru také nesprávné hmotně právní posouzení otázky náhrady škody. Podle názoru obviněné je v jejím případě dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy, jak jej definuje současná judikatura vyšších soudů. Nesprávné hmotně právní posouzení viny spočívá podle jejího mínění v závěru nalézacího soudu o tom, že její schopnosti ovládací a rozpoznávací nebyly vymizelé, tj. obviněná byla plně příčetná, a rovněž, že naplnila subjektivní znak skutkových podstat trestných činů ve formě úmyslného zavinění. Podle jejího vyjádření je pro relevantní zjištění, do jaké míry byly její rozpoznávací i ovládací schopnosti požitím alkoholu ovlivněny, nutné posoudit možné množství alkoholu v krvi v době incidentu ve vztahu ke všem třem možným variantám tohoto množství, jež byly uvedeny ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, MUDr. Evy Čechové. Tuto skutečnost však znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Miroslava Synková, zcela opomněla (v úvodu svého znaleckého posudku uvádí pouze variantu první – hladinu alkoholu v krvi v rozmezí od 0,73 g/kg do 1,5 g/kg). Pokud by brala v potaz obě poslední varianty (množství alkoholu v krvi od 2,21 g/kg do 2,98 g/kg, resp. od 2,80 g/kg do 3, 57 g/kg), zřejmě by podle slov obviněné dospěla k daleko vyššímu snížení jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností v době incidentu, než jaké shledala, a je rovněž možné, že tyto by byly zcela vymizelé. Dále uvedla, že v rozporu s jednoznačným závěrem nalézacího soudu o tom, že byla v době stíhaného jednání příčetná, jsou i výpovědi svědků, přítomných jejímu jednání ve stavu opilosti. Jestliže by byla v době skutku nepříčetná, byla by trestně odpovědná maximálně za nedbalostní trestný čin. Tento závěr nelze v souladu se zásadou in dubio pro reo zcela vyloučit. Následně také dovodila, že na základě svědeckých výpovědí lze mít za prokázané, že byla v době skutku nepříčetná, přičemž do tohoto stavu se uvedla sama, bez úmyslu spáchat trestný čin, a proto by měla být zproštěna obžaloby pro přečin neoprávněného užívání cizí věci, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, neboť v případě těchto trestných činů je předpokladem trestní odpovědnosti úmyslné zavinění. Nesprávné hmotně právní posouzení výše trestu obviněná shledala v tom, že nalézací soud při rozhodování o výši trestu nesnížil trestní sazbu ukládaného trestu s ohledem na její osobní a rodinné poměry, které nadto ani v rozsahu potřebném pro rozhodnutí vůbec nezjišťoval. Nesprávné hmotně právní posouzení náhrady škody bylo podle obviněné založeno tím, že nalézací soud neprovedl poměrné snížení náhrady škody, přestože vznik škody zapříčinil rovněž poškozený M. H., a to svým úmyslným neplacením pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a jeho bratr J. H., který jí svým nedbalostním jednáním umožnil dobrovolně dispozici s vozidlem (usadil ji za blíže nezjištěných okolností do vozidla), přestože mohl důvodně předpokládat škodlivý následek, neboť vše nasvědčovalo tomu, že ona se nachází ve stavu, kdy nedokáže své jednání ovládat.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 354/2013, z důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) a písm. g) tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že důvodu dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze dílčí část námitek obviněné, konkrétně námitka, která směřuje proti výroku o náhradě škody. Tuto námitku však shledal neopodstatněnou. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že přisouzený nárok na náhradu škody představuje částku, kterou poškozený uhradil jako regresní náhradu České kanceláři pojistitelů v souvislosti s nezaplaceným povinným ručením. V daném případě není pochyb o tom, že obviněná uvedenou škodu skutečně způsobila. Její závěr, že se na škodě podílel svým spoluzaviněním i tento poškozený, je pak zjevně nesprávný. Porušením povinnosti mít uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (tzv. povinné ručení) totiž škoda nevznikla, neboť její vznik byl vázán výlučně na samotné jednání obviněné, na němž se však poškozený svým vlastním jednáním, jež by mohlo být příčinou vzniku škody, nepodílel. Zároveň je třeba uvést, že porušení povinnosti mít uzavřeno tzv. povinné ručení by na odpovědnosti obviněné a rozsahu její povinnosti k náhradě škody nemohlo mít vliv, neboť v takovém případě by evidentně regresní úhradu vymáhala pojišťovna po obviněné ve shodném rozsahu. Dle názoru státního zástupce pak z hlediska odpovědnosti obviněné za škodu neobstojí ani její námitka spoluzavinění svědka J. H. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že tento svědek obviněnou usadil na sedadlo spolujezdce, přičemž obviněná se následně uvedeného vozidla svévolně zmocnila. Ani v tomto případě se tedy svědek J. H. nedopustil protiprávního úkonu, který by byl složkou vzniku škody a nelze zde tedy hovořit o spoluzavinění této osoby. Zároveň je třeba uvést, že obviněná v tomto bodě zdůrazňuje vlastní verzi skutkových okolností, která je však odlišná, než jakou zjistily soudy.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněné, jimiž uplatňuje existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zdůraznil, že o takový extrémní rozpor se v projednávané věci nejedná. Obviněná předestírá pouhou polemiku se znaleckými zjištěními, přičemž zdůrazňuje některé dílčí skutečnosti, jež dle jejího názoru znalkyně pominula, aniž by však předložila přesvědčivý a podložený argument, že závěry znalkyně jsou nesprávné, či že se soudy dopustily deformace tohoto důkazu. Závěr obviněné o tom, že byla ve stavu nepříčetnosti tak lze za daného důkazního stavu považovat za spolehlivě vyvrácený. Není proto na místě dále se zabývat na to navazujícími zjevně nesprávnými úvahami obviněné, že taková nepříčetnost by vylučovala její trestní odpovědnost pro úmyslný trestný čin.
V závěru státní zástupce upozornil, že mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů pak stojí rovněž výhrady obviněné ve vztahu k výroku o trestu. Proti výroku o trestu lze zásadně brojit na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněná neuplatnila. Zároveň je patrné, že takový dovolací důvod ani není v případě obviněné naplněn, neboť jí byl uložen přípustný druh trestu v rámci rozhodné trestní sazby (podle §332 odst. 2 tr. zákoníku). Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 354/2013, je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
K druhé, obviněnou uplatněné, alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je třeba konstatovat, že námitky, na nichž je založeno její dovolání, neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže). Pro úplnost lze dodat, že o prvou alternativu nemůže jít, neboť Krajský soud Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání), rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky stran výroku o vině obviněné směřují primárně právě do oblasti skutkové. Obviněná totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a s odkazem na zásadu in dubio pro reo vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) skutkové závěry ústící do tvrzení, že v době spáchání stíhaného skutku nebyla příčetná, a proto by mohla být trestně odpovědná maximálně za nedbalostní trestný čin a měla by být zproštěna obžaloby pro přečin neoprávněného užívání cizí věci, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, neboť v případě těchto trestných činů je předpokladem trestní odpovědnosti úmyslné zavinění. Závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy vyvozuje až sekundárně – výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad. Stručně shrnuto, svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněná ve svém dovolání namítla existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, pak je na místě (zcela v souladu s vyjádřením státního zástupce) konstatovat, že samotné tvrzení extrémního rozporu nelze podřadit pod zvolený hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Pouze v případě existence takové vady v intenzitě zasahující podstatu práva obviněného na spravedlivý proces, lze na podkladě tohoto dovolacího důvodu připustit průlom do skutkových zjištění v dovolacím řízení. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, jelikož obviněná předestírá pouhou polemiku se znaleckými zjištěními, přičemž zdůrazňuje některé dílčí skutečnosti, jež dle jejího názoru znalkyně pominula, aniž by však předložila přesvědčivý a podložený argument, že závěry znalkyně jsou nesprávné, či že se soudy dopustily deformace tohoto důkazu. Námitce obviněné, že znalkyně nezohlednila konkrétní hodnoty hladiny alkoholu v krvi tak lze oponovat, že znalkyně se vyjádřila i k neexistenci objektivních podkladů pro stanovení hladiny alkoholu, přičemž vycházela z výpovědí svědků, dalších skutečností a klinického vyšetření. Při svém závěru, že u obviněné nebyly ovládací a rozpoznávací schopnosti zcela vymizelé pak znalkyně MUDr. Synková zohlednila i závěry znalkyně MUDr. Čechové, a to v tom rozsahu, v jakém variantní zjištění odpovídala dalším zjištěným skutečnostem. Tvrzení obviněné o tom, že byla ve stavu nepříčetnosti tak lze považovat za spolehlivě vyvrácené. Za tohoto stavu věci pak neobstojí ani námitky obviněné o absenci úmyslného zavinění trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, jež ostatně vycházely, jak již výše uvedeno, z jejích (nesprávných) skutkových závěrů.
V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Výše zmíněný závěr, že obviněná svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a jejich hmotně právním posouzením, platí i ve vztahu k námitkám obviněné dotýkajícím se výroku o náhradě škody. I v těchto případech je totiž jádrem dovolací argumentace polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jejich nerespektování či modifikace.
Jde-li o námitku, v rámci níž dovozuje spoluzavinění poškozeného M. H., resp. jeho odpovědnost za škodu, a to z důvodu nesjednaného povinného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (pokud by tento řádně plnil své zákonem stanovené povinnosti, jeho povinnost náhrady škody vůči České kanceláři pojistitelů by vůbec nevznikla), pak tato pomíjí skutkový základ posuzované věci, z něhož plyne, že poškozeným nárokovaná škoda nevznikla v důsledku jeho protiprávního jednání [skutečnost, že porušil svoji povinnost vyplývající ze zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a předmětné vozidlo nepojistil, nebyla žádnou příčinou vzniku zjištěné škody]. V tomto směru je třeba se ztotožnit se závěry soudů (a ostatně i státního zástupce), že škodu způsobila obviněná výlučně vlastním zaviněným protiprávním jednáním a její závěr, že se na škodě podílel svým spoluzaviněním i tento poškozený, je zjevně nesprávný. Za spoluzavinění poškozeného je totiž třeba považovat takový protiprávní úkon poškozeného, který se podílí na vzniku škody, resp. její výši. Musí tedy jít o jednání, které je určitou složkou příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody. Za takovou složku vzniku škody nelze považovat samotnou skutečnost, že poškozený objektivně porušil svou zákonnou povinnost mít uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (tzv. povinné ručení). Porušením této povinnosti totiž škoda nevznikla, neboť její vznik byl vázán výlučně na samotné úmyslné protiprávní jednání obviněné, na němž se však poškozený svým vlastním jednáním, jež by mohlo být příčinou vzniku škody, nijak nepodílel.
Přiléhavě také státní zástupce konstatoval, že porušení povinnosti mít uzavřeno tzv. povinné ručení by na odpovědnosti obviněné a rozsahu její povinnosti k náhradě škody nemohlo mít vliv, neboť v takovém případě by evidentně regresní úhradu vymáhala pojišťovna po obviněné ve shodném rozsahu [viz ustanovení §10 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 písm. d), e) v kontextu ustanovení §2 písm. f), §6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla)].
K námitce, že na vzniklé škodě nese podíl odpovědnosti bratr poškozeného J. H., který, ač mohl důvodně předpokládat škodlivý následek, svým nedbalým jednáním obviněné umožnil dobrovolně dispozici s vozidlem, přičemž mezi jeho jednání a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost, je třeba poznamenat, že i v tomto směru obviněná buduje svůj závěr na skutkové verzi odlišné od zjištění soudů nižších stupňů. Z těch plyne, že jmenovaný svědek (za pomoci dalších osob) obviněnou usadil na sedadlo spolujezdce, přičemž obviněná se následně uvedeného vozidla svévolně zmocnila, což našlo svůj výraz i v použité právní kvalifikaci též jako přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom, jak shrnul odvolací soud, „za škodu odpovídá obviněná, když nebylo možno očekávat takové jednání z její strany, a to i vzhledem k tomu, v jakém stavu se nacházela.“ (v této souvislosti není od věci připomenout výpověď svědka P. J., který uvedl, že si všiml, „že K. v tom autě spí“ ). Ani svědek J. H. se tedy nedopustil zaviněného protiprávního úkonu, který by byl složkou vzniku škody a nelze zde tedy hovořit o jeho spoluzavinění, jeho spoluodpovědnosti za vzniklou škodu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy v uvedených směrech obviněnou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze ani námitky obviněné směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněné byly v rámci souhrnného trestu uloženy přípustné druhy trestů, a to, pokud jde o trest odnětí svobody, v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byla uznána vinnou, a, pokud jde o trest zákazu činnosti, za podmínek a v mezích ustanovení §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý